Téma: 

přední

Tradiční recepty na hovězí maso

Hovězí přední

Přední hovězí maso lze použít na steaky, omáčku nebo jako mleté maso, ale i do polévky.

Hovězí přední s pórkem a kysanou smetanou

Suroviny:

  • 400 g předního hovězího na polévku
  • kořenová zelenina (jako na polévku)
  • 4–6 pórků (spodní části)
  • 1 cibule
  • 1/2 kelímku zakysané smetany
  • 1 lžíce hladké mouky
  • olej
  • sůl

Postup:

Hovězí maso dáme vařit do osolené vody společně s kořenovou zeleninou a vaříme do měkka. Můžeme vařit v papiňáku. Nadrobno nakrájenou cibuli osmahneme na oleji, přidáme na nudličky nakrájený pórek, malinko osolíme a smažíme společně s cibulí do té doby, než je pórek měkký. Z uvařeného masa si vezmeme 2–3 lžíce vývaru, podlijeme pórek, zahustíme hladkou moukou s kysanou smetanou a krátce povaříme. Dosolíme dle chuti, můžeme zředit vývarem nebo smetanou. Na talíř servírujeme maso nakrájené na plátky nebo kousky, přidáme pórkovou pochoutku a vařený brambor. Dobrou chuť.

Zdroj: Tradiční recepty na hovězí maso
Zveřejněno dne: 16.11.2014

Diskuze: léčení prašiviny u králíků

Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).

Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.

Slintavka objevuje se u králíků tehdy, je-li na ně přenesena od nemocných krav nebo vepřů a projevuje se nakažlivým zánětem sliznice ústní neobyčejně rychle se rozšiřujícím. Nemocnému zvířeti neustále vytéká z tlamy lepkavá tekutina, která slepuje srst na krku, prsou a na předních nohách. Králík je při tom smutný, nežere, posedává v tmavých místech a nezakročí-li se včas, pak rychle hyne. Nemoc je celkem zdlouhavá, nepříjemná, léčení samo je dosti namáhavé a spočívá v desinfekci tlamy a srsti. Nejjednodušším prostředkem je narůžovělý roztok hypermanganový, chlorová voda, kterou si připravíme tím způsobem, že jednu lžíci chlorového vápna rozpustíme ve třičtvrtě litru vody. Roztokem tímto nasákneme malou hubku a tou vytíráme 5-6kráte denně až do vyléčení tlamu a slepená místa srsti.

Ušní svrab vyvolávají rychle se rozmnožující drobní roztoči, kteří napadají ušní boltce králíků. Nemocní králíci potřásají neustále hlavou a škrábou se v uších. Bližší prohlídkou boltců zjistíme, že nalézají se v nich četné strupy a sedliny krve, v nichž nachází se tisíce roztočů, jimiž se nemoc roznáší. Zastaralé a dlouho trvající onemocnění může přivoditi smrt králíka, naproti tomu choroba včas zjištěná může se během několika dnů vyléčiti. Vnitřek uší natírá se papírkem nebo štětcem namočeným v 10proc. kreolínové masti anebo v tabulovém oleji a to tak často a tak dlouho, až jsou boltce zdravé. Výborně působí též směs glycerinu a kyseliny karbolové. Strupy je nutno vždy spalovati, neboť jimi se nákaza šíří.

Sněť slezinná je nejnebezpečnější a nejprudší nakažlivou chorbou králičí, která se však na štěstí poměrně zřídka vyskytuje. Nemocní králíci nežerou, dostávají třesavku, vysokou horečku, zrychlený a krátký dech, křeče, po nichž následuje ochrnutí celého těla a smrt. Upozorňuji, že nemoc tato je přenosná také na člověka a proto doporučuji co největší opatrnost, aby se králíkář nenakazil. Nemocní králíci se vůbec neléčí, naopak všichni churaví králíci musí býti utraceni a spálení. Králíkárna má býti vždy spálena a nikdy nemá býti použita pro další chov.

Mimo nakažlivé nemoce, které jsem zhruba dosud popsal, je ještě dlouhá řada chorob více nebo méně nebezpečných, z nichž mnohé mohou způsobiti hojně škod chovatelům. K nejběžnějším nemocem patří zácpa, průjmy, křeče, ochrnutí, tubrkulosa, chřipková rýma, nemoc pohlavní, prašivina a favus.

