Téma: 

pokojový jasmín

Stephanotis

Co je to Stephanotis

Stonky této rostliny dorůstají více než 3 metrů, je-li o ně dobře pečováno, a tak potřebují neustálou oporu. Květina většinou roste ovinuta do věnce (odtud její český název). Kvete nejčastěji v létě, a to po několik týdnů. Její sněhobílé voskovité květy nádherně voní. Na dlouhých stoncích nese lesklé tmavě zelené kožovité listy.

Pro Stephanotis (Stephanotis floribunda) čili věncovec jsou charakteristické silně vonné bělostné květy ve tvaru hvězdiček, velmi podobné květům jasmínu. Však Angličané mu podle toho také začali říkat madagaskarský jasmín. Stephanotis je totiž rostlina původem z Madagaskaru. Můžete se však setkat i s označením Marsdenia floribunda, které patří téže květině. Věncovec by se dal označit také za květinu nevěst, neboť velmi často jsou to právě jeho květy, které zdobí svatební kytice.

Něžný Stephanotis je stejně jako vonné gardénie velice choulostivý na změnu stanoviště. Stačí, když ho při mytí oken nepostavíme na původní stanoviště a v téže pozici ve směru ke slunci, a rostlina velmi záhy zareaguje odpadáváním poupat. Pomoc je však v tomto případě jednoduchá. Je-li nutné květináčem hýbat, označíme si přesně předem jeho pozici značkou na květináči.

Věncovec je liána dlouhá 2,5–6 m, se vstřícnými řapíkatými listy. Jeho kožovité oválné, leskle tmavozelené a až 9 centimetrů dlouhé listy mají krátké řapíky, jsou stálezelené a podobají se listům fíkovníku pryžodárného. Mají výraznou světlou centrální žilku. Kvete v červnu až v září. Něžné bílé trubkovité květy na sebe poutají pozornost již z dálky svou čarovnou vůní. Vejčité kališní lístky jsou odstálé. Květenství vypadá jako dlouhá bílá korunní trubka květů s pěti korunními cípy, květy jsou široké do 3 cm, dlouhé do 5 cm. Zralé měchýřky obsahují jemná a křehká vlákna.

Jedná se o jedovatou rostlinu.

Zdroj: Stephanotis
Zveřejněno dne: 15.12.2016

Okrasné keře

Okrasné keře žlutě kvetoucí

Žlutě kvetoucí okrasné keře kvetou od jara do podzimu (vždy záleží na druhu). Nejsou náročné na pěstování, některé snáší i přímé slunce. Některé keře (opět podle druhu) musíme zastřihávat.

Zde můžete vidět okrasné keře, které mají žluté květy.

Buxus zimostrázový

Nízký, zakrsle rostoucí neopadavý keř, který se od ostatních dřišťálů liší pouze drobnými trny, jež nejsou nebezpečné. Výška keře je 20 až 30 cm a šířka 50 cm. Drobné květy mají žlutou barvu. Buxus snese všechny typy půd. Lze ho využít jako skupinovou podsadu vyšších keřů či stromů, hodí se též na skalky, malé zahrádky a do venkovních květináčů. Vynikne rovněž jako solitéra.

Čimišník stromovitý

Převážně vzpřímený keř se žlutými květy motýlkového tvaru, jenž dorůstá do výšky 4 m. Na povrchu mladých větví se nacházejí chloupky. Listy čimišníku mají pravidelný eliptický tvar a zelenou barvu. Plodem je zelený lusk. Na půdu není náročný, snese i přímé slunce. Je vhodné jej pěstovat jako solitérní keř.

Líska obecná

Líska je opadavý listnatý keř rozkladitého tvaru, který dosahuje výšky 5 m. Zelené listy jsou střídavé, vejčité, srdčité. Květenství se označuje jako jehněda, která je nažloutlá. Plody jsou oříšky. Tento keř není náročný na půdu a snese i přímé slunce. Taktéž líska vynikne jako solitéra.

Zlatice prostřední

Jedná se o keř dorůstající do výšky 3 m. Listy jsou vejčité a mají zelenou barvu, květ je žlutý. Rovněž zlatice je nenáročná na půdu a má ráda přímé slunce. Je vhodná do skupinových výsadeb a do živých plotů i jako solitérní rostlina.

Třezalka bobulovitá

Třezalka bobulovitá dorůstá do výšky 50 až 100 cm. Má krásné žluté květy, na jejichž místě se následně objevují dekorativní plody černé barvy, které na keři vydrží až do podzimu. Listy jsou vejčité a mají zelenou barvu. Třezalce svědčí slunná stanoviště či polostín. Na půdu není náročná.

