Křupavé vločkové müsli je oblíbená rychlá snídaně. Nabídka v obchodech je sice široká, ale není nad vlastnoručně vyrobenou granolu, do které si namícháte jen to, co máte rádi. Navíc v kvalitě, kterou si můžete ohlídat.
Granola je tedy novodobý název pro müsli, který se k nám dostal z USA.
Snídaně je nejdůležitějším jídlem celého dne. Dokáže nás nabít energií, abychom mohli správně fungovat tak, jak máme a potřebujeme. Záleží však také na tom, co vlastně snídáme. Proto je důležitý přísun vlákniny, vitamínů, minerálů a dalších potřebných živin.
Složení granoly závisí pouze na vás a na tom, co máte rádi. Zkuste jakékoliv klasické či exotické ovoce, které vás napadne – jahody, meruňky, mango, sušené banány, plátky kokosu a spoustu dalšího. Nejčastěji se podává s jogurtem, nejlépe čistě přírodním a kvalitním, pokud chcete mít opravdu zdravou snídani, jinak záleží výběr jogurtu na tom, jaký vám chutná. Rozhodně granolu neslaďte cukrem, pokud chcete mít směs o něco sladší, zvolte raději med.
Oříšky se hodí všechny, ať už arašídy, kešu, para, vlašské, lískové a další. Hlavní je, aby byly nesolené. S ovocem a ovesnými vločkami pak vytvoří úžasnou směs, po které se budete olizovat celý den.
Jestliže si půjdete granolu koupit do obchodu, nezapomeňte si přečíst její složení, aby v ní nebyla obsažena nezdravá „éčka“. Proto je nejlepší, když si ji připravíte doma, neboť v té domácí může kokosové mléko hravě nahradit nezdravé tuky.
Pokud jste milovníky sušenek, pak neváhejte a zkuste si je vyrobit přímo z granoly.
Nutriční hodnoty na 100 g granoly jsou: 471 kcal, 20 g tuků (2,4 g nasycených mastných kyselin, 12 g polynenasycených mastných kyselin, 4,4 g mononenasycených mastných kyselin), 294 mg sodíku, 336 mg draslíku, 64 g sacharidů, 5 g vlákniny, 10 g bílkovin, 33 IU vitamínu A, 61 mg vápníku, 0,9 mg vitamínu C, 3 mg železa, 97 mg hořčíku a 0,1 mg vitamínu B6.
Z pohledu zdravé výživy je vždy lepší připravovat si jídlo doma s přirozenou chutí a zajistit si tím přehled o použitých surovinách. Domácí snídaně se tak zcela obejdou bez zbytečných surovin a „éček“, které lidské tělo nejen nepotřebuje, ale dlouhodobě mu mohou škodit. Pokud nakupujete průmyslové snídaně, takzvané cereálie, zaměřte se při výběru zejména na obsah cukru. Čím je ho méně, tím lépe. Při četbě složení pamatujte i na to, že produkty, které mají dostatek kvalitních surovin, nemusejí používat náhražky nebo si pomáhat chemií.
Vysokou kvalitu, zdravotní nezávadnost a kontrolu výrobků Emco potvrzuje rovněž získání certifikátů ISO, HACCP a BRC, udělovaných britským obchodním konsorciem The British Retail Consortium (BRC). Řada výrobků Emco je rovněž nositelem označení kvality a původu Klasa.
Společnost Emco se zaměřuje na zdravé výrobky, vysokou kvalitu vstupních surovin a konečných výrobků, moderní technologie, inovace a trvalé sledování potřeb zákazníků, to jsou hlavní pilíře dynamického rozvoje a úspěchu společnosti Emco.
Ingredience: 3 hrnky ovesných vloček, ½ hrnku slunečnicových semínek, ½ hrnku rozpuštěného kokosového oleje, ½ hrnku kokosového cukru, ½ hrnku strouhaného kokosu (můžete použít i plátky), 1 lžička mleté skořice
Technologický postup: Do velké mísy nasypeme ovesné vločky, slunečnicová semínka, strouhaný kokos a skořici. Vše promícháme. K vločkám přidáme rozpuštěný kokosový olej a kokosový cukr. Vše znovu pořádně promícháme, aby se olej, cukr a vločky pěkně obalily. Směs vysypeme na plech vyložený pečicím papírem. Pečeme v troubě vyhřáté na 180 °C cca 15 minut. Poté granolu promícháme a dopékáme dalších 10 minut do zhnědnutí. Granolu občas zkontrolujte, aby se vám nepřipálila.
