Informace od profesionálů

MENU

  

CHOROBY

  

PĚSTOVÁNÍ

  

ŠKŮDCI

  

RECEPTY

  
Téma

HORIZONTÁLNÍ

OBSAH

Domácí vodárna DAB Aquajetinox 102 M/50l

Jde o jednofázovou domácí vodárnu se samonasávacím čerpadlem JETINOX 102 M s nádrží s pryžovým vakem, tlakovým spínačem a manometrem. Dodává se s vertikální nádrží (50 litrů) nebo s horizontálními nádržemi (20, 50 a 80 litrů). Propojení čerpadla s nádrží je flexibilní, s horizontální nádrží je čerpadlo pevně spojeno. Jedná se o automatickou domácí vodárnu.

Vodárna je vybavena jednofázovým uzavřeným asynchronním motorem, který je chlazený vnější ventilací.

Maximální ponorná hloubka čerpadla je 50 m. Maximální dopravní množství je 4,3 m3/h. Hmotnost zařízení je 23,8 kg.

Zdroj: Vše, co jste chtěli vědět o domácí vodárně!

Co je to kalové čerpadlo

Kalové čerpadlo se řadí mezi hydrodynamická (odstředivá) čerpadla, která mají průtoky od několika litrů až po tisíce litrů za sekundu. Mohou pracovat s pevnými částicemi od velikosti mikroskopických zrn až po veliké kameny okolo 300 mm. Při použití je omezuje fakt, že dokážou vyvinout tlak jen něco málo přes 7 MPa, dokonce i když jsou uspořádány v sérii až o osmi čerpacích stupních. Skříně čerpadel mohou být konstruovány s obložením nebo bez obložení. Obložení tvoří vnitřní vyměnitelné vložky, které mohou být vyrobeny z mnoha materiálů od měkkých elastomerů až po tvrdé kovové slitiny. Materiál obložení závisí na čerpaném médiu. Nejvíce opotřebovanými částmi čerpadla jsou oběžná kola, skříně a vnitřní vložky. Většina odstředivých čerpadel se konstruuje jako horizontální. Kalová čerpadla mohou být v provedení elektrickém nebo motorovém.

Zdroj: Kalové čerpadlo

Parodontální kapsa

Parodontální chobot (kapsa) se rozděluje podle vztahu dna chobotu k vrcholu alveolární kosti. Choboty, jejichž dno zasahuje pod vrchol alveolárního výběžku, se označují infraalveolární (kostní), choboty končící nad alveolárním výběžkem jsou supraalveolární. U supraalveolárních chobotů se nachází resorpce horizontální, u intraalveolárních vertikální.

Zdroj: Parodontální chobot

Typy geotermálních systémů tepelného čerpadla

Existují čtyři základní typy zemních smyčkových systémů. Tři z nich, a to horizontální, vertikální a vodní, mají uzavřené smyčky. Čtvrtý typ systému má smyčku otevřenou. Který systém je nejlepší? Závisí na klimatu, půdních podmínkách, dispozici pozemku a finanční možnosti objednatele. Všechny tyto systémy mohou být použity pro soukromé nebo komerční využití.

Uzavřené smyčkové systémy

V uzavřeném smyčkovém systému v geotermálním tepelném čerpadle cirkuluje nemrznoucí roztok přes uzavřené smyčky, které tvoří plastové potrubí, které je položeno v zemi nebo vodě. Výměník tepla odvádí teplo mezi chladivem v tepelném čerpadle a nemrznoucím roztokem v uzavřené smyčce. Sestavy smyček mohou být horizontální, vertikální nebo vodní.

Jedna varianta této metody je takzvaná přímá výměna. Nevyužívá výměník tepla, ale místo toho čerpá chladivo přes měděné potrubí, které je uloženo v zemi v horizontální nebo vertikální poloze. Přímá výměna systému vyžaduje větší kompresor a nejlépe funguje ve vlhkých půdách (někdy je zapotřebí dodatečným zavlažováním udržet půdu vlhkou), nicméně měli byste zabránit instalaci měděných trubek, které v půdě korodují. Protože těmito systémy cirkuluje chladivo přes zem, mohou být místními předpisy o životním prostředí v některých lokalitách zakázány.

Horizontální systémy

Horizontální systémy jsou obecně nejvíce finančně efektivní pro obytná zařízení, zejména pro nové stavby, kde je k dispozici dostatek místa. Tento systém vyžaduje zemní výkopy nejméně čtyři metry hluboké. Mezi nejběžnější rozložení se používají buď dvě trubky, z nichž jedna je zakopána v hloubce 180 cm a další ve 120 cm, nebo dvě trubky, které jsou zakopány vedle sebe v hloubce 150 cm. Smyčková metoda umožňuje větší trubky s kratším výkopem, který šetří náklady na instalaci a umožňuje instalaci v oblastech, kde by nemohla být využita běžná horizontální metoda.