Zácpa je nejběžnější chorobou či příznakem choroby, která se vyskytuje hlavně u králíků krmených převážně krmivem suchým a u králíků málo se pohybujících. Mívají velká břicha, nepokojně pobíhají a špatně žerou. Proti zácpě králíků se nejlépe osvědčuje krmení zelené a šťavnaté píce v létě, v zimě nevařené mrkve a řípy, kalomel, teplé mléko s přimíšeným sirným květem.

Průjmy vznikají nesprávným krmením a nevhodnou vadnou potravou. Výkaly mohou se státi až vodnatými, často k nim bývá přimíšena také krev, králící rychle vysilují a hynou. Průjem nemusí přirozeně pocházeti z chyb dietetických, nýbrž může býti toliko příznakem řady jiných chorob: jako tuberkulosy, kokcidiosy atd. Léčení spočívá předně na změně potravy, krmí se píce výhradně suchá, dobré seno, chléb, zrní, vařená rýže nebo oves. Výborným prostředkem je svatojánský chléb, černý žitný chleb, sušený celer a vrbová kůra, která se podává buď jako čerstvé vrbové větvičky, anebo jako vařená kůra ve vodě. Stejně dobře působí také tinktura opiová, nebo živočišné uhlí.

Křeče vyskytují se dosti často u králíků jako poruchy nervové, rheumatické, anebo jako příznaky jiných chorob. Králíci nemohou se pohybovati a válí se doslova z místa na místo. Doporučoval bych vtírati do těla nemocného zvířete nějaké lihové mazání a dáti jej bezpodmínečně do tepla. Stává se někdy, že králík za křečovitého svíjení se rychle nám před zraky hyne, třebaže ještě před půl hodinou byl vesel a zdráv. Při takovém křečovitém záchvatu končícím okamžitou smrtí jedná se buď o mrtvici, o otravu jedovatými rostlinami v potravě, aneb o otravu uměl. hnojivy.

Ochrnutí napadá nejčastěji velké odrůdy, na příklad: belgické obry, strakáče, ale i menší stříbřité králíky, kteří jsou chováni v tmavých a dusných kotcích. Příčinou ochrnutí je téměř vždycky choroba ledvin. Nemocný králík nejistě se pohybuje, potácí se a nakonec se po zemi pouze plazí. Doporučuji masírovati měkčím kartáčem vícekráte denně nemocného králíka kafrovým lihem a umístění jeho ve vzdušné a teplé králíkárně.

Chřipková rýma je běžným nakažlivým onemocněním podporovaným nachlazením. Nemocný králík frká, kýchá a při tom vytéká mu hojně hlenu z nosu. Hlen tento je nakažlivý a jím přenáší se choroba na zdravá zvířata. Churavý králík má se ihned odděliti, do teplé místnosti přenésti, vlažnou vodou má se nos vícekráte za den očistiti a zaprašovati balonkem práškovou kyselinou borovou.

Tuberkulosa začíná většinou katarem horních cest dýchacích a projevuje se kašlem suchým a krátkým, který bývá provázen výtokem z nozder a z tlamy králíka; králík ztrácí chuť k žrádlu, dýchá namáhavě a často dostává průjem, což svědčí o zachvácení. Onemocnění toto je absolutně nezhojitelné a králíky je nutno pozabíjeti, při čemž nesmí se zapomenouti na příslušnou desinfekci.

