Vděčná trvalka dlužichapurpurová (Heuchera americana) je nápadná robustními červenavě vybarvenými listy, které mají výrazné mramorovaní. Květy jsou drobné, bílé. Rostlina vytváří poměrně bujné růžice lesklých, vínově červených listů. Květy jsou drobné, bílé a vyrůstají na poměrně vysokých lodyhách (25–30 cm), kvete od dubna do června. Dlužichapurpurová je vysoká do 50 cm a její šíře je okolo 40 cm. Je tedy vhodná jako pokryvná rostlina i na větší plochy.
Není náročná na půdu, vyžaduje slunce, ale dobře snáší také polostín, pak jsou však listy méně vybarvené. Tato trvalka je vhodná pro smíšené záhony, na obruby, kobercové výsadby i do nádob. Nesnáší stálé sucho. Na jaře je nutné sestřihnout poškozené listy. Jestliže chcete pěkné bochánky listů v různém zbarvení, vysazené mezi kameny, a pískem vysypané záhonky japonské zahrádky, určitě se vám dlužichy budou hodit. Stejně tak ale najdou místo v pravé české venkovské zahradě, protože snadno a rychle rostou, a pokud je necháte rozbujet, jejich trsy se prolnou v nádherný pestrý porost.
Rod dlužicha (Heuchera) zahrnuje asi padesát druhů, vesměs původem ze Severní Ameriky. V evropských okrasných zahradách se začaly dlužichy objevovat poměrně pozdě, teprve když zámečtí zahradníci potřebovali do barokních a rokokových zahrad trvalky do barevných kompozic záhonů. V minulém století byly v oblibě vždy spíše výrazně kvetoucí rostliny, šlechtění efektních barev listů se rozmohlo až s módou orientálních zahrad, v nichž se trsy rostlin vysazují do souměrných tvarů s pokud možno stálou barevností.
Současné barevné odrůdy dlužich jsou výsledkem křížení především druhů Heuchera americana a Heuchera sanguinea. Temně červené listy jsou okrouhlé, vykrajované, někdy zkadeřené. Podle barvy listů se pak volí místo výsadby – světlé, zejména žluté odrůdy potřebují polostín, protože přímé slunce na povrchu listů vytváří nevzhledné skvrny. Naopak odrůdy s červenými a tmavými listy vysazujeme na slunce – jinak totiž ztrácejí syté vybarvení. Barva listů se drží od časného jara až do pozdního podzimu, proto jsou dlužichy ideální pro kombinovanou výsadbu společně s hostami, pelyňky, okrasnými trávami nebo šalvějemi. Hodí se i k osazování větších květináčů nebo truhlíků, společně s výrazněji kvetoucími letničkami. Pro pěkné vybarvení a bohaté kvetení potřebují půdu bohatou na humus, raději kyselejší, dobře propustnou, ale také dobře držící vláhu. Denní zalévání na sušších místech nebo v nádobách je nutností, pokud je tedy dáváte do truhlíků, hodí se určitě nějaký systém samozavlažování. Na jaře přidejte rostlinám vždy čerstvý kompost.
Šlechtitelé se každým rokem předhánějí v tom, co nového v oboru dlužich nám nabídnou. Výhodou je, že dobře předpěstovaná dlužicha má již jako mladá rostlinka barvu, která se později nezmění, takže vidíte, co kupujete.
Starší rostliny se musí častěji přesazovat a dělit. Množíme je dělením z různých částí kořene. Výsev provádíme na jaře, stačí málo zasypat nebo lehce zatlačit. Rostliny potřebují slunce až polostín, nesnáší úpal, sucho. Vhodná je každá dobrá zahradní půda, propustná, může být i těžší.
Dlužicha je vhodná do skupinové výsadby, na výsadbu do kontejneru, na obruby, do skalek, do smíšených trvalkových záhonů, do podrostů keřů, můžeme ji i použít k řezu.
Purpurová barva má několik synonym, nejčastěji se označuje jako purpurová. Jedná se o červenofialovou barvu. Červenofialová byla barvou plášťů římských císařů a šatů bohatých (nach či purpur) a získávala se z výměšků mořského plže ostranky. Bylo to velice drahé barvivo, a proto se purpurové pláště staly symbolem urozeného stavu. Ve starověku a středověku se toto barvivo získávalo také z lišejníku Rocella tinctoria, který se sklízel především na pobřeží Kanárských ostrovů.
