Téma: 

přístupné zadem

STAVBA VČELÍHO ÚLU

Význam včelího úlu

Úl je umělé obydlí vytvořené člověkem k chovu včel. V naší zemi jsou velmi rozšířené úly přístupné zadem, které se dále dělí dle staveb na příčnou čili teplou stavbu a podélnou čili studenou, a pak úly přístupné horem.

Příčná neboli teplá stavba má rámky umístěny rovnoběžně s čelní stěnou úlu, kde je umístěno česno. Chceme-li manipulovat s rámky, musíme je vytahovat jeden po druhém kleštěmi. Pokud prohlížíme zadní 3 až 4 rámky, není to nic hrozného, pokud ale chcete kontrolovat rámky blíže k česnu, práce se silně komplikuje. Je to těžké, dlouhotrvající a naprosto nepohodlné jak pro vás, tak hlavně pro včely. Nezřídka se ztratí matka, často můžete pozabíjet několik dělnic rozmačkáním na stěně úlu. Jisté ulehčení práce s tímto typem úlu přinesla konstrukce vysouvacího zařízení, které rámky zavěšuje na kolejnice. Na nich pak všechny rámky mohou vyjet do zezadu přivěšené bedny, v níž pak pracujete jako s úlem přístupným ze shora. Jenže toto zařízení vyžaduje častou údržbu, aby jej včely například nezastavěly.

Podélná či studená stavba má rámky kolmo na česnovou stěnu, takže mohou být vytahovány jednotlivě a nezávisle na sobě. Mezi plásty je však poměrně malá mezera, takže nejprve vždy musíte vytáhnout první plást, abyste získali potřebný prostor. Další plásty pak posunete do uvolněného místa, jako když otáčíte list knihy, a vytáhnete. Toto uspořádání bylo jasným pokrokem proti příčným stavbám, ale brzy se ukázalo, že ani tato manipulace není příliš jednoduchá. Plásty zastavěné a naplněné ztěžknou, a navíc se hodně mačkaly včely.

Výhodou zadem přístupných úlů je, že můžete postavit například dva na sebe, mají totiž malou potřebu místa. Tím pádem se ideálně hodí do včelínů a na kočovné včelnice. Navíc se při práci nemusí vynakládat mnoho síly, což ocení hlavně fyzicky slabší nebo znevýhodnění včelaři.

Úly přístupné horem jsou pro svou obsluhu pohodlné a snadno přístupné. Princip úlu přístupného horem se stal oblíbeným a plně efektivním ve chvíli, kdy bylo odděleno pevné dno a jako volný díl umožnilo vzájemnou záměnu nástavků. Tak byl vlastně vytvořen nástavkový úl dnešního typu. Tyto pak můžeme rozdělit na vysoké nebo nízké nástavky. Základním předpokladem pro včelaření v nástavkových úlech je chov silnějších, přirozeněji vedených včelstev s nižším počtem zásahů ve větším úlovém prostoru. V nástavkovém úlu se pracuje ze shora, což je jednodušší. Na jeden nebo více nástavků se nasazuje medník, který se podle síly včelstva a nabídky snůšky může skládat ze dvou nebo také tří nástavků. Materiál, ze kterého je úl vyroben, nemá na vývoj včelstva vliv (dřevěné, plastové). Nástavky jsou multifunkční, jsou využívány také k úschově plástů a pro jejich transport. Plné nástavky s 10 až 11 plásty jsou těžké (až 30 kg). U nástavkových úlů se vespodu používá drátěné dno, které zaručuje cirkulaci vzduchu, nezadržuje uvnitř vlhkost a nedochází k plesnivění.

Společně s příchodem rámků v dnešní podobě se objevily i mezistěny, které bylo nutno nějakým způsobem upevnit. K tomuto účelu slouží drátkování rámků. Vzdálenost jednotlivých rámků byla zajištěna a udržována pomocí různých vymezovačů, takzvaných mezerníků, které jsou i v dnešní době prakticky nepostradatelným zařízením. Při výrobě rámků se používají lišty silné 8–10 a široké 20–25 mm. Nejčastěji se pro nástavky používají lišty ze dřeva lipového, olšového, topolového nebo smrkového. Vždy bez suků. Po důkladném očistění nástavky můžeme vícekrát znova zadrátovat a použít. Úly i včelaření se neustále vyvíjejí, a tak postupem času vznikaly mnohé druhy a velikosti rámků. Vývoj byl hnán názory, přesvědčením a zkušenostmi jednotlivých včelařů a samozřejmě i různými snůškovými podmínkami a kulturním pozadím. Některé rámky se naplno osvědčily, jiné padly v zapomnění pro svou nepoužitelnost. Dnes se používají hlavně rámky pravoúhlé o větších rozměrech, jelikož se při přístupu shora snáze a lépe usazují.

Každý úl je tvořen dnem (varoadno), nástavky, víkem, stropní fólií, mateří mřížkou, rámky s mezistěnou.

Zdroj: Stavba včelího úlu
Zveřejněno dne: 5.11.2015

PLETENÍ POMLÁZKY

Návod na pomlázku

Pomlázka je spletená z několika proutků, většinou 6–12, typicky ze sudého počtu, nejčastěji jde o proutky vrbové. Způsobů splétání je velké množství, ovšem některé jsou upřednostňované. Charakteristické je splétání pomlázky z osmi stejně dlouhých prutů, kdy se vrchní z jedné čtveřice provléká zpředu prostředkem protější čtveřice, mezi jejími dvěma páry, a zadem se zase vrací na spodek/vnitřek své původní čtveřice. Vzniká tak svazek zhruba čtvercového průřezu.

