Téma: 

černá jeřabina

Aronie

Tinktura z aronie

Tinktura (extrakt) z plodu aronie (černá jeřabina, temnoplodec černý). Plody této byliny jsou významným zdrojem široké skupiny vitamínů (B, C, E, P). Díky vysokému obsahu flavonoidů, k nimž patří například hesperidin, quercetin, rutin a jiné, zlepšují produkty z aronie pevnost a pružnost cév. Dále obsahují jód, který harmonizuje činnost štítné žlázy. Dávkování: 3x denně 20 kapek do vody či čaje.

Z důvodu obsahu alkoholu není výrobek vhodný pro děti, těhotné a kojící matky. Tinktura se využívá na problémy se štítnou žlázou, cévy.

Zdroj: Aronie
Zveřejněno dne: 13.6.2016

Aronie

Pěstování

Aronie jsou svými plody podobné jeřábům, u nás se pěstují tři druhy: Aronia melanocarpa (temnoplodec černý), Aronia arbutifolia (temnoplodec planikolistý) a Aronia prunifolia (temnoplodec třešňolistý). Z hlediska využití plodů je asi nejlepší Aronia melanocarpa.

Chokeberry (černá jeřabina) je v různých jazycích romanticky nazývána jako „černá perla“, „černý jeřáb“. Černý jeřáb je ovocný strom nebo keř. Plody aronie jsou zaoblené (podobné borůvkám), černé s modravým nádechem, o průměru cca 12 mm, mají trpkou chuť (něco jako kříženec jablka, borůvky a černého rybízu).

Temnoplodec, takzvaný žen-šen střední Evropy, pochází ze Severní Ameriky. V našich zeměpisných šířkách roste i na keřích nebo roubovaných stromech, je velmi trvanlivý a po sklizni jeho plody vydrží až 2 měsíce. Velkým propagátorem černého jeřábu byl ruský biolog Ivan Mičurin. V lidovém léčitelství byl hojně zastoupen již v historii, Keltové považovali jeřáb za ochranný strom a všechny jeho části měli za posvátné. Černá jeřabina je považována za velmi cennou superpotravinu, která snižuje krevní tlak, tlumí bolest, zlepšuje metabolismus, je vhodná i pro diabetiky, zlepšuje pevnost a pružnost cév, harmonizuje činnost štítné žlázy.

Aronie se pěstuje většinou jako keř, v tom případě dorůstá do výšky asi 2 m a šířky 1,5 m, nebo se roubuje na jeřáb ptačí, na kterém vytváří menší koruny (do ekozahrad ji rozhodně sázíme keřovitou, pravokořennou). U nás se nejčastěji pěstuje odrůda Nero. Aronie začíná plodit brzy a hodně. Poměr velikosti stromku a hmotnosti úrody je někdy až zarážející. Škůdci ani chorobami netrpí, je to rostlina samosprašná. Díky nenáročnosti pěstování a ošetřování a pravidelné úrodě představuje také výrazný ekonomický efekt pro zahrádkáře s menším pozemkem. Dosahuje pěkných výnosů i ve špatné půdě a v nepříznivých klimatických podmínkách. Plody uzrávají v první polovině září. Po uzrání je potřeba úrodu brzy sklidit, protože plody záhy opadávají nebo je ozobávají ptáci. To, co potřebujete pro vlastní spotřebu, lze před ptactvem chránit sítěmi, zbytek jim nechte, tyto plody jsou pro ně cennou potravou.

Rostlina má ráda dostatek slunce, proto vybírejte slunné stanoviště. Zbytečně ji nezastřihujte, nejvíce totiž plodí na konci větví a sama udržuje pěkný tvar a optimální velikost. Používá se i do volně rostoucích živých plotů a mezí.

Aronie je velmi nenáročná na půdu, stačí jí pouze slunné místo. Jako okrasné se pěstují tři druhy, z hlediska užitkovosti a léčivé hodnoty plodů je nejvhodnější právě Aronia melanocarpa.

Dobře snáší teploty až do minus třiceti pěti stupňů Celsia a netrpí na choroby a škůdce. Kvete v měsíci květnu bílými květy. Má oválné listy, které vás na podzim potěší všemi barvami, a to včetně krvavě červené. Pravidelně a brzy plodí. Tmavě fialové, téměř černé plody přitahují pohledy už od července. Pro lepší úrodu keř prosvětlete průklestem. Jeřabinu můžete vysadit i jako živý plot (v takovém případě vysaďte sazenice na vzdálenost 80 centimetrů od sebe).

