Nejčastěji se na hrubou stavbu používá zdicí systém POROTHERM, který zahrnuje obvodové zdivo, příčky, překlady, stropní systémy. Systém se zdí na tenkovrstvou maltu nebo na zdicí pěnu.
Co je to Porotherm
Při výstavbě domů z broušených cihelPOROTHERM Profi je důležitá naprostá přesnost zdění. Nejnáročnější je přitom založení stavby, tedy položení první řady cihel v přízemí a v patře nad stropní částí, které musí být naprosto přesné. Abyste si byli jisti, že je vše v pořádku, můžete při zakládání využít profesionální pomoc od výrobce – společnosti Wienerberger cihlářský průmysl. Po upřesnění termínů přijede na stavbu specializovaný technik, který vysvětlí postup výstavby z broušených cihelPOROTHERM, pomůže vám při založení stavby a v případě zájmu následně i prvního šáru v patře. O službu je velký zájem, proto je potřeba se zaregistrovat s dostatečným časovým předstihem.
Vyplatí se také zajít si do vybraných stavebnin, které díky spolupráci se společností Wienerberger fungují jako půjčovny. Zde si můžete vypůjčit pomůcky, které jsou potřeba pro zakládání stavby z broušených cihelPOROTHERM. Jestliže budete zdít na tenkovrstvou maltu, můžete si tu půjčit například i nanášecí válec.
V případě zdění z broušených cihelPOROTHERM Profi si můžete vybrat, zda budete stavět na tenkovrstvou maltu, či na zdicí pěnu POROTHERM DRYFIX. Nemusíte se bát pustit se dostavby svépomocí, v obou případech je výstavba velmi rychlá, snadná a přesná. Pokud už máte hotovou základovou desku, můžete s použitím technologie zdění na pěnu POROTHERM DRYFIX zvládnout hrubou stavbu rodinného domu do týdne. Zdicí pěnu, případně tenkovrstvou maltu, dostanete při nákupu broušených cihelPOROTHERM Profi zdarma a v odpovídajícím množství.
Systém POROTHERM se skládá z různých tlouštěk cihel, některé typy mají i upravenou výšku.
Minerální, přírodně bílá vápenocementová jednovrstvá omítka s jemným povrchem je určena pro ruční a strojní zpracování. Je vhodná pro použití v exteriéru i interiéru.
Podklad musí vyhovovat platným normám, musí být pevný, bez uvolňujících se částic, zbavený prachu, nátěru a solných výkvětů. Musí být dostatečně drsný, suchý a rovnoměrně nasákavý. Povrch nesmí být vodoodpudivý. Uvedené doporučení platí pro podklady odpovídající normě a předpokládá především vyplněné spáry do líce zdiva.
Omítka se zpracovává tak, že se do samospádové míchačky nejprve nalije cca 7 litrů vody, potom se přisype celý obsah pytle a míchačka se uvede do chodu. Doba míchání je 3 až 5 minut, lze též použít kontinuální míchačku; nepřidávejte žádné jiné materiály (například prostředek na ochranu proti mrazu).
Vnitřní omítky na cihly POROTHERM – omítku nahazujte zednickou lžící nebo natahujte v požadované tloušťce přímo na zdivo nerezovým hladítkem, potom srovnejte hliníkovou latí do roviny a po zavadnutí, které nastane po 2 až 4 hodinách, vyhlaďte. Cca po 10 dnech na každých 10 mm tloušťky proveďte konečnou povrchovou úpravu – ušlechtilou omítkou nebo vnitřní disperzní barvou (například Baumit vnitřní barvou). Nejmenší tloušťka omítky POROTHERM UNIVERSAL je 10 mm. Do tloušťky 10 mm omítku nanášejte v jedné vrstvě, při větší tloušťce nanášejte ve dvou vrstvách „čerstvé do čerstvého“.
Vnější/vnitřní omítky na dostatečně vyzrálou tepelně izolační omítku POROTHERM TO – tloušťku 5 mm natahujte ve dvou vrstvách „čerstvé do čerstvého“, nebo nahazujte zednickou lžící. Po zavadnutí omítky (obvykle 2 až 4 hodiny) podle požadované struktury povrchu vyhlaďte houbovým nebo polystyrénovým hladítkem. Cca po 7 dnech můžete provést konečnou povrchovou úpravu barvou (například Baumit fasádní barvou) nebo tenkovrstvou probarvenou omítkou (například Baumit silikátovou omítkou). Nejmenší tloušťka omítky POROTHERM UNIVERSAL je 5 mm.
