Výška zastřešené pergoly by neměla přesahovat dvě stě padesát centimetrů, vyšší prostor postrádá intimitu pro příjemný pocit při odpočinku. Plošné rozměry přizpůsobte svým potřebám, například velikosti terasy nebo proluce mezi budovou a zdí, kde budete pergolu stavět.
Základní prvky dřevěné pergoly tvoří sloupky, podélné trámy a příčné krokve. Nosné dřevěné sloupky mívají obvykle průřez 120 x 120 mm, podélné nosníky se dělají v průřezu 100 x 140 mm a příčné krokve nejčastěji z fošen 40 x 120 mm až 60 x 140 mm. ´Vzdálenost sloupků od sebe bývá 1,5 m až 3,5 m, ´světlá výška pergoly je obvykle 2,5 m (minimálně 2,2 m, ale tato výška již zpravidla působí tísnivě). Všechny uvedené rozměry jsou přibližné, vždy záleží na celkové architektonické koncepci pergoly.
Detektory kabelů rozdělujeme na ty, které nám detekují vodiče ve zdi nebo v zemi (podzemní lokátory).
Podzemní lokátory
Podzemními lokátory nazýváme citlivé elektronické přístroje, které v profesionální praxi slouží k vyhledávání inženýrských sítí a prvků průmyslových rozvodů. Podzemní lokátory umožňují indikaci a trasování inženýrských sítí například při opravách nebo před započetím výkopových prací v dané lokalitě.
Detekce a lokalizace kabelů vedených pod povrchem země se provádí pomocí indikace elektromagnetického vlnění emitovaného těmito kabely a přijímaného citlivým detektorem podzemního lokátoru na povrchu země. Tyto kabely jsou buď samy zdroji radiového vyzařování, v tom případě mluvíme o pasivním módu činnosti (pasivním z hlediska měřicí metody – vyzařovaný signál postačí pasivně přijímat podzemním lokátorem na povrchu), nebo zachytitelné elektromagnetické vlnění neemitují. V tomto případě je nutné do podzemního vedení vhodným způsobem takový radiový signál zavést, a to pomocí generátoru signálu. Potom mluvíme o aktivním módu činnosti (aktivním opět z hlediska měřicí metody – měřicí signál je nutno do hledané podzemní sítě aktivně zavést).
Je tedy patrné, že pasivní mód vyhledávání podzemním lokátorem lze použít u kabelů „pod proudem“ (zde je možné použít obě výše uvedené metody), zatímco při hledání podzemních kabelů bez proudu je vždy nutné použít aktivní mód.
Detektor vodičů ve zdi
Detektorů, které umí detekovat vodiče ve zdi, je celá řada, nejčastěji se využívají multifunkční. Ty mají přehledný LCD displej, dovedou vyhledat a zaměřit ve zdi (pod omítkou), ve stropě, v podlaze i pod dlaždicemi elektrická vedení a kabely (pod napětím i bez napětí). Dále tento detekční přístroj vyhledává dutiny (dutých prostor pod omítkou), vodovodní nebo plynové potrubí, trubky topení včetně měděných trubek nebo ocelových výztuží v železobetonu (ocel pro betonářskou výztuž), jakož i kovové trámy (nosníky a sloupky), hřebíky z magnetických i nemagnetických kovů a dřevěných trámů do hloubky až 70 cm. Vždy záleží na druhu výrobku.
MultiFinder Pro – elektronický skener
Elektronický skener a detektor vodičů MultiFinder Pro od německého výrobce Laserliner je určen k vyhledávání dřeva, železa, mědi a elektrického vedení pod napětím (živé kabely). LCD obrazovka a průvodce maximálně usnadňují práci a používání elektrického skeneru MultiFinder Pro. Varovné signály zajišťují vysoké zabezpečení funkčnosti skeneru. Při vrtání do zdí se chtě nechtě vystavujete riziku provrtání kabelů a potrubí, či v nejhorším případě plynového potrubí. Naštěstí použitím elektronického skeneru MultiFinder od firmy Laserliner tomuto můžete předejít. V režimu detekce kovů je schopný vyhledat i elektrická vedení, která nejsou pod napětím.
