Vřes i vřesovce patří do čeledi rostlin vřesovcovitých. Rod vřes však obsahuje pouze jeden druh, a to vřes obecný (Calluna vulgaris – Calluna je odvozeno z řeckého slova „k zametání“, tedy šlo o rostlinu určenou k výrobě košťat; vulgaris je pak odvozeno z latinského slova „běžný, obyčejný“). Vřes obecný byl dříve zahrnut do rodu vřesovců, protože se od sebe liší jen velmi málo. Vřes má listy šupinaté a kratší než vřesovec (kolem 2–3 mm), kvete na podzim, přičemž koruna květů je rozdělena do více samostatných lístků, a listence jsou nahloučeny pod květem. Vřesovců je mnohem více druhů, listy mají jehlicovité, delší než 3 mm a v přeslenech, kvetou obvykle na jaře.
Vřes je nízkorostoucí keř dorůstající výšky 20–50 cm, vzácně až 1 m. Je rozšířen v mnoha zemích Evropy a Malé Asie. Roste v kyselých půdách na výsluní a polostínu. Je převládající dřevinou na vřesovištích a rašeliništích v Evropě až po Turecko a Povolží, najdeme jej rovněž v severozápadní Africe a některých bažinatých porostech a kyselých borových a dubových lesích. Je odolný k okusu a dobře regeneruje po občasných požárech. Je důležitým zdrojem potravy pro ovce a jeleny, kteří se mohou krmit vrcholky rostlin, když sněhová pokrývka mírně pokrývá vegetaci. Vřes kvete na konci léta (spíš začátkem podzimu) růžově nebo růžovofialově, ale občas lze najít i bíle kvetoucí rostliny. Plodem je tobolka.
Velikonoce, jako svátky umučení a vzkříšení, patří k základním křesťanským pohyblivým svátkům. Ostatní pohyblivé svátky se odvozují vždy od data velikonoční neděle. Podle církevní historie připadlo utrpení Kristovo na dobu, jež následovala po jarní rovnodennosti, a současně mu předcházel jarní měsíční úplněk. Toto pravidlo bylo vzato za základ a křesťanské Velikonoce (velikonoční neděle) se slaví vždy první neděli po prvním jarním úplňku.
Symbol beránka je pro Velikonoce tradiční, protože už v pohanských časech působili pastevci na velmi rozsáhlých územích. Židé vnímají ovce jako členy Božího stáda, beránka ovšem zabíjeli i na památku vyvedení lidu Izraele z egyptského otroctví.
V křesťanství beránek symbolizuje Beránka božího – nevinného, čistého a poslušného beránka, který byl obětován na kříži a jeho krev zachránila pokřtěné od hříchu a od smrti.
Beránek je coby obřadní pokrm známý už od středověku. Nikdo už ovšem nezjistí, zda se velikonočním beránkem rozumí dnešní sladké pečivo ve stovkách variant, nebo skutečně pouze jehněčí maso. Ale jelikož se masitý pokrm mohl jíst až po svěcení pokrmů, které připadalo na Boží hod velikonoční (velikonoční neděle), a pak také z důvodu, že beránka jako masitý pokrm si nemohl dovolit každý, se dá předpokládat, že naši předkové připravovali beránka pečeného z těsta jak slaného, tak i sladkého. Tomu odpovídá jeden starý recept, který jako suroviny mimo jiné uvádí rýži, rýžovou mouku, mandle a mandlový olej.
Vyjma míšku obalujícího semena a dřeva je celá rostlina prudce jedovatá. Obsahuje směs přibližně 10 jedovatých pseudoalkaloidů souhrnně pojmenovaných jako taxin, jehož obsah v jehlicích se pohybuje od 0,6 do 2 % (nejvíce jej obsahují v lednu, nejméně v květnu). V mladých výhoncích, kůře a semenech je dále přítomen alkaloid milosin, trochu efedrinu, glykosid taxatin a taxakatin, rhodaxanthin, lykopin, seaxanthin, sacharosa, rafinosa, kyselina gallová, hořčiny, bisflavonoidy (skiadopitysin, kyaflavon), steroly a jiné látky.
Otravy tisem se projevují zvracením, bolestí žaludku, průjmem, křečemi, slabým pulzem, v těžších případech i bezvědomím, po němž může následovat smrt. Vzhledem k tomu, že se taxin velmi rychle vstřebává z trávicího ústrojí, může smrt přijít doslova během několika minut po požití rostliny. V případě otravy je nezbytně nutné okamžitě přivolat lékařskou pomoc.
Tis je jedovatý i pro řadu zvířat, například pro koně, mezka, skot, ovce, prasata, drůbež a jiné, naopak pro hmyz a většinu divokých ptáků je tis zřejmě zcela neškodný (někteří ptáci pojídají míšky a šíří semena trusem).
