Túje Cristata Aurea
Vlastnosti: Rostlina tvoří štíhlý kužel, má žlutozelenou barvu a dorůstá do výšky 1,5 metru.
Zdroj: Druhy tújí
Vlastnosti: Rostlina tvoří štíhlý kužel, má žlutozelenou barvu a dorůstá do výšky 1,5 metru.
Zdroj: Druhy tújí
Vlastnosti: Rostlina tvoří široký kužel, má žlutobronzovou barvu a dorůstá do výšky 15 metrů.
Zdroj: Druhy tújí
Tuto varietu našel a popsal v roce 1930 Jost FITSCHEN z Německa. Pomalu rostoucí jehličnan má vzhled vzpřímeného, bohatě rozvětveného keře. V dospělosti dosáhne výšky 2–2,5 m při šířce kolem 1 m. Docela tuhé jehlice vyrůstají ve svazku po 5 a jsou 8–10 cm dlouhé, ve spodní části zelené se zlatým okrajem. Jako jedna z mála borovic mění své jehlice, a to po 3–5 letech. Kvete od července do srpna. Květy jsou uspořádány v koncových klasech, s kalichem trubkovitě nálevkovitým a korunou modrou až fialovou, ale i bílou. Plodem jsou lesklé tvrdky, které mají hnědou až černohnědou barvu.
Pinus cembra „aurea“ je plně mrazuvzdorná do -25 °C. Nejlépe prospívá v prodyšné, výživné a mírně kyselé půdě. Stanoviště by mělo být světlé, ale nemá ráda přímé sluneční světlo. Jde o velmi pěkný solitér vhodný na vaši zahrádku, kde vynikne nejen jednotlivě, ale i ve skupinách, ať už na trávníku, květinovém záhonu či vřesovišti, nejlépe však na tmavém pozadí.
Pokud váháte, zda si na svou zahrádku vybrat právě tuto varietu, pak vás tyto fotografie určitě přesvědčí: Pinus cembra aurea foto.
Zdroj: Pinus cembra
Ramaria aurea mají větší plodnice s citronově až oranžově žlutými větvičkami ve stáří, dorůstají do výšky i šířky 60-120 mm. Solidní báze bývá bělavá, částečně ponořená v zemi, odspodu se rozvětvuje na více hrubých nebo tenčích odnoží, které se nakonec rozdělují na tenké nepravidelné větvičky, v mládí medově žluté nebo chromově žluté a ve stáří bledě žlutookrové. Větvičky jsou na koncích tenké, zahrocené, často s 2 až 3 zoubky, někdy bývají i zaoblené. Dužina je měkká, špinavě krémová, chuť a vůni má příjemnou. Výtrusný prach je žlutookrový.
Tento druh je jedlý.
Zdroj: Houba kuřátka
V současné době je vyšlechtěno několik tisíc kultivarů bohyšek, od trpasličích, pouze několik centimetrů vysokých, po obry mající výšku více než 100 cm. Dle vzrůstnosti tak lze volit odrůdy vhodné do skalek a nádob, ale také jako podrostové vyšší trvalky vhodné do polostínu a stínu. Hosta je společně s Heucherou vítaným doplňkem pro místa pod stromy a keři, která bývají často holá a prázdná.
Nejběžnější zelenou barvu najdete u bohyšek v mnoha odstínech a mění se i během vegetace. Oblíbené jsou bohyšky s listy panašovanými (barevnými, pestrými), zelenobílými nebo žlutozelenými, žádané jsou i odrůdy šedé a modravé, s listy jakoby ojíněnými. Od barvy listů se odvozují i nároky rostlin na světlo:
Zdroj: Hosta
Durman je jednoletá bylina rozložitého vzrůstu, její lodyha bývá 20 až 140 cm vysoká, bohatě větvená. Listy řapíkaté, čepel vejčitá, chobotnatě laločnatá, nepříjemně páchnoucí. Jednotlivé květy vyrůstají v místech větvení lodyhy, koruna je nálevkovitá, bílá nebo světle fialová, otevírá se večer okolo 19. hodiny. Plodem je nápadně ostnitá tobolka. Durman kvete od června do září, patří do čeledi lilkovitých. Názvem durman (Brugmansia) jsou označovány velice dekorativní exotické rostliny pocházející z And, často se jim také říká kvetoucí trumpety. Mají dřevnatý kmen a olistěnou korunu. Celá rostlina může dosahovat až 2m výšky. Květ mívá barvu v odstínech bílé, žluté či růžové.
