Téma: 

jehličnany

Konifery

Vyštipování

I pomalu rostoucí nádobové konifery, ale také normálně vysazené jehličnany je potřeba čas od času vyštipovat a tím upravovat jejich tvar. Od května do začátku července můžeme prsty vylamovat narašená poupata anebo lze u větších rostlin použít nůžky. V případě, že chceme tvarovat korunu konifer, vylamujeme celé pupeny. Na těchto místech se koruna zahustí, protože se zde objeví další 3–4 výhony. U zapěstovaných korun nové pupeny jen zkracujeme (ostrým řezem asi na polovinu). Tím zapříčiníme, že budou koruny vzdušnější. Nedochází ke hromadění starého jehličí a množení houbových chorob.

Po každém vylamování rostlinu osprchujte, a pokud vystříháváte více stromků, pak si při každém zalamování pečlivě umyjte ruce a vydezinfikujte stříhací nůžky. Klasické tvarování stačí provádět jednou ročně. Během července je možné provést radikálnější řez, kdy lze odstranit i dřevnatější části. U malých kultivarů provádíme korekci tvarů jednou za 2 roky. Listnáče tvarujeme od konce dubna do konce července, aby větvičky stihly vyzrát a nezničil je mráz.

Zdroj: Konifery
Zveřejněno dne: 30.10.2016

Konifery

Přezimování

Na balkóně či u domu nádoby přisuňte těsně ke zdi, která je bude lépe chránit před větrem a chladem. Ideální je jižní orientace.

Některé vyžadují důslednou zimní ochranu, některé nesnášejí přímé oslunění v zimě, větrné stanoviště anebo hluboko promrzající půdu. Hospodaření těchto dřevin s vodou bývá v zimním období důležitější nežli u dřevin opadavých. Dřeviny dokážou omezit spotřebu vody na minimum, ovšem jeden slunečný den může jejich obranné mechanismy narušit natolik, že dojde k jejich poškození.

Po promrznutí půdy nemohou jehličnany doplňovat vodu, kterou svým jehličím i v zimě stále odpařují. Za jasných mrazivých a větrných dnů se odpar zvětšuje. Proto je vhodné rostliny (hlavně mladé) přistínit a ochránit proti větru. Choulostivějším mladým jehličnanům kořeny přikrýváme na zimu vrstvou listí, chvojí, rašeliny, slámy a podobně. Koruny stromů mohou být rozlomeny mokrým sněhem – zvláště sloupovité tvary korun. Proto svazujeme jejich větve a sníh včas sklepáváme. Kontrolou a včasnou údržbou oplocení pozemku zabráníme poškození dřevin okusem zvěře.

Zdroj: Konifery
Zveřejněno dne: 30.10.2016

Pinus cembra

Pinus cembra prodej a cena

Různé kultivary borovice limba seženete snad v každém zahradnictví. Jejich cena se odvíjí od stáří, velikosti a samozřejmě od konkrétní variety tohoto druhu. Malou sazenici (kolem 20 cm) seženete například za 100 Kč, ale dvoumetrová už může stát kolem 2 500 Kč.

Kdo nerad kamenné obchody, může si objednat borovici limbu i po internetu. Na těchto stránkách si například můžete prohlédnout, v jaké cenové relaci jsou tyto jehličnany nabízeny:

Zdroj: Pinus cembra
Zveřejněno dne: 26.1.2015

Pinus cembra

Pinus cembra compacta

Tento pomalu rostoucí jehličnan pochází z hornatých oblastí Evropy a Asie. Roste vzpřímeně, má uzavřenou, sloupovitou korunu s hustým větvením a symetrickým tvarem. Jeho jehlice jsou středně dlouhé, modrozelené, hustě uspořádané, na dotyk spíše jemné. Šišky svou velikostí a tvarem připomínají větší vejce, mladé šišky mají modrofialovou barvu, při dozrávání hnědnou. Rostlina je vhodná do menších a středně velkých zahrad jako solitér nebo do kompozice s ostatními jehličnany a kvetoucími keři. Potřebuje kyselou, dobře odvodněnou humózní zem a slunečné stanoviště. Odolává mrazu až do -35 °C. Dorůstá do výšky 3–4 m a šířky 1–2 m.

Zde si můžete prohlédnout fotografie zachycující tuto varietu borovice limby.

