Pivoňka dřevitá
Pivoňka křovitá (Paeonia suffruticosa) se dá vysazovat jako kontejnerová rostlina od jara do podzimu. Už nyní se v zahradnických centrech nabízejí roubované rostliny s květem, můžete si proto udělat představu, jaká barva se vám bude líbit.
Prohlédnete-li si křovitou pivoňku, poznáte místo roubování podle srostlé kůry. Musí být alespoň patnáct centimetrů hluboko v zemi, jinak se může stát, že vám na keři vyrazí plané výhony.
Jáma pro výsadbu by měla mít 50 x 50 cm, vyplňte ji kvalitní zeminou s přídavkem dobrého kompostu. Protože pivoňka bude na stanovišti mnoho let, vyberte pro ni místo s rozmyslem. Rozroste se téměř do dvoumetrové šíře i výšky a přesazování nesnáší. Půdu vyžaduje propustnou a živnou (vzhledem k dlouhověkosti), teplejší chráněnou polohu na mírném slunci nebo v polostínu. Před zimou zakryjte každoročně dřevitou pivoňku po obvodu kořenového balu chvojím.
Zdroj: Pivoňka
Řez vinné révy
Chceme-li mít
vlastní dobré vínko, měli bychom vědět, kam smíme říznout a kam ne. Takže prosím
polopatě: co máme tedy odříznout?
„Řež révy je zodpovědná a tvůrčí činnost a zaslouží si dost času. Vysvětlení principů řezu si proto
raději necháme na dobu, až bude tato práce aktuální.“
Dobře, připomeneme se v předjaří. Teď se tedy věnujme teorii a zkusme si zmapovat části keře,
abychom pak přesně věděli, co řezat a co ne. Jak tedy vinaři pojmenovávají
jednotlivé části keře?
„Na podnoži pod místem
srůstu na každém nodu, což je něco
obdobného jako kolénko u trávy, mohou
vyrůstat kořeny. Těm úplně dole se říká kořeny patní, z ostatních nodů pak
vyrůstají kořeny postranní. A ještě z jednoho místa mohou kořeny vyrůstat:
právě z místa srůstu roubu s podnoží. Ty jsou situovány jen mělce pod povrchem, proto se nazývají rosné
kořeny, protože si odebírají povrchovou vodu, např. z rosy. Jenomže když vyrůstají právě z roubu, pak je ochranná funkce podnože eliminována a révokaz by se mohl vesele množit. A navíc níže uložené kořeny mohly postupně
odumřít a takto rostoucí keř by mohl tzv. „zpravokořenět“.
Proto se zvláště u nově vysazených keřů rosné kořeny odstraňují. Říká se tomu ramování.
Pokračováním
podzemní kořenové části je dřevitá část, označovaná prostě staré dřevo. Je velmi často vedena jako kmen; na keři mohou být
zapěstovány dva i více kmenů. Pokud je staré dřevo výše situované nežli kmen,
označuje se výrazem rameno, které se obvykle situuje vodorovně, ale může být i vedené šikmo. Staré dřevo se takto
označuje proto, že je na keři nejstarší, ideálně stejně staré jako podnož. Za dřevo staré se považuje všechno dřevo starší než dva roky. Na starém dřevě,
které je nejméně čtyřleté, se nacházejí tzv. „spící“ očka. Běžně nejsou vidět a raší jen někdy. Výhony
z nich vyrůstající jsou jalové, protože na nich nejsou květní laty. Proto
jsou pro pěstitele bezcenné a většinou se odlamují, když jsou ještě
v bylinném stavu. Tento pracovní úkon se označuje opět archaickým výrazem:
podlom. Na Moravě se mu také někdy
říká ometání kmínků. Tyto zelené
výhony se ponechávají růst jedině tehdy, je-li potřeba zapěstovat nový kmen. Pro úspěšnou sklizeň má velký význam dřevo
dvouleté, které vyzrálo z předloňských zelených výhonů. Je obvykle slabší
a světlejší nežli staré dřevo. Jeho význam spočívá v tom, že jen z něho
vyrůstající jednoleté dřevo je
plodonosné. Z očka na něm na jaře vyroste zelený výhon, a tomu se říká
letorost. Letorosty ponesou květenství.