Cena detektoru MultiFinder Pro je velmi příznivá ve srovnání s náklady, které vám může ušetřit. A to například tím, že neprovrtáte elektrické vedení a nebudete muset pracně měnit vodič.
Pergoly patří mezi významné zahradní prvky. O to citlivěji je třeba hledat místo, kam je postavit. A postaveny musí být také dobře.
Pergola se obvykle staví tak, aby nás přilákala do zajímavého zákoutí zahrady. Umístění stavby by nám mělo nabídnout jiný zajímavý pohled na zahradní přírodu nebo nás zvát do prostoru zahrady, který je výjimečný třeba svým účelem — je zde zahradní krb a podobně.
Pravoúhlé konstrukce prodlužují pohled a rámují jednotlivé výhledy, zakřivený tvar spíše stavbu důmyslně skryje v zeleni.
Pergola dobře porostlá rostlinami, třeba převislými růžemi, působí vzdušně, barevně. Může také vyznačovat místo, kde se kříží zahradní cestičky.
Pergola bez popínavých rostlin vynikne jako dřevěná stavba, pěkně postavená ozdobí zahradu podobně jako sochy v parku.
Pergola přiléhající ke zdi se stává elegantním přechodem z vnitřního prostoru do vnějšího, zvlášť pokud je v harmonii se stylem domu.
Pergola může také stínit terasu a vytvořit tak intimní prostor k venkovnímu posezení i prostor pro společné stolování.
Zastřešená pergola vydrží déle i díky tomu, že její konstrukce není tolik vystavena přímému dešti. Proti slunci se můžeme snadno bránit položením rákosové rohože na střechu pergoly.
Ke stavbě velké, pevné, samostatně stojící pergoly lze použít cihlové nebo kamenné sloupy, aby dobře udržely těžké dřevěné překladové trámy. Střední a menší stavby je vhodné stavět z dřevěných sloupků a nosníků (vazníků). Dobré je používat stejný druh dřeva. Z jehličnanů se hodí víc borovice a modřín než smrk. Bude hezčí, když vazníky ukončíte špičkou nebo když jejich konce seříznete či vytvarujete tak, aby dostaly orientální vzhled.
Hrubě tesané hranoly jsou dobrou volbou k selskému stavení a do venkovských zahrad. Do lesního prostředí lze použít i kulaté kmeny, dokonce s kůrou. Důležité je ovšem dřevo správně ošetřit a důkladně namořit.
Oblouky z kovových profilů s plochým, kulatým nebo hranatým průřezem jsou moderní a nevtíravé. Pokovená či plastem potažená konstrukce vydrží déle než dřevo, obvykle vyžaduje jen malou údržbu. Je to ovšem drahé řešení. Existuje také možnost využít výrobky z recyklovaných plastů, známé především jako plotovky.
Vhodným materiálem na výrobu pergoly a ostatních zahradních staveb je borovice. Má v sobě vysoký obsah pryskyřic a dobře odolává vodě. Máte-li možnost, je vhodné na stavbu pergoly zakoupit tlakově impregnovaný materiál. Nejběžnější a nejlevnější na stavbu je smrk.
Kvalitní povrchová úprava a zastřešení dokážou velmi prodloužit životnost celé pergoly.
Patky nezatloukejte až k zemi, hranolky by měly být asi 10 cm nad zemí. Ranní vlhkost nebo mokrá tráva k nim dosáhne hůře a hranolky déle vydrží. Tvar výpletu nebo výplně pergoly můžete zvolit libovolný, záleží na vkusu a také na prostředí, do něhož je celá zahradní stavba umístěna.