Od konce května a přes léto se durman pěstuje buď v okrasné nádobě venku na terase, nebo je možné jej v drátěném koši zapustit ven do záhonu. V létě vyžaduje hojnou zálivku a hnojení alespoň jednou týdně plným hnojivem. Nesmí ale stát ve vodě. Od poloviny října rostliny přemístíme nejlépe do nemrznoucího sklepa s teplotou od 5 do 12 °C. Místo nemusí být světlé. Zmírníme zálivku na minimum, jen aby kořenový bal zcela nevyschl. Protože se jedná o poměrně objemnou rostlinu, je většinou třeba výhony zakrátit. Musíme postupovat velice opatrně – koruna má dvě části – vnitřní růstovou a vnější kvetoucí. Nikdy neseřezáváme růstovou zónu, durman by nasadil na květ až za delší dobu. Kvetoucí výhony poznáme podle tvaru listů (jsou nesouměrné a odlišně zbarvené). Na jaře už zakrátíme jen slabé, vytáhlé výhony, mírně zvýšíme zálivku, durman přesadíme do čerstvé zeminy bohaté na živiny a po posledních mrazících jej vyneseme ven do zahrady.
U nás známé druhy durmanů jsou: Brugmansia arborea (krásně kvetoucí), Brugmansia kandida (hodí se do polostínu), Brugmansia suaveolens a aurea (kvete koncem léta), Brugmansia sanquinea (kvete brzy zjara).
Ve volné přírodě se nejčastěji vyskytuje na hnojištích, náspech a ve výživných půdách. V ČR roste roztroušeně, obvykle v teplejších oblastech, většinou jen od nížin do podhorských oblastí (nejčastěji okolo 450 m n. m.). Durmany často napadají mšice a molice, pak je nutné jejich chemické ošetření.
Všechny části rostliny obsahují tropanalkaloidy, které mají ochromující a omamné účinky. Při předávkování je možné i zemřít. Zejména po požití čaje nebo studeného výluhu z listů a semen se vedle žádoucích účinků projevují i nanejvýš nepříjemné účinky vedlejší poruchy vidění, polykací obtíže, pocit celkové slabosti, stavy zmatenosti, přecházející až v úzkostnou nepříčetnost. Mimořádně nemilé vedlejší účinky durmanového čaje mohou přetrvávat i po dobu několika dní.
Zdroj: Durman alias trumpety
Jediný druh, u kterého na území České republiky připadá v úvahu záměna s tisem červeným, je v našich parcích často vysazovaný příbuzný tis prostřední Taxus media. Tis prostřední je křížencem tisu červeného s tisem japonským. Jako rozlišovací znak nejlépe poslouží právě výše zmíněná kůra. Zatímco kůra tisu červeného postupně přechází na červenohnědou až šedočernou a odlupuje se v plátech, kůra tisu prostředního s postupem času tmavne a rýhovitě praská. Staré větve pak mají kůru více či méně černou (i u nich se však projevuje v různé míře rodičovský vliv tisu červeného). Druhy se ještě liší několika drobnostmi, například jiným zakončením jehlic, celkově je však tis prostřední jinak dost podobný svému rodičovskému druhu.
Fastigiata má přísně sloupovitý vzrůst a roste velmi pomalu, čímž se hodí i do menších zahrad. Až do úplné dospělosti bývá velmi subtilní a zřídkakdy přesáhne 1 m na šířku. Výška je velmi variabilní v závislosti na půdních podmínkách. Jehlice jsou tučné a temně zelené, raší zářivě zelené. Větvičky mají oranžovohnědou barvu. Většinou se jedná o samičí klony, které nesou jasně červené plody, které jsou jedovaté stejně jako celý keř.
