Nejčastěji se na hrubou stavbu používá zdicí systém POROTHERM, který zahrnuje obvodové zdivo, příčky, překlady, stropní systémy. Systém se zdí na tenkovrstvou maltu nebo na zdicí pěnu.
Co je to Porotherm
Při výstavbě domů z broušených cihel POROTHERM Profi je důležitá naprostá přesnost zdění. Nejnáročnější je přitom založení stavby, tedy položení první řady cihel v přízemí a v patře nad stropní částí, které musí být naprosto přesné. Abyste si byli jisti, že je vše v pořádku, můžete při zakládání využít profesionální pomoc od výrobce – společnosti Wienerberger cihlářský průmysl. Po upřesnění termínů přijede na stavbu specializovaný technik, který vysvětlí postup výstavby z broušených cihel POROTHERM, pomůže vám při založení stavby a v případě zájmu následně i prvního šáru v patře. O službu je velký zájem, proto je potřeba se zaregistrovat s dostatečným časovým předstihem.
Vyplatí se také zajít si do vybraných stavebnin, které díky spolupráci se společností Wienerberger fungují jako půjčovny. Zde si můžete vypůjčit pomůcky, které jsou potřeba pro zakládání stavby z broušených cihel POROTHERM. Jestliže budete zdít na tenkovrstvou maltu, můžete si tu půjčit například i nanášecí válec.
V případě zdění z broušených cihel POROTHERM Profi si můžete vybrat, zda budete stavět na tenkovrstvou maltu, či na zdicí pěnu POROTHERM DRYFIX. Nemusíte se bát pustit se dostavby svépomocí, v obou případech je výstavba velmi rychlá, snadná a přesná. Pokud už máte hotovou základovou desku, můžete s použitím technologie zdění na pěnu POROTHERM DRYFIX zvládnout hrubou stavbu rodinného domu do týdne. Zdicí pěnu, případně tenkovrstvou maltu, dostanete při nákupu broušených cihel POROTHERM Profi zdarma a v odpovídajícím množství.
Systém POROTHERM se skládá z různých tlouštěk cihel, některé typy mají i upravenou výšku.
Minerální, přírodně bílá vápenocementová jednovrstvá omítka s jemným povrchem je určena pro ruční a strojní zpracování. Je vhodná pro použití v exteriéru i interiéru.
Podklad musí vyhovovat platným normám, musí být pevný, bez uvolňujících se částic, zbavený prachu, nátěru a solných výkvětů. Musí být dostatečně drsný, suchý a rovnoměrně nasákavý. Povrch nesmí být vodoodpudivý. Uvedené doporučení platí pro podklady odpovídající normě a předpokládá především vyplněné spáry do líce zdiva.
Omítka se zpracovává tak, že se do samospádové míchačky nejprve nalije cca 7 litrů vody, potom se přisype celý obsah pytle a míchačka se uvede do chodu. Doba míchání je 3 až 5 minut, lze též použít kontinuální míchačku; nepřidávejte žádné jiné materiály (například prostředek na ochranu proti mrazu).
Vnitřní omítky na cihlyPOROTHERM – omítku nahazujte zednickou lžící nebo natahujte v požadované tloušťce přímo na zdivo nerezovým hladítkem, potom srovnejte hliníkovou latí do roviny a po zavadnutí, které nastane po 2 až 4 hodinách, vyhlaďte. Cca po 10 dnech na každých 10 mm tloušťky proveďte konečnou povrchovou úpravu – ušlechtilou omítkou nebo vnitřní disperzní barvou (například Baumit vnitřní barvou). Nejmenší tloušťka omítky POROTHERM UNIVERSAL je 10 mm. Do tloušťky 10 mm omítku nanášejte v jedné vrstvě, při větší tloušťce nanášejte ve dvou vrstvách „čerstvé do čerstvého“.
Vnější/vnitřní omítky na dostatečně vyzrálou tepelně izolační omítku POROTHERM TO – tloušťku 5 mm natahujte ve dvou vrstvách „čerstvé do čerstvého“, nebo nahazujte zednickou lžící. Po zavadnutí omítky (obvykle 2 až 4 hodiny) podle požadované struktury povrchu vyhlaďte houbovým nebo polystyrénovým hladítkem. Cca po 7 dnech můžete provést konečnou povrchovou úpravu barvou (například Baumit fasádní barvou) nebo tenkovrstvou probarvenou omítkou (například Baumit silikátovou omítkou). Nejmenší tloušťka omítky POROTHERM UNIVERSAL je 5 mm.
