Ionizátor do auta čistí a osvěžuje vzduch v automobilu a tím přispívá ke zpříjemnění prostředí v autě při řízení.
Ionizátor pro automobily obohacuje vzduch v automobilu zápornými ionty, redukuje zápach, odstraňuje ze vzduchu prach a čistí vzduch, a to v patnáctiminutových cyklech. Je konstruován pro 12V/DC zásuvku autozapalovače.
Pokud patříte mezi lidi, kteří si rádi v autě zapálí cigaretu, často převážíte zvířata nebo pokud prostě toužíte po čistém vzduchu v autě bez nežádoucích pachů, vyzkoušejte ionizátor. Pracuje s nejmodernějšími ionizačními technologiemi a pomáhá tak neutralizovat pachy, jako je například cigaretový kouř, výfukové plyny, zvířecí nebo jiné nepříjemné pachy, vytvářením záporně nabitých iontů zcela bez použití chemie. Ionizátor se jednoduše připojí do zásuvky autozapalovače a vzduch v kabině vašeho auta je rázem svěží. Díky funkci časovače se ionizátor po 15 minutách automaticky vypne.
Tento přístroj slouží k čištění a zlepšení kvality vzduchu v infrasauně. Ionizátor obohatí vzduch velkým množstvím záporně nabitých iontů (aniontů). Takovýto vzduch obohacený anionty připomíná vzduch ve vysokých horách nebo u moře či svěží a vyčištěný vzduch po bouřce. Ionizátor kyslíku zbaví znečištěný vzduch tabákového kouře, prachu, pylu květin a dalších nečistot. Infrasauna je tak ideálním přístrojem pro osoby, které trpí alergiemi, astmatickými potížemi a sennou rýmou.
Ionizátor horký vzduch, který vychází z fénu, hydratuje a tím zajistí, že vaše vlasy nebudou přesušené. Staré nebo laciné fény ionizátor nemají. U nich horký vzduch ohřátý přes topnou spirálu vlasy vysuší, a bohužel i přesuší. Dochází totiž nejen k odstranění přebytečné vody, ale i vody, kterou vlas potřebuje ke své hydrataci. Proto trend v oblasti vysoušení vlasů velí vybavovat fény ionizátory. Ty zajistí, že se přesoušení vlasů nekoná.
Pozor! Přístroj, který kupujete, si dobře prohlédněte. Asi tomu nebudete věřit, ale ne každý přístroj, který má tlačítko „ionizátor“, opravdu ionizuje.
Fény s ionizátorem, volbou teploty a výkonu nepatří k nejlevnějším. Značky, které se snaží jít poloprofesionální cestou, nabízejí fény v rozmezí 1 500 až 2 000 korun.
Ionizátory vzduchu mohou „ozdravit“ znečištěný vzduch v městském bytě, pomohou alergikům, zlepší krevní oběh, imunitu a působí proti depresi.
Pokud trpíte dýchacími potížemi, alergiemi či jinými civilizačními chorobami, naordinuje vám lékař v letních měsících nepochybně pobyt u moře. Nejpřirozenějším lékem je v tomto případě vzduch, konkrétně záporně nabité ionty v něm. Nemusí vás ovšem trápit žádná z těchto nemocí, abyste poznali, že takový pobyt udělá lépe i vám.
Vzduch v přírodě obsahuje kladné ionty (kationty dusíku) a záporné ionty (anionty kyslíku a páry). V čistém prostředí se udržuje přibližně shodný poměr iontů obou polarit. Člověk však svým působením tuto harmonii často narušuje. Zjištěné optimální množství iontů ve vzduchu je minimálně 1 000 až 1 500 na cm3, což splňuje přirozené klima v lesích a na horách. Ještě přípustné množství iontů je 200 až 250 na cm3. V bytech umístěných v centrech měst se však hladina aniontů pohybuje ještě níže, okolo 100 na cm3.
Domy z klasických stavebních materiálů (kámen, cihly či dřevo) kvůli své nízké vodivosti udržují přibližně stejný poměr iontů jako venku, asi o polovinu méně aniontů se nachází v panelové stavbě, v budově ze železobetonu se nevyskytují téměř žádné. Jejich množství se dále snižuje v prostředí, kde se shlukuje velké množství lidí, kde jsou v provozu počítače, televize nebo zářivky, kde je interiér vybaven předměty z umělých materiálů a plastů, kde je vzduch upraven klimatizací (proto se v autech a letadlech nenachází anionty téměř žádné) nebo kde je vzduch znečištěn cigaretovým kouřem.