Někdo pomlázku plete od tlustších konců ke slabším, jiní od slabších. Někdo si svázané konce zavěšuje a plete shora dolů, jiní si zas již upletenou část zapírají o tělo a volné konce nechávají trčet vzhůru. Zavěšování svázaných tenkých konců ovšem nabízí možnost rychlé nápravy, když se některý z proutků zlomí a odpadne: Na začátku lze svazek ještě snadno rozplést a zlomený prut nahradit, kdežto při pletení od silných konců by se už ostatních 7 proutků muselo zkrátit také, což je ovšem škoda, přijít zbytečně i o 10 cm celkové délky pomlázky. Silnější pruty se pak už tolik nelámou.

Zdroj: Pletení pomlázky
Zveřejněno dne: 29.9.2016

JAK ZABÍT OCTOMILKY

Likvidace a vyhubení octomilky

Octomilky mají rády přezrálé a hnijící ovoce a jiné potraviny. Pokud se chcete těchto nevítaných vetřelců zbavit, je na čase odstranit z jejich dosahu veškeré jídlo. Pro octomilky je totiž velkým lákadlem vše, co kvasí.

Nejdůležitější je prevence. V žádném případě nenechávejte v místnostech volně přístupné ovoce ani jiné jídlo. Veškeré potraviny zabalte a skladujte tak, aby se k nim mušky nedostaly. Kuchyni pečlivě ukliďte, zejména místa, kde skladujete ovoce a sladké šťávy. Udržujte pořádek v okolí odpadkového koše. Nezapomeňte vyčistit výlevky, ve kterých se octomilky mohou schovávat. I po velkém úklidu se však doporučuje dodržovat několik pravidel. Nikde nesmíte nechat kousek odkrojeného jablka, slupku z banánu, ovocný koláč, sklenici s vínem ani jinou potravu, která by mohla octomilky nalákat. Zároveň je nutné pravidelně vynášet odpadkový koš a dbát na jeho čistotu.

Pokud je již máte doma, je možné se jich zbavit lapači (mucholapkou, lepící slunečnicí), elektrickým lapačem (lapač svítí a přitahuje hmyz), kořením (nesnáší vůni hřebíčku, česneku), pastmi.

Zdroj: Jak zabít octomilky
Zveřejněno dne: 8.11.2015

OBINADLO

Obinadlo na koleno

Obinadlo na koleno je vysoce elastický trubkový obvaz s vysokou pevností a širokými oky, je určeno k fixaci obvazů všech druhů a velikostí. Ideální tam, kde je třeba úplná volnost pohybu a maximální průchod vzduchu, zejména pokud se jedná o velké či špatně přístupné části těla. Široká pletená vazba umožňuje sledování krytí bez nutnosti odstranění trubkovitého obinadla a zároveň zaručuje velmi dobrou pružnost, prodyšnost a pevnost. Pevné fixování ran i při extrémních pohybech se přizpůsobuje tvaru těla – neškrtí, netvoří záhyby, nevytahuje se. Při výměně krytí se obvaz nemusí odstraňovat. Každý obvaz má vetkanou barevnou nit, která určuje oblast aplikace. Toto obinadlo nepoužívejte, pokud nesnášíte přírodní latex.

Zdroj: Obinadlo
Zveřejněno dne: 15.10.2014

NA CO JE DOBRÁ CHLORELLA

Chlorella Green Ways

Chlorella Green Ways (GW) obsahuje mimo širokou škálu biologicky aktivních látek (jejichž neúplný výčet uvádí tabulka základních nutričních hodnot) také další unikátní složky. Je například jedním z nejbohatších zdrojů zeleného barviva – chlorofylu, jemuž vděčíme za život na této planetě. Nicméně jakákoli z kontextu vytržená účinná látka nebo hodnota jedné mikro- či makroživiny nevypovídá o celkovém přínosu zelených potravin pro člověka. Důležitá je totiž celková souhra a synergie všech látek, nikoliv údaje o hodnotách aktuálně módních účinných složek. Proto je potřeba se soustředit ne na „výživu čísel“, ale na „výživu souvislostí“. O hodnotě Chlorelly GW rozhoduje jednak složení, jednak forma zpracování. Chlorella GW je vyráběna tak, aby byl zachován nejen maximální obsah účinných látek, ale aby tyto látky byly i maximálně vstřebatelné a pro organismus přístupné. K tomu přispívá rovněž unikátní metoda sprejového sušení Chlorelly GW (STEAM), která zaručuje vysokou vstřebatelnost nutričních látek (minimálně 80 %). Chlorella GW neobsahuje žádné přísady, jde o zcela čistý produkt.

Zdroj: Na co je dobrá chlorella
Zveřejněno dne: 8.8.2014

BYLINKOVÁ ZAHRÁDKA

Bylinková zahrádka na balkoně

Pro bylinkovou zahrádku na balkoně můžete použít komerčně vyráběný set, je jen na vás, jaký si vyberete. Pokud máte doma šikovného kutila, může vám set pro bylinkovou zahrádku vyrobit vlastnoručně z přírodního materiálu. Podstatou bylinkové zahrádky na balkoně je základová deska s bočními podpěrami. Každý truhlík má vespod pevnou misku na vodu. Misky mají dobře přístupné otvory pro zálivkovou vodu a každá pojme až 3 l vody. Velmi pevné truhlíky s miskami jsou pevně uloženy na základně, takže nedojde k jejich posunutí či pádu. Prohýbání nenastane ani po několika letech užívání na přímém slunci. Pro pěstování na balkonech či terasách jsou čerstvé bylinky vždy po ruce. Vypěstované čerstvé bylinky chutnají v jídle daleko lépe než sušené, navíc bylinková zahrádka lahodí oku a provoní celý byt. V zadní části bylinkové zahrádky je úložný prostor pro odložení malých pomůcek k zahradničení a konve k zalévání. Výška opěrné tyče je 80 cm. Každý truhlík samostatně pojme až 3 l vody, čímž máte postaráno o zálivku na delší dobu. Set je dodáván v rozloženém stavu s montážním návodem.