Minerální, přírodně bílá vápenocementová jednovrstvá omítka s jemným povrchem je určena pro ruční a strojní zpracování. Používá se v exteriéru i interiéru. Vnější/vnitřní omítky se používají jako uzavírací hydrofobizovaná vrstva na tepelně izolační omítku POROTHERM TO. Vnitřní omítky se aplikují přímo na zdivo POROTHERM.
CihlyPOROTHERM 30 P D jsou určené pro omítané jednovrstvé vnější i vnitřní nosné zdivo tloušťky 300 mm. Lze je též použít pro vnitřní nosnou část vrstveného zdiva v kombinaci s tepelným izolantem a případně s dalšími cihelnými materiály tvořícími vnější ochrannou část zdiva. Zdění se provádí na klasickou vápenocementovou maltu.
Rozměry cihly jsou 247/300/238 mm (d/v/š), hmotnost 1 kusu je 15,4 kg.
CihlyPOROTHERM 40 jsou určené pro omítané jednovrstvé obvodovonosné i nenosné zdivo tloušťky 400 mm, s vysokými nároky na tepelný odpor a tepelnou akumulaci stěny.
Rozměry cihly jsou 247/400/238 mm (d/v/š), hmotnost 1 kusu je 21,6 kg.
Cihly broušené POROTHERM 44 T Profi jsou určené pro omítané jednovrstvé obvodové nosné i nenosné zdivo tloušťky 440 mm, s velmi vysokými nároky na tepelný odpor a tepelnou akumulaci stěny. Velké otvory v cihlách jsou již ve výrobě vyplněny hydrofobizovanou minerální vatou. Hydrofobizace zajišťuje nenasákavost vaty v cihlách (voda po ní stéká).
Rozměry cihly jsou 248/440/249 mm (d/v/š), hmotnost 1 kusu je 18,8 kg.
Přehled cen výrobků a služeb zahrnující veškeré skupiny zdicích prvků cihlového systému POROTHERM – cihly, překlady, stropy, malty, pomůcky a služby – obsahuje i základní technické údaje. Ke stažení ve formátu PDF (Adobe Acrobat).
POROTHERM strop je tvořen cihelnými vložkami MIAKO a keramobetonovými stropními nosníky vyztuženými svařovanou prostorovou výztuží. Je možné jej použít v běžném i vlhkém prostředí uzavřených objektů. Pokud bude strop použit v prostředí s relativní vlhkostí vzduchu 60–80 %, musí být na podhledu opatřen omítkou o tloušťce minimálně 15 mm. Délka uložení nosníku musí být na každé straně nejméně 125 mm!
Při instalaci systému se musí zároveň podepírat stropní konstrukce zespodu. Po vyztužení konstrukce dojde k zalití systému MIAKO betonovou směsí dle projektové dokumentace. Takto zalitý strop se nechá vyzrát (cca 14 dní) a poté se odstraní stropní podpěry a může se nadále pokračovat ve stavbě.
Rozměry nosníku POT: 160 x 175 x 1 750 až 6 250 mm nebo 160 x 230 x 6 500 až 8 250 mm. Tloušťka stropu je v rozmezích 210, 250 a 290 mm.
Při vrtání do zdiva je nejdůležitější rozhodnout se, budete-li vrtat s příklepem nebo bez příklepu. Do betonu a kamene je potřeba vrtat s příklepem, absolutně nejvhodnější jsou k tomu proto vrtací kladiva. Do cihly se vrtá také s příklepem a je jedno, použijete-li kladivo nebo vrtačku. Problém s příklepem a tvrdostí materiálu pak nastává u porothermu, sádrokartonu, obkladaček a dlaždic, které jsou podobné cihle, ale tažené nebo dírkaté. Je nutné zdůraznit, že vrtačka je opravdu nevhodná pro vrtání betonu. Sice kroutí vrtákem velmi rychle, ale nemá tak silný a pro beton potřebný příklep jako vrtací kladivo. Navíc nepříjemně „mlátí“ s obsluhou. Vrtací kladivo, patent společnosti Bosch, oproti tomu využívá díky pístu uvnitř mechanismu takzvaného aktivního příklepu (vrtačka má pasivní příklep – tlak se generuje díky síle vrtajícího). Kladivo s velkým výkonem a mnohem silnějším úderem než vrtačka tluče do materiálu samo bez námahy toho, kdo ho drží. Kladivo je navíc vybaveno momentovou spojkou, která odpojí vrták od motoru v okamžiku, kdy se zasekne v materiálu.
