CHLOROFYL a nejen to se dozvíte v tomto článku. Jak si na vinici počínat v listopadu, ptáme se odbornice na vinohradnictví a vinařství z České zahradnické akademie Mělník Ludmily Svobodové.
Dormance
Kdy můžeme předpokládat, že je révový keř připravený na zimu?
Jednoduše řečeno, když přestane fotosyntetizovat. Víme, že fotosyntéza probíhá v chlorofylu, takže rostliny s fotosyntézou končí tehdy, když už nemají chlorofyl a kdy dochází k vybarvování listů do jiných barev. Chlorofyl se v určené době (nařízené pomocí fytohormonů v rostlině) rozloží. Objevují se další barviva, do té doby chlorofylem překrytá, která dávají listům barvu žlutou nebo červenou (podle toho, zda jde o bílé či modré odrůdy).
Vybarvování listů po rozkladu chlorofylu u modré odrůdy:
Protože některá tato další barviva také mohou mít s fotosyntézou něco společného, bude na vaši otázku lépe odpovědět, že vegetační cyklus končí s opadem listů. Opad listům také nařizuje fytohormon zvaný kyselina abscisová. Někdy se také ovšem může stát, že počasí nedovolí dokončit „uspávací“ fyziologické procesy v révě, a mrazy přijdou dřív, než listy stačí opadnout. Listy poškozené mrazem jsou hnědé jako tabák, takže výskyt prvních mrazíků poznáme nejen na teploměru, ale i ve vinici.
Takže od opadu listů réva nastupuje do zimního odpočinku?
Ano, toto období se správně označuje jako dormance. Rozlišujeme dormanci dvojího druhu. Té první se říká „fyziologická dormance“ nebo vnitřní dormance nebo také exogenní vegetační klid, a je nastartována hormony, které také ovlivňují její délku. Tím, jak se venkovní chladová a později mrazová teplota snižuje postupně, dormance keřů se prohlubuje a s ní narůstá i mrazuodolnost. Pokud ovšem hned na začátku zimy přijdou velké mrazy (myšleno okolo minus 12-15°C), keře, přestože jsou jejich výhony dobře vyzrálé, mohou být mrazy poškozeny, především tedy jejich očka. Jak víme z povídání v lednu, očka jsou na mráz nejcitlivější. V době fyziologické dormance není možné přinutit keře k žádné aktivitě.
To však neplatí o druhém, následném druhu vegetačního klidu, označovaném jako „vynucená dormance“, „postdormance“ nebo také vynucený vegetační klid. To je doba, kdy již hormony nepůsobí coby „uspávadlo“ a réva je schopná se probudit. V přírodě v našich zeměpisných podmínkách však k tomu nemůže dojít, protože „probuzení“ nedovolí počasí – chlad v zimním období. Kdybychom však v době postdormace, třeba někdy v lednu, odebrali zdřevnatělé výhony, kterým už teď můžeme hrdě říkat „réví“, a umístili je do tepla a do vody, začaly by nám rašit, podobně jako to umějí třešně – každý zná vánoční „barborky“. Pokud to chce někdo doma zkusit, doporučuji réví rozřezat na jednooké řízky a umístit do nižší nádoby, aby se potlačila apikální dominance. To, že réva dokáže v postdormanci reagovat na z
To se ve vinicích také běžně používá. Vhodné jsou speciální směsky rostlin na zelené hnojení (určitě v nich nechybí rostliny z čeledi Bobovitých, jako například vikev, jetel nebo vičenec, protože na jejich kořenech žijí hlízkové bakterie, které umí vázat a dále zpracovávat vzdušný dusík). Obvykle se vysévají v druhé polovině vegetace, sekají se a ve druhém roce se zapravují do půdy tak, aby nebyly ve vinici v době, kdy už réva potřebuje dostatek vody, to znamená v době kvetení.
A co takové zahrádkářské využívání každého centimetru půdy, třeba tím, že pod keři révy se pěstuje zelenina, jahody nebo letničky? Je to možné?
Samozřejmě ano. Záleží na vlastním uvážení. Koneckonců každý správný zahrádkář dbá jak na hnojení, tak na zálivku, takže révě taková konkurence nebude vadit.
Zmiňovala jste se o polohách pro révu nevhodných, protože umožňují rozvoj houbových chorob. Co dál révě hrozí?
