Téma: 

tradice

Velikonoční beránek

Tradice

Velikonoce, jako svátky umučení a vzkříšení, patří k základním křesťanským pohyblivým svátkům. Ostatní pohyblivé svátky se odvozují vždy od data velikonoční neděle. Podle církevní historie připadlo utrpení Kristovo na dobu, jež následovala po jarní rovnodennosti, a současně mu předcházel jarní měsíční úplněk. Toto pravidlo bylo vzato za základ a křesťanské Velikonoce (velikonoční neděle) se slaví vždy první neděli po prvním jarním úplňku.

Symbol beránka je pro Velikonoce tradiční, protože už v pohanských časech působili pastevci na velmi rozsáhlých územích. Židé vnímají ovce jako členy Božího stáda, beránka ovšem zabíjeli i na památku vyvedení lidu Izraele z egyptského otroctví.

V křesťanství beránek symbolizuje Beránka božího – nevinného, čistého a poslušného beránka, který byl obětován na kříži a jeho krev zachránila pokřtěné od hříchu a od smrti.

Beránek je coby obřadní pokrm známý už od středověku. Nikdo už ovšem nezjistí, zda se velikonočním beránkem rozumí dnešní sladké pečivo ve stovkách variant, nebo skutečně pouze jehněčí maso. Ale jelikož se masitý pokrm mohl jíst až po svěcení pokrmů, které připadalo na Boží hod velikonoční (velikonoční neděle), a pak také z důvodu, že beránka jako masitý pokrm si nemohl dovolit každý, se dá předpokládat, že naši předkové připravovali beránka pečeného z těsta jak slaného, tak i sladkého. Tomu odpovídá jeden starý recept, který jako suroviny mimo jiné uvádí rýži, rýžovou mouku, mandle a mandlový olej.

Zdroj: Velikonoční beránek
Zveřejněno dne: 6.12.2016

Recepty na české vánoční cukroví

Co jsou to Vánoce?

V Česku je za vrchol Vánoc považován především Štědrý den, tedy 24. prosinec, coby předvečer samotné slavnosti, do Vánoc je někdy zahrnována i doba adventní, která Vánocům předchází. K Vánocům se pojí nejrůznější tradice, k nimž se řadí vánoční stromek, jesličky (betlém), vánoční dárky, které nosí Ježíšek, či vánoční cukroví; některé z těchto tradic pocházejí již z předkřesťanských dob a souvisí s oslavou slunovratu, který na tyto dny též připadá. V současné době se však původní, náboženský význam Vánoc vytrácí a Vánoce se považují i za jeden z nejvýznamnějších občanských svátků. Většina českých rodin si na Vánoce pořídí vánoční stromeček, který ozdobí skleněnými koulemi, třpytivými řetězy, vločkami, nebo slaměnými a jinými ozdobami. Na Štědrý den lidé podle tradice nesmí celý den nic jíst, aby viděli Zlaté prasátko. Ke štědrovečerní večeři se většinou podává smažený kapr nebo řízek s bramborovým salátem. Po večeři zazvoní zvoneček, a pokud jsme byli celý rok hodní, pod stromečkem najdeme dárky od Ježíška.

Zdroj: Recepty na české vánoční cukroví
Zveřejněno dne: 10.10.2013

Masopust

Masopustní obchůzky

Obchůzky o masopustu se udržují v nezměněné podobě po několik generací. Prokazatelně od poloviny 19. století, ale tradice je mnohem starší. Některé záznamy v kronikách dokazují, že masopust se slavil už v době o několik století dříve. Navíc i podoba masek, stejně jako jejich funkce, je prakticky beze změn. Masky byly vlastnictvím jednotlivců (v rodinách se tradičně dědily), kteří se za ně jednou v roce převlékají. Masopustní obchůzky nikdo neorganizoval, jednalo se o spontánní záležitost obyvatel. Podoba masek a jejich funkce byly jedinečné. Dnes se masopustní průvody konají většinou o víkendu před Popeleční středou.

