Kvetoucí keře jsou neodmyslitelnými prvky okrasných zahrad, jsou ideální kulisou, která vytváří pocit stálosti. Existuje nepřeberné množství různých kvetoucích keřů, které jsou dekorativní svým tvarem, květy, vůní, barevnými listy či ozdobnými plody. Kvetoucí keře se používají v okrasných zahradách, parcích jako solitéry nebo k oddělení prostor v okrasných zahradách sestříháváním do živého plotu.
Okrasné keře jsou stálezelené nebo opadavé dřeviny s široce rozvětvenými výhony. Některé druhy mají na podzim nádherně zbarvené listy, jiné dekorují zahradu svými květy nebo okrasnými plody. Okrasné keře lze využít různě: můžeme je umístit do záhonů nebo živých plotů, můžeme jimi pokrýt půdu, též mohou růst osamoceně (jednotlivě) jako solitéry. Vždy záleží na tom, o kterou dřevinu se jedná, protože ne každý keř se hodí ke každému účelu. Okrasné keře patří mezi nejvděčnější zahradní prvky, nebývají totiž náročné na stanoviště ani na péči. Keře však musíme vybírat uvážlivě a při jejich výsadbě pak postupovat citlivě. Nejčastějším omylem bývá nesprávný řez a příliš hustá výsadba. Seznam okrasných keřů je velmi dlouhý a rozmanitý. V níže uvedených odstavcích budou přiblíženy některé druhy keřů.
Okrasné keře lze považovat za vhodný doplněk okrasných zahrad. Pokud navíc příhodně zkombinujeme druhy keřů (například tak, aby kvetly v různých časových obdobích), bude nám pestrá paleta barev oživovat zahradu téměř po celý rok.
Mahonie se využívají k výsadbě do volně rostoucích živých plotů, často lemují předzahrádky anebo cesty. Velmi dobře se uplatní i jako zahradní solitéry. Vzhledem k ostrým hrotitým zubům kožovitých listů jsou mahonie pro živé ploty velmi výhodné. Ostré hroty přebírají obrannou funkci a činí takové živé ploty neprostupnými. Větve mahonií pak patří k oblíbeným vazačským materiálům. Využívají se hlavně při tvorbě věnců a smutečních kytic. Vonné květy mahonií velmi hojně navštěvují včely a stávají se tak jejich opylovači. Ptáci se živí jejich modrými bobulemi, čímž se starají o šíření semínek keřů do okolí. Během zrání dochází k úbytku jedovatého alkaloidu berberinu v plodech, a tak je mohou ptáci bez obav konzumovat. Vlivem obsahu tohoto alkaloidu má dřevo mahonií žluté zabarvení.
Pokojové fíkusy (rod Ficus) patří k oblíbeným pokojovým rostlinám hlavně proto, že mají minimální nároky na péči. Dekorativně působí jako solitéry i ve skupinách. Nejčastěji se pěstují drobnolisté odrůdy fíkusu malolistého. Fíkusy pocházejí z Indie. Řadí se do čeledi morušovníkovitých (Moraceae). V pokojových podmínkách dorůstají od třiceti centimetrů do dvou metrů. Jejich hlavní předností je schopnost odstraňovat nečistoty ze vzduchu. Špatně snáší změny prostředí.
Fíkus je velmi oblíbená pokojová rostlina. Drobné lístky jsou dekorativní zvláště na vzrostlých stromech. Navíc má tento druh schopnost vychytávat nečistoty ze vzduchu.
Výška: 0,2–1,8 m
Tvar: strom
List: eliptický, lesklý, tuhý, řapíkatý
Barva listu: zelená
Nároky na světlo: plné slunce až polostín
Nároky na vlhkost: střední
Atraktivita: list
Použití: Je to velmi elegantní dřevina, která najde široké uplatnění v interiérech všeho druhu.
Ostatní: Fíkus drobnolistý miluje jasné rozptýlené světlo. Při mírné zálivce dobře prospívá. Pokud je v okolí vyšší teplota, má rád vyšší vzdušnou vlhkost.
Fikus malolistý – foto
Zde je několik fotografií, na kterých je možné vidět fíkus malolistý.
Rostliny tvoří nádherný živý plot a snesou hluboký stín pod stromy i plné slunce. V polovině jara vytváří drobné květy na klasech, následované jedovatými třešňově červenými bobulemi.
Jedná se o jednu z nejoblíbenějších rostlin na výsadbu živých plotů. Listy a růstové požadavky jsou jen některé vlastnosti, díky kterým je tato rostlina oblíbeným druhem pro ploty. Zde je více důvodů, proč byste si měli tuto rostlinu vybrat do svého živého plotu:
Rostliny jsou dostupné s různými typy kořenů; včetně těch pěstovaných v květináči, s kořenovým balem v jutě a nebo s holými kořeny.
Vytváří krásný živý plot a díky stálezeleným listům a rychlému tempu růstu může vaší zahradě poskytnout silný neprůhledný a trvalý živý plot.
Rostliny jsou přizpůsobivé, snášejí plné slunce i částečný stín a dobře porostou ve všech typech půd kromě špatně odvodněných nebo křídových půd.
Rostou do hustého, keřovitého živého plotu, ale nemusíte se bát, že byste se potýkali s přerůstáním, protože rostlina je poměrně nenáročná na údržbu. Potřebuje stříhání pouze dvakrát ročně.
