Chcete -li zlepšit celkovou produkci okurek, zvažte použití následujících dvou technik.
Pěstování okurek na fólii
Použijte černou nebo hnědou plastovou fólii. U okurek je pro špičkovou produkci nezbytná teplá a vlhká půda a právě tmavá fólie zajistí prohřátí půdy a zamezí odpařování vody. To urychlí růst a zvýší výnosy. Fólie také zabrání růstu plevele.
Pěstujte okurky vertikálně
Při plánování zahrady zvažte pěstování odrůd okurek vhodných pro vertikální růst. Jako oporu můžete použít mříže, sítě plot nebo sloupky pergoly. Vertikální pěstování nejlépe využívá zahradní prostor tím, že růst probíhá vzhůru a brání rozšiřování rostlin po celé zahradě, stejně jako udržuje plody čisté a rovné, když se vyvíjejí nad zemí. Vědci dokázali, že pěstování okurek vertikálně dramaticky zvyšuje výnosy, protože rostlina má lepší cirkulaci vzduchu a více slunečního světla než rostlina pěstovaná na zemi. Například pro intenzivní pěstování okurek salátovek je vertikální způsob ideální řešení.
Jde o jednofázovou domácí vodárnu se samonasávacím čerpadlem JETINOX 102 M s nádrží s pryžovým vakem, tlakovým spínačem a manometrem. Dodává se s vertikální nádrží (50 litrů) nebo s horizontálními nádržemi (20, 50 a 80 litrů). Propojení čerpadla s nádrží je flexibilní, s horizontální nádrží je čerpadlo pevně spojeno. Jedná se o automatickou domácí vodárnu.
Vodárna je vybavena jednofázovým uzavřeným asynchronním motorem, který je chlazený vnější ventilací.
Maximální ponorná hloubka čerpadla je 50 m. Maximální dopravní množství je 4,3 m3/h. Hmotnost zařízení je 23,8 kg.
Parodontální chobot (kapsa) se rozděluje podle vztahu dna chobotu k vrcholu alveolární kosti. Choboty, jejichž dno zasahuje pod vrchol alveolárního výběžku, se označují infraalveolární (kostní), choboty končící nad alveolárním výběžkem jsou supraalveolární. U supraalveolárních chobotů se nachází resorpce horizontální, u intraalveolárních vertikální.
Charakteristika: Vysoká teplotní odolnost až do 120 °C, univerzální gel, používá se tam, kde se požaduje, aby produkt neodkapával, nebo na vertikální či stropní povrchy. Vhodný na lepení plastů, kovů, pryží a na porézní materiály, jako je dřevo, korek, papír, kůže a tkanina. Také je použitelný na kyselé povrchy pochromované nebo pozinkované. Schválení pro styk s potravinami dle P1 NSF, reg. č. 123011.
Vertikutace je vertikální řez travního drnu. Provádí se speciálními vertikutačními hráběmi, na větších plochách motorovým vertikutátorem. Nože se zařezávají do hloubky 3–5 mm kořenové sféry, čistí travní drn od odumřelé travní hmoty a umožňují přístup vody, živin a světla do trávníku. Vyhrabané zbytky hmoty je možno kompostovat. Po tomto zásahu je důležité přihnojení trávníku nejlépe plným kombinovaným hnojivem v případě jeho dobrého stavu, nebo u poškozených trávníků přihnojení rychleji rozpustnými dusíkatými hnojivy pro včasnou regeneraci.
Aerifikací se rozumí provzdušnění půdy aerifikačními vidlemi nebo aerifikačním válcem. Duté hroty tohoto nářadí pronikají do hloubky 100–120 mm, odkud na povrch vynášejí válečky půdy. Vzniklé otvory se zasypávají ostrým křemičitým pískem, čímž dochází k úpravě vzdušných a vodních poměrů v půdě. Aerifikaci provádíme v případě silně utuženého travního drnu a půdy nebo při povrchovém přemokření.
Gekončík noční je malý ještěr, který pochází původně z Afghánistánu, Pákistánu a Iráku. Dorůstá do velikosti 20–30 cm. Oči mají vertikální zornici a víčka jsou volná. Z nohou „trčí“ pět prstů s drápky. Barva gekončíka je nejčastěji hnědožlutá s tečkami či skvrnkami. Gekončíky chováme nejlépe v páru nebo ve skupině s více samicemi. Samci být pohromadě nemohou, nesnesou se a mohlo by docházet k bojům, při nichž by pravděpodobně slabší sameček uhynul. Také není vhodné je chovat s jinými druhy.
Gekončíkům vyhovuje zejména živá potrava, jako jsou cvrčci, šváby, sarančata a podobně. Vhodní jsou i mouční červi. Denně musí mít k dispozici misku s čerstvou vodou. Co se týká rozmnožování, tak připouštíme pouze dospělá zvířata v dobré kondici. Samička klade nejčastěji dvě vejce do předem připraveného hnízda, které pak zahrabe. Asi po 50 dnech se vylíhnou mláďata velká zhruba 8 cm. Odchováme je odděleně v menších nádobách.
Existují čtyři základní typy zemních smyčkových systémů. Tři z nich, a to horizontální, vertikální a vodní, mají uzavřené smyčky. Čtvrtý typ systému má smyčku otevřenou. Který systém je nejlepší? Závisí na klimatu, půdních podmínkách, dispozici pozemku a finanční možnosti objednatele. Všechny tyto systémy mohou být použity pro soukromé nebo komerční využití.