V dnešní době je již téměř nemožné nemít ve svém okolí žádného alergika. Alergie jsou moderním onemocněním. Moderním v negativním slova smyslu, neboť ho nepřímo zapříčinila modernizace společnosti. Přírodním antihistaminikem se mohou stát právě záporně nabité ionty v ovzduší. Ty se po vdechnutí dostávají do krve, kde poté zvýšená koncentrace iontů v krvi působí jako regulátor látek zodpovědných za alergie či astma. Pro naše zdraví je příznivý i fakt, že vlivem aniontů dochází k likvidaci cigaretového kouře.
Umělá ionizace čistí vzduch a kromě toho, že ho činí čerstvějším, zbavuje ho také i velkého množství prachových částic. Ionizátory pracují na různých principech. V současnosti jsou nejrozšířenější přístroje kombinující čističku vzduchu s ionizátorem využívajícím takzvaný iontový vítr – vzduch je hnán kazetou přístroje, kde jsou prachové částečky pohlcovány a vzduch ionizován. Tento technologický princip je bezhlučný a nízkonákladový, čímž byly odstraněny nešvary jeho předchůdců.
Ionizátory jsou na trhu v mnoha variantách – ionizátory pokojové, stolní, st
Ionizátor dezinfikuje vodu v bazénu elektrolytickým dávkováním iontů mědi a stříbra. Právě měď je v tomto případě hlavním aktivním dezinfekčním prostředkem, díky čemuž se podstatně sníží spotřeba ostatní bazénové chemie. Voda v bazénu pak není cítit po dezinfekčních prostředcích.
Ionizátor pracuje zcela automaticky a výsledkem je krásně čistá a nezávadná voda bez škodlivých mikroorganismů a vodních řas. Toto speciální zařízení je možné použít jak u nových, tak u již provozovaných bazénů.
Molekuly aktivního kyslíku produkované ionizátorem mají účinnou vlastnost omezovat reprodukční schopnosti bakterií a virů, díky kterým se potraviny rychleji kazí. Použitím ionizátoru do lednice tak pomůžete nejen uchovat potraviny déle čerstvé, ale též neutralizovat vznikající pachy.
Ionizátor je určen do ledniček o max. objemu 250 litrů, ve kterých vytváří aktivní kyslík neboli ozon (v normami povolených hodnotách, tedy nižších než 0,05 ppm), neutralizující reprodukční schopnost bakterií a virů, čímž pomáhá udržet čerstvost a kvalitu potravin. Také pomáhá při eliminaci škodlivin a nepříjemných pachů. Ionizátor je vybaven malým počítačem, který si automaticky reguluje čisticí cyklus. Napájení obstarávají baterie, které vydrží až 150 dní provozu.
Standardní koncentrace ozonu dokáže během 3 hodin zlikvidovat až 96 % různých mikroorganismů jako E-coli či Bacillus pyocyaneus. Ozon navíc rozkládá i jedovaté pesticidy na povrchu potravin, přičemž zachovává jejich nutriční hodnoty a vitamíny.
Většina čističek vzduchu vypouští ozon. I těch několik miligramů této molekuly, které zařízení za hodinu vyrobí, často vede k tomu, že jeho hladina přesáhne hodnotu, která ohrožuje zdraví. Astmatikům, aniž by je na to výrobce upozornil, pak může takové zařízení udělat ze života doslova peklo.
Většina těchto výrobků využívá principu elektrostatického vychytávání nabitých částeček vyskytujících se okolo nás. Nečistoty jsou odstraňovány tak, že se zachycují na kovových elektrodách.
Lékaři varují, že ozon, o kterém nemáme ani tušení, že jej dýcháme, může být příčinou poškození plic. Že nám může vyvolávat bolesti na prsou, kašel, zkrácení dechu, pocit nedostatku vzduchu, svírání v krku.
Před škodlivými účinky ozonu by se měli mít na pozoru zvláště ti, kteří mají nějaké chronické respirační onemocnění, jako je například astma. Na lehkou váhu nelze brát ani negativní účinek ozonu vedoucí ke snížené odolnosti organismu k infekcím. Riziko snížené imunity se netýká jen nemocných, postihuje i „zdravé“ lidi.
