DOSPĚLÝ bylo téma, které nás inspirovalo k vytvoření tohoto článku. Červotoč patří k našim nejmenším broukům, přesto však jeho larvy dokážou způsobit nenapravitelné škody. Některé druhy se řadí k dřevokaznému hmyzu.
Co je to červotoč
Červotoč je velmi zákeřný hmyz, kterému zachutná snad vše, v čem je alespoň kousek dřeva. Může jít o zahradní nábytek, dřevěné balkony, parapety, interiérový nábytek, trámy či celé stavby. Nebezpeční nejsou jen dospělí jedinci, ale především larvy, které se dřevem prokousávají skrz naskrz až do slabé vrstvy pod povrchem. Postupně tak dřevo rozruší natolik, že se z něj stane drolící se „perník“. Na povrchu se však objevují jen takzvané výletové chodbičky, které prokousal již dospělý hmyz. Jakmile se tyto otvory objeví, znamená to, že byla destrukce materiálu dokončena. Skutečný rozsah poškození dřeva však není na první pohled patrný.
Červotoči jsou malí či středně velcí brouci s protáhlým válcovitým a svrchu zploštělým tělem. Mají 8- až 11článková tykadla a tmavohnědé nebo načervenalé zbarvení těla. Larvy jsou bílé a srpovitě ohnuté. Téměř všichni dřevokazní červotoči se řadí do podčeledi Anobiidae, která se dále dělí na 8 rodů a ty následně na několik desítek druhů. K těm nejčastějším druhům u nás řadíme červotoče proužkovaného a umrlčího. Jednotlivé druhy se mohou lišit podle toho, jestli napadají čerstvé, nebo už zabudované dřevo, zda dávají přednost jehličnanům, či ovocným stromům. Dřevokazný hmyz potřebuje k životu dřevo o vlhkosti nejméně 10 % a nejvíce 80 %.
Brouci se po vylíhnutí z kukly dokážou prokousat vším možným, dokonce i obaly potravin z papíru, plastu či hliníkovou fólií. Dospělý brouk nepřijímá potravu, škodí jen larva, která se živí všemi produkty, které obsahují škroby. Konkrétně to znamená, že larvy požírají staré pečivo, nudle, rýži, těstoviny, sušenky, polévkové kostky, psí suchary, papír, sušené rostliny, kůži a podobně. Larva vydrží hladovět až 8 dnů, zatímco dospělý brouk potravu nepřijímá vůbec. Některé druhy červotočů požírají dřevo, ale nikoliv čerstvé, nýbrž dřevo zabudované ve stavbě již několik let. Usídlují se na střešních trámech, v podlahových prknech, požírají konce trámů v místě uložení do venkovních stěn. Nejvíce napadají dřevo, které je vystaveno silným mrazům.
Červotoč pronikavý
Červotoč pronikavý je 2,5 až 5 mm dlouhý hnědý až tmavohnědý brouk. K hromadnému rojení brouků dochází v dubnu až červenci. Brouci jsou patrioti, většina z nich zůstává na místě, kde se vylíhli, nebo alespoň poblíž. Samička brouka klade obvykle do starých výletových otvorů, štěrbin ve dřevě, nebo na rovný, ale drsný povrch asi kolem čtyřiceti vajíček.
Patří k obávaným škůdcům veškerého zpracovaného dřeva. Brouci se objevují v létě, samičky kladou do míst, kde se vyvinula předchozí generace. Mimo lidská obydlí se vyvíjí v suchém jehličnatém i listnatém dřevě.
Blecha kočičí (Ctenocephalides felis) je druh parazitického hmyzu patřící do řádu blechy. Je parazitem zejména koček a psů, ale byla nalezena i na ovcích, telatech, kozách, hlodavcích, králících a také na člověku (blecha kočičí na člověku). Je rozšířena po celém světě čili kosmopolitně.
