Téma: 

přístupné zadem

Stavba včelího úlu

Význam včelího úlu

Úl je umělé obydlí vytvořené člověkem k chovu včel. V naší zemi jsou velmi rozšířené úly přístupné zadem, které se dále dělí dle staveb na příčnou čili teplou stavbu a podélnou čili studenou, a pak úly přístupné horem.

Příčná neboli teplá stavba má rámky umístěny rovnoběžně s čelní stěnou úlu, kde je umístěno česno. Chceme-li manipulovat s rámky, musíme je vytahovat jeden po druhém kleštěmi. Pokud prohlížíme zadní 3 až 4 rámky, není to nic hrozného, pokud ale chcete kontrolovat rámky blíže k česnu, práce se silně komplikuje. Je to těžké, dlouhotrvající a naprosto nepohodlné jak pro vás, tak hlavně pro včely. Nezřídka se ztratí matka, často můžete pozabíjet několik dělnic rozmačkáním na stěně úlu. Jisté ulehčení práce s tímto typem úlu přinesla konstrukce vysouvacího zařízení, které rámky zavěšuje na kolejnice. Na nich pak všechny rámky mohou vyjet do zezadu přivěšené bedny, v níž pak pracujete jako s úlem přístupným ze shora. Jenže toto zařízení vyžaduje častou údržbu, aby jej včely například nezastavěly.

Podélná či studená stavba má rámky kolmo na česnovou stěnu, takže mohou být vytahovány jednotlivě a nezávisle na sobě. Mezi plásty je však poměrně malá mezera, takže nejprve vždy musíte vytáhnout první plást, abyste získali potřebný prostor. Další plásty pak posunete do uvolněného místa, jako když otáčíte list knihy, a vytáhnete. Toto uspořádání bylo jasným pokrokem proti příčným stavbám, ale brzy se ukázalo, že ani tato manipulace není příliš jednoduchá. Plásty zastavěné a naplněné ztěžknou, a navíc se hodně mačkaly včely.

Výhodou zadem přístupných úlů je, že můžete postavit například dva na sebe, mají totiž malou potřebu místa. Tím pádem se ideálně hodí do včelínů a na kočovné včelnice. Navíc se při práci nemusí vynakládat mnoho síly, což ocení hlavně fyzicky slabší nebo znevýhodnění včelaři.

Úly přístupné horem jsou pro svou obsluhu pohodlné a snadno přístupné. Princip úlu přístupného horem se stal oblíbeným a plně efektivním ve chvíli, kdy bylo odděleno pevné dno a jako volný díl umožnilo vzájemnou záměnu nástavků. Tak byl vlastně vytvořen nástavkový úl dnešního typu. Tyto pak můžeme rozdělit na vysoké nebo nízké nástavky. Základním předpokladem pro včelaření v nástavkových úlech je chov silnějších, přirozeněji vedených včelstev s nižším počtem zásahů ve větším úlovém prostoru. V nástavkovém úlu se pracuje ze shora, což je jednodušší. Na jeden nebo více nástavků se nasazuje medník, který se podle síly včelstva a nabídky snůšky může skládat ze dvou nebo také tří nástavků. Materiál, ze kterého je úl vyroben, nemá na vývoj včelstva vliv (dřevěné, plastové). Nástavky jsou multifunkční, jsou využívány také k úschově plástů a pro jejich transport. Plné nástavky s 10 až 11 plásty jsou těžké (až 30 kg). U nástavkových úlů se vespodu používá drátěné dno, které zaručuje cirkulaci vzduchu, nezadržuje uvnitř vlhkost a nedochází k plesnivění.

