CO S KYSELINOU SOLNOU NA LETOVÁNÍ je jedno z témat, o kterém si můžete přečíst v tomto článku. Kyselina solná se odborně nazývá kyselina chlorovodíková (latinsky pak acidum hydrogenchloridum), má nažloutlou barvu, protože obsahuje další příměsi (chlorid železitý). Jedná se asi o nejdéle známou kyselinu a lidmi nejvíce využívanou. Je to vodný roztok plynného chlorovodíku.
Kyselina solná
Chemické vlastnosti kyseliny: chlorovodík je štiplavý jedovatý plyn. V laboratoři se připravuje reakcí kyseliny sírové s chloridem sodným (kuchyňskou solí), průmyslově se vyrábí buď reakcí chloru s vodíkem, nebo chlorací uhlovodíků. Vodný roztok chlorovodíku se nazývá kyselina chlorovodíková.
Přestože se dá běžně koupit, nedoporučuje se s ní pracovat bez ochranného oděvu, rukavic a zejména brýlí. Je nutné ji uložit mimo dosah dětí a v této pozici ji zabezpečit proti převrhnutí nebo spadnutí. Její výpary také způsobují velmi rychlou korozi kovových předmětů v okolí. Vodný roztok leptá a při zasažení je třeba poraněné místo důkladně několik minut oplachovat tekoucí vodou (případně ještě zneutralizovat uhličitanem sodným – jedlou sodou nebo mýdlem), při zasažení očí je nutné provést velmi důkladný výplach, nejlépe za pomocí druhé osoby, a to tak, že druhá osoba drží té první rozevřená oční víčka (člověk sám má tendence se výplachu bránit a zpravidla jej neprovede dostatečně). Následně je nezbytně nutné co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Poleptání očí koncentrovanou kyselinou většinou končí slepotou. Při požití je nutné vypít větší množství vody a nevyvolávat zvracení, žaludek je zvyklý na nízké pH a zvracení by způsobilo jen další poleptání jícnu. Opět musí následovat vyhledání lékařské pomoci. Poleptání kyselinou se v celém svém rozsahu může projevit až po několika dnech, a proto nesmí být nikdy podceňováno.
Průmyslově využívaná koncentrovaná kyselina chlorovodíková je 37% vodný roztok chlorovodíku. V této koncentraci má nejmenší pH, je tedy nejúčinnější a nejnebezpečnější. Kyselina chlorovodíková je po kyselině sírové nejpoužívanější kyselou látkou v průmyslu.
Koncentrovaná v kombinaci s kyselinou dusičnou v poměru 3 : 1 tvoří lučavku královskou, kterou lze užít k rozpouštění zlata.
Kyselina chlorovodíková je aktivátor žaludečního enzymu pepsinu, denaturuje zkonzumované bílkoviny a zabíjí bakterie v potravě. Je vylučována trávicím traktem všech savců, často se vyskytuje i u jiných tvorů. Vnitřní stěna žaludku je na velmi nízké pH stavěna, pokud však dojde k poruše slizového krytu, vznikne žaludeční vřed. Ve dvanáctníku je neutralizována. Přesto se pití kyseliny chlorovodíkové, zvláště na lačno, nedoporučuje ani při nízkých koncentracích.
Kyselinu chlorovodíkovou lze využít jako technickou kyselinu, tedy jako čistidlo spojů při letování klempířských a podobných výrobků, lze ji použít i pro odstraňování vodního kamene, k neutralizaci alkalických odpadů a podobně.
Při práci s kyselinou sodnou je třeba zabránit kontaktu s pokožkou, očima a sliznicemi. Po zasažení chlorovodíkem se mohou projevit následující rizika a potíže: podráždění nosu, dýchacích cest, vznik trhlinek na dýchacích cestách, silné kašlání, krvácení z nosu a bolest na hrudi; dráždění plic, dušnost, tvorba tekutiny v plicích (edém) i nebezpečí udušení; popálení očí a kůže s nevratným poškozením. Opakované expozice mohou nenávratně poškodit plíce a zuby a vyvolat vyrážky.