Hicksii je odrůda tisu prostředního, což je výsledek úspěšného křížení odrůd Taxus baccata Fastigiata a Taxus cuspidata. Tvoří velice pěkný, široce sloupovitý, bohatý a kompaktní keř, který roste pomalu a hustě – v 15 letech dosahuje kolem 3 metrů do výšky a 1 metr do šířky, takže je vhodný i do malých zahrad. Větve rostou přísně vzhůru a jsou posety neopadavými, lesklými, sytě zelenými jehlicemi, které pokrývají celou rostlinu. Nevyholují spodní větve jako běžné tisy. Tvoří sytě červené nejedlé plody.
Semperaurea je atraktivní odrůda tisu červeného výrazně žluté barvy. Neopadavé jehlice tohoto tisu jsou až 2 cm dlouhé, ploché, vrchní strana na horních (osluněných) větvičkách keře je výrazně žlutá v sezóně až oranžově zlatavá v zimě, spodní a vnitřní jehličí je pak sytěji až tmavě zelené. Roste převážně vzpřímeně, vcelku hustě do široce vystoupavého keře o výšce 2–3 m a šířce kolem 2 m.
Summergold je jehličnan z čeledi tisovité a rodu tis, který dorůstá 2 metrů výšky a 3 metrů šířky. Je rozložitě až plazivě rostoucí. Na jaře jsou jeho nové jehlice žluté, později ztmavnou. Plody tvoří na podzim, jsou to červené dužnaté míšky. Je jedovatý. Vyhovují mu běžné, propustné půdy, střední vlhkostní režim a stanoviště slunné až polostinné. Hodí se do předzahrádek, na tvarování, do skupinových výsadeb.
Fastigiata Aurea má přísně sloupovitý vzrůst a roste velmi pomalu, čímž se hodí i do menších zahrad. Až do úplné dospělosti bývá velmi subtilní a zřídkakdy přesáhne 1 m na šířku. Výška je velmi variabilní v závislosti na půdních podmínkách. Tučné jehlice na vrchní vrstvě keře jsou zářivě žlutozelené. Větvičky mají zelenou až hnědou barvu. Většinou se jedná o samičí klony, nesoucí jasně červené plody, které jsou jedovaté stejně jako celý keř.
Zdroj: Taxus baccata
Mahónii cesmínolistou mají rádi zahrádkáři, protože svým hustým vzrůstem a lesklými listy v létě, na jaře záplavou žlutých hroznů květů a od léta do zimy modrými plody musí potěšit každého. Ze zahrádek ji možná znáte, ale víte například, že plody jsou jedlé (obsahuji malé, neškodné množství toxických látek) a mahónii můžete zplaněnou vidět i uprostřed lesa?
Mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium) je velmi známý stálezelený keř z rodiny dřišťálů. Asi 1 až 2 m vysoký rozložitý keř zdobí zahrady a místy zplaňuje v lesích a parcích, kam jej zanáší ptáci svým trusem. Bobule jsou modré, o průměru až 0,8 mm, a působí dojmem lehce ojíněných kuliček. Za určitých okolností jsou jedlé, což může řadu lidí překvapit. Většinou se má za to, že jsou jedovaté, což není vzdáleno pravdě, protože jsou mírně toxické. Dozrávají koncem července až do konce srpna a rostlinu zdobí dlouho do zimy, kdy slouží jako potrava pro ptáky. Pro lidi jsou nejvhodnější až plně zralé, jinak jsou velmi kyselé. Navíc nedokonale zralé plody v minimální míře obsahují mírně jedovatý alkaloid berberin, který však zpracováním nebo usušením téměř mizí. V plně zralých plodech je ho pouze stopové, neškodné množství, uvádí se 0,015 %. Jelikož o jedovatosti nebo nejedovatosti bobulí mahónie existuje mnoho protichůdných názorů, přikláníme se spíše k doporučení je nekonzumovat.
Ovšem v kořenech, kůře a listech je těchto jedů podstatně více. Příznakem otravy berberinem je nevolnost. Kmínky mahónie jsou šedožluté, bez trnů a lysé. Výtažek z dřeva mahónie byl dříve využíván pro barvení vlny, jelikož má výrazně zlatožlutou barvu. Keř kvete v dubnu až květnu žlutými hrozny vonících květů, které lákají hmyz všeho druhu. Listy jsou vejčité, tvrdě kožovité a pichlavé. Jsou lehce vykrajované a zvlněné, proto se často využívají na ozdobu do podzimních i vánočních vazeb a dekorací. Mahónie cesmínolistá se tvarem listů velmi podobá cesmíně, která je ale jinou rostlinou.