Společně s příchodem rámků v dnešní podobě se objevily i mezistěny, které bylo nutno nějakým způsobem upevnit. K tomuto účelu slouží drátkování rámků. Vzdálenost jednotlivých rámků byla zajištěna a udržována pomocí různých vymezovačů, takzvaných mezerníků, které jsou i v dnešní době prakticky nepostradatelným zařízením. Při výrobě rámků se používají lišty silné 8–10 a široké 20–25 mm. Nejčastěji se pro nástavky používají lišty ze dřeva lipového, olšového, topolového nebo smrkového. Vždy bez suků. Po důkladném očistění nástavky můžeme vícekrát znova zadrátovat a použít. Úly i včelaření se neustále vyvíjejí, a tak postupem času vznikaly mnohé druhy a velikosti rámků. Vývoj byl hnán názory, přesvědčením a zkušenostmi jednotlivých včelařů a samozřejmě i různými snůškovými podmínkami a kulturním pozadím. Některé rámky se naplno osvědčily, jiné padly v zapomnění pro svou nepoužitelnost. Dnes se používají hlavně rámky pravoúhlé o větších rozměrech, jelikož se při přístupu shora snáze a lépe usazují.

Každý úl je tvořen dnem (varoadno), nástavky, víkem, stropní fólií, mateří mřížkou, rámky s mezistěnou.

Zdroj: Stavba včelího úlu
Zveřejněno dne: 5.11.2015

Pletení pomlázky

Návod na pomlázku

Pomlázka je spletená z několika proutků, většinou 6–12, typicky ze sudého počtu, nejčastěji jde o proutky vrbové. Způsobů splétání je velké množství, ovšem některé jsou upřednostňované. Charakteristické je splétání pomlázky z osmi stejně dlouhých prutů, kdy se vrchní z jedné čtveřice provléká zpředu prostředkem protější čtveřice, mezi jejími dvěma páry, a zadem se zase vrací na spodek/vnitřek své původní čtveřice. Vzniká tak svazek zhruba čtvercového průřezu.

Někdo pomlázku plete od tlustších konců ke slabším, jiní od slabších. Někdo si svázané konce zavěšuje a plete shora dolů, jiní si zas již upletenou část zapírají o tělo a volné konce nechávají trčet vzhůru. Zavěšování svázaných tenkých konců ovšem nabízí možnost rychlé nápravy, když se některý z proutků zlomí a odpadne: Na začátku lze svazek ještě snadno rozplést a zlomený prut nahradit, kdežto při pletení od silných konců by se už ostatních 7 proutků muselo zkrátit také, což je ovšem škoda, přijít zbytečně i o 10 cm celkové délky pomlázky. Silnější pruty se pak už tolik nelámou.

Zdroj: Pletení pomlázky
Zveřejněno dne: 29.9.2016

Jak zabít octomilky

Likvidace a vyhubení octomilky

Octomilky mají rády přezrálé a hnijící ovoce a jiné potraviny. Pokud se chcete těchto nevítaných vetřelců zbavit, je na čase odstranit z jejich dosahu veškeré jídlo. Pro octomilky je totiž velkým lákadlem vše, co kvasí.

Nejdůležitější je prevence. V žádném případě nenechávejte v místnostech volně přístupné ovoce ani jiné jídlo. Veškeré potraviny zabalte a skladujte tak, aby se k nim mušky nedostaly. Kuchyni pečlivě ukliďte, zejména místa, kde skladujete ovoce a sladké šťávy. Udržujte pořádek v okolí odpadkového koše. Nezapomeňte vyčistit výlevky, ve kterých se octomilky mohou schovávat. I po velkém úklidu se však doporučuje dodržovat několik pravidel. Nikde nesmíte nechat kousek odkrojeného jablka, slupku z banánu, ovocný koláč, sklenici s vínem ani jinou potravu, která by mohla octomilky nalákat. Zároveň je nutné pravidelně vynášet odpadkový koš a dbát na jeho čistotu.

Pokud je již máte doma, je možné se jich zbavit lapači (mucholapkou, lepící slunečnicí), elektrickým lapačem (lapač svítí a přitahuje hmyz), kořením (nesnáší vůni hřebíčku, česneku), pastmi.

