CYPŘIŠOVITÉ a nejen to se dozvíte v tomto článku. Teprve asi před 30 lety byl tento zajímavý druh přivezen do Evropy z jihovýchodní Sibiře. Jedná se o zelený půdopokryvný druh, který se svým vzezřením podobá jalovcům a zeravům. Má asi jednu z nejmenších šišek mezi jehličnany. Je to druh velice odolný vůči mrazu, během zimy se zbarví do hnědé až bronzové barvy. Dorůstá do šířky 2–3 m a výšky 50 cm a lze jej využít jako náhradu trávníku a na zpevnění svahů. Ideální je rostlinu zasadit do nádoby nebo do skalky.
Co je to Microbiota decussata
Je to jehličnan z čeledi cypřišovité a rodu Mikrobiota, dorůstá do půlmetrové výšky a šířky dvou metrů. Původní rozšíření této nízké jehličnaté dřeviny je v Rusku – v Primorske oblasti, na východ až severovýchod od Vladivostoku, v pohoří Sichote Alin. V domovině této rostliny je drsné klima, které tvoří vlhčí léto a suchá mrazivá zima. Dřevina se zde vyskytuje v nadmořské výšce 500 až 1 500 metrů nad mořem, kde roste na jižních svazích a v údolí řek na propustných kamenitých půdách, na slunci i v polostínu ve smíšených porostech.
V České republice je tento jehličnan k dostání pod názvem mikrobiota křížolistá nebo křižmovstřícná a na to, jak vypadá, se můžete podívat zde, její cena je velmi příznivá.
Je to jednodomá, nízká, hustá dřevina s načervenale hnědou borkou (kůrou). Na kmíncích má šupinovité, zelené, křižmostojné jehlice. Během zimy se jehlice zbarvují do bronzova. Samčí šištice jsou žluté a rostou na špičkách letorostů. Samičí šištice jsou kulovité až vejčité a rostou na zkrácených větvičkách. Kvete v dubnu až květnu. Šišky obsahují jen jedno semeno, jsou 6 mm dlouhé a 3 mm široké, vodorovně odstávají a dozrávají od srpna do října. Průměrná délka života této dřeviny se odhaduje na 80 až 100 let. Tato rostlina je zapsaná v červené knize ohrožených druhů Ruska.
Jehličnan je nenáročný na půdu, stačí mu, pokud je půda propustná a mírně vlhká. Je mrazuvzdorný. Používá se jako půdopokryvná dřevina do parků i zahrad. Na stanoviště není náročná, může růst na slunci i v polostínu.
Zdroj: článek Microbiota decussata
Popis a pěstování rostliny hebe
Ve své podstatě není hebe rostlina náročná na pěstování. Takže pokud se rozhodnete pro její pěstování, máte na výběr z cca 140 různých odrůd, a proto vybírejte pečlivě.
Jsou to husté, kompaktní, polštářovitě se rozrůstající keříky s drobnými, stěsnanými, stálezelenými listy různých odstínů. Některé hebe připomínají cypřišovité jehličnany, mají šupinové, jen 0,5 cm velké lístečky. Drobné květy jsou uspořádány v malých koncových, většinou hroznových květenstvích, jsou karmínové až modré. Listy jsou vzpřímené, oválné až eliptické, 1 cm dlouhé, šedozelené, křižmostojné (postavené na větévkách vstřícně, ale každý pár křížem).
Hebe vyžaduje světlé stanoviště s mírným polostínem. Rostlině se zavděčíte klasickou zahradní zeminou. Saďte ji proto tam, kde je půda mírně zásaditá s příměsí písku. Její nároky na živiny nejsou nikterak vysoké, klidně se spokojí s chudší půdou. Hebe sázejte na volnou plochu zahrady, na skalku, do vřesovišť i truhlíků. Všude tam se jí bude dařit a bude vám přes celé léto kvést od května až do října. Plodem je tobolka.
Zálivku potřebuje běžnou a přihnojování není nutné. Před zimou hebe musíte ochránit, jinak by vám mohla vymrznout. Na zimu ji proto celou pokryjte zahradní fólií anebo textilií, a navíc k tomu použijte i chvojí. Na jaře pak vše odstraňte. V jarních měsících hebe rovněž vhodně upravuje. Dokud však není stará, neřežte ji. Na začátku jara pouze odstraňte větvičky, které kazí celkový vzhled keře, a jinak keř nechte být.