Keř

Aronie se pěstuje většinou jako keř, bývá vysoká asi 2 m a široká 1,5 m. Zastřihovat nepotřebuje, na koncích větviček naopak mívá nejvíce plodů. Pěkný kompaktní tvar si ostatně drží i bez úprav, pročež se hodí i do volně rostoucích živých plotů.

Keříčkové sazenice můžeme získat řízkováním, odnožemi (kořenovými odkopky), hřížením, dělením keřů a také ze semen, protože potomstvo si celkem dobře podržuje vlastnosti matečné rostliny. Je však třeba sledovat semenáčky a při případných negativních vlastnostech (nízká plodnost, náchylnost na mráz, drobné plody a podobně) nekvalitní jedince po vzoru přírody odstraňovat.

Vhodný termín k výsadbě je v průběhu října až do poloviny listopadu.

Nero

Nero je odrůda černého jeřábu s velkými listy i plody, které jsou asi dvakrát větší než kuličky černého rybízu. Jsou pevné, měknou až po prvních mrazech a množství vitamínu C jim dodává pikantní chuť. Dají se zpracovávat stejně jako jedlé jeřabiny nebo rybíz: buď čerstvé do ovocných salátů či pohárů, nebo se z nich připravují výborné kompoty, marmelády, šťávy a vína. Dají se i dobře sušit, aniž by podléhaly plísním. Plody lze sklízet postupně od září do konce října, neboť zralé vydrží dlouho na rostlině, kde se nekazí.

Černý jeřáb je nižší až střední keř o výšce 1,5–2 m, nebo bývá roubovaný na polokmínek. Listy jsou sytě až temně zelené, lesklé, což z něj činí velmi atraktivní keř do živých plotů. Bonusem je jeho podzimní zbarvení s barvami od temně oranžové po zářivě karmínově červenou. Je samosprašný a nepotřebuje stříhat, není-li pěstován v živém plotu. Je nenáročný na půdu a zcela mrazuvzdorný do cca -40 °C.

Odrůda Nero byla vyšlechtěna ve Velkých Losinách v druhé polovině 20. století. Má velké plody, hodně šťavnaté a vyniká velkou plodností. Podle mnoha degustací je zřejmě nejchutnější odrůdou aronie vhodné pro přímý konzum či zpracování.

Strom

Aronie jako strom se pěstuje ve tvaru zákrsků, čtvrtkmenů, polokmenů i vysokokmenů. Stromky se vysazují 3–5 m od sebe. Hodí se i do vyšších a horských poloh, kde bez problémů prosperují. Vhodné jsou i do malých zahrádek.

Klidně lze u aronie stromek vypěstovat i ze semínka. U tohoto způsobu se ale můžete setkat s matečnými rostlinami, které nejsou v žádném případě ideální a vykazují minimální plodnost. Nekvalitní rostliny je pak zapotřebí odstranit.

Zdroj: Aronie
Zveřejněno dne: 13.6.2016

Durman alias trumpety

Plod durmanu obecného

Plodem durmanu je tobolka s nápadnými ostny, obsahující černá semena. Plodem je vejcovitá až obvejcovitá ostnitá zelená tobolka, až 5 cm dlouhá, pukající čtyřmi chlopněmi. Uvnitř plodu se může vyskytovat téměř 400 semen, která jsou tmavě hnědá až černá, oválná až ledvinovitá, zploštělá, 3,5 mm velká. Na jedné rostlině může dozrát až několik tisíc semen. Durman se rozmnožuje semeny, která mají po uzrání poměrně dobrou klíčivost, zvyšující se ještě po přezimování. Semena klíčí až při vyšších teplotách později na jaře, avšak poté začíná velmi rychlý růst. Klíčivost si semena udržují v půdě několik let, klíčí i z 5cm hloubky. Šíří se do okolí mateřské rostliny, na ornou půdu osivem, chlévským hnojem, kompostem, balíčkovanou sadbou.

