Saturejka je oblíbená, a zároveň málo známá bylina. Používá se při vaření, neboť jídlu dodává specifickou palčivou chuť a příjemnou vůni. Předtím, než saturejku začnete pěstovat, se musíte rozhodnout, který ze dvou druhů zvolíte. Můžete si vybrat jednoletou saturejku, nebo takzvanou zimní pikantní saturejku, která je trvalá a má intenzivnější chuť. Saturejka je keřovitě rozvětvená rostlina s dřevnatícím stonkem, který vyrůstá z hustého kořene. Listy saturejky jsou tmavě zelené, mírně ochlupené, celokrajné a zašpičatělé. Celá rostlina má fialový nádech. Botanici tuto rostlinu nazývají Satureja hortensis.
Sklizeň a sušení
Mladé křehké listy určené na přímou spotřebu v čerstvém stavu se mohou sbírat v průběhu celého vegetačního období. Nejlepší je spotřebovat rostlinu hned, ale pokud ji uložíte do lednice, na své pikantní chuti rozhodně neztratí. Obecně se ale saturejka sklízí a suší před rozkvětem, a to dvakrát ročně. Poprvé je to v červenci, nať rostlin se trhá či stříhá asi pět až deset centimetrů nad zemí, podruhé dochází ke sklizni v září, kdy se nať řeže o něco výše než při první sklizni, abychom zabránili nadměrnému množství zdřevnatělých stonků.
Sklizená nať se suší na dobře větraném místě ve stínu, v tenkých vrstvách nebo v menších svazcích, bez průvanu a bez obracení. Správně usušená nať si zachová původní barvu. Po usušení chuť saturejky ještě zesílí.
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Sušení potravin je nejjednodušší a nejpůvodnější konzervační metoda, kterou lidé praktikují už celá tisíciletí. Dnes mnohde upadlo sušení potravin v zapomnění, i když právě tímto šetrným způsobem můžeme zachovat důležité účinné i aromatické látky. Pouze vitamín C se při sušení odbourává, musíme ho tedy získat z jiné stravy.
Sušením se stávají potraviny nejen trvanlivějšími, ale jsou i lehčí a zmenší se jejich objem, takže pro jejich uskladnění potřebujeme málo místa. Spotřeba energie při sušení potravin je poměrně malá, zejména tehdy, když využíváte jen tepelné zdroje, které máte po ruce. Pokud chcete sušit větší množství potravin, vyplatí se pořídit si sušičku. Potraviny se takto konzervují bez jakýchkoliv přísad (v protikladu ke koupeným sušeným plodům), takže je konzumujeme přírodně čisté.
Bez vody nemůže existovat život – přesně tento princip se při sušení využívá. Sušeným potravinám se během hodin nebo dní odebírá za kontrolovaných podmínek voda, takže v nich nakonec žádné mikroorganismy nemohou žít. K sušení se nejlépe hodí ovoce, zelenina, houby a bylinky. Ideální teplota pro proces sušení je mezi 30 až 70 °C, přičemž je třeba se starat o pravidelné větrání, abychom se zbavili odpařené vlhkosti. Nejšetrnější je sušení při co možná nejnižší teplotě, protože pak zůstanou zachovány důležité živiny. Čím je vyšší teplota sušení, tím více živin se zničí.
Ovoce musíte pečlivě vybrat, umýt, dobře osušit a odstranit stopky. Peckovité ovoce se vypeckuje. Jádrové ovoce se zbaví jádřinců a dužina se pokrájí na kousky nebo kolečka. Vcelku se suší jen třešně, švestky a bobule. Všechno ostatní ovoce se krájí na nepříliš velké kusy, řezy nebo kolečka.
Druhy ovoce se světlou dužinou ponořte před sušením krátce do slané nebo citrónové vody nebo je postříkejte zředěnou kyselinou citrónovou, aby nezhnědly. Můžete je také blanšírovat v horkém cukerném roztoku s trochou citrónové šťávy, čímž se zvýrazní jejich sladká chuť. Ze zeleniny se hodí k sušení především kořenová a cibulová zelenina, ale v poslední době jsou vyhledávaná i sušená rajčata k rozmanitému použití v kuchyni. Zelenina se očistí, umyje a kuchyňsky připraví. Tvrdá zelenina se před sušením blanšíruje (to později zkrátí čas vaření).