Minerální, přírodně bílá vápenocementová jednovrstvá omítka s jemným povrchem je určena pro ruční a strojní zpracování. Používá se v exteriéru i interiéru. Vnější/vnitřní omítky se používají jako uzavírací hydrofobizovaná vrstva na tepelně izolační omítku POROTHERM TO. Vnitřní omítky se aplikují přímo na zdivo POROTHERM.
Cihly POROTHERM 30 P D jsou určené pro omítané jednovrstvé vnější i vnitřní nosné zdivo tloušťky 300 mm. Lze je též použít pro vnitřní nosnou část vrstveného zdiva v kombinaci s tepelným izolantem a případně s dalšími cihelnými materiály tvořícími vnější ochrannou část zdiva. Zdění se provádí na klasickou vápenocementovou maltu.
Rozměry cihly jsou 247/300/238 mm (d/v/š), hmotnost 1 kusu je 15,4 kg.
Cihly POROTHERM 40 jsou určené pro omítané jednovrstvé obvodovonosné i nenosné zdivo tloušťky 400 mm, s vysokými nároky na tepelný odpor a tepelnou akumulaci stěny.
Rozměry cihly jsou 247/400/238 mm (d/v/š), hmotnost 1 kusu je 21,6 kg.
POROTHERM strop je tvořen cihelnými vložkami MIAKO a keramobetonovými stropními nosníky vyztuženými svařovanou prostorovou výztuží. Je možné jej použít v běžném i vlhkém prostředí uzavřených objektů. Pokud bude strop použit v prostředí s relativní vlhkostí vzduchu 60–80 %, musí být na podhledu opatřen omítkou o tloušťce minimálně 15 mm. Délka uložení nosníku musí být na každé straně nejméně 125 mm!
Při instalaci systému se musí zároveň podepírat stropní konstrukce zespodu. Po vyztužení konstrukce dojde k zalití systému MIAKO betonovou směsí dle projektové dokumentace. Takto zalitý strop se nechá vyzrát (cca 14 dní) a poté se odstraní stropní podpěry a může se nadále pokračovat ve stavbě.
Rozměry nosníku POT: 160 x 175 x 1 750 až 6 250 mm nebo 160 x 230 x 6 500 až 8 250 mm. Tloušťka stropu je v rozmezích 210, 250 a 290 mm.
Cihly broušené POROTHERM 44 T Profi jsou určené pro omítané jednovrstvé obvodové nosné i nenosné zdivo tloušťky 440 mm, s velmi vysokými nároky na tepelný odpor a tepelnou akumulaci stěny. Velké otvory v cihlách jsou již ve výrobě vyplněny hydrofobizovanou minerální vatou. Hydrofobizace zajišťuje nenasákavost vaty v cihlách (voda po ní stéká).
Rozměry cihly jsou 248/440/249 mm (d/v/š), hmotnost 1 kusu je 18,8 kg.
Přehled cen výrobků a služeb zahrnující veškeré skupiny zdicích prvků cihlového systému POROTHERM – cihly, překlady, stropy, malty, pomůcky a služby – obsahuje i základní technické údaje. Ke stažení ve formátu PDF (Adobe Acrobat).
Ke stažení vám nabízíme veškeré podklady, katalogy a prospekty konkrétních skupin výrobků z kompletního cihlového systému POROTHERM a systému lícového zdiva.
Keramických ploché překlady KP 11,5 a KP 14,5 cm se používají jako nosné prvky nad otvory ve stěnových konstrukcích. Vyrábějí se z podélně děrovaných cihelných tvarovek tvořících podklad pod omítku a zároveň obálku pro železobetonovou část překladu. Protože jsou ploché překlady velmi štíhlé prefabrikáty, nejsou samy o sobě nosné. Nosnými se stávají teprve ve spojení s nad nimi vyzděnou nebo vybetonovanou spolupůsobící nadezdívkou – tlakovou zónou. Takový překlad se nazývá překladem spřaženým.
Délka překladů je od 750 až 3 000 mm, po 250 mm. Hmotnost je 20 kg na m.
Následuje stručný přehled různých typů spalovacích kamen, které jsou na trhu k dispozici.
