Téma: 

medovice

Chov včel

Ekologický chov včel

Ekologický chov včel je jakási obdoba ekologického zemědělce a lze tedy na tuto činnost čerpat dotace. Ekologický včelař se registruje stejným formulářem jako ekologický zemědělec, pokud o to usiluje. V ekologickém chovu jsou úly a materiály používané ve včelařství vyrobeny převážně z přírodních materiálů. Úly jsou umístěny v oblastech, které zajišťují zdroje nektaru a pylu tvořené převážně ekologicky pěstovanými plodinami nebo případně přirozenou vegetací nebo lesy či plodinami, jež nejsou ekologicky udržovány, ale jsou ošetřovány pouze metodami s nízkým dopadem na životní prostředí. Úly musí být dostatečně vzdáleny od zdrojů, které by mohly způsobit kontaminaci produktů včelařství nebo špatný zdravotní stav včel. Vosk na mezistěny musí pocházet z ekologické produkce. Umělá výživa včelstev je povolena, pokud je přežití úlů ohroženo podnebnými podmínkami, a pouze v období mezi poslední snůškou medu a patnácti dny před začátkem dalšího období produkce nektaru nebo medovice. Jako umělá výživa jsou povoleny med, cukrový sirup nebo cukr z ekologické produkce. U prevence chorob je léčba prováděna pomocí chemicky syntetizovaných alopatických přípravků, léčená včelstva se na dobu léčby umísťují do izolovaných včelínů a veškerý vosk se vyměňuje za vosk pocházející z ekologického včelařství. U varroázy je povoleno choroby léčit kyselinou mravenčí, mléčnou, octovou a šťavelovou a mentholem, thymolem, eukalyptolem nebo kafrem.

Zdroj: Chov včel
Zveřejněno dne: 29.10.2015

Diskuze: Re: Je to nemoc

Vaši anturii napadly škůdci a rostlina se pokouší bránit a vypouští tak zvanou medovici. Medovice je lepkavá látka, která stéká z listů. Nejčastěji jde o škůdce žijící na spodní straně listů nebo na kmínku. Jsou to puklice, červci a podobně. Nejjistější způsob jak je zlikvidovat je chemický postřik pomocí přípravku Actara. Ten se nanáší na na rostlinu, ta ho vstřebá do všech svých částí a nechá si ho v sobě dva měsíce. Po tuto dobu je skvěle chráněná. Jakýkoliv škůdce, který si nasaje její mízu rychle hyne a to i velmi odolné puklice. Zkuste si ho koupit a zachraňte tak svoji rostlinku. Actaru můžete použít i preventivně, když rostliny dáváte na léto ven. Jeden postřik se udělá na začátku léta a druhý pak v září. Budete překvapená jak okrasné rostliny prospívají při letnění, jsou-li ošetřeny Actarou.

Zdroj: diskuze Anturie pěstování
Odesláno dne: 17.7.2017 uživatelem Zahradník
Počet odpovědí: 2 Zobrazit odpovědi

Med

Co je med

Med představuje potravinu přírodního sacharidového charakteru, složenou převážně z glukózy, fruktózy, organických kyselin, enzymů a pevných částic zachycených při sběru sladkých šťáv květů rostlin (nektar), výměšků hmyzu na povrchu rostlin (medovice) nebo na živých částech rostlin včelami, které je sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají dehydrovat a zrát v plástech. Rozlišujeme dva zdroje medu – nektar a medovici. Vznik medu je velmi složitý proces, který je závislý na včelstvu jako celku. Zdroj nektaru má na starost jen několik včel létavek (pátraček), které vyhledávají zdroje sladkých šťáv (sladinu) a ve chvíli, kdy takový zdroj najdou, se vrátí do úlu s plným medným váčkem, dají ochutnat ostatním včelám v úle a zároveň jim specifickou formou komunikace, označovanou jako včelí tanečky, předají informace o směru a vzdálenosti potravy, přičemž se řídí i polohou slunce na obloze. Jak jsme již zmínili, létavky, které byly informovány o zdroji potravy, přináší nektar nebo medovici do úlu v medném váčku, což je rozšířená část jícnu, která je od další části trávicí soustavy, žaludku, oddělena česlem o obsahu 50 mikrolitrů. Po příletu do úlu předají létavky obsah svého medného váčku úlovým včelám a letí znovu za zdrojem potravy, zatímco úlové včely přinesenou šťávu začnou přetvářet v med.