Nachová barva je symbolem elegance, důležitosti a citlivosti. Ve své nejčistší formě je vyhrazena vladařským a duchovním účelům.
Vytvořit tuto sytou, tmavou barvu bylo odjakživa složité a drahé, následkem čehož začala být ve světě spojována s vladaři, s králi i císaři, kteří si takové zboží mohli dovolit. Kromě toho vyvolává představy ctností, které si vladaři vždy přáli v očích svých podřízených mít, moudrosti, moci, ale i zdraví a přepychu.
V posledních letech se nachovou barvou vznikající splynutím červené a modré často označuje splynutí, kompromis, směsice a v širším smyslu také homosexualita. Vedle celosvětově rozšířeného spojení s vladařstvím je nachově červená a purpurová v křesťanském myšlení barvou pokání, v Thajsku zase představuje symbol vdovství.
Mahonie cesmínolistá (Mahonia aquifolium) má velmi hustě stavěné větve. U starých rostlin mohou narůst keře až do výšky okolo 2 metrů. Nejčastěji se však výška keřů pohybuje do 1 metru. Listy mahonie cesmínolisté jsou složené obvykle z 5 až 9 lístků. Většina keřů je má v průběhu zimy zbarvené do purpurova. Žluté květy, které se na keřích objevují už v dubnu, velmi silně voní. Jejich vůně přitahuje velké množství opylovačů. Plody uzrávají na podzim a na keřích zůstávají do konce podzimu. Tyto plody se dříve využívaly k barvení limonád, marmelád a vín. S cesmínolistou mahonií se setkáváme i v přírodě, běžně totiž zplaňuje, a to především v porostech suchomilných dřevin, objevit se však může i v lesních podrostech. Tento mahon je u nás považován za invazivní rostlinu. Není třeba se ale obávat, není příliš agresivní a vliv tohoto druhu na původní společenstva je minimální. V minulosti byla mahonie cesmínolistá využívána indiány jako léčivá rostlina. Zabírala při problémech dásní, účinkovala proti tuberkulóze anebo se používala jako tonikum, případně k čištění krve. Takže odpověď na otázku, zda je mahonie jedovatá, zní takto: plody (modré bobule) tohoto keře jsou na rozdíl od ostatních částí rostliny jen mírně jedovaté.
Gymnocalycium mihanovichii kvete růžovými, žlutými, červenými a bílými květy. Pochází z Jižní Ameriky a je rozšířeno po celém tropickém pásmu. Typické pro tyto kaktusy jsou axily, na kterých jsou areoly s ostny. Gymnocalycium nesnáší průvan a jako většina kaktusů má rádo slunné stanoviště.
Gymnocalycium mihanovichii je rod jihoamerických kaktusů. Mají kulovité tělo o průměru obvykle 4 až 15 centimetrů, vzácně až půl metru. Stonek je členěn do žeber, která mohou být plochá, rozdělená do hrbolů, nebo i vysoká ostrá. Otrnění může být velmi řídké až hrozivé a rostlinu zcela zahalující. Rostliny rostou solitérně nebo mírně odnožují. Květy vyrůstají z areol na temeni rostliny. Poupata, květy a plody jsou holé, bez chlupů a štětin, nesou pouze šupiny. Odtud název rodu gymno = nahý, calix = kalich. Barva květů je bílá, růžová, purpurová, mnohdy s odlišně zbarveným jícnem nebo středním proužkem na okvětních lístcích. Několik málo druhů kvete žlutě. Jejich pěstování není obtížné.
Gymnocalycium mihanovichii „Red Head“
Red Head je kultivar postrádající zelené barvivo (chlorofyl), ale zato má barvivo červené nebo žlutooranžové. Nemůže růst na vlastních kořenech a musí se roubovat na vhodné podnože. Jako podnože se většinou užívají teplomilné druhy rodu Hylocereus nebo chladnomilnější druhy rodu Myrtillocactus. Vhodnější jsou asi druhy rodu Hylocereus, které snáší lépe přezimování.