Vrtáky do zdiva, které mají tvrdokovový břit, se liší kvalitou zpracování a typem stopky, kterou jsou uchyceny ve vrtačce či kladivu. Je tedy důležité zvolit správný vrták podle stavebního materiálu, do kterého budeme vrtat – armovaný beton, beton a kámen, cihlová zeď. Pro vrtačky s klasickým sklíčidlem mají vrtáky válcovou nebo ve výjimečných případech šestihrannou stopku. Do vrtacích kladiv se upínají rychloupínacími sklíčidly SDS-plus, do těžkých kladiv pak SDS-max, do strojů SDS-quick. Tyto vrtáky mají podélné drážky pro vedení a pojištění vrtáku.
Vrtáky do betonu a cihly mají napájenou tvrdokovovou špičku se střechovitě broušeným hrotem. Tento typ vrtáku vrtá tím, že hrotem drtí vrtané zdivo a otáčky jsou pak potřeba jen na odvádění drtě z otvoru. Problémem pro kvalitní vrtáky není ani občasné navrtání armovacích želez. Profesionálové pro vrtání armovaného betonu používají čtyřbřité vrtáky, které jsou sice pomalejší, ale minimalizují riziko zaseknutí v materiálu.
Pro vrtání bez příklepu stavebních hmot, jako je porotherm, sádrokarton nebo obkladačky se používají extrémně tvrdé „multiconstruction“ vrtáky. Vrták má také tvrdokovovou destičku, ale jiný tvar břitu než vrták do betonu. Není určen k příklepovému vrtání s velkým úderem, ale k postupnému odškrabávání materiálu. Při větším výkonu a v tvrdších materiálech se může přehřát a otupit, je proto dobré namáčet břity do nádobky s olejem. „Multiconstruction“ vrták provrtá cokoliv, ideální je také na rámy plastových oken, které se skládají z mnoha různě tvrdých materiálů.
Ke stažení vám nabízíme veškeré podklady, katalogy a prospekty konkrétních skupin výrobků z kompletního cihlového systému POROTHERM a systému lícového zdiva.
Keramických ploché překlady KP 11,5 a KP 14,5 cm se používají jako nosné prvky nad otvory ve stěnových konstrukcích. Vyrábějí se z podélně děrovaných cihelných tvarovek tvořících podklad pod omítku a zároveň obálku pro železobetonovou část překladu. Protože jsou ploché překlady velmi štíhlé prefabrikáty, nejsou samy o sobě nosné. Nosnými se stávají teprve ve spojení s nad nimi vyzděnou nebo vybetonovanou spolupůsobící nadezdívkou – tlakovou zónou. Takový překlad se nazývá překladem spřaženým.
Délka překladů je od 750 až 3 000 mm, po 250 mm. Hmotnost je 20 kg na m.
Vruty s okem mají univerzální použití do zdiva společně s hmoždinkami nebo do dřeva bez hmoždinek. Oko u vrutu se neotvírá, je velice pevné. Tento vrut je vhodný také pro použití do betonu, kamene, cihly, tvárnice a podobně. Dobře se s ním upevňují šňůry na prádlo, lampy, závěsné květináče, řetězy, kabely a podobné věci, co vás napadnou. Pokud byste používali vrut do tvrdého dřeva, musíte si nejprve vyvrtat díru vrtákem stejného průměru jako vrut. Při použití doporučené hmoždinky v kombinaci vrutu s okem dosáhnete maximální zatížitelnosti.
Schodiště je vertikální komunikace mezi různými výškovými úrovněmi. Podle umístění jsou schodiště buď uvnitř budovy (schodiště vnitřní), nebo jsou vně budovy a přímo s ní souvisejí (schodiště vnější), popřípadě jsou samostatné v terénu, kde překonávají výškové rozdíly (schodiště terénní).
Schodiště je výrazný prvek staveb, na který je kladen důraz jak z hlediska funkčnosti, tak z hlediska estetiky. A to jsou v mnoha případech požadavky vesměs protichůdné. Zvláště když k nim přičteme i požadavek ekonomický, na co nejnižší náklady na bydlení. Ve většině případů chceme, aby schodiště bylo pevné, odolné vůči mechanickému namáhání a pohodlné, ale zároveň estetické, nezabíralo mnoho cenného prostoru stavby a pokud možno nestálo mnoho peněz. První skupině požadavků odpovídají schodiště betonová s mohutnou nosnou, většinou železobetonovou konstrukcí, popřípadě konstrukcí svařovanou na místě. Druhé skupině požadavků lépe vyhovují lehké konstrukce, často v nezvyklých kombinacích materiálů, tvořená jednotlivými prvky montovanými na místě. Je na každém stavebníkovi, jakou cestou se vydá a kterou kombinaci zvolí.