Zdroj: Med
Zveřejněno dne: 4.11.2015

Včely v květnu

Medobraní

Silné, zdravé včelstvo s kvalitní matkou je základem dobrých výnosů. K podmínce dobrých výnosů také patří dobré snůškové podmínky pro včely. Medy rozdělujeme do dvou základních skupin. Zaprvé to jsou medy květové, jejichž původ je v nektaru různých květin. Tyto medy můžeme dále rozdělovat na druhové medy, tedy medy řepkové, akátové a tak dále. Do druhé skupiny patří medy medovicové, nesprávně označované jako medy lesní. Medovici tvoří hmyz, nejvíce mšice a červci. Mšice a červci odsávají medovici za určitých příznivých podmínek zejména ze smrků, jedlí a listnatých stromů. Medovici tvoří převážně cukry sacharózy, glukózy, fruktózy a dalších složitých cukrů a látek. Tyto látky procházejí přes střeva producentů medovice a řitním otvorem jdou z těla ven. Včely tyto vyloučené látky odebírají a dále zpracovávají. Další, můžeme je nazvat meziskupinou, jsou takzvané medy smíšené. Tento název rovněž nemají v oblibě naši odběratelé medu v domnění, že včelař nějakým způsobem provádí míchání medu. Medy smíšené jsou však velice chutné. Jejich původ je v přesně nezjištěném množství medů květových a medovicových.

Včelstvu odebíráme plásty pouze se zralým medem, který obsahuje maximálně 19 % vody. K měření vody lze v obchodní síti zakoupit refraktometr. Neodebíráme medné plásty včelstvu v době silné, zejména květové snůšky. Teorie o zavíčkování jedné anebo dvou třetin plástu není vždy tou správnou. Když silně trhneme rámkem a vystříkne nám med, je to důkaz toho, že med je nevyzrálý, s velkým obsahem vody. Nevýhodou maloprostorových úlů je, že mnohdy včely víčkují při silné snůšce ještě nevyzrálý med, a navíc pokud úl není ještě dostatečně odvětrán, je to jako sušení mokrého prádla v uzavřené místností. Při zjištění, že je nástavek plný a med nevyzrálý, vložíme další prázdný nástavek na včelstvo pod stávající plný nástavek.

Zdroj: Včely v květnu
Zveřejněno dne: 16.5.2016

Včelí produkty

Med

Jedná se o produkt rostlinného původu. Medem se rozumí potravina přírodního sacharidového charakteru, složená převážně z glukózy, fruktózy, organických kyselin, enzymů a pevných částic zachycených při sběru sladkých šťáv květů rostlin (nektar), výměšků hmyzu na povrchu rostlin (medovice) nebo na živých částech rostlin včelami, které je sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají dehydrovat a zrát v plástech. Rozlišujeme dva zdroje medu, a to nektar a medovici.

Nektar je sladká šťáva tvořící se v květních nebo mimokvětních nektariích hmyzosnubných rostlin. Čerstvý nektar obsahuje vodu, cukry (sacharóza, fruktóza, glukóza a jiné), malé množství dusíkatých látek, minerálních látek, organických kyselin, dále pryskyřičnaté látky, inverzní enzymy z buněk nektarií, silice, terpeny, flavony, v některém nektaru se nachází i vitamín C. Nektar obsahuje rovněž pylová zrna či buňky rostlinných pletiv.

Medovice je hustá sladká šťáva, kterou vylučuje stejnokřídlý hmyz – červci, mšice nebo mery (medovnice jedlová, medovnice černoskvrnná, puklice dubová a jiné), které označujeme jako producenty medovice. Tito producenti cizopasí na listech, pupenech nebo větvích listnatých i jehličnatých stromů a keřů, jejichž sítkovicemi proudí míza, která slouží producentům medovice jako potrava, zvlášť v období rozmnožování. Míza je z rostlinných sítkovic nasávána ústním ústrojím producentů a prochází jejich trávicí soustavou, jejíž součástí je filtrační komora s tenkou blanitou stěnou, která hraje důležitou roli při filtraci bílkovin, cukrů, vody a dalších látek. Právě proteiny s menším množstvím cukrů a vody jsou zachyceny ve filtrační komoře a ve formě koncentrátu přecházejí dále do žaludku producentů. Naopak jednoduché cukry, minerální ionty a přebytečná voda proniknou přes filtrační komoru, respektive přes její propustnou blánu, a přecházejí do výkalového vaku. Tento filtrát (medovice) je pak vystřikován ve formě kapek na větve, listy nebo jehlice, odkud je sbírán včelami jako zdroj medovicového medu. Medovice obsahuje vodu, cukry (sacharóza, glukóza, fruktóza, maltóza, melecitóza, rafinóza a polysacharidy), aminokyseliny rostlinného původu, minerální látky, vitamíny a barviva.