Uzavřené smyčkové systémy
V uzavřeném smyčkovém systému v geotermálním tepelném čerpadle cirkuluje nemrznoucí roztok přes uzavřené smyčky, které tvoří plastové potrubí, které je položeno v zemi nebo vodě. Výměník tepla odvádí teplo mezi chladivem v tepelném čerpadle a nemrznoucím roztokem v uzavřené smyčce. Sestavy smyček mohou být horizontální, vertikální nebo vodní.
Jedna varianta této metody je takzvaná přímá výměna. Nevyužívá výměník tepla, ale místo toho čerpá chladivo přes měděné potrubí, které je uloženo v zemi v horizontální nebo vertikální poloze. Přímá výměna systému vyžaduje větší kompresor a nejlépe funguje ve vlhkých půdách (někdy je zapotřebí dodatečným zavlažováním udržet půdu vlhkou), nicméně měli byste zabránit instalaci měděných trubek, které v půdě korodují. Protože těmito systémy cirkuluje chladivo přes zem, mohou být místními předpisy o životním prostředí v některých lokalitách zakázány.
Horizontální systémy
Horizontální systémy jsou obecně nejvíce finančně efektivní pro obytná zařízení, zejména pro nové stavby, kde je k dispozici dostatek místa. Tento systém vyžaduje zemní výkopy nejméně čtyři metry hluboké. Mezi nejběžnější rozložení se používají buď dvě trubky, z nichž jedna je zakopána v hloubce 180 cm a další ve 120 cm, nebo dvě trubky, které jsou zakopány vedle sebe v hloubce 150 cm. Smyčková metoda umožňuje větší trubky s kratším výkopem, který šetří náklady na instalaci a umožňuje instalaci v oblastech, kde by nemohla být využita běžná horizontální metoda.
Vertikální systémy
Vertikální systémy jsou využívány pro obchodní budovy a školy, protože plocha jejich pozemku potřebná pro tento systém bývá často nedostatečná. Vertikální smyčky se používají tam, kde je půda příliš mělká pro výkopové práce nebo by jimi byly narušeny současné terénní úpravy. Pro svislé systémy jsou otvory (přibližně 10 cm v průměru) vrtány asi 6 m od sebe v hloubce 30 až 120 m. Do těchto otvorů se usadí dvě trubky, které jsou na dně spojeny obloukem, který tvoří smyčku. Svislé smyčky jsou spojeny příčnou trubkou, umístěnou ve výkopu a propojenou s tepelným čerpadlem v budově.
Vodní systémy
Vodní systémy se umísťují tam, kde je odpovídající vodní plocha, jedná se o nejlevnější variantu. V podzemí je propojeno z budovy do vody přívodní potrubí, které je ve vodě stočené do kruhů, a to nejméně 2,5 m pod povrchem, aby se zabránilo zamrznutí. Cívky by měly být umístěny do vodních zdrojů, které splňují minimální objem, hloubku a kritéria kvality.
Otevřené smyčkové systémy
Otevřený smyčkový systém využívá povrchové vody jako kapaliny tepelného výměníku, která cirkuluje přímo přes geotermální systém. Poté, co voda cirkuluje systémem, se vrací do země přes studnu a ohřátá se vrací na povrch zpět. Tato možnost je samozřejmě praktická pouze tam, kde je dostatečný přívod relativně čisté vody a jsou splněny všechny místní normy a nařízení týkající se podzemních vod.
Kalisie voňavá je robustní vytrvalá rostlina se dvěma typy výhonů. Jsou to výhony vertikální s masitými listy, dvouřadě střídavě na výhonu, který dorůstá 50–100 cm výšky, a připomínají kukuřici.
Původní vlastí kalisie je Mexiko a tropická Amerika, kde roste ve stínu vysokých dřevin.
Listy jsou tmavozelené, 20–30 cm dlouhé a 5–6 cm široké. U dospělých rostlin vyrůstají z hlavního výhonu horizontální liánovité nafialovělé oddenky (stolony) složené z kolének, ukončené rozetou listů. Odřezáním a zakořeněním koncové rozetky ve vodě se rostlina může snadno rozmnožovat. Při dobré péči starší rostliny vykvétají bílými kvítky v dlouhých vijanech. Zajímavé je, že hodinu i dvě před deštěm bílé kvítky začnou slabě příjemně vonět po hyacintech.
Rostlina má ráda vláhu, teplo a nepřímé sluneční světlo. Na prudkém slunci se často listy pálí. Kalisie má významné léčebné účinky, které se využívají, když vyroste na oddencích nejméně 9 kolének a tyto se zbarví do hnědofialova. Účinnými látkami jsou hlavně flavonoidy kvercetin a kempferol. Dále jsou to fytosteroly, kyselina g-linolenová, vitamíny skupiny B, vitamín C, PP, minerální látky, vápník, železo, chrom, bor, měď a selen.
Rozmnožování rostliny se provádí tak, že se od horizontálního výhonku odřízne listová růžice se dvěma kolénky, které ve vodě zakoření, například jako voděnka. Potom se může vysadit do dobré zahradní půdy do květináče. Nejlepší čas na množení je březen, duben.
Přihnojuje se plným hnojivem a dobře zalévá. V zimě, v období klidu, se rostlina drží spíše v suchu. Kalisii je možno také pěstovat přes léto venku.