Houby se jen přeberou a očistí, v žádném případě se neumývají. Otlačená nebo červavá místa velkoryse vykrojte. Houby, které už nejsou pevné (nedají se krájet), se k sušení nehodí. Větší houby nakrájejte na tenké plátky, malé se mohou navléct vcelku na provázek a usušit.
Bylinky na kořenění i na čaj se jen přeberou a malé snítky nebo větvičky se svážou do svazečků. Z
Keříček vysoký 20 až 50 cm, s dřevnatějícími podzemními výběžky. Větve hranaté, zelené. Listy vejčité, jemně pilovité, na vrcholu zašpičatělé, na bázi zaokrouhlené. Bílé, nazelenalé nebo narůžovělé květy vyrůstají jednotlivě v úžlabí listů, nící, koruna kolovitě baňkovitá. Bobule kulovité, ojíněné, modročerné, někdy bělavé, zelenobílé nebo červené. Keřík kvete v dubnu až červnu.
Borůvka roste v kyselých lesích, na vřesovištích, pastvinách, skálách, na půdách kyselých, málo výživných, humózních, nepříliš suchých.
V léčitelství se sbírá list (Folium myrtillis), a to od června do září, nebo plod v době zralosti (Fructus myrtillis). Plody se suší na slunci nebo ve stínu, při umělém sušení teplota nesmí překročit 45 °C. List se suší obdobně, teplota při umělém sušení by neměla překročit 40 °C. Listy obsahují flavonoidy, třísloviny (asi 11 %), glukokininy, organické třísloviny, tanin, éterické oleje, sliz, pryskyřici a myrtillin. V plodech jsou přítomny kyseliny jablečná, citronová, benzoová a suxinicová, dále třísloviny (asi 7 %), tuky, pektin, pektóza, barviva a další látky. Vzhledem k tomu, že glukokininy snižují hladinu cukru v krvi, uplatňuje se borůvka zejména v diabetologii. Droga rovněž působí svíravě a dezinfekčně. Plody se osvědčily proti průjmům, antibakteriálně působí proti Escherichia coli a stafylokokům, příznivě působí na cévní stěny a na regeneraci oční sítnice, dezinfekčně při zánětu ústní dutiny a hrtanu. Odvar z listů se užívá zejména jako podpůrný prostředek při cukrovce, osvědčil se však i při střevním kataru, žaludečních křečích, zánětu močového měchýře nebo tlustého střeva.
Je všeobecně známo, že plody borůvky jsou jedlé a užívají se k výrobě kompotů, džemů, sirupů a vína.
Pěstování není náročné, jen je potřeba zajistit kyselou a humózní půdu. A častou zálivku.
V naší poradně s názvem SUŠENÝ ČESNEK VYLOUPANÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jitka hurná.
Prosím o radu jestli se dají stroužky česneku nakrájet na plátky a usušit. Nestratí česnek sušením aroma??? Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča .
Při sušení česnek vždy ztratí část svého aroma asi o 50%. Dá se to pak dohnat tím, že ho v sušeném stavu spotřebujete více.
Nakrájený česnek na plátky se suší nejlépe. Můžete ho sušit běžně na vzduchu nebo v horkovzdušné sušičce na ovoce.
Výběr výšky lůžka je záležitostí osobních pocitů, tedy pokud jste zdraví a v kondici. Jakmile se ale objeví první potíže, vyšší postel je výhodou. Mladý a zdravý člověk bez problému uléhá a vstává téměř z podlahy, tedy zhruba z dvaceti centimetrů, což je tloušťka matrace a roštu. Starší lidé však preferují výšku minimálně 35, lépe pak 42 až 50 cm.
To ovšem neznamená, že nízké postele nejsou v módě. Člověk by si jen měl před jejich pořízením dobře rozmyslet, jak dlouho asi bude moct takové lůžko používat a jak dlouho ho bude bavit dělat každý den minimálně večer a po ránu dřepy. A nejen jak dlouho ho to bude bavit, ale hlavně, kdy mu může takový pohyb začít dělat problémy a z postele se jen těžko zvedne.
Mít matraci přímo na zemi je chyba, protože matrace nemůže zespodu dýchat, což je pro ni zcela zásadní požadavek. Musí ležet na roštu, který se pak může položit přímo na podlahu. Větrání tak budete mít zajištěno, hygienické požadavky ale méně – je nutné často matraci postavit, rošt také a pod ním vyluxovat a vytřít podlahu.