Zdroj: Pinus cembra
Zveřejněno dne: 26.1.2015

Sviluška

Sviluška chmelová

Sviluška chmelová je po mšici nejobávanějším škůdcem chmele, ale i skleníkových okurek. Je teplomilná a škodí hlavně v letních měsících, kdy sáním rostliny zeslabuje, silně napadené listy, na jejichž spodní straně je viditelná pavučinka, postupně ztrácejí chlorofyl, světlají a později usychají a při silném výskytu dochází k opadávání listů. Sviluška brzdí růst, snižuje plodnost, napadené chmelové hlávky mají nižší obsah pivovarsky účinných látek. U okurek jsou často příznaky zaměňovány za napadení plísní okurkovou, což je ale u skleníkových okurek (salátovek) méně pravděpodobné. Téměř vždy se tedy jedná o napadení sviluškou chmelovou. Samičky jsou oranžové, ostatní pohybliví jedinci žlutozelení, se dvěma tmavými skvrnkami na bocích těla. Dospělé samičky měří 0,4–0,5 mm a kladou průsvitná až bělavá kulatá vajíčka o průměru 0,1 mm. Samečci jsou štíhlejší a kratší než samičky.

Foto svilušky chmelové

Zde jsou vidět fotografie, na kterých je vidět sviluška chmelová.

Sviluška smrková

Postihuje především okrasné formy smrků, ale často i ostatní jehličnany. Chemický postřik je asi nejúčinnější metodou, jak se těchto svilušek zbavit. Jedná se o přibližně 0,3 mm drobný hmyz zbarvený dočervena až dohněda, přičemž samičky jsou spíše červené. Samičky kladou vajíčka do kůry větví stromů. Z těch se na jaře líhnou larvy a během několika vývojových stadií se vyvíjejí až po dospělce. Všechna pohyblivá vývojová stadia škodí.

Foto svilušky smrkové

Zde jsou vidět fotografie, na kterých je vidět sviluška smrková.

Zdroj: Sviluška
Zveřejněno dne: 20.3.2014

Begonie

Begonie hlíznatá

Begonia tuberhybrida je opravdu velmi hezká a zajímavá rostlina. Listy jsou nepravidelně srdčité, velké, dlouhé a na povrchu chloupkaté. Barva listu je tmavozelená s kresbou. Řapík rostliny je velký, silný, s chloupky. Vzpřímené begonie můžete pěstovat i jako pokojové květiny. Obzvlášť vzrůstné rostliny se hodí také na terasu, kde se jim bude dařit v polostínu. Vzpřímené begonie se podle velikosti květů dělí na odrůdy velkokvěté (Begonia tuberhybrida gigantea), se středně velkými květy (Begonia tuberhybrida floribunda) a drobnokvěté (Begonia tuberhybrida multiflora). Kromě nich existují ještě další podskupiny hlíznatých begonií: s plnými či jednoduchými květy, jedno- i vícebarevné, s okraji třepenitými nebo zkadeřenými. Na obalu prodávaných hlíz byste měli všechny tyto údaje nalézt.

Hlíznaté begonie jsou citlivé na padlí. To se u nich objevuje nejčastěji od srpna až do konce vegetace. Je dobré proti němu rostliny preventivně postříkat. Pro tyto begonie je také důležité, aby na místě, kde jsou, byly chráněny před velkým větrem a přívalovými dešti. Vysazují se z koupených hlíz zpravidla v únoru, a to do rašelinového substrátu asi 5 cm pod okraj květináče. Když vyrazí, květináč se dosype cca 2 cm pod okraj. Stonek begonie do něj spolehlivě prokoření a rostlina bude pevnější. Po sezóně se nechají truhlíky nebo květináče bez zálivky. Když stonky zaschnou, hlízy se vyberou a uloží do téměř suché rašeliny, pilin, hoblin (tvrdé dřevo, jehličnany). Tak přečkají v chladu (do 15 °C) dobu do výsadby na jaře. Tyto druhy a odrůdy se ve velkém množí ze semen, doma také dělením hlíz nebo řízků z listů.

Zde můžete vidět, jak vypadá hlíznatá begonie.