Vznik medu je velmi složitý proces, který je závislý na včelstvu jako celku. Zdroj nektaru má na starost jen několik včel létavek (pátraček), které vyhledávají zdroje sladkých šťáv (sladinu) a ve chvíli, kdy takový zdroj najdou, se vrátí do úlu s plným medným váčkem, dají ochutnat ostatním včelám v úle a zároveň jim specifickou formou komunikace, označovanou jako včelí tanečky, předají informace o směru a vzdálenosti potravy, přičemž se řídí i polohou slunce na obloze. Létavky, které byly informovány o zdroji potravy, přinášejí nektar nebo medovici do úlu v medném váčku, což je rozšířená část jícnu, která je od další části trávicí soustavy, žaludku, oddělena česlem o obsahu 50 mikrolitrů. Po příletu do úlu předají létavky obsah svého medného váčku úlovým včelám a letí znovu za zdrojem potravy, zatímco úlové včely přinesenou šťávu začnou přetvářet v med.

Vznik medu

Jedná se o chemicko-fyzikální proces, který zahrnuje:

  • Obohacení sladiny o látky z hltanových a patrně i pyskových žláz včelích dělnic – toto obohacování začíná již ve chvíli, kdy včela med sbírá v přírodě, a dále pokračuje v úle, kdy létavky předají obsah svého medného váčku úlovým včelám (přejímatelkám sladiny).
  • Chemické změny – týkají se především štěpení složitějších cukrů na cukry jednodušší.
  • Fyzikální změny – jde o proces zahuštění spočívající v odpařování vody a vzniku vysokého osmotického tlaku, který zabrání, aby se v medu množili mikroorganismy způsobující jeho kvašení. Při procesu zahušťování včela opakovaně polyká a vyvrhuje sladinu z medného váčku na sosák, až vznikne tekutina s 28–32 % vody. Koncentrovanou tekutinu včely s obtížemi protlačí jícnem a pak ji ukládají na horní okraj buňky, kde probíhá zahuštění pomocí odvětrávání celého úlu. Po tomto zahuštění včely med znovu přesunou a buňky, které jsou již plné medu, včely zavíčkují voskovými víčky.
Pokud jsou plásty s medem zavíčkované alespoň z jedné třetiny, je to pro včelaře znamení, že nastal čas medobraní. Zralost medu lze ověřit také trhnutím plástem, při kterém, pokud je med zralý, nedojde k jeho vystříknutí.

Složení medu je dáno jeho původem, základní složky medu jsou: cukry (monosacharidy, oligosacharidy, trisacharidy), voda, organické kyseliny, bílkovinné látky (aminokyseliny, enzymy, hormony), tukové látky (mastné kyseliny, triglyceridy, steroly), vitamíny, antioxidanty (flavonoidy, flavanony), minerální látky (draslík, sodík, vápník, hořčík, fosfor, chlor, jod, měď, zinek, železo), vonné látky (alifatické alkoholy, aldehydy, ketony, kyseliny, estery organických kyselin) a barviva (kvercetin).

Druh medu se rozlišuje dle jeho rostlinného původu, a to na med nektarový, medovicový a smíšený.

Med nachází široké uplatnění v potravinářském, farmaceutickém i kosmetickém průmyslu. Nejčastěji se med konzumuje přímo v čerstvém stavu, kdy se dospělým doporučuje jako prevenci užívat denně 1 polévkovou lžíci medu a dětem 2 až 3 kávové lžičky denně. V kosmetice se stává součástí celé řady přípravků – krémů, balzámů, mýdel a tělové kosmetiky, v lékařství a farmacii slouží jako prevence různých onemocnění nebo může být složkou některých dezinfekčních přípravků, sirupů, pastilek. Med podporuje obranyschopnost organismu a je zdrojem okamžité energie. Kontraindikací při konzumaci včelího medu může být alergie, která je však velmi vzácná.