Parametry bylinkové zahrádky – příklad celkového rozměru bylinkové zahrádky na balkoně: 80 x 74 x 73 cm.

Zdroj: Bylinková zahrádka
Zveřejněno dne: 31.8.2016

NEMOCI MOZKU

Mrtvice

Cévní mozková příhoda (CMP) je akutní onemocnění, během kterého dochází k nervovému poškození přetrvávajícímu 24 hodin a déle. Cévní mozková příhoda je způsobena přerušením krevního zásobení některé z části mozku. K přerušení dodávky okysličené krve do mozku dochází z 80 % na základě trombu (či embolu), který cévu ucpe. V ostatních případech dojde ke krvácení do mozku prasknutím oslabené cévy či při kombinaci těchto jevů.

Léčba

Pacienti jsou umístěni na jednotkách intenzivní péče (JIP), kde jsou jim zajištěny základní životní funkce (krevní oběh a dýchání) a podávány léky na podpoření krevního oběhu mozkovou tkání a na snížení otoku mozku. Mezi tyto léky patří hlavně látky na rozpuštění krevní sraženiny v cévě mozku, která cévní mozkovou příčinu způsobila, nebo naopak na zastavení krvácení. Pokud se jedná o masivní krvácení, které je chirurgicky přístupné, je nutno operovat a krvácení zastavit. Neméně důležitou součástí léčby je rehabilitace, jelikož velké procento pacientů s tímto onemocněním ztrácí soběstačnost. Proto se již na lůžkách intenzivní péče začíná s polohováním pacienta a jednoduchým cvičením, aby již tak ochablé svaly neztrácely svalovou hmotu.

Zde je článek, který se více zaobírá cévní mozkovou příhodou.

Zdroj: Nemoci mozku
Zveřejněno dne: 8.1.2014

ZELENÁ „ČISTITELKA‟ CHLORELA

Chlorella pyrenoidosa

Chlorella pyrenoidosa se nejčastěji pěstuje na Tchaj-wanu. Právě tam jsou pro její růst ideální klimatické podmínky, protože chlorela potřebuje pro získání své síly (kterou z ní posléze čerpáme my, lidé) teplo a sluníčko. Chlorela se následně velmi citlivě zpracovává, aby v ní zůstalo zachováno maximální množství účinných látek a zároveň aby tyto látky byly v co největší možné míře organismem vstřebatelné a organismu přístupné. Řasy chlorely se suší metodou STEAM, což je nová metoda sprejového sušení. Největší předností tohoto způsobu sušení je nejen vysoká vstřebatelnost výsledné potraviny, ale i šetrnost k látkám obsaženým v řase. Při zpracovávání chlorely se nepoužívá žádný způsob konzervace, k výrobě tablet se používá pouze 100% chlorelový prášek bez jakýchkoli přídavných látek. Tablety se lisují opět velmi šetrným způsobem bez přidávání plniv, pojiv a barviv. Chlorelu (stejně jako všechny zelené potraviny) je potřeba uchovávat na tmavém místě a nádobu, v níž ji skladujeme, velmi pečlivě uzavírat. Jedině tak se totiž zabrání oxidaci chlorofylu, který chlorela ve velkém množství obsahuje. Co se týče skladování, nejvhodnější je keramická dóza se šroubovacím nebo kónusovým (kuželovitým) uzávěrem.

Zdroj: Zelená „čistitelka‟ chlorela
Zveřejněno dne: 5.6.2015

KRÁLÍK DOMÁCÍ A JEHO NEMOCI

PASALURÓZA

Jedná se o další parazitní onemocnění, které je také známé pod pojmem roupy. Roup králičí je parazit, který je velký asi 5 až 10 milimetrů. Parazité u králíka zrají v tlustém střevě.

Projevy

Příznaky přítomnosti tohoto parazita v těle králíka se neobjevují hned od začátku. Obvykle začínají být znatelné, až když je buď parazitů v těle více, nebo parazit dozraje do určitého stádia. Králík v tomto pozdějším stádiu začíná náhle hubnout (i když stále jí), trpí průjmy, případně i chudokrevností. Sliznice v okolí jeho konečníků je zarudlá, může být i oteklá a svědivá. Když se roupi v těle králíka znatelně rozmnoží, je možné je i v okolí jeho konečníku pozorovat.

Příčiny

Králík se obvykle králičím roupem nakazí od jiného králíka, který znečistí společné krmivo, nebo stelivo. Také se tento parazit může dostat ke králíkovi prostřednictvím „zeleného krmiva“, s nímž přišel do kontaktu infikovaný divoký králík nebo zajíc.

Léčba

Na pasalurózu veterinář obvykle použije prostředky na odčervení s tím, že dávkování je velmi individuální.

Prevence

Jako prevence může v tomto případě sloužit podávání různých přípravků na odčervení (preventivně) a ideálně nepoužívání „zeleného krmiva“ z míst, kam mají přístupně volně žijící divocí králíci případně zajíci. Vhodné je také nového králíka v chovu preventivně odčervit a na pár dní dát do karantény.