Za nízké postele se považují lůžka do 30 cm výšky, a to včetně matrace.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Listy na fotografii spíše omrzly. Plíseň se objevuje jen tam, kde je vlhko. V zimních měsících je vzduch suší a plíseň by tak vznikla, jen pokud by docházelo k nadměrnému rosení nebo přílišnou zálivkou.
Základem je dokonale vyšlehaný sníh z bílků, jemný krupicový cukr a pomalé sušení při nízké teplotě. Troubu je vhodné mít mírně pootevřenou, aby mohla unikat vlhkost.
Jak dlouho se pečou sněhové pusinky?
Sněhové pusinky se spíše suší než pečou. Obvykle to trvá 60–90 minut při teplotě kolem 50–100 °C podle velikosti pusinek a typu trouby.
Kolik váží jeden vaječný bílek?
Jeden bílek z velkého slepičího vejce váží přibližně 30 gramů, což je důležité při přepočtu surovin v receptech z vaječných bílků.
Jak uskladnit sněhové pusinky, aby nezvlhly?
Pusinky skladujte v suchu při pokojové teplotě, ideálně v dobře uzavřené krabici vyložené pečicím papírem. Nevhodné je chladné nebo vlhké prostředí.
Lze připravit sněhové pusinky bez cukru?
Klasické sněhové pusinky bez cukru připravit nelze, protože cukr zajišťuje strukturu. Existují však alternativní recepty s náhradními sladidly, výsledek ale nebude totožný.
Co dalšího lze upéct z vaječných bílků?
Z bílků lze připravit nejen pusinky, ale také kokosky, mandlové pečivo, sněhové rolády nebo lehké korpusy, které patří mezi oblíbené pečivo z vaječných bílků.
Hortenzie latnatá, latinsky Hydrangea paniculata, je zástupcem keřovitých hortenzií. Tyto nádherné keře je možné pěstovat na záhonech, jiné lze použít k popnutí zdí a mnohé se dají pěstovat i ve stromkových tvarech či v nádobách.
Ani klasický kulovitý tvar květu už není jedinou možností. Květenství hortenzie latnaté až čtyřicet centimetrů vysoké, plně rozkvetlý keř je tak opravdu nepřehlédnutelný. Hortenzie kvetou od března do července. Záleží na ranosti odrůdy a pěstitelských schopnostech. Některé kvetou i v září. Listy mají jednoduché, pilovité či laločnaté a často bývají olistěné až k zemi. Vyšlechtěna je dokonce hortenzie měnící barvu květu z jarní krémové na růžovou, a to koncem léta. Hortenzie stromkovitá (Hydrangea arborescens) vás překvapí odrůdami s čistě bílými nebo rudými květy, přičemž obří květy kvetou po celé léto.
Bez nadsázky lze o těchto hortenziích tvrdit, že mnoho jejich odrůd přináší nové možnosti zejména majitelům menších zahrad. Některé z nich přirozeně dorůstají jenom do výšky 80–160 cm, ty další se pak pravidelným řezem dají v těchto rozměrech snadno udržet.
Převážná část nově vyšlechtěných odrůd je velice přizpůsobivá. Stále ale platí, že vápno v půdě hortenzii neprospívá – rostlina pak reaguje žloutnutím listů. Zajímavé jsou jejich barevné proměny, které má na svědomí půdní reakce. V alkalických půdách mají rostliny růžové zabarvení a v kyselých modré. Hortenzie se stříhají až zjara, neboť většinou kvetou na nových výhonech.
Protože hortenzie na zimu shazují listy, můžete je zazimovat v místnosti bez přístupu světla. Opatrně se zálivkou – hortenzie by neměly přeschnout, nadbytečná zálivka však způsobí zahnívání kořenů, což je může zcela zahubit.
Hydrangea paniculata 'Limelight'
Hydrangea paniculata 'Limelight' patří do skupiny latnatých hortenzií, tedy nikoli skupiny macrophylla s velkými listy a velkými kulovitými květenstvími. Květy jsou až 30 cm velké, když rozkvétají v polovině prázdnin, mají nejprve zelenobílou barvu, ta se od konce léta do začátku podzimu mění v jasně starorůžovou. Listy jsou oválně vejčité, středně velké, tmavě zelené.
Neskutečné bohatství květů na rostlině, která dokáže dorůst 1,5–2 m, odolává větru, dešti i plnému slunci. Obecně se má za to, že se hortenzie mají pěstovat v polostínu, ale tato rostlinka si na plném slunci přímo lebedí, pokud je řádně zamulčovaná. Kvete na nových výhonech, takže ji můžete zjara bez obav zastříhat na pevnou kostru a pěkný tvar, což přispěje k jejímu zhoustnutí.