Nákup medu se dá provést prostřednictvím internetových obchodů, pro inspiraci se můžete podívat zde. Další možností je koupit si med přímo od včelaře ve vašem okolí, tyto medy jsou zpravidla výborné, ale chce si včelaře nejprve ověřit, aby med neředil a jinak neznehodnocoval.

Zdroj: Včelí produkty
Zveřejněno dne: 4.11.2015

Včela

Včela medonosná

Včela medonosná (latinsky Apis mellifera) žije ve velkých společenstvech, která jsou tvořena mnoha tisíci jedinců. V hnízdě žijí vždy tři kasty, jimiž jsou plodná samička (královna), samečci (trubci) a dělnice. Životní cyklus včely medonosné začíná vždy, když královna naklade do každé buňky po jednom vajíčku. Z oplozených vajíček se pak vylíhnou dělnice a matky, z neoplozených trubci. Po třech dnech se z vajíček vylíhnou malé larvičky, které jsou po první čtyři dny krmeny výživnou mateří kašičkou, v pozdější době pylem a nektarem. Během následujícího týdne larvy rychle rostou, několikrát se svlékají, a když téměř vyplní celou buňku, včely ji zavíčkují voskem. Larva se zakuklí a později se přemění v dospělou včelu. Po vylíhnutí se činnost včely medonosné mění vždy po několika dnech. Nejdříve čistí hnízdo, pak krmí larvy. Po jedenáctém dnu začínají včele žlázy na zadečku vylučovat šupinky vosku, takže může stavět v hnízdě plástve. Od šestnáctého do dvacátého dne života včela přijímá od létajících včel nektar a pyl, který ukládá do zásob v podobě medu. Přibližně dvacátý den včela konečně opouští úl a zdržuje se nějaký čas před jeho vchodem, kde se učí orientovat a zároveň úl hlídá. Od jedenadvacátého dne života již létá po okolí, přináší pyl, nektar, vodu a předává je mladším včelám v hnízdě.

Včely medonosné vyhledávají pro svá hnízda dutiny ve stromech, vchody do jeskyň či místa pod skalními převisy. V současnosti většina včelstev sídlí v umělých úlech. V době květu na jaře a v létě vyletují včely za teplých dní z úlů a sbírají v okolí vodu, pyl, nektar, sladké šťávy z poraněných stromů nebo medovici.

Včela medonosná saje nektar sosákem dlouhým šest milimetrů a pak si jej ukládá v trávicí soustavě v žaludku. Pyl včela stírá z květů svým ochmýřeným tělem a poté jej předníma nohama zkartáčuje do prohlubní na holeních zadního páru nohou.

Včely produkují mimo med i sladkou hmotu. Tu zpracovávají z nektaru nebo medovice tím, že ji obohacují látkami vlastního těla, uskladňují v plástech, zahušťují, přikrývají voskovými víčky a nechávají dozrát. Včely produkují ještě další látky, které lze využít především v medicíně a kosmetice. Jedná se především o včelí vosk, mateří kašičku a propolis. Vosk vzniká ve voskotvorných žlázách včel. Jedná se o přestavbu cukrů a pylu v trávicím a voskotvorném ústrojí. Vosk je stavební materiál pro výrobu včelích pláství se známými šestihrannými buňkami, ve kterých se vyvíjí nová generace včelstva nebo je zde uložen med. Tato surovina je člověkem využívána zejména v kosmetice a farmacii. Mateří kašička se dá svojí funkcí přirovnat mateřskému mléku u savců. Jedná se o výměšek žláz mladých včel starajících se o vyvíjející se novou generaci včel. Mateří kašičkou jsou krmeny pouze budoucí královny. Mateří kašička je tekutina bílé až nažloutlé barvy, typické slabě kořeněné vůně. Díky obsahu mnoha látek, které patří k základním látkám potřebným pro správnou funkci organismu, se používá ve farmacii. Propolis je včelí tmel. Jedná se o látku pryskyřičné povahy, kterou včely získávají z rostlinných zdrojů a používají ji k dezinfekci, výztuhám a utěsnění úlu. Tato pryskyřičná substance žlutohnědé, červenohnědé nebo zelenohnědé barvy obsahuje vosk, balzámy a éterické oleje, pyl a další. Má aromatickou vůni, která vytváří charakteristickou atmosféru úlu. Díky svým dezinfekčním vlastnostem je účinný při různých onemocněních kůže, které jsou bakteriálního či virového původu (například bradavice).