Nakažlivost

Ano

Zdroj: Králík domácí a jeho nemoci
Zveřejněno dne: 27.4.2017

MRTVICE

Léčba

Každý pacient s diagnostikovanou cévní mozkovou příhodou musí být hospitalizován – jedná se o vážné onemocnění s mnoha komplikacemi. Léčba je dlouhodobá a náročná, jelikož se ve většině případů jedná o rozsáhlá poškození. Pacienti jsou umístěni na jednotkách intenzivní péče (JIP), kde jsou jim zajištěny základní životní funkce (krevní oběh a dýchání) a podávány léky na podporu krevního oběhu mozkovou tkání a na snížení otoku mozku. Mezi ně patří hlavně látky na rozpuštění krevní sraženiny v cévě mozku, která CMP způsobila, anebo naopak na zastavení krvácení. Pokud se jedná o masivní krvácení, které je chirurgicky přístupné, je nutno operovat a krvácení zastavit.

Velmi významnou úlohu v léčbě postiženého hraje jeho aktivní přístup, někteří pacienti svým nezdolným optimismem a snahou dokáží změnit i zdánlivě neměnný těžký stav. Proto je důležité podporovat jejich aktivitu – zdravě je motivovat. Cévní mozková příhoda není nemocí, jejíž důsledky se zlepší na normální stav přes noc. Jsou to většinou dlouhé týdny až měsíce vytrvalé práce pacienta a péče jeho okolí. Motivace je velmi důležitá, proto je nutné pacienta chválit i jen pro zdravé lidi běžné věci – udržení hrníčku, první nové kroky, samostatně se obléci či dojít si na toaletu. Je však potřeba mít na paměti vážnost situace a pacienta nepřeceňovat, takže například jej nenechat v koupelně bez dozoru, dokud nemá dostatečnou koordinaci pohybů atd.

V České Republice existuje již několik center zaměřených pouze na CMP, kde je pacient léčený a kde rehabilituje a později dochází ambulantně. Jsou v nich zajištěny všechny pomůcky, psychologové, fyzioterapeuti, logopedi a je zde vytvořeno i zázemí pro blízké okolí pacienta. Zde se dozvíte potřebné informace pro péči o vaše blízké.

Zdroj: Mrtvice
Zveřejněno dne: 13.5.2014

NĚMECKÝ REX

Charakteristika

Kočky s geny pro kadeřavou srst se objevovaly mezi kočkami odjakživa. Ne všechny geny jsou však stejné. Ve třicátých letech se na území Německa objevila kadeřavá kočka jménem Munk. Munk pocházel ze spáření ruské modré a hnědé angorské kočky a považuje se za nejstarší důkaz plemene nazývajícího se německý rex. Další zmínky o německém rexovi pocházejí z roku 1951. Kdy si lékařka Rosa Scheuer-Karpinová povšimla kudrnaté kočky v berlínské Hufenladově nemocnici. Kočku pojmenovala Ovečka a zkřížila ji s černým kocourem, který se také potuloval v okolí nemocnice. Všechna koťata měla klasickou rovnou srst. Až zpětné zkřížení Ovečky s jejím synem Fridolínem přineslo ovoce. Narodila se dvě kadeřavá koťata, a tak byla dokázána přítomnost mutace. Ovečku ještě několikrát spářila, čímž vytvořila základ plemene german rex. O pár let později se německý rex dostal do USA, kde byl křížen s oblíbenými cornish rexi, s nimiž měl stejný gen pro kadeřavou srst. Další podobné plemeno – devon rex má gen pro kadeřavost odlišný.

Německý rex má velmi milou a přítulnou povahu. Má rád společnost a nehodí se pro majitele, kteří jsou téměř celý den mimo dům. Rád se mazlí a vyžaduje pozornost svého pána. Jsou to kočky velmi inteligentní a temperamentní. Mají rády teplo, a proto se velmi dobře hodí do bytu. Němečtí rexové jsou výbornými lezci a akrobaty, neustále vás překvapují svými kousky a svou hravostí. Vůči ostatním kočkám se chovají dominantně. Německý rex chce být pánem bytu a dává to ostatním kočkám znatelně najevo. Vůči cizím lidem nebo dětem se chová kamarádsky a přístupně. Ke psům nejspíše zaujme podobný postoj jako k jiným kočkám, bude chtít být velitelem, a pokud se pes nepřizpůsobí, může dostat i pár pohlavků.

Německý rex je jedno ze čtyř plemen rexů, tedy koček s kadeřavou srstí. Dosahuje hmotnosti 3–5 kg. Stavbou těla se podobá obyčejné domácí kočce, srst je ale mírně zvlněná, jakoby po trvalé. Tělo je středně velké, silné a svalnaté, ale nikdy masivní nebo podsadité. Hruď je z profilu zakulacená a vysloveně silná. Záda jsou od ramen až po trup naprosto rovná. Standard německého rexe předepisuje jemné, středně dlouhé nohy. Tlapky jsou výrazné a mírně oválné. Ocas je středně dlouhý. Má silný kořen a směrem ke špičce se mírně zužuje. Žádoucí je dobré osrstění.

V kohoutku je kočka vysoká asi 30 cm, délka těla včetně ocasu pak činí kolem 80 cm. Kocouři jsou větší než samice a váží cca 3,5 až 7 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5 do 4,5 kg.

Hlava plemene german rex je zakulacená s dostatečnou šířkou mezi ušima. Vnější linie hlavy by měla téměř rovně stoupat od tváří ke špičkám uší. Má vystouplé lícní kosti. Uši jsou nápadně velké a mají širokou základnu. Jejich špičky jsou mírně zaoblené. Vnější strana by měla být hustě porostlá jemnou srstí. Nos má u kořene mírné prohnutí. Středně velké oválné oči jsou dostatečné vzdálené od linie nosu, jsou posazené spíše směrem ven. Jsou dosti otevřené a mají zářivou barvu. Barva očí by měla ladit s barvou srsti, u tohoto plemene je žlutá nebo zelená.