Zmiňovala jste nebezpečí houbových chorob. Už nějaké hrozí?
Ano, je to dáno zvyšujícími se teplotami. Ale nežli budu konkrétní, musím se nejprve trošku věnovat filozofii přístupu pěstitele k přírodě a k jeho vinici. Ten může být trojí. Ten první přístup – klasické pěstování – známe dlouho a také jsme ho dlouhé desítky let plánovaného hospodářství uplatňovali. Spočívá v názoru, že chci od révy co nejvíce a v pokud možno slušné kvalitě a vliv takovéhoto konání na prostředí mě nezajímá. V tomto případě se hnojí až přemrštěnými dávkami hnojiv. Ochranné prostředky proti chorobám a škůdcům se se používají preventivně v pravidelných intervalech. Důsledkem je, že půda je zásobena některými živinami v nadbytku a obsahuje rezidua (zbytky) postřiků. Tím je potlačován přirozený život organizmů žijících v půdě, od mikroorganizmů až větší organizmy, jako jsou například žížaly. Užiteční tvorové se pak stěhují jinam, kde je méně „jedů“.
Druhý filozofický přístup k chování pěstitele ve vinici je „integrovaná produkce“. Slovník cizích slov tento výraz vysvětluje jako spojování prvků v harmonický celek. Těmi prvky v případě vinice je omezení přehnojování půd, náhrada černého úhoru nějakým způsobem ozelenění. Tím se omezí počet průjezdů těžké mechanizace. Když se totiž jezdí v meziřadích vždy na stejných místech, vede to k vytváření utužené podorniční vrstvy, neprůchodné pro vodu a vzduch. O práci s půdou jsme už ostatně mluvili. Dalším velevýznamným počinem při této filozofii je omezení chemických přípravků proti chorobám a škůdcům. Moudrý pěstitel aplikuje přípravky jen tehdy, kdy to má smysl! Tedy rozhodně ne preventivně desetkrát až dvanáctkrát ročně, jak se dělo při klasickém pěstování, ale jen tehdy, kdy přípravek bude mít na co působit. A jsme u jádra věci integrovaného pěstování – tím je aplikace přípravků na ochranu rostlin podle aktuální potřeby. Jen tehdy totiž přípravek bude účinně působit. Tím se počet aplikovaných dávek podstatně sníží, pěstitel se chová k prostředí šetrně a příroda se mu odmění spoluprací, především v boji proti škůdcům: ve vinici se usadí predátoři, kteří se budou na likvidaci škůdců spolupodílet.
Třetím principem je „bioprodukce“, kdy jsou chemické přípravky nahrazovány aplikací různých přírodních produktů a výsledkem jsou biohrozny. Ale zde musím upozornit, že tento postup není jednoduchý a nemusí být vždy úspěšný. Myslím, že běžnému zahrádkáři naprosto postačí dodržovat pravidla integrovaného pěstování, jak mu to jeho prostředky a schopnosti dovolí.
Jsou proti houbovým chorobám některé odrůdy odolnější?
To je výborná otázka. Velmi obecně lze říci, že odrůdy s jemnějšími pletivy, především v listech, podlehnou h
Vinici máme ořezanou, vyvázanou, vylámanou a správně vyhnojenou. Co bychom měli dělat nyní?
Postup prací ve vinici závisí na fenofázi, ve které se keře zrovna nacházejí. A tou je v této době prodlužovací růst. Mohli bychom si říci, že se zas tak moc neděje, ale ten, kdo je ve vinici pravidelně, si nemůže nevšimnout, jak rychle přibývá zelené hmoty, zvlášť když se výrazněji oteplí. Výrazem prodlužovací růst se popisuje doba mezi rašením a kvetením. Velmi stručně lze říci, že letorosty intenzivně rostou, zvětšuje se listová plocha a probíhá intenzivní fotosyntéza. Zde je vidět intenzivní prodlužovací růst – viditelné budoucí hrozny:
Připomeňme si poznatky ze školy o fotosyntéze. Víme, že slovo fotos znamená světlo. Působením slunečního záření s využitím vody a oxidu uhličitého vzniká při fotosyntéze glukóza, kterou letorosty využívají pro svůj další růst. Nedělají to jen tak samy od sebe, nařizuje jim to „šéf zodpovědný za růst“ - fytohormon auxin, který se vytváří ve vrcholu. Jak přirůstají další internodia, listy vyrůstající z každého nodu se zvětšují. V paždí listu se postupně vyvíjejí očka pro následující rok. Na opačně straně nodu vyrůstá úponek, kterým se letorost přichytává k opoře, nebo – na těch správných místech – se objevují květenství.