Jasmín nahokvětý

Vyznačuje se nádhernými žlutými květy, které zahradu rozsvítí v zimě, jelikož jasmín kvete od ledna do dubna. Jedná se o popínavý opadavý keř rozložitého tvaru, jenž dosahuje výšky 3 m. Má zelené listy, které jsou vejčité a 3četné. Jasmín nahokvětý vyžaduje humózní a vlhou půdu. Snáší přímé slunce. Tímto keřem lze pokrýt pergoly nebo treláže.

Zdroj: Okrasné keře
Zveřejněno dne: 21.12.2015

Ibišek pokojový

Druhy

Pokojové ibišky jsou stálezelené keře a byliny se střídavými listy. Listy jsou celistvé nebo dlanitě laločnaté, s dlanitou žilnatinou, skládající se ze tří nebo více hlavních žilek.

Květy jsou pravidelné, oboupohlavní. Kalich je zvonkovitý nebo miskovitý, vytrvalý, s pěti cípy nebo zuby. Na bázi kalicha je většinou vyvinut kalíšek s pěti až mnoha cípy, jen zřídka chybí. Pokojový ibišek má květy krátkověké, většinou vydrží jediný den a poté koruna opadává. Tyčinky jsou srostlé v trubičku a spojeny na bázi s korunními lístky. Plodem je mnohosemenná tobolka.

Pokojové ibišky můžeme pěstovat v mnoha barvách. Kromě růžově červené, která patří původnímu divokému druhu, je to hlavně červená v různých tónech, ale také různé odstíny oranžové, žluté, růžové i barva bílá. Značná je rovněž rozmanitost velikostí a tvarů. Květy s nápadně vyčnívajícími tyčinkami mohou být rovné, zvlněné, stříhané, poloplné i plné. Rostlina nejvíce kvete od června do podzimu, ale ojedinělé květy se mohou objevit kdykoliv.

Mezi nejčastěji pěstované pokojové ibišky patří ibišek čínský a ibišek dřípený. Tyto ibišky jsou na trhu k dostání v mnoha barevných variacích. Nejčastěji pěstovaný ibišek čínský můžete znát pod názvem čínská růže.

Zdroj: Ibišek pokojový
Zveřejněno dne: 28.2.2017

Popínavé rostliny

Popínavé dřeviny

Jedná se o dřeviny, které se pnou a dosahují větších rozměrů, některé je možné i upravovat řezem.

Vistárie květná

Má latinský název Wisteria floribunda. Tato bujná popínavá rostlina s atraktivními květy roste do výšky 6 až 10 m. Listy jsou velké, lichozpeřené, jasně zelené. Květy jsou ve velkých hroznech, bílé s modrým očkem. Objevují se v květnu až červnu. Vistárie vám začne kvést 3 až 4 roky po výsadbě. Vyžaduje výživnou půdu. Stanoviště slunné, chráněné.

Jasmín nahokvětý

Má latinský název Jasminum nudiflorum, je to vzpěrná popínavá rostlina, která má dlouhé výhonky schopné šplhat po oporách s pomocí vyvazování nebo prostrkávání dráty a trelážemi. Na tenkých zelených větévkách, které dorůstají do délky 3 m, vyrůstají trojčetné malé listy, lesklé a tmavě zelené. Kvete na loňských výhoncích ještě před pučením listů. Má svítivě žluté květy vykvétající brzy na jaře, nevoní. Na stanoviště není rostlina náročná, snáší teplé sluneční polohy, hlinitou a hlinitopísčitou půdu. Snese i sucho, na zimu je nutné přikrýt kořeny.

Zdroj: Popínavé rostliny
Zveřejněno dne: 9.12.2015

Buxus

Buxus na bonsaj

Buxusy neboli zimostrázy (lidově také krušpánky) zná většina pěstitelů bonsají hlavně ze sféry venkovních bonsajových exponátů. Jsou to stálezelené keře nebo stromky s bohatým větvením a vstřícnými listy. V současnosti je známo asi 70–80 druhů, jejichž domovem jsou hlavně státy východní Asie, západní Indie nebo střední Ameriky. Pro naše středoevropské klimatické podmínky mají význam pouze dva druhy, a to Buxus microphylla (zimostráz malolistý) a Buxus sempervirens (zimostráz vždyzelený). Jejich pěstování jako bonsají je popsáno ve většině knih o venkovních bonsajích a nejsou s nimi v podstatě žádné problémy. Bez problému rostou i přezimovávají. A lze z nich vytvořit krásné miniatury.