Srst německého rexe je na dotek měkká a sametová. Je krátká, plyšová a zřetelně zvlněná nebo kadeřavá. Chybějící pesíky propůjčují srsti jedinečnou strukturu. Zvlnění je plně vyvinuto většinou až ve věku jednoho či dvou let. Hustota srsti se pohybuje od řídkého měkkého pokrytí po hustou stejnoměrnou strukturu. Hmatové chlupy jsou zvlněné. Standard povoluje všechny barvy. Je dovolen jakýkoli podíl bílé barvy.

Zdroj: Německý rex
Zveřejněno dne: 11.10.2016

JEMNÉ MILOVANÍ BEZ ANTIKONCEPCE

Tak tedy, jdeme na to

Tantrické milování

Tantrické milování nezahrnuje pouze milostné spojení, ale jedná se o neuvěřitelně komplexní nevýslovné umění, vnímané skrze prožitky dvou hluboce propojených bytostí v intimní milostné hře. Na úrovni samotného milování je v tantře kladen důraz mimo jiné i na milostné polohy, hluboce uvolněnou relaxační atmosféru, používání afrodiziak či na provádění rituálních gest, která během milostného spojení navozují posvátnost a pomáhají páru spolu s kontrolou dechu a tvořivou vizualizací kontrolovat své sexuální energie. Níže najdete tantrické polohy, které se během milostné hry používají nejčastěji.

Pět základních skupin poloh duchovního milování jsou:

  • žena nahoře
  • muž nahoře
  • polohy na boku
  • sedící polohy
  • polohy, kdy žena sedí zády k muži

K těmto základním polohám existuje samozřejmě nepřeberné množství variací, jako jsou polohy ve stoje, obrácené polohy, „na všech čtyřech“ a další.

V umění tantrického propojení se obvykle objevuje také pět dalších poloh. Jedná se o polohy pro orální milování.

Typy poloh

  • žena ve stoje, v podřepu nebo v sedě na muži, čelem k němu, vagina se dotýká jeho úst
  • muž ve stoje, v podřepu nebo v sedě, žena na kolenou nebo v sedě, čelem k němu, věnuje pozornost jeho lingamu
  • muž leží nebo sedí, žena sedí nebo klečí zády k němu, čelem k jeho nohám
  • muž a žena v pozici 69, žena nahoře
  • muž a žena v pozici 69, muž nahoře

Zde můžete vidět sexuální pozici 69.

Žena potřebuje k dosažení orgasmu více času než muž, je vhodné začínat takovými pozicemi, které jí poskytují co největší stimulaci, takže je třeba za pomoci praxe zjistit, které polohy to jsou. Muž se obecně vzruší velmi rychle a dosáhne rychle i orgasmu. Má se proto snažit na počátku milování naopak volit takové polohy, které jsou pro něj co nejméně dráždivé, aby mohl dokonale kontrolovat svou sexuální energii.

Většina mužů přechází obvykle do dominantní role a doufá, že takto svoji milenku skrze mohutné pronikání lépe uspokojí. Často tak však u nich pouze dojde k ejakulaci dříve, než úplně uspokojí svoji partnerku, anebo vůbec ještě před dosažením orgasmu.

V tantrickém milování uspokojení ženy však představuje skutečný základový kámen. Někteří tantrici navrhují, aby na počátku spojení muž poskytl ženě orální stimulaci. K tomu lze použít některou z popsaných poloh. Muž má vášnivě líbat ohanbí své milé a ta mu má ochotně sdělovat, jaký způsob laskání se jí líbí nejvíce, a vést ho, aby mohli společně dosáhnout na vrchol milostného vzrušení. K dokonalé souhře během erotické hry se mohou milenci čas od času dívat vzájemně do očí, aby empaticky lépe vycítili, jak prožívá potěšení a radost ze vzájemného hlubokého spojení ten druhý.

Dále může žena přejít do pozice nahoře, sedět nebo klečet nad milencem a nechat se vzrušivě pronikat jeho ztopořeným údem. V této fázi musí být muž opět dostatečně pozorný vůči kontrole sexuální energie. Nemá se zdvihat, aby ženu lépe prostoupil, ale má zůstat ležet a provádět co nejsilnější kontrakce svalů v pánevní oblasti. To mu pomůže vyvarovat se předčasné ejakulaci, kterou by promrhal svoji energii.

Při tantře se musí žena cítit velmi svobodně a volně, musí být osvobozena od předsudků či jakýchkoliv sexuálních zábran, aby potěšení z milostné hry mohlo vzrůst na maximum. Je dobré, když na začátku milostné hry se svým milencem zaujme aktivní roli. Jakmile dosáhne prvního orgasmu, je možné si role vyměnit s tím, že se milenci snaží nerozpojit a udržet intimní kontakt, aby společně prožili tolik co nejvíce rozsáhlých orgasmů, jak je to jen možné.

Z pozice, ve které byla žena nad mužem, se vymění, aby zaujali milostnou polohu v sedě, čelem k sobě, kdy se vzájemně dívají do očí. Tyto polohy neumožňují příliš rozsáhlé pohyby. Žena přenechá penetraci na muži, sedí na něm obkročmo, takže její ňadra a rty jsou snadno přístupné jeho ústům a záda i zadeček v dosahu jeho rukou. Sedící pozice prohlubují v páru intimitu a poskytují velmi dobrou kontrolu nad sexuálními energiemi.