Dospělá blecha je zbarvena červenohnědě, někdy černě, larva je bílá se zřetelnou hnědou hlavou. Dospělec je velký 1–3 mm a má silné zadní nohy, které slouží ke skákání a běhu; beznohá larva měří okolo 0,5 mm. Velké skoky umožňuje bleše mimo jiné látka resilin, avšak před dalším skokem musí blecha určitou dobu počkat, než se tato látka doplní. Dospělec žije 4–25 dní. Dříve než se larva promění v dospělce, musí projít stadiem kukly. Vlákno kokonu (zámotku) je lepkavé a lehce se na něj nalepují různé nečistoty, které chrání kuklu před vysycháním a slouží i jako maskování.
Od podobné blechy psí (Ctenocephalides canis) lze blechu kočičí odlišit mikroskopicky – v krajině čelního štítku má plošší hlavu a má delší první zub v lícním hřebenu.
Životní cyklus blechy kočičí patří k proměně dokonalé (vajíčko – larva – kukla – dospělý jedinec). Bleší samička denně snese 20–50 vajíček. Vajíčka jsou hladká, neudrží se na těle hostitele a spadnou někam, kde se z nich za jeden až deset dní vylíhnou larvy. Larvy se živí biologickým materiálem z okolního prostředí včetně výkalů dospělých blech, zakuklí se a z kukly se líhne dospělý jedinec. To, že většina vývojových stadií blechy (vajíčka, larvy, kukly) žije mimo hostitele, je jedním z problémů při boji proti blechám. Vajíčka, larvy i kukly jsou většinou odolné vůči nepříznivým podmínkám, přičemž larvy jsou méně odolné proti vyschnutí než vajíčka. Kokon (zámotek) slouží larvám jako ochrana před predátory (například mravenci). Dospělá blecha již parazituje na svém hostiteli, živí se krví, ale využije jen malou část – většinu krve vyloučí s výkaly, které jsou po rozmáčknutí typicky červené. Pouze dospělá blecha je schopná reprodukce a jen v tomto stadiu lze rozlišit samičku a samečka. Délka vývoje závisí na vnějších podmínkách, v létě vývoj trvá 4–5 týdnů, v zimě déle. Blecha kočičí na člověka také útočí.
Blecha kočičí je parazit, který může hostiteli způsobit více různých nepříjemností – může být přenašečem chorob, může hostitele celkově oslabit a podobně. Bleší sliny obsahují látky, které zabraňují srážení krve, díky tomu se může blecha dostatečně nasytit. Látky však vyvolávají alergickou reakci hostitele, hostitel má tendenci se škrábat a může si způsobit hnisání či ekzémy. Dále mohou blechy přenést na svého hostitele tasemnici psí. Vzhledem k tomu, že se blechy živí krví, mohou být nebezpečné pro malá nebo křehká zvířata – mohou způsobit chudokrevnost štěňat, koťat či dospělých zvířat malých plemen, která mohou následkem anémie i uhynout. Vzácněji blechy přenášejí tyfus a mor myší.
Moli připomínají nevzhledné můry nebo motýli. Velikost mola je 4–8 milimetrů. Mol je zvláštní tím, že nepotřebuje pít. Většina z nás si myslí, že škůdcem je dospělý jedinec, ale to je omyl, protože nejvíce škodí larvy molů, které se živí keratinem. Ten je obsažen v mnoha přírodních materiálech, což je třeba vlněný svetr, šátky z hedvábí a jiné. Většina druhů tohoto hmyzu se vyskytuje v suchých, ale i vlhkých místech, kde je tma, například pod šatníky a pod kobercem.
Phalaenopsis lze pěstovat ve většině substrátů určených pro orchideje, včetně kousků borové kůry, různé škály hliněného kameniva, uhlí, perlitu, rašeliníku a polystyrénu. Mohou také být pěstovány v závěsných květináčích nebo upevněny na desce, záleží na typu prostředí. Stejně jako u všech epifytických orchidejí, tak i tato orchidej by měla být zasazena v nádobě s odtokovými otvory. Přesazování Phalaenopsisu provádějte na jaře, vždy až odkvete. Dospělý Phalaenopsis vydrží často dva a více roků, než ho bude potřeba přesadit.