Vertikální systémy

Vertikální systémy jsou využívány pro obchodní budovy a školy, protože plocha jejich pozemku potřebná pro tento systém bývá často nedostatečná. Vertikální smyčky se používají tam, kde je půda příliš mělká pro výkopové práce nebo by jimi byly narušeny současné terénní úpravy. Pro svislé systémy jsou otvory (přibližně 10 cm v průměru) vrtány asi 6 m od sebe v hloubce 30 až 120 m. Do těchto otvorů se usadí dvě trubky, které jsou na dně spojeny obloukem, který tvoří smyčku. Svislé smyčky jsou spojeny příčnou trubkou, umístěnou ve výkopu a propojenou s tepelným čerpadlem v budově.

Vodní systémy

Vodní systémy se umísťují tam, kde je odpovídající vodní plocha, jedná se o nejlevnější variantu. V podzemí je propojeno z budovy do vody přívodní potrubí, které je ve vodě stočené do kruhů, a to nejméně 2,5 m pod povrchem, aby se zabránilo zamrznutí. Cívky by měly být umístěny do vodních zdrojů, které splňují minimální objem, hloubku a kritéria kvality.

Otevřené smyčkové systémy

Otevřený smyčkový systém využívá povrchové vody jako kapaliny tepelného výměníku, která cirkuluje přímo přes geotermální systém. Poté, co voda cirkuluje systémem, se vrací do země přes studnu a ohřátá se vrací na povrch zpět. Tato možnost je samozřejmě praktická pouze tam, kde je dostatečný přívod relativně čisté vody a jsou splněny všechny místní normy a nařízení týkající se podzemních vod.

Zdroj: Geotermální tepelná čerpadla

Otok pravého kotníku

Jak již bylo popsáno víše, otoku může mít různé příčiny, například z cévních příčin, ucpaná céva může být závažný stav, což by bylo vhodné konzultovat s lékařem, v tomto případě vzniká otok kotníku bez úrazu. Nebo otok jedné nohy vznikl jako reakce na nějaký proces v kloubu (ortopedická nebo revmatologická příčina).

Příčiny

Příčin může být celá řada od ploché nohy až po vyhřezlou meziobratlovou ploténku. Doporučuje se ortopedické, cévní či neurologické vyšetření, které určí další postup. Ledvinný původ u zcela ohraničeného a jednostranného otoku je velmi nepravděpodobný. Je-li nárůst otoku vlivem alkoholu, který má jednak vasodilatační účinky a jednak zvyšuje objem krevního řečiště, dochází v obou případech k přesunu tekutin z cév do podkoží a ovlivňuje to i hladina kyseliny močové.

Léčba

Otoky nohou se obvykle léčí lokálně analgetiky (gely- Ibalgin, Dolgit apod.), studenými obklady, klidem (neznamená to ovšem celodenní ležení na lůžku, ale obecně nepřetěžovat končetinu, nenosit těžká břemena, nechodit na dlouhé vzdálenosti). Přes noc otok většinou "oplaskne" (přece jen je více času noha v horizontální poloze), a přes den (zvláště v tomto horkém počasí) se otok postupně opět objevuje. Na léčbu otoků je vhodná lokální léčba, například 3 x denně Reparil gel, který velmi dobře snižuje otoky a regeneruje cévní systém.

Zdroj: Otok jednoho kotníku

Callisia fragrans

Kalisie voňavá je robustní vytrvalá rostlina se dvěma typy výhonů. Jsou to výhony vertikální s masitými listy, dvouřadě střídavě na výhonu, který dorůstá 50–100 cm výšky, a připomínají kukuřici.

Původní vlastí kalisie je Mexiko a tropická Amerika, kde roste ve stínu vysokých dřevin.

Listy jsou tmavozelené, 20–30 cm dlouhé a 5–6 cm široké. U dospělých rostlin vyrůstají z hlavního výhonu horizontální liánovité nafialovělé oddenky (stolony) složené z kolének, ukončené rozetou listů. Odřezáním a zakořeněním koncové rozetky ve vodě se rostlina může snadno rozmnožovat. Při dobré péči starší rostliny vykvétají bílými kvítky v dlouhých vijanech. Zajímavé je, že hodinu i dvě před deštěm bílé kvítky začnou slabě příjemně vonět po hyacintech.

Rostlina má ráda vláhu, teplo a nepřímé sluneční světlo. Na prudkém slunci se často listy pálí. Kalisie má významné léčebné účinky, které se využívají, když vyroste na oddencích nejméně 9 kolének a tyto se zbarví do hnědofialova. Účinnými látkami jsou hlavně flavonoidy kvercetin a kempferol. Dále jsou to fytosteroly, kyselina g-linolenová, vitamíny skupiny B, vitamín C, PP, minerální látky, vápník, železo, chrom, bor, měď a selen.

Rozmnožování rostliny se provádí tak, že se od horizontálního výhonku odřízne listová růžice se dvěma kolénky, které ve vodě zakoření, například jako voděnka. Potom se může vysadit do dobré zahradní půdy do květináče. Nejlepší čas na množení je březen, duben.

Přihnojuje se plným hnojivem a dobře zalévá. V zimě, v období klidu, se rostlina drží spíše v suchu. Kalisii je možno také pěstovat přes léto venku.