Zdroj: Begonie
Zveřejněno dne: 16.8.2016

Magnólie

Pěstování magnólie

Stálezeleným druhům magnólií se daří jen v tropickém pásmu, u nás by nepřežily zimu. Proto se tu dlouhodobě pěstují jen opadavé druhy. A není to nikterak složité. Pro magnólii vybírejte slunná stanoviště, která jsou zároveň chráněná před severním větrem a mrazem. Nesázejte ji poblíž zdí a velkých betonových nebo asfaltových ploch – z nich sálající teplo by ji mohlo výrazně poškodit. Mladým rostlinám nesvědčí ani přímé a ostré slunce. Magnólie vyžadují dobře propustnou mírně kyselou půdu. Vysoký obsah vápníku v půdě může vyvolat tzv. chlorózu – žloutnutí listů (hlavně z jara). Proti ní pomáhá přihnojování organickými hnojivy, která obsahují železo. Magnóliím nesvědčí ani přemokřená půda, kdy kořeny hnijí a rostlina následně odumírá.

Při zasazování berte v úvahu, že se jedná o rozložitý solitér, který potřebuje kolem sebe dostatek prostoru a nesnáší přesazování. Proto je lepší koupit již vzrostlé exempláře. Při výběru dbejte na to, aby kořenový bal nebyl přeschlý. Magnólii vysazujte nejlépe v březnu až dubnu, můžete i začátkem podzimu. Vykopejte jí prostornou jámu, hlínu smíchejte s rašelinou nebo kompostem. Nesázejte ji příliš hluboko. Patří totiž k rostlinám, které koření mělce. Z tohoto důvodu není dobré ji okopávat. Okolí zasazené rostliny pokryjte mulčovací kůrou nebo posekanou trávou. Udrží se tak správná vlhkost a hlavně v létě nebude půda tak rychle vysychat. Čerstvý kompost nebo rašelinu přisypte k magnólii i na podzim – mladé rostliny tak ochráníte před mrazem. To samé můžete zopakovat i na jaře, kdy rostlině dodáte potřebné živiny. Magnólie, pokud možno, nestříhejte. Pouze jestliže chcete vytvarovat keř nebo omezit její vzrůst. Udělejte to ale ihned po odkvětu, aby stihla nasadit poupata na příští rok. Aby plně vynikla krása magnólie, je dobré zasadit ji, v dostatečné vzdálenosti, před vzrostlé zelené jehličnany např. tisy. Zároveň ji tak ochráníte před nepřízní počasí.

Zdroj: Magnólie
Zveřejněno dne: 14.12.2015

Konifery

Druhy konifer

Konifery se vysazují jako různorodé skupiny jehličnanů i jednotlivé solitéry nápadné nejen pestrými jehlicemi či zajímavým tvarem, ale i nízkým nebo přímo zakrslým růstem.

Většinu těchto zákrsků tvoří kultivary našich dobrých známých jehličnanů – borovice, smrku, tisu nebo jalovce. Ve skalkách objevíme často ještě menší zakrslíky smrčků, cypřišků nebo půdopokryvných jalovců.

Výhodou těchto konifer je velmi pomalý růst do výšky, navíc většina z nich dobře snáší zaštipování a tvarování mírným řezem nebo zastřihnutím.

Velmi oblíbeným jehličnanem je zakrslý kónický smrček (Picea glauca Conica) dorůstající po letech do výšky dvou a půl metru nebo pomalu rostoucí, ploše kulovitý smrk (Picea pungens Glauca globosa) vysoký do jednoho metru.

V posledních letech se objevují formy zakrslých smrků s jehlicemi namodralými, zlatavými a stříbrnými.

Stejně tak najde uplatnění borovice kleč (Pinus mugo), která je k dostání v četných variantách a barevných odstínech. Je nenáročná na půdu a odolává znečištěnému prostředí, větší nároky má jen na světlo. Dobře snáší tvarování zaštipováním jarních výhonů v červnu. Zpomalí se tak růst, a navíc borovice získá kompaktnější vzhled.

Krásnou solitérou malé zahrady se může stát jedlovec (Tsuga canadensis Minuta) dorůstající výšky šedesáti centimetrů, hustý a ploše převislý. Snese i vlhké půdy a je velmi odolný proti mrazu.

Dobře vypadají i nízké a poléhavé kultivary jalovce s jehlicemi od stříbřitě bílé přes modravou až po žlutou. Rostou poměrně pomalu a některé kultivary mají při plazivém růstu schopnost kopírovat terén.