Masopustní zvyky byly rozšířeny po všech krajích. Některé byly pouze místní, některé se udržovaly všude. Vlastní masopust je třídenní lidový svátek, který ve své podstatě sice nemá nic společného s liturgií, ale přesto je podřízen běhu církevního kalendáře. Slavil se ve dnech předcházejících Popeleční středě, kterou začíná 40denní půst před Velikonocemi. Protože datum Velikonoc je pohyblivé, byl pohyblivým svátkem i masopust.

Masopustní zvyky byly vždy spojené s maškarami a výstupy. Masky byly všude pohoštěny a ještě dostávaly výslužku, jídlo i peníze. Ty se pak společně propily v hospodě, proto také bývali hospodáři štědří.

Zdroj: Masopust
Zveřejněno dne: 18.6.2016

Pletení pomlázky

Význam pomlázky

Tradice velikonoční pomlázky je velice stará. Zmiňuje se o ní už pražský kazatel Konrád Waldhauser žijící ve 14. století. O Velikonočním pondělí a úterý se prý šlehali manželé a milenci a ospalci i lenivci se časně zrána házeli do vody nebo alespoň polévali, aby se probrali.

Pomlázka je svazek spletených vrbových proutků, který slouží jako nástroj ke šlehání. Při šlehání se recitují nebo zpívají koledy.

Do různě velkých pomlázek z různého počtu vrbových proutků (3, 4, 6, 8, 9, 10, 12) se vplétala červená stuha. Malé pomlázky se nosily stočené v kapse, se středně velkými se chodilo na koledu a těm téměř dva metry dlouhým se říkalo obřadní.

O Velikonočním pondělí vstávali chlapci a muži časně zrána, aby vyšli s pomlázkou na koledu. Šlehali děvčata, aby byla zdravá, pilná a veselá po celý rok, předávali jim tím svěžest, mladost, ohebnost a zdraví mladého proutku. Svobodná děvčata jim za to zavěšovala na pomlázky barevné stuhy. Vdané ženy koledníci vyšlehali proto, aby z nich vyhnali zlý jazyk. Nechodili však do domů sousedů, s nimiž nebyli zadobře.

Také hospodář vyšlehal čeládku, aby nebyla líná, krávu, aby se brzy otelila, a ovocné stromky, aby se probudily ze zimního spánku k další úrodě.

Dříve se šlehalo pomlázkou i další den, o takzvaném „odplatném úterý“, kdy děvčata oplácela hochům. Někde se místo pomlázky ujímala úkolu „pomladění“ studená voda. Tomuto zvyku se říkalo „oblévačka“. Říkávalo se, že „prašivý bude ten, kdo nebyl politý vodou“.

Slovo pomlázka vzniklo pravděpodobně od slova pomladit a šlehání dívek symbolizuje předání svěžesti a pružnosti, síly a zdraví mladého jarního prutu.

Různé názvy pomlázek: binovačka, vinovačka, dynovačka, hodovačka, houdovačka, korbáč, kyčka, mrskačka, pamihod, sekačka, šlahačka, tatar, tatarec.

Anglicky se pomlázka řekne easter whig.

Dochovanou tradicí také zůstává uvázání barevné pentle na pomlázku. Každá barva má nějakou symboliku. Červená stuha – náklonnost a láska, modrá – naděje, žlutá – odmítnutí, zelená – chlapec je u dívky oblíbený.

Zdroj: Pletení pomlázky
Zveřejněno dne: 29.9.2016

Recepty na perníčky, které jsou hned měkké

Nejlepší perníčky

Tradičně se perník vyráběl v hanzovních městech jako symbol jejich úspěchu a kontaktu se světem. Vzhledem k ceně koření byl perník velkým luxusem. Z hanzovních měst byl perník často exportován do vnitrozemí. Tradice výroby perníku do dnešních dnů přetrvala v Brémách, Mnichově, Norimberku, Amsterdamu, Lutychu, Klaipėdě, Gdaňsku či Toruni. V Česku je nejznámější pardubický perník. Recept na pardubický perník pocházel původně z Hradce Králové, ale tehdejší majitel Pardubic Vilém z Pernštejna ho koupil. Perník byl exportován na velké vzdálenosti a z toho důvodu byl vyráběn tak, aby během těchto dlouhých cest neutrpěla jeho kvalita. Za svou trvanlivost vděčí jednak silnému podílu koření a pak také tvrdosti a suchosti. Díky tomu je možno ho skladovat na chladném a suchém místě i několik měsíců.