Ingredience: 500 g jablek, 6 vypeckovaných datlí, 120 g pekanů, 40 g strouhaného kokosu, 1 vrchovatá lžička mleté skořice, 1 lžička citronové šťávy
Technologický postup: Jablka zbavte jádřinců (případně i oloupejte) a nastrouhejte nahrubo. Datle pokrájejte nebo rozemelte nadrobno, pekany rozdrťte na menší kousky (cca jako zrníčka rýže). Všechny ingredience (mimo strouhaného kokosu) pečlivě smíchejte a pak rozprostřete na plech vyložený pečicím papírem. Vložte do trouby, nastavte teplotu na 150 °C a pečte cca 30 minut, poté přidejte kokos a pečte dalších 30 minut. Během této doby občas směs prohrňte a jemně obraťte. Snažte se, aby se vám nerozpadla na úplně drobounké kousky, aby trošku držela pohromadě. Jakmile směs proschne, troubu vypněte a granolu nechte v troubě dojít. Upečenou granolu uchovávejte v uzavřené nádobě (nasypte ji tam až po vychlazení), vydrží tak i několik týdnů. Pokud pro přípravu granoly použijete sušené datle, doporučuje se několik hodin předem (klidně přes noc) namočit do malého množství vody. Změknou a budou se vám lépe krájet. Doporučení namáčet platí i pro pekany. Abyste z nich získali co nejvíce výživných látek (aktivovali enzymy), namočte je na 4 až 6 hodin do studené vody. Tu před samotnou přípravou granoly slijte a pekany ještě propláchněte čistou vodou.
Ingredience: 450 g ovesných vloček, 120 g slunečnicových semínek, 120 g sezamových semínek, 175 g jablečné šťávy, 2 lžičky mleté skořice, 120 g javorového sirupu, 4 lžíce medu, 50 g třtinového cukru, 250 g mandlí, 1 lžička vločkové soli, 2 lžíce slunečnicového oleje, 300 g rozinek
Technologický postup: Smíchejte všechny suroviny s výjimkou rozinek ve velké misce. Směs rozdělte na dva plechy vyložené pečicím papírem a pečte v troubě vyhřáté na 170 °C asi 40 minut. Během pečení granolu několikrát promíchejte, aby byla propečená rovnoměrně ze všech stran. Nechte vychladnout a promíchejte s rozinkami. Skladujte ve vzduchotěsné nádobě. Granolu podávejte s bílým jogurtem a čerstvým ovocem.
Technologický postup: V malé misce smícháme olej, cukr, kakao, med a sůl. Když se ingredience spojí v hmotu, přelijeme ji na vločky a pořádně promícháme. Pečeme zhruba 15 minut při 170 °C, po každých 5 minutách promícháváme. Nakrájené oříšky a kokos přidáme na posledních 5 minut, Nakrájenou čokoládu přidáme po úplném vychladnutí.
Technologický postup: Všechny sypké suroviny vsypte do pekáče a dobře promíchejte. Olej, med a vodu smíchejte zvlášť a metličkou rozšlehejte, aby výsledkem byla hladká řídká pasta. Na pekáči dobře promíchejte suché i mokré přísady a pečte jednu a půl až dvě hodiny při 100–150 °C. Občas se do trouby podívejte, aby se nic nepřipeklo, a směs promíchávejte. Po upečení nechte vychladnout. Vychladlou granolu nasypte do sklenic. Přidávejte do jogurtu nebo jen tak uzobávejte z misky.
Ingredience: 500 g ovesných vloček, 120 g másla, 50 g třtinového cukru, 2 lžíce medu, banán (či oblíbené ovoce – bobuloviny a podobně), nastrouhané jablko, 6 čtverečků hořké čokolády, 2 lžíce rozinek, 2 lžíce ořechů, 1 vejce, 1 lžíce mléka
Technologický postup: Ovesné vločky trošku nasekáme. Rozpustíme si máslo s cukrem a přimícháme do ovesných vloček, přidáme 1 vejce, 2 lžíce medu, nakrájený banán, posekanou čokoládu, rozinky a ořechy. Doporučuje se přidat i kapku mléka. Pak celé uplácáme na plech a pečeme cca 20 minut na 170 °C, u horkovzdušné trouby 150 °C. Necháme vychladnout a krájíme na sušenky (velikost a tvary jsou individuální).