Mají-li se rostliny hebe stát trvalou součástí naší zahrady, pak je vhodné se po nich poohlédnout u specializovaných prodejců. Ti totiž nejen uvádějí přesné názvy a nároky jednotlivých kultivarů, ale většinou před zavedením kultivaru do prodeje testují jeho odolnost v našich klimatických podmínkách.
Hebe armstrongii je keřík vysoký 20–30 cm, má ploše kuželovitý vzrůst a větévky téměř vodorovné. Barva olistění je žlutohnědá. Drobné šupinovité lístečky těsně přiléhají k větévkám, takže to vypadá, že keřík žádné lístečky nemá, větévky jsou na omak hladké. Kvete bíle.
Hebe buchananii je hustý, kompaktní, široký, rozložitě rostoucí keřík, vysoký asi 20 cm. Větévky jsou vzpřímené, listy oválné až eliptické, 1 cm dlouhé, šedozelené, křižmostojné (postavené na větévkách vstřícně, ale každý pár křížem). Toto postavení listů je v podstatě typické pro všechny hebe. Kvete bíle.
Hebe minor je zakrslý keř, vysoký jen 5–10 cm. Tvoří husté bochánky a kvete bíle.
Hebe gibbsii je řidší keřík vysoký 15–20 cm. Má šedozelené až namodralé kožovité listy, velké 1–2 cm a široce oválné. Kvete bíle.
Hebe hectori má postavení lístečků na větévkách těsné, přiléh
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Hebe
Škodlivost tújí
Túje neboli zeravy jsou stálezelené jehličnaté dřeviny z čeledi Cupressaceae (cypřišovité), které jsou u nás nepůvodní, ale velmi často se pěstují v parcích a zahradách. Jde o stromy či keře se šupinovitými listy, v juvenilním stadiu mohou mít i listy jehlicovité. Jednotlivé druhy se liší zvláště tvarem listů a šišek. Stejně jako další druhy čeledi Cupressaceae i zeravy obsahují velké množství silice.
V ČR se běžně pěstují 2 druhy rodu Thuja – Thuja occidentalis a Thuja plicata. Dále se zde pěstují i druhy Platycladus orientalis a Thujopsis dolabrata, které byly dříve také řazeny do rodu Thuja.
Thuja occidentalis (zerav západní) patří k nejčastěji pěstovaným druhům. Jsou to keře či stromy vysoké až 20 m, pocházející z východní části Severní Ameriky. V Evropě se pěstují již od 16. století.
Thuja plicata (zerav obrovský, zerav řasnatý) je podobná předchozímu druhu, jsou to stromy vysoké až 60 m. Pocházejí z tichomořského pobřeží Severní Ameriky. V Evropě se pěstují od 19. století, první exemplář byl vysazen v Praze.
Platycladus orientalis (zeravec východní), uváděný také pod jménem Thuja orientalis či Biota orientalis, je dřevina keřovitého či stromovitého vzrůstu, pocházející z Číny a Koreje. V Evropě se pěstuje od 18. století.
Thujopsis dolabrata syn. Thuja dolabrata (zeravinec japonský) se v Evropě pěstuje od 19. století. Jde o velmi dekorativní dřeviny s výraznou kresbou na spodní straně listů, pochází z Japonska.
Z hlediska obsahových látek jsou nejlépe prozkoumány druhy Thuja occidentalis a Platycladus orientalis. Rostliny obsahují 0,4–1 % silice, podle jiných zdrojů 1,4–4 %. Hlavní složkou je monoterpen thujon (směs stereoizomerů alfa-thujonu a beta-thujonu), který tvoří až 65 % silice. Kromě terpenických látek rostliny obsahují kumariny, flavonoidy a třísloviny.
Terpeny: alfa-pinen, borneol, kamfen, fenchon, limonen, myricen, terpin, terpinolen, thujon (85 % alfa-thujonu a 15 % beta-thujonu), thujylalkohol.
Kumariny: p-kumarová kyselina, umbelliferon.
Flavonoidy: katechin, gallokatechin, kemferol, kemferol-rhamnosid, mearnsitrin, myricetin, myricitrin, procyanidin, prodelfinidin, kvercetin, kvercitrin, isokvercitrin.
Rostliny jsou jedovaté – aplikace silice na pokožku vede k podráždění a alergické reakci. Otrava po požití se projevuje mydriázou (rozšíření zornice), poruchami vidění, zvracením, průjmem, tachykardií, hypertenzí a křečemi. Může také dojít k poškození jater a ledvin. LD50 thujonu pro potkana je při intravenózním podání 500 mg/kg. Dlouhodobý příjem thujonu, který je obsažen také v rostlinách čeledi Asteraceae, například v pelyňku
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Kdy sázet túje