Zdroj: Callisia repens

Podobné rostliny

Chamaecyparis nootkatensis neboli Cypřišek nutkajský je miláčkem mezi jehličnany. Svým nenapodobitelným tvarem připomíná strom se zeleným závojem. Jeho větve jsou prohnuté, horizontální a okolní větvičky s jehličím jsou svěšené. Barva je středně zelená. Celkový tvar je pyramidální se širokou základnou. Jeho běžná výška se pohybuje mezi 6–10 m, přičemž v parcích a arboretech, kde má neomezený prostor pro kořeny, může být s věkem až dvojnásobná. Je tolerantní vůči všem typům půd, ale nejlépe mu vyhovují vlhčí, mírně kyselé humózní půdy. Nestříhá se. Nesnáší znečištěné ovzduší uprostřed měst. Je plně mrazuvzdorný do -34 °C. Tuto velmi dekorativní dřevinu lze využívat pro živé ploty, stromořadí, na hřbitovy, do zahrad i předzahrádek a městské výsadby.

Jalovec obecný je neopadavý, dvoudomý, pomalu rostoucí, až 10 m vysoký keř nebo strom rozmanitého tvaru (kuželovitý, sloupcovitý, rozložitý, často s více kmeny). Borka je šedá až hnědočervená, podélně brázditá, tenká, snadno se odlupující. Jehlice v 3četných přeslenech, 1 až 1,5 cm dlouhé, svrchu žlábkovité s bělavým proužkem, opadávají ve věku 3 až 4 let. Samčí květy jsou 4 až 5 mm velké, vejcovité, žluté, samičí cca 2 mm velké, zelené. Plody (jalovčinky) kulovité, mají 6 až 10 mm v průměru, zprvu jsou zelené, později modré až černé a ojíněné, dozrávají po 2 letech, 3. rokem opadávají. Kvete v dubnu až květnu. Jalovci vyhovuje slunné stanoviště a spíše písčité, suché, málo výživné půdy. Množí se semeny nebo řízky. Pokud chcete sklízet i jalovčinky, musíte zasadit jak samčí, tak samičí rostlinu. Jalovec je o něco méně jedovatý než tis červený.

Zdroj: Taxus baccata

Stadia pulpitidy a způsob léčby

Nejnižším stupněm postižení je překrvení pulpy (hyperemia pulpae). Při ní má pacient následující obtíže:

  • citlivost zubu na studené nebo na teplé – bolest po chvíli sama odezní;
  • chybí bolest na poklep;
  • nelze přesně lokalizovat bolestivý zub.

V případě, že jde skutečně pouze o hyperemii (překrvení), je ještě možné zachránit zubní dřeň a zub ošetřit, aniž by bylo nutno jej odstranit (exstirpovat). Léčba spočívá v řádném ošetření zubního kazu, to znamená odstranění kazivých hmot a přiložení podložky obsahující hydroxid vápenatý. Poté je možno zhotovit klasickou výplň. Někdy se používá dlouhodobě provizorní výplň a po určité době zubní lékař provede nové vyšetření stavu zubu a vyhodnotí, zdali je možné zhotovit definitivní výplň nebo je nutné enddontické ošetření.

V případě, že onemocnění přešlo do fáze akutního zánětu zubní dřeně (pulpitis acuta), objeví se následující obtíže:

  • zvýšená intenzivní bolest zubu při studených a teplých podnětech (později může studené naopak bolest zmírnit);
  • spontánní (bez podráždění), mnohdy velmi intenzivní bolestivost zubu;
  • bolest se zhoršuje v noci po ulehnutí a má pulzující charakter; to se vysvětluje vlivem zvýšení tlaku krve v oblasti hlavy v horizontální poloze (noční návštěvy pacientů na zubní pohotovosti).

U některých pacientů probíhá zánět dřeně pod obrazem chronické pulpitidy. Ta bývá charakterizována neurčitými obtížemi:

  • bolesti jsou neurčité, mírnější než u akutní formy, nebo úplně chybí;
  • může být citlivost na skus;
  • někdy menší citlivost na studené.

Pokud zub není ošetřen, dřeň odumírá (hovoříme o nekróze nebo gangréně zubní dřeně) a infekce se často rozšíří kořenovým kanálkem do kosti v oblasti hrotu zubu. V takovém případě může vzniknout zánět, který se odborně nazývá periodontitida, a ta se projevuje:

  • bolestivostí na skus a na poklep;
  • bolestí, kterou lze zpravidla dobře lokalizovat.

Při tomto ošetření již bude nutné odstranit nemocnou dřeň (exstirpovat) a následně provést správné opracování, rozšíření a zaplnění kořenového kanálku zubu, tedy endodontické ošetření.

Zdroj: Bolavý zub a sauna

Test sušiček na ovoce

Kromě velikosti a designu se sušičky liší řadou parametrů. Velmi důležitá je možnost nastavení teploty a přítomnost zadního ventilátoru, který napomáhá rovnoměrnému vysoušení, aniž by bylo nutné posouvat jednotlivá síta a střídat tak jejich umístění. Kvalitní sušičky proto využívají sušicí systémy s horizontálním prouděním vzduchu a nastavitelný termostat. Většina sušiček však bývá konstruována tak, že teplý vzduch stoupá pouze směrem nahoru, tácy (síta) je tak nutné stále prohazovat.