Nemoce pohlavních ústrojů vyskytují se nyní poměrně velice často, ačkoliv před pěti až šesti léty nebylo o nich téměř ničeho slyšeti. Onemocnění projevuje se zánětem, zvředovatěním pohlavního ústrojí a hisavým výtokem a je způsobováno choroboplodným zárodkem t. zv. Spirochaetou cuniculi, který je velmi blízkým pžíbuzným spirochaet, jež vyvolávají syfilis nebo-li příjici lidí. Nemoc napadá jak samce, tak samice, chorá zvířata špatně žerou, zvolna hubnou a slábnou, až konečně za jeden až dva roky hynou. Stává se často, že při této chorobě nelze prostým okem zjistiti žádných změn a nemoc lze prokázati teprve krevní zkouškou, jako u člověka. Doba, která uplyne mezi vniknutím zárodku do zdravého těla a mezi objevením se prvních příznaků choroby obnáší dva až čtyři měsíce. Léčení: v prvním stupni nemoce omezujeme se na desinfekci, která se provádí tím způsobem, že se pohlavní ústrojí důkladně vymyje 3% roztokem kyseliny borové a zvředovatělá místa se potřou jodovou tinkturou; pokročilejší choroba se léčí roztokem resorcínu a dávkami benzolu ostrušíkového dle živé váhy králíka vypočtenými. U velmi cenných kusů s úspěchem se v poslední době používá injekcí neosalvarsanových.

Prašivina počíná obyčejně na hlavě, rozšiřuje se na krk, hruď, přední nohy a může postihnouti celý povrch zvířete. Srst na místech postižených vypadává, tvoří se malé puchýřky hnisem vyplněné, které praskají a zasychají ve strupy anebo mokvají. Nemocné zvíře je vždy nutno odděliti, isolovati, králíkárnu je nutno vřelým louhem sodným vymýti a po uschnutí vybíliti hašeným vápnem. Při počátcích choroby potírají se strupy vaselinou, glycerinem, aby změkly a pak je pomocí mazlavého mýdla a teplé vody opatrně odstraňujeme. Poté potíráme zachvácená místa kartáčkem neb pírkem po 3 dny 2krát denně směsí stejných dílů petroleje a lněného oleje, za týden se králík vykoupe, v teple osuší a v případě potřeby se totéž léčení opakuje. Dobře se také osvědčilo seslabené vídeňské dehtové mazání, jehož hlavní součástí je dehet, líh a sirný květ.

Favus, čili moučnivka je rovněž kožní chorobou králíků, vyvolávanou plísní, zvanou Achorion Schoenleini. Na postiženém místě tvoří se v srsti zaokrouhlené, přesně omezené větší neb menší skvrny, v jejichž středu srst vypadává a později pokrývá se bělavým práškem (jako moukou), který pochází z výtrusů plísně. Nemoc zůstává obyčejně omezena na hlavy, na nohy, někdy ovšem zachvacuje celé tělo. Nákaza tato vyskytuje se nejčastěji u králíků ve stáří do 3 měsíců, jakmile dosáhnou stáří 5 měsíců, pak náhle sama zmizí. Někdy dosahuje však takového stupně, že zvířata hynou seslábnutím. Léčení spočívá v potírání chorých míst vatou, namočenou ve slabém roztoku sublimátu, kyseliny karbolové, kreolinu. Králíci obyčejně uzdraví se do týdne. Upozorňuji zase, že choroba tato je přenosná na člověka a proto je třeba velké opatrnosti. Nakažlivé nemoce králíků jsou velmi nebezpečné už proto, že nákaza se rychle přenáší na všechny kusy v králíkárně. Abychom tomu zabránili, musíme králíky občas prohlížeti a zpozorujeme-li u některého známku nemoci, pak musíme jej ihned bez odkladu léčiti. Správná diagnosa a vhodný způsob léčení je ovšem důležitý. Když zjistíme, že některý králík málo žere a sedí skrčený, máme jej hned z králíkárny odebrati, dáti do nějaké prázdné a od králíkárny více vzdálené bedny. Tam jej máme delší dobu pozorovati a léčiti, jakmile poznáme, jakou nemocí je postižen. Včasným odstraněním churavého králíka zabrání se často nakažení a vyhynutí celého chovu.

Všeobecně o léčení možno říci, že nejlépe je králíky těžce nemocné nebo nápadně již vyhublé neléčiti vůbec, lépe je takové kusy z chovu odstraniti, aby se předešlo ještě větší škodě. Pro králíkáře platí, že lépe je nemocem předejíti, nežli je namáhavě léčiti. Když jsou králíci pak krmeni vydatnou a zdravou potravou, zamezí se mnohým chorobám. Nutno dbáti, aby chovní králíci nepocházeli z chovů zamořených nějakou nemocí, nebo zdegenerovaných pokrevní plemenitbou. Koupení králíci buďtéž vždy dobře prohlédnuti a delší dobu pozorováni, jestli snad nejsou nemocní. Pouze úzkostlivou čistotou a opatrností podaří se nám králíky udržeti zdravé.