Pokojový zimostráz (Buxus harlandii) je stálezelený, robustní, pomalu rostoucí keř s hustou korunou a velmi bohatými, kožovitými a lesklými lístky o velikosti jeden až dva centimetry. Má drobné, nenápadné zelené květy a zajímavou drsnou šedě hnědou kůru. Snáší větší množství slunečního svitu, nevyžaduje vydatnou zálivku a v zimě se může uchovávat jak v chladnějším prostředí, tak i na okně bytu. V této době jsou jeho přírůstky minimální, což má za následek to, že je rostlina při nástupu do vegetace více kompaktní. Zimostráz snáší velice dobře suchý vzduch, snad jenom přímý a dlouhodobý proud teplého vzduchu od radiátoru topení mu může částečně usušit listovou plochu. Vodu doplňujte až po částečném proschnutí substrátu a zásadně nepřelévejte nebo nenechávejte bonsaj trvale stát v podmisce s vodou. Stejně jako na vodu není buxus náročný ani na hnojení, postačí mu hnojivo na pokojové rostliny. Od jara do podzimu hnojte jednou za 3 až 4 týdny, v zimě pak podle způsobu přezimování 6 až 8 týdnů. Protože má pokojový zimostráz snahu intenzivně růst, vyvíjí se mu odpovídajícím způsobem i kořenová soustava. Jelikož má kořenů hodně, doporučuje se přesazování každé 2 roky a současně zakrácení kořenů asi o 1/3. Vhodným substrátem pro přesazování je třeba směs akadamy, rašeliny a písku v poměru 2 : 1 : 2, pokojový zimostráz ale snese bez problémů i běžnou zeminu pro bonsaje nebo pokojové rostliny. Na dno misky je dobré dát vždy trochu hrubšího štěrku jako drenáž, která při zálivce odvede přebytečnou vodu.

Zakracovat nově narostlé výhony můžete v podstatě kdykoliv, pouze v zimě se snažte rostlinu častým řezem nevysilovat. Několik měsíců ke konci starého a na začátku nového roku větévky tedy raději moc nezakracujte, protože by jim pak, podobně jako u ostatních pokojových rostlin, narostly dlouhé a slabé výhony s velkými listy, které byste na jaře z estetických důvodů stejně asi odstranili. V době vegetace pak zakracujte nové letorosty v okamžiku, kdy naroste asi 6–8 listů a ponechávejte pouze 2–3 listy.

Buxusy můžete tvarovat v podstatě kdykoliv, jen dávejte pozor na poškození citlivé dekorativní kůry. To se týká hlavně vedení drátu po kmeni při utváření menších bonsají. V nabídce obchodů s pokojovými bonsajemi se buxusy nabízejí hlavně v podobě kulovitých nebo oválných korunek, které rostou na silnějším, nahrubo seříznutém krmeni. Podobu bonsaje můžete buď ponechat a korunu částečně jen prosvětlovat a udržovat přiměřeně velikou k síle kmene, nebo se můžete pokusit o malé přetvarování dle své fantazie.

Zimostráz mohou v bytových podmínkách napadat běžní škůdci, kteří způsobují deformace listů. Pokud je na rostlině objevíte, aplikujte opakovaně postřik, který vám doporučí odborní pracovníci prodejen hobby marketů nebo zahrádkářských potřeb. Deformované části rostliny můžete při vyšším napadení také odstřihnout a raději ihned spálit. Naše buxusy napadají hlavně mšice, třásněnky a puklice a mladými výhony nepohrdnou ani molice.

Zdroj: Buxus
Zveřejněno dne: 1.9.2014

Ibišek pokojový

Pěstování doma

Ibišek čínský je tropická rostlina. To znamená, že k tomu, aby se mu v bytě dobře dařilo, potřebuje dostatek světla, a co je neméně důležité, správnou teplotu – ideálně v rozmezí 20 až 25 °C. K tomu, aby rostlina dlouhodobě kvetla a květy a poupata si také udržela, potřebuje každý den několik hodin přímého slunečního záření. Nejlépe tedy uděláme, pokud ji umístíme poblíž okna nebo rovnou na parapet okna orientovaného na jih nebo západ. I když dařit by se jí mělo i na východním okně – v závislosti na konkrétních podmínkách každého bytu. V létě je však třeba dávat pozor na přímé sluneční paprsky, hlavně ve slunných dnech a přes poledne, aby nedošlo k popálení listů. Pokud máme rostlinu na okně, jednoduše ji trochu přistíníme žaluziemi, popřípadě přendáme na nějaké místo s dostatkem rozptýleného světla. V zimě zase naopak dáváme pozor, aby nám ibišek od okna nenamrzl. To může způsobit i studený průvan od otevřeného okna, když si jen na chvilku v mrazivých dnech vyvětráme.