Perníkové těsto se koření skořicí a zázvorem, občas také hřebíčkem, kardamomem, muškátovým oříškem, anýzem a levandulí. Po smíchání by se těsto mělo nechat odležet, aby mohlo zfermentovat. Při průmyslové výrobě se tato doba pohybuje kolem několika týdnů, těsto na domácí vánoční perníčky by se mělo připravovat měsíc dopředu. Perníkové těsto se vykrajuje do různých tvarů, vyrábí se perníky kulaté, velmi častým motivem je perníkové srdce, zvířátka nebo třeba půllitr. Po upečení jsou pak tyto perníky zdobeny buď barevnými cukrovými polevami, anebo čokoládou. Zdobené perníky jsou jedním z druhů tradičního vánočního cukroví. Průmyslově se vyrábějí perníky slepované – dva pláty perníku jsou pomocí marmelády slepeny k sobě a zality v čokoládové polevě. Z plátků perníku jsou slepovány a konstruovány i složitější tvary, nejčastějším motivem je perníková chaloupka inspirovaná pohádkou O perníkové chaloupce.

Voňavé, něžně nazdobené perníčky prostě na sváteční stůl patří. Zde je několik tipů pro perfektní výsledek:

  • Perníkové koření koupíte jako hotovou směs, ale můžete si namíchat doma své vlastní koření. Najemno rozemelte 1–2 hřebíčky, kuličku nového koření, kousek skořice, badyánu, půl lžičky anýzu a přidejte půl lžičky citronové a pomerančové kůry. Toto množství koření je cca na 250 g mouky.
  • Aby byly perníčky krásně lesklé a dobře na nich drželo zdobení z bílkové polevy, ještě horké je ihned po vyndání z trouby potřete rozšlehaným vejcem.
  • Na bílkovou polevu potřebujete opravdu jemný moučkový cukr, přípravu proto nešiďte a vždycky ho prosejte přes malé sítko. Šlehač nastavte na maximální výkon. Bílek se 100 g cukru a lžičkou citronové šťávy šlehejte do zhoustnutí. Můžete zapracovat i lžičku bramborového škrobu. Je-li poleva příliš hustá, přidejte ještě trochu citronové šťávy.

Ale znáte to, děti nechtějí tak dlouho čekat, a tudíž je zde modifikace receptů na výrobu domácích perníčků, které se dají po upečení a nazdobení ihned konzumovat, tedy recept na perníčky bez uležení.

Zdroj: Recepty na perníčky, které jsou hned měkké
Zveřejněno dne: 21.1.2017

Šablony na dýně

Historie vyřezávání dýní

Halloween je svátek, který se slaví 31. října a většina z nás ho považuje za čistě americký svátek. Mnohé z našich dětí by ho chtěly slavit také, protože je to vlastně takový velký karneval v maskách, při kterých naše ratolesti navštěvují sousedy a koledují sladkosti.

Halloween vychází původně z pohanského (keltského) svátku Samhain, což je pohanský Nový rok (konec pohanského léta). Užívá se také označení předvečer svátku Všech svatých. Pravděpodobně má i návaznost na křesťanský svátek Všech svatých.

Kořeny svátku sahají až do dob před naším letopočtem, kdy Keltové slavili v tento den konec léta a příchod nového roku. Magické noci na přelomu října a listopadu, v níž se prolínal svět živých a mrtvých, se říkalo Samhain. Při bujarém veselí všude hořely obrovské ohně a lidé se odívali do převleků, aby se chránili před zlými duchy.