Pro ty z vás, kteří už doma pračku vzduchu máte, bude možná zajímavé vypátrat, jak je to s její produkcí ozonu. Mnohdy tento údaj výrobce neuvádí. Někdy se jím ale chlubí. Často je tento údaj uveden v jednotkách „ppb“ (parts per bilion) nebo v „ppm“ (parts per milion). Tyto jednotky nejsou v soustavě SI. Pro porovnání s údaji, se kterými operují zdravotníci, je třeba je převést. Zde jsou konverzní koeficienty: ozón [03]: 1 ppm = 2 mg/m3. Peroxyacetylnitrát: 1 ppm = 5 mg/m3.
Ozon je molekula tvořená třemi atomy kyslíku. Je to silné oxidační činidlo, u biologických látek působí dvěma směry, a to oxidací sulfhydrylových skupin a aminokyselin enzymů, koenzymů, proteinů a peptidů. A oxidací vícenásobně nenasycených mastných kyselin na peroxidy mastných kyselin.
Protože jsou buněčné membrány složeny z proteinů i lipidů, ozon je likviduje zcela spolehlivě. K poškození jsou zvláště náchylné buňky s velkým povrchem. Takové máme v plicích. Také plicní řasinkové buňky mohou být ozonem vážně poničeny. Místo řasinkových buněk se v poškozené tkáni objeví buňky dlaždicové. Ke zpětnému procesu změny dlaždicových buněk na řasinkové nedochází, a to dokonce bez ohledu na to, jak dlouho byly buňky působení ozónu vystaveny. Dýchat vzduch s ozonem tedy není nic, co bychom měli vyhledávat.
Ionizátor pracuje úplně na jiném principu, tudíž je velmi šetrný k lidskému organismu.
Ionizátory dokážou v místnosti vzduch z velké části vyčistit a obohacují ho o lehké záporné ionty. Tento proces má blahodárné účinky zejména na: imunitní systém, kardiovaskulární systém, alergiky, astmatiky a psychiku.
Při výběru ionizátoru je nejlepší obrátit se na profesionální odborníky na lékařské přístroje.
Ionizace vzduchu se provádí pomocí generátorů iontů – ionizátorů. Některé produkují ionty obojí polarity, jiné jsou konstruovány tak, aby kladné ionty byly ihned zachyceny a ovzduší bylo obohaceno pouze o ionty záporné, z hlediska biologického působení na člověka potřebné a žádoucí. Tyto přístroje pracují na různých principech. Nejčastěji vidíme ionizátory s koronovým výbojem. Emitorem (vyzařovačem) iontů je kovová jehla, která je umístěna tak, aby se vytvořené lehké záporné ionty snadno šířily do vzdušného prostoru. Kovový emitor vyžaduje občasnou údržbu (ostření), neboť se na jeho hrotu natavují nečistoty z ovzduší, hrot se tupí a produkce iontů klesá. Druhou skupinou jsou ionizátory s uhlíkovým vláknem. V současnosti představují nejnovější způsob produkce lehkých záporných iontů. Jejich emitor je tvořen vlákny čistého uhlíku. Při stálém výkonu neprodukuje škodliviny a nevyžaduje prakticky žádnou údržbu.
Ionty jsou elementárními nosiči náboje ve vzduchu, náboj mohou mít kladný nebo záporný. Je až zarážející, že o účincích iontů, respektive vlivu atmosférické elektřiny na živé organismy, tak málo víme.
Kladné ionty mohou být jednou z příčin potíží lidí, kteří pobývají v prostoru s jejich obsahem. Prováděly se experimenty, při nichž lidé inhalovali vzduch s kladnými ionty. Následně se u nich objevily bolesti hlavy, zvýšená únava, hučení v uších a závratě. Nedostatek záporných iontů také způsobuje pocit nepohody a dusna. Příliš mnoho kladných iontů způsobuje pocity deprese, letargie, bolesti hlavy a podobné potíže.
Záporné ionty mají vliv na zdraví a psychickou pohodu člověka. Vyšší koncentrace lehkých záporných iontů činí vzduch svěžejší, dýchatelnější a čistší, u astmatiků se snižují dýchací potíže. Atmosféra obsahující vysokou koncentraci záporných iontů má letální (smrtící) účinky na bakterie a v menších koncentracích alespoň snižuje jejich množení, tohoto se využívá v nemocnicích k urychlení hojení ran, kožních chorob a popálenin (podobné účinky má také stříbro a měď). Dále je dokázán vliv na krevní oběh člověka, zvýšení pH, růst albuminů a naopak snížení hladiny serotoninů, počtu leukocytů, pokles sedimentace, krevního tlaku. Záporné ionty dále stimulují myšlenkovou činnost a zlepšují paměť, roste duševní i fyzická výkonnost. Mají rovněž příznivý vliv na rostliny a hmyz, stimulují jejich růst.