Zdroj: Durman alias trumpety
Zveřejněno dne: 15.11.2015

Krkavec

Srovnání havrana, vrány a krkavce

Mnoho lidí si plete krkavce s havranem, ovšem rozdíl je zcela jasný, a to i laikům. Krkavec má černý zobák, jenž je na vrchní straně u kořene opeřený, kdežto havran má zobák šedohnědý a neopeřený.

Při rozlišování může napovědět i velikost ptáka: krkavec velký je výrazně větší než vrána a havran. Jak již bylo řečeno, rozpětí jeho křídel je 120–130 cm, má výrazný zobák a mohutný trup. Zatímco ti největší havrani a vrány váží asi 600–700 g, krkavec může dosáhnout hmotnosti až 2 kg. Krkavec má černou barvu peří, zobáku i nohou a na hrdle mu charakteristicky odstává kovově lesklé peří. Ocas je klínový (podle toho lze krkavce i v letu odlišit od vrány či havrana).

Havran polní (latinský název Corvus frugilegus) je podobně velký jako vrána a na první pohled ho od ní neodlišíte. Pozorné oko však snadno najde spoustu výrazných rozdílů. V první řadě se jedná o barvu: havraní peří má namodralou barvu a leskne se. Dalším rozpoznávacím znakem je zobák: vrána má zobák černý, havran spíše do šeda a olysalý. Havrana rozeznáte spolehlivě od vrány také podle kalhotek: tak se nazývá odstávající opeření na končetinách, které mají pouze havrani (ne vrány ani krkavci). Konečně havran se liší i způsobem chování: vrány vydrží na zemi spíše kratší dobu, kdežto havrani po zemi běhají delší dobu a rádi.

Havrani k nám přilétají na zimu, většinou v obrovských hejnech. Někteří havrani u nás žijí i v létě, ale ti pak na zimu odlétají do teplých krajin západní Evropy.

V rámci druhu vrána obecná (latinský název Corvus coronese) se rozlišují dva poddruhy, a sice vrána šedá (šedivka) a vrána černá, které obývají různá místa. Jak naznačuje jejich pojmenování, vrána černá je spíš černá, vrána šedá spíše šedivá. V místech, kde se oba poddruhy kříží, mají vrány různě barevné peří. Vrána černá má černá křídla, její peří však není tak lesklé jako havraní. Vrána šedá má černá pouze křídla, ocas a hlavu, zbytek těla je šedivý. Oba poddruhy mají asi metrové rozpětí křídel. Můžete je vidět téměř kdekoliv: žijí v lesích a na polích, ale i na smetištích. Vrány u nás zůstávají celý rok.

Zdroj: Krkavec
Zveřejněno dne: 15.12.2015

Kakadu palmový

Papoušek kakadu palmový

Papoušek kakadu palmový dorůstá délky 60 až 68 cm. Jeho hmotnost se pohybuje kolem 900 g. Dožívá se zhruba 55–60 let. Barva těchto papoušků je černá až černošedá. Na hlavě má kakadu velmi výraznou chocholku. Samec se od samice výrazně liší velikostí, samec je samozřejmě větší, samičku poznáme podle výrazně menší horní a dolní čelisti zobáku. Zbarvení mají oba stejné. Kakadu nemá skoro žádné prachové peří, proto musíme dávat pozor a chránit ho před mrazivým počasím. Typické jsou pro kakadu červené líce, které vypovídají o jeho zdravotním stavu. Pokud je barva tmavě červená, svědčí to o dobré kondici papouška, ale pokud je barva růžová, signalizuje to, že není něco v pořádku. Může to být i vlivem špatné stravy.

Tady si můžete prohlédnout fotografie kakadu palmového, ale i další tři poddruhy:

- kakadu palmový černý (Probosciger atterimus atterimus)

- kakadu palmový severní (Probosciger atterimus stenolophus)

- kakadu palmový papuánský (Probosciger atterimus goliath)

Zdroj: Kakadu palmový
Zveřejněno dne: 30.11.2014

Šelma liška obecná

Liška obecná Vulpes vulpes

Popis

Tělo lišky obecné je štíhlé s dlouhým huňatým ocasem a špičatýma ušima. Je podobná menšímu psovi. Délka těla dosahuje až 90 cm. Ocas je dlouhý zhruba půl metru a vyniká zejména v zimě. Celková délka těla je tedy asi 140 cm. V kohoutku je liška vysoká 30–40 cm. Její hmotnost se pohybuje v rozmezí 8–13 kg. Liška má rezavou barvu srsti na většině těla. Dolní část obličeje, konec ocasu a břicho má žlutobílé. Černá barva se vyskytuje jen na nohách a konečcích uší. Liška obecná existuje samozřejmě i v jiných barvách, jako je stříbrná a černá, ale to opravdu jen málokdy. V tlamičce skrývá 42 zubů. Lišku obecnou si je možné splést se šakalem obecným, ale rozeznáme je podle délky nohou, které má šakal delší než liška.