Kromě houbových chorob, jejichž výskyt se řeší buď preventivními opatřeními, nebo používáním prostředků na ochranu před nimi, můžeme rozpoznat také virové či bakteriální choroby. Virózám, houbovým chorobám a škůdcům se budeme věnovat později, až budou aktuální jejich příznaky.
Teď si povíme o dvou bakteriálních onemocněních révy, které se navenek projevují pomalu, protože v napadených rostlinách mohou přežívat v tzv. latentním stavu. Původci mohou být v rostlinách přítomni celé roky, ale onemocnění se projeví až tehdy, kdy jsou keře nějakým způsobem oslabené. Například po předchozích suchých letech, po mrazivých zimách, při poškozování částí keřů kroupami nebo jen při opakovaném přetěžování nadbytkem oček při řezu.
Prvním z těchto „nepřátel“ révy je Bakteriální nádorovitost, kterou způsobují dva druhy baterií: Agrobacterium tumefaciens a Agrobacterum vitis. Projevy obou druhů jsou stejné – na napadených keřích se při jejich oslabení mohou vytvářet nádory. Většinou se vyskytují na starém dřevě, tedy na kmenech a ramenech, ale také se mohou objevit na místě srůstu podnoží a roubů, a to i u nově vysazených sazenic. Nádory vypadají tak, jako kdyby se z vnitřku dřeva tlačilo na venek něco, co vypadá jako pukancová kukuřice nebo kousky polystyrenu. Malé nádory, zpočátku bílé, měkké, do konce vegetace zhnědnou a zdřevnatí. Keře postupně slábnou a mohou i uhynout. Prvotní nákaza se dostává do vinice s nákupem infikované sadby. Do dalších rostlin se dostává z půdy prostřednictvím řezných ran a dál se šíří cévními svazky. Napadené části keřů je proto nutné odřezat a ihned spálit mimo vinici, aby nedocházelo k dalšímu šíření půdou. Samozřejmě, že je lepší
„Většinou
v druhé polovině června a na začátku července. Velmi záleží na počasí,
především na teplotě.
Kvetení
se projevuje opadáváním čepiček, což jsou srostlé korunní plátky, vždy zelené
barvy. Po opadnutí čepiček (někdy současně s nimi) se uvolňují pylová zrna
z prašníků tyčinek a dopadají na bliznu. Tam se zachytí v sekretu,
který je na blizně udrží do doby, než pylová láčka začne prorůstat čnělkou do semeníku k vajíčkům. Po opylení se semeníky zvětšují a mění se na bobule.
Vinaři tomuto stádiu říkají nasazování bobulí. Délka doby kvetení je opět závislá na teplotě.“
Když kvetou růže, voní. A co réva?
„Květy révy také voní - krásně jemně.
A pak už se objevují bobulky...
„Bobule dorostly do velikosti semen hrachu, a v důsledku zvětšující se hmotnosti se ze vzpřímené polohy ohýbají dolů. Této fenofázi se proto říká velikost hrášku nebo také zavěšování hroznů.“
A hrozny se nalévají... a odborníci pro to jistě mají nějaký výraz?
„Poslední fenofází období růstu je uzavírání hroznů nebo také zapojování hroznů. Bobule dorostly do takové velikosti, že se navzájem dotýkají a hrozen se zaplňuje, děje se tak nejčastěji na konci července a v srpnu.
Následuje období vyzrávání. Především vyzrávají letorosty, které postupně dřevnatí, ztrácejí chlorofyl a pomalu začínají vypadat jako jednoleté dřevo.“
„365 dní roku je
u révy rozdělitelné do tří částí, podle fyziologických změn, které u ní
probíhají. Rozlišuje se období růstu, kdy roste vše, co může: letorosty, listy,
fazochy, květenství a hrozny, jednotlivé bobule. Za ním následuje období
vyzrávání, kdy vyzrávají nejen hrozny, ale také i samotné letorosty, které
postupně dřevnatí a stává se z nich jednoleté dřevo, nazývané též réví. Také listy, než opadnou, musí
vyzrát; ztrácejí při tom zelené barvivo chlorofyl a zabarvují se do krásných
podzimních barev. Poslední období je obdobím odpočinku, označuje se slovem dormance.