V době, kdy se katolická církev snažila vymýtit pohanské zvyky, byl Samhain, jeden z nejoblíbenějších svátků, nově nahrazen křesťanským svátkem Všech svatých (All Hallows' Day), který připadá na 1. listopad.

Halloweenská tradice se díky přistěhovalcům z Irska dostala kolem poloviny 19. století do Ameriky. Irové vyřezávali děsivé obličeje do vydlabané řepy, tu dávali posledního října se zapálenou svíčkou do oken, což mělo od domu vyhnat duše zemřelých. V Americe potom začali používat dýně.

Děti se v předvečer svátku Všech svatých vydávaly ve strašidelných maskách na koledu, kdy za odměnu získávaly sladkosti a ovoce. Tato podoba slavení Halloweenu se uchovala dodnes.

K dýním, které svátek duchů symbolizují, se váže stará irská legenda o opileckém pobudovi Jackovi. O Halloweenu byl Jack tak opilý, že jeho duše začala opouštět tělo. Na to už čekal ďábel, který si pro něj přišel. Jack ho požádal, aby mu povolil poslední drink. Na ten ale Jack neměl peníze, a proto ďáblovi navrhl, zda by se nepřeměnil v minci, Jack by s ní zaplatil a ďábel by se zase proměnil zpět. Jack však minci ihned popadl a mazaně ji schoval do peněženky, čímž démona uvěznil. Poté si vynutil, že ďábla pustí, když mu dá rok svobody. Po roce se čert pochopitelně vrátil. Tentokráte ho Jack přelstil nalákáním na lahodná jablka. Jakmile byl ďábel na jabloni, filuta Jack nožem vyryl do kmene stromu kříž, a ďábel tak nemohl dolů. Jack mu nabídl pomoc, pokud mu ďábel slíbí, že ho nikdy nevezme do pekla. Když se pak Jack jednoho dne upil k smrti, v nebi ho nechtěli, protože měl na bedrech příliš mnoho hříchů, a slib od ďábla mu zase zaručoval, že do pekla také nemůže. Od té doby Jackova duše bloudí po světě a temnotu si ozařuje žhavým uhlíkem, který mu ďábel věnoval. Aby uhlík vydržel déle, vložil ho Jack do vydlabané řepy. Lidé proto o Halloweenu dávají na okenní římsy vyřezanou dýni se svíčkou, neboť věří, že si Jack vezme na cestu ono světýlko a je za to na oplátku ochrání.

Tradiční výzdobou jsou tak svítící lucerničky umísťované v blízkosti obydlí, nejčastěji na oknech, které měly uvítat zemřelé předky a ochránit dům před zlými duchy.

Původně uvnitř dýní opravdu zářily kousky řeřavého uhlí (což mohlo vypadat díky temnějšímu tónu a červenější záři ještě o něco strašidelněji), teprve později svíčky. Pro bezpečné osvětlení do dýní vkládejte svíčky ve skleněných ochranných kelímcích, nebo takzvané hřbitovní.

Zdroj: Šablony na dýně
Zveřejněno dne: 28.10.2016

Ulmus parvifolia

Jilm čínský

Ve své asijské domovině dorůstají tyto krásné stromy výšky až 20 metrů, nebo se naopak dle dlouholeté tradice tvarují do miniaturní podoby, tedy jako bonsaje. Mají velmi jemné rozvětvení, malé, svěže zelené, střídavě postavené oválné lístky s vroubkovaným okrajem a drobným řapíkem. Dobře snášejí teplotní rozdíly a respektují sucho i vlhko. Pro svůj zdárný růst ale potřebují dostatek světla. Pro správné pěstování je důležité vědět, odkud k nám byl daný druh jilmu dovezen. Rostliny z teplé jižní Číny a Tchai-wanu jsou pokojové, rostliny ze studeného severu a čínských hor jsou venkovní. Jakou rostlinu máme, poznáme nejlépe na podzim. U venkovních jilmů se všechny listy zbarví do červenohnědé barvy a opadají, u pokojových může část zežloutnout a opadat, ale na koncích jsou stále patrné zelené přírůstky.

