DRAHÁ a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Systém aktivního solárního vytápění využívá solární energii k ohřevu kapaliny nebo vzduchu a vzniklé solární teplo přenáší přímo do vnitřních prostor nebo do úložného systému na pozdější použití. Pokud solární systém nezajistí dostatečné vytápění prostor, používá se pomocný nebo zálohový zdroj tepla, který dodatečné teplo poskytne. Nejvíce používané jsou kapalné systémy, které jsou součástí topného systému pro sálavé vytápění, pro ohřev teplé vody v kotlích a rozvod tepla radiátory, a dokonce i pro tepelná čerpadla.
Ovládání solárního systému
Ovládací prvky pro solární systémy jsou obvykle složitější, než klasické systémy vytápění, protože mají analyzovat více signálů a ovládat více zařízení (včetně konvekčního, zálohového topného systému). Solární systém používá senzory, přepínače, a také motory pro provoz systému. Systém využívá další ovládací prvky, aby nedošlo k zamrznutí nebo extrémně vysoké teplotě v kolektorech.
Srdcem kontrolního systému je diferenční termostat, který měří rozdíl v teplotě mezi kolektory a úložným zařízením. Když jsou kolektory o 5,6 až 11°C teplejší než úložné zařízení, termostat sepne čerpadlo pro cirkulaci vody, nebo ventilátor k proudění vzduchu.
Obsluha, výkon a náklady na tyto zařízení se liší. Některé řídící systémy monitorují teploty v různých částech systému, což pomáhá určit, jak vše funguje. Nejvíce sofistikované systémy používají mikroprocesory, které řídí a optimalizují přenos tepla do domu.
Je možné solární panel použít k napájení nízkého napětí stejnosměrného proudu ventilátoru (pro vzduchové kolektory) nebo čerpadla (u kapalinových kolektorů). Výkon solárních panelů porovnává zisk solárního tepla ze solárních kolektorů. Při pečlivém dimenzování, jsou ventilátory nebo otáčky čerpadla optimalizovány, pro dosažení efektivity. Během špatných slunečních podmínek je funkce ventilátoru nebo čerpadla pomalá, a při vysokém slunečním záření, běží rychleji.
Solární systém s dobíjecí baterií, může dodávat energii pro provoz centrálního topení, pokud je pro velké systémy drahá. Zajišťuje také, že systém bude fungovat v případě výpadku veřejné sítě.
Maso na grilování naložené v marinádě je křehčí, vláčnější a šťavnatější. Na přípravu marinád se většinou používá olej, ocet nebo případně i víno, koření a bylinky, někdy základ tvoří bílý jogurt nebo kefír a přidává se i citrónová šťáva. Každá složka marinády má svůj význam. Olej zesiluje chuť použitého koření, kyselá složka dodává jídlu osvěžující chuť a také prodlužuje trvanlivost. Aby maso získalo tu nejlepší chuť, musí být v marinádě nějaký čas naložené. Doba je závislá na druhu masa i marinády a také na tom, jak moc chceme mít maso kořeněné. Drůbeží maso a ryby se marinují poměrně krátce, v některých případech stačí i hodina. Vepřové maso by podle druhu mělo být v marinádě od dvou do dvanácti hodin, některé druhy hovězího se marinují i 24 hodin. Maso marinujte v nerezové, kameninové nebo plastové nádobě, ideálně takové, která má víko. Použít se dá i plastový sáček. Mísu s masem v marinádě vždy vyndejte z chladničky o nějakou dobu dřív, než začnete grilovat, maso ke grilování by mělo mít pokojovou teplotu. Marinádu, která vám zůstane, nevylévejte, ale použijte ji v průběhu grilování k potírání masa.
Příprava vlastní marinády není náročná ani drahá. U základního receptu bude stačit trochu olivového oleje a koření, případně bylinky. Existuje samozřejmě mnoho různých receptů, ale při dodržení několika jednoduchých základních pravidel se nemusíte bát experimentů a do marinády namíchat především to, co vám chutná. Nejdůležitější zásadou je šetřit se solí. Sůl v marinádě z masa vytahuje vodu, a to je pak po upečení suché. Nedoporučuje se ani používání různých směsí grilovacího koření, protože i ty většinou obsahují poměrně hodně soli. Maso osolte až při samotném grilování a přisolit si ho můžete i na talíři. Nejlepší variantou je osolit maso až po samotném grilování. S kořením a všemi ostatními přísadami v marinádě to také nesmíte přehnat. Velmi často se maso nakládá do směsi z hořčice, kečupu, česneku, cibule a různého koření, která se nakonec smíchá s větším množstvím oleje. To je naprosto špatně. Maso ztratí svoji přirozenou chuť i aroma, a pokud grilujete nad dřevěným uhlím nebo grilovacími briketami, vznikají po odkapávání oleje škodlivé látky. U většiny druhů masa, ale především ryb, stačí jen lehké potření olejem s čerstvými bylinkami, které chuť masa zvýrazní.