Ovzduší, které nás kdekoliv venku i uvnitř budov obklopuje, je neustále více či méně ionizováno. Mluvíme o elektroiontovém mikroklimatu či o ionizaci vzduchu. Znamená to, že ovzduší obsahuje určité kvantum volných atmosférických iontů. Ionty jsou elektricky nabité molekuly, části molekul či molekulární shluky vzniklé ionizací plynných složek atmosféry. K ionizaci je potřebná ionizační energie. Na zemském povrchu působí její zdroje neustále, proto je v přírodě ovzduší v každém okamžiku ionizováno. Ovzduší elektricky neutrální se v přírodě nevyskytuje vůbec. Na tento stav je člověk dlouhodobě adaptován. Pro pocit komfortu prostředí je určitý počet atmosférických iontů nezbytný.
Kolem ionizátoru se po delším užívání usazuje jemný tmavý prach, proto kolem volných hrotů dejte třeba papír, který časem jednoduše vyměníte. Ionizátor v podstatě plní funkci miniaturního elektrostatického odlučovače prachu. Pokud se časem sníží blikání doutnavky, může to být zapříčiněno usazením prachu na koncích drátků v hrotu ionizátoru. Nejrychlejším způsobem k vyřešení tohoto problému je odstřihnutí konců drátku cca o 1 mm.
Za zcela ideální se považuje nepřerušovaný provoz ionizátoru. Ovzduší nelze vyčistit nebo ionizovat do zásoby. Vzduch se čistí a obohacuje lehkými zápornými ionty pouze po dobu provozu ionizátoru, po jeho vypnutí jeho efekt během několika minut vymizí.
Přístroj by měl být umístěn minimálně půl metru od nejbližšího pevného povrchu – stěny nebo nábytku – a směrován tak, aby se vyrobené ionty k člověku dostaly. Mezi ionizátorem a exponovanou osobou by neměla být pevná překážka. I tak záleží na materiálech, které jsou v interiéru užity (stavební, dekorační a zařizovací), kolik lehkých, uměle vyrobených iontů vlastně ve vzduchu místnosti zůstane, neboť je některé materiály více a některé méně pohlcují. Takzvané prostorové (bytové) ionizátory se montují napevno na strop nebo zavěšují do prostoru. Mohou být součástí lustru.
K ionizaci je nutné atomu nebo molekule dodat určitou energii, energie musí být dostatečně velká, aby nejvolněji vázaný elektron na okraji oběžné dráhy kolem jádra překonal ionizační potenciál a uvolnil se do prostoru. Protože 4/5 plynných molekul ve vzduchu tvoří dusík, je největší pravděpodobnost, že ionizující energie bude předána molekule dusíku. Odtržením elektronu z obalové dráhy vznikne kladný iont dusíku a volný elektron. Ten není schopen sám existovat a předává své elementární kvantum elektřiny jinému neutrálnímu atomu nebo molekule. Základem záporných iontů je molekula kyslíku, má stejně jako -OH skupina vody největší afinitu k elektronům. Vodní pára v ovzduší je tedy druhým hlavním zdrojem záporných iontů. Ionizovaná molekula kyslíku pak dále disociuje na atomární iont kyslíku a na neutrální atomární kyslík, který dále reaguje buď s dusíkem, nebo s další molekulou kyslíku. Vznikají tak oxidy dusíku a ozón. Ozon je velmi silný oxidant a je ideální jako čisticí a dezinfekční prostředek (využití k ošetření potravin a čištění vody), odstraňuje zápachy ze vzduchu, využívá také v ozonoterapii.