Jilm dobře snáší řez, můžete proto tvarovat korunku, zmenšit nebo omezit velikost stromku. Pokud provedete takový úkon s citem v ruce a oku, bude zákrok jen ku prospěchu. Pro takovéto tvarování je nejvhodnější jilm holandský. Ten dobře snáší i hluboký řez. Velmi vhodné jsou však i popisované jilmy čínské. Chcete-li pěstovat jilm v truhlíku, pořiďte si kultivar Hokkaido. S droboučkými listy se uplatní i ve skalce a nadšeni z něj budou i bonsajisté. Má jedinou nevýhodu v tom, že bývá málokdy ke koupi.

Starat se o jilm nedá opravdu žádnou práci a pěstovat ho zvládne i úplný začátečník. Stromy i keřové formy rostou dobře v každé zahradní půdě, na slunci i ve stínu. Pestrolistým kultivarům pochopitelně vyhovuje slunná poloha, v zastínění se nevybarví listy a zůstávají spíše světle zelené.

Dobře kořenící jilmy snesou to, co málokterý strom. Díky bohatému kořenovému systému lze přesazovat i vzrostlé exempláře. Trochu potrápit vás mohou jedině kultivary roubované na jiné podnoži, pak musíte čas od času odstraňovat výhony původního druhu.

Prý již Keltové věřili ve vzácnou léčivou moc jilmů a připravovali ze sušené kůry prášek jako základ léčivých placek na poškozenou pokožku. Ty léčily neuvěřitelně rychle, měly i protizánětlivé účinky. Jilm je také jedním ze stromů keltského horoskopu, který připisuje lidem narozeným v jeho znamení toleranci, smysl pro humor, píli, pohotovost a tvůrčího ducha.

Pod jménem jilm čínský se skrývají různé velmi si podobné dřeviny pocházející z Asie, jejichž domácí klima je subtropické. Všechny mají malé, tuhé, oválné, tmavě zelené listy rostoucí střídavě. Kmen má většinou tmavě šedou barvu a ve vyšším věku bývá více či méně strupovitý. Rostliny jsou vůči mrazu odolné jen v malé míře.

Díky jeho robustnosti a odolnosti můžeme jilm čínský pěstovat celoročně v bytě. Chyby při pěstování i napadení škůdci (hlavně roztoči) rostlina zpravidla přežívá, pokud včas podnikneme nápravu. Dobrou bonsaj však z jilmu vytvoříme v bytě pouze tehdy, když má rostlina možnost stát v zimním období na nevytápěném stanovišti a po celý rok má optimální světelné poměry a dostatek vzdušné vlhkosti.

Stanoviště by tedy mělo být po celý rok světlé a několik hodin denně by měl být jilm vystaven přímému slunečnímu záření. Silný vítr a deště se postarají o to, aby se jilmu vyvinulo odolné listoví. Na zimu jej umístíme do nevytápěné místnosti na co možná nejsvětlejší místo. Přes zimu by měl jilm růst co nejméně.

Jako substrát můžeme použít směs jílového granulátu, písku a zahradnické zeminy v poměru 2 : 1 : 1. Používají se i jiné substráty, které dobře propouštějí vodu. I ty rostlina snáší dobře. Každý rok až každé tři roky vyměníme dvě třetiny zeminy v misce. Současně můžeme provést větší zkrácení kořenového systému.

K zálivce lze použít i běžnou vodu. Rostlina snese dokonce velmi tvrdou vodu. Díky relativně vysoké odolnosti proti solím je možné k hnojení používat jak organická, tak i minerální bonsajová hnojiva. Hnojení se provádí mezi únorem a zářím dle přiloženého návodu. V zimě stačí hnojit jednou měsíčně.