Gymnocalycium mihanovichii „Yelow Head“
Kultivar Yelow Head se pěstuje naprosto stejně jako všechny barevné kultivary. Lze jej namnožit roubováním asi 1–2 cm velkých odnoží, které rostlina vytváří ve velkém množství.
Jedle korejská je velice ceněná odrůda jedle, která je už jako mladá rostlina obdařená úžasnými, vzpřímeně rostoucími modravými šiškami. Jedle korejská vyžaduje polohu na plném slunci nebo polostín. Dorůstá do výšky 8 metrů. Koruna je široce kuželovitá, hustě větvená, ve stáří na vrcholu tupá. Borka je v mládí hladká, světle šedá s purpurovým nádechem, s výraznými pryskyřičnými puchýřky, později hluboce rozbrázděná, uvnitř červenohnědá. Letorosty jsou mělce rýhované, našedlé až žlutavé, později načervenalé, zprvu jemně chlupaté, později olysalé. Pupeny jsou kulaté, kryté hnědými šupinami, silně pryskyřičnaté. Jehličí je husté, na vrchu kryje větvičku, vespod je rozestálé. Jehlice jsou 10 až 20 mm dlouhé, 2–2,5 mm široké, směrem k vrcholu se rozšiřují, na konci vykrojené, vzácně zaoblené nebo špičaté. Na vrchní straně je jehličí lesklé, tmavě zelené s výraznou rýhou, vespod s velmi nápadnými křídově bílými pruhy, které mohou splývat v souvislou plochu. Samčí šištice vyrůstají na konci větviček, jsou tmavě nachové. Šišky jsou krátce stopkaté, válcovité, 4–7 cm dlouhé, 2,5–2,8 cm široké, před dozráním mají fialově purpurovou barvu. Semenné šupiny jsou 15–20 mm široké, ledvinovité, podpůrné šupiny jsou delší, vyčnívají ze šišky, jsou zpět ohnuté. Semena jsou včetně křídla 10–12 mm dlouhá, tmavě fialově purpurová. Strom roste v jižní části Korejského poloostrova ve výškách 1 000–1 850 m. n. m. Do Evropy byl poprvé dovezen v roce 1908, do ČR až v roce 1934, kde byl první známý exemplář v Průhonicích. Ve své domovině roste tento strom v horských oblastech s chladným vlhkým klimatem, na mělkých kamenitých půdách chudých na humus, na rulovém a žulovém podloží.
Pod pojem slivoně/švestky zahrnujeme takzvané pravé švestky (zašpičatělé modré), slívy (kulovité modré), mirabelky (zlatožluté a velké jen jako třešně) a renklódy (kulaté zelenožluté nebo červenomodré až hnědé). Všechny představují výtečné chuťové obohacení našeho jídelníčku i zdroj drahocenných složek.
Švestky patří k oblíbenému ovoci pozdního léta. Nejsou náročné, rostou ledaskde, dají se koupit za přijatelné peníze. Navíc se kromě skvělé chuti a pestrého využití v kuchyni mohou pyšnit i širokým léčebným působením.
Švestky pocházejí z Předního východu a jihoevropských zemí. V antické době byly slivoně hojně pěstovány, avšak za léčivý prostředek pro lidské zažívání byly už tehdy považovány jen švestky pravé. Ty mají také nejdelší trvanlivost a jsou nejlépe skladovatelné. Pokud necháváme modré plody vyzrát na stromě co nejdéle a nepodtrhneme je, vytvoří si vlivem slunečního záření mnohem více vitamínů. Pro svoje vlastnosti zdomácněly slivoně brzy také v zemích střední Evropy. Ve střední Evropě má pěstování švestky domácí – stromovité dřeviny nižšího vzrůstu – dlouhou tradici. I v České republice jde o nejčastěji pěstovanou a hodně ceněnou dřevinu. Švestka bývá součástí ovocných sadů, snadno se množí, je spíše teplomilná, proto se jí daří v mírném podnebí. Švestky dozrávají ke konci léta, tělo před zimou doslova nabíjejí energií a množstvím nezbytných vitamínů a minerálů. Významnou složkou švestek jsou i antioxidanty, bojující proti volným radikálům.