Zdroj: diskuze Léčení prašiviny u králíků
Odesláno dne: 19.12.2016 uživatelem anežka

Vepřové koleno

Vepřové koleno

Vepřové koleno je v české kuchyni při přípravě pokrmů velmi oblíbené. Vepřové koleno je narůžovělé někdy až tmavočervené, s trochou tuku.

Nejlepší maso je ze 7–10měsíčních kusů o váze 80–110 kg. Protože vepřové maso obsahuje větší množství tuku, má větší energetickou hodnotu než ostatní druhy masa. Je také hůře stravitelné.

Vepřové koleno lze tepelně upravovat různými způsoby, ať už vařením, pečením, nebo uzením.

Rozlišujeme vepřové koleno přední a zadní. Přední koleno je menší s menším množstvím masa a je vhodné spíše na vaření. Zadní koleno je odděleno těsně u kýty, takže obsahuje více masa, je kvalitnější a chutnější. Vhodnou tepelnou úpravou je pečení nebo uzení. Zadní koleno se také někdy nazývá jako šunkové.

Vepřová kolena se prodávají většinou nevykostěná a cena se u předního kolena pohybuje okolo 60 korun za kilogram, u zadního kolena pak kolem 75 korun za kilogram.

Vepřové koleno se anglicky řekne roasted pork knee.

Zdroj: Vepřové koleno
Zveřejněno dne: 11.7.2016

Raglánový rukáv

Co je raglánový rukáv

Raglánový rukáv má ramenní klíny umístěny mezi přední a zadní náramenicí tak, že jejich plocha ve tvaru klínu nahrazuje část plochy náramenice. Je charakteristický pro trenčkot a balónový plášť. Známe ho také pod názvem klínkový rukáv, používaný na stejnojmenném plášti.

Zde můžete vidět, jak vypadá raglánový rukáv.

Zdroj: Raglánový rukáv
Zveřejněno dne: 5.11.2014

Pásová bruska

Pásová bruska Black Decker KA 88

Menší přední válec této brusky umožňuje broušení v trojnásobně menší vzdálenosti od hrany. O 30 % větší brusná plocha pak zaručuje rychlejší broušení a účinnější použití. Zasunovací kryt a rukojeť v úhlu 90 stupňů umožňují dosažení do různých prostorů a profilů. Funkce dorazového zařízení na předním krytu zabraňuje poškození stěn a ostatních kolmých povrchů. Přední rukojeť je nastavitelná, lze ji naklápět do 3 poloh, čímž se maximalizuje ovladatelnost a komfort při různých aplikacích. Ruční seřízení pásu umožňuje nastavení a vedení brusného pásu ve správné pracovní poloze. Čistotu pracovního prostředí zaručuje cyklonový zásobník na jímání prachu, ze kterého po práci prach jednoduše vysypete. Automatické napínání pásu zajišťuje správnou polohu brusného pásu.

Výkon brusky je 720 W. Rychlost pásu je 250–400 m za minutu. Brusný pás má rozměry 75 x 533 mm. Hmotnost brusky je 3,7 kg.

Tato frézka je vhodná pro hobby využití, pracuje se s ní příjemně, cena je přijatelná.

Zdroj: Pásová bruska
Zveřejněno dne: 24.2.2016

Ptačí budky

Ptačí budka pro kosa

Ptačí budka pro kosa musí mít šířku otvoru přes celou šířku přední stěny, to je 8 x 25 cm, šířka budky by měla mít 25 cm, vnitřní výška budky i s otvorem 21 cm, výška zavěšení nad zemí by měla být 1–2 m.

Zde můžete vidět, jak vypadá budka pro kosa.