Pokud si koupíme malou a již kvetoucí rostlinu v obchodě, bývá často už ve skleníku ošetřena regulátorem růstu, proto jí může kompaktní tvar vydržet i rok. Po této době má však pokojový ibišek hlavně v přehřátém a nepříliš světlém bytě snahu vytvářet dlouhé výhony a jen málo květů. Snažme se mu proto poskytnout to nejlepší možné osvětlení.

Ibišek je poměrně teplomilný. Letní teplota by měla dosahovat 20–25 °C, zimní 15–20 °C, minimálně však 13 °C.

Ibišek je náročný na živiny, proto mu na jaře a v létě určitě prospěje každé dva týdny přihnojení plným hnojivem – tedy hnojivem se všemi základními živinami. V sezóně (březen–listopad) hnojíme každé dva týdny. Ibiškům vyhovuje hnojivo s nižším obsahem fosforu. Přemíra fosforu může způsobit, že ibišku naroste mnoho jemných lístků, ale žádné květy. Ibišek rovněž potřebuje některé stopové prvky jako železo nebo hořčík. Většinou si ale vystačíme s komplexním hnojivem pro kvetoucí pokojové rostliny anebo se prodávají speciální hnojiva pro ibišky. Vyvarovat bychom se naopak měli hnojivům pro balkónové květiny, která by mohla ibišku uškodit.

Koncem února pak můžeme provést i dosti hluboký řez (na polovinu výšky) a rostlinu vytvarovat. Během vegetace pak jen občas zaštípneme příliš dlouhé výhony.

Pravým časem pro přesazování je předjaří. Půdu volíme humózní, výživnou s podílem rašeliny; vhodné složení mají prodávané zahradnické substráty.

Během vegetační sezóny, tedy od března do listopadu, rostlinu hojně zaléváme. Nelze přesně říct, kolikrát týdně by to mělo být, ale u ibišků se řídíme jednoduchým pravidlem, a to, že půda by neměla nikdy zcela vyschnout, ale ani bychom ji neměli přemokřit. Zaléváme tedy, když je zemina ještě nepatrně vlhká, a půl hodiny po zalití raději zkontrolujeme, zda v květináči nezbyl přebytek vody. Nikdy nezaléváme studenou vodou. To je obzvlášť důležité ve studenějších měsících. Voda by ideálně měla mít teplotu kolem 30 °C.

Ibišek potřebuje lehčí a dobře propustnou půdu s dostatkem živin. Běžná půda pro pokojové rostliny (rašelina + kůrový humus + stopové prvky), do které přidáme trochu listového kompostu, je pro pěstování dostačující. Jestli chcete, můžete si i namíchat vlastní substrát pro ibišky. Zkušení pěstitelé doporučují smíchat 1/3 hrubší rašeliny, 1/3 kompostované kůry (takzvaný kůrový humus) a 1/3 uleželého kravského hnoje. Do této směsi dále přimícháme keramzit a vermikulit. Keramzit můžeme nahradit pískem, ale obojí by nemělo tvořit více než 10 % objemu substrátu. Vyvarovat bychom se naopak měli substrátů s velkým množstvím jemné rašeliny. Ta má tendenci po zalití úplně slehnout a zamezit tak přístupu vzduchu ke kořenům.

Zdroj: Ibišek pokojový
Zveřejněno dne: 28.2.2017

Zálivka vánoční hvězdy

Původ rostliny

Vánoční hvězda (Euphorbia (Poinsettia) pulcherrima) je nepřehlédnutelná, pestrá a slavnostně vyhlížející rostlina, ačkoli jsou její květy drobné a nenápadné. Zrak však přitahují nádherně vybarvené listeny pod kvítky. Nejčastěji jsou jasně červené, což v kontrastu s tmavou zelení listů působí slavnostně. Ale vyšlechtěny jsou i odlišně vybarvené odrůdy. Něžněji působí varieta s růžovými, broskvovými či krémovými listy, krásné jsou i listeny sněhově bílé. Vyšlechtěny jsou dokonce i odrůdy pestrobarevné nebo mohou být listeny i různorodě tvarované.

Latinské rodové jméno je odvozeno od jména osobního lékaře numidského krále Judy II. Euphorba, který žil v 1. století před naším letopočtem a objevil některé vlastnosti afrických pryšců. České rodové jméno je odvozeno od staročeského slova prysky nebo pryskýře, což značí puchýře, neboť mléko obsažené v pryšcích způsobuje puchýře na pokožce. Další jméno Poinsettia pak získala po Joelu Poinsettovi, který byl prvním americkým velvyslancem v Mexiku a věnoval několik exemplářů této květiny botanické zahradě ve Filadelfii.