Zdroj: Jak zabít octomilky
Zveřejněno dne: 8.11.2015

Bylinková zahrádka

Bylinková zahrádka na balkoně

Pro bylinkovou zahrádku na balkoně můžete použít komerčně vyráběný set, je jen na vás, jaký si vyberete. Pokud máte doma šikovného kutila, může vám set pro bylinkovou zahrádku vyrobit vlastnoručně z přírodního materiálu. Podstatou bylinkové zahrádky na balkoně je základová deska s bočními podpěrami. Každý truhlík má vespod pevnou misku na vodu. Misky mají dobře přístupné otvory pro zálivkovou vodu a každá pojme až 3 l vody. Velmi pevné truhlíky s miskami jsou pevně uloženy na základně, takže nedojde k jejich posunutí či pádu. Prohýbání nenastane ani po několika letech užívání na přímém slunci. Pro pěstování na balkonech či terasách jsou čerstvé bylinky vždy po ruce. Vypěstované čerstvé bylinky chutnají v jídle daleko lépe než sušené, navíc bylinková zahrádka lahodí oku a provoní celý byt. V zadní části bylinkové zahrádky je úložný prostor pro odložení malých pomůcek k zahradničení a konve k zalévání. Výška opěrné tyče je 80 cm. Každý truhlík samostatně pojme až 3 l vody, čímž máte postaráno o zálivku na delší dobu. Set je dodáván v rozloženém stavu s montážním návodem.

Parametry bylinkové zahrádky – příklad celkového rozměru bylinkové zahrádky na balkoně: 80 x 74 x 73 cm.

Zdroj: Bylinková zahrádka
Zveřejněno dne: 31.8.2016

Masopust

Masopustní tradice, zvyky a historie

Masopust není církevní svátek, ale byl zařazen do církevního kalendáře, takže jeho termín se určuje podle Velikonoc. Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí, nazývaný „tučný čtvrtek“. Panovalo přesvědčení, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle.

Masopust začíná 6. ledna svátkem Tří králů a vrcholí o masopustním pondělí a úterý čtyřicet dní před velikonočními svátky. Tehdy chodí obcemi nebo městy fašankový průvod masek, který končí masopustní zábavou. Posledním dnem tohoto období je Škaredá neboli Popeleční středa, začátek půstu. Masopustní dny tedy trvají až do doby, kdy končí nadvláda zimy a jaro je za dveřmi.

Hlavní masopustní zábava začínala o „masopustní neděli“ (49 dní před Velikonocemi). Také toho dne byl oběd bohatý, ale netrval příliš dlouho, protože se všichni chystali do hospody k muzice. Někdy se tancovalo přímo na návsi a tanec se často protáhl až do rána. Také masopustní pondělí probíhalo ve znamení zábavy a tance. V mnoha vsích se konal „mužovský bál“, kam neměla přístup svobodná chasa; tancovali jen ženatí a vdané.

Vyvrcholením masopustu bylo úterý (47 dní před Velikonocemi). Toho dne procházely vesnicemi průvody maškar, hrála se masopustní divadelní představení, secvičená obvykle žáky. Obchůzky masek neměly závazná pravidla; záleželo na vtipu a pohotovosti účinkujících, jaké taškařice budou provádět. Masky byly všude pohoštěny něčím k zakousnutí a především pálenkou a pivem, které ještě zvyšovaly rozpustilost a veselí. Bývalo však i několik tradičních masek, které se objevovaly každoročně. Mezi ně patří například medvěd, někdy vedený na řetězu medvědářem. Jinou tradiční maskou bývala takzvaná klibna (šiml, kobyla, koníček), skrývající často dvě osoby. Objevovala se i maska s jezdcem na koni, žid s pytlem nebo rancem na zádech, bába s nůší, kominík se žebříkem, kozel a mnoho dalších.

Maškary a tanec měly pro naše předky kdysi mnohem hlubší smysl, a to zvláště hospodářský. Tanec maškar s medvědem a koníčkem, nejoblíbenějšími maskami, kterým byla přikládána plodonosná moc, měl přinést kromě plodnosti bohatou úrodu na polích a prosperitu dobytka. Masopustní koledování v dřívější době mělo význam i pro chudší lid, kdy už se skromné zásoby v domácnosti značně ztenčily.