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Kyselinu solnou je možné využít i do bazénů, v nichž slouží ke snížení pH vody. Ke snížení pH vody z alkalického na kyselé lze použít obyčejnou 31% kyselinu chlorovodíkovou/solnou (HCl).
Pro snížení pH o hodnotu 1,0 v bazénu o objemu 40 m3 jsou třeba 2 litry kyseliny solné. Kyselinu nejprve nařeďte vodou v 15litrovém kbelíku – vždy po jednom litru kyseliny. Dodržujte bezpečnostní zásady práce s kyselinou a nalévejte zásadně kyselinu do vody! Naředěnou kyselinu následně za spuštěné filtrace nalijte do bazénu a nechte ji zhruba 12 hodin působit. Poté testerem zkontrolujte hodnotu pH, a budou-li naměřené hodnoty příliš vysoké, celý proces opakujte. Doporučená hodnota pH bývá 6,8–7,2.
Při práci s kyselinou může dojít k poleptání sliznic, kůže, zasažení očí a nadýchání se výparů. Vždy je potřeba pracovat v ochranných pomůckách (gumové rukavice, brýle).
Ve svém příspěvku DOTAZ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martin.
Po zaléčení včelstva kyselinou mravenčí,jsem našel na podložce větší množství křidélek,
neví někdo proč?Jsem začínající včelař,děkuji za odpovědi
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Michal Vinš.
Dobrý den Martine,
toto co píšete je velmi zajímavé, v odborné literatuře o tomto moc informací není. Domnívám se, že jsou zde možná dvě vysvětlení: 1) Že došlo k otravě a to tím, že jste překročil možné dávkování nebo došlo k otravě z jiných zdrojů (například při snůšce). 2) U včel propuklo bakteriální onemocnění septikemie, tato bakterie způsobuje, že se tělo včel rozpadá. Proto jste mohl nalézt větší množství včelých křídel. Nejedná se onemocnění, které by mělo způsobit větší škody na včelstvu. Mrtvolky včel by se měly sbírat a pálit.
Ke snížení pH vody z alkalického na kyselé lze použít obyčejnou 31% kyselinu chlorovodíkovou neboli kyselinu solnou (HCl). Za jeden litr v obchodech zaplatíte kolem 30 Kč.
Ke snížení pH o hodnotu 1,0 v bazénu o objemu 20 m3 je dle zkušeností potřeba 1 litr kyseliny solné. Kyselinu se doporučuje nejprve naředit vodou v 10litrovém kbelíku. Naředěnou kyselinu následně za spuštěné filtrace nalijte do bazénu a nechte ji zhruba 12 hodin působit. Poté testerem zkontrolujte hodnotu pH, a budou-li naměřené hodnoty příliš vysoké, celý proces opakujte. Doporučená hodnota pH je 6,8–7,2.
S kyselinousolnou pracujte raději v ochranném oděvu, rukavicích a brýlích.
Využití kyseliny chlorovodíkové (solné) je především v průmyslu, ale v současnosti se doporučuje i ke snižování pH v bazénech. Koncentrovaná kyselina chlorovodíková je 37% vodný roztok chlorovodíku. V této koncentraci má nejmenší pH, a je tedy nejúčinnější (a nejnebezpečnější).
Kyselinu solnou je možné využít k čištění toalet, jedná se o velmi účinný odstraňovač vodního kamene, který lze použít na všechny odolné povrchy – od toalety, umyvadla až po spáry mezi dlaždicemi, pozor však na chromové baterie a plastové předměty, ty by zničila.
Aplikuje se nanesením na hadřík nebo přímo nalitím, kyselina se musí nechat působit několik minut, a pak opláchnout čistou vodou a samozřejmě vytřít do sucha.