Zdroj: Včela
Zveřejněno dne: 2.11.2015

Včela

Co je to včela

Včely mají hnědé hubené tělíčko se žlutými až oranžovými vodorovnými pruhy, které je téměř všude ochmýřené. Hlava včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra. Po boku temene hlavy má včela dvě složené oči a na vrcholu temena tři jednoduché oči, které jsou rozmístěny do tvaru trojúhelníka, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Ve srovnání s lidským okem včely hůře rozlišují barvy. Například špatně rozeznávají červenou barvu. Na rozdíl od člověka však včela vidí ultrafialové barvy, čehož náležitě využívá při hledání květin. K vidění používá pouze složené oči, jednoduché oči využívá pouze na světelné dráždění. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temene tenká brázdička, která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel. Tykadla včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, díky kterým včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla samiček se skládají z 12 článků, u trubce ze 13 článků. Nejdelší je základní článek tykadla (násadec), kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla (bičíky). U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11 článků. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. Dalším orgánem, který lze u včely nalézt, je sosák. Ten včela využívá k nasátí nektaru či medovice. Nektar následně smíchá s enzymy a v zavíčkovaných plástech podobných těm, kde se líhnou nové generace, z nich vzniká med. Včely se též mohou chlubit kusadly. Největší kusadla má královna. V jejich těsné blízkosti je žláza, pomocí které královna vylučuje mateří látku. Stejnou žlázou dělnice vylučují látku na změkčení vosku. Trubci ji nemají. Včely používají kusadla jako párový uchopovací či hnětací orgán.

Hruď má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu (křídel a nohou). Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stadiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stadiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a byl využit na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď, středohruď, zadohruď a přesunutý kroužek. Včela má 3 páry nohou, které včele slouží k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu a čištění tykadel. Nesou též chemické a mechanické receptory. Známé je hlavně ústrojí na třetím páru nohou, zvané košíčky, do nichž včela sbírá pyl. Články nohou se nazývají: kyčel, příkyčlí, stehno, holeň, pata a články (poslední nese drápky a polštářky). Včela má na každém boku hrudní části jeden pár blanitých křídel, která jsou na povrchu pokrytá množstvím drobných chloupků. Přední křídla jsou větší než zadní. Podle délky dvou určitých žilek na křídle včely vypočítávají včelaři takzvaný loketní index, podle kterého poznají, o jaké geografické plemeno včely se jedná. Včela má křídla neustále napjatá, pohyb křídel je tak rychlý, že není možné sledovat jednotlivé kmity. Letící včela spojí zadní křídlo s předními háčky ve sponě. Vytvoří tak souvislou trojúhelníkovou plochu. Po skončení letu a návratu křídel do normální polohy v klidu se háčky posunutím předního křídla přes zadní samy vypnou. Pohyb křídel nahoru a dolů ve tvaru osmičky zajišťují hrudní svaly. Včela dokáže letět dopředu, stát za letu na místě (když zpracovává pyl do rousků) a také dokáže stát na podložce a pohybem křídel účinně větrat úl.

V zadečku včely, který je pohyblivě spojen s hrudní částí, jsou uloženy zažívací orgány, medový váček, jedová žláza, vzdušné vaky a žihadlo. Žihadlo na konci zadečku je duté, napojené na jedový váček. Na konci má háček, který znemožňuje po bodnutí jeho vytažení z rány. Včela si tak po bodnutí vytrhne žihadlo i s jedovým váčkem a následně umírá. Po vytržení žihadla dochází ještě po nějakou dobu k vypouštění jedu do rány, což zvyšuje účinek bodnutí. Pokud má člověk žihadlo v ráně, v žádném případě ho nesmí vytahovat tak, že by ho uchopil za jedový váček, neboť by si tím vymáčkl zbytek jedu ve váčku do rány. Žihadlo je nutno vyškrábnout. Včela medonosná vylučuje vosk v podobě šupinek žlázami na spodní straně posledních čtyř článků zadečku. Z tohoto vosku v hnízdě dělnice budují plástve.