V Mexiku vznikla o krvavé barvě této rostliny legenda. Tuto květinu si velmi zamilovala královna z říše Aztéků. Když zjistila, že byla ve své lásce podvedena, puklo jí žalem srdce a kapky krve zbarvily do ruda květ, který měla tolik ráda.

Vánoční hvězdy se pěstují v různých velikostech. Můžete si vybrat i půvabnou miniaturní, i půl metru vysokou rostlinu. Raritou je hvězda zapěstovaná na kmínku.

Vánoční hvězda pochází z Mexika, proto jí vyhovuje jí stálá teplota nad 20°C. Květináč by neměl stát přímo na studeném parapetu, zvláště od okna táhne studený vzduch. Na citlivost vůči chladu myslete i při přenosu z květinářství – tuto teplomilnou rostlinu by vám rozhodně měli důkladně zabalit do papíru.

Potřebuje i dostatek světla, ale spíše rozptýleného, než přímé sluneční paprsky (podobně jako orchideje).

Zalévejte odstátou, nejlépe vlažnou vodou, která je měkká (ideální je dešťová). Substrát by měl být stále mírně vlhký. Hvězdu pravidelně roste a v její blízkosti umístěte odpařovače – vlhčí vzduch jí svědčí. Přihnojujte hnojivem pro kvetoucí pokojové rostliny.

Pokud nechcete rostlinu po odkvětu zlikvidovat, můžete se pokusit o její další pěstování. Po odkvětu začnou rostlině opadávat i listy. Hluboce ji seřízněte na 4–5 výhonků asi na deset centimetrů, mléčně bílou vytékající šťávu zastavte. Prýštící mléko lze zastavit ponořením řezné rány do teplé vody. Pozor, mléko je jedovaté a může vám popálit pokožku. Seříznutou vánoční hvězdu umístěte na světlé místo s teplotou kolem šestnácti stupňů a mírně omezte zálivku.

Po „zmrzlých“ ji můžete vynést ven a pěstovat ji až do podzimu na zahradě nebo na balkonu, kde po otužení snáší dobře plné slunce. Dávejte pozor na přemokření kořenového balu, potom shazuje listy – vysoký holý stonek s chocholkou listů vánoční hvězdě na kráse nepřidá.

Každých čtrnáct dnů ji přihnojte plným hnojivem, v teplých dnech roste a kontrolujte kořenový bal, aby nepřeschl a rostlina neopadala. Preventivně ji můžete ošetřit vhodným postřikem proti mšicím a roztočům, a to dříve, než ji s podzimem přestěhujete dovnitř.

S příchodem chladných podzimních dnů přeneste rostlinu dovnitř. Dobře se jí bude dařit na západním okně při teplotě kolem dvaadvaceti stupňů. Nedávejte ji do blízkosti sálavého tepla nebo radiátorů a občas jí suchý pokojový vzduch zvlhčete rosením.

Na jaře si z rostliny můžete také odebrat vrcholový řízek. Nejprve jej na hodinu ponořte do vlažné vody, aby se zastavil výron mléka. Poté řízek zapíchněte do vlhké směsi rašeliny a písku a překryjte fólií pro lepší mikroklima.

Proti škůdcům není vánoční hvězda nějak choulostivá, nejčastější bývá napadená sviluškami – a tady postupujte stejně jako u ostatních pokojových rostlin.

Zdroj: Zálivka vánoční hvězdy
Zveřejněno dne: 11.12.2016

Dipladenia

Dipladenia

Dipladenia se odborně nazývá Mandevilla splendens, ale velmi často slýcháváme spíše její synonymum Dipladenia, případně Sundevilla. Český název pro tuto rostlinu je chilský jasmín nebo brazilský jasmín.

Mandevilla upoutá pěstitele na první pohled – prodává se obvykle vyvazovaná k opoře a se svými velkými, sytě zelenými lesklými listy vypadá velmi svěže. Vejčité listy rostou na stonku vždy po dvou.

Naštěstí už není problém koupit rozkvetlé rostliny také v našich zahradnických centrech, často najdete v nabídce nejen druh Mandevilla splendens, ale i Mandevilla sanderi nebo Mandevilla amoena. Pokud budete mít štěstí, můžete si vybrat květy i v jiných barvách. Působivé jsou odstíny růžové a červené, občas však bývá k mání i mandevila se žlutými či bílými květy – Mandevilla amoena.

Trubkovité zvonky květů mají průměr od pěti do deseti centimetrů, objevují se od léta do podzimu a nesou bílou, růžovou nebo purpurovou barvu. Jícen květu je obvykle žlutý. Velmi pohledné jsou i lesklé tuhé listy dosahující až dvaceti centimetrů v průměru.