V plné zralosti mohou dorůst až do výšky 5 metrů, takže je můžete pěstovat i podél hranic silnic jako protihlukové stěny.
Mají různá použití – lze je pěstovat jako větrolamy, pro soukromí nebo pro okrasnou hodnotu jako solitéry.
Jsou také účinné při snižování hluku a znečištění; proto jsou ideální pro zahrady v blízkosti průmyslových podniků a rušných silnic.
Jasně zelené listy vytvářejí estetickou přitažlivost ve vaší zahradě a odrážejí sluneční světlo.
Zahradní azalka se u nás pěstuje v mnoha odrůdách a kultivarech. Keříky jsou bohatě větvené, ty nejmenší dorůstají pouze do výšky deseti centimetrů, ty nejvyšší pak mají i přes dva metry. Menší druhy je vhodné umístit do skalky, velké pěstujte jako solitéry. Zahradní azalky jsou obrostlé středně velkými či drobnými matnými nebo lesklými zelenými listy, řídce porostlými chloupky, které se vyskytují často i na květech a semenících.
Podle odrůdy vyžaduje zahradní azalka slunné místo, polostín nebo i zastíněné stanoviště, ale pozor musíte dát především na kvalitu půdy. Všechny azalky totiž pocházejí z oblastí, kde je kyselá, dobře propustná a stále vlhká zemina. A přesně takovou jim musíte dopřát i na své zahrádce. V našich podmínkách ji jen málokde budete mít k dispozici přímo, takže pro azalku musíte připravit dostatečnou zásobu směsi rašeliny, nevápněného kompostu a listovky. Keře nemusíte usazovat hluboko do země, jejich kořeny se mělce rozrůstají doširoka, proto by měl být prostor s kvalitní půdou spíše dosti rozlehlý. Stálou vlhkost azalce zajistíte nejlépe tak, že kolem ní po zasazení položíte tmavou netkanou zahradnickou textilii a na ní rozložíte asi dvoucentimetrovou vrstvu mulčovací kůry. Nejenže to bude dobře vypadat, ale navíc fólií neprorůstá plevel a půda pod ní si při přiměřené zálivce dlouho udrží vlhkost.
Zahradní azalky se množí řízky, které získáte z nekvetoucích mladých kořenových výhonů. Řízky nejlépe zakoření v písku. Jakmile řízky zapustí kořeny, přesaďte je do menších květináčků, a to do zeminy s příměsí rašeliny, hrabanky a písku. Když se keříky rozrostou, můžete je přesadit na vhodné stanoviště.
Záhonové pryskyřníky vyžadují slunné stanoviště nebo polostín. Daří se jim na chladném stanovišti, kde vydrží kvést nejdéle. Snesou krátkodobě i teploty bod bodem mrazu. Možno množit výsevem vždy zjara. Na podzim lze množit dělením trsů. Hlízy se sázejí v březnu 5 cm hluboko do půdy. Před sadbou je třeba nechat hlízy přes noc namočené ve vodě. Pryskyřníky sázené v březnu vykvétají v červnu. Jelikož není rostlina mrazuvzdorná, je nutné na zimu hlízu ze země vyndat. Rostlina preferuje dobře propustnou vlhkou půdu. Má ráda přímé světlo a je mrazuvzdorná. Květinu můžeme uchovat pomocí silikagelu nebo sušením tak, že ji pověsíme na suché tmavé stanoviště květy dolů.
Mnohem lépe než jako solitéry vyniknou tyto rostliny v hustších porostech. Hodí se na okraje záhonů i jako součást skalek. Jsou také tradiční součástí asijské zahrady. Oblíbené jsou žluté, červené, oranžové, růžové nebo i bílé pryskyřníky. Nabízejí opravdu celou paletu pestrobarevných odstínů. Podmínky pro jejich pěstování v Čechách nejsou úplně optimální, přesto je již k dispozici řada nádherných kultivarů, které na vlastní zahrádce můžete vyzkoušet. Pryskyřníky jsou náchylné na nízké teploty a ostrý vítr. Jestliže jim vytvoříte optimální podmínky pro jejich růst, budou vám kvést až šest týdnů. Po odkvětu je můžete ostříhat. Na příští sezónu se doporučuje uschovat nově narostlé hlízy. Ty by po celou zimu měly být v suchu a v chladu. Pokud se chystáte na tuto nebo příští sezónu pořídit novou rostlinku, pořádně si ji při koupi prohlédněte. Některé květiny jsou vhodné pro výsadbu do květináčů, jiné spíše pro řez.
Buxus patří do podříše vyšších rostlin, konkrétně mezi ty krytosemenné, což znamená, že vajíčka této rostliny jsou ukryta v pestíku, na rozdíl od nahosemenných, kdy leží volně na listech. Náleží do řádu zimostrázotvarých, konkrétně do čeledi zimostrázovitých. V Česku je nejoblíbenější zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens), přičemž se využívá jako obruba cest, živý plot či ozdoba vchodu.