Chování

Liška se dokáže pohybovat jako pes, to znamená rychlostí 40 km/h. Svůj revír si značkuje trusem s pachem žláz.

Liščí nory

Liščí nora je obydlí, které slouží lišce jako úkryt a k ochraně mláďat. Vyhrabává si ji nejčastěji ve svahu kopce, strouhách, propadlinách a také v opuštěných lidských stavbách. Do nory se skrývá za špatného počasí, jinak se zdržuje převážně venku v hustých křovinách. Lišky nory používají i několik desetiletí, ale pokud se zde vyskytne svrab neboli prašivina, okamžitě ji opouštějí, pravděpodobně aby zabránili jejímu šíření. Nora se skládá z několika chodeb a na konci je komůrka, která může být 0,5–2,5 m pod zemí. Chodba může měřit až 17 m, ale nejčastěji se vyskytují o délce 5–7 m.

Rozmnožování

Liška obecná se rozmnožuje v období jara. Tak zvané kaňkování, to je liščí říje, probíhá během ledna až března. Lišky se projevují typickým voláním, protáhlým chraptivým štěkotem a lišáci je hledají podle charakteristického pachu krve, kterou lišky zanechávají na cestě. Páření probíhá uvnitř nory. Než se narodí liščata, trvá to 52–53 dní. Rodí se jich průměrně 4 na vrh, někdy i více. Liščátka jsou 12–15 dní slepá, porostlá šedou srstí, která je chrání před predátory. Mezitím se lišák stará o potravu pro lišku a ta zase zaopatřuje mláďata mlékem, a když jim zpevní chrup, což je tak ve 4. měsíci, tak i masitou potravou. V tomto období také nejvíce škodí na domácí drůbeži a mladé zvěři. V květnu už liščata skotačí před norou, hrají si na slunci a zdokonalují se v loveckých hrách. Pokud liška zjistí nebo usoudí, že byla nora odhalena člověkem, přenese liščata do jiné nory. V zimním období už nepoznáte mladé lišky od rodičů.

Zdroj: Šelma liška obecná
Zveřejněno dne: 16.11.2014

Baycor 25 WP

Dávkování

Dávkování je individuální, záleží na ošetřované rostlině a na tom, proti jaké nákaze se bude používat. Vždy je k přípravku přiložen dávkovací list, který je nutné si důkladně přečíst.

Jádroviny – strupovitost

Ošetření se provádí podle signalizace nebo podle potřeby v intervalu 10–14 dní. Při preventivní ochraně se ošetřuje 2–3x před květem a dále dle průběhu infekce. Nižší dávku lze použít při preventivní aplikaci. Baycor je účinný 72 až 96 hodin od začátku infekce, má současně vedlejší účinky proti padlí jabloňovému. Množství vody: 500 l/ha a 1 m výšky koruny stromů.

Karafiáty – rez karafiátová

Ošetření preventivně, nejpozději při prvních příznacích a dále po 10–20 dnech podle potřeby, koncentrace 0,2 %.

Meruňka – monilióza

Ošetřuje se těsně před květem a při dokvétání, při zvýšeném riziku infekce se ošetření zopakuje 6 týdnů před sklizní.

Meruňka – hnědnutí listů

Ošetření 3 až 4 týdny po odkvětu, opakovat 2x po 1–2 týdnech. Množství vody: 500 l/ha a 1 m výšky koruny stromů.

Růže – padlí, rez, černá skvrnitost

Ošetření podle potřeby, koncentrace 0,15 %.

Višeň, třešeň – skvrnitost

První ošetření 3 až 4 týdny po odkvětu, druhé po 10 dnech. Tato dvě ošetření zpravidla postačí ke zvládnutí choroby, v případě potřeby se ošetřuje ještě po sklizni. Množství vody: 500 l/ha a 1 m výšky koruny stromů.