Ionizátor je vlastně zdroj vysokého napětí zakončený ostrým hrotem, ze kterého vyletuje do vzduchu řádově bilion elektronů každou sekundu. Schéma zapojení je patrné z přiložených obrázků plošného spoje. Jde o zdvojený kaskádní Delonův násobič, který svými 21 stupni vyrobí ze střídavého síťového napětí 21násobek amplitudy (asi 6 500 V na hrotu). Na hrotu je sice vysoké napětí, ale přes odpory ionizátoru prochází jen zanedbatelný proud, dotknutí hrotu je proto naprosto neškodné. Do ionizátoru je připojena fáze (modrá) a nulový vodič (žlutozelená). Nulový vodič síťového rozvodu je vodivě spojen například s vodovodním potrubím, a je tudíž na stejném potenciálu jako váš dům a zbytek zeměkoule, uzemnění přímo do zásuvky jím lze tedy nahradit. Hustota elektronů na hrotech je tak velká, že opouštějí hrot vzduchem, což je pro ně za jiných okolností cesta značně neschůdná. Tímto způsobem byly elektrony donuceny dostat se do vzduchu, kde se již dále pohybují podle sil na ně působících dle přírodních zákonů a nachytávají se na molekuly ze vzduchu.
Ozonový generátor přitahuje k molekulám kyslíku další atomy kyslíku. Ve vyšších koncentracích se ozon stává toxickým pro bakterie obsažené ve vzduchu a může tyto infekční organismy ničit. Ozon užívaný primárně k ničení virů, bakterií a plísní má pro lidské tělo důležitou funkci – okysličuje krev, zlepšuje krevní oběh a stimuluje tvorbu kyslíku v lidských tkáních. Obecně platí, že ozonovou terapií lze léčit řadu zdravotních problémů.
Ozon je molekula tvořená třemi atomy kyslíku. Je to silné oxidační činidlo, které reaguje prakticky se vším, s čím se dostane do styku. U biologických látek působí dvěma směry: oxidací sulfhydrylových skupin a aminokyselin enzymů, koenzymů, proteinů a peptidů. A oxidací vícenásobně nenasycených mastných kyselin na peroxidy mastných kyselin.
Protože buněčné membrány jsou složeny z proteinů i lipidů, ozon je likviduje zcela spolehlivě. K poškození jsou zvláště náchylné buňky s velkým povrchem. Takové máme v plicích. Jsou to buňky, přes něž dochází k výměně plynů a jimiž dýcháme. Také plicní řasinkové buňky jsou vážně ozonem poničeny. K jejich poškození dojde již po expozici ozonu při koncentracích 400 µg/m3 působících denně 8 až 24 hodin po dobu 7 dní. Místo řasinkových buněk se v poškozené tkáni objeví buňky dlaždicové. Ke zpětnému procesu změny dlaždicových buněk na řasinkové nedochází, a to dokonce bez ohledu na to, jak dlouhému vystavení působení ozonu tyto buňky byly. Dýchat vzduch s ozonem tedy není nic, co bychom měli vyhledávat.
Je zástupcem jednoho z mnoha druhů palem. Tato palma je bezkonkurenční v odstraňování amoniaku z okolního prostředí.
Botanický název – Rhapis excelsa
Lady Palma je vysoká pokojová rostlina, která je nenáročná na pěstování. Jde o keřovitou palmovou odrůdu, jejím charakteristickým rysem jsou hrudkovité listy ve tvaru dlaně, které ji dodávají na atraktivnosti. Tato rostlina se rozmnožuje pomocí podzemních oddenků. Ve volné přírodě roste v keřích, které vytvářejí příjemný stín. Tato odrůda byla kultivována tak dlouho, že její přesný původ je neznámý. Lady Palma je nejčastěji pěstovaným druhem palem v interiéru, vyžaduje polostín až stín a jedná se o elegantní pokojovou rostlinu, která tvoří vynikající ochranu pro svého uživatele. Listy rostliny jsou 30 cm dlouhé a 2,5 cm široké. Palma dorůstá do výšky cca 90 cm.
Rostlina potřebuje místo, které je světlé, ale není vystaveno přímému světlu. Palma roste jako shluk dřevin. Spodní listy opadají a vytváří na kmeni atraktivní bambusový vzhled. Rostlina se přesazuje každé 3–4 roky, má ráda menší obal a výrazně omezenou zálivku. Může být také pěstována i v misce pro bonsaje.
Pochází z jihovýchodní Číny.
Výška činí 3 metry ve venkovním prostředí, v interiéru dorůstá do výšky 90 cm.
Potřebuje jasné nepřímé světlo, příliš světla může rostlině způsobit žloutnutí listů.
Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou po celé roční období. Palmy jsou velmi citlivé na chemické látky ve vodě, což se projevuje zhnědnutím hrotů listů.