Proto je velmi
důležité při zimním řezu keřů dodržovat pravidlo, které říká, že jednoleté
dřevo musí vyrůstat z dvouletého dřeva, chceme-li na podzim sklidit
hrozny. Vyrůstá-li letorost ze staršího dřeva, tedy ze spícího očka, základní
buňky pro budoucí květenství v něm nejsou založené a výhon bude jalový.
Letorost sestává
ze stále přirůstajících segmentů, nazývaných internodia, která jsou od sebe
oddělena takzvanými nody. Vše, co se na letorostech nachází, vyrůstá právě
z nodů. Z každého nodu vždy vyrůstá list, sekundární výhon (jako u rajčat), kterému se říká odborně zálistek a starším výrazem fazoch, a vyvíjí se očko, v němž se iniciují buňky pro budoucí hrozen. Na některých z nodů
se ještě nachází květenství, na ostatních úponek, což je zařízení, kterým se letorost přichytává k opoře. A na některých nodech kromě listů, zálistků a vyvíjejícího se očka už nenajdeme nic. Typem květenství je u révy květní lata, tvořená jednotlivými kvítky, kterých bývá sto až dvě stě. Po odkvětu se květenství vyvíjí do plodenství, kterému říkáme hrozen. Vrcholek letorostu je „zásobním skladem“ fytohormonu auxinu, který zodpovídá za prodlužování
výhonů. Dostatečné množství auxinu umožní typickou vlastnost révy – růstovou
převahu vrcholu. Proto má réva snahu stále růst vzhůru, pokud jí to vhodnou
opěrnou konstrukcí umožníme. Konec konců, je to liána.“
Zdroj: Kalendář pro vinaře - leden
Druhy
Existuje asi 300 druhů těchto rostlin. U nás se Clematis neboli plamének vyskytuje i ve volné přírodě celkem v pěti druzích. Známe plamének palčivý, plotní, přímý, vlašský a východní. Na našich zahradách se pěstuje pestrá paleta nejrůznějších kultivarů s rozmanitými velikostmi, tvary a barvami květů. Přes léto je nutné každodenní zalévání a pravidelné hnojení. Rostlinám vyhovuje světlé stanoviště, ovšem ne přímé, palčivé slunce. Dobře dělá plaménkům občasné mírné přisypání substrátu smíchaného s hrstí mletého vápence.
Plamének Jackmanův
Plamének Jackmanův je jeden z nejkrásnějších a nejoblíbenějších kultivarů plaménku díky svým bohatým a nápadným fialovomodrým květům. Vynikne hlavně jako solitérní rostlina na obrostlém sloupu nebo pergole. Kvete během celého léta. Patří mezi pozdní a velkokvěté plaménky. U těchto plaménků se odstraňují poškozené a odumřelé stonky ještě před pučením brzy na jaře a ostatní se zkrátí po zdravé pupeny. Doba kvetení je od června do září. Dorůstá výšky nad 4 m a šířky do 1 m. Rostlina je plně mrazuvzdorná, má ráda slunce až polostín. Řez se prování každoročně na jaře. Půda by měla být středně těžká, písčitohlinitá až hlinitá a středně vlhká. Barva listu je zelená. Barva květu fialová. Jde o popínavou rostlinu rychlého růstu. Nejvhodnější lokality: fasády, stěny, ploty, opěrné konstrukce. Speciální vlastnosti: dlouhé kvetení.
Clematis Montana
Clematis Montana roste opravdu rychle. Tato rostlina se často používá tam, kde zákazník vyžaduje rychlý růst a výrazné kvetení. Doporučuje se tedy tuto rostlinu používat na místa, u kterých nevadí, že budou během dvou let zcela zarostlá. V každém roce se doporučuje rostlinu seříznout, pak výrazněji kvete a drží tvar. Někdy je s ní celkem problém, pokud jste ji vysadili u dřevin – neúprosně jim totiž zaroste korunu a dřevina pak má co dělat, aby to vůbec přežila. Clematis Montana potřebuje oporu, ke které se může chytat. Může to být mříž, bambusové tyče, slabé laťky, síť, natažené provázky či lanka (třeba i nějaký keř či stromek, ale to je pak z toho obvykle nevzhledná houština). Na zdi, pokud by neměla extrémně velké nerovnosti a hrubost, by se však rostlina nechytla. S tímto druhem nemusíte dělat téměř vůbec nic, stačí zasadit a občas zalít.