U sedících tantrických poloh, kdy zůstává v náruči svého milého, čelem k němu, může žena stále kontrolovat průběh a rytmus milování. Má provádět kontrakci pánevní oblasti a kontrakci vaginálního svalstva, aby tak rytmicky tiskla penis partnera. V takové poloze může být snadněji probuzena základní energie bytosti, která je následně vždy směřována páteří vzhůru. Pociťované vibrace a vzrušení je pro oba milence nanejvýš příjemné.

Ze sedící polohy je pro ženu snadné lehnout si dozadu a požádat milého, aby se s ní miloval, zatímco leží pod ním. Jedná se o polohu, kde muž může převzít dominantní roli. Širokým rozevřením nohou a jejich odtlačením dozadu, s koleny u hlavy, může muž pronikat do vagíny velmi hluboko.

Poté se milenci mohou položit do polohy na boku, která usnadňuje hlubokou relaxaci a intimní spojení jejich těl, zůstávají stále tváří k sobě. Mají směřovat pozornost na dech, oba se snaží naladit na rytmus toho druhého, což vede k prohloubení pocitu vzájemného sdílení a k hlubokému spojení na úrovni duší.

Muž, aniž by se rozpojili, otočí partnerku tak, aby se dostala zády k němu. To mu umožní proniknout lingamem do oblastí její joni, které jsou jinak v jiných polohách nedostupné. Po dostatečné době mohou milenci snadno přejít k poloze 69 a pokračovat tak v jejich přenádherné erotické svátosti. Tato pozice usnadňuje dosažení některých velmi silných a rozsáhlých orgasmů, které jsou prožívány simultánně.

Tantrický sex důrazně rozlišuje mezi orgasmem a ejakulací. Ačkoli se obojí ve většině případů odehrává ve stejný okamžik, muži jsou schopni dosáhnout vyvrcholení bez ejakulace. Základem je ale vždy pomalu stupňované vzrušení a co nejdéle odkládaná ejakulace. Ve skutečnosti je však tantrický sex velmi příjemný zážitek, který prohlubuje a posiluje partnerské vztahy.

Zdroj: Jemné milovaní bez antikoncepce
Zveřejněno dne: 21.4.2017

MASOPUST

Masopustní tradice, zvyky a historie

Masopust není církevní svátek, ale byl zařazen do církevního kalendáře, takže jeho termín se určuje podle Velikonoc. Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí, nazývaný „tučný čtvrtek“. Panovalo přesvědčení, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle.

Masopust začíná 6. ledna svátkem Tří králů a vrcholí o masopustním pondělí a úterý čtyřicet dní před velikonočními svátky. Tehdy chodí obcemi nebo městy fašankový průvod masek, který končí masopustní zábavou. Posledním dnem tohoto období je Škaredá neboli Popeleční středa, začátek půstu. Masopustní dny tedy trvají až do doby, kdy končí nadvláda zimy a jaro je za dveřmi.

Hlavní masopustní zábava začínala o „masopustní neděli“ (49 dní před Velikonocemi). Také toho dne byl oběd bohatý, ale netrval příliš dlouho, protože se všichni chystali do hospody k muzice. Někdy se tancovalo přímo na návsi a tanec se často protáhl až do rána. Také masopustní pondělí probíhalo ve znamení zábavy a tance. V mnoha vsích se konal „mužovský bál“, kam neměla přístup svobodná chasa; tancovali jen ženatí a vdané.

Vyvrcholením masopustu bylo úterý (47 dní před Velikonocemi). Toho dne procházely vesnicemi průvody maškar, hrála se masopustní divadelní představení, secvičená obvykle žáky. Obchůzky masek neměly závazná pravidla; záleželo na vtipu a pohotovosti účinkujících, jaké taškařice budou provádět. Masky byly všude pohoštěny něčím k zakousnutí a především pálenkou a pivem, které ještě zvyšovaly rozpustilost a veselí. Bývalo však i několik tradičních masek, které se objevovaly každoročně. Mezi ně patří například medvěd, někdy vedený na řetězu medvědářem. Jinou tradiční maskou bývala takzvaná klibna (šiml, kobyla, koníček), skrývající často dvě osoby. Objevovala se i maska s jezdcem na koni, žid s pytlem nebo rancem na zádech, bába s nůší, kominík se žebříkem, kozel a mnoho dalších.

Maškary a tanec měly pro naše předky kdysi mnohem hlubší smysl, a to zvláště hospodářský. Tanec maškar s medvědem a koníčkem, nejoblíbenějšími maskami, kterým byla přikládána plodonosná moc, měl přinést kromě plodnosti bohatou úrodu na polích a prosperitu dobytka. Masopustní koledování v dřívější době mělo význam i pro chudší lid, kdy už se skromné zásoby v domácnosti značně ztenčily.

Masopust je ve srovnání s ostatními svátky poněkud zvláštní. Možná proto, že se jej nikdy nepodařilo přizpůsobit liturgickým předpisům. Oblíbily si ho všechny vrstvy obyvatel, od nejchudších až po panovníky. Na šlechtických sídlech se pořádaly karnevalové zábavy v maskách, které pronikly i na panovnické dvory. Čeští králové zvali na bohaté hostiny šlechtu a později i zástupce městského stavu, nejprve na Pražský hrad a po třicetileté válce na císařský dvůr do Vídně. Zde se příslušníci šlechtických rodů bavili v maškarních převlecích. Zřejmě tomu tak bylo i na dalších zámcích.

Ve městech i na venkově se od středověku organizovaly taneční zábavy a průvody masek. V masopustních průvodech se často objevovalo parodování neoblíbených úředníků, některých profesí i lidských vlastností směšnými maskami. Vzpouru proti spořádanému životu dokládala účast bláznů a fantastických postav. Lidé prostě chtěli slavit masopust svobodně a bez zábran a nenechali si toto právo vzít.