Pyrolytické kotle na dřevo
Pyrolytický znamená zplyňovací kotel na kusové dřevo, dřevní brikety a dřevní odpad, konstruovaný s ohledem na antikorozní úpravu stěn. Vnitřní stěny kvalitního kotle jsou vyrobeny z kotlových plechů tloušťky 5 - 6 mm. Kotel má odolnou keramickou vyzdívku s mikrovýztuhou pro zajištění dlouhodobé stáložárnosti a dlouholeté životnosti. Kotel je určen pro úsporné a komfortní vytápění včetně možnosti ohřevu teplé užitkové vody v objektech jako jsou například rodinné domy, chalupy, dílny, provozovny apod. Zplyňovací kotle se vyznačují úsporným a ekologickým provozem a vysokou účinností (až 90%). Výborná regulace výkonu a kvalitní izolace kotle šetří palivo a čas obsluhy. Pyrolytické kotle vyžadují nepatrnou spotřebou elektrické energie za což se odmění ekologickým provozem, který splňuje náročné normy emisní třídy 3 ČSN EN 303-5 a i nadále je lze provozovat po roce 2022.
Dobrý pyrolytický kotel má velkou přikládací komoru pro délku polen 40 až 80 cm. V přikládací komoře lze bezproblémově spalovat kusové dřevo, dále štěpku nebo dřevěné brikety. Velká přikládací komora společně s výbornou regulací a vysokou účinností zajišťuje velmi dlouhé hoření na jednu vsázku paliva (až 4,5 hodiny). Výborná regulace tepelného výkonu kotle je řízena elektronickým regulátorem, který snímá teplotu kotlové vody, teplotu spalin, popřípadě i teplotu v místnosti a na základě těchto veličin řídí proces spalování. Tím je zaručen vysoký komfort obsluhy a vysoká účinnost spalování.
V této kategorii jde o kotle na tuhá paliva. Kotel na tuhá paliva je svařen z ocelových plechů a trubek. Vnitřní prostor je rozdělen vodní přepážkou na přikládací šachtu, spalovací komoru a výměník, kterým proudí spaliny ke kouřovému hrdlu. Pod spalovací komorou a přikládací šachtou je pohyblivý dvoudílný rošt, obvykle ovládaný z boční strany kotle pákou. Regulace sekundárního vzduchu přiváděného z boků do spalovací komory zvyšuje účinnost tohoto kotle. Primární vzduch je přiváděn regulovatelnou klapkou v popelníkových a přikládacích dvířkách. Regulace se provádí ručně nebo automaticky regulátorem výkonu (TRV), který je dodáván jako příslušenství současně s kotlem. Tyto kotle jsou vhodné pro vytápění bytů, rodinných domků, provozoven a obdobných objektů s tepelnou ztrátou 17-35 kW. Otopný systém může být s otevřenou nebo tlakovou expanzní nádobou, samotížným nebo nuceným oběhem otop
Ohradit záhon lze různými způsoby: dřevem, které je však třeba ošetřit impregnací, krátkou palisádou, konstrukcí z kmenů, cihlami, kamennou suchou zídkou, plochými kameny, betonovou skruží nebo tabulí plechu. Jestliže obvodové stěny rovnou nevyzdíte z cihel, zajistěte dostatečnou stabilitu záhonu, k čemuž nejlépe poslouží dobře ukotvené dřevěné kůly. Vyzděné záhony je pak nutné u základu odvodnit, aby kořínky rostlin neuhnívaly v příliš velkém množství vody.
Vnitřní stěny vyložte fólií, která zabrání odpařování vody. Vhodná je například fólie pro zahradní jezírka, kterou seženete v hobby marketech či zahradnických potřebách. Jestliže je záhon navýšený na hlíně, neuzavírejte dno fólií, ale chraňte ho proti hrabošům položením králičího pletiva.
Vysoký záhon je dobré zakládat na podzim nebo časně zjara. Zakládáte-li ho na rostlé půdě, odryjte nejdříve vrstvu zeminy a zkypřete podkladovou plochu. Pak nasypávejte jednotlivé vrstvy v pořadí od nejhrubší po nejjemnější vrstvu zeminy a organických zbytků.
U dostatečně vysokých záhonů může být spodní vrstva tvořena dřevěným odpadem, větvemi a menšími větvičkami. Pak by měly následovat nadrcené či nasekané organické zbytky, vrstva kompostu a nakonec vrstva kvalitní zeminy. Při poklesu substrátu jej každý rok dosypte směsí kompostu a zeminy.