Každé
z těchto období sestává z několika částí, které se nazývají fenofáze. Fenofáze jsou přesně definované
a s jejich pomocí lze popsat vegetační stádium, ve kterém se réva právě
nachází. Přechod mezi jednotlivými fenofázemi závisí na klimatických
podmínkách, především na teplotě. Délka jednotlivých fenofází se může lišit
podle odrůd (zvláště v druhé polovině vegetace).
První projev
růstové aktivity se nazývá slzení.“
Réva pláče? ☺
„Ano, my
poetičtí vinaři říkáme, že réva „pláče“.
Na jaře míza vytéká ze všech
řezných ran, které jsme způsobili zimním řezem. Zpočátku mízu tvoří jen voda,
později obsahuje sušinu, především glukózu.“
Réva pláče
sladce?
„Skutečně, ochutnáte-li
kapičku tekutiny vytékající po řezu, zjistíte, že je sladká. Postupné
zahušťování mízy glukózou se líbí bakteriím, kterých je už i v předjaří na vinici mnoho, ty se na řezných ranách množí a při tom produkují sliz, který ucpává cévní svazky – tím se slzení zastavuje. Slzení probíhá při vnějších teplotách okolo 5 – 6 °C.
Další fenofáze – rašení – se už projevuje mnohem
viditelněji. Pupeny, jimž se říká očka, se zvětšují, obalové šupiny se otvírají, objevuje se bělavé chmýří označované slovem vatička. Po několika teplých dnech už jsou na křehkých zárodcích
budoucího letorostu rozpoznatelné zoubky prvních listů. Rašící očkose v tomto
stádiu někdy nazývá holoubě.“
Při jaké
teplotě réva začíná rašit?
„Většinou kolem
10 stupňů, ale záleží na odrůdě.“
Jak hodně réva
naroste?
„V čase mezi
rašením a kvetením, tedy v období označovaném jako „prodlužovací růst“, letorosty dosáhnou délky 600 – 800 mm.“
Chemické hnojení trávníku je doporučováno několikrát za rok. Při hnojení nesmí být trávník nikdy suchý. První jarní hnojení by mělo proběhnout hned po vegetačním klidu, kdy trávník začíná po zimě růst, zpravidla to bývá období března až dubna. K tomuto hnojení bychom měli použít čistě dusíkaté hnojivo nebo kombinované hnojivo s převahou dusíku. U mladých trávníků má velký význam dostatek fosforu, neboť podporuje růst kořenového systému. Vlhkost půdy v tomto období bývá většinou dostatečná.
Další hnojení chemickými hnojivy by mělo přijít po deseti až dvanácti týdnech po jarním hnojení, kdy jsou živiny z trávníku již vyplaveny. V tomto období je potřebné dostatečné zalévání trávníku.
Poslední hnojení by mělo proběhnout na podzim, hnojivo by mělo obsahovat co nejvíce draslíku, který posiluje buňky trav a podporuje odolnost vůči chorobám.
Nikdy nepoužívejte hnojiva pro zemědělství, protože podporují rychlý růst rostlin.
Hlavní složky hnojiv
dusík – potřebný pro růst a tvorbu chlorofylu a proces fotosyntézy;
fosfor – potřebný pro růst kořenů;
draslík – zvyšuje odolnost vůči suchu, teplu a mrazu;
hořčík – pomáhá proti vysychání, je hlavním stavebním prvkem pro chlorofyl.
Kdy hnojit trávníky organickými hnojivy
U organického hnojiva je doporučováno hnojit trávník jednou ročně, a to na podzim. Na trávník naneste rovnoměrnou, asi půlcentimetrovou vrstvu kompostu nebo jiného vámi zvoleného hnojiva. Rovnoměrného rozložení docílíte hráběmi nebo lopatou. Pokud nemáte možnost organická hnojiva získat z vlastních zdrojů, určitě je seženete v zahradnictvích.