U vzcházejících rostlin dochází většinou k jejich úhynu. Na starších rostlinách se na listových čepelích, ale i na řapících, lodyhách, květech a plodech vytvářejí nepříliš veliké, většinou hranaté skvrny. Ty jsou zpočátku vodnaté (olejovité), postupně však žloutnou a zasychají. Na spodní straně listových skvrn a na povrchu ostatních skvrn se za deštivého počasí nebo za vysoké vzdušné vlhkosti objeví kapky mléčně zbarveného bakteriálního slizu (exudátu), které daly název odbornému názvu původce (Lachrymans = slzet). Za sucha se kapky přeměňují v bílý nebo stříbřitý povlak (šupinky, krusty). Počet skvrn a jejich velikost postupně narůstá, skvrny splývají a napadené pletivo na listových skvrnách vypadává. Silněji napadené listy jsou roztrhané a roztřepené. Nakonec napadené listy usychají. Na plodech jsou skvrny propadlé s následnými hnilobami druhotných mikroorganismů. Napadené plody jsou většinou deformované. Choroba je rozšířená především v porostech polních okurek. Hlavním zdrojem jsou povrchově infikovaná semena pocházející z napadených plodů. Dalším zdrojem jsou napadené posklizňové zbytky, ve kterých mohou bakterie zůstávat vitální 2 až 3 roky. Za vegetace se choroba rozšiřuje deštěm, hmyzem, rukama pracovníků (především při sklizni), ale i pouhou zvěří či lidmi procházející porosty. Do rostlin se bakterie dostávají průduchy, hydatodami, mechanickými poraněním (například při větrné erozi na písčitých půdách), ale i opylujícím hmyzem. Vodivými pletivy se choroba nešíří. Rozvoj choroby podporuje ovlhčení rostlin (deštivé počasí) a vyšší teploty přes den a chladné noci.
Opatření pro záchranu sazenic: Používání zdravého osiva, střídání plodin v osevním postupu (minimálně 3 roky mezi tykvovitými plodinami), rychle osychající polohy (slunné a větrné), vertikální vedení rostlin, dezinfekce nářadí, šetrná závlaha, omezení pohybu v kultivačních porostech, především v době ovlhčení rostlin (po dešti a za rosy), a odstraňování napadených rostlin nebo jejich částí. Omezený účinek mají přípravky na bázi mědi, avšak některé odrůdy, mohou být za určitých podmínek vůči mědi citlivé.
Příčiny: Na vrchní straně plně vyvinutých listů (většinou starších) vznikají nejprve světle zelené až žlutozelené skvrny, většinou ohraničené žilnatinou. Po dešti nebo za vlhkého počasí (většinou ráno) je na spodní straně listů zřejmý tmavošedý až černý povlak reprodukčních orgánů původce plísně. Postupně se počet skvrn zvětšuje, skvrny se rozrůstají a splývají. Nakonec skvrny zasychají a nekrotické pletivo z nich vypadává. Silně napadené rostliny usychají a hynou. K infekcím rostlin může dojít pouze za přítomnosti kapek vody na povrchu hostitelských rostlin (dešťové kapky, rosa). K tomu, aby vyklíčila sporangia, je třeba, aby na povrchu rostlin byla 100% vlhkost po dobu minimálně 6 hodin. Silnější výskyty se objevují v případech, že teploty přes den jsou vyšší (nad 20 °C) a v noci kolem 15 °C.
Co s tím dělat: Ochrana musí být komplexní, to znamená, že musí zahrnovat co nejširší počet jednotlivých ochranných opatření, neboť i ta nejlepší opatření jsou sama o sobě nedostatečně účinná. V první řadě je třeba k pěstování používat dostatečně tolerantní odrůdy. Další opatření vedou k tomu, aby rostliny plodily co nejdříve a aby se co nejvíce plodů sklidilo před příchodem epidemie. Do této skupiny patří včasné výsevy a výsadby s použitím plastických hmot (netkané textilie, nízké fóliové tunely a pásky fólií nad výsevy) a včasná a kvalitní výživa i zálivka. Pěstování rostlin z předem předpěstované sadby většinou z důvodu přesazovacího šoku vegetaci neurychlí. Další opatření mají za úkol maximálně omezit dobu ovlhčení rostlin. K tomu slouží výběr vhodných lokalit (slunné a vzdušné polohy, dostatečná vzdálenost od vodních toků a nádrží), vertikální pěstování porostů, šetrná závlaha, větrání skleníků a přitápění ve skleníku 1 až 2 hodiny před východem slunce. Často se stává, že z důvodu změny klimatických podmínek pominou podmínky potřebné pro šíření choroby. V takových případech je třeba učinit taková opatření, která povedou k rychlé a účinné regeneraci rostlin, aby i poškozené rostliny mohly dále plodit. Jedná se zejména o vhodnou závlahu a výživu, a to především formou listové aplikace. K chemické ochraně je možné použít různé fungicidy na bázi mědi a ftalimidů.
V podstatě lze rotavátory rozdělit do čtyř základních skupin: ruční, motorové, traktorové a elektrické.
Při výběru stroje volte z nabídky osvědčených výrobců. Nelitujte vyšší částky, kterou za rotavátor zavedené značky dáte – bude vám sloužit dobře a v případě potřeby se snadno dovoláte reklamace a můžete k němu dokoupit i další komponenty. Rotavátor využijete na malé i velké zahradě, jen musíte vybrat ten správný typ.