Zdroj: Baycor 25 WP
Zveřejněno dne: 6.12.2016

Hranostaj

Lasice kolčava, lasice hranostaj

Lasičky dokážou to, co žádná technika ani chemie nezvládne – dostat se za kořistí až do jejích komůrek pod zemí a zlikvidovat ji zcela bez následků pro okolní životní prostředí. Kromě hlodavců si lasičky smlsnou i na slimácích, různém hmyzu a další drobné kořisti. Jsou hbité a rychlé a výborně šplhají. Lasičky neznají zimní spánek a i pod sněhem nám pomáhají likvidovat přemnožené hlodavce. Nemohou si vytvořit zásoby tuku a zimu prospat jako třeba ježek – jakmile by začaly tloustnout, neprotáhly by se úzkými chodbami za svou kořistí.

Lasice hranostaj

Specializuje se na hryzce, kteří jsou pro zahrádkáře skutečnou pohromou, protože ohlodávají kořeny mladých stromků, čímž je obvykle zahubí. Kromě hryzců loví i hraboše. Hlodavce pronásleduje až do jejich nor, kterými se díky štíhlému hbitému tělu snadno protáhne. Nebojí se ani vody, ostatně umí velmi dobře plavat. Denní úkryt lasičky nacházejí ve stodolách a kůlnách a také v hromadách dřeva. Pokud chceme na zahradě jejich bezplatné pomoci využít, je třeba jim úkryt, ve kterém přes den mohou načerpat sílu pro noční lov, poskytnout.

Délka hlavy a těla závisí na oblasti výskytu a je v rozmezí 20 až 40 cm. Ocas hranostaje může být dlouhý 8–12 cm. Přibližná hmotnost tohoto zvířete se pohybuje zhruba od 140 do 245 g. Velice zajímavé je zbarvení hranostaje. Letní srst je o poznání barevnější než ta zimní. Hřbet je kaštanově hnědý, břicho žlutobílé. Hruď je bílá, špička ocasu zůstává černá. Bílá zimní srst roste nejdříve na břiše, na krku a pod ocasem. Špička ocasu zůstává černá. V zimě mají hranostajové většinou jen bílou srst s černou špičkou ocasu.

Hranostaj nepotřebuje příliš hustý porost k úkrytu. Vyskytuje se v lesích, v křovinatých porostech, na loukách, polích, ale i v horských oblastech (až do výšky 2 000 m n. m.) a bažinách. Velikost jeho teritoria závisí na poloze, biotopu a zejména množství vhodné kořisti. V Evropě se velikost teritoria jednoho zvířete pohybuje mezi dvěma a čtyřmi tisíci kilometrů čtverečních, kdežto v některých částech Asie to může být až deset tisíc kilometrů čtverečních. Většina nejbližších příbuzných hranostaje jsou typická noční zvířata, ale hranostaj sám je velmi často aktivní i za dne. K odpočinku se uchyluje do doupěte, které mívá přibližně uprostřed svého teritoria. Doupě se může nacházet v dutém stromě, ve skalní rozsedlině nebo v noře opuštěné jiným zvířetem. Hranostaj se nejčastěji pohybuje krátkými skoky, je ale též výborný plavec a skvěle šplhá po stromech.

Hranostaj je vynikající lovec, který se živí téměř výhradně masem. Velmi mu chutnají i ptačí vejce včetně slepičích. Hranostaj loví každou kořist přiměřené velikosti, na kterou ve svém teritoriu narazí, malé savce (myši, krysy, mláďata zajíců, divoké králíky) a žáby. Naskytne-li se mu příležitost, neváhá ulovit ani ptáka. Když je o běžnou kořist nouze, žere hranostaj i žížaly, velký hmyz a jiné bezobratlé. Má vynikající čich, zato dost špatný zrak. Při lovu se spoléhá především na svůj nos, který ho neomylně vede po stopě vyhlédnuté kořisti. Připlíží se k ní, skočí na ni a kousnutím do týla ji usmrtí. Může se stát, že narazí na silnějšího soupeře, v tom případě se z lovce stává lovený. Občas se tak sám hranostaj stane obětí větší kuny, sovy nebo velkého dravého ptáka.