Za zmínku stojí i tis červený (Taxus baccata) nebo tis japonský (Taxus cuspida) v zakrslém tvaru, případně jejich kříženci. Rostou hodně pomalu, velmi dobře snášejí tvarování řezem a v nabídce najdete i barevné variety.

Všechny výše jmenované jehličiny se hodí nejen pro výsadbu do skalek, ale i do pěstebních nádob. Před nákupem v zahradnictví je dobré poradit se s odborníky, jak zkombinovat různé tvary a jejich barevnost.

Nejvhodnější dobou pro jejich výsadbu je jaro nebo podzim, konifery pěstované v kontejnerech lze vysazovat celoročně.

Zakrslé jehličnany žijí několik desetiletí, potřebují proto při výsadbě do nádob dobrou drenáž a nevysychavou propustnou zeminu.

Hluboký stín nesvědčí zvlášť mladým rostlinám, které se pak vytahují a ztrácejí tvar. Pravidelná zálivka je samozřejmostí i v bezmrazém období během vegetačního klidu – konifery většinou nezmrznou, ale uschnou.

Během vegetace jsou vhodná hnojiva podporující růst, ke konci vegetačního období hnojiva s vyšším obsahem draslíku a fosforu – k podpoře vyzrávání pletiv. Při dobré péči vám konifery spokojeně porostou a předvedou se v plné kráse.

Čisté, strohé linie úzce rostoucích jehličnanů zesilují dojem upravenosti a harmonie. Vytvářejí protipól k rostlinám s bujnější stavbou, pestrými listy a květy a odvádějí od nich pohled vzhůru. Toho lze využít pro zviditelnění odlehlého zákoutí či určitého místa, například vstupu do části zahrady s odlišným využitím, středu protínajících se cest nebo třeba zátiší s uměleckou plastikou. Na rozlehlé ploše fungují jako orientační body. Navozují pocit klidu, zároveň však pozorovatele provokují a udržují ve střehu, zvlášť když dosahují značné výšky. Třebaže jehličnany s tužkovitou siluetou neposkytují blahodárný stín, čím starší a vyšší jsou, tím větší pozornost upoutávají. Přímo si o ně říkají pozemky s rovinatým terénem a velkou trávníkovou plochou, jimž chybí výšková členitost. Nezklamou ani v době, kdy zahradu přikryje sníh.

Jemný a působivý kontrast vznikne, když stálezelené vertikály spojíte s okrasnými travami. Poutavou hru tvarů vyvolají spolu s dřevinami, které se svými dlouhými vodorovnými větvemi rozpínají do šířky několika metrů. Velmi jim sluší také partnerství s bohatě kvetoucími keři, jako jsou pustoryly (Philadelphus), kolkvicie (Kolkwitzia amabilis), magnólie (Magnolia) či tavolníky (Spiraea).

Druhy

Jde o dřeviny velmi oblíbené v našich zahradách, které se používají jak do stříhaných živých plotů (tis obecný – Taxus baccata, cypřišky – Chamaecyparis, jalovec – Juniperus virginiana, zerav – Thuja occidentalis, jedlovec – Tsuga heterophylla a další), tak jako solitérní (osamoceně stojící) anebo v malých skupinách (další z jehličnanů – smrky, borovice, jedle, modřín).

Zdroj: Konifery
Zveřejněno dne: 30.10.2016

Smrk

Smrk ztepilý

Smrk ztepilý (Picea abies) je stálezelený jehličnatý strom s šupinovitou borkou a s větvemi vyrůstajícími v přeslenech. Jako každá dřevina s velkým areálem rozšíření vyniká i smrk velkou morfologickou proměnlivostí. Strom dorůstá do výšky až 50 m. Pupeny jsou úzce kuželovité, nepryskyřičnaté, s přitisklými šupinami. Jehlice vyrůstají ve šroubovici, jsou 1–2 cm dlouhé, tuhé, tmavozelené, na průřezu čtyřhranné, na spodní i svrchní straně s jemným proužkem.

Zde můžete vidět smrk ztepilý.

Smrk kvete od dubna do června. Samčí a samičí květy se rodí v oddělených chomáčcích na téže rostlině. Samčí květní šištice jsou stopkaté, červené, při otevření žlutavé, samičí jsou přisedlé, červené.

Plodem je hnědá válcovitá šiška, která měří až 15 cm a visí z větve.