Červotoč je velmi zákeřný hmyz, kterému zachutná snad vše, v čem je alespoň kousek dřeva. Může jít o zahradní nábytek, dřevěné balkony, parapety, interiérový nábytek, trámy či celé stavby. Nebezpeční nejsou jen dospělí jedinci, ale především larvy, které se dřevem prokousávají skrz naskrz až do slabé vrstvy pod povrchem. Postupně tak dřevo rozruší natolik, že se z něj stane drolící se „perník“. Na povrchu se však objevují jen takzvané výletové chodbičky, které prokousal již dospělý hmyz. Jakmile se tyto otvory objeví, znamená to, že byla destrukce materiálu dokončena. Skutečný rozsah poškození dřeva však není na první pohled patrný.
Červotoči jsou malí či středně velcí brouci s protáhlým válcovitým a svrchu zploštělým tělem. Mají 8- až 11článková tykadla a tmavohnědé nebo načervenalé zbarvení těla. Larvy jsou bílé a srpovitě ohnuté. Téměř všichni dřevokazní červotoči se řadí do podčeledi Anobiidae, která se dále dělí na 8 rodů a ty následně na několik desítek druhů. K těm nejčastějším druhům u nás řadíme červotoče proužkovaného a umrlčího. Jednotlivé druhy se mohou lišit podle toho, jestli napadají čerstvé, nebo už zabudované dřevo, zda dávají přednost jehličnanům, či ovocným stromům. Dřevokazný hmyz potřebuje k životu dřevo o vlhkosti nejméně 10 % a nejvíce 80 %.
Brouci se po vylíhnutí z kukly dokážou prokousat vším možným, dokonce i obaly potravin z papíru, plastu či hliníkovou fólií. Dospělý brouk nepřijímá potravu, škodí jen larva, která se živí všemi produkty, které obsahují škroby. Konkrétně to znamená, že larvy požírají staré pečivo, nudle, rýži, těstoviny, sušenky, polévkové kostky, psí suchary, papír, sušené rostliny, kůži a podobně. Larva vydrží hladovět až 8 dnů, zatímco dospělý brouk potravu nepřijímá vůbec. Některé druhy červotočů požírají dřevo, ale nikoliv čerstvé, nýbrž dřevo zabudované ve stavbě již několik let. Usídlují se na střešních trámech, v podlahových prknech, požírají konce trámů v místě uložení do venkovních stěn. Nejvíce napadají dřevo, které je vystaveno silným mrazům.
Červotoč pronikavý
Červotoč pronikavý je 2,5 až 5 mm dlouhý hnědý až tmavohnědý brouk. K hromadnému rojení brouků dochází v dubnu až červenci. Brouci jsou patrioti, většina z nich zůstává na místě, kde se vylíhli, nebo alespoň poblíž. Samička klade obvykle do starých výletových otvorů, štěrbin ve dřevě, nebo na rovný, ale drsný povrch asi kolem čtyřiceti vajíček.
Patří k obávaným škůdcům veškerého zpracovaného dřeva. Brouci se objevují v létě, samičky kladou do míst, kde se vyvinula předchozí generace. Mimo lidská obydlí se vyvíjí v suchém jehličnatém i listnatém dřevě.
Červotoč proužkovaný
Červotoč proužkovaný je 3 až 4 mm dlouhý světlehnědý až tmavohnědý brouk, na krovkách má 10 řad rovných a zřetelně tečkovaných rýžek. K hromadnému rojení brouků dochází v dubnu až červenci. Samička klade obvykle do starých výletových otvorů, štěrbin ve dřevě nebo na rovný, ale drsný povrch asi třicet, za příznivých okolností až šedesát vajíček.
Červotoč proužkovaný napadá především jehličnaté dřevo, dosti vzácně i listnaté, opracované a proschlé, již déle používané. V jádrovém dřevě neprosperuje, vyvíjí se špatně. Charakteristické je, že trámy napadá jen na vnitřní straně místnosti. Venkovní stranu stěn domů a trámů nepoškozuje. Larvy vyvrtávají ve dřevě podélné chodby, jejichž hlavní část je soustředěna do letokruhů jarního dřeva. Velice často tento druh najdeme ve dnech skříní, nohách, na spodcích dveří, v prazích.