Chtěli byste si připravit domácí granolu, ale nevíte si stoprocentně rady, zde máte videorecept, který vám jistě pomůže zvládnout přípravu této lahodné a zdravé snídaně.
Ochranná pásma týkající se ochrany dopravy jsou stanovena v jednotlivých zákonech vydávaných většinou Ministerstvem dopravy.
Ochranné pásmo drah železničních, tramvajových, trolejbusových a lanových je vymezeno svislou plochou vedenou takto:
u celostátní a regionální dráhy – 60 m od osy krajní koleje, nejméně však 30 m od hranice obvodu dráhy;
u celostátních drah vybudovaných pro rychlost vyšší než 160 km/h – 100 m od osy krajní koleje, nejméně však 30 m od hranice obvodu dráhy;
u vlečky – 30 m od osy krajní koleje;
u speciální dráhy – 30 m od hranic obvodu dráhy;
u tunelů speciální dráhy – 35 m od osy krajní koleje;
u lanové dráhy – 10 m od nosného lana, dopravního lana nebo osy krajní koleje;
u dráhy tramvajové a trolejbusové 30 m od osy krajní koleje nebo krajního trolejového drátu.
Pro dráhy vedené na pozemních komunikacích a vlečku v zavřeném prostoru provozovny nebo v obvodu přístavu se ochranné pásmo nezřizuje. V ochranném pásmu dráhy lze veškeré stavby zřizovat pouze se souhlasem drážního správního úřadu a za podmínek jím stanovených.
Vymezení ochranných pásem u silnic, dálnic a místních komunikací stanovuje prováděcí vyhláška k zákonu o pozemních komunikacích (silniční zákon) jako území ohraničené svislými plochami vedenými po obou stranách komunikace ve vzdálenosti:
100 m od osy vozovky přilehlého jízdního pásu dálnice a silnice budované jako rychlostní komunikace;
50 m od osy vozovky silnice I. třídy;
25 m od osy vozovky silnice II. třídy a místní komunikace, pokud je budována jako rychlostní komunikace;
20 m od vozovky silnice III. třídy;
15 m od osy vozovky místní komunikace I. a II. třídy.
V silničních ochranných pásmech je zakázáno provádět jakoukoliv stavební činnost, která vyžaduje ohlášení stavebnímu úřadu nebo povolení stavby s výjimkou některých staveb (například úpravy odtokových poměrů, stavby sloužící obraně státu a podobně). O případné výjimky se žádá při územním řízení.
Ochranná pásma zajišťující bezpečnost leteckého provozu jsou stanovována rozhodnutím Státní letecké inspekce v rámci územního řízení pro stavbu pozemního leteckého zařízení. Jinak je třeba žádat o souhlas Státní letecké inspekce i v případě staveb mimo ochranná pásma, pokud jde o:
stavby či zařízení vysoké 100 m a více nad terénem;
stavby a zařízení vysoké 30 m a více umístěné na přirozených nebo umělých vyvýšeninách, které vyčnívají 100 m a výše nad okolní krajinu zařízení, které mohou rušit funkci leteckých palubních přístrojů a pozemních leteckých zabezpečovacích zařízení.
Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?
Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.
Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.
U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.
Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.
V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířil
Bobkovišeň je hustý keř dorůstající až do 4 m. Na svých dřevitých větvích nese velké vejčité listy, které jsou lesklé a mají tmavě zelenou barvu. Rostlina listy na podzim neshazuje a nese je po celý rok. Na dobrém stanovišti roste tak hustě, že dokáže zakrýt nevzhledný kout zahrady či nabídnout přes plot soukromí. Na přelomu jara a léta vykvétá svícovitými hroznovitými květy bílé barvy.
Bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus), někdy nazývaná i střemcha vavřínolistá, pochází ze Středozemí, kde tvoří mohutné, až šestimetrové keře. U nás se aklimatizovala dobře, ale dorůstá nanejvýš do výšky dvou metrů. Tento keř každého okouzlí svými až 15 cm dlouhými tmavozelenými oválnými kožovitými listy.