Samci hranostaje bývají pohlavně aktivní od poloviny května do poloviny srpna. V tomto období se hranostajové páří. K zanoření oplozeného vajíčka do děložní stěny samice (nidaci) však obvykle dochází až za devět měsíců, takže mláďata se narodí teprve během následujícího jara. Novorozená mláďata mají jemnou hnědou srst, která je v týle poněkud hustší, aby matka své potomky při přenášení v tlamě nezranila. Při narození jsou mláďata slepá, oči se jim otevírají až ve věku jednoho měsíce. Přibližně od této doby také začínají přijímat normální tuhou potravu dospělých zvířat, ale ještě nejméně další týden je matka kojí. V šesti týdnech jim zčerná špička ocásku. Matka svá mláďata neustále hlídá a v případě potřeby úporně brání. Po odstavení mláďat zůstává celá rodina ještě nějaký čas pohromadě a loví společně. Nahlédněte na fotky druhu lasice hranostaj.

Lasice kolčava

Lasice kolčava je v naší přírodě zcela běžná kunovitá šelma (latinský název je Mustela nivalis). Patří k savcům, kteří se v přírodě nijak výrazně neozývají. Má ale výborný sluch a je známo, že se dá vylákat napodobováním zvuků myší nebo rejsků.

Samičky jsou malé, samci jsou mnohem větší, takže na první pohled vypadají jako dva různé druhy. Živí se hlavně hraboši polními, které loví v jejich norách. Jde o velmi plodný druh, mívá totiž až deset mláďat, a to někdy i dvakrát do roka. Dokonce je známo, že se jako predátor v určitých letech přemnožuje, což ale doposud vždy souviselo s přemnožením hrabošů. Oscilace v přemnožení jsou tedy stejné jako u hrabošů.

Lasička byla počítána – stejně jako všichni kunovití – ke škůdcům, poněvadž se předpokládalo, že loví i menší lovnou zvěř (koroptve, ptáky, zajíce). Ale škody zdaleka nejsou takové, jak se původně myslelo, takže už není pronásledována. Dokonce ani její kožešina se dnes nevyužívá, takže dnešní situace lasiček je velmi dobrá.

Lasice kolčava je naše nejmenší šelma, délka těla samičky je 11 až 22 cm, samečka 13 až 26 cm, ocásek mívá dlouhý 3 až 5 cm a její hmotnost se pohybuje mezi 45 a 160 g. Shora má hnědou, na břiše bílou srst a nemá černou špičku ocasu. Žije v otevřené krajině i uprostřed měst. Zejména v noci loví drobné hlodavce, velký samec ale občas napadne i mláďata králíka nebo zajíce. Páří se patrně v průběhu celého roku, samice po pěti týdnech březosti vrhá 4 až 7, ale i 12 mláďat. Fotky pro představu, jak vypadá druh lasice kolčava.

Zdroj: Hranostaj
Zveřejněno dne: 14.11.2015

Okrasné slepičky milflerky

Nároky na chov a rozmnožování

Rousná zakrslá patří mezi okrasné a zároveň i užitkové plemeno zakrslé hrabavé drůbeže. Kdysi bylo i ozdobou našich vesnických dvorků a jeho obliba v dnešní době, kdy každý chovatel klade nárok na prostor, popřípadě pořizovací cenu krmiva, náhle stoupá. V současné době existuje řada barevných rázů tohoto plemene, například zakrslá rousná modře tečkovaná, modrá, černobílá, černá, bílá, žíhaná, zlatokrká, stříbrokrká, žlutá i porcelánová a tříbarevná. Pro toto plemeno se vžil lidový název „liliputka“.

Tyto temperamentní slepičky jsou malé, jejich váha nepřekročí 0,6 kg. Malou hlavu s oranžově červeným okem zdobí malý vzpřímený hřebínek a velmi malé laloky. Silný zobák má rohovou až modrou barvu. Krk je poměrně krátký a silný, přechází v široká, na první pohled déle působící záda. Trup slepičky je široký a krátký s kulatým, širokým břichem. Křídla jsou dlouhá, ocas středně dlouhý, plně opeřený a otevřeně nesený. Peří je pevné, ale měkké. Krátké nožky, běháky, mají barvu olova a jsou zdobeny hustými rousy.