Cesmínu poznáte podle červených plodů. Větvička cesmíny je symbolem amerických Vánoc. Na podzim se listy této rostliny lehce zbarvují do bronzova, u odrůdy Atropurpurea je tento jev nejvýraznější. Cesmíny (Ilex) na světě rostou v mnoha druzích. Některé jsou teplomilné, jiné zase odolné proti mrazu, a právě ty mohou zkrášlovat naše zahrady. Některé keře mohou i u nás dorůst úctyhodných velikostí. Lze z nich vytvářet příjemné tmavozelené pozadí pro pestřejší výsadby, poslouží jako neprostupné, stálezelené a velmi dekorativní živé ploty, tvarované se dobře vyjímají ve dvojici jako strážci branky, loubí a podobně, některé jsou i atraktivními solitérami.
Cesmíny jsou ozdobné svými listy, květy i plody, jde tedy o ideální dekorativní dřeviny. Bílé květy se objevují na přelomu jara a léta, jasně červené peckovice pak zdobí rostlinu od léta až do následujícího jara.
Nejatraktivnějším druhem cesmíny, kterému se daří i u nás, je stálezelená cesmína ostrolistá (Ilex aquifolium). Má krásně tvarované tmavozelené kožovité lesklé listy s odstávajícími trny a výrazné červené plody. Listy mají tak výrazný lesk, že vypadají stále jako po osvěžujícím dešti. Oblíbené jsou například samosprašné rostliny odrůdy Alaska (cesmíny jsou obvykle dvoudomé). Keř pomalým tempem dorůstá až do třímetrové výšky, roční přírůstek činí okolo 20 cm. Samosprašná odrůda Pyramidalis dorůstá ve tvaru vysokého kuželu až šesti metrů a na vhodném místě ji lze pěstovat jako působivou solitéru. Odrůda Rubricaulis aurea má zlatě lemované tmavozelené listy, Handsworth New Silver zase zdobí zářivě bílé lemování. Cesmína přeslenitá (Ilex verticillata) bude vyhovovat všem, kdo nemají v lásce trnité keře. Vejčité listy, které se na podzim vybarvují žlutě až červeně, totiž trny nemají. Na zimu sice opadávají, ale na rostlině zůstanou malé, jasně červené plody. Nezvyklý vzhled má stálezelená a dokonale mrazuvzdorná cesmína vroubkovaná (Ilex crenata), jejíž listy se tvarem podobají zimostrázu a keříky zdobí nikoli červené, ale černé plody. Na slunci či v polostínu se svrchní lístky odrůdy Golden Rock vybarvují do zlata. Cesmíny se pěstují i jako kříženci rozmanitých druhů. Oblíbené jsou například takzvané modré cesmíny (například Ilex x meserveae), jejichž stálezelené listy mají modrošedý nádech.
Cesmínám nejlépe vyhovují stanoviště v polostínu až stínu. Kultivary se zelenými listy snesou i slunce, rostliny s listy zdobenými bílým nebo žlutým panašováním je před ním třeba chránit. Keřům svědčí nejen půdní, ale i vzdušná vlhkost. Bude se jim dařit pod stromy, v blízkosti jezírka, ve skupinové výsadbě, kde si vytvoří příznivé mikroklima snáz než jako osamocený keř na trávníku vydaný napospas větru. Půda by měla být kyprá a dobře propustná, mírně vlhká, ale zároveň nesmí být rostliny přemokřené. Půdní reakce je ideální mírně kyselá nebo neutrální. Keře lze podle potřeby v létě i tvarovat, ale většinou zachovávají pěkný kompaktní tvar i bez úprav. Zvláště mladé sazenice je třeba chránit proti promrznutí kořenů mulčováním, pokrývkou z listí a chvojí. Cesmínu lze množit řízkováním.