Při navrhování schodišť se vychází především z funkčních požadavků. Většina rozměrů je ovlivněná typem budovy, provozem, ale i architektonickými požadavky. U novostaveb bývá návrh schodiště mnohem jednodušší než u rekonstrukcí, kde rozhodujícím (limitujícím) prvkem je schodišťový prostor.
Prvním předpokladem pro správný návrh schodiště je promyšlení a nakreslení jeho tvaru.
Optimální výška schodu je od 15 do 18 cm. Pamatujte, že pro dospělého zdravého člověka není problém vysoký schod, ale pro děti a starší nebo hendikepované to již problém může být. Šířka stupňů bývá kolem 30 cm. Běžný sklon schodišťového ramene se pohybuje v rozmezí od 25° do 35° (odpovídá výšce stupně od 15 do 18 cm). Šířka ramene je u rodinných domů minimálně 90 cm, ale vhodnější je 100 cm.
Rozeznáváme několik druhů schodišť: jednoramenné, dvouramenné, točité, lomené, zavěšené, mlynářské. Typů je hodně, ale mezi nejčastější patří dvouramenná schodiště, protože jsou velmi jednoduchá.
Schodiště se vyrábí z různých materiálů: železobeton, vyztužený pórobeton, dřevo, nebo v dřívějších dobách i plné cihly. Povrch schodiště může být například z keramiky, ze dřeva nebo z teraca.
Podle schodišťových ramen rozeznáváme schodiště:
rampové – sklon 10° až 20° s výškou stupňů 80 až 130 mm;
mírné – sklon 20° až 25° s výškou stupňů 130 až 150 mm;
běžné – sklon 25°až 35° s výškou stupňů 150 až 180 mm;
strmé – sklon 35° až 45° s výškou stupňů 180 až 200 mm;
Ionizátory vzduchu mohou „ozdravit“ znečištěný vzduch v městském bytě, pomohou alergikům, zlepší krevní oběh, imunitu a působí proti depresi.
Pokud trpíte dýchacími potížemi, alergiemi či jinými civilizačními chorobami, naordinuje vám lékař v letních měsících nepochybně pobyt u moře. Nejpřirozenějším lékem je v tomto případě vzduch, konkrétně záporně nabité ionty v něm. Nemusí vás ovšem trápit žádná z těchto nemocí, abyste poznali, že takový pobyt udělá lépe i vám.
Vzduch v přírodě obsahuje kladné ionty (kationty dusíku) a záporné ionty (anionty kyslíku a páry). V čistém prostředí se udržuje přibližně shodný poměr iontů obou polarit. Člověk však svým působením tuto harmonii často narušuje. Zjištěné optimální množství iontů ve vzduchu je minimálně 1 000 až 1 500 na cm3, což splňuje přirozené klima v lesích a na horách. Ještě přípustné množství iontů je 200 až 250 na cm3. V bytech umístěných v centrech měst se však hladina aniontů pohybuje ještě níže, okolo 100 na cm3.
Domy z klasických stavebních materiálů (kámen, cihly či dřevo) kvůli své nízké vodivosti udržují přibližně stejný poměr iontů jako venku, asi o polovinu méně aniontů se nachází v panelové stavbě, v budově ze železobetonu se nevyskytují téměř žádné. Jejich množství se dále snižuje v prostředí, kde se shlukuje velké množství lidí, kde jsou v provozu počítače, televize nebo zářivky, kde je interiér vybaven předměty z umělých materiálů a plastů, kde je vzduch upraven klimatizací (proto se v autech a letadlech nenachází anionty téměř žádné) nebo kde je vzduch znečištěn cigaretovým kouřem.
V dnešní době je již téměř nemožné nemít ve svém okolí žádného alergika. Alergie jsou moderním onemocněním. Moderním v negativním slova smyslu, neboť ho nepřímo zapříčinila modernizace společnosti. Přírodním antihistaminikem se mohou stát právě záporně nabité ionty v ovzduší. Ty se po vdechnutí dostávají do krve, kde poté zvýšená koncentrace iontů v krvi působí jako regulátor látek zodpovědných za alergie či astma. Pro naše zdraví je příznivý i fakt, že vlivem aniontů dochází k likvidaci cigaretového kouře.