Sviluška chmelová je po mšici nejobávanějším škůdcem chmele, ale i skleníkových okurek. Je teplomilná a škodí hlavně v letních měsících, kdy sáním rostliny zeslabuje, silně napadené listy, na jejichž spodní straně je viditelná pavučinka, postupně ztrácejí chlorofyl, světlají a později usychají a při silném výskytu dochází k opadávání listů. Sviluška brzdí růst, snižuje plodnost, napadené chmelové hlávky mají nižší obsah pivovarsky účinných látek. U okurek jsou často příznaky zaměňovány za napadení plísní okurkovou, což je ale u skleníkových okurek (salátovek) méně pravděpodobné. Téměř vždy se tedy jedná o napadení sviluškou chmelovou. Samičky jsou oranžové, ostatní pohybliví jedinci žlutozelení, se dvěma tmavými skvrnkami na bocích těla. Dospělé samičky měří 0,4–0,5 mm a kladou průsvitná až bělavá kulatá vajíčka o průměru 0,1 mm. Samečci jsou štíhlejší a kratší než samičky.
Juka má mírně jedovaté kořeny, protože obsahuje saponiny, to je krevní jedy rozrušující červené krvinky. Okvětní lístky jsou však jedlé (v Itálii se staly marinované nakládané květy dokonce oblíbenou pochoutkou). Indiáni považují juku za nejkrásnější rostlinu pouště a věří v její zázračnou moc, nazývají ji stromem života. Juka totiž dokáže přežít i ty nejextrémnější povětrností podmínky – vypořádá se s chladnou nocí, horkem i měsíce trvajícím suchem. I přes takovéto náročné podmínky si stále uchovává řadu výjimečných látek, jako jsou enzymy, vitamíny, minerální látky antioxidanty nebo chlorofyl.
Je známo, že je juka organismem poměrně dobře snášena, pouze u citlivějších osob může někdy dojít k podráždění trávicího systému. Jen ve vzácných případech se může vyskytnout i alergie na tuto rostlinu. Účinná látka se získává z oddenku a uplatňuje se při léčbě revmatických onemocnění anebo při zánětech kloubů. Doporučuje se i pro detoxikaci organismu, aby však byla kúra dostatečně účinná, je zapotřebí její dlouhodobé užívání, někdy i 10 týdnů. Při užívání přípravků z juky vždy dbejte na dostatečný pitný režim, abyste usnadnily organismu vylučování toxických látek. Důsledkem zrychleného metabolismu a detoxikace může na začátku pravidelného užívání juky dojít ke zvětšenému množství vylučování moči, k průjmu, ke snížení hladiny cukru a vápníku v krvi. Proto je důležité zaměřit se během léčby na kvalitní stravu a dodávat organismu navíc důležité vitamíny, minerální a stopové látky.
Příznivé účinky juky na lidský organismus:
zlepšuje trávení;
napomáhá dokonalému vstřebávání výživných látek;
svým příznivým vlivem na procesy vylučování posiluje a příznivě ovlivňuje přirozenou očistu organismu;
její užívání je vhodné při chronickém onemocnění tlustého střeva;
pomáhá snižovat cholesterol;
zvyšuje odolnost organismu;
je velmi účinná při léčbě zánětu kloubů (a to zejména díky tomu, že obsahuje takzvané saponiny).
Jedním z důvodů, proč česnek neprospívá, může být napadení háďátky, což jsou drobné, asi 2mm hlístice. Podle toho, na které části rostliny se vyskytují (a které poškozují), je dělíme na háďátka kořenová, stonková a listová. U česneku poškozuje háďátko zhoubné podpučí, takže dochází k odumírání kořenů. Napadené rostliny zastavují růst a často dosahují výšky pouze několika centimetrů nad zemí, kroutí listy a ztrácejí chlorofyl (zelené barvivo), takže jejich zbarvení bývá světle zelené až žlutavé. Česnek brzy odumírá.
Velmi nepříjemným škůdcem je molík česnekový. Kromě česneku napadá cibuli a pór. V dospělosti je to drobný motýlek velký asi jen 15 mm. Je zbarvený tmavohnědě až šedavě a na předních křídlech může mít bělavou svítivou skvrnu. Samice kladou vajíčka v květnu, většinou jednotlivě nebo jen v několika kusech na spodní stranu listů rostoucích u země. Vyhledávají skrytá místa. Z vajíček se líhnou housenky, které na rostlinách vyžírají chodbičky a způsobují poškození zvané minování. Napadené listy jsou zevnitř poškozovány a postupně odumírají nebo v určitých částech zasychají. Obvyklé je jejich zlomení, pokud škůdce poškodí cévní svazky silněji v jednom místě. Molík česnekový se kuklí na vnější straně listů, opět skrytě. Tento škůdce může vyvinout v našich podmínkách průměrně tři generace. Nejcitlivější bývá česnek rašící na jaře.