Pavouci dýchají kyslík, někteří se mohou i ponořit pod vodu. Jejich etologie, diverzita, způsob života a v neposlední řadě jedinečné techniky lovení za pomoci dokonalých sítí, důmyslných pastí či nevídané rychlosti, to všechno z nich dělá jednu z nejzajímavějších recentních skupin živočichů.
Celosvětově je zdokumentováno 40 462 druhů ve 109 čeledích, z toho v Evropě 4 113 druhů v 50 čeledích. Samozřejmě toto číslo není zdaleka konečné. Velký potenciál se předpokládá především v tropických pralesích všech kontinentů, jejichž rozmanitost je nepředstavitelná. V České republice je v současné době doloženo 855 druhů ve 38 čeledích.
Tělo je složeno z hlavohrudi a zadečku, který je připojen nápadnou stopkou. Stejně jako ostatní pavoukovci mají – na rozdíl od hmyzu – osm kráčivých končetin. Jejich velikost (délka těla od klepítek ke konci zadečku) se pohybuje od 0,5 mm do 90 mm. Klepítka jsou dvoučlánková a ústí do nich vývod jedové žlázy. Pavouci mají zpravidla osm očí, u některých druhů je zrak velmi dobrý.
Nejznámějším znakem pavouků je jejich schopnost tvořit hedvábná vlákna. Na zadečku mají snovací bradavky, původně modifikované končetiny, které vylučují na vzduchu rychle tuhnoucí tekutinu. Na končetinách pak mají hřebínek, kterým vzniklá vlákna spřádají do silnějších svazků.
Pavouci jsou draví živočichové a aktivně loví svou kořist, která se skládá převážně z rozmanitého hmyzu a jiných bezobratlých, někteří pavouci si občas dopřejí k potravě nektar z květů. Trávení je u pavouků z důvodu velmi úzkého jícnu, který neumožňuje polykání větších pevných částic, mimotělní, to znamená, že pavouk vstříkne do své kořisti směs trávicích enzymů a po určité době nasaje zkapalněný obsah.
Dýchání obstarávají plicní vaky a keříčkovitě větvená tracheální soustava, která však může u některých čeledí scházet.
Samičky jsou zpravidla větší než samečci. U některých druhů mohu samice po spáření svého partnera pozřít. Slouží tak jako poslední jistý přínos bílkovin pro budoucí potomstvo. Oplodněná samička naklade vajíčka. U některých druhů nosí samice kokony přichycené na těle, jiné je kladou do hnízd. Z vajíček se vylíhnou nepohyblivé larvy, které vyživuje vaječný žloutek. Tyto larvy žijí uvnitř kokonu. V okamžiku, kdy larva dospěje do stadia nymfy, jí matka pomůže dostat se ven z kokonu. Po strávení zbytků vaječného žloutku se nymfa svléká a stává se z ní dospělý jedinec. Pavouci se za svůj život svlékají mnohokrát a v tomto okamžiku jsou mimořádně zranitelní pro jiné predátory.
Pavouci žijící na našem území se dají rozdělit na podřád sklípkani a dvouplicní. Dvouplicní se dále rozdělují na nadčeleď lepovky, třesavky, šestiočky, Palpimanoidea, stepníci, kruháči, křižáci, slíďáci, pokoutníci, šedivečky, zápředníci, listovníci, běžníci, skákavky.
Prakticky každý pavouk je jedovatý, a to kvůli svému trávení potravy mimo své tělo. V ČR žije několik druhů jedovatých pavouků, mezi něž patří zápřednice jedovatá, křižák pruhovaný, vodouch stříbřitý, pokoutník stájový, šestiočka ryšavá.