Za domov smrku se považuje severní a střední Evropa. V Japonsku a na severu Ruska dosahuje až k severní lesní hranici, v Alpách roste ve výškách do 2000 m nad mořem a tvoří horní hranici lesa. Smrk se vyskytuje i v Severní Americe, v Austrálii se pak pěstuje jako okrasný strom.

Smrk roste v kyselých půdách, středně až silně vlhkých. V horských polohách tvoří charakteristické rozlehlé klimaxové lesy. Smrkové porosty (smrčiny) se objevují i v polohách s vysokou hladinou spodní vody (podmáčené smrčiny). Od 19. století je smrk vysazován do kulturních lesů jako hlavní dřevina.

Mezi faktory, jež mají vliv na věk stromu, patří i výživa. Na místech podobných přirozenému prostředí, kde se v půdě nachází dostatek humusu, se jehličnanům i jejich semenům daří velmi dobře. Obtížnější to mají zahrádkáři, kteří k pěstování využívají půdu navezenou. Ideálním hnojivem a podpůrným produktem je rohovina (organika) nebo agrabiomin (organominerální).

V průběhu růstu smrku se můžete setkat s fyziologickými poruchami, například s hnědnutím jehličí. Jestliže prosychá uvnitř stromu, nepanikařte, jedná se totiž o přirozený jev související s životností (jehličí vydrží 3–5 let). Pokud ale jehličí osychá i zvnějšku, může být problém v nedostatečné zálivce či ve psí moči. Některé jehličnany se zbarvují do rezavé barvy zcela přirozeně: připravují se tak na podzimní a zimní období.

Smrk představuje nejcennější surovinu papírenského průmyslu. Kromě toho se z jeho pryskyřice získává bednářská smůla, kalafuna a terpentýn. Mladé výhonky lze použít k výrobě čaje, který má díky většímu množství pryskyřice příznivé účinky na průdušky (zejména je-li přislazen medem).

Zdroj: Smrk
Zveřejněno dne: 20.1.2016

Kořenový bal

Co je to kořenový bal

Kořenový bal tvoří systém kořenů, které jsou obaleny zeminou, která na nich pevně drží. Kořenový systém je pro rostliny velmi důležitý, zajišťuje rostlinám vodu, živiny, dýchání a u některých druhů i rozmnožování.

Rostliny jsou ve školkách pěstovány obvykle ve volné půdě nebo v kontejnerech. Rostliny z volné půdy jsou pak dodávány jako prostokořenná sadba nebo sadba s kořenovým balem. Kontejnerované rostliny se po namnožení pěstují v nádobách a podle druhu se několikrát přesazují, expedice se provádí obvykle ve větších kontejnerech (květináčích).

Prostokořenné rostliny se dodávají s minimálním množstvím zeminy, a proto je nutné je co nejrychleji dopravit na místo určení a výsadby. Prostokořenná sadba se proto používá jen u listnatých stromů a běžných listnatých keřů (ptačí zob, tavolníky, javory, habry, růže a podobně), které jsou méně choulostivé na zasychání kořenů. Pokud není možné provést výsadbu okamžitě po převzetí rostlin, je možné jejich založení do kypré půdy nebo rašeliny na dobu několika dnů. Rostliny se musí pravidelně kropit a za slunečného počasí stínit. U prostokořenných rostlin je důležité keře nebo stromky před vlastní výsadbou sestřihnout. U růží a ovocných rostlin se řez řídí určitými pravidly. U okrasných keřů, jako je ptačí zob, tavolníky, svídy a dříny a dalších, se kořeny zakrátí zhruba o třetinu a nadzemní část keřů se sestřihne o třetinu až polovinu jejich původní výšky. Prostokořenné rostliny se vyrývají ve školkách pouze v bezlistém stavu, z čehož plyne i termín výsadby (březen až duben nebo říjen až listopad).

U některých druhů rostlin pěstovaných ve školkách ve volné půdě je nutné při vyrývání ponechat kořenový bal, který se zavazuje do plachetky (juty). Kořenový bal se požaduje především u všech jehličnanů, stálezelených listnáčů a u vzrostlých zapěstovaných solitérních listnatých keřů a stromů. Rostliny s balem jsou vystaveny menšímu riziku zaschnutí kořenů, přesto pokud musíme výsadbu z různých příčin odsunout, je vhodné i rostliny s balem založit do kypré půdy nebo rašeliny, baly pravidelně zalévat, aby příliš neproschly, a rostliny raději přistínit. Termín výsadby zapěstovaných solitérních opadavých listnáčů je březen až duben nebo říjen až listopad. Jehličnany a stálezelené listnáče s balem vysazujeme do teplejší půdy, tedy v termínech duben až květen nebo září až říjen.