Vyžaduje střední až vysokou vlhkost.
Vhodné jsou průměrné teploty 16–24 °C v místnosti.
Půda: rašelina a mech v podobě substrátu pro pokojové palmy.
Hnojivo: běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny; přihnojování jedenkrát za měsíc.
Rozmnožování: rozdělením nebo semeny.
Zde je několik fotografií, kde je pěkně vidět Lady Palma.
Rubber Plant – Fíkus
Jedná se o rostlinu, která je známá spíše pod názvem fíkus. Její předností je odstraňování toxinů, především formaldehydu, ze znečištěného ovzduší.
Botanický název – Ficus elastica
Fíkus je tropická rostlina patřící do skupiny Meraceae, která se vyznačuje velkými, podlouhlými, lesklými, kožovitými listy a v zakrslé podobě je populární pokojovou rostlinou. Tyto rostliny se také nazývají „gumovníkové rostliny“. Ve volné přírodě dosahuje vzrůstu velkého stromu. Jedná se o populární pokojovou rostlinu s 20 cm dlouhými listy. Fíkus je velmi náchylný na plísně, které se vyskytují na listech rostliny, ale lze je jednoduše odstranit otřením napadených listů roztokem vody a mýdla.
Fíkus při pěstování v interiéru vyžaduje vyšší teplotu, velmi dobře
Obsah jedovatých látek je v rostlině proměnlivý – závisí na stanovišti, ročním období, klimatu, sušení rostlin, ale i denní či noční době. Účinnost toxických látek na jedince je závislá zejména na jeho stáří a zdraví, jinak působí jed na dítě a jinak na dospělého člověka, jinak také na osoby více senzitivní. Toxické látky bývají obsaženy v celé rostlině, často však ve vyšších koncentracích zvláště v některých jejích částech. Toxické metabolity působí toxicky až v dávkách přesahujících určitou mez, poté se stávají rostlinnými jedy. Toxické metabolity jsou často vysoce účinné biologicky aktivní látky, které jsou v malých dávkách potenciálně využitelné jako rostlinná léčiva.
Protože se mezi léčivými rostlinami vyskytují také rostliny jedovaté, netrhejte v žádném případě rostliny a nejezte plody, které neznáte! Sbírejte jen ty rostliny, které bezpečně poznáte!
Běžně se za jed považuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno, jedem je látka, která po vniknutí do těla v malém množství (nejvýše několik desítek gramů) vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky a určitým průběhem. Vždy jde o výsledek vzájemného působení organismu a jedovaté látky.
Konkrétní nejmenší množství jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická dávka. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením či smažením jejich jedovatost mizí nebo se snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. Rostlina může obsahovat buď jedinou jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů. Složení některých rostlinných jedů není dodnes známo. Například známý alkaloid morfin byl v opiu máku izolován již začátkem 19. století a uběhlo téměř sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika dalších desetiletí výzkumu zjistilo ještě asi 50 dalších alkaloidů a v podstatě dodnes není výzkum máku setého z tohoto hlediska uzavřen.
Jírovec maďal
Rostlina s latinským názvem Aesculus hippocastanum se někdy nazývá také koňský kaštan. Jde o opadavý, až 30 m vysoký strom s kmenem o průměru až 2 m. Borka je zpočátku hladká, šedohnědá, později až červenohnědá, odlupující se v malých šupinách. Pupeny velké, silně lepkavé, hnědé až červenohnědé. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě složené, 5 až 7četné, lístky přisedlé, obvejčité, na okraji pilovité, prostřední lístek větší než ostatní. Květy se objevují v květnu a
Odpočiňme si na chvíli od škůdců a pojďme k příjemnějšímu tématu: minule jsme si povídali o bílých moštových odrůdách. Mohli bychom v tom pokračovat?
Ano, ampelografie (= věda zabývající se popisem odrůd) je nedílnou součástí vinohradnictví. Dnes bych se chtěla zmínit o některých odrůdách ze skupiny modrých moštových. Opět jsem vybrala takové, které jsou buď méně známé, anebo nové, ale vždy něčím zajímavé.