Švestky jsou plody stromu slivoně švestky, který patří do čeledi růžovitých. Jedná se o peckovice modré až fialové barvy s jemně nasládlou chutí. Jejich použití je velmi široké. Mohou se konzumovat čerstvé, sušené, konzervované nebo kompotované, vyrábějí se z nich povidla, plní se jimi knedlíky, buchty nebo koláče a velmi oblíbené jsou pro výrobu slivovice. Kromě toho mají řadu zdravotních účinků, a to nejen na náš organismus, ale i pleť a vlasy.
Spousta lidí si plete slivoň se švestkou. Slivoň je označení celé skupiny ovocných dřevin, mezi které patří právě i švestky. Dále se sem řadí slívy, mirabelky, pološvestky, renklódy, myrobalány a špendlíky. Pravé švestky se od pološvestek liší svým vzhledem – mají oválné a protáhlé plody zašpičatělé na obě strany. Pološvestky nejsou ani tak protáhlé, ani zašpičatělé a mají měkčí dužinu. Další rozdíl je patrný při srovnání pecek – švestky jdou velmi dobře od pecky, která je placatá, protáhlá a stejně jako plody špičatá na obě strany. Pološvestky jdou od pecky hůře, pecka je oválnější, kulatější a u stopky není špičatá. Barva plodů je fialová až purpurová. Švestka má širší šedou běl a šedohnědé až červenohnědé jádro, mírně lesklé. Dřeňové paprsky jsou středně viditelné, póry jemné, vlákna mírně zprohýbaná, letokruhy výrazné. Švestka poměrně dobře snáší zimu i pozdní jarní mrazíky. Hodí se tedy i do studenějších klimatických podmínek, do svahů nebo na místo nechráněné před větrem a jinými živly. Květy jsou většinou bílé až růžové, s pěti korunními lístky a pěti kališními lístky. Rostou samostatně nebo v květenstvích. Plodem je vždy peckovice s relativně velkou peckou uvnitř. Listy jsou jednoduché a na okraji zubaté. Doba kvetení je od dubna do května. Na půdu a zeminu je tento strom také nenáročný, lépe se mu však daří ve středně teplé a vlhké půdě. Vlhkost a vydatnou zálivku potřebuje zejména při růstu plodů, pokud tedy bude suché léto, pečlivě švestku zalévejte. Právě podzim je vhodnou dobou k jejímu vysazení. Vložte ji do země tak hluboko, aby místo štěpování (místo srůstu) zůstalo nad zemí. Sázet můžete také na jaře.
Švestky obsahují ve 100 g: 62 kcal, 261,54 kJ, 0,65 g bílkovin, 14,65 g sacharidů, 0,16 g tuků, 2,24 g vlákniny, 15,51 mg vápníku a 84,7 g vody.
Patří k potravinám, které nezpůsobují žádné radikální změny v hladinách cukru v krvi, podporují hubnutí při nízkokalorických a jiných redukčních dietách a jsou vhodné pro diabetiky.
Slávky žijí na celém světě na mořských březích a v ústí řek, jednotlivé druhy jsou obvykle specifikované pro určitou oblast. Nejznámějším druhem je slávka jedlá. Slávka jedlá (Mytilus edulis) je středně velký jedlý mořský mlž z čeledi slávkovitých. Slávky jedlé se nacházejí na severoatlantickém pobřeží Severní Ameriky, Evropy a v dalších mírných i polárních vodách po celém světě. Žijí v příbřežních oblastech na skalách a dalších pevných podkladech přichyceny byssovými vlákny, které jsou vylučovány byssovými žlázami umístěnými ve spodní části slávek. Jedná se o hladké mušle s jemnými soustřednými rýhami v linii růstu. Barva mušle je purpurová, modrá nebo někdy až hnědá. Může být dlouhá až 12 cm. Slávky jedlé jsou kořistí hvězdic, například Asterias vulgaris. Malé slávky jsou také požírány plži Nucella lapillus.