Gymnocalycium mihanovichii kvete růžovými, žlutými, červenými a bílými květy. Pochází z Jižní Ameriky a je rozšířeno po celém tropickém pásmu. Typické pro tyto kaktusy jsou axily, na kterých jsou areoly s ostny. Gymnocalycium nesnáší průvan a jako většina kaktusů má rádo slunné stanoviště.
Gymnocalycium mihanovichii je rod jihoamerických kaktusů. Mají kulovité tělo o průměru obvykle 4 až 15 centimetrů, vzácně až půl metru. Stonek je členěn do žeber, která mohou být plochá, rozdělená do hrbolů, nebo i vysoká ostrá. Otrnění může být velmi řídké až hrozivé a rostlinu zcela zahalující. Rostliny rostou solitérně nebo mírně odnožují. Květy vyrůstají z areol na temeni rostliny. Poupata, květy a plody jsou holé, bez chlupů a štětin, nesou pouze šupiny. Odtud název rodu gymno = nahý, calix = kalich. Barva květů je bílá, růžová, purpurová, mnohdy s odlišně zbarveným jícnem nebo středním proužkem na okvětních lístcích. Několik málo druhů kvete žlutě. Jejich pěstování není obtížné.
Gymnocalycium mihanovichii „Red Head“
Red Head je kultivar postrádající zelené barvivo (chlorofyl), ale zato má barvivo červené nebo žlutooranžové. Nemůže růst na vlastních kořenech a musí se roubovat na vhodné podnože. Jako podnože se většinou užívají teplomilné druhy rodu Hylocereus nebo chladnomilnější druhy rodu Myrtillocactus. Vhodnější jsou asi druhy rodu Hylocereus, které snáší lépe přezimování.
Gymnocalycium mihanovichii „Yelow Head“
Kultivar Yelow Head se pěstuje naprosto stejně jako všechny barevné kultivary. Lze jej namnožit roubováním asi 1–2 cm velkých odnoží, které rostlina vytváří ve velkém množství.
Na dno jamky je možné dát jemný, dobře proleželý kompost. Nikdy se takto nepoužívá čerstvý hnůj a také se nikdy do jamky nepřidávají průmyslová hnojiva – na začátku rozpouštění je koncentrace jednotlivých živin v jamce příliš vysoká. Jemné, mladé, čerstvě vyrůstající kořínky by se mohly při této koncentraci spálit. Připravené sazenice se umístí do jamky tak, aby výhon se dvěma očky směřoval vzhůru a kořeny byly volně rozprostřené v jamce. Místo srůstu umístíme v případě parafinovaných sazenic asi 2 – 3 cm nad budoucí povrch půdy. Nejsou-li sazenice ošetřené parafínem, umístí se zhruba ve výšce okolního povrchu půdy. Pak se jamka částečně zasype zeminou, která byla původně na povrchu a je tedy vyhnojená. Následuje utužení zeminy mírným přišlápnutím, a pak je potřeba jamku dostatečně zalít.
Výsadba sazenice „v polovině práce“:
Po vsáknutí vody se přihrne zbytek zeminy tak, že zemina, která byla původně dole, se umístí nahoru. A hned se z ní také vytvoří kopeček, aby očka na výhonu byla zakrytá a mohla vyrašit v klidu a bezpečí, bez ohrožení jarními mrazy přicházejícími v květnu. K sazenici hned můžeme umístit tyčku, ke které se vyrůstající letorosty budou za vegetace vyvazovat.
Vytvoření hrobku nad sazenicí:
Můžete upřesnit termín výsadby?
Většinou se sazenice vysazují na jaře, protože na podzim školky většinou nestihnou připravit sadbu k prodeji před zamrznutím půdy. Z hlediska zásobení sazenice vodou je však podzimní výsadba lepší. A ještě něco: je také možné koupit během roku kontejnerovanou sadbu, většinou na různých výstavách či trzích. Pak je dobré vysazovat co nejdříve po nákupu, aby kořeny měly konečně dostatek prostoru, který v kontejneru chybí.