U kohouta zdobí malou hlavu vzpřímený středně silný hřeben (červený), červený obličej, u vousatých rázů bohatý vous, červené ušnice, malé, kulaté laloky a silný zobák. Vzpřímený silný dozadu prohnutý krk navazuje na široká krátká záda. Na plném, širokém a hlubokém břiše je jemné peří, přecházející na holeních v bohaté supí kalhotky. Běháky stejné barvy jsou rovněž jako u slepice pokryty hustými rousy. Také ocas je silný, plný, vějířovitý a poměrně vysoko nesený. Kohoutci mají svou váhu do 0,7 kg.

Slepičky pohlavně dospívají mezi 6–8 měsíci věku a snášejí vajíčka bílé skořápky o hmotnosti 30 g. Při dobré a kvalitní pastvě na travnatých výbězích se rády pasou, sbírají travní semena, brouky. Jejich průměrná roční snůška dosahuje až 120 ks vajec. Slepičky jsou rovněž velmi dobré a šikovné kvočny, kuřata se pod nimi líhnou po 21 dnech, jsou čilá a temperamentní.

Toto plemeno je třeba chovat v suchu, na kamenitých nebo travnatých výbězích. Pokud tomu tak není, jejich ozdobné rousy vypelichávají a drůbež tak ztrácí na kráse.

Zakrslé rousné slepičky se s radostí doporučují všem chovatelům, také mladým a začínajícím nadšencům, kteří se zajímají o chov hrabavé drůbeže. Chov rousných zakrslých slepic je totiž téměř bezproblémový, slepičky jsou odolné, otužilé a shánlivé. Mají relativně nízké nároky na prostor, pokud je ale chceme vystavovat, je potřeba přizpůsobit podlahu tak, aby nedošlo k poškození rousů. Nevhodné jsou tvrdé betonové povrchy, důležité je čisté prostředí a speciální podestýlka. Vhodná je například hluboká podestýlka z hoblin.

I když nelze popřít výhody zatravněného výběhu, co se týče vitality a posílení imunitního systému, u výstavních zvířat jsou vhodné výběhy kryté, aby se zabránilo smáčení rousů. V zahrádce tyto slepičky zpravidla méně hrabou a jen sbírají, přesto ale dochází k poškození rousů. Zkrátka, vše musí být přizpůsobeno tak, aby se co nejméně namáhala jejich hlavní pernatá ozdoba – rousy.

Pokud chcete mít plně vyvinuté jedince v listopadu nebo prosinci, postačí líhnutí v dubnu. Životaschopnost kuřat bývá velmi dobrá. Kritéria výběru by měla být vždy zaměřena na vitalitu, dalšími kritérii jsou plemenné znaky a charakter kresby. Vhodné je odchovávat odděleně kuřičky a kohoutky. Trénování výstavního postoje většinou není potřeba a praktikuje se jen řídce. Podmínkou správného vývoje je samozřejmě dostatečné krmení. Doporučuje se zařazení dostatečného množství kvalitního zeleného krmení.

Přestože jde o takzvané selské slepice, většinou je možné je snadno zkrotit, jsou vhodné jako mazlíčci pro děti.

Zdroj: Okrasné slepičky milflerky
Zveřejněno dne: 18.5.2016

Hranostaj

Kuna

Kuna patří mezi lasicovité šelmy a žije téměř na celém území Evropy. Na území České republiky žijí dva druhy kuny, a to lesní a skalní. Rozeznat je můžeme především díky jejich náprsence. U kuny lesní je tato náprsenka zbarvena dožluta a nesahá až do oblasti předních končetin, zatímco u kuny skalní je náprsenka bílá a do oblasti končetin zasahuje. Kuna lesní má na tlapkách srst, což je dobře rozpoznatelné ve stopě.

Kuna lesní má latinský název Martes martes a lidově se jí říká také pelešnice, medovka nebo větevnice. Kuna skalní má latinský název Martes foina a lidově se nazývá skalnice.

Kuna lesní

Její váha se pohybuje mezi 0,8 až 1,6 kg. Vzhledově jsou samice od samců prakticky k nerozeznání, liší se však svou velikostí. Samci dosahují běžně velikosti mezi 48 a 53 centimetry délky. Samice jsou menší a jejich délka se pohybuje mezi 40 a 45 centimetry. Zhruba polovinu celkové délky tvoří dlouhý, bohatě ochlupený ocas. Z profilu vypadá kuna, jako by se hrbila. Barva těla je tmavě hnědá až téměř černá, přičemž mnohdy tmavě hnědě zbarvené tělo přechází do černohnědého ocasu a končetin. Na krku a horní části hrudníku má žlutě a někdy až oranžově zbarvenou náprsenku. Dobrým rozpoznávacím znakem je rovněž velikost ušních boltců, která je větší, než ta kterou můžeme pozorovat u ostatních zástupců tohoto druhu. Uši mají světlý lem. Pro lepší představu o vzhledu této šelmičky se můžete podívat na foto.