Masopust je ve srovnání s ostatními svátky poněkud zvláštní. Možná proto, že se jej nikdy nepodařilo přizpůsobit liturgickým předpisům. Oblíbily si ho všechny vrstvy obyvatel, od nejchudších až po panovníky. Na šlechtických sídlech se pořádaly karnevalové zábavy v maskách, které pronikly i na panovnické dvory. Čeští králové zvali na bohaté hostiny šlechtu a později i zástupce městského stavu, nejprve na Pražský hrad a po třicetileté válce na císařský dvůr do Vídně. Zde se příslušníci šlechtických rodů bavili v maškarních převlecích. Zřejmě tomu tak bylo i na dalších zámcích.

Ve městech i na venkově se od středověku organizovaly taneční zábavy a průvody masek. V masopustních průvodech se často objevovalo parodování neoblíbených úředníků, některých profesí i lidských vlastností směšnými maskami. Vzpouru proti spořádanému životu dokládala účast bláznů a fantastických postav. Lidé prostě chtěli slavit masopust svobodně a bez zábran a nenechali si toto právo vzít.

Mluvčím průvodu masek je takzvaný „strakatý“, ten žádá o povolení obec i každého majitele domku, kam masky zavítají. Dále mezi tradiční masopustní postavy patří také rasové, turci, kominíci, kobyly, medvěd, ale i židi či osoba slaměného. Na závěr masopustní obchůzky dochází k obřadu poražení kobyly a zastřelení medvěda, poté následuje veselý tanec masek a všech, kteří se chtějí k veselí připojit, ale jen do půlnoci.

Téměř všude končila masopustní zábava přesně o půlnoci. Tehdy zatroubil ponocný na roh a rychtář či někdo z radních všechny vyzval, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní předvelikonoční půst. Někde zakončili o půlnoci muziku „pochováním basy“ (symbol toho, že v postu si hudebníci nezahrají), jinde o půlnoci pochovávali Baccha. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě.

V životě mnoha lidských generací hrál masopust důležitou úlohu jako zlomový bod na rozhraní dvou ročních etap. Jednalo se o dobu poměrného hospodářského klidu. Dokončovaly se ještě drobné práce z předešlého hospodářského roku (draní peří, přástky, mlácení obilí), ale zároveň se všichni připravovali na blížící se jaro, počátek nové hospodářské sezóny. Souvisela s tím i řada symbolických magických úkonů a pověr, majících zajistit jednak blahonosný a plodonosný účinek, jednak ochránit usedlost před zlými silami a nepříznivými vlivy.

Základy oslav masopustu lze hledat již ve starořeckých a římských bakchanáliích – oslavách boha Dionýsa. Časem nabyly oslavy masopustu jiného smyslu a podoby, charakteristické rysy se však dochovaly až do dnešní doby. I když jsou stěsnané povětšinou jen na konání plesů, karnevalů a tanečních zábav, pečení koblih a jiných pamlsků, místně někdy i na konání maškarního průvodu.

Tak jako proti všem podobným svátkům s tancem, množství jídla, pití a přemírou bujnosti vystupovala katolická církev i proti masopustu. Zákazy však byly zbytečné a ani středověké pokusy přemístit alespoň část oslav do kostelů a klášterů se nezdařily. Nicméně se podařilo zahrnout masopustní dny mezi církevní svátky a určovat jejich termín. V poslední masopustní den se později, hlavně v době baroka, chodili věřící vyzpovídat do kostela ze svých hříchů. Dostali rozhřešení a byli očištěni před nadcházejícím půstem. A to bylo to hlavní, na co se církevní preláti nakonec soustředili, když už se jim nepodařilo lidové veselice omezit: aby věřící nezapomínali, že po masopustu začíná postní doba.

O masopustních rejích z Čech i Moravy jsou dochovány písemné zprávy již ze 13. století, i když svátek je zřejmě ještě staršího data. Od středověku mravokárci vystupovali proti rozpustilostem, které se o masopustu děly, lidem to však nijak neubíralo na dobré náladě. Kolem 18. století se začaly pořádat zvláštní taneční zábavy, takzvané reduty. Zpočátku byly přístupné jen vyšším vrstvám, později všem zájemcům. První reduta v Praze se konala v roce 1752.