Délka dospělé larvy dosahuje 4 mm a šířka její chodby v této době činí kolem 2 až 2,5 mm. Vývoj trvá 1 až 3 roky a závisí na okolní teplotě, vlhkosti a výživnosti dřeva.
Při relativní vlhkosti vzduchu pod 45 % nedochází k líhnutí larev, protože nemohou prokousnout zaschlou blánu vajíčka. Červotoč proužkovaný je poměrně citlivý na teplotu, uvádí se, že již při 30 °C dochází k tepelnému šoku (uvádí se i teplota něco přes 40 °C). Při 34 °C nedochází k embryonálnímu vývoji a vajíčka hynou. Hyne též pří nízkých teplotách kolem -18 °C. Optimem pro vývoj larev je teplota 14 až 16 °C při vlhkosti dřeva 15–18 % a relativní vlhkosti vzduchu 70 až 80 %.
Červotoč tabákový
Brouk je hnědý, velký 2–3 mm, má oválný tvar. Rozlišovacím znakem od červotoče spížního mohou být jemně pilovitá delší tykadla. Krovky má bez rýh.
Samice klade 10–100 vajíček mezi produkty. Larva je bílá se žlutohnědou hlavou, masitá, 3–5 mm dlouhá, obloukovitě zahnutá. Svléká se čtyřikrát a vyvíjí se 65 dnů. Její vývoj končí v srpnu, kdy se kuklí v substrátu. Kukla je žlutavá, 3,5–4 mm velká. Líhne se na jaře, brouci se prokousávají substrátem a vytváří 2 mm velké kulaté otvory. Při opouštění potravin se brouci provrtávají. Larva preferuje jako potravu tabákové výrobky, popřípadě oříšky, koření, rýži, sušené ryby a podobně, dospělí brouci potravu nepřijímají. Celkový vývoj trvá kolem 80 dní. Je citlivý na nízké teploty, jeho vývoj se téměř zastavuje při teplotách pod 20 °C, larvy umírají při trvalých teplotách kolem 13 °C. Aktivní je v noci, přičemž dospělec dobře létá.
Škodí larvy, které vrtají v napadeném produktu, a to zejména v tabáku a tabákových výrobcích, přičemž starý tabák je napaden rychleji než čerstvý.
Červotoč spížní
Dospělý brouk je rezavohnědý, velký 2–4 mm, má válcovitý tvar, je jemně ochlupený. Krovky má se zřetelnými rýhami. Brouci jsou schopni letu. Má proměnu dokonalou. Samička klade za svůj život cca 60 vajíček a vývoj vajíčka trvá 28 dnů. Larva je bílá se žlutohnědou hlavou, masitá, 3–5 mm dlouhá, obloukovitě zahnutá. Svléká se čtyřikrát a vyvíjí se 65 dnů. Její vývoj končí v srpnu, kdy se kuklí v substrátu. Kukla je žlutavá, 3,5–4 mm velká. Dospělec se líhne na jaře, kdy se brouci prokousávají substrátem a vytvářejí 2 mm velké kulaté otvory. Při opouštění potravin se brouci provrtávají přes papírové, plastové, a dokonce i hliníkové fólie. Vývoj trvá 60–80 dní a ve vytápěných místnostech má 2 až 3 generace za rok. Brouk i larva snášejí velmi nízkou vlhkost (i pod 8 %), vývoj se téměř zastavuje při teplotách pod 13 °C.
Živí se produkty obsahující škrob, konzumují sušenky, starý chléb, polévkové kostky, rýži, těstoviny, psí suchary, kůži, papír, sušené rostliny a podobně. Škodí larva, která může hladovět až 8 dnů, dospělec nepřijímá potravu.