Při práci s kyselinou může dojít k poleptání sliznic, kůže, zasažení očí a nadýchání se výparů. Vždy je potřeba pracovat v ochranných pomůckách (gumové rukavice, brýle).
Kyselina mravenčí se ve včelařství využívá k tlumení varroázy. Zjednodušeně lze říci, že účinná koncentrace par kyseliny hubí roztoče, ale nepůsobí zhoubně na včely. Někteří kleštíci hynou okamžitě po aplikaci, jiní ve včelstvu ještě několik dnů až týdnů přežívají poškození a umírají později. Kyselina mravenčí je účinná i proti roztočům na zavíčkovaném plodu.
Příliš vysoká koncentrace par kyseliny mravenčí v úle (předávkování) ale může způsobit ztráty matek, poškození plodu, přestávku v plodování.
Účinnost ošetření kyselinou mravenčí podle různých zdrojů kolísá. Zevrubně lze říct, že jedna aplikace dlouhodobého odpařovače zahubí 60–80 % roztočů, dvě aplikace 90–98 % roztočů. Je-li v celoročním ošetřování včelstev počítáno ještě s dalším (jiným) léčením v bezplodém období (například amitrazem nebo kyselinou šťavelovou), není potřeba klást na účinnost odpařovačů takové nároky (snížení rizik z předávkování).
Kritický přirozený spad, určující počátek léčby, se v různých zdrojích značně liší od 2 do 10 roztočů, záleží také na části roku. Předpokladem je zabezpečení podložek proti ztrátám spadlých roztočů. Vložení aplikátoru s kyselinou mravenčí do úlu se doporučuje v podvečer nebo po ránu, obecně ve chvíli, kdy teploty nepřesahují 20 °C. Při tropických dnech s teplotami nad 30 °C (u některých aplikátorů 25 °C) se ošetření doporučuje neprovádět či odložit (vlastní omezená zkušenost toto ale nepotvrzuje).
Výpary kyseliny mravenčí jsou těžší než vzduch, mají tedy tendenci klesat. S vyšší teplotou se odpařování zrychluje (při 30 °C je cca 15x rychlejší než při 10 °C).
Odpařovače by se měly umisťovat buď vedle plodu (alespoň ob rámek nebo zcela ke stěně úlu), nebo nad plod, umístění do podmetu se doporučuje jen zřídka (u jednonástavkových oddělků). Výrobci aplikátorů kyseliny mravenčí si většinou vymiňují nepoužívat je v době nasazených medníků pro konzumní med.
V případě vysokého přirozeného denního spadu v průběhu sezóny (více než 2 roztoči za den) může být v mezidobí použita ještě odlehčovací aplikace formou krátkodobého odpařovače 85% kyseliny mravenčí, která má za cíl zejména snížení populace foretických roztočů. Množství kyseliny pro jednu aplikaci se liší podle druhu použitého odpařovače a síly včelstva. Pohybuje se zhruba v rozmezí 100 až 360 gramů (u běžného včelstva).
Aplikaci kyseliny mravenčí odparem není dobré provádět souběžně se zakrmováním. Často ale bývá doporučována mezi krmeními. Pro pozdní podzimní ošetření není kyselina mravenčí příliš často doporučována kvůli nízkým teplotám, když už, tak 85%.
Semena skalníku sbírejte, když jsou zralá, ale předtím, než dopadnou na zem. Čerstvost je v tomto případě vaším spojencem; pro maximální úspěch je nakličte co nejdříve. Semena důkladně očistěte, abyste se vyhnuli nočním můrám s plísněmi. Semena těžko klíčí a potřebují stratifikaci – berte to jako lázeňskou kúru, která prolomí dormanci. Macerace semen před výsadbou v kyselině odstraní ze semen tvrdou nepropustnou vrstvu, která dovolí prostoupit vodě dovnitř semene, což zvýší úspěšnost vyklíčení. Výsadbu semen skalníku lze provést jednou ze tří metod:
Výsadba v letním slunovratu (nejlepší volba) Těsně před výsadbou okolo 21. června stratifikujte semena namočením do koncentrované 15% kyseliny sírové po dobu 2 hodin. Klíčení proběhne následující jaro.