Umělá ionizace čistí vzduch a kromě toho, že ho činí čerstvějším, zbavuje ho také i velkého množství prachových částic. Ionizátory pracují na různých principech. V současnosti jsou nejrozšířenější přístroje kombinující čističku vzduchu s ionizátorem využívajícím takzvaný iontový vítr – vzduch je hnán kazetou přístroje, kde jsou prachové částečky pohlcovány a vzduch ionizován. Tento technologický princip je bezhlučný a nízkonákladový, čímž byly odstraněny nešvary jeho předchůdců.
Ionizátory jsou na trhu v mnoha variantách – ionizátory pokojové, stolní, st
Vrtáky z rychlořezné oceli (označené HSS-R) používejte pro vrtání měkčích kovů, jako jsou hliník, měď nebo zinek; vrtáky z rychlořezné oceli s výbrusem (HSS-G) nebo ocelové vrtáky legované kobaltem (HSS-Co) používejte pro vrtání do tvrdých kovů; velmi účinné pro všechny kovy jsou vrtáky s povlakem nitridu titanu (HSS-TiN) a vrtáky s tvrzenými plátky (HM).
Na tenké plechy použijte vrtáky s ostrým centrovacím hrotem; vrtejte při nižších otáčkách.
Životnost vrtáků na kov prodloužíte, pokud je při vrtání příliš nezahříváte. Před dalším vrtáním je nechte vychladnout nebo na ně kápněte olej.
Pro vrtání do dřeva lze použít i vrtáky určené na kov, ale není to příliš vhodné, protože spíš než vrtat mohou otvor pálit. Opatřete si raději speciální vrtáky na dřevo, které mají středicí hrot a závit točený tak, aby odváděl hobliny.
Při vrtání otvorů s většími průměry, zejména pokud vrtáte do tvrdého dřeva nebo do dřevotřísky, dejte před vykružovacími pilami přednost korunkovým vrtákům do dřeva nebo takzvaným frézkám – sukovníkům. Jsou totiž bezpečnější. Vykružovací pily se mohou odlomit a zranit vás. Pokud sukovníkem vrtáte silnější dřevo, nedělejte to na jeden zátah, ale čas od času z otvoru vysypte hobliny. Méně tak zatížíte zejména akuvrtačku.
Tvrzené vidiové vrtáky nasaďte při vrtání do betonu a použijte při tom příklepovou vrtačku. Dbejte však na to, aby byl vrták určený pro příklepové vrtání. Pokud ne, mohl by se hrot ulomit a zůstat v otvoru.
Měkčí zdivo provrtají i vrtáky s karbidovým hrotem. Duté cihly raději vrtejte bez příklepu, abyste je nerozštípli.
Nejčastějšími pergolami jsou pochopitelně pergoly dřevěné. Právě dřevo je ideálním materiálem na stavbu hned z několika důvodů. Jednak představuje ryze přírodní stavební materiál, jednak se s ním velmi dobře pracuje. Konstrukce pergoly ze dřeva se skládá z rámu, který je složen z několika trámů, jež jsou propleteny latěmi většinou o stejné délce. Právě rámy by měly být zkonstruovány jako první. Základem zahradní pergoly ze dřeva musí být betonové patky, na které budou upevněny nosné sloupy pergoly. Dřevo navíc patří mezi nejlevnější materiály. Nejméně vhodné je však dřevo smrkové, příliš se nehodí ani dřevo jedlové, které se při opracování štípe. Lepší je borovice, má však vyšší obsah smolných látek (roní pryskyřici až po opracování), modřín má dobrou odolnost proti povětrnostním vlivům, ale dřevo se často „trhá“. Z domácích listnáčů se na pergoly používá dřevo dubu nebo buku. V posledních letech přišlo do módy dřevo červeného (kanadského) cedru – má vysoký obsah pryskyřičných látek a nepotřebuje prakticky žádnou impregnaci proti hmyzu ani dřevokazným houbám a má dlouhou životnost. Montážní a spojovací prvky pergoly by měly být z nerez materiálu nebo povrchově dobře ošetřeného kovu. Jednotlivé prvky se vzájemně spojují vazbou, která musí být provedena přesně, aby do sebe prvky zapadaly a ve spárách se nedržela voda. Vazby jsou zpravidla doplněny i přibitím nebo přišroubováním prvku, a to nerezavějícími hřeby či vruty. V současné době se používají stále častěji kovové nerezavějící spojky.