Jedná se o nočního tvora, kterého je možné běžně pozorovat jen za soumraku, kdy se vydává na lov, nebo naopak za úsvitu, kdy se z lovu vrací. Během dne je povětšinou neaktivní a tento čas tráví v dutinách stromů, hnízdech ptáků a veverek nebo ve vyhloubených doupatech. Tento druh kuny vyhledává především zalesněné oblasti, které mu poskytují dostatek kořisti. Do jeho jídelníčku patří hlavně veverky, menší ptáci, hlodavci a hmyz. Konzumuje však také vejce, různé ovoce, bobule či med. Kuna se bojí zvířat větších, než je ona sama. Pokud tedy kuna například zavítá do kurníku a zabije tam slepici, jedná v jakési sebeobraně a nepřišla tam cíleně lovit. Při lovu využívá především vynikajícího zraku a sluchu a také své neskutečné mrštnosti, která jí umožňuje skákat až 4 metry daleko. Sama je pak lovena velkými dravými ptáky, liškami nebo vlky. Kuny žijí během velké části roku samotářským způsobem života, a to na poměrně velkých teritoriích (až tisíc hektarů), která si značkují jednak trusem, ale také výměšky pachových, análních a břišních žláz.

Páření kuny lesní probíhá každoročně v období léta, a to konkrétně v červenci a srpnu. Během této doby je zvykem, že mezi sebou samci svádějí boje. Březost samic trvá u tohoto živočicha devět měsíců, což je výsledkem takzvané utajené březosti neboli embryonální latence. Jedná se o stav, kdy tělo samice zastaví vývoj plodu, aby se mládě narodilo do co možná nepříznivějších podmínek. Tato utajená březost trvá u kuny lesní až 6 měsíců a mláďata se tak rodí do ideálních podmínek v dubnu a květnu. Rodí se většinou 3 až 5 mláďat, může to však být méně i více. Samotná mláďata se rodí naprosto nemohoucí. Váží okolo 3 dekagramů, jsou slepá a téměř holá, avšak jejich další vývoj probíhá poměrně rychle. Začínají vidět zhruba po 6 týdnech a po 2 až 3 měsících asistují matce při lovu, což je zároveň období, kdy je matka přestává kojit. Zcela samostatná jsou pak zhruba po půl roce. V ideálních podmínkách se dožívají 10 let.

Kuna skalní

Je o něco málo větší a její kožich je méně hustý a huňatý, než je tomu u kuny lesní. Hmotnost se pohybuje zhruba mezi 1 a 2 kily a na délku může mít až půl metru. Barva srsti je našedlá a pod krkem můžeme pozorovat bílou náprsenku, která se táhne přes horní část hrudi až na přední nohy. Uši jsou tmavé bez světlého lemu a čenich je zbarven do tmavě hnědé.

Rozmnožování, březost i osamostatňování probíhají u kuny skalní prakticky totožně, jako je tomu u kuny lesní, a to včetně embryonální latence. Potravní zvyklosti se u nich v základu také příliš neliší, avšak jsou do značné míry ovlivněny místem jejich života a z toho vyplývající dostupnosti různých druhů potravy. Kuna skalní se tak živí především hlodavci, malými savci, vejci, drůbeží a ovocem.

V lese ji příliš nenajdeme, protože zde žije především kuna lesní, se kterou se navzájem vyhýbají. Jejím oblíbeným prostředím jsou skalnatá území s vegetací, ale v čím dál tím větší míře také okolí aglomerací a lidská obydlí nebo jejich části, které nejsou pravidelně obývány (chaty, půdy, šopy, stodoly).

Žije hlavně nočním životem, je hlučná, má ráda popelení, dosti často likviduje slepice a gumové části v automobilech. Pro představu o vzhledu této šelmičky se podívejte na foto.

Zdroj: Hranostaj
Zveřejněno dne: 14.11.2015


SiteMAP