Slávky jedlé neboli mušle jsou mořští mlži, jejichž maso se pojídá buď syrové, nebo částečně i tepelně upravované. Výlov slávek začíná v srpnu a končí v březnu. Lastury slávek mají klínovitě oválný tvar, na povrchu jsou tmavé do fialova a uvnitř perleťově bílé, lesklé. Dospělé, tedy k požívání nejvhodnější, jsou tehdy, když délka lastur měří 55 mm. Kratší se vyřazují, protože nemají tržní hodnotu. S přijímáním potravy a vdechováním vody se dostává do slávek také písek a mořský kal. Obojí se z nich musí odstranit, a proto se před dopravou do vnitrozemí alespoň na 24 hodin slávky ponoří do čisté mořské vody, aby se vyčistily. Jestliže se se slávkami po výlovu dobře a šetrně zachází, vydrží v zimě až 6 dnů po výlovu naživu. Nesmí však před touto dobou nebo během ní přijít do styku se sladkou vodou. Nesnášejí také velké teplo ani mráz. Jen pevně uzavřené, to znamená živé a čerstvé slávky, mají maso vhodné k pojídání. U pootevřených slávek je maso v rozkladu, čímž se stává prudce jedovatým. Podezřelé jsou také slávky s tenkými průsvitnými lasturami, které nejsou na povrchu stejnoměrně zabarvené, anebo slávky, které nasládle páchnou. Maso slávek se jí buď syrové, nebo různě připravované a je dost výživné, avšak hůř stravitelné než maso ústřic.
Někdy jsou slávky zaměňovány s ústřicemi. Ústřice (Ostrea) je rod z čeledi ústřicovitých (Ostreidae). Nejznámějším druhem je ústřice jedlá (Ostrea edulis). Ústřice jsou mořští mlži s lamelózními nebo sklípkovitými lasturami bez vláknité (sloupkovité) vrstvy, s nestejnými miskami a vnitřním vazem a bez zubů v zámku. Ústřice má nepravidelné chlopně, z nichž levá je větší, prohloubená a připevněná k podkladu, kdežto pravá je plošší; vrchol levé misky (chlopně) přečnívá a je zatočen buď vpřed, nebo dozadu. Některé druhy jsou obojetné, jiné pohlaví odděleného, ale vesměs vynikají vysokým počtem vajíček, jichž mohou produkovat až několik milionů. Některé druhy jsou jedlé a odedávna se chovají uměle u středomořských a severoamerických břehů. Ústřice jsou výbornou potravou, zejména pro značný obsah glykogenu v játrech. Ve znečištěné vodě se mohou stát zdraví škodlivými, například když do sebe přijmou bakterie břišního tyfu, které mohou snadno přenášet, protože se, jak známo, pojídají živé. Nebo mohou způsobit průjem, prosáknou-li sloučeninami mědi. V tom případě bývá celé jejich tělo podezřele zbarveno do zelena. Ovšem jsou-li pěkně zeleně zbarveny jen žábry, může být toto zbarvení způsobeno symbioticky usazenými rozsivkami. Organické jedy ústřice v těle netvoří, čímž se hygienicky podstatně liší od slávek (Mytilus) známých svou případnou toxicitou. Některé druhy mořských ústřic mohou tvořit perly, podobně jako perlotvorka mořská či perlorodka. Při nákupu ústřic je třeba sledovat jejich čerstvost. Ústřice by měly být lesklé a vlhké. Jejich barva se může lišit podle místa původu. Chlazená lastura by měla být zavřená. Pokud tomu tak není, zkuste se jí dotknout, pokud se nezavře, vyhoďte ji. Zkažená ústřice se dobře pozná podle vůně. Čerstvá ústřice musí vonět jako mořská voda. Pokud budeme ústřice vařit, lze sehnat již vyjmuté ústřice z lastur. Je to lepší volba, než kupovat ústřice zmražené. K ústřicím je třeba se projíst. Nejlépe totiž chutnají čerstvé (syrové), jen s pár kapkami citrónu. Pokud zvolíme tuto variantu, ústřice stačí pouze podržet na patře, tedy nežvýkat, chvíli vychutnat a spolknout. Ústřice se připravují i tepelně.