Mandevila je bujně rostoucí liána (popínavá rostlina) a dokáže za léto vyrůst do třímetrové výše. To znamená, že potřebuje pravidelný přísun živin a přiměřený prostor pro kořenový systém. Před umístěním na stanoviště ji můžete přesadit do nádoby o něco větší, než v jaké jste ji koupili. Na dno dejte dobrou drenáž a zeminu buď pro balkonové rostliny, nebo směs ze tří dílů rašeliny a jednoho dílu pařeništní zeminy.

Pravidelné přihnojování mandevile svědčí, vybuduje si pak mohutný kořenový bal a silné, bohatě kvetoucí nadzemní výhony. Vhodná jsou tekutá hnojiva s vyšším obsahem fosforu či plná tekutá hnojiva pro balkónové rostliny. Jakmile se i při této péči zastaví růst nebo rostlina málo kvete, potřebuje přesadit.

Mandevila dobře snáší polostín – má ho raději než celodenní plné slunce, které jí poškozuje a deformuje listy. Vítr není pro pnoucí rostliny nikdy moc dobrým návštěvníkem, dokáže je vmžiku polámat nebo potrhat květy a listy, najděte proto rostlině chráněnou polohu.

Vysoké teploty snáší mandevila celkem bez problémů, stejně tak i sucho (ovšem ne dlouhodobé) – většinou reaguje jen zpomalením růstu a menší násadou květů. Po návratu k normálním podmínkám (teploty kolem dvaceti stupňů a pravidelná zálivka) pokračuje rostlina v růstu i kvetení.

Pro mandevilu představují ideální nádobu k pěstování velké a hlubší samozavlažovací květináče. Nezáleží na jejich tvaru (zda kulaté, či hranaté), důležité je, aby měly kořeny stále možnost čerpat závlahu a živiny, pak mandevila roste přímo před očima. Nezapomeňte do nádoby zapustit oporu, pokud chcete mandevilu pěstovat jako pnoucí. Jinak může růst mírně zaštipovaná jako převislá (je náchylnější na vítr) v závěsné nádobě nebo jako prostý keřík, budete-li pravidelně během vegetace zaštipovat délku výhonů.

Ve své domovině roste mandevila jako vytrvalá rostlina, u nás je možné ji přezimovat v bezmrazých místech. V našich podmínkách ji lze úspěšně pěstovat také jako pokojovou rostlinu – máte-li možnost ji častěji rosit na list a vytvořit jí prostředí s vyšší vzdušnou vlhkostí. Jakmile klesnou venkovní noční teploty k deseti stupňům, je čas přestěhovat mandevilu domů. Nemusíte hned do obýváku, ideální by byl skleník s teplotou kolem sedmi stupňů, postačí však i chladnější chodba nebo nevytápěný pokoj. Rostlinu můžete zaštípnout (sestřihnout) tak, aby se vám dobře stěhovala a nezabírala tolik místa. Omezte jí postupně zálivku, aby si mohla projít obdobím vegetačního klidu. Pokud bude svěšovat listy, pak je to ta pravá doba na zalití. Nenechte ale dlouho stát nádobu ve vodě, kořeny jsou v chladu náchylné k zahnívání.

Opad listů neznamená katastrofu – na jaře, než začnete novou sezonu, musíte mandevilu stejně radikálně sestřihnout. Nebojte se, snáší řez velice dobře, pouze dávejte pozor na latex, který při řezu roní, je jedovatý!

Z vyzrálých vrcholových či stonkových řízků, které nesmí být dřevnaté, si můžete mandevilu namnožit sami. Při hlubokém jarním řezu získáte určitě dost materiálu na pokus, který není vůbec složitý. Po řezu upravte délku řízku asi na osm centimetrů (může být i o málo kratší či delší) a ve vlažné vodě nechte vyplavit prýštící latex. Řeznou ránu k zakořenění pak smočte ve stimulátoru a řízky zapíchejte do čistého perlitu (agroperlitu), případně do směsi z jednoho dílu rašeliny a jednoho dílu písku. Spodní teplo a vyšší vzdušná vlhkost je žádoucí, proto si napíchané řízky raději přikryjte sklem nebo fólií (občas je vyvětrejte) a udržujte přiměřenou vlhkost substrátu.

O mandevile by se dalo říct, že je zdravá jako řípa. Netrpí houbovými ani plísňovými chorobami, virózy se jí vyhýbají, je opravdu mimořádně odolná. V našich podmínkách ji mohou sužovat pouze škůdci – a ty musíte pohlídat vy. Problematické jsou molice, dají se však usměrnit například postřikem Mospilanu v silnější koncentraci a v několikrát opakovaných třídenních intervalech. Puklice a červci se mohou vlivem suchého vzduchu objevit hlavně při pěstování v bytě. Zasáhnete-li v počátcích, kdy se škůdce objeví, máte šanci se ho zbavit. Jakmile se přemnoží, nezbude, než rostlinu radikálně ostříhat, vyměnit zeminu a ještě použít postřik na zbytek zelených částí. Poté ještě sledovat, zda se tato opatření neminula účinkem.