Při výběru vždy zvažte výkonovou kategorii, zvolte podle četnosti používání kultivátoru a velikosti obdělávané plochy.
Každý rotační nožový rotavátor má zvláštní okopávací nože, které dokonale rozmělní a nakypří i těžší půdy. Podle konstrukce se kultivátory rozdělují do následujících tří skupin:
Mini rotavátory – nejčastěji jsou vybaveny malými čtyřdobými motory s obsahem válce do padesáti kubických centimetrů. Pro převod pohonu mezi motorem a okopávacími noži slouží odstředivá spojka a spolehlivá šneková převodovka. S minikultivátorem se můžete pustit do údržby malé zahrádky (například v kolonii). Malý čtyřdobý OHC motor zajišťuje stroji dostatek síly ve velkém spektru otáček. Výhodou takového provedení jsou nízké pořizovací náklady a velká obratnost stroje.
Hobby řemenové rotavátory – k pohonu slouží středně velké (například sekačkové) motory s obsahem do dvou set kubických centimetrů horizontální i vertikální konstrukce. Převody jsou řešeny u vertikální konstrukce klínovým řemenem a šnekovým převodem v oleji; u horizontálních strojů pak klínovými řemeny a zapouzdřeným řetězem. Hobby řemenové a profi nožové rotavátory jsou vhodnými pomocníky pro okopávání větších ploch. U hobby provedení však mějte na paměti, že se jedná o stroj pro občasné používání, nikoliv na každodenní tvrdou práci. Řemenový převod by to dlouhodobě nemusel vydržet.
Profi rotavátory – stejně tak jako u hobby kategorie slouží k pohonu sekačkové dvou- nebo čtyřtaktní motory, ale vybavené odstředivou spojkou a rychloupínacím zařízením. Vícerychlostní převodovky se zpátečkou přenášejí krouticí moment z motoru na okopávací nože. Převody jsou ozubené, se šnekem a koly v olejové lázni. Profesionální nožový rotavátor snese tvrdou práci bez újmy, protože je právě na ni konstruován: většina dílců včetně motoru je několikrát předimenzována pro odvedení těch nejnáročnějších úkolů.
Okopávací nože můžete vybírat buď úhlové pro lehčí půdy, nebo kopinaté pro těžké půdy s příměsí jílovité složky. Tyto nože díky jednoduchému systému vyměníte za dvanáctipalcová kola a lze s nimi provádět další různorodé práce.
Většina rotavátorů má možnost volby šíře pracovního záběru podle vaší potřeby. U nejmenších strojů se pracovní záběr pohybuje od třiceti do padesáti centimetrů, hobby stroje nabízejí šíři šedesát až devadesát centimetrů.
U profesionálně orientovaných strojů si vyberete přesně podle svých požadavků: většina takových pomocníků má volitelný záběr od třiceti do sto patnácti centimetrů, přičemž ideální záběr bývá okolo osmdesáti centimetrů. Samozřejmě že na těžkou půdu je vhodné volit záběr menší a plochu zpracovávat třeba nadvakrát.
Plný záběr stroje je opravdu vhodný jen na zpracování velmi lehkých půd, navíc otáčení na souvrati nebude při záběru přes metr také nijak jednoduché.
Rotavátor zvládne takové namáhavé práce, jako je prokypření půdy, zapravení hnojiv, pletí, přihrnování řádků, vyorávání, orba, rozrušení hrud a srovnání povrchu půdy po sklizni; vyhrabávání stařiny, vertikutace a provzdušnění trávníku.
Rotavátor je v podstatě kypřič půdy, jehož nožové ústrojí rychle (asi 100–160 ot/min) rotuje v půdě, čímž ji rozruší do hloubky 18–20 cm. Tím umožní přístup vzduchu do půdy, promísí ji například s hnojivy, kompostem a podobně.
Půdu je vhodné prokypřit na jaře před sadbou a na podzim po orbě. Pravidelně obdělávanou půdu na záhonech již většinou není třeba orat, postačí prokypření.
Pro účely tohoto popisu rozdělíme ovocný strom na dvě základní části, a to na kmen, který se skládá ze spodní části hlavního stonku sahajícího od země až po rozvětvení prvních větví, a na korunu, která zahrnuje část stromu nad tímto bodem. U ovocných dřevin jsou pěstovány dvě formy koruny: koruna s terminálem (pyramidální koruny) a otevřená koruna. Pyramidální koruny mají hlavní vertikální větev navazující na kmen, terminál, který je víceméně kolmou osou koruny a dosahuje až k vrcholu stromu. Boční větve vyrůstají z tohoto terminálu a takto je tvořena koruna. Ve stromu s otevřenou korunou terminál chybí a korunu tvoří čtyři nebo pět bočních kosterních větví. U mnoha dřevin je otevřená koruna vhodnější, ale u jabloně jsou si z více specifických důvodů tyto varianty rovnocenné.
Výhody koruny s terminálem: větve jsou menší v poměru k tělu stromu a jsou proto méně náchylné k poškození kmene, když se zlomí. Pokud je kosterní větev zlomená, je to jen malá část stromu, a koruna je proto méně poškozena, než by tomu bylo v případě otevřené koruny. Větve jsou rovněž kratší a neohýbají se tolik pod zatížením ovoce. V případě, že je strom zanedbán, za rok nebo dva je pak méně poškozen řezem než strom s otevřenou korunou.