První z nich je odrůda zvaná Jakubské. Asi vás bude zajímat, proč se jmenuje Jakubské. Bobule této odrůdy obvykle začínají zaměkat okolo svátku sv. Jakuba, který je v kalendáři zařazen koncem července. Jde o starou francouzskou odrůdu z rodiny Pinot, u nás pojmenovanou Rulandské, dříve Burgundské. Tato modrá moštová odrůda pravděpodobně vznikla přirozenou mutací z odrůdy Pinot noir, kterou u nás známe jako Rulandské modré. Naši předkové ji krásně pojmenovávali Roučí modré. Ale zpět k odrůdě Jakubské – ta tehdy nebyla zapsána v Listině povolených odrůd. Stalo se tak až v roce 2011, i když se pěstovala dávno před tím místně jako okrajová odrůda, dříve označovaná jako Burgundské modré rané. Jak z tohoto názvu vyplývá, patří mezi nejranější odrůdy. Kromě toho, že brzy dozrává, se vyznačuje ještě dalšími významnými vlastnostmi – je poměrně mrazuodolná a nesprchává. Ač má krátkou vegetační dobu, dosahuje dobrých kvalit. Sklízí se začátkem září, a v dobrých polohách dokonce už koncem srpna.
Hrozny odrůdy Jakubské
Z její ranosti ovšem plyne jedna nepříjemnost – bývá napadána hmyzem, zejména vosami, a také si na ní rádi pochutnají ptáci. Ale to je problém všech raných odrůd. Vína z ní vyrobená bývají jemná, hladká, harmonická, často s ovocnými tóny. Jejím jediným současným nedostatkem je, že se s ní málokdy potkáme na trhu s víny. Spíše bývá na vinařských soutěžích a ochutnávkách.
Jinou odrůdou, kterou považuji za zajímavou, je odrůda Agni.
Jak se to správně čte? Agny?
Ano, je to české slovo, autorem vytvořené z některých písmen v názvu rodičovských odrůd, proto se to čte podle pravidel češtiny – Agny. Je to odrůda českého původu a vyšlechtěna byla na šlechtitelské stanici v Perné, kde začali s křížením v roce 1973, a povolena byla v roce 2001. Šlechtitelé v jednotlivých šlechtitelských stanicích se v poměrně dlouhém období před rokem 1989 specializovali na různé šlechtitelské cíle a právě v Perné se zaměřili na to, aby vyšlechtili něco, co tu ještě nebylo: modré moštové odrůdy, která by vynikaly výrazným aromatem. Proto jako rodičovské páry byly vybrány odrůdy André, což je také modrá moštová odrůda českého původu (kříženec odrůd Frankovka a Sv
Vysoká cukernatost je příjemná a současně praktická pro uchovávání vína, ale co spotřebitel, to jiné chutě, někdo preferuje kyselinky, tak je asi dobře, že limity jsou dost dobře splnitelné.
Kdo určitě uvítá sladkou chuť, jsou děti, takže od moštových odrůd pro výrobu alkoholických nápojů přejděme k odrůdám stolním.
Ano, jak název napovídá, stolní odrůdy se konzumují jako ovoce; vína se z nich většinou nevyrábějí, i když bychom to klidně udělat mohli. Takováto vína by určitě neměla vysokou kvalitu, protože ta není ani v hroznech, ale byla by lehká a pitelná. Hodila by se na rychlou konzumaci.
Stolní odrůdy mají od moštových odrůd odlišné parametry. Hrozen má být atraktivní, velký, ne příliš hustý, aby se bobule příliš nedotýkaly, a často mívá rozvětvenou třapinu. Bobule jsou také velké, při zralosti všechny dobře vybarvené. Jejich dužnina, na rozdíl od tekuté dužniny u odrůd moštových má být masitá, chruplavá, s malým počtem semen. Kdo stolní hrozny, pochopitelně z dovozu, častěji kupuje, jistě si všiml, že některé odrůdy jsou bezsemenné, zatím tedy jen odrůdy zahraniční. Chuť stolních odrůd má být jemná, příjemně aromatická. U stolních odrůd nikdy nebývá dosaženo tak vysokých cukernatostí, jako u odrůd moštových.
Nejprve projděme odrůdy, zapsané ve Státní odrůdové knize, to znamená, že byly prozkoušeny v Ústředním zkušebním ústavu zemědělském; není jich mnoho, protože, jak jsme si právě řekli, kritéria k jejich povolení jsou přísná. Nejstaršími u nás pěstovanými povolenými odrůdami jsou dvě, které jsou si velmi blízké, proto se zmíním o obou najednou. Jde o odrůdy Chrupka bílá a Chrupka červená.