Červotoč umrlčí
Červotoč umrlčí je větší než červotoč proužkovaný, dosahuje délky 4 až 5 mm. Celé tělo je černohnědé až černé, jen na štítu u obou zadních rohů jsou zlatožluté skvrnky. Brouci se rojí od dubna do června. Vedou noční způsob života. Samičky nakladou asi 30 vajíček do skulin obnaženého dřeva nebo do starých chodeb. Chodba dospělé larvy, dlouhé až 9 mm, je široká kolem 3 mm, stejně tak výletový otvor je okrouhlý a má průměr 2,5 až 3 mm. Červotoč umrlčí potřebuje pro svůj vývoj vysokou vlhkost dřeva (nejméně 18 až 19 %) a v zimě dočasné snížení teploty pod bod mrazu. Tepelný šok larev nastává při teplotě nad +39 °C, u imaga nad +41 °C. K úhynu všech vývojových fází dochází při teplotě +48 °C. Vývojový cyklus trvá nejčastěji 2 až 3 roky.
Červotoč umrlčí napadá především dřevo v místech vystavených působení zimních mrazů, zabudované již několik let, jehličnaté i listnaté. Ve zděných obytných domech se usídluje na střešních trámech, v podlahových prknech, v záklopech stropů a půdních příčkách. Napadá obvod trámů v místech uložení do venkovních stěn a také části pravidelně vystavené vlhkosti, tedy například tam, kde zatéká. V dřevěných obytných domech poškozuje konstrukční prvky krovů, trámy v rozích krajních místností (zejména s vlhkým provozem, například kuchyně), střešní trámy i hrubé podlahy. Na nábytek obvykle neútočí.
I u dřevokazných brouků platí, že nejlepší ochranou je prevence, to znamená: dobře navržená stavba, kvalitní materiál bez známek přítomnosti škůdce, průběžné odborné kontroly a likvidace i malých ložisek napadení, co nejčastější větrání a zamezení vzniku zvýšené vlhkosti. Právě s vlhkostí ovšem v případě dřevokazného hmyzu nevystačíme tak spolehlivě, jako například u dřevomorky.
Jak poznáte, že se do vašich trámů dal červotoč? Kromě znatelných dírek také podle toho, že se z trámů sype dřevěný prášek, který za sebou škůdce zanechal v chodbičkách spolu s trusem. V úplném tichu můžete červotoče dokonce i slyšet. Zvuk, který se ozývá při jeho ničení dřeva, se podobá chroupání. Aby se červotoč nedostal do dřeva, které hodláte použít na trámy, je dobré zbavit toto dřevo kůry.
Problém prevence proti dřevokaznému hmyzu spočívá v tom, že i dobře navržená, větraná a udržovaná konstrukce s běžným obsahem vlhkosti nabízí broukům příznivé podmínky pro život a rozmnožování. Zamezit jejich existenci by znamenalo snížit vlhkost hluboko pod deset procent, což je však za normálních podmínek těžko dosažitelné.
Proto u dřevokazného hmyzu více vystupuje do popředí potřeba preventivního chemického ošetření. To se dnes obvykle provádí současně jak pro houby, tak i pro hmyz. Efekt ošetření záleží na použitém přípravku a na způsobu aplikace. Nejjednodušším, ale také nejméně účinným způsobem aplikace je povrchový nátěr. Na rozdíl od mnoha dalších (a účinnějších) metod však jej lze aplikovat i dodatečně, tedy u hotových, nebo dokonce již napadených konstrukcí. Je velmi užitečné vědět, že charakteristická zelená barva namořeného dřeva má jen signální význam. Rozhodně tedy neplatí, že co je zelené, to brouk nežere – je nutné používat prostředky s příslušným osvědčením.
Dřevo napadené červotočem ztrácí svou soudržnost, proto je důležité se nejen zbavit daného škůdce, ale následně postižené místo napustit zpevňujícím roztokem. Podle rozsahu poškození je však někdy nutné zcela nahradit zničenou část materiálu. Je možné použít kupované preparáty chemického charakteru, ale i nejrůznější osvědčené domácí směsi.
Jednou z možností je nástřik provedený speciálním zařízením. Výrazně účinnější je však máčení nebo hloubková impregnace, která se provádí pod tlakem a při vyšší teplotě, kombinovaným působením přetlaku a vakua a podobně ve speciálních zařízeních (impregnačních kotlích). Tak lze ovšem ošetřit jen jednotlivé díly před stavbou. Všechna tato opatření nejlépe provedou autorizované firmy specializované na ochranu dřeva a dřevěných konstrukcí.