Jde o opadavý, až 3 m vysoký keř. Větve má vzpřímené až rozložité, světle hnědé, v mládí huňatě chlupaté, později lysé. Listy jsou řapíkaté, vejčité až kosočtverečné, často 3laločné až 3klané, na bázi klínovité, na okraji zubaté. Listy jsou obvykle zelené, ale známé jsou i druhy s pestrými listy. Raší pozdě na jaře. Květy vyrůstají jednotlivě v paždí listů na krátkých stopkách, korunní lístky jsou obvejčité, až 65 mm dlouhé, u přírodních odrůd fialové, u kulturních odrůd světlejší, až téměř bílé, na bázi s tmavší kresbou, kališní lístky čárkovité, tyčinek velmi mnoho, jejich nitky jsou srostlé v trubku kryjící semeník. Květy mohou být jednoduché nebo plné. Každým rokem rostlina kvete bohatěji. Plodem je tobolka. Keř kvete v srpnu až září.
Ibišek se hodí i pro výsadbu do živých plotů, protože roste spíše do výšky a do šířky se tak nerozšiřuje. Opadavé listy jsou poměrně velké, 7–8 cm dlouhé, trojcípé, se znatelným jedním bočním lalokem, středně až tmavě zelené a svým výjimečným tvarem velmi atraktivní. Jako u většiny v létě kvetoucích dřevin raší dost pozdě, takže není třeba si dělat starosti, že zmrzl, když ještě v dubnu na keři není. Pokud začnou listy žloutnout a opadávat, je rostlina momentálně přelitá nebo je nevhodně zasazená v těžké, neodvodněné zemi. Má totiž dužnaté kořeny, které si dobře poradí s dočasným nedostatkem vody, ale přemíra vody jim může ublížit. Je to typický příklad keře, kde je dobré naučit se rozpoznat správnou hranici mezi vlhkou zemí, kterou ibišky rozhodně potřebují, a mokrou zemí, která jim kazí image a dokáže je zahubit.
Odrůdy
Hamabo díky neobvyklému růžovému žilkování na lehce růžových, někdy téměř bílých okvětních plátcích se asi rychle rozhodnete pro tuto nádhernou dekoraci vaší zahrady. Květy jsou středně velké s nápadným, sytě červeným okem uprostřed. Tvar keře je vždy vzpřímený, s věkem lehce zaoblený.
Red Heart nese čistě bílé květy s nápadným, vínově červeným středem. Od něj směrem ven pokračují paprskovitě tenké žilky ve stejné barvě, které se postupně vytrácejí na bělostných okvětních plátcích.
Marina nese typicky otevřený květ modrofialové barvy se sytě vínovým středem, který navíc maluje jemné paprsky zevnitř ven do okvětních plátků. Pestík je krémově bílý, což výborně kontrastuje se sytě vybarveným květem. Vykvétá na začátku července a pokračuje až do konce léta, pokud má dost poupat. Výborně se kombinuje se žlutě kvetoucími nižšími keři.
Russian violet má zelené trojlaločné listy, vyrůstající na krátkých řapících, na podzim se barví do žluta. Kvete bohatě od července do září velkými růžovofialovými květy s vínovým okem, ze kterého vybíhají krátké paprsky do korunních plátků.
Blue Bird má ty nejmodřejší květy, které se zatím podařilo vyšlechtit. Vždy je to směs modré a fialové, ale i tak se jedná o velmi atraktivní květ o průměru 6–8 cm s nápadným, tmavě vínovým okem uprostřed. Kvete spolehlivě a hojně každým rokem.
Purple ruffles je purpurová odrůda ibišku s bohatým, plným květem purpurově červené barvy. Květ je opět velký, má 7 až 9 cm v průměru, a velmi nápadný.
Lady Stanley je skvostný plnokvětý kultivar venkovního ibišku s bílými květy s růžovým nádechem a vínovým žilkováním, který od července nakvétá desítkami otevřených květů. S postupujícím létem se květy zbarvují do sytější růžové a částečně vynikne i tmavě vínové oko uprostřed květu.
Woodbridge je kultivar pro milovníky zářivých barev. Jeho květy jsou jasně růžové, na některých stanovištích mohou mít lehký nádech levandulové. Má jasně vínově červené malé oko, které nekazí dojem z barvy květu. Pestík je čistě krémově bílý.