Lze jej velmi snadno tvarovat do nejrůznějších podob. Má drobné kožovité listy, které jsou na vrchní straně lesklé a tmavozelené, na rubu pak žlutozelené. Buxus kvete v březnu až dubnu, jeho plody (třírohé tobolky) dozrávají na podzim. Této okrasné dřevině se daří v každé nepříliš těžké nebo suché půdě, na slunci i ve stínu. Zimostráz neboli buxus je tedy vděčná, nenáročná rostlina, která roste poměrně dobře kdekoli bez nároků na půdní podmínky. Nejlépe však roste na vápenitých a hlinitých půdách. Pokud jej budete pěstovat v písčité půdě, je dobré pravidelně zapracovávat vyzrálý zahradní kompost. Půda by měla být dostatečně propustná a vlhká, nikoli však přemokřená. Buxusy hůře snášejí stanoviště na plném slunci, například u jižních stěn domů nebo zdí, což vede často k popálení a žloutnutí listů. Dokonce snáší bez újmy na svém vzhledu i znečistěné ovzduší, poškozuje ho pouze psí moč. U nás tvoří zimostráz výhradně keře, roste pomalu, a tak se dobře hodí do živých plotů, nízkých plůtků nebo jako obruba záhonů či chodníků a cest.
Nejčastěji se buxusy pěstují jako solitéry v zahradách a parcích, jelikož se mohou různě tvarovat. Jakékoliv (i radikální) řezy dobře snášejí. Optimální dobou pro tvarování a řezání zimostrázů je léto.
Živý plot z tújí (dříve psáno také thuje a nesprávně tůje) vyžaduje minimálně řez alespoň dvakrát ročně, a to na samém sklonku zimy a koncem června. Čím častěji budete řez túje provádět, tím hezčí živý plot bude. Pokud byste túje nechali třeba rok bez zastřižení, následující řez by musel být hluboký (do staršího dřeva). Živá stěna by pak špatně obrůstala, keře by vypadaly omšele a s výsledkem byste určitě nebyli spokojeni. Túje můžeme nechat přirozeně rozrůstat, máme-li dost místa.
Túje všeobecně dobře snáší stříhání a tvarování. Zastřihovat je můžete během celé vegetace, tedy od jara do podzimu. Jarní tvarování rychle obrazí a během vegetace dorůstá. Není však vhodné zastřihávat túje během zimy (listopad až únor), protože do jara stejně neobrazí, ani se nezahojí. Tuhé mrazy mohou navíc nezhojené ranky vysušit a zaschlé konečky větví následně moc parády nenadělají. Tvarování živých plotů se provádí jednou až dvakrát ročně. Záleží na bujnosti růstu a nárocích na ideální tvar. Z praxe i literatury lze doporučit tvarování jednou na jaře (březen až květen) a popřípadě podruhé koncem léta (konec srpna až září).
Túje čili zerav západní (Thuja occidentalis) má velmi široký sortiment kultivarů. Najdeme mezi nimi typy různých tvarů, vysoké stromovité, kuželovité, úzce sloupovité i keřovité. Na druhé straně je řada zakrslých kultivarů kuželovitých, kulovitých i rozložitých. Správný tvar je tudíž závislý na druhu rostliny. Túje můžete využít jako solitéry, do skupinových výsadeb (pozor na příliš mnohobarevné kombinace), do skalek či jako přenosnou zeleň.
Keř je dřevnatá rostlina vyšší než trávy a byliny, která se hned u země nebo poměrně nízko nad zemí dělí do mnoha větví. Na rozdíl od vyšších stromů nemají keře hlavní kmen. Jsou to dřeviny, které se větví od báze, zpestřují výsadbu, vytvářejí harmonický přechod mezi trvalkami a stromy, poskytují útočiště drobným živočichům, zvláště opeřencům, a nás chrání před větrem a zvědavými pohledy. Okrasné keře jsou stálezelené nebo opadavé dřeviny s široce rozvětvenými výhony a jsou vhodné jak k vyplnění záhonu, tak do živých plotů, k pokrytí půdy nebo jako solitéry. Záleží však, jaký druh dřeviny si vyberete. Ne každý keř se hodí ke každému účelu. Všeobecně lze ale říci, že keře patří mezi nejvděčnější zahradní prvky. Nejsou náročné na stanoviště ani na péči. Při jejich výsadbě je však třeba zjistit, jak keř může vyrůst a jakému stanovišti dává přednost.
Keře poskytnou soukromí, přilákají zpěvné ptáky, některé i motýly. Přínosné jsou všechny keře, druhy, které krásně kvetou, voní či dávají plody, pak dvojnásob.
Pro nejlepší výsledek vysázíme z celkového počtu přibližně 25 % stálezelených a 75 % opadavých keřů. To jsou ideální proporce celoročně zajímavého osázení. Důležitá je i rozmanitost. Zastoupeny by měly být keře nízké i vysoké, kvetoucí, plodící, voňavé, s tvarovanými listy, s barevnými výhony i podzimním vybarvením.
Pro nepřetržité clonění se nejlépe hodí keře, kterým neopadávají listy. Keříky do výšky 60 cm lze využít do bordur, k pokryvu půdy, mezi trvalky v prvních řadách i do nádob. Keře vysoké kolem dvou metrů fungují jako živé ploty, pozadí pro květiny a na malých zahrádkách zastupují stromy.
Většina druhů pochází z teplých oblastí, takže je v našich podmínkách možné pěstovat je pouze jako pokojové rostliny. Jsou velice dekorativní, nenáročné a hlavně vhodné do všech typů bytů. Vzrostlé rostliny se silnými, efektními kmeny vyniknou především jako solitéry ve větších místnostech, zimních zahradách či halách.