Podzimní výsadba Ošetřete semena kyselinou po dobu 2 hodin v koncentrované 15% kyselině sírové; poté proveďte teplou stratifikaci po dobu 90 dnů při 21 °C. Vysejte těsně před prvním mrazem. Semena vyklíčí následující jaro.
Jarní výsadba Ošetřete semena kyselinou po dobu 2 hodin v koncentrované 15% kyselině sírové; Následně 90 dní teplé stratifikace při 21 °C a 120 dní studené stratifikace při 4 °C. Stratifikovaná semena by měla být vysazena co nejdříve a během studené stratifikace pečlivě sledováno jejich klíčení.
Výsadba semen
Pro výsadbu skalníku ze semen použijte dobře propustnou zahradní zeminu; jemná kůra a perlit jsou vašimi přáteli. Semena zasejte mělce, protože mají rády slunce a potřebují světlo k nastartování klíčení. Doporučení pro pěstování ve školkách je vysadit 30 až 40 životaschopných semen do rovné rýhy, do hloubky 3 mm a zakrýt vrstvou zeminy o tloušťce 1,5 až 2 cm. Mulčování chrání rostliny a udržuje půdu vlhkou. Mulč by měl být odstraněn, jakmile semena vyklíčí. Zálivku je lepší dělat pomocí jemného postřikování, které je udrží vlhké, aniž by způsobilo pohyb semen.
Udržujte půdu trvale vlhkou pomocí rozprašovače. Klíčení je hra na čekání, takže trpělivost není jen ctnost; je to požadavek. Jakmile se mladé rostlinky poprvé objeví, postupně je přivykejte méně vlhkým podmínkám, jako byste aklimatizovali rybku na nové akvárium.
Z chemického pohledu se jedná o hydrogenvinan draselný, který vzniká vysrážením kyseliny vinné. Ta společně s kyselinou jablečnou představuje hlavní kyselinu přítomnou ve víně a její množství převažuje nad kyselinou jablečnou především ve slunečných ročnících.
Lidově lze konstatovat, že se jedná o naprosto neškodnou sedlinu ve víně, která se ne nadarmo v anglicky mluvících zemích nazývá vinným diamantem (wine diamonds) a která se nejčastěji usazuje na dně láhve anebo na spodní straně špuntu.
Vinný kámen, také kyselý vinan draselný, je bílý prášek získaný z usazeného vinného kamene uvnitř vinných beček při fermentaci vína (vinný kámen se napřed čistí). Není cítit a má nakyslou chuť. Chemický vzoreček je KC4H5O6. Vinný kámen se vysráží ve víně, když je vystaveno nižším teplotám. Na dně lahví tvoří drobné krystalky, někdy i velké shluky. Chuť vína to neovlivňuje a ve většině vinařských zemích toto nepovažují za závadu.
Kyselina citronová je sice mírnější formou kyseliny, ale stále je nebezpečná. Při práci s kyselinou citronovou je třeba vždy nosit ochranný oděv. Nesprávně neutralizovaná kyselina může zabíjet zvířata, nadále rozežírat povrchy bazénů a zranit lidi. Kyselina citronová také produkuje výpary, které jsou škodlivé pro lidi a zvířata. Tato kyselina je účinným odstraňovačem skvrn, ale při nesprávném použití nebo při nedostatečném opláchnutí vážně poškozuje bazény. Mytí kyselinou citronovou mohou provádět sami majitelé bazénů, ale nejlépe je přenechat to profesionálním odborníkům na péči o bazény.
