T-bone steak: T-bone steak získal svůj název podle hřbetní kosti ve tvaru písmene T, která protíná dva svaly – pravou svíčkovou a nízký roštěnec. Jedná se tedy v podstatě o dva steaky vysoké kvality v jednom. Měl by vážit nejméně 400 gramů a jeho chuť dobře vynikne grilováním. Jeho variantou je steak porterhouse, který má stejný tvar, ale větší část masa je ze svíčkové, protože se krájí z místa blíže oháňce.
Příprava: Obecně pro všechny steaky platí, že méně je více. T-bone steak dochuťte pepřem, solí a olivovým olejem – vše pečlivě vmasírujte do masa. Pokud si rádi s masem pochutnáte i na jiných chutích, připravte si chutney, omáčku nebo vyzkoušejte balsamico.
Filet mignon steak: Filet mignon steak (v překladu malý) se připravuje z malého kousku masa v koncové části svíčkové. V restauraci se také můžete setkat s názvy tenderloin, tournedos nebo jednoduše filet či medailonky. Svíčková je díky svému umístění pod páteří téměř nepoužívaným svalem, tudíž je maso obzvlášť křehké, libové a zároveň také nejdražší ze všech částí hovězího. Chuť tohoto dílu není příliš výrazná. Ze svíčkové připravíte kromě steaku také skvělé carpaccio, rostbeef nebo tatarský biftek. Maso na tatarák ideálně naškrábejte ostrým nožem, rozdíl oproti mletí je znát.
Příprava: Nejvhodnější úpravou je propečení rare nebo medium rare. Pro zachování kulatého tvaru lze ovázat provázkem.
Rib eye steak a prime rib: Plátek masa oválného tvaru pochází z vysokého roštěnce, tedy přední části hovězího hřbetu. Zde je maso méně svalnaté a díky tomu i křehčí než z nízkého roštěnce. Charakteristické je bohaté mramorování včetně takzvaného tukového oka. Právě vysoký obsah tuku zajišťuje tomuto plátku masa vynikající chuť. Rib eye steak se prodává bez kosti. Maso z vysokého roštěnce s kostí, tedy žebrem, je označováno jako cote de boeuf a celý roštěnec nerozdělený na jednotlivé steaky se nazývá prime rib. Nejjemněji je maso mramorované mezi 9. a 12. žebrem, a naopak bohatě mramorované je maso od 6. do 8. žebra, kde se nachazí i rib eye steak.
Příprava rib eye: Chuť kvalitního masa je výborná sama o sobě, proto stačí dochutit rib eye steak jen solí, pepřem a olivovým olejem – pomocí opatrného vmasírování. Tato část masa se skvěle hodí na pánev i gril, který mu navíc dodá nezaměnitelnou kouřovou chuť.
Připrava prime rib: Obrovský prime rib se snad ani jinam než na gril nevejde. I při jeho úpravě znamená méně více. K soli a pepři ale můžete ještě přidat plnotučnou hořčici. Pomazané maso nechte klidně přes noc odpočívat. Na žhavém grilu se maso peče něco přes hodinu, dokud jeho vnitřní teplota nedosáhne 59 °C. Obyčejné, ale funkční teploměry na steak stojí jen pár korun,
Ve svém příspěvku DOMÁCÍ ŠUNKA MRAŽENÉ MASO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Frodl.
Dělal jste někdo domácí šunku z mraženého masa? A s jakým výsledkem? Já to zkusil a výsledek byl: Krásně růžová, homogenní, dala se krájet i na milimetrové plátky. Chuť žádná, vůně také žádná, v ústech pocit suchého masa, jako přesolená (dal jsem na 1 kg 9 g soli 9g pragandy ). Poradí někdo, nebo má někdo podobnou zkušenost? Předem díky za radu.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Rajčenka je rychle rostoucí stálezelený strom se srdčitými listy a bohatými květenstvími krémově bílých květů, které voní jako karamel. Plody mají charakteristickou chuť a barva je od zelené přes červenou až purpurovou. Slupka je hořká a před konzumací je nutno rajčenku spařit horkou vodou a oloupat. Takto připravené plody lze použít na saláty, pyré, džem a k masu. Rajčenka představuje bohatý zdroj vitamínu C, E a β-karotenu.
Pochází ze subtropů, z nevysokohorských partií, odkud se rozšířila po Jižní Americe a dále na Floridu, Kalifornii, Afriku, Austrálii a Asii.
Rajčenka řepovitá (Solanum betaceum) je nízký strom nebo keř, který plodí exotické ovoce nazývané rajčenka nebo tamarillo. Název tamarillo (počeštěno tamarilo) vznikl až okolo roku 1970 na Novém Zélandu a stal se mezinárodním obchodním označením pro tyto plody.
Rajčenka řepovitá je subtropický druh rodu lilkovitých a dorůstá obvykle do výšky 3,5 až 5 metrů. Kořeny má mělké, větve řídké, hustě žláznatě pýřité a porostlé střídavými listy, dlouhými 10 až 30 cm a širokými 5 až 10 cm; řapíky mají délku 2 cm. Listové čepele jsou lesklé, slabě dužnaté, vejčité, u báze srdčité, po obvodě celokrajné, na vrcholu krátce špičaté a výrazně žilkované.
Pětičetné oboupohlavné květy na dlouhých stopkách vyrůstají ve volných shlucích. Vonící květy bývají až 2 cm široké, mají pět nafialovělých kališních plátků asi 3 mm velkých a pět světle růžových, volných, voskovitých, podlouhlých, nazpět ohnutých, cípatých korunních plátků asi 1 cm dlouhých. Ve středu květu vyrůstá pět tyčinek se žlutými nitkami a prašníky, semeník s jednou čnělkou s bliznou. Kvetou po celý rok, často i v době, kdy již zrají první plody. Květy připomínají květy brambor.
Z opylených květů vyrostou visící, až 8 cm dlouhé, vejčitě elipsovité, zelené bobule, které ve zralosti mohou mít barvu purpurovou, krvavě červenou, oranžovou, červenou nebo žlutou. Jejich dužina je zbarvená žlutě až oranžovočerveně. Plody mají v přihrádkách černá, kruhovitá, plochá semena, která jsou výrazně hořká a tvoří asi třetinu plodu. Slupka plodu je tenká, hladká, lesklá a je také silně hořká.
Rajčenka řepovitá se pěstuje pro své plody, které ve zralosti voní po ananasu či jahodě a obsahují vitamín C a hodně dalších, pro tělo nezbytných minerálů. Plody se sklízejí postupně, jak dozrávají, a protože mají tvrdou slupku a pevnou dužinu, mohou být v papírových krabicích zasílány i na velké vzdálenosti. Dužina je poněkud kyselejší a přidává se do míchaných limonád a ovocných salátů, může se také dusit a přidávat do polévek a omáček obdobně jako rajčata. Plody lze konzumovat syrové, například sypané cukrem, solí nebo pepřem, a případně po rozpůlení grilovat jako zeleninu. Před konzumací je potřeba stáhnout hořkou slupku, nejlépe ponořením do horké vody. Rajčenky obsahují hodně pektinu, takže z nich lze snadno připravit džemy či čatní.
Ve svém příspěvku SKLIZEŇ RAKYTNÍKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeněk Valenta.
Dobrý den
Poradíte mi kdy je nejlepší doba na sklizeň rakytníku.?Zkoušeli jsme ho natrhat koncem října,byl to boj,plody jsou hodně měké,nejdou od větvičky a rozmačkávají se mezi prsty.Děkuji za odpověď Zdeněk V.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Marie.
Dobrý den, chtěla bych se zeptat jakou chuť má rakytník mít při sklizni,/nasládlou jako jahoda - nebo jako rybíz? Mám již plody krásně oranžové, ale bohužel mi začínají některé zasychat, i když zalévám. Mám strach abych nepřišla úplně o svou první úrodu.
Díky za rady.
Jedná se o koření ze semen rostliny Cuminum cyminum, česky šabrej kmínovitý. Patří do čeledi miříkovitých. Rostlina má prastarý původ – byla používána už ve starém Egyptě či Řecku. Jako perličku lze uvést informaci, že ve starém Římě koření užívali studenti, aby měli bledé tváře, a pak kvůli tomu, že vypadali vyčerpaně a nemocně se mohli „ulít“ z výuky. Římský kmín má svůj původ ve východním Středomoří, v severní Africe a Pákistánu.
Římský kmín pochází tedy z šabreje kmínovitého, který vyrůstá do výšky 25 cm. Malá semínka připomínají běžný kmín, ale mají světlejší barvu a jsou více hořká. Semínka bývají rovná a spíše šestihranná než hladká. Rostlina má bílé či růžové květy, které vyrůstají na začátku léta. Listy jsou tmavě zelené.
V současnosti se vyskytuje v celé oblasti Středozemního moře, kde je hodně rozšířen (dává se do uzenin italského typu). Můžeme na něj narazit i v bývalých zemích Sovětského svazu pod názvem zira. Je součástí jídla známého u nás jako pilaf. Je běžnou součástí i indické kuchyně (zde se kombinuje s koriandrem). Je v podstatě rozšířen po celém světě – v Indonésii se mu například říká djintan.
Tento druh bývá označován za velmi dobrý přírodní prostředek proti zažívacím problémům, jako je nadýmání či plynatost a jiné. Proto se stejně jako náš kmín přidává k masům, aby napomáhal lepšímu trávení. Také povzbuzuje chuť k jídlu a zlepšuje prokrvení. Pomáhá mírnit úporný kašel.
Má ostrou, hořkou a pronikavou chuť, která podtrhne chuť ostatních koření. Pokud to s ním ovšem přeženeme, tak přehluší chuť celého pokrmu. Ne nadarmo je součástí kari koření. Zde platí dvojnásob: dobrého pomálu. A konečně za třetí, má výrazně světlejší zabarvení než kmín klasický.
Římský kmín má v kuchyni mnoho využití. Často je součástí zeleninových, rýžových a luštěninových pokrmů. Dále se s ním mohou, ale opravdu přiměřeně, ochucovat polévky a dušená jídla. Římský kmín se používá při nakládání zeleniny, uzenin a sýrů. Užitečný je i jako součást kysaného zelí. Vůně římského kmínu se zvýrazní, pokud se koření nejdříve opraží a následně rozdrtí.
V naší poradně s názvem PĚSTOVÁNÍ BRAMBOR se k tomuto tématu vyjádřil uživatel M. Chalupníková.
Letos se podařilo kamarádce vypěstovat z jedné odrůdy brambory,které se po uvaření nedají jíst,jsou hořké. Čím by to mohlo být?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
V bramborách může být solanin a ten produkuje hořkou chuť, i když brambory nemají žádné zelené skvrny. Někteří lidé jsou citlivější na solanin a vnímají jeho hořkou chuť silněji než ostatní lidi.
Kainit je draselno-hořečnaté hnojivo chloridového typu určené k základnímu hnojení na lehčích a středních půdách, kde obsažený podíl hořčíku postačuje k pokrytí jeho potřeby. Svým složením je určen hlavně pro hnojení pastevních porostů a pícnin na orné půdě a dále halofilních rostlin (řepy, jarního ječmene). Nedoporučuje se aplikovat jej k plodinám citlivým na chlor. Kainit obohacuje půdy a krmiva hořčíkem, čímž následně zlepšuje zdravotní stav a plodnost hospodářských zvířat. Zároveň zvyšuje chutnost krmiv. Při aplikaci větších dávek hnojiva volíme raději delší interval před setím, nejlépe již při orbě.
Hořčík 140
Listové hnojivo s vysokým obsahem vodorozpustného hořčíku a dusíku pro použití během celé vegetace u všech plodin. Hnojivo je určeno k vyrovnání deficitu hořčíku, který vznikl během vegetace vlivem povětrnostních podmínek či agrotechnických opatření, nebo je vhodné ke zvýšení aktivity porostu v období intenzivní tvorby zásobních látek v době nalévání zrna a semen, tvorby hlíz, bulv, ovocných plodů a podobně. Obsahuje významné množství hořčíku pro úpravu výživy. Aplikací se překlene období podmínek nepříznivých pro příjem živin a omezí se dopad stresu na rostliny.
Fairway plus
Fairway plus je rychle působící hnojivo. Dodává velké, pomalu se uvolňující molekuly dusíku. Vyvážené množství draslíku pak celkově posiluje imunitu rostliny.
Hořká sůl
Hnojivo v krystalické formě umožňuje hnojením na list rychle odstranit příčiny akutního nedostatku hořčíku v rostlinách. Používá se výhradně v roztoku k listové aplikaci. Aplikuje se ve 2–5% koncentraci (20–50 g na 1 litr vody v množství 25 g hnojiva/10 m2) na list postřikovačem, nejčastěji společně s pesticidy při ošetření proti škodlivým činitelům u polních plodin. Doporučujeme proto kombinaci s pesticidem předem vyzkoušet a konzultovat s výrobcem pesticidu. Hořká sůl je rostlinami dobře snášena, přesto může výjimečně dojít k jejich poškození. Při nižší vzdušné vlhkosti nebo vysokých teplotách je vhodné použít nižší koncentrace a postřik případně zopakovat. Hořká sůl není na světle stálá a reaguje i na teplotu a vzdušnou vlhkost. Dochází pak k rekrystalizaci, která však nemá vůbec žádný vliv na rozpustnost hořké soli ve vodě. Tato vlastnost je pro tuto sůl typická.
Tuhé hnojivo dodávané v několika variantách. Je to hořečnato-síranové hnojivo získané těžbou z přírodních zdrojů. Obsahuje kromě hořčíku i vodorozpustnou síru (20 % S). Kieserit je speciální hnojivo vhodné do půd středních až těžších s vyšším pH a s n
V naší poradně s názvem ZAVAŘOVÁNÍ KAPUSTY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zuzana Keilová.
Prosím zavařoval jste někdo kapustu??? jak na to ?? díky Zuzana
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Nechte kapustu zkvasit podobně jako zelí. Výsledný produkt je bezlepkový, paleo a je vhodný pro vegany i vegetariány. Tady je recept na dva litry kysané kapusty:
Suroviny:
1 velká hlava kapusty
4-5 šálků organického kadeřávku - velké stonky jsou odstraněny a listy nazřezány na tenké proužky
1 malá organická červená cibule - nakrájená na kostičky
4 čajové lžičky himalájské růžové soli
1 lžíce loupané organické bílé buničiny z kůry citronu
3 stroužky oloupaného česneku
4½ šálků teplé čisté vody (40° C)
1 čajová lžička organického kokosového cukru nebo Rapadury
1 balíček bakteriální kultury pro mléčné kvašení https://www.amazon.com/gp/a…
2 čisté skleněné zavařovací sklenice s víčkem
Postup
1. Odstraňte 4 vnější listy z kapusty, opláchněte, osušte a odložte. Odstraňte košťál a nakrájejte zbývající časti kapusty na tenké plátky nebo použijte kuchyňský robot. Umístěte kapustu a nakrájený kadeřávek do velkého sítka a důkladně opláchněte vodou. Možná to budete muset udělat v několika dávkách v závislosti na velikosti sítka.
2. Do velké mísy dejte omytou kapustu s kadeřávkem, přidejte červenou cibuli, posypte dvěma lžičkami růžové soli a promíchejte čistýma rukama, dokud kapusta a kadeřávek nezačne vadnout a neuvolní kapalinu. Pak to nechte stranou a přejděte k přípravě solanky.
3. Do mixéru dejte zbývající 2 lžičky růžové soli, bílou kůru z citronu, rozmačkaný česnek, vodu, cukr a rozmixujte, dokud to nebude hladké. Nakonec ručné přimíchejte mléčné kultury. Nechejte slanou vodu odležet po dobu 10-15 minut, aby se dobrá bakterie probudila a začala se krmít cukrem. Nalejte slanou vodu na nakrájenou zeleninu a dobře promíchejte rukama, dokud nebude veškerá zelenina pokryta solankou.
4. Směs nandejte do čistých skleněných sklenic a důkladně to rukama nebo velkou lžičkou umačkejte, dokud slanina nezakryje všechnu zeleninu. V horní části každé nádoby ponechte nejméně 6 cm místa na zakrytí.
5. Na začátku odložené 4 okrajové listy z kapusty přeložte a umístěte na vrch fermentované zeleniny, zatlačte dolů na listy, aby se zakryly solankou. Opakujte to i pro druhou sklenici. Tímto dalším krokem pomůžete udržet vaši fermentovanou zeleninu pod solankou. Můžete také použít malou čistou sklenici, která se vejde do nádoby a zeleninu přitlačí ke dnu. Ujistěte se, že máte alespoň 3 nebo 6 cm slaného nálevu nad horní částí fermentované zeleniny a složených listů.
6. Sklenice umístěte do lepenkové krabice, abyste je chránili před světlem. Nechte zeleninu kvasit při pokojové teplotě po dobu 5-7 dnů. Ochutnejte malou část po 4 dnech v letních měsících a 5-6 dnech v chladnějších měsících, abyste zjistili, zda se vám líbí chuť. Pokud se vám líbí chuť, odstraňte horní listy zelí a umístěte fermentovanou zeleninu do ledničky. Čím déle zeleninu kvasíte, tím více bude kyselejší. Poté, co dokončíte fermentaci, umístěte zeleninu do chladničky po dobu až 6-8 měsíců.
7. Pokaždé, když ujíte kysanou zeleninu, uji
Fazole bílé se hodí na různé typy pokrmů, vzhledem k jemné struktuře zejména na výrobu pyré. Vaří se 1,5–2 hodiny.
Fazole „červená ledvina“ jsou univerzální druh fazolí, který se hodí do polévek, chilli con carne a obecně na mexickou kuchyni. Mají výraznou chuť. Vaří se 1,5 hodiny.
Fazole pinto jsou středně velké strakaté fazole, velmi oblíbené v italské kuchyni. Vaří se 1,5–2 hodiny.
Fazole haricot má o něco jemnější chuť než černá fazole. Vaří se přibližně 1 hodinu.
Fazole černá má oválný tvar a tmavou barvu. Její chuť je nasládlá a připomíná houby. Podává se dušená a smíchaná s rýží. Vaří se 1,5 hodiny.
Fazole „černé oko“ se vyznačuje charakteristickou černou skvrnou a velmi tenkou slupkou. Vaří se 0,5–1 hodinu.
Fazole bílá máslová je plochá fazole s krémovou strukturou a jemnou chutí. Vaří se 1–1,5 hodiny.
Fazole lima, fazole měsíční, pochází z Peru, v současnosti se pěstuje ve všech vhodných oblastech. Semena jsou větší, mají bílou barvu, při vaření změknou, ale nerozpadnou se. Patří k nejvíce využívaným odrůdám.
Fazole fava jsou vhodné především do polévek, salátů a kaší. Jsou větší, mají světle hnědou až červenohnědou barvu a jsou moučnější.
Fazole borlotto mají semena s mnoha skvrnami červenofialové barvy, mají hořkosladkou příchuť. Jsou velmi oblíbené v Itálii, kde se konzumují čerstvé i sušené. Prodávají se ve dvou velikostech. Malé fazole jsou po uvaření velmi měkké, velké se používají do mnoha tradičních italských jídel, například polévky minestrone.
Fazole canellini mají středně velká semena bílé barvy, která po uvaření změknou. Jsou velmi oblíbené v Itálii, především v Toskánsku.
Fazole appalosa-beans jsou středně velké bílé fazole s hnědými nebo červenohnědými skvrnami, které pocházejí z jihozápadu USA, ale v současnosti se pěstují i v mnoha jiných oblastech.
Fazole bostonské, tzv. perličky, jsou malé a moučné, mají světlou krémovou barvu. V USA se používají na pečení bakedbeans, ve Francii na cassoulet.
Fazole vigna čínská, dlouhatec čínský, je specifická především délkou svých velmi úzkých lusků, které dorůstají až do 90 centimetrů. Semena mají smetanovou barvu, je na nich charakteristická tmavá nebo žlutá skvrna. Mají velmi lahodnou chuť a jsou oblíbené v jižních oblastech USA.
Fazole adzuki jsou malé červené fazole, které při vaření získají velmi jemnou a příjemně sladkou chuť.
Fazole mungo, urdu, nebo také urid, je odrůda fazole s menšími boby, která se nejvíce pěstuje a připravuje i neloupaná v Indii. Barva bobů je matně zelená nebo zelenožlutá. Při loupání se velmi často rozpadá na poloviny, prodávaná po úpravách má barvu žlutou.
Fazole můra pochází z Indie a její boby jsou velmi odolné proti vysychání.
Fazole křepelčí mají bílá nebo krémová středně velká semena s tmavými menšími skvrnami, takže připomínají křepelčí vajíčka. Jsou poměrně moučné, ale nerozvařují se.
A co vy? Jaké máte rádi fazole a recepty z nich? Podělte se o ně.
Ve svém příspěvku CHUŤ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petra.
bobrý den,prosím o radu---jaká je chuť bobulí a nemůžu je zaměnit s něčím nejedlým či jedovatým? pod domem nám to roste a ráda bych to využila ale potřebuji poradit . děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zdeněk Boráň.
Chuť je většinou dost kyselá i když dnes už je vyšlechtěna odrůda, která obsahuje kolem 10 procent cukru. Dva takové keře jsem vysadil na jaře a měli pár bobulí. Ani jsem je neochutnal. Koncem července mi je sklidili kosi. Rakytník má lístky podobné lístkům vrbovím. Dále má ostny dlouhé až5cm. Já, nevím s čím by se to dalo splést, Ale raděj se podívejte na netu na jeho vyobrazení. Je to rostlina dvoudomá a proto potřujete samice a aspoň jednoho samce
Maso na grilování naložené v marinádě je křehčí, vláčnější a šťavnatější. Na přípravu marinád se většinou používá olej, ocet nebo případně i víno, koření a bylinky, někdy základ tvoří bílý jogurt nebo kefír a přidává se i citrónová šťáva. Každá složka marinády má svůj význam. Olej zesiluje chuť použitého koření, kyselá složka dodává jídlu osvěžující chuť a také prodlužuje trvanlivost. Aby maso získalo tu nejlepší chuť, musí být v marinádě nějaký čas naložené. Doba je závislá na druhu masa i marinády a také na tom, jak moc chceme mít maso kořeněné. Drůbeží maso a ryby se marinují poměrně krátce, v některých případech stačí i hodina. Vepřové maso by podle druhu mělo být v marinádě od dvou do dvanácti hodin, některé druhy hovězího se marinují i 24 hodin. Maso marinujte v nerezové, kameninové nebo plastové nádobě, ideálně takové, která má víko. Použít se dá i plastový sáček. Mísu s masem v marinádě vždy vyndejte z chladničky o nějakou dobu dřív, než začnete grilovat, maso ke grilování by mělo mít pokojovou teplotu. Marinádu, která vám zůstane, nevylévejte, ale použijte ji v průběhu grilování k potírání masa.
Příprava vlastní marinády není náročná ani drahá. U základního receptu bude stačit trochu olivového oleje a koření, případně bylinky. Existuje samozřejmě mnoho různých receptů, ale při dodržení několika jednoduchých základních pravidel se nemusíte bát experimentů a do marinády namíchat především to, co vám chutná. Nejdůležitější zásadou je šetřit se solí. Sůl v marinádě z masa vytahuje vodu, a to je pak po upečení suché. Nedoporučuje se ani používání různých směsí grilovacího koření, protože i ty většinou obsahují poměrně hodně soli. Maso osolte až při samotném grilování a přisolit si ho můžete i na talíři. Nejlepší variantou je osolit maso až po samotném grilování. S kořením a všemi ostatními přísadami v marinádě to také nesmíte přehnat. Velmi často se maso nakládá do směsi z hořčice, kečupu, česneku, cibule a různého koření, která se nakonec smíchá s větším množstvím oleje. To je naprosto špatně. Maso ztratí svoji přirozenou chuť i aroma, a pokud grilujete nad dřevěným uhlím nebo grilovacími briketami, vznikají po odkapávání oleje škodlivé látky. U většiny druhů masa, ale především ryb, stačí jen lehké potření olejem s čerstvými bylinkami, které chuť masa zvýrazní.
Důraz se klade také na teplotu grilování. Gril je třeba dostatečně rozpálit, ideálně tak 35–40 minut předem. Teplota by měla dosáhnout 250–300 °C. Stejně podstatná je i doba grilování. Vepřové a hovězí plátky grilujeme 6–10 minut, pstruhy asi 12 minut, kuřecí nevykostěná stehna až 35 minut.
Každá složka marinády má samozřejmě svůj význam. Olej zesiluje chuť použitého koření, kyselá složka dodává jídlu osvěžující chuť a také prodlužuje trvanlivost. Aby maso získalo tu nejlepší chuť, musí být v marinádě nějaký čas naložené. Doba je závislá na druhu masa i marinády a také na tom, jak moc chceme mít maso kořeněné.
Drůbeží maso a ryby ke grilování se marinují poměrně krátce, v některých případech stačí i hodina. Vepřové maso by podle druhu mělo být v marinádě od dvou do dvanácti hodin, některé druhy hovězího se marinují i 24 hodin. Maso marinujeme v nerezové, kameninové nebo plastové nádobě, ideálně takové, která má víko. Použít se dá i plastový sáček.
Příprava vlastní domácí marinády není drahá a ani to dlouho netrvá. V té nejjednodušší podobě nám bude stačit trochu olivového oleje a koření, případně bylinky. Existuje samozřejmě mnoho různých receptů, ale při dodržení několika jednoduchých základních pravidel se nemusíte bát experimentů a do marinády namíchat především to, co chutná vám.
Nejdůležitější zásada by se dala jednoduše nazvat: šetřete se solí. Sůl v marinádě totiž z masa vytahuje vodu, a to je pak po upečení suché. Nedoporučuje se ani používání různých směsí grilovacího koření, protože i ty většinou obsahují poměrně hodně soli. Maso osolíme až při samotném grilování a přisolit si ho můžeme i na talíři.
S kořením a všemi ostatními přísadami v marinádě to také nesmíte přehánět. Velmi často se maso nakládá do směsi z hořčice, kečupu, česneku, cibule a různého koření, která se nakonec smíchá s větším množstvím olejem. To je naprosto špatně! Maso ztratí svoji přirozenou chuť i aroma, a pokud grilujete nad dřevěným uhlím nebo grilovacími briketami, vznikají po odkapávání oleje škodlivé látky. U většiny druhů masa, ale především ryb, v podstatě stačí jen lehké potření olejem s čerstvými bylinkami, které chuť masa zvýrazní.
Tamarillu se také říká stromové nebo francouzské rajče a pochází z peruánských And. Jedná se o keř kvetoucí v noci a vyrůstající do výšky dvou až pěti metrů. K současným producentům tamarilla patří hlavně Kolumbie, Brazílie, Nový Zéland, Keňa, Kalifornie, Indie, Srí Lanka a Jižní Afrika.
Tamarillo (rajčenka) má oválný tvar a měří průměrně 7 až 8 centimetrů. Slupka plodu je hladká, naduřelá a lesklá, ale má jistou hořkou příchuť. Ovoce dozrává teprve po sklizni a sklízí se se stopkou. Barva se pohybuje od červené až po karmínovou, existují i druhy s naoranžovělými tóny, které mají sladší chuť a obsahují malé měkké pecičky.
Dužina tamarilla má tmavě oranžovou barvu, rosolovitou konsistenci a uvnitř má mnoho semínek, které mají plochý tvar a nejsou moc tvrdá. Mohou se lehce strávit.
Lehce hořkou příchuť lze odstranit povařením nebo přidáním cukru. Tamarillo se jí hlavně ve šťávách, ve sladkých jídlech, marmeládách, džemech, kompotech, ale také syrové, kdy se lžičkou vydlabe dužina.
V zemích, kde se pěstuje, se jí k pálivým přísadám nebo jako obloha ke studeným pokrmům, společně se sýrem, pepřem a na opečeném chlebu. Doporučuje se jíst ho loupané, protože slupka je hořká. Lze i dusit jako rajská jablíčka.
Tamarillo obsahuje minerály jako vápník, železo a fosfor. Je bohaté na vitamín A, C, B1, B2, B3. Má malý obsah tuků, a proto je ideální pro diety a k zeštíhlovacím programům. Tamarillo dále obsahuje minerály jako vápník, železo a fosfor, a vlákninu. Patří k důležitým zdrojům pektinů, účinným pro zrak a obranný systém (stejně jako rajče funguje coby antioxidant).
Pro svou chuť, vzhled a schopnost kombinace s ostatními plodinami je rajčenka vyhledávána nejen dospělými, ale i dětmi, sportovci, kojícími a těhotnými ženami nebo staršími lidmi. Nezpůsobuje problémy ani lidem, jimž nedělají dobře citrusy, papriky či jiná zelenina.
Doporučuje se i pacientům s problémy s kostmi a padáním vlasů. Redukuje cholesterol, posiluje mozek, paměť a je užitečné při vysokém krevním tlaku. V Kolumbii a Ekvádoru se tyto plody či listy – předem zahřáté nebo osmahnuté – užívají jako obklady k léčení chřipky, na podrážděný krk, při zánětu mandlí a při angíně.
Již existuje mnoho druhů těchto plodů, které se od sebe liší barvou slupky, a stále se zkouší vypěstovat nové a nové odrůdy, které by měly lepší chuť a méně semínek.