Při vrtání do zdiva je nejdůležitější rozhodnout se, budete-li vrtat s příklepem nebo bez příklepu. Do betonu a kamene je potřeba vrtat s příklepem, absolutně nejvhodnější jsou k tomu proto vrtací kladiva. Do cihly se vrtá také s příklepem a je jedno, použijete-li kladivo nebo vrtačku. Problém s příklepem a tvrdostí materiálu pak nastává u porothermu, sádrokartonu, obkladaček a dlaždic, které jsou podobné cihle, ale tažené nebo dírkaté. Je nutné zdůraznit, že vrtačka je opravdu nevhodná pro vrtání betonu. Sice kroutí vrtákem velmi rychle, ale nemá tak silný a pro beton potřebný příklep jako vrtací kladivo. Navíc nepříjemně „mlátí“ s obsluhou. Vrtací kladivo, patent společnosti Bosch, oproti tomu využívá díky pístu uvnitř mechanismu takzvaného aktivního příklepu (vrtačka má pasivní příklep – tlak se generuje díky síle vrtajícího). Kladivo s velkým výkonem a mnohem silnějším úderem než vrtačka tluče do materiálu samo bez námahy toho, kdo ho drží. Kladivo je navíc vybaveno momentovou spojkou, která odpojí vrták od motoru v okamžiku, kdy se zasekne v materiálu.
Vrtáky do zdiva, které mají tvrdokovový břit, se liší kvalitou zpracování a typem stopky, kterou jsou uchyceny ve vrtačce či kladivu. Je tedy důležité zvolit správný vrták podle stavebního materiálu, do kterého budeme vrtat – armovaný beton, beton a kámen, cihlová zeď. Pro vrtačky s klasickým sklíčidlem mají vrtáky válcovou nebo ve výjimečných případech šestihrannou stopku. Do vrtacích kladiv se upínají rychloupínacími sklíčidly SDS-plus, do těžkých kladiv pak SDS-max, do strojů SDS-quick. Tyto vrtáky mají podélné drážky pro vedení a pojištění vrtáku.
Vrtáky do betonu a cihly mají napájenou tvrdokovovou špičku se střechovitě broušeným hrotem. Tento typ vrtáku vrtá tím, že hrotem drtí vrtané zdivo a otáčky jsou pak potřeba jen na odvádění drtě z otvoru. Problémem pro kvalitní vrtáky není ani občasné navrtání armovacích želez. Profesionálové pro vrtání armovaného betonu používají čtyřbřité vrtáky, které jsou sice pomalejší, ale minimalizují riziko zaseknutí v materiálu.
Pro vrtání bez příklepu stavebních hmot, jako je porotherm, sádrokarton nebo obkladačky se používají extrémně tvrdé „multiconstruction“ vrtáky. Vrták má také tvrdokovovou destičku, ale jiný tvar břitu než vrták do betonu. Není určen k příklepovému vrtání s velkým úderem, ale k postupnému odškrabávání materiálu. Při větším výkonu a v tvrdších materiálech se může přehřát a otupit, je proto dobré namáčet břity do nádobky s olejem. „Multiconstruction“ vrták provrtá cokoliv, ideální je také na rámy plastových oken, které se skládají z mnoha různě tvrdých materiálů.
Zahradničení bez rytí vám nejen ušetří čas a námahu, ale má i další výhody. Jak jsme již zmiňovali, rytí může narušit půdní rovnováhu, především vyváženost půdních organismů, a přestože je jeho hlavním smyslem půdu provzdušnit, dochází při něm spíše k jejímu udusání a půda se stává příliš kompaktní. Systém však vyžaduje specifický přístup, aby záhony neovládl plevel. Je však potřeba poznamenat, že záhony bez rytí nebudou dobře prosperovat ve velmi těžké, jílovité půdě.
Příprava netradičních záhonů
Nabízíme několik základních pravidel a rad při zakládání záhonů, které není třeba rýt:
Na podzim se záhony určené k zahradničení musí bez rytí zbavit plevelů, tedy ne rýčem, ale například rycími vidlemi. Snazší práce bude v místech, která od jara do podzimu ležela pod černou perforovanou fólií nebo tmavou netkanou textilií.
Záhony je vždy vhodné ohradit prknem nebo řadou cihel či kamenů, aby z nich nevypadávala vrstva mulče, kterou budou posléze pokryty.
Záhony a cestičky mezi nimi si rozvrhněte tak, aby nedocházelo k ušlapávání půdy mimo cesty.
Cestičky musí být dost široké na průjezd kolečkem, abyste mohli bez problémů dovážet mulčovací materiál a podobně.