Pokud jde o nastavení teploty, měli byste mít možnost vybrat si aspoň ze tří stupňů intenzity sušení, případně mít provedení s termostatem. Ten se nastavuje zpravidla v rozpětí přibližně od 30 do 70 °C. Sušička vám pak uchová to nejlepší z potravin téměř v nezměněném stavu (obsah a stav vitamínu včetně chuti je velice podobný jako u čerstvých potravin).

Při výběru sušičky potravin (ovoce a hub) je potřeba se zaměřit na čtyři základní věci – výkon, velikost, funkce a cena. Vše ostatní je u sušičky potravin (ovoce) téměř zbytečné a nedůležité.

Výkon – obvykle se u sušiček potravin (ovoce a hub) pohybuje v rozmezí 200–700 W. Ve výjimečných případech (u profesionálních sušiček) kolem 1 000 W. I když je výkon důležitý, je nutné u sušičky potravin (ovoce) využívat možnosti regulace teploty, která se obvykle pohybuje od 30°C do 70 °C. U všech potravin je nutné, aby prošly pozvolným sušením při správné teplotě (při rychlém a intenzivním sušení nebude výsledek co do chuti a obsahu vitamínů přijatelný).

Velikost – pro menší rodinu je ideální sušička potravin (ovoce a hub) se sedmi platy (tácy). Na trhu jsou však k dostání sušičky potravin se třemi až patnácti platy (ta je ideální, pokud máte v sušení potravin zálibu a využíváte sušené potraviny častěji).

Funkce – u sušiček potravin (ovoce) nenajdete mnoho rozmanitých funkci, a to z jednoho prostého důvodu: nejsou zde téměř zapotřebí. Nejdůležitější je termostat s dostatečným rozsahem regulace teploty (ideálně 30 °C až 70 °C) a časovač, který umožní uživateli sušičky potravin jednoduché nastavení času, po který má proces sušení potravin (ovoce) vykonávat.

Cena – u úplně nejjednodušších přístrojů se pohybuje cca okolo 1 000 Kč. U výkonnějších, praktičtějších a spolehlivějších sušiček ovoce může cena přesáhnout i 10 000 Kč. Záleží jen na vás, pro jakou variantu se rozhodnete, ale můžete si být jisti, že sušička ovoce za 10 000 Kč se při pravidelnějším užívání určitě vyplatí.

Nejlépe hodnocenou sušičkou potravin je Sedona SD-P9000. Jedná se o sušičku ovoce, která je vybavena digitálním měřičem teploty, zachovává stálou teplotu, umožňuje zachování živin a vitamínů, poskytuje horizontální proudění vzduchu, má průhledné skleněné dveře. Rozdíl mezi běžnými sušičkami potravin a sušičkou Sedona spočívá především v horizontálním proudění vzduchu místo svislého. Směr proudění vzduchu zezadu dopředu zajišťuje rovnoměrné sušení ovoce, zeleniny i bylin. Navíc nabízí možnost výroby ovocných koláčků, zeleninových tyčinek a dalších sušených produktů.

Zdroj: Sušička na ovoce

Elektrická horní fréza

Horní frézka má různý příkon, vždy záleží na daném modelu. Elektrická horní fréza se používá k odpracování dřeva, plastu, kovu nebo podobného materiálu.

Otáčky horní frézy se pohybují v rozmezí 11 000–30 000 za minutu. Maximální hloubka řezu se pohybuje kolem 55 mm. Opět záleží na konkrétním modelu.

Elektrická fréza se využívá pro domácí, hobby a profi účely.

Fréza má tyto základní součásti: rukojeť, měřítko, omezovač hloubky řezu, regulátor otáček, přívodní kabel, vypínač, spodní kryt hřídele, pojistný šroub rovnoměrného vodítka, základna frézky, upínací matice nástroje, rovnoběžné vodítko, nástavec k odsávání prachu, pojistný šroub omezovače hloubky frézování, zajišťovací páka, omezovač, speciální pouzdro, krycí šroub, tlačítko zarážky hřídele, zajišťovací tlačítko.

Horizontální frézky slouží pro rovinné opracování. Můžete opracovávat buď pomocí šablon, vodítek, nebo přímo od ruky. Zkvalitnění opracovávání napomáhá hliníková základna a nástavce na odsávání prachu.

Srdcem všech typů horních frézek (kompaktních i dvoudílných) je pohonná jednotka s vysokootáčkovým elektromotorem s příkonem od 500 do 1 600 W. Hřídel rotující dvanácti až třiceti tisíci otáček za minutu je zakončena kleštinou. Do ní se upínají malé stopkové frézy nebo brusná tělíska, jimž se dříve říkalo „cigárka“ nebo tyblíky, nejnověji však diamantové „bity“, které si poradí i s nejtvrdšími materiály.

S pohonnou jednotkou dvoudílných frézek vybavenou držadly lze pracovat v jakékoliv poloze ručně, obvykle je ale upnuta do vodicích saní. Saně klouzáním po povrchu opracovávaného materiálu umožňují přesnější vyřezávání vnitřních pravoúhlých i obloukových a kruhových výřezů, nebo profilování okrajů desek z nejrůznějších materiálů.