Juky lze pěstovat ve dvou základních typech. Jednak tak, jak rostou ve svém přirozeném prostředí, to znamená, že je růžice v tomto případě zasazená přímo do substrátu, roste vzhůru a postupem času vytváří zdřevnatělý kmen. Mnohem častěji se však můžete setkat s jukou palmovitého tvaru, kdy ze silného zdřevnatělého kmínku vyrůstá několik postranních růžic ostrých listů. Mladé listy bývají tuhé a vzpřímené, postupem času se ale ohýbají dolů. Po uschnutí opadají a zanechávají po sobě charakteristickou jizvu. Listy juky jsou čepelovité, na okrajích zubaté. Juka rozkvétá od druhé poloviny června a kvete do konce července, ale teprve když dostatečně dospěje a zesílí, což může trvat i několik let. Květy mívají bílou, krémovou nebo voskově bílou barvu. Některé druhy mohou mít květy světle zelené nebo nachové. Květy vyrůstají buď v hroznech, nebo v latách. Skládají se ze šesti okvětních lístků. V době kvetení je juka mimořádně působivá. Plodem juky je tobolka nebo bobulka.
Vedle základního druhu s tmavě zelenými listy s namodralým nádechem existuje také několik zajímavých pestrolistých kultivarů. K těm nejoblíbenějším patří například Bright Edge se žlutě lemovanými listy nebo Golden Sword (v překladu „zlatý meč“), jehož listy jsou téměř celé žluté a zdobí je zelené okraje.
V našich domácnostech je asi nejrozšířenějším druhem Yucca elephantipes, která pochází z Mexika a Guatemaly. Přestože ve svém přirozeném prostředí dosahuje běžně výšky nad 10 m, v bytě roste velmi pomalu. Má rozšířený spodek kmene a matně zelené listy. Dalším druhem juky, se kterým se můžeme setkat spíše ve specializovaných obchodech, je Yucca aloifolia. Ta je specifická tím, že u země vytváří rozvětvené kmínky (takzvaná dvojčata) a u báze tvoří často odnože. Její listy jsou tmavozelené, špičaté a tuhé. U starších exemplářů se pak můžete dočkat i vysokých květenství se žlutavými květy. Tento druh pochází z jihu USA a Mexika, ale můžete se s ním setkat i na západoindických ostrovech. Dalším zajímavou odrůdou je Yucca texanum, která patří k vzácným druhům na jihu USA. Její úzké listy jsou pokryté bílým chmýřím.
Bíle kvetoucí okrasné keře kvetou od jara do podzimu, vždy záleží na konkrétním druhu. Tyto keře nejsou náročné na pěstování, některé snáší i přímé slunce. Keře se podle typu zastřihávají.
Zde můžete vidět okrasné keře, které mají bílé květy.
Pustoryl obecný
Pustoryl obecný je keř, jenž dorůstá do výšky 1 až 4 m. Větve má vzpřímené, později mírně ohnuté, v mládí žlutohnědé a slabě chlupaté, později tmavohnědé, s odlupující se borkou. Listy jsou vejčité, na bázi klínovité, na vrcholu zašpičatělé, v horní části zubaté. Květy, které intenzivně voní, má uspořádané nejčastěji v 5 až 10květých hroznech. Bývají 4četné a mají bílou až krémovou barvu, často se slabě žlutým nádechem. Pustoryl kvete v červnu a v červenci. Vyhovuje mu téměř jakákoliv slabě kyselá, propustná, nejlépe hlinitá a výživná půda a slunné nebo jen lehce stinné stanoviště. Každoročně nebo jednou za 2 až 3 roky je dobré keř po odkvětu prořezat.
Šeřík
Jedná se o opadavý keř, který bývá až 5 m vysoký. Větve šeříku jsou metlovité, borka zpočátku tmavě zelená, později šedohnědá. Listy má řapíkaté, vejčité, celokrajné, na špičce dlouze protáhlé. Kvete v květnu. Květy jsou uspořádány v latách dlouhých až 20 cm, jsou 4četné, mají bílou barvu a krásně voní. Plodem je tobolka. Jedná se o nenáročný keř, jenž snáší přímé slunce.
Komule Davidova
Opadavý nebo poloopadavý keř, který je vysoký 2 až 5 m. Letorosty jsou žebernaté, na koncích šedoplstnaté, jinde pouze řídce chlupaté nebo lysé. Komule má vstřícné, krátce řapíkaté listy tmavě zelené barvy. Květy vyrůstají v bohatém, úzce válcovitém, přímém nebo na konci převislém hroznu, jenž může být až 40 cm dlouhý. Mají bílou barvu, v ústí korunní trubky jsou oranžové. Komule kvete od července do října. Jejím plodem je tobolka. Jedná se o rostlinu nenáročnou na půdu, vyhovuje jí slunné stanoviště. Během tužších zim může sice zmrznout až k zemi, ale na jaře obvykle znovu vyraší a během jedné vegetační sezóny vyroste v bohatě kvetoucí keř. Pokud během zimy nevymrzne, je vhodné ji v únoru nebo březnu seříznout na výšku jen okolo 30 cm. Pokvete pak více.
Azalka japonská
Nejmenší druhy těchto bohatě větvených keříků dorůstají do výšky pouhých 10 cm, kdežto druhy nejvyšší mohou měřit 2 m i více. Nejmenší druhy se hodí na skalky, velké vyniknou jako solitéry. Azalky obrůstají středně velkými či drobnými, matnými nebo lesklými, pevnými zelenými listy, které bývají řídce porostlé chloupky. Chloupky se často objevují i na květech a semínkách. Azalkám obecně vyhovuje polostín a mírně vlhká půda. Venkovní azalky vyžadují půdu kyselou, velmi humózní a lehkou.