Zdroj: Ulmus parvifolia
Zveřejněno dne: 14.3.2016

Masopust

Masky na masopust

Masopustní masky bývaly a dodnes jsou velmi rozmanité. Některé, zejména ty zvířecí, mají velmi dlouhou tradici a pocházejí z doby před rozšířením křesťanství. Lidi vždy lákalo brát na sebe podobu zvířat a s ní i jejich vlastnosti, sílu, lstivost a další, které jim připisovali.

Masky zvířat se v Evropě užívaly po celý středověk, a to zejména v období zimního slunovratu a v průběhu zimních měsíců. Dokonce se objevovaly v kostelích a chrámech, kam se lidé chodili nejen modlit, ale také zpívat a tancovat. Mnoho set let se církev kvůli tomu rozčilovala a vydávala přísné zákazy, které brojily proti zábavám v kostelích a na hřbitovech.

Nejstarší záznamy o masopustních maskách pocházejí ze 6. století a poslední z poloviny 16. století. Teprve v době rekatolizace, tedy obnovování vlivu katolické církve v českých zemích (zhruba od poloviny 17. do poloviny 18. století), se církvi podařilo alespoň omezit chození masek o vánočních svátcích. Vánoce byly v církevním pojetí spíše svátky klidu, rozjímání a tiché radosti nad narozením Krista, pobíhání a tancování maškar se k nim tudíž nehodilo.

V průběhu staletí se reje masek omezily převážně na masopust, který byl vždy rozverný a stal se příležitostí pro jejich uplatnění. Se zánikem spousty lidových zvyků a obyčejů mizely pozvolna i maškary. Až koncem 19. století se začaly znovu obnovovat. Velkou zásluhu na tom měli národopisní pracovníci a další nadšenci, kteří v lidových zvycích viděli způsob posilování českého vlastenectví. A tak masopustní průvody a také jednotlivé typy masek, které dnes považujeme za tradiční, pocházejí až z novější doby, i když jejich základ je skutečně prastarý.

O tom, jak vypadaly jednotlivé druhy masek v dávné minulosti, víme pramálo. Je víc než pravděpodobné, že některé masky, jež jsou dnes základem každého masopustního průvodu, ani neexistovaly nebo vypadaly zcela jinak.

Je rovněž pravděpodobné, že se strojily masky, o nichž se nezachovaly žádné doklady, v průběhu času zanikly a dnes je neznáme. Jako důkaz těchto proměn slouží desítky nových masek, které v současné době vznikají a zanikají. Některé si lidé oblíbí, jiné nepřežijí jeden nebo dva roky. A v minulých staletích to bylo jistě obdobné.

Existuje však několik druhů tradičních masek, které se dodnes objevují pravidelně. Patří k nim například medvěd, klibna neboli kobyla, žid, bába s nůší. Počet masek v průvodu je libovolný, někdy je možné jich napočítat až čtyřicet. Některé masky však v minulosti chodily samy nebo v malých skupinkách. Tak tomu bylo určitě, když chodila klibna, nebo když se chodilo s medvědem. Tato chození nebyla vázána jen na masopustní průvod, ale pamětníci si ještě pamatují, že se chodívalo po celou dobu od Tří králů po Škaredou středu.

Kdysi se ženám účast v průvodu zakazovala a rovněž jim bylo zapovězeno převlékat se do masek. Dnes už to neplatí, přesto jde převážně o doménu mužů. Chození v některých maskách je totiž fyzicky náročné, navíc u některých typů (například baba) je zcela nemyslitelné, aby je představovaly ženy. Do takových masek, jako byl například turek nebo laufr, se dokonce mohli převlékat pouze svobodní chlapci. Na některé masky je dokonce potřeba i dvou „sehraných“ osob, to platí třeba pro klibnu.

Většina masek bývá zhotovena samotnými účastníky masopustního průvodu, záleží na jejich zručnosti a zkušenosti. V minulosti bývaly méně pestré, nicméně stejně pracné jako dnes. K jejich výrobě se používají nejrůznější materiály počínaje papírem, textilem a kůžemi přes slámu, hrachovinu a trávu až ke dřevu, peří či žíním. Některé masky nebo jejich části se schovávají, mnohé se každoročně vyrábějí znovu.