Mluvčím průvodu masek je takzvaný „strakatý“, ten žádá o povolení obec i každého majitele domku, kam masky zavítají. Dále mezi tradiční masopustní postavy patří také rasové, turci, kominíci, kobyly, medvěd, ale i židi či osoba slaměného. Na závěr masopustní obchůzky dochází k obřadu poražení kobyly a zastřelení medvěda, poté následuje veselý tanec masek a všech, kteří se chtějí k veselí připojit, ale jen do půlnoci.

Téměř všude končila masopustní zábava přesně o půlnoci. Tehdy zatroubil ponocný na roh a rychtář či někdo z radních všechny vyzval, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní předvelikonoční půst. Někde zakončili o půlnoci muziku „pochováním basy“ (symbol toho, že v postu si hudebníci nezahrají), jinde o půlnoci pochovávali Baccha. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě.

V životě mnoha lidských generací hrál masopust důležitou úlohu jako zlomový bod na rozhraní dvou ročních etap. Jednalo se o dobu poměrného hospodářského klidu. Dokončovaly se ještě drobné práce z předešlého hospodářského roku (draní peří, přástky, mlácení obilí), ale zároveň se všichni připravovali na blížící se jaro, počátek nové hospodářské sezóny. Souvisela s tím i řada symbolických magických úkonů a pověr, majících zajistit jednak blahonosný a plodonosný účinek, jednak ochránit usedlost před zlými silami a nepříznivými vlivy.

Základy oslav masopustu lze hledat již ve starořeckých a římských bakchanáliích – oslavách boha Dionýsa. Časem nabyly oslavy masopustu jiného smyslu a podoby, charakteristické rysy se však dochovaly až do dnešní doby. I když jsou stěsnané povětšinou jen na konání plesů, karnevalů a tanečních zábav, pečení koblih a jiných pamlsků, místně někdy i na konání maškarního průvodu.

Tak jako proti všem podobným svátkům s tancem, množství jídla, pití a přemírou bujnosti vystupovala katolická církev i proti masopustu. Zákazy však byly zbytečné a ani středověké pokusy přemístit alespoň část oslav do kostelů a klášterů se nezdařily. Nicméně se podařilo zahrnout masopustní dny mezi církevní svátky a určovat jejich termín. V poslední masopustní den se později, hlavně v době baroka, chodili věřící vyzpovídat do kostela ze svých hříchů. Dostali rozhřešení a byli očištěni před nadcházejícím půstem. A to bylo to hlavní, na co se církevní preláti nakonec soustředili, když už se jim nepodařilo lidové veselice omezit: aby věřící nezapomínali, že po masopustu začíná postní doba.

O masopustních rejích z Čech i Moravy jsou dochovány písemné zprávy již ze 13. století, i když svátek je zřejmě ještě staršího data. Od středověku mravokárci vystupovali proti rozpustilostem, které se o masopustu děly, lidem to však nijak neubíralo na dobré náladě. Kolem 18. století se začaly pořádat zvláštní taneční zábavy, takzvané reduty. Zpočátku byly přístupné jen vyšším vrstvám, později všem zájemcům. První reduta v Praze se konala v roce 1752.

Zdroj: Masopust
Zveřejněno dne: 18.6.2016

VYVÝŠENÉ ZÁHONY - POSTUP

Jak udělat vyvýšený záhon

Když se podíváme do historie, uvidíme, že podobný způsob zahradničení je starý stovky let. Například v Anglii není pěstování zeleniny na vyvýšených záhonech vůbec ojedinělé. Ve Francii v období středověku dominovaly zvýšené záhony čtvercového typu. Příkladem je zrekonstruovaná středověká zahrada francouzského hradu Carcassonne, kde jsou užitkové záhony lemovány vyplétaným proutím. Lískové či vrbové proutí okolo záhonů se těšilo oblibě u mnoha klášterních zahrad Evropy. I samotní Číňané takto pěstují rostliny po několik staletí a mají k tomu hned několik důvodů.

Zelenina vysazená na zvýšených záhonech lépe prospívá, netrpí tolik škůdci, a především údržba je oproti konvenčnímu způsobu pěstování minimální. Při pěstování ve vyvýšených záhonech se zvyšuje úrodnost půdy, a tím pádem i výnos. Půda zde nezná půdní škraloup, není třeba na ni nikde šlapat jako u běžného užitkového záhonu a drží pěkně nakypřená. Kvalita půdy se jen lehce vylepšuje. Při samotném zakládání záhonů se na dno použije kompost a biologický materiál, z něhož rostliny následně čerpají potřebné živiny.

Na záhoně se díky tlení organického materiálu daří i rostlinám náročnějším na teplo, což je příznivé zejména v chladnějších oblastech naší republiky. Díky sedání vyvýšeného záhonu můžete každý rok doplnit nový kompost, který se postará o potřebné živiny. Takový záhon v létě sice více vysychá, ale tomu lze předejít použitím mulče („peřinka“ na záhon z organického materiálu – sláma, listí, kůra).

Pěstování ideálně vychází na dva tři řádky vedle sebe. Rostliny získávají více světla, vzájemně si nekonkurují a nedochází k oslabení a zmenšení prostředních rostlin. Při tradičním způsobu pěstování totiž bývají tyto rostliny oslabené a více náchylné k chorobám a škůdcům. Mimo jiné je zvýšení záhonů s mulčovanými cestičkami mezi záhony výbornou bariérou před slimáky. Tím, že mohou být rostliny sázeny nahusto, dochází k lepšímu zastínění půdy listy a zabrání se výparu.