Složená květenství jsou vzpřímená, drobné květy jsou bílé, voní po šeříku a mohou se objevit i na podzim. Po opylení nastupují lákavé plody – bobule, které jsou pochoutkou pro ptactvo, zpočátku mají červenou barvu, později černají. Pro člověka jsou nejedlé a konzumace semen z nezralých plodů může způsobit zažívací obtíže. Starší informace o jedovatosti zralých plodů nebyly správné.
Druhy
Etna je mezi bobkovišněmi tou nejelegantnější královnou. Její tuhé, kožovité listy jsou nápadně bronzové, když raší, a jejich barva přechází do teplého odstínu sytě smaragdově zelené. Mají zvláštní tvar – list je od řapíku vejčitý, ale k vrcholu se rozšiřuje a končí téměř naplocho. Tento konec je navíc zvlněný, takže celý keř působí velmi plasticky. Daleko lépe snáší zimní oslunění než jiné druhy, a tak zůstává sytě zelený. Pokud se objeví složená květenství, jsou vzpřímená, drobné květy jsou bílé, voní po šeříku a mohou se objevit i na podzim. Po opylení se tvoří lesklé černé plody (nejedlé), avšak tato odrůda kvete málo.
Caucasica má podlouhlé, sytě až tmavě zelené lesklé kožovité listy. Větve rostou vzpřímeně, zatímco listy se horizontálně sklánějí. Složená květenství jsou vzpřímená, drobné květy bílé, vonící po šeříku, často se objevují i na podzim. Černé plody vypadají lákavě, jsou však nejedlé a pochoutkou jsou jedině pro ptactvo. V našich podmínkách se pokládá za jednu z nejvzrůstnějších a nejvhodnějších rostlin pro živé ploty, neboť dorůstá až 4 m.
Otto Luyken je jeden z nejotužilejších a nejoblíbenějších keřů. Jako snad jediný zatím přežil -29 °C bez jediného spáleného listu. Lesklé listy jsou podlouhlé, špičaté a kožovité, mají tmavě zelenou barvu. Větve i listy rostou vzpřímeně, přestože se keř rozrůstá hlavně do šířky. Je tak ideální k použití jako půdopokryvný do stinných míst nebo jako podrost pod stromy. Složená květenství jsou vzpřímená, plná drobných bílých květů, které voní po šeříku a často se na keři obje
Vysoká cukernatost je příjemná a současně praktická pro uchovávání vína, ale co spotřebitel, to jiné chutě, někdo preferuje kyselinky, tak je asi dobře, že limity jsou dost dobře splnitelné.
Kdo určitě uvítá sladkou chuť, jsou děti, takže od moštových odrůd pro výrobu alkoholických nápojů přejděme k odrůdám stolním.
Ano, jak název napovídá, stolní odrůdy se konzumují jako ovoce; vína se z nich většinou nevyrábějí, i když bychom to klidně udělat mohli. Takováto vína by určitě neměla vysokou kvalitu, protože ta není ani v hroznech, ale byla by lehká a pitelná. Hodila by se na rychlou konzumaci.
Stolní odrůdy mají od moštových odrůd odlišné parametry. Hrozen má být atraktivní, velký, ne příliš hustý, aby se bobule příliš nedotýkaly, a často mívá rozvětvenou třapinu. Bobule jsou také velké, při zralosti všechny dobře vybarvené. Jejich dužnina, na rozdíl od tekuté dužniny u odrůd moštových má být masitá, chruplavá, s malým počtem semen. Kdo stolní hrozny, pochopitelně z dovozu, častěji kupuje, jistě si všiml, že některé odrůdy jsou bezsemenné, zatím tedy jen odrůdy zahraniční. Chuť stolních odrůd má být jemná, příjemně aromatická. U stolních odrůd nikdy nebývá dosaženo tak vysokých cukernatostí, jako u odrůd moštových.
Nejprve projděme odrůdy, zapsané ve Státní odrůdové knize, to znamená, že byly prozkoušeny v Ústředním zkušebním ústavu zemědělském; není jich mnoho, protože, jak jsme si právě řekli, kritéria k jejich povolení jsou přísná. Nejstaršími u nás pěstovanými povolenými odrůdami jsou dvě, které jsou si velmi blízké, proto se zmíním o obou najednou. Jde o odrůdy Chrupka bílá a Chrupka červená.
Chrupka bílá:
Chrupka červená:
Obě jsou součástí velké rodiny Chrupek (syn. Chassellas nebo Gutedel), která je známa již několik tisíciletí. Pěstovaly se již v Egyptě, na území dnešního Jordánska, v Malé Asii a prostřednictvím Féničanů se přes Řecko a Řím rozšířily do mnoha oblastí Evropy, kde se révě mohlo dařit. Z doby, kdy se zaváděla první moderní evidence odrůd u nás, v roce 1941, bylo známo okolo čtyřiceti druhů různých Chrupek, i když samozřejmě byly zaevidovány jen ty nejvýznamnější. Musíme vzít v úvahu, že se tehdy vycházelo z pouhých popisů, a protože dnes používaná genetická kontrola dosud neexistovala, je možné, že v řadě případů mohlo jít o synonyma téže odrůdy. Tyto dvě jmenované odrůdy, jakožto odrůdy stolní, jsou v dnešní době již dávno překonané, protože výše uvedené požadavky, co se týká parametrů hroznů a bobulí, jsou dnes již několikanásobně překonané. Například při srovnávání velikosti bobulí jsou v pořadí dnes povolených odrůd na posledním místě.
Čilimníky (Cytisusy) jsou stálezelené i opadavé keře. Ve volné přírodě rostou ve Středomoří, ve střední a západní Evropě a na Kanárských ostrovech. Botanických druhů známe kolem 70, v zahradách se však spíše setkáváme s různými pestrokvětými kříženci, kterých se vyšlechtilo několik set.
Čilimníky dosahují výšky od cca 20 cm (poléhavé druhy) do více než 250 cm, záleží na druhu keře. Kmínky mají krátké a tenké, bohatě obrostlé úzkými, hustě olistěnými, metlovitými a u většiny druhů hranatými větvemi. U nízkých poléhavých druhů jsou větve mírně převislé, až téměř vodorovně rostoucí. Květy jsou asi 1 cm velké a mají bílou, žlutou, krémovou, růžovou, oranžovou, červenou či tmavě purpurovou barvu, často můžeme vidět dokonce kombinaci více barev. Většina druhů silně voní. Keře kvetou nejčastěji od května do začátku července, některé druhy až do konce srpna. Plody jsou několik centimetrů dlouhé lusky.
Čilimníky milují slunce a sušší stanoviště, proto jim vyhovuje území orientované na jih či západ. Vyžadují dobře prosychající, nejlépe hlinitopísčitou půdu s dobrou drenáží. Na přemokření jsou citlivé, zvláště ve spojení s nízkými teplotami. Janovce jsou sice mrazuvzdorné, ale kombinace nízkých teplot a vlhka, která bývá v zimě v našich podmínkách dosti častá, je může zahubit. Sucho naopak snášejí poměrně dobře. Vzrostlé čilimníky, jež se plně ujaly, se zalévají pouze v době květu nebo při déletrvajícím suchu. Rostliny nesnášejí častější přesazování, protože jejich kořenový systém je málo větvený (to jest bez výraznějšího kořenového vlášení), a při přesazování se tudíž snadno poškodí. Na výživu nejsou náročné, hnojit se nemusí.
Čilimníky vyniknou na zahradě jako solitérní keře, které bohatě kvetou a které v zimě zaujmou zajímavým vzhledem. Ojíněné keře totiž vypadají jako skleněné fontány. Čilimníky se rovněž velmi dobře kombinují s jinými rostlinami, například s jalovci či nízkými formami tmavých jehličnanů. Ve společnosti bříz pak působí velice vzdušně a hezky doplňují také vřesovištní výsadby.
V dobrých podmínkách roste čilimník opravdu rychle, a koupíte-li keř s kořenovým balem, bez problémů se i ujme. Existuje několik druhů tohoto keře, které se od sebe liší vzrůstem a konečnou velikostí, a to dost podstatně. Vybrat si můžete keře rostoucí vzpřímeně či kulovitě, některé čilimníky mají převislé větve, jiné jsou nízké a široce rozložené a najdete i typ poléhavý (téměř plazivý).
Co se týče barev, jednobarevné čilimníky konkurují čilimníkům s květy dvou- i vícebarevnými a věřte, že je opravdu těžké se rozhodnout. Podobně obtížně budete hledat i stejný odstín jedné barvy u různých druhů či