Mnohem přesnější truhlářské práce zvládnou zatím nejrozšířenější kompaktní horní frézky, jejichž pohonná jednotka (říká se jí „frézovací koš“) je vedena kluznými ocelovými nebo hliníkovými saněmi. K nim je fréza připojena párem vodicích sloupků, které zajišťují její přesné výškové nastavení vůči opracovávanému materiálu. Po nastavení a zafixování výšky (obvykle s přesností lepší jednoho milimetru) lze pak vést frézku oběma rukama mírným přítlakem do řezu podle rysky, nebo s pomocí paralelního vodítka, u kruhových řezů a výřezů pomocí kružidlového ramene. Frézovací koš je vytlačován pružinami na sloupcích na doraz nahoru, tlakem proti pružinám se nastavuje hloubka záběru, která se pohybuje kolem 50 mm u hobby nářadí. Výkonnější profesionální horní frézky zvládnou hloubku až 80 mm.

Vzhledem k vysokým otáčkám se do kleštinového pouzdra nesmí upínat nástroje s průměrem nad 40 mm. Kleštiny dovolují upnout nástroje o průměru stopky 6, 6,4, 8, 10 nebo 12 mm obvykle použitím jediného klíče, vřeteno lze přitom jednoduše aretovat stisknutím aretačního knoflíku či páčky. Optimální řezná rychlost se volí podle průměru frézy a opracovávaného druhu materiálu, kterým nemusí být vždy jen dřevo.

Kromě dřeva lze odpovídajícími stopkovými nástroji (frézami, rašplemi) opracovávat fóliované nábytkové desky MDF, lehké a barevné kovy, plasty, akrylátové a sádrokartonové desky.

Zdroj: Horní frézka

Co na opuchlé oči

Nejdůležitější je dostatek spánku – ideální doba spánku je sedm hodin denně. Dbejte na to, abyste chodili spát vždy ve stejnou dobu, a snižte pokojovou teplotu v ložnici. Tak se vy i vaše oči lépe zotavíte. Vyvyšte si během spánku hlavu.

Není neobvyklé mít po probuzení opuchlé oči. Možným vysvětlením pro to může být, že když několik hodin ležíte v horizontální poloze a potom vstanete, tekutina, která byla pod očima, je najednou stlačena gravitací. Abyste toto omezili, můžete zkusit používat během spánku polštář navíc, takže tekutina není tak drasticky stlačena, když vstanete. Pokud spáváte na břiše, zkuste místo toho spát na zádech. Lidé, kteří spí na břiše, mívají více oteklé oči, poněvadž tato poloha dovoluje hromadění zmiňované tekutiny. Pokud spíte na boku, můžete zjistit, že jedno oko natéká víc než to druhé. Zkuste tedy střídat strany nebo místo toho spát na zádech.

Pokud často pracujete na monitoru, je dobré dopřát očím sem tam přestávku. Například během telefonického rozhovoru zavřete oči nebo se občas podívejte z okna do dálky.

Omezte solení, horní limit pro denní příjem soli pro dospělou osobu je 10 gramů. Nadměrná konzumace soli nejen obecně poškozuje zdraví, ale také způsobuje zadržování vody v tkáních a tím i v očích.

Doplňujte tekutiny. Ovšem nepijte na noc! Nemusí to vůbec být alkohol, stačí větší hrnek čaje nebo vody a ráno budete mít napuchlé oči. Otok přejde to tak do dvou hodin od probuzení.

Pijte méně alkoholu. Alkohol vede k zadržování tekutin v obličeji, stejně jako způsobuje dehydrataci. Omezte příjem alkoholu na 1 nebo 2 drinky najednou, 1 nebo 2krát týdně. Pití více než tohoto množství časem způsobí, že se kůže kolem vašich očí uvolní.

Jako první pomoc pomohou kávové lžičky, které si obráceně přiložíte na opuchlé oči.

Vhodné jsou i použité sáčky od čaje. Nevyhazujte je tedy, dejte do lednice a ráno použijte jako obklad na oči.

Chlazené plátky okurek mají perfektní velikost a tvar pro vaše oči a na dočasné snížení otoku dobře fungují. Lehněte si na záda a položte plátky okurek na zavřená oční víčka cca na 15 minut, nebo dokud se neohřejí na teplotu kůže.

Můžete si koupit adstringentní krémy a tonika, která pomáhají zmírňovat opuchnutí stažením kůže okolo očí. Namočte dvě vatová kolečka v adstringentním krému nebo toniku, lehněte si na záda, zavřete oči a položte vatová kolečka na oči. Nechte adstringent zhruba 10 minut vsakovat, potom kolečka odstraňte a opláchněte si obličej.

Brambory mají přirozené adstringentní vlastnosti. Oloupejte syrovou bramboru, rozkrojte ji na půl a položte si ony půlky na oči, přibližně na 10 minut. Brambory oči zchladí a otok zmizí. Zkuste i strouhanou bramboru. Jednoduše nastrouhejte čerstvou bramboru a naneste ji na oči cca na 15 minut. Potom opláchněte.

Zacvičte si. Zlepšuje to krevní oběh, což pomůže rozproudit tekutiny ve vašem těle, takže se zbytečně nikde nehromadí. Pokud máte čas, jděte si zaběhat, zacvičte si jógu nebo si jednoduše dejte ráznou procházku.

Vhodné jsou i odvodňovací čaje z bylinek, které pomohou...