Důraz se klade také na teplotu grilování. Gril je třeba dostatečně rozpálit, ideálně tak 35–40 minut předem. Teplota by měla dosáhnout 250–300 °C. Stejně podstatná je i doba grilování. Vepřové a hovězí plátky grilujeme 6–10 minut, pstruhy asi 12 minut, kuřecí nevykostěná stehna až 35 minut.
Každá složka marinády má samozřejmě svůj význam. Olej zesiluje chuť použitého koření, kyselá složka dodává jídlu osvěžující chuť a také prodlužuje trvanlivost. Aby maso získalo tu nejlepší chuť, musí být v marinádě nějaký čas naložené. Doba je závislá na druhu masa i marinády a také na tom, jak moc chceme mít maso kořeněné.
Drůbeží maso a ryby ke grilování se marinují poměrně krátce, v některých případech stačí i hodina. Vepřové maso by podle druhu mělo být v marinádě od dvou do dvanácti hodin, některé druhy hovězího se marinují i 24 hodin. Maso marinujeme v nerezové, kameninové nebo plastové nádobě, ideálně takové, která má víko. Použít se dá i plastový sáček.
Příprava vlastní domácí marinády není drahá a ani to dlouho netrvá. V té nejjednodušší podobě nám bude stačit trochu olivového oleje a koření, případně bylinky. Existuje samozřejmě mnoho různých receptů, ale při dodržení několika jednoduchých základních pravidel se nemusíte bát experimentů a do marinády namíchat především to, co chutná vám.
Nejdůležitější zásada by se dala jednoduše nazvat: šetřete se solí. Sůl v marinádě totiž z masa vytahuje vodu, a to je pak po upečení suché. Nedoporučuje se ani používání různých směsí grilovacího koření, protože i ty většinou obsahují poměrně hodně soli. Maso osolíme až při samotném grilování a přisolit si ho můžeme i na talíři.
S kořením a všemi ostatními přísadami v marinádě to také nesmíte přehánět. Velmi často se maso nakládá do směsi z hořčice, kečupu, česneku, cibule a různého koření, která se nakonec smíchá s větším množstvím olejem. To je naprosto špatně! Maso ztratí svoji přirozenou chuť i aroma, a pokud grilujete nad dřevěným uhlím nebo grilovacími briketami, vznikají po odkapávání oleje škodlivé látky. U většiny druhů masa, ale především ryb, v podstatě stačí jen lehké potření olejem s čerstvými bylinkami, které chuť masa zvýrazní.
Chaty na samotě u lesa, hausbóty, jachty, ostrovní domky, to všechno jsou místa, kam často nevede přípojka elektřiny. Někdo to může brát jako přednost, odpočinout si od výdobytků moderní civilizace někdy není na škodu, většina lidí však upřednostní pohodlí, teplou vodu a možnost dobít si telefon. Jenže jak? Řešení představuje fotovoltaický ostrovní systém. Solární elektrárna může fungovat samostatně bez připojení do distribuční sítě. Energii pak vyrábí pouze svým majitelům, ať už jsou kdekoliv. Na samotě u lesa nebo uprostřed oceánu.
Spousta lidí se domnívá, že fotovoltaika je drahá a že si ji běžný člověk nemůže dovolit. Skutečnost je ale jiná. Pořizovací náklady jsou sice vyšší, nicméně pokud se sluneční energie využívá i pro ohřev vody, roční úspora za poplatky činí až 50 %. Investovaná částka se tedy vrátí cca do 10 let, u hybridních fotovoltaických sestav pak do 15 let. Odborníci navrhují elektrárny vždy individuálně s ohledem na velikost budovy a spotřebu energie.
Často se lidé podivují také nad tím, jak získají energii přes noc, když slunce svítí jen ve dne. Odpověď je jednoduchá. Přebytečná energie se během dne ukládá do baterií, při nepříznivém počasí nebo v noci ji pak berete z nich. Jako zálohu lze instalovat také plynový či benzinový generátor. Vše je o domluvě a vašich požadavcích. Vyslechnou si je třeba odborníci z www.solarpartner.cz, kteří mají zkušenosti nejen obecně s fotovoltaikou, ale jejich doménou je právě i ostrovní fotovoltaika. Pokud tedy uvažujete, že byste si do svého kousku samoty a klidu nechali zavést elektřinu, neváhejte se na ně obrátit. Sdělí vám podrobnosti, jak by šlo řešit konkrétně vaši situaci.
Třetí velká kategorie (nebo spíše skupina kategorií) je označována jako vína chráněného označení původu a ta se člení na dvě menší skupiny: na vína jakostní (Qualitätswein) a na vína jakostní s přívlastkem (Qualitätswein mit Prädikat).