Při diagnostice otravy tisem červeným je nutné vždy zjistit, kolik toho pacient požil, jakou část konkrétně požil, jak dlouho uběhlo od otravy. Bohužel v tomto případě nám žádné zobrazovací metody v ozřejmění nepomohou. Musíme se tedy spoléhat pouze na důkladnou anamnézu.
První pomocí je vyvolání zvracení, jelikož se tis poměrně rychle z žaludku do organismu vstřebává, je nutné zvracení vyvolat okamžitě a nečekat na příjezd záchranné služby a „vypumpování“ žaludku. Bohužel zatím není známa žádná protilátka. V léčbě se tedy spoléháme pouze na výplach žaludku a udržování základních životních funkcí. Dále se využívá možnost dialýzy.
Pomalu rostoucí, často vícekmenný, až 20 m vysoký keř. Borka tenká, odlupující se v tenkých šupinách, zprvu načervenalá, později hnědošedá. Jehlice čárkovité, 20 až 35 mm dlouhé a asi 2 mm široké, na vrcholu zašpičatělé, na bázi zúžené v kratičký řapík, opadávající ve stáří 4 až 10 let. Květy jednotlivé, vyrůstají v úžlabí jehlic, samčí kulovité, 3 až 4 mm v průměru, žluté, samičí jen 1 až 2 mm velké, zelené, podobné listovým pupenům. Semena obklopena červeným dužnatým míškem o průměru 8 až 10 mm. Tis kvete v březnu až dubnu a dožívá se stáří okolo 300 let, jen zřídka více.
Tis červený roste jako podrost v listnatých lesích, na půdách humózních, čerstvě vlhkých, zásaditých (zejména vápnitých), stanoviště stinné (špatně snáší náhlé změny intenzity světla).
Vyjma míšku obalujícího semena a dřeva je celá rostlina prudce jedovatá. Obsahuje směs přibližně 10 jedovatých pseudoalkaloidů souhrnně pojmenovaných jako taxin, jehož obsah v jehlicích se pohybuje od 0,6 % do 2 % (nejvíce jej obsahují v lednu, nejméně v květnu). V mladých výhoncích, kůře a semenech je dále přítomen alkaloid milosin, trocha efedrinu, glykosid taxatin a taxakatin, rhodaxanthin, lykopin, seaxanthin, sacharóza, rafinóza, kyselina gallová, hořčiny, bisflavonoidy (skiadopitysin, kyaflavon), steroly a jiné látky.
Otravy tisem se projevují zvracením, bolestí žaludku, průjmem, křečemi, slabým pulzem, v těžších případech i bezvědomím, po němž může následovat smrt. Vzhledem k tomu, že se taxin velmi rychle vstřebává z trávicího ústrojí, může smrt přijít doslova během několika minut po požití rostliny. V případě otravy je nezbytně nutné okamžitě přivolat lékařskou pomoc.
Tis je jedovatý i pro řadu zvířat, například pro koně, mezka, skot, ovce, prasata, drůbež a jiné, naopak pro hmyz a většinu divokých ptáků je tis zřejmě zcela neškodný (někteří ptáci pojídají míšky a šíří semena trusem).
Dříve byl tis používán proti vzteklině, střevním parazitům, proti hadímu uštknutí a zejména jako prostředek vyvolávající potrat. V současnosti jsou však tisové drogy považovány za zastaralé a značně nebezpečné. Z jehlic tisu se vyrábí cytostatikum taxol, které se užívá například při karcinomu vaječníku, prsu či plic.
Tisové dřevo je tvrdé, pružné a trvanlivé, takže bylo v minulosti užíváno k výrobě luků, kuší, nožů a hřebenů. Napuštěné černou barvou bylo pod názvem německý eben užíváno při výrobě nábytku, kořenovými dýhami se vykládaly truhlářské výrobky, používalo se na výrobu příborů, některých dechových hudebních nástrojů, píp a podobně. Protože v současnosti již není tis ani zdaleka tak běžný, jako býval v minulosti, je i jeho dřevo nyní používáno spíše výjimečně.
Tis bývá velmi často pěstován v parcích, a to v několika kultivarech, které se liší tvarem (sloupovitý či široký vzrůst, převislé větve), délkou jehlic či barvou míšek (cv. Lutea se žlutou míškou). Je možné jej tvarovat a vzhledem k tomu, že roste velmi pomalu, si udržuje daný tvar po mnoho let. Vyhovuje mu stinné umístění a dobře snáší i městské znečištěné ovzduší. Půda by měla být čerstvě vlhká, zásaditá a humózní. Množí se semeny nebo koncem léta stonkovými řízky, což je u okrasných forem jediný možný způsob množení.