Jsou to velmi rozsochaté stálezelené a trnité keře. V létě se však jako zázrakem obsypou obrovským množstvím plodů velikosti hrachu, kterým říkáme malvičky. Mohou být v barvě šarlatové, pomerančově oranžové anebo sytě žluté. Ty pak rostliny zdobí přes celou zimu. Od jara do počátku léta keř zdobí chocholíkovité květy složené z mnoha drobných bílých kvítků. Rostlina kvete tak bohatě, že jsou větve květy doslova obsypány. Od října do zimy rostlinu zdobí korálkovité plody ve žluté, oranžové nebo červené barvě. Kromě květů a pestrých plodů jsou také dekorativní listy, které zůstávají na rostlině po celý rok. Jsou oválné, lesklé a na krajích pilovité, mají tmavě zelenou barvu. Rostou na trnitých větvích. Hlohyně se s oblibou používají do živých plotů nebo k výsadbě ke zdem. Keř roste poměrně hustě a dorůstá výšky 2–3 m.
Hlohyně jsou vhodné zejména na nepropustné živé ploty, ale i jako svěží podrost. Dobře vegetují v polostínu vyšších dřevin. Nejraději však mají dobrou propustnou půdu, spíše sušší a na slunném místě. Uplatňují se také v menších skupinách a některé druhy jsou vhodné i do nádob.
Svými četnými rumělkově červenými plody působí na podzim velmi pěkně odrůda například Pyracantha coccinea Roem (hlohyně šarlatová). Je to poměrně vysoký keř dosahující výšky mezi 2 a 3 m, s mírně lesklými sytě zelenými listy. Květy má uspořádané v chocholících.
Hlohyně jsou velmi odolné, takže je není potřeba ani přistiňovat v předjarním období, abychom je ochránili před prudkým sluníčkem.
Pyracanthy dobře snášejí i obsah vápníku v půdě, stejně jako například kdoulovce, skalníky, lýkovec anebo škumpa a meruzalky. Co se přihnojování týče, končíme s ním nejpozději v červenci, aby nové letorosty mohly dostatečně vyzrát ještě do příchodu zimy.
Pokud se rozhodnete pěstovat hlohyně na své zahradě, jistě oceníte jejich celkovou nenáročnost a velkou dekorační hodnotu. Můžete je nechat i částečně pnout po opoře anebo jimi zakrýt méně vzhledná místa zahrady, i tam jejich pěstování splní svůj účel.
Hlohyně nejlépe plodí na slunečném místě, ale roste i ve stínu. Nesnáší trvale zamokřené a nepropustné plochy. Je vápnomilná a snese sucho. V zásadě je nenáročná. Za silnějších mrazů namrzá, ale dobře regeneruje. Vysazujeme ji s kořenovým balem, nejlépe z kontejneru v předjaří. Starší keře špatně snášejí přesazování.
Tvarovaný živý plot z hlohyně stříháme zjara těsně před rašením. Dobře snáší znečištěné ovzduší. Množit se mohou na podzim řízky.
Hlohyně vysazujeme jako solitéry, do smíšených nebo jednodruhových skupin, do tvarovaných i volně rostoucích živých plotů. Může vytvořit až nepropustné houštiny. Dá se také uchytit ke zdi a vést po způsobu popínavých rostlin. Samozřejmě musíme rostlině pomoct, výhony přichytit a pravidelně vyvazovat a tvarovat k opoře. Hlohyně se hodí především k tvorbě plotů a živých ohrazení, bývá vedena po stěnách budov. Kvůli své hustotě a neproniknutelnosti je pro tyto účely nedocenitelná. Využita však může být jako velmi dekorativní solitér parků a zahrad či jako nádobová rostlina (nižší kultivary). Keř tvoří ostré trny, koruna je velmi hustá. Keř bývá květy i plody doslova posetý. K hnízdění ho vyhledávají ptáci.
Ozdobnost bílých kvítků a lesklou zeleň listů předčí hýřivé plody, které na hlohyni nejvíce upoutají.
Pokud chcete svou zahradu ozdobit bíle kvetoucím keřem, můžete vybírat z kultivarů těchto známých druhů: kdoulovec, čilimník, hroznovec, ibišek, hortenzie, tavolník, šeřík, kalina, vajgélie, trojpuk.
Kdoulovec
Kultivar Chaenomeles x superba ´Nivalis´je opadavý listnatý keř dorůstající do výšky 1,5 až 2 m. Kvete v březnu a dubnu. Vhodný je do skupin, jako živý plot nebo coby solitér. Lze jej dobře tvarovat řezem.
Kultivar Cytisus praecox ´Albus´ je zelený metlovitý keřík, dorůstající do výšky okolo 1,5 m. Kvete v květnu a červnu. Po odkvětu je nutný hluboký řez, ale určitě neřežte až do starého dřeva. Vyžaduje lehčí, písčité půdy a slunné stanoviště. Ve stínu totiž málo kvete a špatně vyzrávají nové výhony, které pak v zimě snadno namrzají.
Kultivar Exochorda x macrantha ´The Bride´ dorůstá cca do výšky 1 m. Listy jsou opadavé, obvejčité, až 7 cm dlouhé, raší poměrně brzy zjara. Keř kvete v květnu poměrně velkými jednoduchými květy uspořádanými v hroznech. Květy nejsou vonné a objevují se na loňských výhonech (řez tedy provádějte ihned po odkvětu). Tvar keře je zaoblený a přepadavý. Hroznovec roste pomalu a hustě, je to nenáročná dřevina, vhodná téměř do všech podmínek.
