ČERVENÁ OHRANIČENÁ SKVRNA NA KŮŽI bylo téma, které nás inspirovalo k vytvoření tohoto článku. Červená řepa patří mezi všestrannou podzimní zeleninu s výrazně pozitivními účinky na lidské zdraví. Zavařování červené řepy je skvělý způsob, jak ji zakonzervovat, aby dlouho vydržela na policích vašich trvanlivých potravin.
Můžete ji zavařit buď celou, nakrájenou na plátky nebo kostky. Naučte se, jak konzervovat řepu s tímto návodem na zavařování červené řepy.
Sterilovaná červená řepa a zdraví
Uchovat červenou řepu zavařováním, aby mohla být celý rok připravena ke konzumaci, je prastarý zvyk, který funguje dodnes. Přestože má červená řepa nejvíc vitamínů a hodnot jako syrová, konzervace řepy má pro hospodyňku smysl. I těch vitamínů, minerálů a dalších hodnotných látek po zavařování červené řepy zůstane ještě dostatek.
Červená řepa je dobrým podpůrcem imunity, regeneruje organismus, podporuje růst tkání, má pozitivní vliv na funkci kardiovaskulárního systému, používá se při léčbě rakoviny a zároveň má preventivní účinky vůči této chorobě. Dnes se jí obvykle jenom kořen, a to syrový, vařený, nakládaný v octovém nálevu nebo konzervovaný.
Červená řepa je plodina pocházející původně ze Středozemí, dnes je oblíbená v Evropě, Severní Americe a spoustě asijských zemí. Je známá pro své přínosné účinky na lidské zdraví, obsahuje mnoho vitamínů, minerálů a dalších prospěšných látek.
Konzumace této zeleniny celkově podporuje odolnost organismu. Červená řepa má pozitivní vliv na nervovou soustavu organismu člověka, posiluje nervy. Dalšími jejími nezanedbatelnými účinky jsou pozitivní vliv na vidění a zrakovou ostrost. Je vhodné ji užívat při ženských obtížích, menstruačních potížích a v období klimakteria. Červená řepa blahodárně působí na kardiovaskulární systém člověka, pročišťuje krev a podporuje krvetvorbu. Díky obsahu železa rovněž doplňuje červené krvinky. Osvědčuje se při rekonvalescenčních stavech po prodělané borelióze a klíšťové encefalitidě. Podporuje látkovou výměnu, tudíž má detoxikační účinky, a vyplavuje škodlivé látky pryč z těla. Má i protinádorové účinky, a tak se při léčbě rakoviny doporučuje pít šťávu z červené řepy. Díky vysokému obsahu vlákniny působí dobře červená řepa na trávení, podporuje produkci trávicích šťáv a podporuje i činnost žlučníku a jater. Je dobrým pomocníkem při hubnutí. Pro svůj obsah kyseliny listové se doporučuje těhotným ženám a při přípravě na těhotenství. Celkově má červená řepa regenerační účinky, podporuje růst vlasů a nehtů, zpomaluje stárnutí organismu. Červená řepa je sice co do chuti sladká, avšak je nízkokalorická.
Nutriční hodnoty zavařované červené řepy na 100 g jsou: 55,57 kcal, 1,6 g bílkovin, 10,6 g sacharidů, 0,17 g tuků, 2,8 g vlákniny, 16 mg vápníku, dále obsahuje sodík, draslík, hořčík, křemík a vitamíny C, B a jiné.
Vysoká cukernatost je příjemná a současně praktická pro uchovávání vína, ale co spotřebitel, to jiné chutě, někdo preferuje kyselinky, tak je asi dobře, že limity jsou dost dobře splnitelné.
Kdo určitě uvítá sladkou chuť, jsou děti, takže od moštových odrůd pro výrobu alkoholických nápojů přejděme k odrůdám stolním.
Ano, jak název napovídá, stolní odrůdy se konzumují jako ovoce; vína se z nich většinou nevyrábějí, i když bychom to klidně udělat mohli. Takováto vína by určitě neměla vysokou kvalitu, protože ta není ani v hroznech, ale byla by lehká a pitelná. Hodila by se na rychlou konzumaci.
Stolní odrůdy mají od moštových odrůd odlišné parametry. Hrozen má být atraktivní, velký, ne příliš hustý, aby se bobule příliš nedotýkaly, a často mívá rozvětvenou třapinu. Bobule jsou také velké, při zralosti všechny dobře vybarvené. Jejich dužnina, na rozdíl od tekuté dužniny u odrůd moštových má být masitá, chruplavá, s malým počtem semen. Kdo stolní hrozny, pochopitelně z dovozu, častěji kupuje, jistě si všiml, že některé odrůdy jsou bezsemenné, zatím tedy jen odrůdy zahraniční. Chuť stolních odrůd má být jemná, příjemně aromatická. U stolních odrůd nikdy nebývá dosaženo tak vysokých cukernatostí, jako u odrůd moštových.
Nejprve projděme odrůdy, zapsané ve Státní odrůdové knize, to znamená, že byly prozkoušeny v Ústředním zkušebním ústavu zemědělském; není jich mnoho, protože, jak jsme si právě řekli, kritéria k jejich povolení jsou přísná. Nejstaršími u nás pěstovanými povolenými odrůdami jsou dvě, které jsou si velmi blízké, proto se zmíním o obou najednou. Jde o odrůdy Chrupka bílá a Chrupka červená.