V dnešní době jsme přeci jen o trochu dále. Jateční zvíře prochází při porážce důkladnou veterinární kontrolou a zdravotní rizika spojená s konzumací jeho masa jsou naprosto minimální. Pokud tedy zakoupíte maso z prověřeného zdroje, nemusíte mít obavu a můžete si tatarský biftek v konzistenci namletého masa s klidným srdcem dopřát. Protože se jedná o tepelně neupravené maso a vejce, existuje možné, ač vzácné riziko přenosu některých parazitárních onemocnění, jako je trichinelóza, cysticerkóza nebo echinokokóza.
Trichinelóza je parazitární onemocnění zvířat a člověka způsobené hlísticí rodu Trichinella a charakteristické tvorbou kapsul v kosterní svalovině. Trichinelóza patří mezi bolestivá onemocnění a představuje jedno z nejobávanějších lidských utrpení. V případě těžké infekce (2 % případů) může být i smrtelné. V České republice se vyskytuje jen ojediněle, nejvyšší výskyt byl hlášen v roce 1985, a to 7 případů. Příčinou onemocnění je parazit Trichinella spiralis (svalovec stočený). Onemocnění není nakažlivé. Lidé onemocní po konzumaci syrového nebo nedostatečně uvařeného masa (zvláště vepřového), které obsahuje cysty červů T. spiralis.
Cysticerkóza je onemocnění vyvolané tasemnicí dlouhočlennou nebo tasemnicí vepřovou. Tento parazit se obvykle usídlí v tenkém střevě člověka, kde se jeho přítomnost projevuje bolestí břicha, slabostí, úbytkem hmotnosti a nechutenstvím. Ve výjimečných případech po požití larválního stadia tasemnice (uhru) larvy pronikají z trávicího systému do svalů, plic, srdce, podkoží, očí a do mozku. Přítomnost larev na různých místech organismu vyvolá bolesti svalů, celkovou slabost, horečku, křeče, poruchy zraku a psychické poruchy. Může vést k rozvoji meningitidy a encefalitidy. Ložiska v mozku jsou zdrojem epilepsie. Tasemnice je plochý červ, který může v člověku dorůst až 18 metrů, dokonce i více. Konečným hostitelem je člověk. Tasemnice ale potřebuje část života prožít v těle zvířete, nejčastěji prasat či skotu, která se nakazí z jídla. Nedostatečně tepelně upraveným masem pak parazita dostane člověk. Že došlo k nákaze, se pozná podle nevolnosti, bolení břicha a hubnutí. Tasemnice ubírá člověku živiny z potravy. Inkubační doba tasemnice je 3 měsíce. Tasemnice bezbranná, pocházející z hovězího masa, se liší se od té, která žije ve vepřovém, tím, že nemá háčky na hlavičce, dá se tedy snáz vypudit. Současný poměrně větší počet nakažených je u nás raritou. Její výskyt totiž klesá, v roce 1993 bylo zaznamenáno 93 případů, před rokem jen 6. Jestli máte tasemnici, zjistíte prohlédnutím stolice, zda v ní nejsou bílé centimetrové ploché články.
Echinokokóza, zvaná také hydatické onemocnění, hydatidóza nebo echinokokózní onemocnění, je parazitární onemocnění způsobované tasemnicemi rodu měchožil. U člověka se vyskytují dva hlavní typy onemocnění, cystická echinokokóza a alveolární echinokokóza. Dvěma méně častými formami jsou polycystická echinokokóza a unicystická echinokokóza. Onemocnění často začíná bez symptomů, ty se mohou objevit až po roce. Symptomy a příznaky závisí na umístění a velikosti cyst. Alveolární onemocnění obvykle začíná v játrech, ale může se rozšířit do jiných částí těla, například do plic nebo do mozku. Pokud jsou zasažena játra, člověk může mít bolesti břicha, váhový úbytek a zežloutnout. Plicní onemocnění může způsobit bolesti na hrudi, dušnost a kašel. Definitivním hostitelem jsou psovité šelmy (lišky, psi) a kočky, kterým parazitují ve střevech. Nemoc je nebezpečná pro mezihostitele, jimiž jsou malí přežvýkavci (ovce, kozy), srnčí zvěř, skot, prase, hlodavci a také člověk. Ti se obvykle nakazí vajíčky z trusu definitivních hostitelů, v zažívacím traktu se pak z vajíček uvolňují larvy tasemnice, které většinou končí v játrech, kde vytvářejí cystu – hydatidu. Kromě chemoterapie benzimidazoly je téměř vždy nutné chirurgické odstranění parazitárních ložisek. Celkem bylo mezi roky 1952 až 2002 na území celé Evropy evidováno 600 případů nakažení lidského hostitele.