Zdroj: Dipladenia
Zveřejněno dne: 11.7.2016

Nejoblíbenější keře

Keře do stínu

Pokud hledáte rostliny pro stinný kout, tedy na východní či severní straně pozemku, můžete si vybrat například keře s bohatým olistěním a dlouhým obdobím kvetení, jako jsou pěnišníky. V místech, kde není příliš velký stín, se bude dařit kalinám, pustorylu či některým druhům tavolníku. Jestliže dáváte předost užitečným keřům před těmi okrasnými, pak budou ideální borůvky či brusinky. Když hledáte zeleň, která by ochránila vaše obydlí nejen před prachem či hlukem ze silnice, ale i před pohledy kolemjdoucích, vybírejte nejlépe mezi neopadavými druhy keřů, jako je tis nebo zimostráz. Pokud potřebujete rostlinu, která by jednak zakryla a zkrášlila holé plochy v místech pod stromy, jednak pomohla udržet vláhu u kořenů stromů, jsou tu půdopokryvné keře jako borůvka černá nebo tolokvěnka alpská. Toužíte-li po celoroční pestré barevné paletě, kombinujte keře s různými barvami listů (viz níže podkapitolka keře s červenými listy). Potřebujete-li osázet větší plochy, pak sáhněte po třezalce rozkladité, tavolníku nízkém či dřišťálu Thumbergově.

O některých keřích si něco víc povíme dále v našem příspěvku. Jestli vám však místo dlouhého povídání více vyhovuje stručný a jasný výčet, pak doporučujeme například bezvadnou přehlednou tabulku stínomilných keřů, z níž se dozvíte, které keře jsou okrasné listem, které květem či plodem; jestli jde o keř opadavý, stálezelený, nebo o jehličnan; jak moc vám vyroste; a v neposlední řadě, jaká půda je pro něj vyhovující. A kdo má raději to „povídání“, nechť se pustí do čtení následujících řádků, kde se blíže seznámíme s těmi nejoblíbenějšími keři.

Hlohyně šarlatová (Pyracantha coccinea)

Krásný neopadavý keř, který bude vaši zahradu zdobit celý rok. Hodí se zejména k tvorbě živých plotů a bývá vedena po stěnách budov, neboť může vyrůst až do výšky 5 metrů, přičemž jde o kompaktní hustý keř dobře tvarovatelný řezem. Hlohyni však lze využít také jako dekorativní solitér. Na jaře kvete bílými květy, na podzim ji zdobí oranžové až červené plody, které zůstávají na keřích tak dlouho, dokud je nesezobou ptáci. Listy jsou leskle zelené.

Hlohyni vyhovuje polostín, na půdu je nenáročná, jen nesmí být příliš kyselá. Dobře zvládá sucho.

Na těchto fotografiích si můžete hlohyni prohlédnout.

Zimostráz (Buxus sempervirens)

Jde asi o jednu z nejčastěji využívaných stálezelených rostlin v našich zahradách, neboť je vhodná jak do živých plotů, tak i jako solitér. Velmi dobře se tvaruje a můžete ji nechat růst i v nejrůznějších drátěných šablonách. Zimostráz neboli buxus má hned několik druhů a čeledí, všechny jsou však charakteristické svými tmavě zelenými listy. Vyšlechtěny jdou však už i formy, které mohou mít listy žluté, načervenalé či žlutozelené.

Zimostráz potřebuje dostatek živin, vyhovuje mu vápenitá půda. Dobře roste ve stínu i polostínu, jestliže má dostatek vlhkosti.

Zde naleznete spoustu fotografií zachycující buxus v mnoha jeho podobách.

Pěnišník (Rhododendron)

Rhododendrony zcela jistě patří mezi ty nejoblíbenější okrasné keře na našich zahradách či v parcích – jsou skromné, nenáročné na péči, otužilé a přitom stálezelené a nádherně kvetoucí. Existuje nepřeberné množství kultivarů tohoto druhu, takže záleží jen na vašem výběru. Při nákupu si zjistěte, do jaké výšky daný typ vyroste, co potřebuje ke svému růstu, jakou bude mít barvu (nejlépe kupujte již rozkvetlé sazenice, ať potom nejste zklamaní).