Kultivar Hibiscus syriacus ´China Chiffon´ dorůstá do výšky 1,5 až 2,5 m, kvete v srpnu až září nápadnými plnými bílými květy s červeným středem. Listy raší na jaře dost pozdě, jsou trojlaločné, hrubě zubaté. S podzimem se zbarvují do žluta a opadávají. Tento kultivar je mrazuvzdorný.
Na zeminu je nenáročný, přizpůsobí se téměř jakékoliv půdě. Vyhovuje mu spíš mírně vlhká půda, ale pozor na přemokření. Vysazuje se na slunné stanoviště. Řez provádějte jen tehdy, je-li to nutné. Vysazujte je jako menší solitéry nebo do skupin keřů. Přihnojujte kvůli lepšímu kvetení.
Kultivar Spiraea japonica ´Albiflora´ je opadavý nízký keř dorůstající cca do výšky jednoho metru. List je zelený, květy se objevují v červnu až srpnu. Roste vzpřímeně, jde o nenáročný keř, který lze každoročně tvarovat řezem.
Kultivar Viburnum plicatum ´Kilimadjaro´ dorůstá do výšky necelých dvou metrů. Čistě bílé květy jsou složené ve vrcholových latách, vyrůstají po celé délce vodorovných větví a ve velkém množství se objevují od konce května až do června. Opadavé listy jsou podlouhle vejčité, zelené, na rubu šedavé, chlupaté, na podzim se barví do fialova. Na keři jsou mírně svěšené. Kalina je nápadný, působivý solitér, ale lze ji sadit i do malých skupin a do podrostových partií.
Kalina vyžaduje slunce až polostín. Půdu vlhčí, humózní, mírně kyselou až neutrální. Řez není nutný. Pokud už potřebujete keř zmenšit, zakracujte jej až po odkvětu.
Kultivar Weigela hybrida ´Snowflake´ dorůstá do výšky okolo 2 m. Květy se objevují v kvatnu a červnu, často však nakvétá během léta ještě jednou. Listy jsou svěže zelené.
Vajgéliím vyhovují mírně vlhké živné půdy a slunné stanoviště. Pokud ji pěstujete v polostínu, výhony jsou méně zabarvené a kvetení je slabší. Keř lze velmi jednoduše tvarovat řezem, nejlépe po odkvětu (podpoříte tím opakované kvetení).
Kultivar Potentilla fruticosa ´Abbotswood´ je vzpřímeně rostoucí, hustě větvený keř, který dorůstá do výšky 40 až 60 cm a šířky 60 až 100 cm. Kvete od začátku léta velkými bílými květy někdy až do prvních mrazů.
Mochna vyžaduje dobře propustnou půdu a slunné stanoviště. Je mrazuvzdorná. Na začátku jara keř zkraťte minimálně o jednu čtvrtinu, podpoříte tím kompaktní růst. Mochna se hodí jako podrost pod vyšší stromy.
Kultivar Hydrangea arborescens ´Annabelle´ patří mezi oblíbené keře, neboť jde o naprosto mrazuvzdornou odrůdu, která kvete extrémně bohatě od srpna do září i po radikálním sestříhání zjara. Kulovité květy mohou být až 18 cm široké. Ideální je jako solitér. Dorůstá do výšky necelých dvou metrů.
Hortenzie vyžaduje hodně světla, ale je nutné ji chránit před prudkým slunečním úpalem. Půdu vyžaduje stále vlhkou, v zimě zálivku omezte.
Kultivar Deutzia Scabra gracilis je rychle roatoucí opadavý keř, který roste vzpřímeně do výšky okolo 2,5 m. Větvičky má duté, listy vejčité, oboustranně drsné. Rozkvétá obvykle v červnu bílými květy v úzkých dutých latách.
Vyžaduje slunné stanoviště, půdu živnou, propustnou a spíše lehčí. V tuhé zimě může namrznout, ale po seříznutí velmi dobře regeneruje.
Konifery se vysazují jako různorodé skupiny jehličnanů i jednotlivé solitéry nápadné nejen pestrými jehlicemi či zajímavým tvarem, ale i nízkým nebo přímo zakrslým růstem.
Většinu těchto zákrsků tvoří kultivary našich dobrých známých jehličnanů – borovice, smrku, tisu nebo jalovce. Ve skalkách objevíme často ještě menší zakrslíky smrčků, cypřišků nebo půdopokryvných jalovců.
Výhodou těchto konifer je velmi pomalý růst do výšky, navíc většina z nich dobře snáší zaštipování a tvarování mírným řezem nebo zastřihnutím.
Velmi oblíbeným jehličnanem je zakrslý kónický smrček (Picea glauca Conica) dorůstající po letech do výšky dvou a půl metru nebo pomalu rostoucí, ploše kulovitý smrk (Picea pungens Glauca globosa) vysoký do jednoho metru.
V posledních letech se objevují formy zakrslých smrků s jehlicemi namodralými, zlatavými a stříbrnými.
Stejně tak najde uplatnění borovice kleč (Pinus mugo), která je k dostání v četných variantách a barevných odstínech. Je nenáročná na půdu a odolává znečištěnému prostředí, větší nároky má jen na světlo. Dobře snáší tvarování zaštipováním jarních výhonů v červnu. Zpomalí se tak růst, a navíc borovice získá kompaktnější vzhled.