Zdroj: Ptačí budky
Zveřejněno dne: 5.3.2015

Vepřová plec

Co je to vepřová plec

Vepřová plec je maso překrývající kloub přední nohy, můžete se setkat také s názvem ramínko nebo plecko. Většinou se jedná o světlé, libové maso nebo jen s trochou sádla, tvořené několika svaly či úpony. Vepřová plec je velmi chutné a šťavnaté maso s širokým využitím a bývá nejčastěji používaným masem v kuchyni. Můžete se s ní setkat v různých omáčkách a minutkách, ale i při pečení, dušení či grilování.

Zdroj: Vepřová plec
Zveřejněno dne: 7.1.2016

Chaloupka z perníku

Slepování chaloupky z perníku

Tak a máte před sebou tu nejtvořivější část, je na řadě slepování jednotlivých dílů. Připravte si největší, spodní díl, na něj budete postupně skládat všechny ostatní díly. K ruce si vezměte také 4 pásky, které jste si připravili ze čtvrtky, přeložte je na polovinu tak, aby držely do pravého úhlu.

Teď už budete potřebovat dva boční, přední a zadní díl chaloupky, na spodní hranu naneste polevu, asi se vám to bude nejlépe dělat nožem rovnou z misky, kdo je šikovnější, může využívat zdobicího pytlíku. Vůbec se nebojte toho, že chaloupka bude vypadat „opatlaně“, vše při zdobení zamaskujete. Stejně tak na připravené pásky ze čtvrtek naneste polevu a začněte je připevňovat k podložce. Pásky by vám měly pomoci, aby vám přední, zadní a boční stěny držely ke spodnímu dílu a nepadaly. Vždy když budete dávat další díl, tak si zkontrolujte, aby každá hrana, která se bude dotýkat dalšího dílu, byla namazaná polevou, aby chaloupka skutečně držela a nesfoukl vám ji první větřík.

Povedlo-li se vám takto postupně pospojovat obvodové zdi, bylo by dobré nechat chaloupku na dostatečně teplém místě zaschnout, aby se vám nerozjela, až ji zatížíte střechou. Jen pozor na připravenou polevu, která vám zbyla někde v misce, pokud zůstane na vzduchu, také vám zaschne, a buď bude nepoužitelná, nebo se v ní udělají suché hrudky, které vás pak pěkně potrápí. Raději ji zakryjte víkem nebo fólií. Tak a teď přichází čas na kávičku.

Až spodní díly dostatečně zaschnou, můžete se pustit do pokračování. Opět je potřeba natřít všechny hrany a umístit oba díly střechy. Pokud se vám stane, že střecha pomaličku sjíždí, podepřete si ji něčím, co později po zatuhnutí vyndáte. Teď už vám zbývá jen stejným způsobem nalepit komín, dveře, případně stromy či sněhuláky, a nechat vše opravdu pořádně zaschnout, klidně do druhého dne, pak už si budete hrát jen se zdobením. Nemusíte se bát, že by se vám do druhého dne poleva nějak zkazila, pokud zabráníte přísunu vzduchu, nestane se s ní vůbec nic.

Zdroj: Chaloupka z perníku
Zveřejněno dne: 25.11.2015

Suchý beton

Suchý beton pod obrubník

Obrubníky jsou v podstatě kameny nebo dlažební kostky, které poskytují dekorativní a podpůrné hrany pro dlažební plochu. Pokládání obrubníků není složité a existuje přitom mnoho způsobů jejich využití. Obrubníky můžeme použít na lemování nové příjezdové cesty nebo trávníku. Bez ohledu na to, jakým způsobem chcete obrubníky použít, měli byste pokládku zvládnout sami s velmi dobrým výsledkem.

Postup pokládání obrubníků je následující:

  • Vyčistěte oblast, na které bude položena dlažba. Vezměte v úvahu výšku a šířku obrubníků, které budete pokládat, aby nebyly položeny moc vysoko nebo nízko. Položte je proto dříve než dlažbu, a to několik centimetrů pod úroveň výkopu.
  • Připravte betonový pruh podle cesty, kde chcete pokládat obrubníky. Beton by měl být suchý nebo mírně vlhký. Základová vrstva by měla být vysoká 2–3 cm.
  • Položte první obrubník spodní rovnou plochou na začátek, kde jste připravili beton. Horní zaoblená část obrubníku musí být směrem nahoru.
  • Stejným způsobem položte další obrubník na konec řádku připravené betonové plochy.
  • Natáhněte provázek od prvního obrubníku na začátku k druhému obrubníku na konci. Provázek vám pomůže udržet rovinu obrubníků při dalším pokládání.
  • Začněte pokládat další obrubníky vedle prvního na připravený betonový podklad. Rovinu položeného obrubníku vždy zkontrolujte podle nataženého provázku. Až se dostanete k poslednímu obrubníku, ke kterému máte natažený provázek, budete ho muset pravděpodobně zkrátit. Vyjměte ho a uřízněte na požadovanou délku.
  • Ještě jednou každý obrubník zkontrolujte, zda je položený ve správné rovině.
  • Podél přední a zadní strany každého obrubníku přidejte přiměřené množství betonu tak, aby po zatvrdnutí obrubníky pevně držely a nevyvracely se. Nešetřete na betonu kolem obrubníků, mohly by se uvolnit při silném dešti, vlivem sněhu nebo poškodit tlakem kol od auta.
  • Na zadní stranu obrubníku nasypte hustě cement, téměř až k horní hraně obrubníku. Tloušťka cementu by měla mít směrem k vrcholu tvar kužele. Dole by mělo být nasypáno nejvíce. Při přidávání betonu a cementu na zadní stranu obrubníku počítejte se zakrytím trávníkem.
  • Na přední stranu obrubníku přidejte silnou vrstvu betonu. Beton by neměl přesahovat první třetinu výšky obrubníku.
  • Obrubník ještě jemně poklepejte paličkou, až zapadne přesně na své místo.
  • Zkontrolujte, zda jsou vrcholy všech obrubníků ve stejné rovině s provázkem, který máte natažený od prvního k poslednímu obrubníku. Pokud ještě některý obrubník vyčnívá, dorovnejte jeho umístění paličkou.
  • Nechte alespoň jeden den zatvrdnout beton a cement.

Zdroj: Suchý beton
Zveřejněno dne: 22.2.2016

Chaloupka z perníku

Příprava šablon

Na přípravu šablon si vezměte k ruce čtvrtky, tužku, pravítko a nůžky. Na spodní část chaloupky si šablonu připravovat nemusíte, bude ji tvořit obdélník o rozměru asi 20 x 30 centimetrů, ale nemusí být přesný a ani pravidelný, proto také zbytečně neplýtvejte čtvrtkami a vyříznete to pak od oka přímo do těsta.

Co ale určitě budete potřebovat, je šablona na střechu, ta je velice jednoduchá, rozdělte čtvrtku formátu A4 přesně na poloviny, tím vám vznikne šablona o rozměrech asi 21 x 15 cm, tedy přesně to, co chceme.

Další šablona, kterou budete potřebovat, je boční stěna chaloupky. Vezměte si zbytek odstřižené čtvrtky a podélně z ní odstřihněte díl o šířce 5 cm, vznikne vám tím šablona pro bok o rozměru 21 x 5 cm.

Další důležité díly jsou přední a zadní strana, oba budou stejné. Nakreslete si obdélník o rozměru 15 x 10,5 cm. Vystřihněte ho a na delší, 15centimetrovou stranu si naměřte 5 cm, do zbylých 10 cm narýsujte rovnoramenný trojúhelník. Pokud si nevíte rady, kratší stranu obdélníku rozdělte na půl, na 5,25 a 5,25 cm, a spojte s dříve odměřenými 5centimetrovými body. Vznikne vám tak jednoduchý půdorys chaloupky, přesně takové, jaká se maluje dětem.

Ty důležité, základní šablony máte hotové, teď už si jen připravte šablonku na dveře, moc hezky vypadá, když budou zakulacené. Bude vám stačit, když budou dveře o rozměru 4 x 5 cm.

Další drobnůstka, která by chaloupce neměla chybět, je komín. Ustřihněte si proužek 3 x 10 cm, pak vám poradím, co s ním více.

No a poslední, co budete potřebovat, jsou pásky, které využijete při slepování. Nastříhejte proužky asi 4 x 10 cm, a to 4 kusy. Tak a první den je za vámi, teď už se jen těšit na pokračování.