Pěnišníky pocházejí z vlhkých oblastí, dobře se jim tedy bude dařit v propustné, vzdušné, zásadité, humózní půdě, ideálně se doporučuje rašelina. Keř zasaďte nejlépe na severní nebo západní stranu pod vzrostlé stromy, které budou rododendron chránit před průvanem i slunečními paprsky. Zalévejte přiměřeně, zemina by měla být neustále mírně vlhká, nesmí však být trvale zamokřená. Jak jsme již zmínili, rhododendron nesnáší přímé slunce a umístění v průvanu, ale nevyhovuje mu ani celodenní stín. Pokud na listech objevíte zelené povlaky řas, jde o příliš tmavé stanoviště.

Na těchto fotografiích můžete obdivovat nádheru rhododendronu.

Pustoryl (Philadelphus)

Ve stínu i mezi stromy se bude dařit také pustorylu. Tento půvabný keř je znám také pod názvem nepravý jasmín. Kvete v létě velkým množstvím bílých květů, které takřka pokryjí celý keř a omamně voní zejména za teplých letních večerů. Listy jsou vejčité a více nebo méně zubaté. Existuje mnoho druhů pustorylu, které se od sebe liší především vzrůstem (nízké, střední, vysoké nebo vzpřímeně rostoucí).

Pustoryl patří také mezi nenáročné keře. Zvládne půdu kyselou i vápenitou, nevyžaduje pravidelnou zálivku. Množí se jednoduše zelenými řízky pod sklem nebo dřevitými řízky na venkovním stanovišti.

Zde si můžete prohlédnout pustoryl.

Borůvka černá (Vaccinium myrtillus)

Tato odrůda borůvky představuje 15 až 40 cm vysoký keřík, hustě větvený s plazivým oddenkem a vzpřímenými listy, které na podzim opadávají. Kvete od dubna do června drobnými bílými až narůžovělými kvítky. Plody jsou černomodré kulaté šťavnaté bobule, mají sladce nakyslou chuť a jejich dužina barví.

Vyžaduje kyselou, na živiny chudou, humózní půdu, která nevysychá.

Zde fotografie borůvky černé.

Brusinka obecná (Vaccinium vitis-idaea)

Brusinka je stálezelený půdopokryvný keřík. Hustě se větví a dorůstá pouze do výšky 10 až 20 cm. Má plazivé, až 70 cm dlouhé výhonky, z nichž vyrůstají vzpřímené olistěné stonky. Kožovité listy jsou tmavě zelené barvy, spodní strana je matná, s hnědavými tečkami, horní strana lesklá. Květy se objevují od konce května do července a rostou v hustých převislých hroznech, mají bílou nebo narůžovělou barvy a slabě voní. Plody jsou jasně červené bobule. Jejich dužnina je moučnatá, nahořklá a obsahuje drobná semena.

Brusince se daří na kyselých půdách, chudých na minerály. Stačí jí mírná zálivka.

Na těchto fotografiích si můžete prohlédnout květenství i plody brusinky obecné.

Mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium)

Mahony jsou nízké až středně vysoké stálezelené keře, které dorůstají do výšky 60 až 150 cm a šířky 100 až 180 cm). Listy mají lichozpeřené, na okrajích pichlavé až ostnitě zubaté. Na podzim se zbarvují do červena až téměř dohněda, přičemž si zachovávají svůj tvar. Květy jsou výrazně žluté. Plody – modré bobule – jsou na rozdíl od ostatních částí rostliny jen mírně jedovaté.

Mahónii svědčí stín či polostín, na slunečním úpalu neprospívá. Vyžaduje propustnou, na živiny bohatou a neustále přiměřeně vlhkou půdu. Jestliže je půda dostatečně výživná, hnojení není nutné, jinak přihnojujte v sezoně asi jednou za tři týdny, a to hnojivy určenými pro okrasné listnaté dřeviny. Lze ji snadno tvarovat pravidelným řezem. Množí se nejčastěji řízkováním či hřížením, ale nové sazenice můžete získat i z odkopků od rozrostlejších keřů. Mahónie je odolná vůči mrazu, ale doporučuje se při oblevě občas zalít.

Na těchto fotografiích si můžete prohlédnout tento zajímavý keř mahnónie cesmínolisté.

Zdroj: Nejoblíbenější keře
Zveřejněno dne: 6.9.2015

PŘISPĚJTE NA PROVOZ TOHOTO WEBU


Jakákoliv částka od Vás nám do budoucna pomůže připravit nový a zajímavý obsah.
Uděláte nám velkou radost, když nám pošlete příspěvek na nový obsah.

Číslo účtu je 2901151489/2010

Variabilní symbol: 223327

Za každý příspěvek Vám z celého srdce děkuje celý tým webu ČeskéNápady.cz.


SiteMAP