Krásnou solitérou malé zahrady se může stát jedlovec (Tsuga canadensis Minuta) dorůstající výšky šedesáti centimetrů, hustý a ploše převislý. Snese i vlhké půdy a je velmi odolný proti mrazu.
Dobře vypadají i nízké a poléhavé kultivary jalovce s jehlicemi od stříbřitě bílé přes modravou až po žlutou. Rostou poměrně pomalu a některé kultivary mají při plazivém růstu schopnost kopírovat terén.
Za zmínku stojí i tis červený (Taxus baccata) nebo tis japonský (Taxus cuspida) v zakrslém tvaru, případně jejich kříženci. Rostou hodně pomalu, velmi dobře snášejí tvarování řezem a v nabídce najdete i barevné variety.
Všechny výše jmenované jehličiny se hodí nejen pro výsadbu do skalek, ale i do pěstebních nádob. Před nákupem v zahradnictví je dobré poradit se s odborníky, jak zkombinovat různé tvary a jejich barevnost.
Nejvhodnější dobou pro jejich výsadbu je jaro nebo podzim, konifery pěstované v kontejnerech lze vysazovat celoročně.
Zakrslé jehličnany žijí několik desetiletí, potřebují proto při výsadbě do nádob dobrou drenáž a nevysychavou propustnou zeminu.
Hluboký stín nesvědčí zvlášť mladým rostlinám, které se pak vytahují a ztrácejí tvar. Pravidelná zálivka je samozřejmostí i v bezmrazém období během vegetačního klidu – konifery většinou nezmrznou, ale uschnou.
Během vegetace jsou vhodná hnojiva podporující růst, ke konci vegetačního období hnojiva s vyšším obsahem draslíku a fosforu – k podpoře vyzrávání pletiv. Při dobré péči vám konifery spokojeně porostou a předvedou se v plné kráse.
Čisté, strohé linie úzce rostoucích jehličnanů zesilují dojem upravenosti a harmonie. Vytvářejí protipól k rostlinám s bujnější stavbou, pestrými listy a květy a odvádějí od nich pohled vzhůru. Toho lze využít pro zviditelnění odlehlého zákoutí či určitého místa, například vstupu do části zahrady s odlišným využitím, středu protínajících se cest nebo třeba zátiší s uměleckou plastikou. Na rozlehlé ploše fungují jako orientační body. Navozují pocit klidu, zároveň však pozorovatele provokují a udržují ve střehu, zvlášť když dosahují značné výšky. Třebaže jehličnany s tužkovitou siluetou neposkytují blahodárný stín, čím starší a vyšší jsou, tím větší pozornost upoutávají. Přímo si o ně říkají pozemky s rovinatým terénem a velkou trávníkovou plochou, jimž chybí výšková členitost. Nezklamou ani v době, kdy zahradu přikryje sníh.
Jemný a působivý kontrast vznikne, když stálezelené vertikály spojíte s okrasnými travami. Poutavou hru tvarů vyvolají spolu s dřevinami, které se svými dlouhými vodorovnými větvemi rozpínají do šířky několika metrů. Velmi jim sluší také partnerství s bohatě kvetoucími keři, jako jsou pustoryly (Philadelphus), kolkvicie (Kolkwitzia amabilis), magnólie (Magnolia) či tavolníky (Spiraea).
Druhy
Jde o dřeviny velmi oblíbené v našich zahradách, které se používají jak do stříhaných živých plotů (tis obecný – Taxus baccata, cypřišky – Chamaecyparis, jalovec – Juniperus virginiana, zerav – Thuja occidentalis, jedlovec – Tsugaheterophylla a další), tak jako solitérní (osamoceně stojící) anebo v malých skupinách (další z jehličnanů – smrky, borovice, jedle, modřín).
Rozmarýn lékařský pochází ze Středomoří, ale byl nejspíš známý již ve starém Egyptě. Je to bylinka mnoha možností – hezky voní a vypadá, lze ji tedy využít jako dekorativní rostlinku, ale zároveň má mnoho vlastností, které se uplatní v kuchyni, v bylinkářství i v kosmetice.
Význam rozmarýnu v provensálském koření je, že má dezinfekční a antiseptické účinky, povzbuzuje oběhový systém, zlepšuje prokrvení všech částí těla včetně mozku, čímž posiluje paměť a soustředění, uklidňuje a mírní nervové vyčerpání.
Bazalka
Bazalka pravá je jednoletá bylina, která patří do čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae), přičemž existuje asi 60 druhů. Původně pochází z tropů Afriky a Asie. Dorůstá do výšky 15 až 60 cm, sklízí se v období dubna až října, ale nejlepší je listy sklízet před rozkvětem, neboť po odkvětu jsou listy tuhé a trpké. Kvete v období července až září. Bazalka je velmi aromatická jednoletá bylina, která je díky svému všestrannému použití velmi oblíbená. Můžete ji používat v kuchyni, léčitelství anebo jen tak na okrasu.
Význam bazalky v provensálském koření je ten, že podporuje chuť k jídlu, má zklidňující účinky, snižuje hladinu glykémie. Kromě výborné chuti obsahuje bazalka také vitamíny, minerální látky a ostatní bioaktivní látky.