Mulčování místo rytí
Další variantou, jak pěstovat plodiny bez rytí, je využít mulčování. Vyberete-li si tento způsob, pak postupujte podle těchto doporučení:
Abyste mohli zahradničit bez rytí, musíte mít k dispozici velké množství vyzrálého kompostu.
Záhony se na podzim nezryjí, ale pokladou přibližně 5 cm silnou vrstvou vyzrálého kompostu nebo hnoje. Žížaly se na svou oblíbenou pochoutku vrhnou a postupně ji zatahají do spodních vrstev půdy, čímž zeminu provzdušní a obohatí o množství nezbytných živin.
Mulčovací vrstva půdu v zimě chrání před vysycháním a výkyvy teplot, poskytuje příznivé podmínky pro půdní mikroorganismy. Prudké deště nenaruší její strukturu a živiny se nevyplavují.
Na jaře lze záhon rovnou osít. Semínka můžete překrýt opět vrstvičkou vyzrálého, jemného kompostu.
Vrstvený záhon
Další varianta klasického zahradničení bez rytí je taková, že záhon poté, co jej na podzim vyplejete, pokladete lepenkou nebo nepotištěným papírem, který důkladně pokropíte, aby byl mokrý. Na papír pak můžete vrstvit kompost, posečenou trávu a podrcené listí v několika opakujících se vrstvách do té doby, než bude výška pokrývky na půdě činit přibližně 15 cm. Vše přes zimu zetlí a na jaře bude půda připravená k osetí či osázení. Na podzim je pak vhodné prohrábnout záhon vidlemi a celý postup zopakovat.
Úskalí při pěstování bez rytí půdy
Pokud jste se rozhodli pro zahradničení bez rytí, musíme vedle pozitiv, uvést i možná negativa tohoto způsobu pěstování:
V důsledku vysychání půdy se plodiny stávají více citlivými na nedostatek živin.
Rostliny potřebují více vstupů pro potírání plevele.
Lze konstatovat, že výnosy mají tendenci k nižší stálosti.
Pokud se rozhodnete pro zděný plot, budete muset vynaložit víc práce, peněz i času na jeho stavbu. Přesto všeobecně platí, že tento typ oplocení vydrží nejvíc. Ať už budete stavět z cihel, tvarovek, bloku či kamenů. Zvolit můžete i další řešení, kdy zděná bude jen podezdívka a sloupky a samotná plotová výplň bude třeba dřevěná nebo kovová. Oblíbené jsou i plotovky z plastu, u nichž zároveň odpadá nutnost údržby v podobě každoročního nátěru.
Než začnete stavět, ověřte si rozměry pozemku a nezapomeňte se domluvit se sousedy. Pak už zbývá jen rozhodnout, z jakého materiálu zděný plot bude, sehnat dobrého pracanta pro kopání základů (pokud si nenajmete techniku) a vožení koleček s betonem a hurá do toho.
Plot by měl nějak vypadat. Je to to první, co uvidí návštěvník, který k vám zavítá. Rozhodně by však plot neměl být dominantnější než samotná stavba za plotem.
Když se podíváme do historie, uvidíme, že podobný způsob zahradničení je starý stovky let. Například v Anglii není pěstování zeleniny na vyvýšených záhonech vůbec ojedinělé. Ve Francii v období středověku dominovaly zvýšené záhony čtvercového typu. Příkladem je zrekonstruovaná středověká zahrada francouzského hradu Carcassonne, kde jsou užitkové záhony lemovány vyplétaným proutím. Lískové či vrbové proutí okolo záhonů se těšilo oblibě u mnoha klášterních zahrad Evropy. I samotní Číňané takto pěstují rostliny po několik staletí a mají k tomu hned několik důvodů.
Zelenina vysazená na zvýšených záhonech lépe prospívá, netrpí tolik škůdci, a především údržba je oproti konvenčnímu způsobu pěstování minimální. Při pěstování ve vyvýšených záhonech se zvyšuje úrodnost půdy, a tím pádem i výnos. Půda zde nezná půdní škraloup, není třeba na ni nikde šlapat jako u běžného užitkového záhonu a drží pěkně nakypřená. Kvalita půdy se jen lehce vylepšuje. Při samotném zakládání záhonů se na dno použije kompost a biologický materiál, z něhož rostliny následně čerpají potřebné živiny.
Na záhoně se díky tlení organického materiálu daří i rostlinám náročnějším na teplo, což je příznivé zejména v chladnějších oblastech naší republiky. Díky sedání vyvýšeného záhonu můžete každý rok doplnit nový kompost, který se postará o potřebné živiny. Takový záhon v létě sice více vysychá, ale tomu lze předejít použitím mulče („peřinka“ na záhon z organického materiálu – sláma, listí, kůra).