Chrupka bílá:
Chrupka červená:
Obě jsou součástí velké rodiny Chrupek (syn. Chassellas nebo Gutedel), která je známa již několik tisíciletí. Pěstovaly se již v Egyptě, na území dnešního Jordánska, v Malé Asii a prostřednictvím Féničanů se přes Řecko a Řím rozšířily do mnoha oblastí Evropy, kde se révě mohlo dařit. Z doby, kdy se zaváděla první moderní evidence odrůd u nás, v roce 1941, bylo známo okolo čtyřiceti druhů různých Chrupek, i když samozřejmě byly zaevidovány jen ty nejvýznamnější. Musíme vzít v úvahu, že se tehdy vycházelo z pouhých popisů, a protože dnes používaná genetická kontrola dosud neexistovala, je možné, že v řadě případů mohlo jít o synonyma téže odrůdy. Tyto dvě jmenované odrůdy, jakožto odrůdy stolní, jsou v dnešní době již dávno překonané, protože výše uvedené požadavky, co se týká parametrů hroznů a bobulí, jsou dnes již několikanásobně překonané. Například při srovnávání velikosti bobulí jsou v pořadí dnes povolených odrůd na posledním místě.
Křižák zelený (Araniella cucurbitina) je pavouk z čeledi křižákovití. Samice dorůstá délky maximálně 7 mm, samec 5 mm. Hlavohruď je žlutohnědá, zadeček nápadně žlutozelený až zelený a na jeho hřbetní straně je možné ve většině případů vidět čtyři malé černé tečky. Pod snovacími bradavkami je malá, světle červenáskvrna. U samce jsou po stranách hlavohrudi černé pruhy lemované světlým okrajem. Nohy i hlavohruď jsou červenohnědé. Napolo vzrostlý pavouk je před obdobím přezimování zbarven červeně.
Tento křižák žije na různých otevřených i lesních biotopech, zejména v listnatých lesích a na jejich okrajích (zvláště v doubravách), lesostepích, křovinách, ale i na loukách, v parcích, zahradách a podobně. Žije na větvích stromů a keřů (s oblibou na mladých dubech), kde si staví poměrně malé kolové sítě na listech a mezi větvemi. Číhá v blízkosti sítě na kořist. Samci žijí se samicí v síti nebo v její blízkosti několik dní. Žlutohnědé kokony připřádá samice obvykle na spodní stranu listu. S dospělci se setkáme od května do srpna.
Fazole bílé se hodí na různé typy pokrmů, vzhledem k jemné struktuře zejména na výrobu pyré. Vaří se 1,5–2 hodiny.
Fazole „červená ledvina“ jsou univerzální druh fazolí, který se hodí do polévek, chilli con carne a obecně na mexickou kuchyni. Mají výraznou chuť. Vaří se 1,5 hodiny.
Fazole pinto jsou středně velké strakaté fazole, velmi oblíbené v italské kuchyni. Vaří se 1,5–2 hodiny.
Fazole haricot má o něco jemnější chuť než černá fazole. Vaří se přibližně 1 hodinu.
Fazole černá má oválný tvar a tmavou barvu. Její chuť je nasládlá a připomíná houby. Podává se dušená a smíchaná s rýží. Vaří se 1,5 hodiny.
Fazole „černé oko“ se vyznačuje charakteristickou černou skvrnou a velmi tenkou slupkou. Vaří se 0,5–1 hodinu.
Fazole bílá máslová je plochá fazole s krémovou strukturou a jemnou chutí. Vaří se 1–1,5 hodiny.
Fazole lima, fazole měsíční, pochází z Peru, v současnosti se pěstuje ve všech vhodných oblastech. Semena jsou větší, mají bílou barvu, při vaření změknou, ale nerozpadnou se. Patří k nejvíce využívaným odrůdám.
Fazole fava jsou vhodné především do polévek, salátů a kaší. Jsou větší, mají světle hnědou až červenohnědou barvu a jsou moučnější.
Fazole borlotto mají semena s mnoha skvrnami červenofialové barvy, mají hořkosladkou příchuť. Jsou velmi oblíbené v Itálii, kde se konzumují čerstvé i sušené. Prodávají se ve dvou velikostech. Malé fazole jsou po uvaření velmi měkké, velké se používají do mnoha tradičních italských jídel, například polévky minestrone.
Fazole canellini mají středně velká semena bílé barvy, která po uvaření změknou. Jsou velmi oblíbené v Itálii, především v Toskánsku.
Fazole appalosa-beans jsou středně velké bílé fazole s hnědými nebo červenohnědými skvrnami, které pocházejí z jihozápadu USA, ale v současnosti se pěstují i v mnoha jiných oblastech.
Fazole bostonské, tzv. perličky, jsou malé a moučné, mají světlou krémovou barvu. V USA se používají na pečení bakedbeans, ve Francii na cassoulet.
Fazole vigna čínská, dlouhatec čínský, je specifická především délkou svých velmi úzkých lusků, které dorůstají až do 90 centimetrů. Semena mají smetanovou barvu, je na nich charakteristická tmavá nebo žlutá skvrna. Mají velmi lahodnou chuť a jsou oblíbené v jižních oblastech USA.
Fazole adzuki jsou malé červené fazole, které při vaření získají velmi jemnou a příjemně sladkou chuť.
Fazole mungo, urdu, nebo také urid, je odrůda fazole s menšími boby, která se nejvíce pěstuje a připravuje i neloupaná v Indii. Barva bobů je matně zelená nebo zelenožlutá. Při loupání se velmi často rozpadá na poloviny, prodávaná po úpravách má barvu žlutou.
Fazole můra pochází z Indie a její boby jsou velmi odolné proti vysychání.
Fazole křepelčí mají bílá nebo krémová středně velká semena s tmavými menšími skvrnami, takže připomínají křepelčí vajíčka. Jsou poměrně moučné, ale nerozvařují se.
A co vy? Jaké máte rádi fazole a recepty z nich? Podělte se o ně.