Spousta lidí používá k čištění pračky – a nejen pračky – také ocet. Stačí místo pracího prášku nalít do pračky hrnek octa, do bubnu vložit starý hadr a spustit program vyvářky. Stejným způsobem můžete použít kyselinu citronovou nebo prací sodu. Ocet je velmi účinný i na vodní kámen, jen ho používejte s rozmyslem, protože velké množství octa poškozuje gumové části pračky a místo čisté pračky byste mohli mít stroj nenávratně poškozený. Budete-li kombinovat kyselinu citronovou a ocet, budete mít pračku bez vodního kamene i bez plísně.
Zodpovědný včelař med s vyšším obsahem vody zákazníkům nikdy nenabídne. Co s ním udělá záleží pouze na něj, ale dá se dále použít například na výrobu medoviny.
Medovina je alkoholický nápoj vzniklý kvašením roztoku medu a vody. Patří mezi nejstarší alkoholické nápoje. Med byl jediným koncentrovaným sladidlem běžně dostupným v prehistorických dobách, a tak zkvašený med mohl člověku snadno poskytnout i první alkoholický nápoj, dlouho před cíleným pěstováním ovoce a obilí. Medovina se vyráběla ve všech civilizacích a na různých místech světa. Není tedy pravdou, že by byla typickým nápojem Čechů či Keltů. V různých variantách ji najdeme v celé Evropě. Vzhledem k tomu, že med byl vždy vzácnou surovinou, byla i medovina ve starověku a středověku určena především pro panovnické dvory, slavnostní příležitosti a podobně. Medovinou se platily i naturální dávky pánům. Ve městech bývaly dříve šenky medné a vinné. Když Karel IV. zavedl u nás pěstování vinné révy, byla postupně medovina vytlačována vínem a také pivem.
Vzájemným poměrem medu a vody na začátku kvašení je možné ovlivnit obsah alkoholu ve výsledném produktu. Chuťové variability lze dosáhnout různými přísadami, které jsou výrobním tajemstvím každého výrobce. Výroba medoviny je náročná na energie, prostory, suroviny i čas. Nenechá-li se dobře dozrát (což může trvat rok i několik let), má sklony k dalšímu rozkvášení.
Nevíte, co se zkvašeným medem? Vhodným řešením je výroba medoviny. Je vhodné roztok medu obohatit amonnými sloučeninami (živná sůl Vinka), případně jej okyselit kyselinou mléčnou nebo citronovou. Ovocné medoviny se neokyselují. Dále můžete roztok doplnit bylinami, kořením, chmelem přibližně takto: na 100 l medoviny přidejte 20–30 g skořice, 10 až 20 g hřebíčku, 10–20 g zázvoru, 20–30 g kozlíku lékařského, 100–200 g čerstvého listí celeru, 30–50 g jalovce, 3 tyčinky vanilky, 50 g máty peprné, 20–50 g růžových plátků, 50–100 g šípků, 50–100 g pomerančové nebo citronové kůry. Chmele se dává 100–150 g na 100 l. Kombinaci přísad si určíte časem díky praxi. Přísady vždy vložte do plátěného pytlíku, povařte v malém množství roztoku, který poté vlijte do celé směsi nebo vložte sáček do chladného roztoku a nechte vložený po celou dobu kvašení. Ke kvašení používejte čisté odrůdy kvasinek (nejlépe Tokaj, Madeira, Malaga), namnožených podle přiloženého návodu. Po ukončení kvašení medovinu stočte a nechte dozrát při snížené teplotě (10–15 °C). Lehké medoviny (čtyřnásobné) dozrávají za rok, dvojnásobné a trojnásobné za 2–4 roky, těžké zrají 5–10 let.
Sušení potravin je nejjednodušší a nejpůvodnější konzervační metoda, kterou lidé praktikují už celá tisíciletí. Dnes mnohde upadlo sušení potravin v zapomnění, i když právě tímto šetrným způsobem můžeme zachovat důležité účinné i aromatické látky. Pouze vitamín C se při sušení odbourává, musíme ho tedy získat z jiné stravy.