Zdroj: Babské rady na oteklé oči

Rotavátor

V podstatě lze rotavátory rozdělit do čtyř základních skupin: ruční, motorové, traktorové a elektrické.

Při výběru stroje volte z nabídky osvědčených výrobců. Nelitujte vyšší částky, kterou za rotavátor zavedené značky dáte – bude vám sloužit dobře a v případě potřeby se snadno dovoláte reklamace a můžete k němu dokoupit i další komponenty. Rotavátor využijete na malé i velké zahradě, jen musíte vybrat ten správný typ.

Při výběru vždy zvažte výkonovou kategorii, zvolte podle četnosti používání kultivátoru a velikosti obdělávané plochy.

Každý rotační nožový rotavátor má zvláštní okopávací nože, které dokonale rozmělní a nakypří i těžší půdy. Podle konstrukce se kultivátory rozdělují do následujících tří skupin:

  • Mini rotavátory – nejčastěji jsou vybaveny malými čtyřdobými motory s obsahem válce do padesáti kubických centimetrů. Pro převod pohonu mezi motorem a okopávacími noži slouží odstředivá spojka a spolehlivá šneková převodovka. S minikultivátorem se můžete pustit do údržby malé zahrádky (například v kolonii). Malý čtyřdobý OHC motor zajišťuje stroji dostatek síly ve velkém spektru otáček. Výhodou takového provedení jsou nízké pořizovací náklady a velká obratnost stroje.
  • Hobby řemenové rotavátory – k pohonu slouží středně velké (například sekačkové) motory s obsahem do dvou set kubických centimetrů horizontální i vertikální konstrukce. Převody jsou řešeny u vertikální konstrukce klínovým řemenem a šnekovým převodem v oleji; u horizontálních strojů pak klínovými řemeny a zapouzdřeným řetězem. Hobby řemenové a profi nožové rotavátory jsou vhodnými pomocníky pro okopávání větších ploch. U hobby provedení však mějte na paměti, že se jedná o stroj pro občasné používání, nikoliv na každodenní tvrdou práci. Řemenový převod by to dlouhodobě nemusel vydržet.
  • Profi rotavátory – stejně tak jako u hobby kategorie slouží k pohonu sekačkové dvou- nebo čtyřtaktní motory, ale vybavené odstředivou spojkou a rychloupínacím zařízením. Vícerychlostní převodovky se zpátečkou přenášejí krouticí moment z motoru na okopávací nože. Převody jsou ozubené, se šnekem a koly v olejové lázni. Profesionální nožový rotavátor snese tvrdou práci bez újmy, protože je právě na ni konstruován: většina dílců včetně motoru je několikrát předimenzována pro odvedení těch nejnáročnějších úkolů.

Okopávací nože můžete vybírat buď úhlové pro lehčí půdy, nebo kopinaté pro těžké půdy s příměsí jílovité složky. Tyto nože díky jednoduchému systému vyměníte za dvanáctipalcová kola a lze s nimi provádět další různorodé práce.

Většina rotavátorů má možnost volby šíře pracovního záběru podle vaší potřeby. U nejmenších strojů se pracovní záběr pohybuje od třiceti do padesáti centimetrů, hobby stroje nabízejí šíři šedesát až devadesát centimetrů.

U profesionálně orientovaných strojů si vyberete přesně podle svých požadavků: většina takových pomocníků má volitelný záběr od třiceti do sto patnácti centimetrů, přičemž ideální záběr bývá okolo osmdesáti centimetrů. Samozřejmě že na těžkou půdu je vhodné volit záběr menší a plochu zpracovávat třeba nadvakrát.

Plný záběr stroje je opravdu vhodný jen na zpracování velmi lehkých půd, navíc otáčení na souvrati nebude při záběru přes metr také nijak jednoduché.

Rotavátor zvládne takové namáhavé práce, jako je prokypření půdy, zapravení hnojiv, pletí, přihrnování řádků, vyorávání, orba, rozrušení hrud a srovnání povrchu půdy po sklizni; vyhrabávání stařiny, vertikutace a provzdušnění trávníku.

Rotavátor je v podstatě kypřič půdy, jehož nožové ústrojí rychle (asi 100–160 ot/min) rotuje v půdě, čímž ji rozruší do hloubky 18–20 cm. Tím umožní přístup vzduchu do půdy, promísí ji například s hnojivy, kompostem a podobně.

Půdu je vhodné prokypřit na jaře před sadbou a na podzim po orbě. Pravidelně obdělávanou půdu na záhonech již většinou není třeba orat, postačí prokypření.