Zápřednice jedovatá žije ve vysokých travách, kde si v květenstvích splétá kokony, zámotky sloužící pro odchov mláďat. Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, z nichž se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože si svoje potomstvo pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují. Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh spojený s horkostí či lokálním ochrnutím může výjimečně nastat u alergiků nebo malých dětí.
Vodouch stříbřitý je také jedovatý. Jedná se o pavouka, který tráví převážnou část svého života pod vodou. V našich podmínkách na něj narazíte velmi ojediněle, neboť ke svému životu potřebuje stojaté a zároveň velmi čisté vody. Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. V omezené míře dokáže vodouch i plavat. Ve vodních rostlinách pod hladinou si staví hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou (vzduch si do hnízda nanosí), poté do nich klade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní hmyz, do jeho potravy patří larvy bezobratlých. Sameček je větší než samička.
Křižák pruhovaný si staví zámotky sloužící pro odchov mláďat v květenství travin. Do kokonů v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata. U tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarvením napodobuje druh jiný (například vosy – černožlutým pruhováním). Kousnutí tohoto pavouka není pro člověka smrtelné, může ale přivodit nevolnost.
Pokoutník stájový je pavouk, na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý, jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů. Kousnutí tohoto pavouka je velmi ojedinělé, pro člověka není životu nebezpečné.
Šestiočka ryšavá je rezavý pavouk se světlejším zadečkem, žije v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. Také šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale pro člověka není životu nebezpečná.
Moucha je protivný dotěrný hmyz, který leze po veškerých potravinách, ale často otravuje i nás. K pohybu mouchy používají jeden pár křídel, místo druhého páru křídel mají jeden pár štíhlých, takzvané haltery. Moucha se vyvíjí od vajíčka přes kuklu, larvu až je z ní nakonec dospělý jedinec. Občas se jejím larvám říká červi. Některé mouchy jsou býložravé a živí se kořennými listy a šťávami z rostlin. Jiné se živí krví živočichů a někdy i tou naší. Mnohé druhy much jsou škůdci zeleniny a ovoce, jiné druhy přenášejí choroby, jako například malárii, žlutou zimnici nebo spavou nemoc.
Mravenci patři mezi blanokřídlý hmyz. Žijí ve velkých skupinách, staví si velká hnízda z klacků, jehličí, prostě ze všeho, co najdou v lese. Hnízda mají ve tvaru kopce, ty pak často přitahují naši pozornost. Mravenci mohou být velcí několik milimetrů až několik centimetrů. Jejich tělo tvoří hlava, hruď a zadeček. Nejdůležitějším mravencem je královna, poté samec a nakonec dělník. Neobvyklým dělníkům se říká vojáci, ti jsou 300x těžší než normální dělníci a mají větší kusadla. Z vajíček se líhnou larvy, které se zakuklí, poté se již vylíhne dospělý jedinec. Spousta mravenců nám připadá otravných a neužitečných, ale popravdě nám pomáhají likvidovat mšice na zahrádce, na ovocných stromech a hlavně ve skleníku na zelenině.
Jde o krásně zbarvený stromový druh pocházející z Venezuely. Samice mívá 5–6 cm v těle (13 cm s končetinami), samec 4 cm v těle. Dospělé samice se od samců liší jen velikostí, ale i barvou. Samice a mláďata jsou černé s růžovými skvrnami na abdomenu. Nohy mají černé s růžovými skvrnami na chodidlech (nárt a zánártí). Dospělý samec je menší, hnědý a mnohem více chlupatý. Nemá barevné skvrny na zadečku. Samci mají na konci makadel bulby a na předních nohách tibiální háky. Psalmopoeus irminia si staví pavučinové hnízdo. Není toxický, ale je rychlý a skáče, může být agresivní. Nebrání se uvolňováním žahavých chloupků ze zadečku.