Každá maska má typický způsob chování, podle něhož hraje svou roli. Další záleží na fantazii a také trochu na hereckých schopnostech toho, kdo se pod ní skrývá. Každá postava vyjadřuje určitý typ, a proto bylo někde zvykem je dělit na červené – pěkné a černé – škaredé.

Většinou masky sehrávaly v domech malá divadelní představení podle daného scénáře. Jejich cílem bylo pobavit místní i sebe, způsobit chaos a nepořádek, zatancovat si s děvčaty...

V každém kraji, v každé vesnici se tradice vyvíjely jinak, těžko by se hledaly dva stejné masopustní průvody. Vždy však byly účastníkem závěrečného masopustního průvodu dvě masky, kterým byla přisuzována plodonosná moc. V každé chalupě si museli zatančit s medvědem a vykoupit koníčka – klibnu.

Zdroj: Masopust
Zveřejněno dne: 18.6.2016

Masopust

Masopustní tradice, zvyky a historie

Masopust není církevní svátek, ale byl zařazen do církevního kalendáře, takže jeho termín se určuje podle Velikonoc. Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí, nazývaný „tučný čtvrtek“. Panovalo přesvědčení, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle.

Masopust začíná 6. ledna svátkem Tří králů a vrcholí o masopustním pondělí a úterý čtyřicet dní před velikonočními svátky. Tehdy chodí obcemi nebo městy fašankový průvod masek, který končí masopustní zábavou. Posledním dnem tohoto období je Škaredá neboli Popeleční středa, začátek půstu. Masopustní dny tedy trvají až do doby, kdy končí nadvláda zimy a jaro je za dveřmi.

Hlavní masopustní zábava začínala o „masopustní neděli“ (49 dní před Velikonocemi). Také toho dne byl oběd bohatý, ale netrval příliš dlouho, protože se všichni chystali do hospody k muzice. Někdy se tancovalo přímo na návsi a tanec se často protáhl až do rána. Také masopustní pondělí probíhalo ve znamení zábavy a tance. V mnoha vsích se konal „mužovský bál“, kam neměla přístup svobodná chasa; tancovali jen ženatí a vdané.

Vyvrcholením masopustu bylo úterý (47 dní před Velikonocemi). Toho dne procházely vesnicemi průvody maškar, hrála se masopustní divadelní představení, secvičená obvykle žáky. Obchůzky masek neměly závazná pravidla; záleželo na vtipu a pohotovosti účinkujících, jaké taškařice budou provádět. Masky byly všude pohoštěny něčím k zakousnutí a především pálenkou a pivem, které ještě zvyšovaly rozpustilost a veselí. Bývalo však i několik tradičních masek, které se objevovaly každoročně. Mezi ně patří například medvěd, někdy vedený na řetězu medvědářem. Jinou tradiční maskou bývala takzvaná klibna (šiml, kobyla, koníček), skrývající často dvě osoby. Objevovala se i maska s jezdcem na koni, žid s pytlem nebo rancem na zádech, bába s nůší, kominík se žebříkem, kozel a mnoho dalších.

Maškary a tanec měly pro naše předky kdysi mnohem hlubší smysl, a to zvláště hospodářský. Tanec maškar s medvědem a koníčkem, nejoblíbenějšími maskami, kterým byla přikládána plodonosná moc, měl přinést kromě plodnosti bohatou úrodu na polích a prosperitu dobytka. Masopustní koledování v dřívější době mělo význam i pro chudší lid, kdy už se skromné zásoby v domácnosti značně ztenčily.

Masopust je ve srovnání s ostatními svátky poněkud zvláštní. Možná proto, že se jej nikdy nepodařilo přizpůsobit liturgickým předpisům. Oblíbily si ho všechny vrstvy obyvatel, od nejchudších až po panovníky. Na šlechtických sídlech se pořádaly karnevalové zábavy v maskách, které pronikly i na panovnické dvory. Čeští králové zvali na bohaté hostiny šlechtu a později i zástupce městského stavu, nejprve na Pražský hrad a po třicetileté válce na císařský dvůr do Vídně. Zde se příslušníci šlechtických rodů bavili v maškarních převlecích. Zřejmě tomu tak bylo i na dalších zámcích.