Zdroj: Mahon a jeho pěstování
Fuchsie je rostlina mnoha tvarů a podob. Existuje více než deset tisíc odrůd, které se liší odolností, vhodným místem pro pěstování, ale především svým vzhledem. Fuchsie mohou být vzpřímené, převislé i polopřevislé, ale také jednoduché, plnokvěté, i s poloplnými květy. Některé vysoce odolné odrůdy můžete pěstovat na záhonu jako keřík či stromek, v našich podmínkách se ale nejčastěji pěstují v truhlících a květináčích. Co mají většinou společné všechny, je, že se dobře množí, a pokud správně nastudujete vybranou odrůdu, tak se i snadno pěstují. Abyste se pro začátek ve fuchsiích alespoň trochu zorientovali, na následujících řádcích najdete malý přehled několika druhů.
Fuchsie má jako jedna z mála rostlin ráda stinné místo, nedostatek světla bude snášet opravdu výborně a nemusíte se bát, že byste se třeba nedočkali květů. Fuchsie vysazujte ven koncem května nebo počátkem června, kdy již nebude mrznout. Vysazovat je můžete do truhlíků, květináčů, závěsných květináčů, ale i do záhonů a zvolit byste měli dobře propustnou zeminu, budete-li si ji míchat sami, pak použijte zeminu, kompost a písek v poměru 2 : 1 : 1. Velikost nádoby či místo, kam ji umístíte, zvolte podle odrůdy, protože každá je opravdu úplně jiná a těžko se radí všeobecně.
Fuchsie má ráda pravidelnou zálivku, kořenový bal by neměl úplně vyschnout, ale ani být neustále přemokřený, zbytečně by docházelo k uhnívání kořenů a mohlo by se vám stát, že vaše rostlina naráz shodí květy i poupata. Přelitá rostlina není jediným důvodem ztráty květenství, může jít také o vysoký skok v teplotě. V horkých dnes vaše fuchsie ocení rosení nebo sprchování.
Nezapomeňte rostlinu v aktivním období jednou týdně hnojit dusíkatým hnojivem.
Rozdělme si přezimování fuchsií do dvou skupin – odrůdy odolné a choulostivé. Odolné umí přečkat zimu venku, postačí, když rostlinu na podzim seříznete asi o jednu třetinu a zakryjete dostatečnou vrstvou chvojí. Na jaře toto chvojí odstraňte, a roste-li fuchsie příliš bujně, znovu ji seřízněte a zredukujte dle potřeby. V květnu pak rostlinu začněte přihnojovat.
Choulostivé fuchsie na podzim seřízněte a přesuňte na místo, kde přečkají zimu, ať už je to zimní zahrada, vytápěný skleník či místnost v domě. Pokud jste rostlinu pěstovali v záhonu, musíte ji vyrýt a nejlépe uděláte, pokud ji umístíte do květináče a nenecháte ji bez obalu. Před zazimováním rostlinu zbavte suchých listů a květů. Omezte zálivku, ale neměla by přeschnout. Podmínky pro přezimování fuchsií jsou jednoduché: místo, kde nemrzne a nebude příliš světla. Koncem ledna či začátkem února můžete začít rostlinu pomalu probouzet, a to tím, že jí dopřejete více světla. Po čase by se měly začít objevovat nové výhonky, které později budete moci použít k řízkování. Na jaře je potřeba, abyste rostlinu přesadili do nového substrátu, a chcete-li, aby fuchsie byla košatá, pak výhonky zaštipujte. Začátkem dubna můžete začít rostliny přihnojovat.
Fuchsie můžete množit řízkováním, a to v jakoukoliv roční dobu, někdo je provádí na podzim, kdy si ze staré rostliny vezme řízky, které zapíchne do zeminy, na jaře je nahrnkuje a vypěstuje si nové rostlinky a staré se zbaví. U takto namnožených fuchsií byste se měli dočkat krásné košatosti a spousty keřů, na rozdíl od toho, když si řízky z rostliny odeberete na jaře. Někdo ale řízky odebírá v červenci, kdy mu rostliny řádně zakoření ještě před zazimováním, a na další rok již o rostlině není žádných pochyb. Nevíte-li, jak na řízkování, pak ustřihněte asi 10 cm z konce výhonku a tento vzniklý řízek zapíchněte do substrátu vytvořeného ze zeminy a písku. Nádobu pravidelně zalévejte. Odstřižené řízky můžete také nechat zakořenit ve sklenici s vodou a poté zasadit.
Copyright © 2012 - 2024 NetConsulting Praha s.r.o.