Za časů našich babiček se s červotočem vypořádávali pomocí nejrůznějších metod na čistě přírodní bázi, což můžete zkusit i dnes. Šlo například o napouštění dřeva octem, roztokem z louhového mýdla, rozehřátým naftalínem a tak dále. Osvědčený byl například recept, kdy se svařila kuchyňská sůl s pepřem, hořčičným semínkem, natí pelyňku a octem. Po odfiltrování a jednodenním odležení mohl být tento roztok natřen na napadené dřevo. Jiný, doslova ďábelský odvar, je možné připravit z černého a bílého pepře, česneku, feferonek a horké vody. Nesmí chybět ani sůl a zhruba čtvrt litru octa.
Dřevo se také často pro likvidaci nežádoucího hmyzu vystavovalo vysokým a suchým mrazům. Hojně rozšířená byla rovněž metoda plynování kyanovodíkem nebo sirovodíkem. Při plynování bylo však lidské tělo vystavováno velkým zdravotním rizikům, proto se dnes od něj již upouští.
V současnosti se pro hubení dřevokazného hmyzu nejčastěji využívá metod chemického ošetření. Mnohé přípravky k hubení červotočů jsou dnes běžně k dostání v drogeriích a mají velmi uspokojivou kvalitu. Za velmi účinné roztoky s likvidačním i preventivním účinkem jsou považovány Xylamon, Xyladekor, Lignofix, Pentalidol, Červostop a další. Menší poškozené kusy nábytku se pak v roztoku namáčí do té doby, dokud nedojde k vystoupení bublinek na hladinu. Jestliže však máte napaden velký kus nábytku, je třeba jej ošetřit injekčním vstřikováním látky přímo do děr od červotoče. Tuto činnost je lepší svěřit do rukou profesionála. Cílem chemické ochrany dřeva je prodloužení funkčnosti a životnosti dřevěných konstrukcí a výrobků. Velkým problémem je ovšem fakt, že pokud se larvy červotočů cítí být ohroženy, prokoušou se hlouběji do dřeva a pak už je problém je chemicky zničit.
mokré - ty, které využívají velké tepelné hmotnosti betonové desky podlahy nebo lehkého betonu nad dřevěným podkladem;
suché - ty, u nichž instalační podlahové trubky jsou mezi dvěma vrstvami překližky nebo jsou pokládány na hotovou podlahu nebo podklad podlahy.
Typy podlahového vytápění
Vzduchové podlahové vytápění
Vzduchové podlahové vytápění nemůže držet velké množství tepla, takže sálavé vzduchové podlahy nejsou v obytných prostorech finančně efektivní a jsou instalovány jen zřídka. Pokud bude vzduchový systém kombinován se solárním, tak jsou tyto systémy schopny vyrábět teplo pouze ve dne, kdy je topné zatížení nižší. Neúčinnost tohoto vytápění se dá redukovat použitím konvekční pece, prouděním vzduchu přes podlahu v noci, to pak ale převáží přínos solárního tepla během dne. Ačkoliv některé rané solární systémy vytápění používají kameny jako tepelně paměťové zdroje, tak i přesto se tento způsob vytápění nedoporučuje (více na odkazu solární vytápění).
Elektrické sálavé podlahové vytápění
Elektrické sálavé podlahové vytápění se obvykle skládá z elektrických kabelů zabudovaných do podlahy. Systémy, které jsou vybaveny rohoží elektricky vodivého plastu, namontovaného na podklad pod podlahovou krytinu, nebo jsou k dispozici jako dlaždice.
Vzhledem k relativně vysokým nákladům na elektřinu je elektrické sálavé podlahové vytápění finančně efektivní v případě, že máte dostatečně silnou betonovou podlahu a váš dodavatel elektřiny vám nabízí levnější sazbu. Levnější sazba vám umožní nahřát betonovou podlahu v době mimo špičku. Pokud je tepelná hmota podlahy dostatečně velká, bude uložené teplo vytápět dům osm až deset hodin bez dalšího elektrického příkonu, zvláště když denní teploty jsou výrazně teplejší než noční. Tím se ušetří značné množství energie, topíte-li v průběhu dne ve špičce elektrických sazeb.