Ve městech i na venkově se od středověku organizovaly taneční zábavy a průvody masek. V masopustních průvodech se často objevovalo parodování neoblíbených úředníků, některých profesí i lidských vlastností směšnými maskami. Vzpouru proti spořádanému životu dokládala účast bláznů a fantastických postav. Lidé prostě chtěli slavit masopust svobodně a bez zábran a nenechali si toto právo vzít.

Mluvčím průvodu masek je takzvaný „strakatý“, ten žádá o povolení obec i každého majitele domku, kam masky zavítají. Dále mezi tradiční masopustní postavy patří také rasové, turci, kominíci, kobyly, medvěd, ale i židi či osoba slaměného. Na závěr masopustní obchůzky dochází k obřadu poražení kobyly a zastřelení medvěda, poté následuje veselý tanec masek a všech, kteří se chtějí k veselí připojit, ale jen do půlnoci.

Téměř všude končila masopustní zábava přesně o půlnoci. Tehdy zatroubil ponocný na roh a rychtář či někdo z radních všechny vyzval, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní předvelikonoční půst. Někde zakončili o půlnoci muziku „pochováním basy“ (symbol toho, že v postu si hudebníci nezahrají), jinde o půlnoci pochovávali Baccha. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě.

V životě mnoha lidských generací hrál masopust důležitou úlohu jako zlomový bod na rozhraní dvou ročních etap. Jednalo se o dobu poměrného hospodářského klidu. Dokončovaly se ještě drobné práce z předešlého hospodářského roku (draní peří, přástky, mlácení obilí), ale zároveň se všichni připravovali na blížící se jaro, počátek nové hospodářské sezóny. Souvisela s tím i řada symbolických magických úkonů a pověr, majících zajistit jednak blahonosný a plodonosný účinek, jednak ochránit usedlost před zlými silami a nepříznivými vlivy.

Základy oslav masopustu lze hledat již ve starořeckých a římských bakchanáliích – oslavách boha Dionýsa. Časem nabyly oslavy masopustu jiného smyslu a podoby, charakteristické rysy se však dochovaly až do dnešní doby. I když jsou stěsnané povětšinou jen na konání plesů, karnevalů a tanečních zábav, pečení koblih a jiných pamlsků, místně někdy i na konání maškarního průvodu.

Tak jako proti všem podobným svátkům s tancem, množství jídla, pití a přemírou bujnosti vystupovala katolická církev i proti masopustu. Zákazy však byly zbytečné a ani středověké pokusy přemístit alespoň část oslav do kostelů a klášterů se nezdařily. Nicméně se podařilo zahrnout masopustní dny mezi církevní svátky a určovat jejich termín. V poslední masopustní den se později, hlavně v době baroka, chodili věřící vyzpovídat do kostela ze svých hříchů. Dostali rozhřešení a byli očištěni před nadcházejícím půstem. A to bylo to hlavní, na co se církevní preláti nakonec soustředili, když už se jim nepodařilo lidové veselice omezit: aby věřící nezapomínali, že po masopustu začíná postní doba.

O masopustních rejích z Čech i Moravy jsou dochovány písemné zprávy již ze 13. století, i když svátek je zřejmě ještě staršího data. Od středověku mravokárci vystupovali proti rozpustilostem, které se o masopustu děly, lidem to však nijak neubíralo na dobré náladě. Kolem 18. století se začaly pořádat zvláštní taneční zábavy, takzvané reduty. Zpočátku byly přístupné jen vyšším vrstvám, později všem zájemcům. První reduta v Praze se konala v roce 1752.

Zdroj: Masopust
Zveřejněno dne: 18.6.2016


SiteMAP