Pěstování ideálně vychází na dva tři řádky vedle sebe. Rostliny získávají více světla, vzájemně si nekonkurují a nedochází k oslabení a zmenšení prostředních rostlin. Při tradičním způsobu pěstování totiž bývají tyto rostliny oslabené a více náchylné k chorobám a škůdcům. Mimo jiné je zvýšení záhonů s mulčovanými cestičkami mezi záhony výbornou bariérou před slimáky. Tím, že mohou být rostliny sázeny nahusto, dochází k lepšímu zastínění půdy listy a zabrání se výparu.
Vyvýšený záhon se stane také zajímavým dekorativním prvkem zahrady. Může být vysoký třeba jen 10 cm, ale i 1 metr, vyvýšené záhony mohou být i stupňovité, ovšem široké by neměly být více než metr a půl (v závislosti na výšce – ty metr vysoké budou široké cca jen 1 metr), abychom všude snadno dosáhli.
Na jílovitých a poměrně vlhkých půdách je zvýšení záhonu ideálním řešením. Nedochází k zatopení a tvoření loužiček mezi rostlinami, hlavně v obdobích větších srážek a přívalových dešťů. Vyvýšený záhon můžeme umístit i ve svahu a vyřešit si tak problém, jak kvalitně zúrodnit a zpevnit svah na naší zahradě. Vytvořit jej lze dokonce i na betonu, poku
Nejčastějšími pergolami jsou pochopitelně pergoly dřevěné. Právě dřevo je ideálním materiálem na stavbu hned z několika důvodů. Jednak představuje ryze přírodní stavební materiál, jednak se s ním velmi dobře pracuje. Konstrukce pergoly ze dřeva se skládá z rámu, který je složen z několika trámů, jež jsou propleteny latěmi většinou o stejné délce. Právě rámy by měly být zkonstruovány jako první. Základem zahradní pergoly ze dřeva musí být betonové patky, na které budou upevněny nosné sloupy pergoly. Dřevo navíc patří mezi nejlevnější materiály. Nejméně vhodné je však dřevo smrkové, příliš se nehodí ani dřevo jedlové, které se při opracování štípe. Lepší je borovice, má však vyšší obsah smolných látek (roní pryskyřici až po opracování), modřín má dobrou odolnost proti povětrnostním vlivům, ale dřevo se často „trhá“. Z domácích listnáčů se na pergoly používá dřevo dubu nebo buku. V posledních letech přišlo do módy dřevo červeného (kanadského) cedru – má vysoký obsah pryskyřičných látek a nepotřebuje prakticky žádnou impregnaci proti hmyzu ani dřevokazným houbám a má dlouhou životnost. Montážní a spojovací prvky pergoly by měly být z nerez materiálu nebo povrchově dobře ošetřeného kovu. Jednotlivé prvky se vzájemně spojují vazbou, která musí být provedena přesně, aby do sebe prvky zapadaly a ve spárách se nedržela voda. Vazby jsou zpravidla doplněny i přibitím nebo přišroubováním prvku, a to nerezavějícími hřeby či vruty. V současné době se používají stále častěji kovové nerezavějící spojky.
Stavba pergoly klasickou cestou z cihel je mnohem náročnější, nicméně výsledek stojí rozhodně také zato. Samotné sloupky u těchto pergol je ideální obložit takzvanými zvonivkami. Jedná se o speciální pálené cihly, které jsou schopny odolat i mnohem silnějším povětrnostním vlivům. Jinak se také sloupky dají zhotovit z kamene, přičemž parametry sloupků z obou materiálů by měly být přibližně stejné. Zděné pergoly se velmi podobají menším zahradním domkům. Pokud je uzavřete, můžete do nich instalovat topení, které umožní zahradní posezení i za nepříznivého počasí. Zděné pergoly se střechou vás rovněž ochrání před deštěm.
Pergoly z kovu jsou spíše uměleckou záležitostí. Kov v upraveném stavu je sice k dostání, nicméně konstruování takovéto pergoly je spíše záležitostí architektů. Většinou je kovová pergola plná ornamentů a různých kovových ozdob. Nicméně stavba takovéto pergoly není nikterak levnou záležitostí. Hutní materiál je velmi drahý, obzvláště pokud se jedná o nějaký ušlechtilý kov.