Sušením se stávají potraviny nejen trvanlivějšími, ale jsou i lehčí a zmenší se jejich objem, takže pro jejich uskladnění potřebujeme málo místa. Spotřeba energie při sušení potravin je poměrně malá, zejména tehdy, když využíváte jen tepelné zdroje, které máte po ruce. Pokud chcete sušit větší množství potravin, vyplatí se pořídit si sušičku. Potraviny se takto konzervují bez jakýchkoliv přísad (v protikladu ke koupeným sušeným plodům), takže je konzumujeme přírodně čisté.
Bez vody nemůže existovat život – přesně tento princip se při sušení využívá. Sušeným potravinám se během hodin nebo dní odebírá za kontrolovaných podmínek voda, takže v nich nakonec žádné mikroorganismy nemohou žít. K sušení se nejlépe hodí ovoce, zelenina, houby a bylinky. Ideální teplota pro proces sušení je mezi 30 až 70 °C, přičemž je třeba se starat o pravidelné větrání, abychom se zbavili odpařené vlhkosti. Nejšetrnější je sušení při co možná nejnižší teplotě, protože pak zůstanou zachovány důležité živiny. Čím je vyšší teplota sušení, tím více živin se zničí.
Ovoce musíte pečlivě vybrat, umýt, dobře osušit a odstranit stopky. Peckovité ovoce se vypeckuje. Jádrové ovoce se zbaví jádřinců a dužina se pokrájí na kousky nebo kolečka. Vcelku se suší jen třešně, švestky a bobule. Všechno ostatní ovoce se krájí na nepříliš velké kusy, řezy nebo kolečka.
Druhy ovoce se světlou dužinou ponořte před sušením krátce do slané nebo citrónové vody nebo je postříkejte zředěnou kyselinou citrónovou, aby nezhnědly. Můžete je také blanšírovat v horkém cukerném roztoku s trochou citrónové šťávy, čímž se zvýrazní jejich sladká chuť. Ze zeleniny se hodí k sušení především kořenová a cibulová zelenina, ale v poslední době jsou vyhledávaná i sušená rajčata k rozmanitému použití v kuchyni. Zelenina se očistí, umyje a kuchyňsky připraví. Tvrdá zelenina se před sušením blanšíruje (to později zkrátí čas vaření).
Houby se jen přeberou a očistí, v žádném případě se neumývají. Otlačená nebo červavá místa velkoryse vykrojte. Houby, které už nejsou pevné (nedají se krájet), se k sušení nehodí. Větší houby nakrájejte na tenké plátky, malé se mohou navléct vcelku na provázek a usušit.
Bylinky na kořenění i na čaj se jen přeberou a malé snítky nebo větvičky se svážou do svazečků. Z
Některé druhy rostlin, mezi nimiž je celá řada významných plevelů, mohou být velmi nebezpečné obsahem osudných látek – jedů, které dokážou narušit, nebo dokonce ochromit centrální tělesné funkce, jako je dýchání, krevní oběh nebo trávicí trakt natolik, že dochází k trvalému poškození organismu nebo ke smrti. Toxická dávka je minimální množství jedu způsobující potíže, záleží na koncentraci jedu, stáří rostliny a citlivosti jedince. Při zvýšení toxické dávky na určitou hodnotu nastává smrt – toto množství se označuje jako smrtelné nebo letální dávka.