Nevýhody koruny s terminálem: je velmi obtížné udržet terminál poté, co strom zestárne, a výhony v horní části koruny poměrně vysokého stromu je pak nákladné odstranit. Příliš mnoho ovoce roste ve stínu a jejich barva a chuť nejsou tak dobré jako v případě otevřené koruny. Z důvodu stínu plodí dřevo stále do značné míry na okraji, takže žádný významný řez nemůže být proveden, aniž by se výrazně nesnižoval počet květních pupenů po řezu. Dřevo, které se odebírá řezem větví, je dřevo, které nese květní pupeny.
Výhody otevřené koruny: méně větví, které je třeba udržovat, a ty, co zůstávají, jsou udržovány v lepším stavu, protože mají dostatečný prostor k rozvoji. Koruna je otevřená slunečnímu záření a dřevo je proto zdravější, ovoce je lepší barvy a lépe vyzrálé. Prořezávání a postřiky lze provést levněji a důkladněji. Stromy mohou být upraveny v požadovaném rozsahu každý rok, aniž by hrozilo nebezpečí, že bude příliš výrazně snížen počet květních pupenů. Plody nevyvíjí velký tlak na větve, protože místo toho, aby ovocné dřeviny plodily zcela na konci větví, kde je větší pákový efekt, jsou plody rovnoměrně po celé délce větve. Zkušenosti ukazují, že plody na ovocných dřevinách s otevřenou korunou jsou spíše rovnoměrně velké na rozdíl od plodů na stromě druhého typu. To je pravděpodobně kvůli rozmístění plodů podél větve namísto shluků plodů na konci.
Nevýhody otevřené koruny: malý počet kosterních větví, obvykle ne více než čtyři, a protože ty musí být velké, může být nebezpečí, že se rozlomí. Kosterní větve jsou pravděpodobně delší, protože strom má tendenci se spíše rozšiřovat než vyrůstat do výšky, a tak i zabírá více místa. Tato nevýhoda je však kompenzována každoročním ořezáváním stromů, takže obstojí i pod zatížením. Je také do určité míry kompenzována růstem hlavních kosterní větví směrem nahoru.
Rýma v těhotenství má o něco omezenější možnosti léčby. Na bolest lze užívat paralen. Ve druhém trimestru i acylpyrin. Ibalginu a jiným druhům brufenů je lépe se vyhýbat. Také se vyhněte bylinkám, jako je šalvěj nebo tymián. Ani skořice nemusí působit vždy jen pozitivně. Omezovat se nemusíte se sprejem nebo kapkami mořské či minerální vody do nosu. Pomohou i běžné bylinky v čaji či homeopatika. Zhoršení průběhu rýmy vždy konzultujte s lékařem.
U kojence nebo novorozence
Kojenci mají velkou nevýhodu v tom, že nemohou být ve vertikální poloze. Hleny jim proto málo stékají dolů. A když už stečou, často miminko dusí. Proto je nutné pravidelně hleny odsávat, pravidelně prostříkávat nos slanou vodou nebo minerálkou k tomu určenou. Vynikajícím prostředkem na ředění hlenu je například Libenar, tedy čištěná voda se solí. Naředí hlen, který snadno steče do krku, ale miminko tolik nedusí, protože jej dokáže spolknout. I odsávání hlenů jde po aplikaci Libenaru mnohem lépe.
Během rýmy se snažte miminko častěji dávat na „koníčka“, tedy na bříško, aby hleny mohly stékat rychleji. Na spaní zajistěte miminko do polohy na boku, hleny jej nebudou tolik dusit. Výborné jsou i bylinkové oleje, jimiž se miminkům promastí nos – naneste vždy na vatovou tyčinku a vytřete nosní dutiny. Bylinky jednak uvolní sliznici, jednak ji díky oleji promastí a zvlhčí. Navíc vytvoří prostředí, kde se viry i bakterie hůře množí.
Pokud to jen trochu jde, dávejte miminku častěji napít, a to nejlépe kojením. Ženské tělo je dokonalé v tom smyslu, že když se na kůži prsou dostanou sliny miminka i s viry a bakteriemi, které způsobují probíhající infekce, látky se vstřebají přes kůži do krve a žena začne tvořit obranné látky. Pitím mateřského mléka je miminko od maminky získá a může se mnohem snadněji vyléčit. Jestli nekojíte, tak nabízejte děťátku bylinkové čaje.
Na noc je dobré pověsit nad postýlku ponožku nebo pytlíček s čerstvě rozkrájenou cibulí. Díky ní se bude miminku i v noci dobře dýchat. Pomáhá také do místnosti postavit hrnec s horkou vodou, ve které se luhuje tymián anebo rozmarýn. Jen pozor na bezpečnost členů rodiny! Pokud se miminku přemění vodnatá rýma na rýmu zelenou, je lépe navštívit lékaře.
U batolete
U batolete můžete v podstatě postupovat stejně jako u sebe. Batole už stojí nebo alespoň klečí, hodně je samo na bříšku. A tak i rýma mívá lepší průběh, dítě není tolik dušeno stékajícími hleny. Pokud jde o batole již starší a méně divoké, můžete mu pod přísným dohledem dávat i homeopatika. Vždy však pozor na nebezpečí jejich vdechnutí. Batolata už mohou brát i různé přípravky na ředění hlenu. A když nejsou alergici, nemají ani omezení s bylinkami. V noci také mohou inhalovat cibuli či tymián. Pokud se batoleti přemění vodnatá rýma na rýmu zelenou, přičemž se celkově zhorší průběh infekce, je lépe navštívit lékaře.