Zdroj: Včela
Zveřejněno dne: 2.11.2015

Puklice

Puklice

Červci (Pseudococcidae) mohou způsobit zkázu na řadě okrasných rostlin. Ale s pomocí vhodných způsobů ochrany je možné proti jejich koloniím úspěšně zasahovat. Tento hmyz je nazýván červci pro stavbu svého těla. Saje rostlinné šťávy a jde o obtížného škůdce plodin, které se pěstují v uzavřených prostorách, a rovněž okrasných rostlin. Činnost červců může vážně oslabovat a znetvořovat rostliny a jejich plody. Jejich výskyt je špatnou zprávou pro pěstitele, protože likvidace kolonií tohoto hmyzu může být velmi obtížná. Ale naštěstí existuje řada metod ochrany.

Tito škůdci se vyskytují na listech, plodech a kořenech a mohou přelézat z rostliny na rostlinu. Existují tři hlavní skupiny červců postihující komerční pěstitele. Skleníkoví červci (rody Pseudococcus, PlanococcusNipaecoccus) většinou pocházejí z tropů a například ve Velké Británii přežívají pouze ve chráněném prostředí. Obzvlášť zranitelné jsou kaktusy a jiné sukulenty, africké fialky, kapradiny, orchideje, palmy, citrusy a réva. Dospělí červci se nacházejí ve shlucích mezi listovými žilkami, na spodní straně listů a skrývají se v místech spojení listů a stonků.

Kořenoví červci tvoří husté kolonie v půdě. Lezou mezi nádobami drenážními otvory a mohou také cestovat v zavlažovací vodě. Prospívají, když je prostředí pro zálivku suché, proto druhy, které jsou jimi zranitelné, jsou mnohé a rozmanité. Napadení je často přehlédnuto, neboť časový interval mezi napadením půdy a vnějším projevem na rostlinách, skvrnitostí, může být dlouhý až šest měsíců. Druhy červců rodů PhormiumCordyline jsou na rozdíl od jiných druhů červců schopny přežívat za nízkých zimních teplot.

Červci získávají bílkoviny a cukry ze šťáv floému. Příležitostně se objevují napadení vegetativních vrcholových výhonků, kde je obtížné je zjistit. Nejproblematičtější jsou spojení stonků a listů, ale tito škůdci se mohou živit také na listech, čímž způsobují chlorózu. Jejich výkaly – medovice – padají na nižší listy, půdu a podlahu a lákají mravence. Na medovici vzniká antraknóza, která špiní listy a může postihovat také kořeny. Rostliny se znetvořují nebo vadnou, žloutnou a případně odumírají.

Kořenoví červci rodu Rhizoecus se živí na kořenech, čímž způsobují oslabení vitality rostlin. Zabraňují příjmu vody a živin do rostlin, které mohou vadnout nebo krnět, zvláště jsou-li pěstovány v kontejnerech.

Červci patřící do rodů PseudococcidaeEriococcidae mají tělo pokryto sekretovaným práškem, podobným vosku. Samičky puklic mají těla dlouhá až 5 mm. Jsou pokryta pevným vyklenutým a většinou okrouhlým štítkem, který je v dospělosti pevně srostlý s měkkým tělem. Barvu mají růžovošedou. Samičky jsou bezkřídlé a mají dobře vyvinuté nožky. Samečci těchto rodů jsou subtilní a okřídlení. Vyskytují se nejvíce na rubech listů.

Na pokojových a skleníkových rostlinách škodí například puklice polokulovitá, puklice kaktusová, puklice hnědá, olivová a oranžovníková; na venkovních okrasných i ovocných dřevinách škodí puklice lísková, švestková, puklice březová a na jehličnanech puklice smrková. Vajíčka kladou samice pod sebe a snůšku do vylíhnutí tedy chrání tvrdý voskový štítek. Dospělé samičky jsou přisedlé, nepohyblivé. Vývojový cyklus na pokojových rostlinách probíhá průběžně celoročně, je závislý zejména na teplotě a trvá 35–45 dnů. Na venkovních dřevinách mají puklice většinou jen jednu generaci v roce. Napadeny mohou být různou intenzitou všechny pěstované rostliny.

Chomáčky podobné vatě jsou dokladem přítomnosti vajíček na rostlině. Kde jsou přítomni červci rodu Rhizoecus, existují voskové usazeniny a bělomodravá hmota přichycená ke kořenům rostlin.