Obě tyto „podkategorie“ se ještě dál dělí: u vín jakostních rozlišujeme vína jakostní odrůdová (víno se jmenuje podle odrůdy či odrůd, ze kterých bylo vyrobeno) a na vína jakostní známková (ta se naopak podle odrůd jmenovat nesmí), která byla vytvořena smícháním vín z různých odrůd (v téže barvě, buď vína bílá, nebo červená). Takovéto směsi vín také mohou být označovány výrazem cuveé. Předepsaná minimální cukernatost pro vína jakostní je 15 °NM a tato vína už musejí být zatříďována. Protože uvedená cukernatost je stále ještě nedostatečná pro tvorbu takového objemu alkoholu, který by víno spolehlivě stabilizoval (stejně jako u kategorií předchozích), musí se mošty doslazovat, což se dělá řepným cukrem. Dokonce se v těchto kategoriích smí doslazovat i hotová vína, avšak už nikoli řepným cukrem, ale jen zahuštěným moštem. Ten se připravuje ve vakuových odparkách nebo vymrazováním vody.
A zbývá nám skupina vín jakostních s přívlastkem, ve které některé kategorie určitě znají ti, kteří při výběru vín dávají přednost těm kvalitnějším. Nejnižší kategorie z této skupiny se jmenuje: vína kabinetní (kabinettwein). Minimální cukernatost při sklizni hroznů je 19°NM, což je pro produkci dostatečného množství alkoholu stále méně, než vína ke své stabilitě potřebuji. Ale pozor, takovýto mošt, protože je určen pro vína s přívlastkem, už se nesmí doslazovat! A samozřejmě ani hotová vína! Je tedy na umění sklepmistra, jak dokáže, aby i takovéto méně alkoholické víno zůstalo zdravé a nekazilo se. Vína kabinetní bývají lehká, svěží a pitelná, takže jsou vhodná pro delší příjemné posezení.
Dalším přívlastkovým vínem je víno zvané „pozdní sběr“. Z názvu vyplývá, že je nutné déle čekat na dosažení minimální cukernatosti hroznů, která je pro tuto kategorii 21°NM, což dává předpoklad pro vyšší kvalitu vína. Této cukernatosti se běžně dosahuje u pozdnějších odrůd, ale ve vinařsky „pěkných“ letech je možné ochutnat i vína odrůd s kratší vegetační dobou, třeba Sylvánské zelené, Müller Thurgau či Veltlínské zelené. Další následující kategorie má minimální limit cukernatosti 24°NM a nazývá se „výběr z hroznů“. Ta už potřebuje opravdu dostatek sluníčka během vegetace a krásný teplý podzim nejen pro navýšení obsahu sacharidů, ale také pro vývoj aromatických látek. A ne každým rokem se povede tak vysoké cukernatosti dosáhnout. Což stejně tak platí pro všechna zbývající přívlastková vína,
Zdeněk Pohlreich tvrdí, že Češi neumí grilovat. A proto se rozhodl rozšířit povědomí o grilování a přinést nezaměnitelné recepty na gril. Díky televiznímu pořadu Šéf na grilu, uváděnému na TV Primau se grilování stalo módní záležitostí.
Rady Z. Pohlreicha:
Pokud si chcete na grilu udělat správný steak, budete potřebovat kvalitní hovězí maso. Nejpopulárnější je hovězí svíčková, bohužel je také hodně drahá. Podle Pohlreicha je nejlepší maso, které bude na sobě mít mramorování, to znamená, že svaly jsou prorostlé tukem, který je základem chuti.
Šéfkuchař Zdeněk Pohlreich radí vybrat si na gril raději jeden druh masa a to dobře ugrilovat. Grilování by nemělo být obžerství, ale pohoda. Není třeba se přejídat špekáčky, kuřecím masem a klobásou.
Dále uvádí, že správně odležené maso pro steaky se pozná podle toho, že když na něj zatlačíme prstem, otisk prstu na něm zůstane.
Maso na grilování je potřeba vyndat z chladničky alespoň půl hodiny před úpravou. Maso se krájí zhruba na šířku dvou centimetrů. Podle Pohlreicha se může maso předem osolit i opepřit. Štětcem se maso potře olejem.
Gril je důležité dobře rozpálit, pak teprve na něj steak položit.
Z. Pohlreich říká, že existuje spoustu způsobů, jak poznat, že je steak správně propečený. On sám používá teploměr, ale tvrdí, že nejjednodušší je poznat maso po hmatu. Častou chybou je, že se maso kuchaři snaží odtrhnout od grilu, jenže ono se samo pustí. Do masa se nepíchá vidličkou! Maso se vždy obrací grilovacími kleštěmi.
Na grilovaný steak obvykle postačí tři až čtyři minuty z každé strany. Samozřejmě je důležité hned do masa nekrájet, aby nevytekla šťáva. Z. Pohlreich jej nechá prostě chvíli odpočinout.
Nakonec doporučuje na steak kápnout olivový olej a malinko jej osolit.