Jed může být zastoupen v rostlině jedinou látkou nebo celou skupinou látek. Nejvýznamnější toxicky účinné složky jsou alkaloidy, glykosidy saponidy, silice, organické kyseliny, terpeny a další látky dosud farmakologicky neprozkoumané nebo nedostatečně známé. V rostlinách jsou zastoupeny v různém poměru a množství, což závisí i na vnějších podmínkách prostředí (světlo, teplota, nadmořská výška, půda). Jedovatá rostlina obsahuje často toxiny ve všech svých částech, a to v čerstvém i suchém stavu. Množství toxinu často kolísá v rostlině během vegetačního období a není ve všech částech rostlin stejné. Některé rostliny obsahují tak silné jedy, že již požití malého množství může být smrtelné. Navzdory tomu se smrtelné otravy užitím bylin u člověka vyskytují zřídka. Dospělí se otráví spíše vzácně při sběru léčivých bylin, úmyslně pak při sebevražedných pokusech nebo při předávkování rostlinnými drogami. Nejohroženější skupinou jsou však děti od batolat do věku čtyř let, kdy otravy mají nejvážnější průběh, někdy dokonce i ohrožují život. Důvodem bývá především požití relativně vysoké dávky jedu v poměru k malé hmotnosti dítěte. Malé děti často dávají věci do úst, aby je tímto způsobem prozkoumaly, nebo chtějí něco neznámého, co se barvou a tvarem ovoci či zelenině podobá, vyzkoušet.
Tetlucha kozí pysk
Rostlina s latinským názvem Aethusa cynapium je jednoletá, v severních polohách i ozimá nebo dvouletá, 5 až 100 cm vysoká bylina. Lodyhu má od spodní třetiny větvenou, tupě hranatou nebo jemně rýhovanou, často ojíněnou, v uzlinách výrazně zprohýbanou. Listy řapíkaté, s krátkou pochvou, čepel nejčastěji 2x trojčetná, listové úkrojky peřenosečné, na vrcholu tupě špičaté a obvykle s malou načervenalou nebo bělavou špičkou. Okolíky jsou složeny z 6 až 10 okolíčků, na kterých vyrůstá 3 až 14 květů, obaly chybí, obalíčky tvoří 2 až 3 čárkovité, dolů svěšené a asymetricky umístěné (na vnější straně okolíčku) listeny. Květy jsou 5četné, bílé nebo uprostřed korunních lístků se zeleným pruhem a objevují se v červenci až září. Plodem jsou široce vejčité až téměř kulovité dvounažky.
Teoreticky jste nás připravila, a teď byste nám jako bonus mohla představit některé z těch rezistentních odrůd...
Tyto odrůdy bývají podle svého původu označovány jako interspecifické, tedy mezidruhové, ale můžeme se také setkat s označením německého původu, kde se jim říká PIWI odrůdy (pilzwiderstandsfähige Rebsorten). Při jejich křížení byly použity jiné druhy nežli Vitis vinifera. Zpočátku tyto takto vzniklé odrůdy nedosahovaly kvality běžně pěstovaných evropských odrůd, avšak v současné době jsou mezi nimi již některé, které evropských odrůdám mohou úspěšně konkurovat.