Zdroj: Chaloupka z perníku
Zveřejněno dne: 25.11.2015

Včela

Co je to včela

Včely mají hnědé hubené tělíčko se žlutými až oranžovými vodorovnými pruhy, které je téměř všude ochmýřené. Hlava včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra. Po boku temene hlavy má včela dvě složené oči a na vrcholu temena tři jednoduché oči, které jsou rozmístěny do tvaru trojúhelníka, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Ve srovnání s lidským okem včely hůře rozlišují barvy. Například špatně rozeznávají červenou barvu. Na rozdíl od člověka však včela vidí ultrafialové barvy, čehož náležitě využívá při hledání květin. K vidění používá pouze složené oči, jednoduché oči využívá pouze na světelné dráždění. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temene tenká brázdička, která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel. Tykadla včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, díky kterým včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla samiček se skládají z 12 článků, u trubce ze 13 článků. Nejdelší je základní článek tykadla (násadec), kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla (bičíky). U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11 článků. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. Dalším orgánem, který lze u včely nalézt, je sosák. Ten včela využívá k nasátí nektaru či medovice. Nektar následně smíchá s enzymy a v zavíčkovaných plástech podobných těm, kde se líhnou nové generace, z nich vzniká med. Včely se též mohou chlubit kusadly. Největší kusadla má královna. V jejich těsné blízkosti je žláza, pomocí které královna vylučuje mateří látku. Stejnou žlázou dělnice vylučují látku na změkčení vosku. Trubci ji nemají. Včely používají kusadla jako párový uchopovací či hnětací orgán.

Hruď má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu (křídel a nohou). Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stadiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stadiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a byl využit na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď, středohruď, zadohruď a přesunutý kroužek. Včela má 3 páry nohou, které včele slouží k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu a čištění tykadel. Nesou též chemické a mechanické receptory. Známé je hlavně ústrojí na třetím páru nohou, zvané košíčky, do nichž včela sbírá pyl. Články nohou se nazývají: kyčel, příkyčlí, stehno, holeň, pata a články (poslední nese drápky a polštářky). Včela má na každém boku hrudní části jeden pár blanitých křídel, která jsou na povrchu pokrytá množstvím drobných chloupků. Přední křídla jsou větší než zadní. Podle délky dvou určitých žilek na křídle včely vypočítávají včelaři takzvaný loketní index, podle kterého poznají, o jaké geografické plemeno včely se jedná. Včela má křídla neustále napjatá, pohyb křídel je tak rychlý, že není možné sledovat jednotlivé kmity. Letící včela spojí zadní křídlo s předními háčky ve sponě. Vytvoří tak souvislou trojúhelníkovou plochu. Po skončení letu a návratu křídel do normální polohy v klidu se háčky posunutím předního křídla přes zadní samy vypnou. Pohyb křídel nahoru a dolů ve tvaru osmičky zajišťují hrudní svaly. Včela dokáže letět dopředu, stát za letu na místě (když zpracovává pyl do rousků) a také dokáže stát na podložce a pohybem křídel účinně větrat úl.

V zadečku včely, který je pohyblivě spojen s hrudní částí, jsou uloženy zažívací orgány, medový váček, jedová žláza, vzdušné vaky a žihadlo. Žihadlo na konci zadečku je duté, napojené na jedový váček. Na konci má háček, který znemožňuje po bodnutí jeho vytažení z rány. Včela si tak po bodnutí vytrhne žihadlo i s jedovým váčkem a následně umírá. Po vytržení žihadla dochází ještě po nějakou dobu k vypouštění jedu do rány, což zvyšuje účinek bodnutí. Pokud má člověk žihadlo v ráně, v žádném případě ho nesmí vytahovat tak, že by ho uchopil za jedový váček, neboť by si tím vymáčkl zbytek jedu ve váčku do rány. Žihadlo je nutno vyškrábnout. Včela medonosná vylučuje vosk v podobě šupinek žlázami na spodní straně posledních čtyř článků zadečku. Z tohoto vosku v hnízdě dělnice budují plástve.

Zdroj: Včela
Zveřejněno dne: 2.11.2015


SiteMAP