Ardens je nádherný plnokvětý kultivar jemně fialové až levandulové barvy a otevřenými květy. Není běžný a poněkud obtížně se shání v době, kdy se neustále šlechtí nové druhy. Každopádně u nás se mezi staršími odrůdami osvědčil nejvíce a kvete bohatě a spolehlivě každý rok.
Duc de Brabant je plnokvětou odrůdou syrského ibišku, jehož barva je nejblíže červené. Květ je středně velký, má 5–6 cm v průměru, velmi bohatý, barva je purpurově červená. Vykvétá od poloviny července a pokračuje až do konce léta, pokud má dost poupat.
Monstrosus má květy čistě bílé a uprostřed je velice výrazné vínově červené oko, které může mít menší paprsky směrem ven z okvětních plátků. Odrůda dostala toto jméno proto, že je její květ prozatím největší mezi ostatními odrůdami stejného vybarvení. Vykvétá přibližně v půlce července a pokračuje až do podzimu, pokud má dost poupat (dle stáří rostliny).
Níže se můžete seznámit s keři, které kvetou v období léta a dodají vaší zahradě krásný a jedinečný vzhled.
Sazaník květnatý
Tento keř pochází ze Severní Ameriky, dorůstá obvykle do výšky 1 až 2 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné rudé. Má rád přímé slunce.
V době kvetení voní po jahodové marmeládě. Tento hustě rostoucí keř obsahuje aroma všude – v listech, větvích, dokonce i kořenech. Květy jsou 3 až 5 cm velké s mnohočetnými plátky jako plnokvětá hvězda. Barva je jasně vínová nebo tmavě purpurová až červenohnědá. Odstín se liší v závislosti na umístění, kvalitě půdy, oslunění i době kvetení. Sazaník vykvétá někdy již ke konci května, přičemž hlavní dobou kvetení je přelom června a července. Květy se nadále objevují sporadicky až do poloviny srpna. Vůně tohoto keře je však nenapodobitelná. Je to něco mezi jahodami a jablečným moštem.
Listy jsou podlouhle vejčité a na jaře raší jasně zeleným odstínem, jsou mírně lesklé a dlouho si drží svou svěží barvu. Výjimečně se na opylených květech mohou objevit na konci srpna plody, což jsou zvláštní tobolky zelené barvy, které se během zrání zbarvují do vínové až hnědé.
Jedná se o keř bez nároků na zvláštní údržbu. V prvních několika letech jej zastřihněte (v březnu) do kompaktního tvaru – pak už bude sám tvořit pěkný tvar a pravidelné olistění. Zasaďte jej do vlhké země, v suchu poroste stejně špatně jako v přemokřené zemi. A dopřejte mu hodně slunce, aby vás odměnil množstvím květů.
Zvonek garganský
Jedná se o keř dorůstající jen do výšky 20 cm, je listnatý opadavý, barva listů je zelená, květy nápadné fialové. Má rád přímé slunce nebo polostín.
Tato nesmírně efektní půdopokryvná forma skalkového zvonečku se zajímavě zoubkatými, drobnými listy svěže zelené barvy a mnoha stonky je obvykle obalena záplavou světle modrofialových květů. Jejich tvar je hvězdicovitě zvonkovitý.
Kvete přibližně od poloviny června až do srpna, přičemž po hlavním kvetení v půlce léta můžete celou rostlinu radikálně sestřihnout, aby znovu narašila a v září a říjnu nabídla čerstvý trs i s novými květy. Po zastřižení se doporučuje rostlinu přihnojit.
Rozrůstá se při zemi, květní stonky se nezvedají. Má rád rovnoměrně vlhkou, ale dobře propustnou půdu a nevadí mu mírné přistínění. Můžete jej pěstovat i v okrasných venkovních nádobách, kde vypadá o to lépe, když přeroste jejich hrany a květy se svěsí přes okraj a vytvoří modrý vodopád.
Trubač popínavý
Jedná se o popínavý keř pocházející ze severní Ameriky, který dorůstá do výšky 3 až 6 m, je listnatý opadavý, barva listů je zelená, má nápadné červené květy. Má rád přímé slunce.