Zdroj: Rotavátor

Ponorné kalové čerpadlo

Odstředivá kalová čerpadla využívají síly, která se tvoří v rotujícím oběžném kole, a předávají ji čerpanému médiu stejným způsobem, jako je tomu u čerpadel pro čisté tekutiny. Nicméně tím podobnost de facto končí. Kalové čerpadlo se skládá z:

Oběžná kola

Jsou hlavní rotační součástí, která předává energii dopravované kapalině pomocí lopatek. Lopatky oběžného kola kalového čerpadla musí být silnější než lopatky klasického vodního čerpadla. Kvůli této tloušťce musí být na kole méně lopatek, jinak by byl průchod pro čerpané látky příliš úzký, a to by mělo negativní vliv na výkon a průchodnost čerpadla. Tento fakt vede ke snížení čerpací výšky a účinnosti. Zřídkakdy jsou oběžná kola z kovových slitin opracována na vnějších plochách. Tato práce navíc se nevyplatí, jelikož oběžná kola (stejně tak i vložky skříní) mají omezenou životnost, a to i přesto, že jsou vyrobena z odolných materiálů. Po opotřebení, kdy klesá výkon čerpadla, se musí vyměnit. Oběžná kola mají obvykle rovné nebo Francisovy lopatky. Pro některé typy kalů mají lopatky typu Francis vyšší účinnost, lepší sací výkon a mírnější opotřebení, jelikož úhel lopatky je shodný s úhlem nátoku tekutiny, jde o takzvaný bezrámový nátok. Rovné lopatky oběžného kola vykazují mírnější opotřebení ve velmi hrubých kalových aplikacích nebo tam, kde forma na lití vylučuje Francisovy lopatky a je nutné použití elastomerové oběžné kolo. Počet lopatek oběžného kola se obvykle pohybuje mezi třemi a šesti v závislosti na velikost částic v suspenzi a velikosti kalového čerpadla. Oběžná kola jsou buď uzavřená, nebo otevřená. Uzavřený typ oběžných kol (s krycím diskem) je běžnější než otevřený typ (bez krycího disku), který se někdy používá pro speciální aplikace. Oběžná kola jsou obvykle uzavřena z důvodu vyšší účinnosti a menší náchylnosti k opotřebení v přední části. Otevřená kola se používají nejčastěji v menších čerpadlech a tam, kde čerpané částice mohou způsobit ucpání. Dalším rysem oběžných kol kalových čerpadel je použití vyrovnávacích lopatek na zadní straně nosného disku. Tyto lopatky mají dvojí funkci. Redukují (vyrovnávají) tlak a udržují pevné částice mimo mezery mezi oběžným kolem a spirálou pomocí odstředivé síly. Příklady použití standardních oběžných kol: jednokanálové uzavřené kolo se využívá na čerpání vláknitých kalů; dvoukanálové uzavřené kolo se využívá na čerpání strusky s menšími částicemi; kolo pro dopravu kašovitých směsí se využívá k čerpání septiků, kolo s ejektorovými kanály se využívá k čerpání kašovité, silně proplyněné kapaliny (papírovinu).

Spirály čerpadel

Jedná se o část čerpadla, která uzavírá oběžné kolo. Rychlost proudění ve spirále je ve srovnání s čerpadly na čistou vodu většinou nižší, a to zejména kvůli snížení opotřebení. Tvar spirály je zpravidla zpola souosý, nebo souosý s velkým podbroušením na nosu spirály. Rozeznáváme spirály s výměnnými vnitřními vložkami a spirály bez vložek. Podle potřeby se vyrábějí spirály s obložením gumovým nebo kovovým, vždy záleží, na co bude čerpadlo využíváno.

Ucpávky

Jsou jedním z nejdůležitějších mechanických prvků v každém odstředivém kalovém čerpadle. Brání průniku kapaliny mimo oblast pracovní části čerpadla. Důležité je pečlivě zvolit správný typ těsnění tak, aby vyhovoval individuálnímu čerpacímu systému. Volba druhu hřídelové ucpávky závisí na vlastnostech kapaliny a na mechanických, chemických a tepelných vlivech, které budou na ucpávku působit. Tři nejčastěji používané typy ucpávek pro dopravu znečištěných kapalin a kalů jsou dynamické, měkké a mechanické ucpávky.

Kalová čerpadla lze umístit v suché jímce (provozní oblast je prostorově oddělena od sběrné šachty, přívod média je zajištěn pomocí sacího potrubí, čerpadlo může být v horizontální nebo vertikální poloze), v mokré jímce (čerpadlo je zaplaveno čerpaným médiem, je ke stávajícímu potrubnímu systému připojeno pomocí pevně instalovaného spouštěcího zařízení, pomocí příslušného spouštěcího systému může být kdykoliv vyzdviženo i z plné šachty, respektive být do ní spuštěno), případně je možná mobilní instalace (čerpadlo je vybaveno podstavcem a může být využíváno flexibilně, běžně jsou tyto agregáty v provedení s kabelovou vidlicí anebo spínacím přístrojem. Možné jsou však i varianty s volným koncem kabelu).

Zdroj: Kalové čerpadlo

Co znamená, když každé ráno vykašlávám hleny

Pokud ráno vykašláváte hleny, tak je zde nejprve otázka, zda jste kuřák, kuřačka, či nikoliv. Pokud jste kuřáci, mohlo by se jednat o tvorbu hlenů v důsledku kouření cigaret, kdy stav sliznic není v pořádku. Za chronickou bronchitidu se považuje stav s kašlem a tvorbou hlenu, který trvá nejméně tři měsíce ve dvou po sobě následujících letech. U pacientů se vyskytuje zejména v podzimních a zimních měsících. Na vzniku chronické bronchitidy se podílí mnoho faktorů (kouření, znečištění životního a pracovního prostředí, opakující se akutní infekce v dětství). Je však jednoznačně prokázáno, že tabákový kouř je nejčastější příčinou, zhruba 50 procent kuřáků trpí chronickou bronchitidou. Cigaretový kouř obsahuje mnoho škodlivin, které poškozují výstelku dýchacích cest. Také se může jednat o problém se zuby nebo dásněmi, zde je vhodné nechat si zkontrolovat dutinu ústní na stomatologii. Nebo se může jednat o chronický zánět dolních cest dýchacích, což by ověřilo vyšetření na plicním oddělení (pouze rentgen plic by byl nedostatečný, vhodné by bylo vyšetření na plicním jako takové – hleny se nemusí tvořit v krku, ale v průduškách, a do krku mohou stoupat).