A jak je potřebné se o nově vysazené keře starat?
V krátké době po výsadbě může dojít k utužení povrchu půdy, která tvoří kopeček nad sazenicí. Rašící výhon by pak mohl mít potíže při vyrůstání přes takto utužený půdní škraloup. Proto je nutné občas kopeček jemně a veleopatrně prokypřit. Ale v žádném případě by se pěstitel neměl snažit „pomoci“ rašícímu výhonu tím, že kopeček nechá rozhrnutý! Rašící výhon je pod půdou etiolizovaný (vybělený – neobsahuje chlorofyl) a při prvním setkání s prudkým sluníčkem by se mohl spálit stejně, jako se mnohdy na jaře spálíme my, když včas neodejdeme do stínu.
Jinak většina prací v době vegetace na nově vysazených keřích je v podstatě téměř shodná s pracemi kolem keřů, které už plodí, jak jsme o nich mluvili v předchozích měsících. Proto nám žádná z těchto „zelených prací“ principiálně neb
Jak réva vinná pokročila ve svém vegetačním cyklu? Už se máme začít těšit na zralé hrozny?
Na většinu zralých hroznů si ještě chvíli počkáme. V září, u některých odrůd již na konci srpna, réva vstupuje do posledního období aktivního vegetačního cyklu, kdy začíná vyzrávat to, co vyzrávat může a co vyzrávat má. Proto tomuto období říkáme období zrání. Kromě hroznů ještě také vyzrávají letorosty, o nichž budeme mluvit v dalších měsících.
První fenofází, která toto období zahajuje, je zaměkání bobulí. Je to často doba, kdy vinař už se nejen těší na sklizeň, ale kdy už začíná mít konkrétní představu, jaká ta sklizeň bude. Bobule v předchozí fenofázi uzavírání hroznů dosáhly své konečné velikosti a dále nerostou. Hrozny jsou plné, husté, podle toho, co je jim dáno v genech. Pochopitelně, pokud nesprchly. (Vysvětlení tohoto pojmu viz Kalendář pro vinaře v měsících duben, červen, červenec.) Jak název fenofáze naznačuje, během zaměkání se mění konzistence dužniny v bobulích. Buňky se naplňují vodou, bobule se na omak stávají pružné, dají se zmáčknout mezi prsty.
Chlorofyl až do této fenofáze sloužil - jako všude jinde v zelených částech keře - k fotosyntéze, ovšem v bobulích se teď začíná rozkládat. Postupně se v nich objevují další barviva, která byla do té doby chlorofylem zakryta. Barviva jsou u většiny odrůd umístěna ve slupkách nebo v pletivech těsně pod slupkou. Nechci článek příliš zatěžovat chemickými termíny, nicméně bych ráda uvedla názvy některých barviv, vyskytujících se u bílých odrůd: karoteny, xantofyly, kvercetiny. Pro modré odrůdy jsou typická barviva ze skupiny antokyanů. To jsou barviva, která se nacházejí v řadě ovocných druhů, jako jsou borůvky, ostružiny nebo třeba v bezinkách. U některých modrých odrůd se antokyanová barviva ukládají nejen ve slupce a těsně pod ní, ale také v moštu. Takovým odrůdám se říká barvířky a jejich vína mají velmi tmavou, intenzivně červenou barvu.
Postupně zaměkající bobule na hroznu:
O antokyanových barvivech už řada spotřebitelů ví, že jsou zdraví prospěšná a že patří k takzvaným antioxidantům. Jak říkával například Miroslav Horníček, červené víno je možné považovat za „mléko starců“. Možná by konzumenty i pěstitele vína zajímalo také to, proč jsou bobule modré, ale vína z nich jsou pak červená?
Protože antokyanová barviva mění svoji barvu mezi červenou a modrou podle pH: při nízkém pH jsou červená a při vysokém modrá. Jistě to znáte ze sbírání borůvek. Vaše prsty i rty jsou červené, a když se pak umyjete mýdlem (tuhé mýdlo bývá zásadité), máte ruce černé. A protože ve vínech jsou vždy kyseliny, jsou bobule modré podle prostředí ve slupce, a při kvašení se barvivo dostane do kontaktu s kyselinami z dužniny; proto jsou vína červená.