Jednou z nich je odrůda Hibernal. Tato bílá moštová odrůda je u nás ze všech PIWI odrůd rozšířená nejvíce. Pochází z Německa, z Výzkumného ústavu v Geisenheimu, a jeden z rodičů odrůdy Hibernal, mnohonásobný interspecifický kříženec Seibel 7053, má v rodokmenu řadu původních botanických druhů rodu Vitis. Právě ten je dárcem rezistence. Druhým rodičem je Ryzlink rýnský, po kterém má Hibernal některé své vlastnosti, například delší vegetační dobu, a proto se hodí do nejlepších pěstitelských podmínek. Poměrně dobře snáší mráz, je také dostatečně odolný vůči padlí i plísni šedé. K plísni révové je tolerantní, doporučuje se jeden postřik před květem. Hibernal je právě jedna z odrůd, které jsou v kvalitě vín srovnatelné s evropskými odrůdami. Protože je pozdní odrůdou, většinou dosahuje velmi dobré cukernatosti, a proto se z něj vyrábějí vína s vysokými přívlastky, která bývají jemně aromatická, s ovocnými vůněmi a větším obsahem kyselin, podobně jako je tomu u Ryzlinku rýnského. Na přehlídkách vín se kvalitou často neliší od evropských odrůd. Zde je fotografie odrůdy Hibernal:
Výsledkem šlechtitelské činnosti u nás je odrůda Malverina. Jejími rodiči jsou odrůdy Merlan a Rakiš. Oba rodiče mají ve svých předcích dárce rezistence, a to Villard Blanc u odrůdy Rakiš, a Seibel 13. 666 u Merlanu. Kdybychom se podívali podrobněji na jejich rodokmen, opět bychom došli ke kombinaci řady botanických druhů, přinášejících odolnost k houbovým chorobám. Dobře snáší mráz a také dvě z nejčastěji se vyskytujících houbových onemocnění – plíseň révy a padlí. Co se týká plísně šedé – její výskyt závisí na vododržnosti půd: na půdách s větší vlhkostí se tato choroba může vyskytovat, na sušších půdách jí hrozny vcelku odolávají. Má poměrně velké bobule, ve zralosti jsou žlutozelené s narůžovělým líčkem na straně přivrácené ke sluníčku. Víno této odrůdy se vyznačuje svěžími kyselinami s ovocným aroma typu zeleného jablka, hrušky či kdoule. V pěkných ročnících lze rozpoznat ve vůni i v chuti určitou kořenitost s nádechem do&nb
Máte tedy vosk, ale jsou v něm pořád drobné nečistoty, které už žádné síto nezachytí. Ty se dostanou pryč usazováním. Není nutné to dělat, záleží na nás, k čemu chcete vosk používat a jakou čistotu na to potřebujete.
Postup
Dáme včelí vosk do hrnce s čistou vodou a přivedeme k varu. K přečištění vosku převařením se používá 0,5 l vody na 1 kg vosku. Vosk se vloží do příslušného množství vody, na tepelném zdroji se uvede do mírného varu a vaří se tak dlouho, až se vosk beze zbytku rozpustí. Při převařováni dbáme na to, aby pěnící se vosk z nádoby nepřekypěl, protože by se při přímém styku s rozpáleným topným tělesem vznítil. Vosk necháme vařit alespoň 30 minut. Převařený vosk ihned i s vodou nalijeme do nádoby (čistý plastový kbelík, který je shora rozšířený). Nádobu s převařeným voskem necháme bez pohybu pomalu chladnout v teplé místnosti. Potřebujeme, aby se nečistoty usadily na dně voskové vrstvy, proto to musíme celé nechat v klidu a ani náznakem nemíchat, ani aktivně chladit. Jakmile je vosk vychladlý, vyndáme ho. Pokud je dostatečně čistý, měl by se sám odlepit od stěn. Na spodní straně voskového koláče bude vrstva nečistot. Ty nejnižší snadno seškrábneme, ty výše jsou už trochu promíchané s voskem, takže se musí oškrabovat například špachtlí. Oškrabujeme, dokud není vosk i zespodu dokonale čistý. Oškrábané nečistoty promíchané s voskem si schováme, při příštím tavení je znovu vytavíme. Voskový koláč je už po oškrábání většinou čistý dostatečně. Pokud není, pustíme se do čištění znovu. Pozor, tímto postupem z vosku odstraníme jen mechanické nečistoty.
I ideálně vyčištěný vosk má žlutou barvu. To není na škodu, ale pro různé účely je vyžadován vosk co nejbělejší. Bělejšího vosku lze dosáhnout tím, že použijeme jen vosk z čistých panenských plástů, ale ani to není dokonalé. Vysloveně bílého vosku lze dosáhnout jen bělením. Dnes se bělení provádí tavením vosku různými chemikáliemi, například kyselinou, nebo přírodní cestou, tedy bělení sluncem.