Vyvýšený záhon se stane také zajímavým dekorativním prvkem zahrady. Může být vysoký třeba jen 10 cm, ale i 1 metr, vyvýšené záhony mohou být i stupňovité, ovšem široké by neměly být více než metr a půl (v závislosti na výšce – ty metr vysoké budou široké cca jen 1 metr), abychom všude snadno dosáhli.

Na jílovitých a poměrně vlhkých půdách je zvýšení záhonu ideálním řešením. Nedochází k zatopení a tvoření loužiček mezi rostlinami, hlavně v obdobích větších srážek a přívalových dešťů. Vyvýšený záhon můžeme umístit i ve svahu a vyřešit si tak problém, jak kvalitně zúrodnit a zpevnit svah na naší zahradě. Vytvořit jej lze dokonce i na betonu, pokud dodržíme minimální výšku pro růst zeleniny.

Zvýšené záhony mají ovšem i své proti. Pokud budou stavěny ze dřeva, dochází naopak k většímu odpařování vody a potřebě častého zalévání. Druhou nevýhodou bývá počáteční pracnost při zakládání zeleninových záhonů, které musíme nejprve pořádně vybudovat. Ovšem tato námaha se nám v budoucích letech mnohonásobně vyplatí.

Než se pustíme do samotné stavby, je vhodné vytvořit si plán užitkové zahrady. Tak budeme mít připravený koncept, dle kterého můžeme praktičtěji realizovat své dílo. Obruba vyvýšeného záhonu může být klasicky zděná (pokud materiál spojujeme maltou či betonem, nesmíme zapomenout na odvodňovací otvory) z kamene, cihel, ztraceného bednění, může být dřevěná z různých podob dřeva, ale i z prken plastových a dřevoplastových, a z dalších materiálů včetně například betonových, dřevěných či plastových palisád. Například klasickým typem vyvýšených záhonů je jahodová pyramida anebo třeba bylinková spirála. Vyvýšený záhon však může podpírat (i stupňovitě) svah zahrady, kopírovat budovu či opěrnou zeď a plot a podobně.

Ideálním materiálem pro vyvýšené záhony je dřevo, je ale třeba zvolit dřevo tvrdé (například modřín, akát, dub).

Velikost záhonu zvolíme takovou, aby nám byly plodiny bezproblémově přístupné a nemuseli jsme na záhon jakkoli vstupovat. Abychom se nemuseli k záhonu ohýbat a mohli případně i sedět. Tuto vlastnost ocení jistě i vozíčkáři, senioři a lidé se zdravotním omezením. Pro samotnou realizaci si jako příklad uvedeme šířku záhonu 60–180 cm, kdy je důležité zvolit správnou šířku podle toho, zda bude záhon přístupný z jedné či obou stran. Délka záhonu může být různá dle velikosti pozemku a uspořádání ostatních prvků užitkové zahrady, jako jsou keře či ovocné stromy. Ideální postavení dle světových stran je sever–jih.

Postup realizace

Pokud již máme plán, jak budou záhony vysoké, široké a dlouhé, v první etapě připravíme místo, kam je umístíme. Cestičky volíme široké 0,6–0,8 m a ideálně je zamulčujeme, zatravníme či vysypeme štěrkem nebo pískem, abychom na ně mohli pohodlně vstupovat za každého počasí. Postavíme si záhon libovolného tvaru a materiálu, který nám nejvíce vyhovuje. Nejčastěji jsou k vidění formální tvary jako obdélník a čtverec. Na dno záhonu se doporučuje připevnit pletivo s menšími oky, aby se zabránilo prolézání hlodavců. Začneme vrstvit biologický materiál ze zahrady jako je hotový kompost, zbytky zeleniny a ovoce z kuchyně, sláma, listí, tráva. Pokud zakládáme na jaře, můžeme použít na dno i pár větví z prořezaných ovocných stromů. Větve drží v půdě vlhkost. Vše prokládáme zeminou a na závěr vrstvíme jen zeminu. Nepoužíváme kůru, piliny a podobně, odebírají z půdy dusík. Tato kombinace biologického materiálu nám zaručí výživu zeleniny (není třeba hnojit chemickými hnojivy) a bohatou úrodu. Navrch záhonů vrstvíme mulč ve formě slámy, sena či jemné štěpky. Mulč drží vlhkost, brání prorůstání plevele a mnohdy chrání plody proti hnilobě, na niž trpí například jahody.

Na rozdíl od běžných mobilních nádob vyvýšený záhon zahrnuje více specifických vrstev, nejen tu drenážní a zeminu. Navzájem zde působí vrstvy zeminy a kvalitního kompostu, na první vrstvu zeminy je navíc vhodné uložit kvalitní organické hnojivo. Třeba sem našlapeme dobře proleželý koňský hnůj a zakryjeme listím, čímž se nám bude uvolňovat teplo, ovšem tento postup doporučujeme až na jaře – přes zimu by se koňský hnůj rozložil a bylo by po teple (teplo vzniká právě urychleným rozkladem tohoto hnojiva). Pokud zakládáte vyvýšený záhon před zimou, můžete použít třeba chlévský hnůj (chlévskou mrvu), který se rozkládá pomalu, anebo prostě zbytky z domácnosti a zahrady, které se zde postupně rozloží jako v kompostu. Všechny vrstvy na sebe budou navzájem působit a hnilobné procesy vytvoří teplo i v případě, že nesáhneme po koňském hnoji, ale dokonce ani po žádném jiném, jen po kompostu a zemině.

Zdroj: Vyvýšené záhony - postup
Zveřejněno dne: 14.12.2016


SiteMAP