Zdroj: Masopust
Zveřejněno dne: 18.6.2016

Vyvýšené záhony - postup

Jak udělat vyvýšený záhon

Když se podíváme do historie, uvidíme, že podobný způsob zahradničení je starý stovky let. Například v Anglii není pěstování zeleniny na vyvýšených záhonech vůbec ojedinělé. Ve Francii v období středověku dominovaly zvýšené záhony čtvercového typu. Příkladem je zrekonstruovaná středověká zahrada francouzského hradu Carcassonne, kde jsou užitkové záhony lemovány vyplétaným proutím. Lískové či vrbové proutí okolo záhonů se těšilo oblibě u mnoha klášterních zahrad Evropy. I samotní Číňané takto pěstují rostliny po několik staletí a mají k tomu hned několik důvodů.

Zelenina vysazená na zvýšených záhonech lépe prospívá, netrpí tolik škůdci, a především údržba je oproti konvenčnímu způsobu pěstování minimální. Při pěstování ve vyvýšených záhonech se zvyšuje úrodnost půdy, a tím pádem i výnos. Půda zde nezná půdní škraloup, není třeba na ni nikde šlapat jako u běžného užitkového záhonu a drží pěkně nakypřená. Kvalita půdy se jen lehce vylepšuje. Při samotném zakládání záhonů se na dno použije kompost a biologický materiál, z něhož rostliny následně čerpají potřebné živiny.

Na záhoně se díky tlení organického materiálu daří i rostlinám náročnějším na teplo, což je příznivé zejména v chladnějších oblastech naší republiky. Díky sedání vyvýšeného záhonu můžete každý rok doplnit nový kompost, který se postará o potřebné živiny. Takový záhon v létě sice více vysychá, ale tomu lze předejít použitím mulče („peřinka“ na záhon z organického materiálu – sláma, listí, kůra).

Pěstování ideálně vychází na dva tři řádky vedle sebe. Rostliny získávají více světla, vzájemně si nekonkurují a nedochází k oslabení a zmenšení prostředních rostlin. Při tradičním způsobu pěstování totiž bývají tyto rostliny oslabené a více náchylné k chorobám a škůdcům. Mimo jiné je zvýšení záhonů s mulčovanými cestičkami mezi záhony výbornou bariérou před slimáky. Tím, že mohou být rostliny sázeny nahusto, dochází k lepšímu zastínění půdy listy a zabrání se výparu.

Vyvýšený záhon se stane také zajímavým dekorativním prvkem zahrady. Může být vysoký třeba jen 10 cm, ale i 1 metr, vyvýšené záhony mohou být i stupňovité, ovšem široké by neměly být více než metr a půl (v závislosti na výšce – ty metr vysoké budou široké cca jen 1 metr), abychom všude snadno dosáhli.

Na jílovitých a poměrně vlhkých půdách je zvýšení záhonu ideálním řešením. Nedochází k zatopení a tvoření loužiček mezi rostlinami, hlavně v obdobích větších srážek a přívalových dešťů. Vyvýšený záhon můžeme umístit i ve svahu a vyřešit si tak problém, jak kvalitně zúrodnit a zpevnit svah na naší zahradě. Vytvořit jej lze dokonce i na betonu, pokud dodržíme minimální výšku pro růst zeleniny.

Zvýšené záhony mají ovšem i své proti. Pokud budou stavěny ze dřeva, dochází naopak k většímu odpařování vody a potřebě častého zalévání. Druhou nevýhodou bývá počáteční pracnost při zakládání zeleninových záhonů, které musíme nejprve pořádně vybudovat. Ovšem tato námaha se nám v budoucích letech mnohonásobně vyplatí.