Také se může jednat o alergické astma – na to jsou léky a sprej s kortikoidy, které hlídají alergický zánět v průduškách. Také reflux může zhoršovat projevy, a to hlavně ranní kašel s vykašláváním, proto se pacientům doporučuje užívat léky na reflux večer, spát s hlavou výš, nejíst 2 hodiny před spaním, pozor na kávu, uzené a smažené, sladké, to vše zhoršuje stav refluxu. A nekouřit.

Obecně zahlenění způsobuje:

  • Infekce horních cest dýchacích: Vykašlávané hleny se vyskytují především u akutní laryngitidy (zánět hrtanu). Kromě toho se může vysmrkávání a vykašlávání hlenů objevit u zánětu vedlejších dutin nosních. Hlen a hnis, který se v nich produkuje, může zatékat do dýchacích cest, dále je dráždit a vést k vlhkému kašli. Typické je to v noci, kdy je v horizontální poloze zatékání hlenu do dýchacích cest snazší.
  • Infekce dolních cest dýchacích: Záněty průdušek a zápaly plic jsou obvykle doprovázeny tvorbou hlenu, který pak nemocný vykašlává. Stavy bývají spojeny s horečkami, schváceností a dušností. Vzácnou infekční příčinou vykašlávání hlenů je tuberkulóza. Pro ni je typická příměs krve v hlenu.
  • Chronické záněty průdušek a CHOPN: Tyto nemoci jsou spojené s dlouhodobým vystavováním se škodlivinám, které dráždí průdušky. Typicky se jedná o cigaretový kouř, a tak jsou chronické záněty průdušek běžným onemocněním kuřáků. Ranní zahlenění, odkašlávání hlenů a záchvaty dušnosti pak provázejí kuřáka celý jeho život. Vzhledem k tomu, že chronické onemocnění průdušek a plic vede k přetěžování srdce, jsou tito lidé ohrožení častějšími srdečními příhodami a srdečním selháním.
  • Rakovina plic: Rozsáhlejší nádorové ložisko komunikující s některou z průdušek může drážděním způsobovat záchvaty kašle a nadprodukci hlenu v postižené části plíce. Letitého kuřáka nemusí tyto příznaky nijak znepokojit, protože se podobají projevům zánětu průdušek. Velmi varovným příznakem je však vykašlání hlenu s příměsí krve.
  • Cystická fibróza: Jak již bylo popsáno, jde o vzácné onemocnění, které je vrozené a nevyléčitelné. Podstatou je geneticky daná porucha transportu některých iontů v těle, což vede mimo jiné k poruše tvorby sekretu v dýchacích cestách. Ten se tvoří u všech lidí a pomáhá zvlhčovat dýchací cesty. U nemocných s cystickou fibrózou ovšem vzniká abnormálně hustý a lepivý hlen, který dýchací trubice ucpává a hromadí se v nich.

Diagnostika: U pacienta vykašlávajícího hlen lékaře zajímá, jak dlouho obtíže trvají, zda jsou přítomné známky infekce (zejména horečka), barva hlenů (bílá, žlutá, zelená, s příměsí krve a podobně). Z anamnézy je podstatné zejména to, zda je pacient kuřák. Samotné hleny lze vyšetřit na mikrobiologii na přítomnost bakteriálních kmenů, které mohou způsobovat infekce dýchacích cest. Dlouhodobější vykašlávání hlenu, obvykle je-li spojeno s nálezem příměsi krve, by mělo vést k provedení rentgenu plic. U kuřáků s chronickou bronchitidou se většinou provádí funkční vyšetření plic (zejména spirometrie). Při něm pacient na pokyn lékaře dýchá do speciálních přístrojů, které umí vypočítat kapacitu a funkční schopnosti jeho plic.

Léčba: Je-li to možné, tak se léčí příčina vykašlávání hlenů (například antibiotiky u bakteriálních infekcí), k úlevě symptomů se podávají léky na rozpouštění hlenů a usnadňující vykašlávání, jako jsou například preparáty ACC, Mucobene, Erdomed, Bromhexin, Ambrobene, Ambrosan, Ambroxol, Mucosolvan a mnohé další. Odpočinek a dostatečný přísun teplých tekutin jsou samozřejmostí. Tekutiny brání dehydrataci, ulehčí odkašlání hlenů a teplá tekutina nepřímo prohřívá dýchací cesty.

Zdroj: Lepivé hleny


Autoři obsahu

Mgr. Michal Vinš

Mgr. Světluše Vinšová

Nina Vinšová


ČeskéNápady

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP