HUSTOTA SÁDROKARTONU a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Jedná se o směs sádry a vody mezi dvěma speciálně upravenými kartony. Tyto desky se používají ve stavebnictví k tvorbě podhledů, stropů a zdí.
Sádrokartonové desky
Sádrokartony lze rozdělit na dva základní druhy, a to na sádrokartonovou desku (SDK) a sádrovláknitou desku (SVD).
Sádrokarton je lehký, pevný, dobře opracovatelný, nehořlavý, propouští vodní páru a vyniká dlouhou životností.
Výhody sádrokartonu jsou: tvarovatelnost, pevnost, snadné řezání, dlouhá životnost, dobré izolační vlastnosti, snadná manipulace a instalace.
Nevýhody sádrokartonu jsou: zvýšená prašnost při finálním přebroušení, větší spotřeba barvy při malování, sádrokarton se musí před malováním opatřit nátěrem penetrace, malá nosnost.
Sádrovláknitá deska
Sádrovláknité desky jsou tvořeny sádrou vyztuženou dřevěnými vlákny, což bývají velmi často vlákna rozmělněného novinového papíru.
Výhodou těchto desek je to, že stejně jako sádrokartonové desky neobsahují formaldehyd a jsou zdravotně nezávadné. Vyšší tuhost a vysoká tvrdost povrchu sádrovláknitých desek umožňuje jejich použití jako materiálu, který působí v konstrukci staticky (ztužuje dřevostavbu ve vodorovném směru). Sádrovláknité desky mají také lepší akustické parametry oproti sádrokartonovým deskám a mají vysokou únosnost zavěšených předmětů. Co se týče odolnost proti vlhkosti, sádrovláknité desky mají parametry na úrovni impregnovaného sádrokartonu GKBI.
Nevýhodou pak je obtížnější opracovatelnost těchto desek a vyšší cena. U sádrovláknitých desek se také používá jiná spárovací technika než u sádrokartonu.
Sádrovláknité desky poskytují projektantovi a uživateli domu na bázi dřeva mnoho dalších výhod. Desky jsou díky své homogenní sádrovláknité struktuře stabilní a vysoce zatížitelné a stejně tak odolné proti mechanickému zatížení. Pro statické vyztužení budov jsou dány stejné únosnosti jako u desek na bázi dřeva. K dispozici jsou jednoduché návrhové tabulky a příklady pro smykové namáhání stěnových panelů dle nové ČSN 73 1702. Desky poskytují vynikající zvukovou izolaci a jsou vhodné i pro prostory s měnící se vlhkostí vzduchu (například koupelny). S hodnotou lambda λR=0,32 W/mK se vyznačují dobrou tepelnou vodivostí. Součinitel difúzního odporu je μ=13, desky jsou difúzně otevřené. Sádrovláknité desky jsou vzduchotěsné, takže jsou ekonomicky vhodné i pro konstrukce nízkoenergetických a energeticky pasivních domů.
Sádrovláknitá deska má objemovou hmotnost 1 150 kg/m3. Nejčastější rozměr sádrovláknité desky je 12,5 x 1 250 x 2 000 mm.
Druhy sádrokartonových desek
Sádrokartonové desky jsou snadno opracovatelné a neobsahují formaldehyd, jsou tedy zdravotně nezávadné. V dřevostavbách jsou často využívány, protože zvyšují tepelnou akumulační schopnost domu a jsou schopné přijímat i vydávat vzdušnou vlhkost, čehož využívají jak difúzně otevřené, tak uzavřené konstrukční
Na začátku montáže sádrokartonu je potřeba navrhnout a rozměřit budoucí příčky včetně umístění případných dveří. Vodováhou rozměřte kolmost stěn a narýsujte ji na stávající zeď. Konstrukci příčky tvoří sádrokartonové desky připevňované na nosný rošt z ocelových tenkostěnných pozinkovaných profilů nebo na rošt dřevěný, vyplněný deskami z minerálních vláken. Provázkem či pravítkem vyměřte stopu příčky na podlaze a pomocí olovnice a vodováhy přeneste linii na stěny a strop.
Abyste docílili optimální zvukové izolace, nalepte na ocelový U profil těsnicí pásku a podle vyznačené rysky na podlaze jej připevněte zatloukacími hmoždinkami (cca 80 cm od sebe). Profily poté přivrtejte pomocí natloukacích hmoždinek příslušné délky dle povahy zdiva. Hmoždinky se kotví do každého připraveného otvoru v profilu.
Nyní postavte CW profily do UW profilu v rozteči 62,5 cm a zafixujte je samořeznými šroubky (LB 3,5 x 9,5 mm) tak, jak je to popsáno v návodu na montáž sádrokartonu.
Po kontrole stability nosného roštu příčky můžete začít s osazováním sádrokartonových desek. Na nosnou konstrukci připevněte desky pomocí šroubů (přibližně po 25 cm). Sádrokartonové desky musí k sobě těsně doléhat. Nezapomeňte na potřebné výřezy pro zásuvky a vypínače a připravenými otvory v CW profilech protahejte kabely pro elektroinstalaci.
Sádrokartonovou desku můžete řezat buď pilkou s jemnými zuby, nebo v místě dělení naříznout ostrým nožem až do hloubky 2–3 mm. Po podložení hranolem ji jemně ohněte a deska se v naříznuté hraně zlomí. Hrany desek pak přebruste brusným papírem. Další možný postup je, že se k provádění rovných řezů nařízne povrch desky podél nějaké podložky (ocelová lišta) nožem a pak se opatrně odlomí. Kartonová vrstva na zadní straně se následně oddělí nožem. Hrany řezu lze uhladit hoblíkem na hrany. Řezání desek lze provádět také pilkou ocaskou nebo děrovkou. K dosažení rovných řezů používejte vodicí lištu.
Nyní můžete vyplnit příčku izolačním akustickým materiálem a opláštit druhou stranu příčky sádrokartonovými deskami stejně jako první stranu. V místě styku příčky se stropem nebo stěnami použijte papírovou nebo skelnou pásku.
Spáry mezi deskami, poškozená místa a hlavičky šroubů musíte důkladně zatmelit a po vytvrdnutí tmelicí sádrové hmoty přebrousit. Po vytvrdnutí tmelu přebruste spáry brusnou mřížkou a přetmelte finálním tmelem. Po následném vytvrzení znovu lehce přebruste. Přechod mezi příčkou a zdivem zatmelte akrylovým přetíratelným tmelem. V tuto chvíli, pokud jste postupovali podle návodu na montáž (ten dodává každý výrobce sádrokartonových desek), je vaše příčka hotova a můžete stěnu tapetovat, obkládat, natírat či malovat. Je zakázáno používat jakékoliv prvky obsahující vápno, vodní sklo a silikáty, nevhodné jsou také disperzní silikátové barvy.
Vruty do sádrokartonu bezproblémově usadíte do sádrokartonové desky díky křížové drážce a propracovanému závitu. Ten je jednoduchý a používá se též pro montáže do dřeva. Výhodou těchto vrutů je, že nemusíte předvrtávat. Pro použití při montáži cementopískových desek můžete použít speciální vruty s dvojitým závitem. Na trhu jsou například tyto vruty:
samovrtný vrut se zápustnou hlavou, drážkou a vrtákem na špičce
se zápustnou hlavou, drážkou a dvouchodým závitem
se zápustnou hlavou, drážkou a jednochodým závitem
s dvouchodým závitem, rámovou hlavou a drážkou
s jednochodým závitem, rámovou hlavou a drážkou
se zápustnou hlavou, drážkou, břity, dvouchodým závitem a tvrzeným hrotem
Nejprve je třeba odstranit starou malbu, povrch zasádrovat, vybrousit, napenetrovat a teprve potom nanést barvu. U sádrokartonů se postupuje obdobně. Spoje se zasádrují, přelepí páskou a obrousí se. I v tomto případě je základem povrchových úprav penetrace, a teprve potom se nanáší barva.
Při této práci není přílišný rozdíl mezi stěnami ve starší bytové zástavbě a v panelových domech. U starší omítky najdeme výrazné stopy po skobách, skobičkách a hřebících. Stěnu také musíme zbavit prachu a neudržitelných kousků malby. Jestliže chceme, aby stěny po dekorativní úpravě vypadaly opravdu dobře, musíme všechny povrchové nerovnosti odstranit.
Před nanesením nového nátěru je třeba vyhladit povrchové nerovnosti stěrkovými hmotami, které se od sebe liší podle podkladu. Velké nerovnosti odstraníme hrubým štukem, menší sádrou. Chceme-li mít stěny opravdu hladké, použijeme k jejich vyhlazení stěrkovou hmotu nebo sádrovou omítku, která se nanáší ocelovým hladítkem. Může se snadno vyhladit až do takzvaného sádrokartonového efektu. Jednou z hlavních výhod sádrových omítek a stěrek je to, že se nemusí ve finále přebrousit. Pouze se navlhčí a hladkou houbovou stěrkou se dorovnají případné nerovnosti. Broušení za sucha s tvorbou prachu tak úplně odpadá.
Když máte připravené stěny, můžete začít s malováním.
Před montáží sádrokartonových stropů je potřeba prověřit půdorysné rozmístění instalací a vzduchotechniky v dutině podhledu s ohledem na možnost kotvení podhledu. Dále zkontrolovat umístění vývodů elektroinstalace v ploše podhledu a elektroinstalačních skříněk v dutině podhledu a v obvodových stěnách. Zhotovit výškové vytyčení podhledu pomocí laseru nebo značkovací šňůry. Stanovit úroveň konstrukce, přičemž se musí zohlednit tloušťka opláštění. Musí se prověřit podmínky pro požární odolnost některých podhledů, nebo zda nebude odporovat výška uvažovaných svítidel s výškou dutiny v místě, kde se budou svítidla nacházet. Je nutné zkontrolovat i výšku a polohu zabudovaných konstrukcí v dutině podhledu a členění navazujících obvodových konstrukcí (výška nadpraží oken a dveří, nadsvětlíky, výustky vzduchotechniky a podobně). Vytyčit a označit polohu případných revizních dvířek nebo revizních vstupů. V neposlední řadě rozměřit místa na upevnění nosných závěsů podhledů s ohledem na povahu nosné konstrukce stropu a dovolené rozestupy závěsů a nosných profilů podhledu.
Na UD profily se před osazením aplikují samolepicí napojovací těsnění. Potom se připevní k následným vertikálním konstrukcím pomocí plastových natloukacích hmoždinek nebo jiných vhodných připevňovacích prostředků dle druhu obvodových konstrukcí. V případě, že je obvodovou konstrukcí sádrokartonová příčka, lze na ni připevnit UD profil rychlošrouby TN, ale pouze v místech, kde pod sádrokartonem probíhají uchytávací CW profily příčky. K příčkám opláštěným sádrokartonovými nebo sádrovláknitými deskami se dá připevnit UD profil pomocí šroubů do opláštění příčky, nezávisle na poloze CW profilů příčky. V případě potřeby dilatační či úplné nezávislosti podhledu od okolních svislých konstrukcí se UD profily na obvodové stěny podhledu nemontují. Závěsy do nosného stropu je třeba ukotvit vhodnými upevňovacími prostředky. Do betonových nosných stropů se používají ocelové hmoždinky. Na nosné kotvení podhledů k nosnému stropu nesmějí být použity plastové hmoždinky. Na kotvení podhledů do dřevěných trámů lze použít šrouby do svislých závěsů s plochou hlavou (FN).
Montážní CD profily (tedy profily, ke kterým se montují desky opláštění) jsou připevněny k nosnému stropu prostřednictvím přímých závěsů nebo stavebních třmenů. Spoj profil – závěs je upevněn dvojicí šroubů do plechu. Spoj závěs – nosný strop lze zhotovit buď jednou ocelovou hmoždinkou do betonového nosného stropu, nebo dvěma šrouby typu FN do dřevěných nosných prvků stropu.
Zavěšený podhled na křížovém roštu se montuje na nosné CD profily, to znamená, že profily tvořící horní vrstvu křížo
Podle materiálu, z něhož je postavená zeď, použijte vhodný přístroj. Platí základní pravidlo: čím silnější motor, tím větší rozsah použití. Na lehčí práce stačí akumulátorový šroubovák, třeba při vrtání do sádrokartonu a pórobetonu. U klasického zdiva si sice s akupřístrojem poradíte taky, ale vhodnější je zvolit výkonnější příklepové vrtačky.
Nejprve je potřeba zvolit správný vrták, a to podle toho, do kterého materiálu budete vrtat. Vždy se snažte vybrat vrták určený do materiálu, který chcete vrtat. Problém nastane u plastů, gumy. Žádné vrtáky na plasty se nevyrábí, proto se k jejich vrtání používají vrtáky do dřeva, na vrtačce se ale sníží otáčky motoru, aby se netavily okraje díry. Při vrtání hlubších děr do plastů je dobré dělat kratší přestávky, aby díra vychladla a vrtání bylo plynulé, bez otřepů na okrajích.
Nejčastěji se vrtají díry kolmo k vrtané ploše. To znamená, že se vrtačka musí držet pokud možno svisle. Na menších součástkách nebo na prknech a deskách toho lze dosáhnout pomocí stojanu na vrtačku. To je velice užitečná pomůcka, kterou je určitě dobré si pořídit. Lze na ní nastavit i hloubku díry, takže vám odpadá její zdlouhavé přeměřování. Když stojan nemáte nebo když vrtáte do zdi, musíte vrtačku držet kolmo od oka. Chce to trochu cviku, ale zas tak těžké to není. Když jste na vrtání dva, tak jeden může vrtat a druhý kontrolovat kolmost. Místo pro vrtání si označte křížkem. Aby vrták do zdi nepronikl našikmo, vždy nasaďte špičku vrtáku kolmo k povrchu a pak spusťte přístroj. Teprve až se vrták pevně opře, začněte na přístroj tlačit. Když potřebujete otvor s větším průměrem, vytvořte díru nejprve menším vrtákem, poté nasaďte větší a otvor rozšiřte a prohlubte.
Při vrtání pod úhlem je práce složitější. Například si zkuste položit vedle vrtačky dřevěný špalík seříznutý na požadovaný úhel a řídit sklon podle něj, nebo to prostě musíte odhadnout.
Vrtačkou v žádném případě v díře neklepejte ze strany na stranu ani na vrtačku netlačte. Vrtání tím jednak příliš neurychlíte a ještě zničíte vrták. Jedinou výjimkou je vrtání do zdi příklepem, ale to se používá spíše jako záchranná brzda, protože když nepřitlačíte, tak příklep nefunguje.
Hloubku děr můžete přeměřovat několika způsoby. Když máte stojan, tak si ji můžete přímo nastavit, dále se prodávají různé prstence, které se šroubují na vrták, nebo mají vrtačky v příslušenství měrné tyče, které se uchycují přímo na tělo vrtačky. Pokud ale nic z toho nemáte, můžete si pomoci šuplérou nebo dřevěnou špejlí a pravítkem.
Během vrtání používejte ochranné brýle a rukavice. Pro příklepové vrtačky existuje jako příslušenství speciální odsávací zařízení, které zachycuje prach už během vrtání. Jako alternativu můžete pod otvor přilepit sáček nebo přeložený arch papíru se zahnutými růžky. Kromě toho byste měli podlahu pod otvorem zakrýt lepenkou či fólií. Můžete také poprosit pomocníka, aby pod otvorem přidržel hadici zapnutého vysavače, raději ale ne domácího, na stavební prach jsou speciální průmyslové.
Při vrtání do zdiva je nejdůležitější rozhodnout se, budete-li vrtat s příklepem nebo bez příklepu. Do betonu a kamene je potřeba vrtat s příklepem, absolutně nejvhodnější jsou k tomu proto vrtací kladiva. Do cihly se vrtá také s příklepem a je jedno, použijete-li kladivo nebo vrtačku. Problém s příklepem a tvrdostí materiálu pak nastává u porothermu, sádrokartonu, obkladaček a dlaždic, které jsou podobné cihle, ale tažené nebo dírkaté. Je nutné zdůraznit, že vrtačka je opravdu nevhodná pro vrtání betonu. Sice kroutí vrtákem velmi rychle, ale nemá tak silný a pro beton potřebný příklep jako vrtací kladivo. Navíc nepříjemně „mlátí“ s obsluhou. Vrtací kladivo, patent společnosti Bosch, oproti tomu využívá díky pístu uvnitř mechanismu takzvaného aktivního příklepu (vrtačka má pasivní příklep – tlak se generuje díky síle vrtajícího). Kladivo s velkým výkonem a mnohem silnějším úderem než vrtačka tluče do materiálu samo bez námahy toho, kdo ho drží. Kladivo je navíc vybaveno momentovou spojkou, která odpojí vrták od motoru v okamžiku, kdy se zasekne v materiálu.
Vrtáky do zdiva, které mají tvrdokovový břit, se liší kvalitou zpracování a typem stopky, kterou jsou uchyceny ve vrtačce či kladivu. Je tedy důležité zvolit správný vrták podle stavebního materiálu, do kterého budeme vrtat – armovaný beton, beton a kámen, cihlová zeď. Pro vrtačky s klasickým sklíčidlem mají vrtáky válcovou nebo ve výjimečných případech šestihrannou stopku. Do vrtacích kladiv se upínají rychloupínacími sklíčidly SDS-plus, do těžkých kladiv pak SDS-max, do strojů SDS-quick. Tyto vrtáky mají podélné drážky pro vedení a pojištění vrtáku.
Vrtáky do betonu a cihly mají napájenou tvrdokovovou špičku se střechovitě broušeným hrotem. Tento typ vrtáku vrtá tím, že hrotem drtí vrtané zdivo a otáčky jsou pak potřeba jen na odvádění drtě z otvoru. Problémem pro kvalitní vrtáky není ani občasné navrtání armovacích želez. Profesionálové pro vrtání armovaného betonu používají čtyřbřité vrtáky, které jsou sice pomalejší, ale minimalizují riziko zaseknutí v materiálu.
Pro vrtání bez příklepu stavebních hmot, jako je porotherm, sádrokarton nebo obkladačky se používají extrémně tvrdé „multiconstruction“ vrtáky. Vrták má také tvrdokovovou destičku, ale jiný tvar břitu než vrták do betonu. Není určen k příklepovému vrtání s velkým úderem, ale k postupnému odškrabávání materiálu. Při větším výkonu a v tvrdších materiálech se může přehřát a otupit, je proto dobré namáčet břity do nádobky s olejem. „Multiconstruction“ vrták provrtá cokoliv, ideální je také na rámy plastových oken, které se skládají z mnoha různě tvrdých materiálů.
Papírový stromeček se vyrábí technikou točeného pletení. Je několik možností, jak stromek plést. Můžeme ho plést seshora i zdola, podle nějaké formy i bez ní.
Vezmeme si čtvrtku, ze které si stočíme jehlan, který slepíme izolepou a zastřihneme spodní část do roviny. Jak bude vysoký jehlan, tak bude zhruba vysoký stromeček. Kopyto se používá proto, aby měl stromeček pravidelný tvar. Podle stočení čtvrtky si můžeme nachystat stromeček vysoký a štíhlý, nebo malý a baculatý. Pak vezmeme připravené ruličky (viz návod výše), které nalepíme izolepou z vnitřní části jehlanu. Zapustíme je asi 3 cm hluboko. Rozestup ruliček (a tím hustota) závisí na tom, jak moc chceme mít stromek hustý a vysoký a na poloměru oplétaného předmětu. Pro inspiraci je rozestup mezi jednotlivými ruličkami cca 4 cm při poloměru jehlanu 9 cm. Ruličky pak ohneme směrem ven, aby byly k oplétanému předmětu kolmo.
Přidáme jednu pomocnou ruličku, kterou položíme přes jakoukoli jinou (nebo tu pomocnou můžeme mít už vlepenou těsně vedle nějaké ruličky). A začneme plést klasické točené pletení. Podle oplétaného předmětu nám pletení drží přesně tvar. Při pletení musíme ruličky trochu více utahovat, abychom pletli přesně podle předmětu, který se nám zužuje. Až dopleteme ke špičce, můžeme buď jednotlivé ruličky ustřihnout a přilepit přes sebe, nebo je jednoduše svázat a nechat trčet nahoru.
Na ně pak můžeme přidělat nějakou ozdobu jako špici stromku. Nakonec odlepíme spodní části ruliček ze čtvrtky a můžeme je buď ohnout dovnitř a přilepit, nebo na ně nastavit další ruličky a plést dál dolů (a tím stromeček zvětšovat).
Pak už jen zbývá stromeček ošetřit lihovým nebo vodním mořidlem na dřevo, natřít nebo nastříkat vodovými barvami či roztokem potravinářské barvy, barvy na vejce či na látku a přelakovat (Sportakrylem, který je vhodný i na hračky). Lze také natřít pouze barvou, třeba Balakrylem.
V kastrolu si rozehřejeme přepuštěné máslo s trochou oleje. Vmícháme do něj hladkou mouku a připravíme světlou jíšku. Do hotové jíšky prudce a najednou vlijeme vývar. Důležité je jíšku rychle a důkladně míchat. Pak vše vaříme, dokud se nerozvaří případné hrudky. Základ koprové omáčky ztlumíme a pak do něj pomalu vléváme mléko. Pokud je omáčka příliš řídká, rozmícháme ve smetaně trochu hladké mouky a vlijeme ji do omáčky. Pokud je hustota dostatečná, vlijeme smetanu samotnou. Omáčku převaříme a přidáme kopr. Nakonec omáčku podle chuti osolíme, lehce opepříme a ochutíme cukrem a octem. Omáčku podáváme s knedlíky a vařeným vejcem.
Montážní pěna nízkoexpanzní se používá pro speciální montáže, u nichž je nutná vyšší hustota vytvrzující pěny a minimální expanze (méně nabývá). Jedná se o lepení parapetů, schodišťových podstupnic, prahů a podobně. Je vhodná i pro vyplňování běžných spár při montáži dveřních zárubní a okenních rámů. Po aplikaci se vyznačuje minimální rozpínavostí (méně než 50 %). Tepelná odolnost po vytvrdnutí je -40 až +90 °C. Zařezávat můžete dle velikosti spáry po 30–60 minutách.
Když včela pryskyřici odkousne, zpracuje ji kusadly, čímž ji obohatí o výměšky svých žláz, a zformuje ji do kuličky, kterou přilepí do pylového košíčku. S takto zformovanou propolisovou kuličkou neboli rouskou odletí včela zpět do úlu, kde jí ostatní včely pomohou s okusováním propolisu, protože ona sama si propolisovou rousku nedokáže odstranit. I tyto včely zpracují propolis svými kusadly, obohatí ho opět o výměšky svých žláz a ihned použijí. Včely využívají propolis k potírání vnitřních částí úlu a plástů (dezinfekce), k utěsňování trhlin a otvorů, utěsnění česna a k mumifikaci mrtvolek (včelích, ale i vetřelců).
Propolis jakožto látka pryskyřičné povahy lehce taje, při teplotách nad 45 °C se stává lepivým až gumovým, bod tání se v průměru pohybuje kolem 60–70 °C, chladem pak propolis křehne a tuhne. Vůně je pryskyřičná, chuť trpká a hořká; hustota je 1,112–1,136 g/cm3.
Složení propolisu je velice proměnlivé a patří sem: látky pryskyřičnaté povahy (cca 50 %), vosky a mastné kyseliny (cca 30 %), éterické oleje (10 %), pyl (5 %), ostatní složky (5 %, minerální látky, vitamíny, cukry).
Ingredience: 160 g rajčatového protlaku, 3 lžíce másla, 500 g mletého masa, 1 balíček lasagní, 1/2 sáčku koření na špagety Vitana, 3 lžíce hladké mouky, pepř, kečup, cukr, sůl, strouhaný sýr, olej, mléko, máslo na vymazání formy
Postup: Nejprve si připravíme omáčku – mleté maso prudce osmahneme na trošce oleje, zasypeme kořenící směsí na špagety, přidáme rajčatový protlak, krátce promícháme a zalijeme horkou vodou. Přidáme trochu kečupu, cukru a zahustíme hladkou moukou rozmíchanou v trošce vody. Necháme 20 minut provařit. Poté si připravíme lasagne. Máme-li ty, co se předem nemusí vařit, je lepší, je-li omáčka trochu řidší. Lépe se částečně vsákne do těstovin.
Omáčka: Na másle si připravíme světlou jíšku, tu na chvíli odstavíme z plotny a zalijeme ji horkým mlékem. Pak opět dáme na plotnu a za stálého míchání necháme zhoustnout do požadované konzistence. Když nám bude hustota bešamelu vyhovovat, dochutíme omáčku solí, pepřem, eventuálně strouhaným muškátovým oříškem.
Připravíme si zapékací nádobu, tu vymažeme máslem a dno vyložíme připravenými lasagnemi. Na ně nalijeme omáčku s mletým masem a na ni část bešamelu. Opět poklademe těstoviny a vrstvy stále opakujeme, pokud máme suroviny. Poslední vrstvu nám tvoří lasagne hustě posypané strouhaným sýrem. Zapékáme v mírně vyhřáté troubě asi 20–30 minut.
Svazenka vratičolistá (Phacelia tanacetifolia) je rychle rostoucí a výnosná meziplodina pro využití na píci a na zelené hnojení. Skýtá více živinného humusu než vytrvalého a procesy tlení reziduí u ní probíhají rychleji než u ostatních rostlin na zelené hnojení.
Je využívaná jako meziplodina z hlediska boje proti plevelům. Ranější výsev (počátek července) po 70 dnech poskytuje 67,4 t na 1 ha hmoty a pozdější (počátek srpna) 164,5 t na 1 ha veškeré hmoty.
Mezi včelaři je svazenka oblíbená jako vynikající medonosná plodina. V poslední době nachází uplatnění také na svažitých pozemcích jako protierozní plodina, která se přes zimu ponechá na poli a na jaře se do ní vysévají zrniny nebo kukuřice na siláž.
Sklizeň zelené hmoty je možná již za 60 dnů po vysetí a skončit by měla nejpozději 10 dnů po začátku kvetení, protože v té době se již prudce zhoršuje kvalita píce. Píce svazenky má dobrou nutriční hodnotu a je ceněna pro vysoký obsah popelovin. Je doporučována jako vhodná meziplodina po okopaninách od poloviny srpna.
Osivo
Svazenka se seje do hloubky 1,5 až 2 cm, hustota setí je 100 až 300 g na 1 ar (100 m2).
Doporučená spotřeba osiva svazenky vratičolisté je obvykle 10 až 20 kg na hektar. Pro menší plochy se uvádí množství 1 kg na 600 až 800 m². Pro usnadnění výsevu je možné semena smíchat s pískem.
Za zcela ideální se považuje nepřerušovaný provoz ionizátoru. Ovzduší nelze vyčistit nebo ionizovat do zásoby. Vzduch se čistí a obohacuje lehkými zápornými ionty pouze po dobu provozu ionizátoru, po jeho vypnutí jeho efekt během několika minut vymizí.
Přístroj by měl být umístěn minimálně půl metru od nejbližšího pevného povrchu – stěny nebo nábytku – a směrován tak, aby se vyrobené ionty k člověku dostaly. Mezi ionizátorem a exponovanou osobou by neměla být pevná překážka. I tak záleží na materiálech, které jsou v interiéru užity (stavební, dekorační a zařizovací), kolik lehkých, uměle vyrobených iontů vlastně ve vzduchu místnosti zůstane, neboť je některé materiály více a některé méně pohlcují. Takzvané prostorové (bytové) ionizátory se montují napevno na strop nebo zavěšují do prostoru. Mohou být součástí lustru.
K ionizaci je nutné atomu nebo molekule dodat určitou energii, energie musí být dostatečně velká, aby nejvolněji vázaný elektron na okraji oběžné dráhy kolem jádra překonal ionizační potenciál a uvolnil se do prostoru. Protože 4/5 plynných molekul ve vzduchu tvoří dusík, je největší pravděpodobnost, že ionizující energie bude předána molekule dusíku. Odtržením elektronu z obalové dráhy vznikne kladný iont dusíku a volný elektron. Ten není schopen sám existovat a předává své elementární kvantum elektřiny jinému neutrálnímu atomu nebo molekule. Základem záporných iontů je molekula kyslíku, má stejně jako -OH skupina vody největší afinitu k elektronům. Vodní pára v ovzduší je tedy druhým hlavním zdrojem záporných iontů. Ionizovaná molekula kyslíku pak dále disociuje na atomární iont kyslíku a na neutrální atomární kyslík, který dále reaguje buď s dusíkem, nebo s další molekulou kyslíku. Vznikají tak oxidy dusíku a ozón. Ozon je velmi silný oxidant a je ideální jako čisticí a dezinfekční prostředek (využití k ošetření potravin a čištění vody), odstraňuje zápachy ze vzduchu, využívá také v ozonoterapii.
Ionizátor je vlastně zdroj vysokého napětí zakončený ostrým hrotem, ze kterého vyletuje do vzduchu řádově bilion elektronů každou sekundu. Schéma zapojení je patrné z přiložených obrázků plošného spoje. Jde o zdvojený kaskádní Delonův násobič, který svými 21 stupni vyrobí ze střídavého síťového napětí 21násobek amplitudy (asi 6 500 V na hrotu). Na hrotu je sice vysoké napětí, ale přes odpory ionizátoru prochází jen zanedbatelný proud, dotknutí hrotu je proto naprosto neškodné. Do ionizátoru je připojena fáze (modrá) a nulový vodič (žlutozelená). Nulový vodič síťového rozvodu je vodivě spojen například s vodovodním potrubím, a je tudíž na stejném potenciálu jako váš dům a zbytek zeměkoule, uzemnění přímo do zásuvky jím lze tedy nahradit. Hustota elektronů na hrotech je tak velká, že opouštějí hrot vzduchem, což je pro ně za jiných okolností cesta značně neschůdná. Tímto způsobem byly elektrony donuceny dostat se do vzduchu, kde se již dále pohybují podle sil na ně působících dle přírodních zákonů a nachytávají se na molekuly ze vzduchu.
Technologický postup: Mleté maso a nakrájenou cibuli osmahneme na pánvičce na olivovém oleji. Do hrnce si dáme rajčatovou pastu a česnek, přidáme mleté maso, koření a chvíli povaříme. Podáváme se špagetami a strouhaným sýrem.
Boloňská omáčka ingredience: 400 g směsi mletého vepřového masa, 2 lžíce oleje nebo sádla, 1 cibule, 1 snítka řapíkatého celeru, 1 větší mrkev, 70 g rajčatového protlaku, sůl, mletý pepř
Technologický postup: Oloupejte cibuli a řapíkatý celer a oškrábejte mrkev. Vše nakrájejte na drobné kostičky. Ve větší pánvi začněte rozehřívat olej, vhoďte do něj mrkev, osolte špetkou soli a na středním plameni za občasného míchání nechte dvě minuty trochu změknout. Přidejte cibuli a celer a další dvě minuty pozorně míchejte. Vše by mělo trochu změknout, ale nikoli zhnědnout. Zvyšte plamen, přidejte maso a zprudka ho osmahněte. Větší hrudky masa vařečkou rozdělte nebo rozmáčkněte, aby se rychleji opeklo. Jakmile se šťáva vydusí a maso se konečně začne opravdu opékat a přichytávat ke dnu pánve, malou chvíli ho nechte. Teprve až bude hrozit nevyhnutelným připálením, přidejte protlak. I ten se musí trochu osmahnout v tuku a změnit barvu z červené na rezavou, takže pokračujte v míchání ještě asi minutu – změna barvy vám určitě neunikne. Zalijte zhruba 200 ml vroucí vody, případně více nebo méně, každopádně tak, aby hustota vznikající omáčky v pánvi už trochu připomínala známý výsledek. Osolte a opepřete podle chuti. Ztlumte plamen na minimum, zakryjte poklicí a nechte omáčku jen lehce pobublávat následujících 90 minut. Občas promíchejte nebo doplňte odpařenou tekutinu. Omáčku znovu ochutnejte a dolaďte solí.
Ingredience: 400 g směsi mletého hovězího a vepřového masa, 2 lžíce olivového oleje, 1 středně velká cibule, 1 snítka řapíkového celeru, 1 větší mrkev, 2 vrchovaté lžíce rajčatového protlaku, 300 g rajčat, sůl, mletý pepř, česnek, voda
Technologický postup: Oloupejte cibuli, řapíkový celer a mrkev oškrábejte. Vše nakrájejte na drobné kostičky. Ve větší pánvi začněte rozehřívat olej, vhoďte do něj mrkev, osolte špetkou soli a na středním plameni za občasného míchání nechte dvě minuty trochu změknout. Přidejte cibuli a celer a další dvě minuty pozorně míchejte. Vše by mělo mírně změknout, ale nikoli zhnědnout. Zvyšte plamen, přidejte maso a zprudka ho osmahněte. Větší hrudky masa vařečkou rozdělte nebo rozmáčkněte, aby se rychleji opeklo. Jakmile se šťáva vydusí a maso se konečně začne opravdu opékat a přichytávat ke dnu pánve, malou chvíli ho při tom nechte. Teprve až bude hrozit nevyhnutelným připálením, přidejte protlak a nakrájená rajčata na malé kousky. Nechte trochu osmahnout v tuku. Zalijte zhruba 200 ml vroucí vody, případně více nebo méně – každopádně tak, aby hustota vznikající omáčky v pánvi už trochu připomínala známý výsledek. Osolte, opepřete podle chuti. Ztlumte plamen na minimum, zakryjte poklicí a nechte omáčku jen lehce pobublávat následujících 90 minut. Občas promíchejte nebo doplňte odpařenou tekutinu. Omáčku znovu ochutnejte a dolaďte solí, pepřem, přidejte rozmačkaný česnek a oregano. Podávejte společně se špagetami, které uvaříte podle návodu, vše posypte parmazánem.