Kontejnerované rostliny mají zcela neporušený kořenový bal, protože jsou obvykle 2 až 4 roky pěstovány stále v nádobách. Také během výsadby obvykle nedojde k vážnému narušení kořenového balu, rostliny pak výsadbu do volné půdy v tomto smyslu ani nepocítí. V kontejnerech se pěstují především menší listnaté keře, jehličnany, stálezelené listnáče, většina trvalek, skalniček a okrasných travin. Hlavním důvodem pěstování rostlin v kontejnerech je to, že pokud je půda dobře připravená a dostatečně vlhká, je možná výsadba v termínu od března do října.

Nedoporučuje se však provádět výsadbu v plném létě, neboť se tím zvyšuje riziko, že rostliny nestačí ani trochu prokořenit do volné půdy a přijde delší období veder a sucha. Pak je nutná intenzivní zálivka. Zvláště v místech, kde není možné provádět zálivku, se doporučuje sázet dřeviny z kontejnerů nejpozději do konce května a pak až od konce srpna. Pokud jste nuceni výsadbu z různých příčin odsunout, postačí umístit rostliny v kontejnerech do polostínu a zajistit jim pravidelnou zálivku. Za těchto podmínek rostliny vydrží několik týdnů až 2 měsíce, pokud potřebujeme rostliny udržet v kontejnerech déle, je třeba začít s přihnojováním. Pak mohou rostliny v kontejnerech růst další půl až jeden rok, záleží na tom, kdy byly naposledy přesazeny.

Podle velikosti a druhu rostlin se k balení kořenového balu používají rozličné materiály. Nejčastější je jutová nebo látková plachetka, kterou je bal ovázán. Tato plachetka se vlivem prostředí po nějakém čase sama rozpadne. Stejně tak gumové pásky, kterými se někdy stahují menší kořenové baly. Občas se pro zpevnění kořenového balu používá navíc ještě drátěný koš. Ten je vyrobený z pletiva a uzpůsobený tvaru kořenového balu. I tento koš se postupem času v zemi rozpadne. Rostlinám tedy nehrozí žádné nebezpečí při prorůstání kořenů z balu ven. Nebezpečím by pro ně bylo kořenový bal rozebírat ještě před vlastní výsadbou. Důležité je tedy zacházet s těmito rostlinami opatrně, zbytečně s nimi nepohazovat a chránit je před vysušením. Každá hrubá manipulace může kořenový bal poškodit. Pokud si přivezete rostliny domů a nemůžete je ihned sázet, je důležité dobře rostliny uskladnit. Na kořenový bal by nemělo svítit slunce, proto je nutné baly rostlin schovat do stínu, nebo je alespoň překrýt prodyšným materiálem a udržovat je ve vlhku.

Samotnou výsadbu provádíme do připravených jamek, které by měly být širší a hlubší, než je kořenový bal rostliny. Pokud rostliny vysazujeme do méně kvalitní půdy, jamku ještě zvětšíme a vzniklý prostor vyplníme kvalitní zeminou nebo zahradnickým substrátem. Nikdy nepoužívejte při výsadbě čerstvý hnůj nebo nevyzrálý kompost, stejně tak se vyvarujte přímému hnojení nezakořenělých rostlin rychle rozpustnými hnojivy. Rostlinu vložíme do jamky i s neporušeným balem a usadíme ji. Teprve nyní můžeme povolit úvazky, jsou-li baly ovázané provázkem, eventuálně povolit drátěný koš u kmínku rostliny.

Důležitá je také zálivka. Ihned po výsadbě nově vysazené rostliny zalijeme. Další zálivka se řídí druhem a velikostí rostliny a samotným průběhem počasí. Pokud to rostliny nebo stanoviště vyžadují, ukotvíme vysazené rostliny opěrnými kůly. Nakonec doporučuji vysazené rostliny, nebo celé skupinky, zamulčovat drcenou borkou, která chrání rostliny před nadměrným vysycháním a slouží i jako ochrana před zimními mrazíky.

Zdroj: Kořenový bal
Zveřejněno dne: 14.11.2015


Sitemap | RSS