Tymián
Tymián patří mezi rostliny z čeledi hluchavkovité. Jeho název pochází z řeckého slova thymos, což znamená odvaha, síla, mužnost, případně kouřová oběť, kouření, či lidská duše. Starověcí Egypťané používali silici tymiánu k balzamování svých zesnulých. V Aténách ho pěstovali Řekové, kteří tvrdili, že tymián jim dodává sílu a osvěžení. Zároveň tymián využívali jako obětní bylinu do kadidel, která nepřetržitě hořela na oltářích chrámů. Římští vojáci si z něj připravovali koupel proto, aby získali odvahu a získali sílu. Významný římský básník Vergilius píše o tymiánu jako „o prostředku prodlužující trvanlivost masa“. Ve středověku se připravovali z tymiánu velmi lahodné omáčky, do jednotlivých pokrmů se přidával podrcený spolu se solí. Zároveň ho v tomto období považovali lidé za magickou rostlinu, a tak ji přidávali do kadidel a připravovali z ní posilující a povzbuzující nápoje. Dokonce věřili, že zažene noční můry a pomůže lidem spatřit a poznat skřítky. V tomto období nosili tymián na svých svršcích vysoce postavené ženy, které jím obdarovávali rytíře odcházející na křižácké výpravy.
Význam tymiánu v provensálském koření je ten, že je přírodním antibiotikem.
Majoránka
Majoránka zahradní je vytrvalá keřovitá rostlina až 20 cm vysoká, která kvete od července do září. Vyžaduje lehčí záhřevnou a vápnitou půdu, dostatek živin a vláhy. Semena vyséváme brzy na jaře a mladé rostlinky vysazujeme na záhon, až když nehrozí mrazíky. Alespoň pár rostlinek majoránky by nemělo chybět ani na sebemenší kořenové zahrádce. Majoránce se dobře daří i v předokenní bylinkové zahrádce.
Význam majoránky v provensálském koření je ten, že působí příznivě proti nadýmání, nechutenství, je prevencí před průjmy a nachlazením.
Estragon
Správný botanický název estragonu je pelyněk kozalec nebo pelyněk estragon. Tato rostlina patří do čeledi hvězdnicovitých. Na příznivých stanovištích dosahuje výšky asi 150 cm. Její listy jsou svěže zelené, celokrajné, úzké a dlouze zašpičatělé s velmi krátkým řapíkem a jemně ochmýřené. Tvar listu připomíná list travin. Květem je velmi nenápadný úbor zelenožluté barvy. Množství aromatických látek v estragonu se úzce váže na oslunění jeho stanoviště. Čím slunnější místo, tím více silic v nati a listech. Semenem estragonu je drobná nažka. Estragon lze pěstovat ve dvou formách, ruský estragon je méně choulostivá robustní rostlina, která ovšem není oproti druhé formě, takzvanému francouzskému neboli německému estragonu, tak jemně aromatická. Francouzskému estragonu se u nás ale také daří. Je třeba jej předpěstovat ve skleníku nebo v místnosti a dále se pěstuje pouze jako letnička.
Význam estrogenu v provensálském koření je ten, že této směsi dodává sladce nahořklou, štiplavou chuť a kořenitou vůni, připomínající lékořici.
Levandule
Vzhledem ke své vůni a půvabným květům se levandule lékařská často pěstuje na zahrádkách spolu s alpínkami. Květy mají barvu modrou, fialovou, růžovou nebo bílou. Rostlina vyžaduje slunné stanoviště a lehkou, suchou a na vápník bohatou půdu. Množí se semeny, řízky nebo dělením starších trsů. Je to vytrvalý polokeř, bohatě větvený, až 60 cm vysoký. V chladnějších zimách snadno vymrzá, a proto je lépe ji na zimu chránit zakrytím. Předtím však odkvetlé větve krátce sestřihneme, aby na jaře opět silně vyrašily. Květy levandule jsou ke kořenění příliš voňavé.
Význam levandule v provensálském koření je ten, že sušené listy jsou nahořklé a chutnají silně kořenitě, což podtrhuje chuť provensálského koření.
Saturejka
Saturejka zahradní je jednoletá bylina, vysoká až 30 cm, s lodyhou na spodu dřevnatící a keřovitě rozvětvenou. Kvete od července do zámrazu. Je velmi vhodná k pěstování na kořeninových a bylinkových zahrádkách. Množí se semeny, které vyséváme brzy na jaře přímo do volné půdy. Sklízejí se nezdřevnatělé části kvetoucí natě a suší se.
Význam saturejky v provensálském koření je ten, že je jemně aromatická a působí proti nadýmání a preventivně proti průjmům.
Dobromysl
Dobromysl můžeme pěstovat i na zahrádce nebo na balkoně. Je ideální rostlinou na skalku – nízké odrůdy velmi brzy vytvoří hustý kobereček, který se v létě obalí drobnými, tmavě růžovými květy. Množí se snadno dělením. Dobromysl obecná neboli oregano je nejen výtečnou kořenovou zeleninou, ale pro svůj vzhled i oblíbenou okrasnou trvalkou pěstovanou často na zahrádkách, kde vytváří bohatě kvetoucí solitéry. Vyšší druhy jsou vysoké až 50 cm. Nejlépe se jí daří na suchém a vápnitém podkladě, jinak je zcela nenáročná. Snadno se pěstuje ze semen vysévaných brzy na jaře nebo dělením starších trsů.
Význam dobromyslu v provensálském koření je ten, že podporuje trávení.