Trubače jsou velmi krásnou ozdobou letních zahrad, pergol, treláží, plotů a zídek, neboť jako poměrně rychle a snadno rostoucí liány, dokážou během pár let vytvořit hustou kulisu zeleného olistění a množství květů.
V tomto případě se jedná o základní druh ze skupiny severoamerických trubačů. Trubkovité květy vypadají jako 5 až 6 cm dlouhé, protáhlé trumpetky s otevřeným koncem. Jejich barva je sytě červená a kvetou většinou od začátku prázdnin až do prvních mrazů (podle stáří a síly rostliny). Opadavé listy jsou velké, lichozpeřené, středně zelené, mohou být mírně lesklé. Raší velmi pozdě, teprve na konci dubna.
Trubač roste bujně, přírůstky jsou dlouhé. Pro podporu kvetení i hustotu rostliny je nutné každý rok zjara po nejhorších mrazech (konec března) silně zkrátit na cca 2 až 3 páry pupenů loňského dřeva. Keř kvete na koncích nových výhonů, takže čím více jich bude, tím více květů vás bude těšit. Má příčepivé kořínky, které se chytnou nabídnuté opory (mřížky, zdi), ale neničí ji (nevyžírají). Přesto je potřeba prvních pár výhonů přichytit, aby rostlina získala pevnou kostru.
Trubače potřebují mírně vápenitou zem bez obsahu rašeliny. Koření hluboce, ale i propustné koryto 30 x 50 cm velké a 40 cm hluboké stačí dvěma rostlinám, aby nadělaly spoustu parády na zdi vedle oken domu. Nesnáší přemokření. První rok zalévejte tak, aby substrát nevyschl a rostlina dobře zakořenila, další roky maximálně 1x za týden či méně. Barvu a pevnost květů můžete zesílit letním přihnojováním speciálními hnojivy na květ. Pěstujte na plném slunci, potřebuje úpal a dobře snáší i přísušky.
Hlavoš západní
Jedná se o keř dorůstající do výšky od 0,5 až 1,5 m, je listnatý opadavý, barva listů je zelená, má nápadné bílé květy. Má rád přímé slunce.
Hlavoš je zajímavý opadavý keřík, který přitahuje převážně sběratele. Hlavní atrakcí této rostliny jsou květy, které mají tvar kulatých hlav o průměru cca 3 cm. Tuto hlavičku zdobí jednotlivé droboučké trubičky čistě bílých květů, ze kterých trčí dlouhá blizna a díky ní celý květ vypadá jako hlavička sestříhaná na ježka. Květy jsou vonné a lákají motýly. Po odkvětu následují zelené kulaté plody, které jsou lysé. Květy se objevují na nových výhonech.
Opadavé listy jsou sytě zelené, oválné až eliptické, lesklé a pevné. Mají načervenalé řapíky a rostlině dodávají na půvabu, neboť působí velmi dekorativně. V jižních zemích jsou dokonce neopadavé. Hlavoš roste pomalu až středně rychle, záleží na půdních podmínkách. Hustotu keře lze regulovat řezem. Zjara těsně před rašením odřežte až 2/3 loňských větví pro celkovou obnovu keře. Bude ještě hustší, kompaktní a pevný. Nebo pouze zakraťte konce větví pro vytvarování.
Tento okrasný keř vyžaduje velmi vlhká stanoviště, dobře poroste i v podmáčené zemi. Půda by měla být živná, neutrální až kyselá, nesnáší vápenité podloží.
Ibišek syrský
Jedná se o keř, který dorůstá do výšky od 1 až 3 m, je listnatý opadavý, barva listů zelená, květy nápadné modré. Má rád přímé slunce.
Tento vzpřímený opadavý keř má šedé větve rostoucí šikmo vzhůru a tmavě zelené listy. Od konce léta do poloviny podzimu rozkvétají krásné, až 14 cm velké jednoduché modré květy.
Pro pěstování je vhodná propustná půda, bohatá na humus. Keř je mrazuvzdorný. K mladým rostlinám (tam, kam až sahají kořeny) přidávejte v zimě listí.