Některé druhy červců se rozmnožují bez oplodnění a existují druhy, které rodí živá mláďata, ale většina červců klade vajíčka v bílých voskových ochranných váčcích. Samička může klást řady vajíček v počtu asi 150. Kladení trvá okolo 10 dní, čímž se značně snižuje hmotnost samičky, která po vykladení hyne. Vylíhlé nymfy lezou do té doby, až najdou vhodná místa pro obživu a neusadí se. Krmí se, dokud nedospějí, aby mohly klást vajíčka. Dospělé samičky se zřídka pohybují a jsou po celý život neschopné letu. Nepřijímají potravu, protože žijí jen krátce. Úplný životní cyklus samiček by mohl trvat asi 50 dní při 20 °C, nebo asi 25 dní při teplotě 30 °C. Rozmnožování ve skleníkových podmínkách a teplých budovách probíhá po celý rok.

K likvidaci tohoto škůdce pomáhá i využití predátorů. Černě a oranžově zbarvené slunéčko Cryptolaemus montrouzieri pochází z Austrálie. Jeho larvy i dospělci se zaměřují na červce a jejich vajíčka. Slunéčka prospívají jen v létě a vyžadují dobré světlo a teplotu nad 21 °C. Dávají přednost vysokým rostlinám, proto je nejlepší ochraňovat rostliny vyšší než 90 cm nebo umístit rostliny na lavice. Pro rostliny nižší než 30 cm je vhodný roztoč Hypoaspis. Ten bude rychle likvidovat dospělce a vajíčka, často se používá na menších kaktusech. Larvy denivky (Chrysoperla) požírají červce ihned po vypuštění. Tito predátoři jsou dobří pro dobu, kdy se rozmnožuje a usazuje slunéčko Cryptolaemus montrouzieri, sloužící pro dlouhodobější kontrolu.

Hubení červců konvenčními postřiky je obtížné kvůli jejich voskovému pokryvu chránícímu dospělce. Nymfy chráněny nejsou, ale je obtížné je postihovat, protože se skrývají v různých otvorech a štěrbinách na rostlinách. Voskový pokryv těla dokáže rozpustit například metylalkohol, který červce zároveň dehydratuje. Insekticidní mýdla jsou považována za netoxická pro lidi a domácí zvířata a bezpečná pro užívání. Pro kompletní ochranu je obvykle zapotřebí více než jedna aplikace. Jiný bezpečný a účinný postřik představuje olej, prodávaný také jako takzvaný zahradnický olej. Tyto oleje udusí hmyz a mohou být aplikovány na listy bez jejich poškození.

Postřiky se obvykle používají brzy v sezoně, dokud teploty nejsou tak vysoké, aby se mohla zavést biologická kontrola. Jestliže je zjištěn kořenový červec rodu Rhizoecus, kořeny se smáčí v silném roztoku insekticidu a sází do čerstvého kompostu. Silně zamořené rostliny je nejlepší vyřadit. Proti červcům rodu Phormium je skutečně nezbytné zasahovat zmiňovanými postřiky. Když je již kolonie založena, rostlina pravděpodobně odumře.

Existuje velké množství postřiků, které mohou být používány pro komerční pěstování, ale málo jich je dostupných v maloobchodním prodeji. Doporučuje se vždy používat různé postřiky, aby se zabránilo vzniku imunity červců vůči účinným látkám.

Rostliny je třeba pravidelně prohlížet. Před nákupem rostlin je třeba prozkoumat báze listů a vyřadit všechny rostliny vykazující známky výskytu červců nebo jejich výkalů. Vhodné je izolovat nově získané rostliny na dva až tři týdny, aby byla zaručena jistota zdraví ostatních rostlin. K vymýcení nákazy je třeba odstranit tolik kolonií, kolik je jen možné, a to odříznutím a zbavením se infikovaných výhonků a větví a omytím rostlin v proudu vody. Okartáčování je často jediný způsob k odstranění červců z kaktusů a dormantních řízků révy. Silně napadené rostliny by měly být vyřazeny a rostliny pěstované v nádobách by měly být uloženy do karantény. Budete-li udržovat kompost vlhký (ne přemokřený!), zabráníte tím výskytu kořenového červce rodu Rhizoecus. Rovněž ponechání otužilých rostlin venku přes zimu zničí kolonie červců a odstranění staré kůry révy v zimě pomůže odpudit počáteční kolonie.

Zdroj: Puklice
Zveřejněno dne: 29.12.2015


SiteMAP