Dokonalého trávníku bez vertikutátoru stěží dosáhneme. Práce s ním je jednoduchá, zejména je-li vertikutátor motorový. Vertikutaci provádíme alespoň jednou do roka, vždy na jaře. Optimální je provzdušnění dvakrát za sezonu. Trávník musí být posekaný, aby stroj mohl bez problémů pracovat. Po ošetření vertikutací je dobré trávník hodně zalít, popřípadě pohnojit.
Jde v podstatě o vertikální prořezání travního drnu do hloubky 3 cm, tímto úkonem se travní koberec provzdušňuje a zbavuje plsti, která omezuje cirkulaci vody a vzduchu a vytváří vhodné prostředí pro rozvoj různých chorob. Řez rovněž ničí dvouděložné plevele a podpoří odnožování trav, trávník se tak celkově zmladí.
Jak jsme již zmínili, ideální je trávník provzdušnit dvakrát ročně – na jaře a na podzim. U více namáhaných ploch lze vertikutaci provádět i častěji, vždy podle momentálního stavu ošetřované plochy. Ideální jarní dobou na provzdušnění je duben až polovina května, v případě brzkého jara můžeme začít už na konci března. Podzimní vertikutace se pak obvykle provádí od konce srpna až do závěru září, opět podle aktuálního počasí a stavu trávníku.
Při samotné vertikutaci je potřeba vždy brát v potaz aktuální stav travního koberce. Chybou by bylo pustit se do úprav přemokřené nebo namrzlé plochy. Vhodnou dobou je stav, kdy tráva začíná rašit. Pokud byste se pro vertikutaci rozhodli později, je potřeba trávník nejdříve pokosit na výšku 3 až 4 centimetrů. Samotná hloubka provzdušnění by měla být maximálně do 4 mm. Jinak hrozí, že byste trávníku spíš ublížili, než prospěli. Pokud máte před sebou velmi zanedbanou plochu plnou mechu a travní plsti, doporučuje se vertikutovat ještě jednou, a to do kříže. Teprve takto očištěný a ozdravený trávník by se měl pohnojit a případně dosít.
Při nastavení je klíčové zvolit správnou hloubku. Příliš hluboká vertikutace poškodí kořeny trávníku a napáchá více škody než užitku. Správně nastavený vertikutátor by měl zanechávat jen mělké stopy, žádné hluboké brázdy. I když po vertikutaci může trávník vypadat nepěkně, zdravý pažit se rychle zase vzpamatuje.
Při vertikutaci rozhodně nezatáčejte a nezkoušejte couvat. To může být problém na nerovném povrchu, proto pokud máte nerovný terén, volte raději modely s jednou nápravou a válcem v její ose.
Provzdušňovat můžete ručním, elektrickým nebo benzínovým vertikutátorem. Ruční vertikutátory se používají na zahradách do 200 m2, elektrické do 500 m2 a benzínové nad 500 m2.
Ruční kypřič trávníku Gardena combisystem má nože vyrobené ze speciálně kalené a pozinkované nerezové oceli. Při pohybu s kypřičem pronikají tyto nože do hloubky několika milimetrů do trávníku a odstraňují nežádoucí travní plsť a odumřelou trávu. Práci usnadňují robustní kola se speciálním vzorkem a nosnou osou. Pracovní šířka kypřiče je 32 cm. Kypřič trávníku je vhodný pro všechny násady z řady Gardena combisystem, doporučená délka násady je 180 cm. Záruční lhůta je 25 let. Doporučená maloobchodní cena činí 1 690 Kč.
Výhodou elektrického vertikutátoru VIKING LE 540 je výrazně tišší provoz, žádoucí především v obytných zónách v okolí domů. Za pomoci sedmi dvojitých nožů trvale odstraňuje mech, zplstnatělou trávu a plevel, přičemž lehce narušuje a tím provzdušňuje půdu. Doporučená cena tohoto provzdušňovače vybaveného elektrickým motorem je 9 990 Kč.
Na velký nebo členitý pozemek se vyplatí pořídit si spíše vertikutátor s benzínovým motorem. Ten oceníte zejména v případě péče o zahradu s mnoha stromy, kde by vám elektrický kabel práci komplikoval a ztěžoval. Cub Cadet CC V 40 B s ocelovým podvozkem a výkonným motorem o objemu 123 cm³, který je vybaven důmyslným systémem 2 v 1, je výhodný v tom, že obvyklý systém dvou válců (jeden s drátky a jeden s noži) je zde nahrazen válcem jedním, který je osazen jak 17 dvojitými noži, tak zároveň 16 dvojitými pružnými drátky. Výměnou válců se proto nemusíte zatěžovat. Travní provzdušňovač Cub Cadet CC V 40 B pořídíte za cenu od 13 990 Kč.
Vertikutátor se na první pohled podobá sekačce, jen je o něco menší. Má odnímatelný koš na sběr travního odpadu, který se používá v případě, že nechcete nechat zbytky trávy zetlít.