Jeho chov není náročný, vyžaduje 70–75% vlhkost a teplotu 25–28 °C. Živí se drobnými hlodavci a bezobratlými.
Protože se jedná o typický stromový druh, je potřeba jedince umisťovat vždy do vyšších nádrží, které musí mít odpovídající velikost (doporučená pro jednoho dospělce je 20 x 20 x 30 cm). Aby si mohli postavit hnízdo, vkládáme mláďatům do nádrže umělohmotnou větvičku rostliny. Do větších terárií je dobré přidat větve, pokojové rostliny, kůru. Vodu k napití předkládejte v mělkých miskách. Vlhkost by měla být okolo 75 %, lze jí udržovat pomocí rozstřikovače. Mláďatům, která nemají přístup k misce s vodou, je nutné postříkat i stěnu nádrže. Požadovaná teplota u tohoto druhu je kolem 26 °C. Je známo, že rodu Avicularia prospívá chov zvířat ve skupinách, hlavně u mláďat. Ty pak bezproblémově přijímají potravu a rychleji rostou. Podmínkou skupinového chovu je však dostatek místa a potravy. Hnízdo si tito sklípkani staví ve větvích, v listech či pod kůrou. Toto prostředí pro ně představuje bezpečné místo pro spánek, svlékání a přijímání potravy. Hnízdo sklípkanům odstraňujte jen ve výjimečných případech. Například při odchytu, nebo když je pavučina znečištěna zbytky potravy. Potravu tvoří hlavně cvrčci. Mláďatům je předkládejte naporcované spolu s červy do hnízda či na substrát. Velkým a dospělým zvířatům vypusťte několik cvrčků do terária a pravidelně kontrolujte počet ulovených cvrčků. Pro nasycení samic před pářením či k samotnému nasycení používejte odrostlá myší holátka. Je to mírumilovný druh i v době páření. K pozření může dojít jen tehdy, pokud samice není dostatečně nakrmená. Dospělý páreček tedy můžete bez obav chovat v době páření i po něm společně. Oba si udělají hnízdo na jiné straně terária.
Albino – má geneticky utlumený černý pigment, který přechází v růžový, béžový až hnědý. V této linii existuje ještě Tremper Albino, Rainwater Albino a Bell Albino.
Blizzard – má bílé tělo a tmavé oči, vylíhlá mláďata jsou téměř průhledná.
Banana Blizzard – je kombinací typu Murphy Patternless a Blizzard.
Murphy Patternless – má béžovou až žlutou barvu těla a šedý ocas, jako dospělý na sobě nemá žádnou kresbu.
Protože zamioculcas patří do čeledi áronovité, řadí se tato rostlina mezi jedovaté druhy. Pokud pěstujete zamioculcas v domácím prostředí, učiňte veškerá opatření, aby se k němu nedostalo ani vaše dítě, ani váš zvířecí mazlíček.
K otravě člověka (dítěte) postačí menší množství, které sní.
Některé druhy této čeledi totiž obsahují ve svých pletivech nerozpustné krystaly šťavelanu vápenatého, který při pozření mechanicky dráždí sliznice dutiny ústní a trávicího traktu. Výsledkem je pak svědění, zánět, otok rtů, jazyka, patra i hltanu, což následně vede ke ztíženému polykání a potížím při dýchání, v nejhorším případě by mohlo dojít až k udušení. Může se objevit také dávení, zvracení, průjem a hemoragická gastroenteritida, tedy zánět žaludku a střev. Některé druhy navíc obsahují i proteolytické enzymy, které zhoršují účinek oxalátových krystalů, anebo rozpustné šťavelany a kyselinu šťavelovou, které způsobují tetanii a mohou být příčinou selhání ledvin.
Pokud zjistíte, že dítě nebo dospělý jedinec požil rostlinu, bezprostředně vyvolejte zvracení. Každopádně je důležitá lékařská pomoc.