Stavba pergoly klasickou cestou z cihel je mnohem náročnější, nicméně výsledek stojí rozhodně také zato. Samotné sloupky u těchto pergol je ideální obložit takzvanými zvonivkami. Jedná se o speciální pálené cihly, které jsou schopny odolat i mnohem silnějším povětrnostním vlivům. Jinak se také sloupky dají zhotovit z kamene, přičemž parametry sloupků z obou materiálů by měly být přibližně stejné. Zděné pergoly se velmi podobají menším zahradním domkům. Pokud je uzavřete, můžete do nich instalovat topení, které umožní zahradní posezení i za nepříznivého počasí. Zděné pergoly se střechou vás rovněž ochrání před deštěm.
Pergoly z kovu jsou spíše uměleckou záležitostí. Kov v upraveném stavu je sice k dostání, nicméně konstruování takovéto pergoly je spíše záležitostí architektů. Většinou je kovová pergola plná ornamentů a různých kovových ozdob. Nicméně stavba takovéto pergoly není nikterak levnou záležitostí. Hutní materiál je velmi drahý, obzvláště pokud se jedná o nějaký ušlechtilý kov.
Možností máte celou řadu. Můžete si postavit garáž zděnou, garáž plechovou, garáž dřevěnou nebo jen kryté stání pro váš automobil. Záleží na tom, jakým způsobem chcete garáž během roku využívat a kolik peněz jste do její stavby ochotni investovat. Garáž bývá většinou nejen místem, kam zaparkujete svůj automobil, ale i prostorem pro uskladnění věcí spojených s provozem vašeho vozu, náhradních dílů a nářadí. Kutilové velmi často využívají garáž i jako dílnu. V dnešní době se kladou na garáž vyšší nároky, než tomu bylo dříve. Obvykle se počítá s tím, že se do garáže minimálně zavede elektrická energie a natáhne voda. Pokud se v garáži nachází také topení, může celoročně sloužit k rozličným činnostem.
Materiál bychom měli volit podle toho, jak dlouho budeme chtít garáž využívat a pro jaký vůz bude. Pořídíme-li si starší auto, nemusíme pro něj budovat garáž za velký peníz, stačit pravděpodobně bude jen dřevěná bouda, aby na auto hlavně nepršelo a nesněžilo. V takovéto garáži toho však moc nenapracujeme a též lze předpokládat, že v ní bude postupem času i značné vlhko. Cena takové garáže z nového materiálu bude v dnešní době činit řádově několik tisíc korun, pokud nebude mít stavba betonovou podlahu, izolace a inženýrské sítě.
Dřevěnou garáž (kůlnu) si postaví téměř každý zručný kutil sám a „ušetří". Avšak takovou garáž skoro žádná pojišťovna nepojistí jako dostatečnou ochranu auta a překážku proti zlodějům aut.
Plechové nebo v mnoha případech známější takzvané ocelové garáže jsou dnes poměrně oblíbené. Jejich pořízení může být vzhledem k cenám materiálu nákladnější než u dřevěných garáží, záleží na variantě, kterou zvolíme. Plechy se mohou přišroubovat anebo přivařit k ocelové konstrukci. Kvůli zlodějům barevných kovů se nedoporučuje používat plechy z hliníku. Mnohem lepší a odolnější je nerezový plech. Ten se dá natřít vhodnou barvou, takže garáž nepůsobí tak stroze. Takovou garáž si už nepostaví každý kutil, ale jen velmi zručný řemeslník, který umí pracovat se železem.
Plechové garáže postavené svépomocí budete muset často opatřovat novým nátěrem, tedy alespoň ty nejlevnější plechové boudy. To samozřejmě ve výsledku zvyšuje náklady. Nevýhodou je stejné odolávání povětrnostním podmínkám jako v případě dřevěných garáží. Proto například německá značka Siebau používá na plech jako krycí vrstvu omítku. Jinak byste se v takové garáži v létě cítili jako v sauně. Zde asi samotný kutil rovněž nepochodí. Co se týče finanční náročnosti, vybudovat svépomocí solidní garáž s prostorem pro malou dílničku a pro uskladnění náhradních dílů včetně nářadí vyjde na několik desítek tisíc korun.
Z hlediska statiky je pro stavbu obvodových stěn garáže nutné