Před montáží sádrokartonových stropů je potřeba prověřit půdorysné rozmístění instalací a vzduchotechniky v dutině podhledu s ohledem na možnost kotvení podhledu. Dále zkontrolovat umístění vývodů elektroinstalace v ploše podhledu a elektroinstalačních skříněk v dutině podhledu a v obvodových stěnách. Zhotovit výškové vytyčení podhledu pomocí laseru nebo značkovací šňůry. Stanovit úroveň konstrukce, přičemž se musí zohlednit tloušťka opláštění. Musí se prověřit podmínky pro požární odolnost některých podhledů, nebo zda nebude odporovat výška uvažovaných svítidel s výškou dutiny v místě, kde se budou svítidla nacházet. Je nutné zkontrolovat i výšku a polohu zabudovaných konstrukcí v dutině podhledu a členění navazujících obvodových konstrukcí (výška nadpraží oken a dveří, nadsvětlíky, výustky vzduchotechniky a podobně). Vytyčit a označit polohu případných revizních dvířek nebo revizních vstupů. V neposlední řadě rozměřit místa na upevnění nosných závěsů podhledů s ohledem na povahu nosné konstrukce stropu a dovolené rozestupy závěsů a nosných profilů podhledu.
Na UD profily se před osazením aplikují samolepicí napojovací těsnění. Potom se připevní k následným vertikálním konstrukcím pomocí plastových natloukacích hmoždinek nebo jiných vhodných připevňovacích prostředků dle druhu obvodových konstrukcí. V případě, že je obvodovou konstrukcí sádrokartonová příčka, lze na ni připevnit UD profil rychlošrouby TN, ale pouze v místech, kde pod sádrokartonem probíhají uchytávací CW profily příčky. K příčkám opláštěným sádrokartonovými nebo sádrovláknitými deskami se dá připevnit UD profil pomocí šroubů do opláštění příčky, nezávisle na poloze CW profilů příčky. V případě potřeby dilatační či úplné nezávislosti podhledu od okolních svislých konstrukcí se UD profily na obvodové stěny podhledu nemontují. Závěsy do nosného stropu je třeba ukotvit vhodnými upevňovacími prostředky. Do betonových nosných stropů se používají ocelové hmoždinky. Na nosné kotvení podhledů k nosnému stropu nesmějí být použity plastové hmoždinky. Na kotvení podhledů do dřevěných trámů lze použít šrouby do svislých závěsů s plochou hlavou (FN).
Montážní CD profily (tedy profily, ke kterým se montují desky opláštění) jsou připevněny k nosnému stropu prostřednictvím přímých závěsů nebo stavebních třmenů. Spoj profil – závěs je upevněn dvojicí šroubů do plechu. Spoj závěs – nosný strop lze zhotovit buď jednou ocelovou hmoždinkou do betonového nosného stropu, nebo dvěma šrouby typu FN do dřevěných nosných prvků stropu.
Zavěšený podhled na křížovém roštu se montuje na nosné CD profily, to znamená, že profily tvořící horní vrstvu křížového dvojúrovňového roštu jsou připevněny k nosnému stropu prostřednictvím závěsů a táhla – drátu s okem (4 mm, délka 125 až 1 500 mm). Pro větší svěšení lze dráty nastavit dvojitou pérovou spojkou. Spoj nosný profil – závěs je zhotoven upevněním patřičného závěsu do nosného CD profilu. Spoj závěs – nosný strop lze zhotovit buď jednou ocelovou hmoždinkou do betonu, nebo jedním šroubem typu FN do dřevěných prvků stropu/do boku trámu (šroub namáhán na střih). Montážní CD profily se připevní k nosným CD profilům pomocí úhlových kotev (dvě kotvy na jeden spoj) nebo křížových spojek. Úhlová kotva má nosnost omezenou na 30 kg/m2. Přímo montované opláštění stropu na křížovém roštu z dřevěných latí se provádí tak, že nosné latě jsou připevněny k nosnému stropu v každém místě připojení dvěma šrouby TN (s průměrem 5,5 x 90 mm). Montážní lať s nosnou latí se spojí pomocí jednoho šroubu TN (s průměrem 5,5 x 90 mm).
Zavěšený podhled na křížovém roštu se dá zhotovit i z dřevěných latí. Nosné latě jsou připevněny k nosnému stropu prostřednictvím závěsů a táhla – drátu s okem. Pro větší svěšení lze dráty nastavit dvojitou pérovou spojkou (s ohledem na požadavek pevnosti na vzpěr nebo potřeby zajištění proti posunu v rovině podhledu). Spoj nosné latě – závěs je zhotoven přišroubováním závěsu k boku nosné latě dvěma šrouby FN. Sousední závěsy se šroubují do protilehlých boků latě. Spoj závěs – nosný strop lze zhotovit buď jednou ocelovou rozpěrkou do betonového nosného stropu, nebo jedním šroubem typu FN do dřevěných nosných prvků stropu/do boku trámu (šroub namáhán na střih). Montážní lať s nosnou latí se spojí pomocí jednoho šroubu TN (s průměrem 5,5 x 90 mm).
Minerální izolace se vkládá do podhledů, aby se dosáhlo požadovaných akustických a protipožárních vlastností. Musí se uložit po celé ploše, bez mezer.