Chrupka bílá:
Chrupka červená:
Obě jsou součástí velké rodiny Chrupek (syn. Chassellas nebo Gutedel), která je známa již několik tisíciletí. Pěstovaly se již v Egyptě, na území dnešního Jordánska, v Malé Asii a prostřednictvím Féničanů se přes Řecko a Řím rozšířily do mnoha oblastí Evropy, kde se révě mohlo dařit. Z doby, kdy se zaváděla první moderní evidence odrůd u nás, v roce 1941, bylo známo okolo čtyřiceti druhů různých Chrupek, i když samozřejmě byly zaevidovány jen ty nejvýznamnější. Musíme vzít v úvahu, že se tehdy vycházelo z pouhých popisů, a protože dnes používaná genetická kontrola dosud neexistovala, je možné, že v řadě případů mohlo jít o synonyma téže odrůdy. Tyto dvě jmenované odrůdy, jakožto odrůdy stolní, jsou v dnešní době již dávno překonané, protože výše uvedené požadavky, co se týká parametrů hroznů a bobulí, jsou dnes již několikanásobně překonané. Například při srovnávání velikosti bobulí jsou v pořadí dnes povolených odrůd na posledním místě.
Některé druhy rostlin, mezi nimiž je celá řada významných plevelů, mohou být velmi nebezpečné obsahem osudných látek – jedů, které dokážou narušit, nebo dokonce ochromit centrální tělesné funkce, jako je dýchání, krevní oběh nebo trávicí trakt natolik, že dochází k trvalému poškození organismu nebo ke smrti. Toxická dávka je minimální množství jedu způsobující potíže, záleží na koncentraci jedu, stáří rostliny a citlivosti jedince. Při zvýšení toxické dávky na určitou hodnotu nastává smrt – toto množství se označuje jako smrtelné nebo letální dávka.
Jed může být zastoupen v rostlině jedinou látkou nebo celou skupinou látek. Nejvýznamnější toxicky účinné složky jsou alkaloidy, glykosidy saponidy, silice, organické kyseliny, terpeny a další látky dosud farmakologicky neprozkoumané nebo nedostatečně známé. V rostlinách jsou zastoupeny v různém poměru a množství, což závisí i na vnějších podmínkách prostředí (světlo, teplota, nadmořská výška, půda). Jedovatá rostlina obsahuje často toxiny ve všech svých částech, a to v čerstvém i suchém stavu. Množství toxinu často kolísá v rostlině během vegetačního období a není ve všech částech rostlin stejné. Některé rostliny obsahují tak silné jedy, že již požití malého množství může být smrtelné. Navzdory tomu se smrtelné otravy užitím bylin u člověka vyskytují zřídka. Dospělí se otráví spíše vzácně při sběru léčivých bylin, úmyslně pak při sebevražedných pokusech nebo při předávkování rostlinnými drogami. Nejohroženější skupinou jsou však děti od batolat do věku čtyř let, kdy otravy mají nejvážnější průběh, někdy dokonce i ohrožují život. Důvodem bývá především požití relativně vysoké dávky jedu v poměru k malé hmotnosti dítěte. Malé děti často dávají věci do úst, aby je tímto způsobem prozkoumaly, nebo chtějí něco neznámého, co se barvou a tvarem ovoci či zelenině podobá, vyzkoušet.
Tetlucha kozí pysk
Rostlina s latinským názvem Aethusa cynapium je jednoletá, v severních polohách i ozimá nebo dvouletá, 5 až 100 cm vysoká bylina. Lodyhu má od spodní třetiny větvenou, tupě hranatou nebo jemně rýhovanou, často ojíněnou, v uzlinách výrazně zprohýbanou. Listy řapíkaté, s krátkou pochvou, čepel nejčastěji 2x trojčetná, listové úkrojky peřenosečné, na vrcholu tupě špičaté a obvykle s malou načervenalou nebo bělavou špičkou. Okolíky jsou složeny z 6 až 10 okolíčků, na kterých vyrůstá 3 až 14 květů, obaly chybí, obalíčky tvoří 2 až 3 čárkovité, dolů svěšené a asymetricky umístěné (na vnější straně okolíčku) listeny. Květy jsou 5četné, bílé nebo uprostřed korunních lístků se zeleným pruhem a objevují se v červenci až září. Plodem jsou široce vejčité až téměř kulovité dvounažky.