Plamének vlašský
Plamének vlašský (Clematis viticella) je rodičem nejznámějšího okrasného hybrida Clematis x Jackmanni. Tato houževnatá liána patří k čeledi pryskyřníkovité (Ranunculaceae), odtud zřejmě pochází i podobnost květů s ostatními rostlinami ze stejné čeledi, jako jsou sasanky (Anemone), pryskyřníky (Ranunculus), orlíčky (Aquilegia) a další nádherné zahradní, luční i lesní květiny. Rostlina se vyšplhá do výšky 4–5 m. Tato liána tak bez problému obroste zahradní altán či pergolu. Je bujnější než plamének zahradní, tedy hybridy s velkými, výraznými květy, a mírnější v růstu než plamének plotní (Clematis vitalba) a plamének horský (Clematis montana). Vyniká nejen svou vitalitou a odolností vůči chorobám, ale také silou růstu a bohatým a časným kvetením. Jeho květy jsou zvonečkovité, nicí, se čtyřmi okvětními plátky. Podle kultivaru kvete v odstínech červené, modré, fialové či bílé. Listy jsou složeny z 5–7 menších lístků. Tento plamének je nenáročný na půdní podmínky, roste i v chudé půdě. Vyžaduje slunečnou polohu, ale ne jižní úpal, proto je ideální západní strana. Potřebuje opěrnou konstrukci, po které šplhá. Před plamének pak vysadíme keře a trvalky, které přistíní nadzemní část (to všem plaménkům prospívá, není pak nutná zálivka). Barvy květů plaménku vlašského jsou většinou tlumených a pastelových barev. Tvary zde nalezneme od třepenitých přes klasické otevřené jednoduché, jako je například kultivar červeně kvetoucí ´Madame Julia´, ´Etoile Violette´ či jednoduše krásná ´Frankie´, vypadající jako popínavá sasanka. Romantické plnokvěté květy nese kultivar ´Purpurea Plena Elegans´ nebo ´Blue Light´ a elegantní zvonky vytváří kultivar s levandulovými květy ´Chats Worth´, s něžně modrými pak ´Emilia Plater´.
Plamének plotní
Plamének plotní je vytrvalá popínavá dřevitá rostlina dlouhá 6–8 m (liána). Listy má jednoduše lichozpeřené se 3–5 řapíčkatými lístky, lístky úzce vejčité až srdčité. Květenství jsou úžlabní nebo vrcholové vidlany. Okvětní lístky maní bělavou až bělavě nazelenalou barvu. Plodem je nažka s dlouhým zakřiveným, odstále chlupatým přívěskem. Vyskytuje se v křovinách, hájích, lesních lemech, na zahradách, v parcích, na plotech a zídkách, podél silnic a železnic. Doba květu je od 6 měsíce až do 9 měsíce. Plamének plotní patří mezi naše liány. Zahradní architekti ji používají na zahradách a v parcích k zakrytí nevzhledných míst. Za květu upoutá svými bílými květy a za plodu nápadnými nažkami s chlupatými přívěsky. V době květu voní po mandlích. Snadno se rozšiřuje větrem díky nažce s dlouhým přívěskem, proto lehce zplaňuje ze zahradních a parkových výsadeb. Všechny části rostliny jsou jedovaté, nicméně otravy jsou velmi vzácné. Při dotyku s listy dochází k podráždění pokožky. V minulosti se v některých zemích užívaly květy jako náhražka čaje. Primární rozšíření plaménku plotního není dostatečně vyjasněno. Zdá se, že původní je pouze na jižní Moravě, druhotně se rozšířil do ostatních částí Moravy a do Čech.
Zdroj: Stříhání klematisu