Opláštění se realizuje sádrokartonovými deskami. Desky se přišroubují k montážnímu CD profilu nebo k dřevěným latím. Dotek příčných hran desek se musí umístit na montážní profil (lať). Pokud se nezajistí dilatační nezávislost podhledu od okolních vertikálních konstrukcí (do plochy podhledu zhruba 30 m2), lze opláštění přišroubovat i do obvodových UD profilů. Desky se orientují vždy délkou kolmo na montážní profily. Příčné spáry sousedních desek musejí být vystřídány minimálně o jeden montážní profil. Návaznost opláštění na obvodovou vertikální konstrukci se volí podle konkrétní potřeby v souladu s typovými detaily.
Odstředivá kalová čerpadla využívají síly, která se tvoří v rotujícím oběžném kole, a předávají ji čerpanému médiu stejným způsobem, jako je tomu u čerpadel pro čisté tekutiny. Nicméně tím podobnost de facto končí. Kalové čerpadlo se skládá z:
Oběžná kola
Jsou hlavní rotační součástí, která předává energii dopravované kapalině pomocí lopatek. Lopatky oběžného kola kalového čerpadla musí být silnější než lopatky klasického vodního čerpadla. Kvůli této tloušťce musí být na kole méně lopatek, jinak by byl průchod pro čerpané látky příliš úzký, a to by mělo negativní vliv na výkon a průchodnost čerpadla. Tento fakt vede ke snížení čerpací výšky a účinnosti. Zřídkakdy jsou oběžná kola z kovových slitin opracována na vnějších plochách. Tato práce navíc se nevyplatí, jelikož oběžná kola (stejně tak i vložky skříní) mají omezenou životnost, a to i přesto, že jsou vyrobena z odolných materiálů. Po opotřebení, kdy klesá výkon čerpadla, se musí vyměnit. Oběžná kola mají obvykle rovné nebo Francisovy lopatky. Pro některé typy kalů mají lopatky typu Francis vyšší účinnost, lepší sací výkon a mírnější opotřebení, jelikož úhel lopatky je shodný s úhlem nátoku tekutiny, jde o takzvaný bezrámový nátok. Rovné lopatky oběžného kola vykazují mírnější opotřebení ve velmi hrubých kalových aplikacích nebo tam, kde forma na lití vylučuje Francisovy lopatky a je nutné použití elastomerové oběžné kolo. Počet lopatek oběžného kola se obvykle pohybuje mezi třemi a šesti v závislosti na velikost částic v suspenzi a velikosti kalového čerpadla. Oběžná kola jsou buď uzavřená, nebo otevřená. Uzavřený typ oběžných kol (s krycím diskem) je běžnější než otevřený typ (bez krycího disku), který se někdy používá pro speciální aplikace. Oběžná kola jsou obvykle uzavřena z důvodu vyšší účinnosti a menší náchylnosti k opotřebení v přední části. Otevřená kola se používají nejčastěji v menších čerpadlech a tam, kde čerpané částice mohou způsobit ucpání. Dalším rysem oběžných kol kalových čerpadel je použití vyrovnávacích lopatek na zadní straně nosného disku. Tyto lopatky mají dvojí funkci. Redukují (vyrovnávají) tlak a udržují pevné částice mimo mezery mezi oběžným kolem a spirálou pomocí odstředivé síly. Příklady použití standardních oběžných kol: jednokanálové uzavřené kolo se využívá na čerpání vláknitých kalů; dvoukanálové uzavřené kolo se využívá na čerpání strusky s menšími částicemi; kolo pro dopravu kašovitých směsí se využívá k čerpání septiků, kolo s ejektorovými kanály se využívá k čerpání kašovité, silně proplyněné kapaliny (papírovinu).
Spirály čerpadel
Jedná se o část čerpadla, která uzavírá oběžné kolo. Rychlost proudění ve spirále je ve srovnání s čerpadly na čistou vodu většinou nižší, a to zejména kvůli snížení opotřebení. Tvar spirály je zpravidla zpola souosý, nebo souosý s velkým podbroušením na nosu spirály. Rozeznáváme spirály s výměnnými vnitřními vložkami a spirály bez vložek. Podle potřeby se vyrábějí spirály s obložením gumovým nebo kovovým, vždy záleží, na co bude čerpadlo využíváno.
Ucpávky
Jsou jedním z nejdůležitějších mechanických prvků v každém odstředivém kalovém čerpadle. Brání průniku kapaliny mimo oblast pracovní části čerpadla. Důležité je pečlivě zvolit správný typ těsnění tak, aby vyhovoval individuálnímu čerpacímu systému. Volba druhu hřídelové ucpávky závisí na vlastnostech kapaliny a na mechanických, chemických a tepelných vlivech, které budou na ucpávku působit. Tři nejčastěji používané typy ucpávek pro dopravu znečištěných kapalin a kalů jsou dynamické, měkké a mechanické ucpávky.
Kalová čerpadla lze umístit v suché jímce (provozní oblast je prostorově oddělena od sběrné šachty, přívod média je zajištěn pomocí sacího potrubí, čerpadlo může být v horizontální nebo vertikální poloze), v mokré jímce (čerpadlo je zaplaveno čerpaným médiem, je ke stávajícímu potrubnímu systému připojeno pomocí pevně instalovaného spouštěcího zařízení, pomocí příslušného spouštěcího systému může být kdykoliv vyzdviženo i z plné šachty, respektive být do ní spuštěno), případně je možná mobilní instalace (čerpadlo je vybaveno podstavcem a může být využíváno flexibilně, běžně jsou tyto agregáty v provedení s kabelovou vidlicí anebo spínacím přístrojem. Možné jsou však i varianty s volným koncem kabelu).