Než se pustíme do samotné stavby, je vhodné vytvořit si plán užitkové zahrady. Tak budeme mít připravený koncept, dle kterého můžeme praktičtěji realizovat své dílo. Obruba vyvýšeného záhonu může být klasicky zděná (pokud materiál spojujeme maltou či betonem, nesmíme zapomenout na odvodňovací otvory) z kamene, cihel, ztraceného bednění, může být dřevěná z různých podob dřeva, ale i z prken plastových a dřevoplastových, a z dalších materiálů včetně například betonových, dřevěných či plastových palisád. Například klasickým typem vyvýšených záhonů je jahodová pyramida anebo třeba bylinková spirála. Vyvýšený záhon však může podpírat (i stupňovitě) svah zahrady, kopírovat budovu či opěrnou zeď a plot a podobně.

Ideálním materiálem pro vyvýšené záhony je dřevo, je ale třeba zvolit dřevo tvrdé (například modřín, akát, dub).

Velikost záhonu zvolíme takovou, aby nám byly plodiny bezproblémově přístupné a nemuseli jsme na záhon jakkoli vstupovat. Abychom se nemuseli k záhonu ohýbat a mohli případně i sedět. Tuto vlastnost ocení jistě i vozíčkáři, senioři a lidé se zdravotním omezením. Pro samotnou realizaci si jako příklad uvedeme šířku záhonu 60–180 cm, kdy je důležité zvolit správnou šířku podle toho, zda bude záhon přístupný z jedné či obou stran. Délka záhonu může být různá dle velikosti pozemku a uspořádání ostatních prvků užitkové zahrady, jako jsou keře či ovocné stromy. Ideální postavení dle světových stran je sever–jih.

Postup realizace

Pokud již máme plán, jak budou záhony vysoké, široké a dlouhé, v první etapě připravíme místo, kam je umístíme. Cestičky volíme široké 0,6–0,8 m a ideálně je zamulčujeme, zatravníme či vysypeme štěrkem nebo pískem, abychom na ně mohli pohodlně vstupovat za každého počasí. Postavíme si záhon libovolného tvaru a materiálu, který nám nejvíce vyhovuje. Nejčastěji jsou k vidění formální tvary jako obdélník a čtverec. Na dno záhonu se doporučuje připevnit pletivo s menšími oky, aby se zabránilo prolézání hlodavců. Začneme vrstvit biologický materiál ze zahrady jako je hotový kompost, zbytky zeleniny a ovoce z kuchyně, sláma, listí, tráva. Pokud zakládáme na jaře, můžeme použít na dno i pár větví z prořezaných ovocných stromů. Větve drží v půdě vlhkost. Vše prokládáme zeminou a na závěr vrstvíme jen zeminu. Nepoužíváme kůru, piliny a podobně, odebírají z půdy dusík. Tato kombinace biologického materiálu nám zaručí výživu zeleniny (není třeba hnojit chemickými hnojivy) a bohatou úrodu. Navrch záhonů vrstvíme mulč ve formě slámy, sena či jemné štěpky. Mulč drží vlhkost, brání prorůstání plevele a mnohdy chrání plody proti hnilobě, na niž trpí například jahody.

Na rozdíl od běžných mobilních nádob vyvýšený záhon zahrnuje více specifických vrstev, nejen tu drenážní a zeminu. Navzájem zde působí vrstvy zeminy a kvalitního kompostu, na první vrstvu zeminy je navíc vhodné uložit kvalitní organické hnojivo. Třeba sem našlapeme dobře proleželý koňský hnůj a zakryjeme listím, čímž se nám bude uvolňovat teplo, ovšem tento postup doporučujeme až na jaře – přes zimu by se koňský hnůj rozložil a bylo by po teple (teplo vzniká právě urychleným rozkladem tohoto hnojiva). Pokud zakládáte vyvýšený záhon před zimou, můžete použít třeba chlévský hnůj (chlévskou mrvu), který se rozkládá pomalu, anebo prostě zbytky z domácnosti a zahrady, které se zde postupně rozloží jako v kompostu. Všechny vrstvy na sebe budou navzájem působit a hnilobné procesy vytvoří teplo i v případě, že nesáhneme po koňském hnoji, ale dokonce ani po žádném jiném, jen po kompostu a zemině.

Zdroj: Vyvýšené záhony - postup
Zveřejněno dne: 14.12.2016


SiteMAP