Elektrické sálavé podlahové vytápění může také sloužit jako doplňkové vytápění, a to ve chvíli, pokud by bylo nepraktické, řešit jiný topný systém do nového prostoru. Nicméně, majitel domu by měl zkoumat i další možnosti vytápění, jako jsou například tepelná čerpadla, která mají efektivnější provoz a mají navíc tu výhodu, že poskytují i ochlazování vzduchu.
Hydraulické sálavé podlahové vytápění
Hydraulické (tekuté) systémy jsou nejoblíbenější a cenově nejdostupnější sálavé topné systémy. Hydraulické sálavé podlahové vytápění čerpá ohřátou vodu z kotle přes potrubí položené pod podlahou. V některých systémech je řízen tok teplé vody v jednotlivých smyčkách hadic pomocí zónového ventilu nebo čerpadla s termostatem nastaveného na pokojovou teplotu. Náklady na instalaci hydraulického vytápění se liší podle místa a závisí na velikosti domu, typu instalace, podlahové krytině, odlehlosti místa a nákladech na pracovní sílu.
Typy instalace podlahového vytápění
Ať už používáte kabely, trubky či hadice, metody instalace elektrického a hydraulického podlahového vytápění jsou podobné.
Mokrá instalace
Takzvaná mokrá instalace je, že kabely, trubky a hadice jsou uloženy v pevné podlaze a je to nejstarší forma instalace moderních sálavých podlahových systémů. Hadice nebo kabely mohou být vloženy do husté betonové základové desky nebo tenké vrstvy betonu, sádry nebo jiného materiálu použitého na vrchu podkladu. Používá-li se beton na další patro, které nebude na pevné zemi, je možné, že bude potřeba dobudovat podpěru, vzhledem k větší váze. Měli byste se poradit se statikem, aby stanovil, jakou nosnou kapacitu strop má.
Silné betonové desky jsou ideální pro ukládání tepla ze solárních energetických systémů, které mají kolísavý tepelný výkon. Nevýhodou tlustých desek je jejich pomalá tepelná odezva, která ale řeší obtížné problémy kolísání teploty mezi dnem a nocí. Většina odborníků doporučuje udržovat teplotu v domech těmito topnými systémy.
Suchá instalace
Vzhledem k nedávným inovacím technologie podlahového vytápění se používá i takzvaná suchá instalace, ve které jsou kabely nebo trubky instalovány v podlaze. Tato technologie získala na popularitě hlavně proto, že suchá instalace podlahového vytápění je rychlejší a méně nákladná. Ale protože suchá instalace znamená, že je ohříván vzdušný prostor, musí sálavé vytápění pracovat při vyšší teplotě.
Některá suchá instalace vytápění je prováděna mezi trámy. Tato metoda si obvykle vyžaduje vrtání přes podlahové nosníky, pro instalaci potrubí. Reflexní folie musí být instalována pod trubkami, aby odrážela teplo nahoru. Trubky nebo kabely mohou být instalovány na stávající podlahu, mezi dvěma vrstvami podkladu. V těchto případech bývají součástí podlahového vytápění hliníkové difuzéry, aby se teplo šířilo rovnoměrně.
Alespoň jedna společnost se touto myšlenkou zabývala více a vyrábí podkladový materiál z překližky, s hadicemi rozvedenými v drážkách a do nich jsou zasazeny hliníkové difuzory. Výrobce tvrdí, že tento produkt podlahového systému (pro novou výstavbu) zajistí výrazně méně nákladnou instalaci a rychleji reaguje na změnu teploty v místnosti. Tyto výrobky také umožňují použít o polovinu méně hadic či kabelů, protože přenos tepla z podlahy se výrazně zlepšil, ve srovnání s tradiční suchou nebo mokrou instalací podlahového vytápění.