Někdy nám připadá, že děti poporůstají v teplém období více než v zimě. Jak je tomu u rostlin?
Každý organizmus chce v čase pokračovat ve své existenci. Většina krytosemenných rostlin se prvotně množí semeny. Tak je tomu i u révy, bez ohledu na způsoby množení, ke kterým ji nutí člověk. Révu nezajímá, že chceme, aby měla kvalitní plody v žádoucím množství – ona chce přežívat. Proto se stará o to, aby měla potomstvo. A aby po opylení mohla své potomstvo, tedy hrozny s bobulemi, obsahujícími semena – protože o ta především jde – dostatečně vyživovat, potřebuje k tomu „výrobní prostředky“ – listovou plochu, jakousi „továrnu“ na fotosyntézu. A těmito „výrobními prostředky“ se musí předzásobit už před opylením. Proto je růst letorostů v této fenofázi tak intenzivní. Ovšem intenzita růstu závisí na mnoha faktorech: na teplotě, srážkách, na zatížení keře, na odrůdě i na správném hnojení. Některé z uvedených faktorů můžeme ovlivňovat snadno a průběžně, zatímco jiné, například teplotu nebo výběr odrůdy, pouze při zakládání vinice.
A co bychom v době prodlužovacího růstu měli dělat?
Pokračovat v zelených pracích. Ale nejprve bych se chtěla maličko vrátit k vylamování letorostů, kterým jsme se zabývali minule. Řekla jsem, že letorosty ze spících oček se především na kmeni většinou odstraňují. Je
V naší poradně s názvem ZA JAK DLOUHO LZE KONZUMOVAT ZELENINU HNOJENOU KRISTALONEM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hanka.
Za jak dlouho lze konzumovat zeleninu a jahody hnojené kristalonem plody a květ
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Když postupujete podle návodu na Kristalonu, tak můžete spotřebovávat průběžně jak to roste. Kristalonem se hnojí pravidelně po celou produkční dobu až do poloviny srpna. V Kristalonu nejsou žádné jedy, aby byla nutná ochranná lhůta.
Ano, pečení krůty přes noc je bezpečné, pokud je trouba po celou dobu zapnutá a nastavená na nízkou stabilní teplotu.
Zásadní je nepřerušovat ohřev a nepokoušet se o „dopečení na zbytkové teplo“. Při teplotě kolem 85–95 °C se krůta postupně prohřívá a maso zůstává v bezpečném teplotním pásmu. Tento postup používám opakovaně v běžné domácí troubě a při dodržení teploty a času nepředstavuje zdravotní riziko.
Kolik stupňů nastavit troubu na pomalé pečení krůty?
Ideální teplota pro pomalé pečení krůty přes noc je přibližně 90 °C.
Tento rozsah umožňuje rovnoměrné prohřívání masa bez vysušení. Pokud troubě trochu kolísá teplota, je bezpečné rozmezí 85–95 °C. Vyšší teploty už zvyšují riziko suchých prsou, nižší naopak prodlužují dobu, po kterou se maso zahřívá.
Jak dlouho se krůta peče přes noc?
Doba pečení závisí především na hmotnosti krůty a stabilitě trouby.
U krůty o hmotnosti 4–5 kg počítejte zhruba 8–10 hodin pomalého pečení. Menší kusy mohou být hotové dříve, větší potřebují čas navíc. Výhodou tohoto postupu je, že kratší i delší pečení maso snese bez zásadního zhoršení výsledku.
Jak poznám, že je krůta hotová?
Nejspolehlivější způsob je měření vnitřní teploty masa teploměrem.
V prsou by měla teplota dosáhnout alespoň 72 °C, ve stehnech klidně o pár stupňů více. Pokud teploměr nemáte, sledujte, zda šťáva při propíchnutí není růžová a maso se snadno odděluje. Teploměr ale výrazně snižuje nejistotu, zejména u prvního pečení.
Musí být krůta při pečení přes noc zakrytá?
Většinu času ano, zakrytí pomáhá udržet vlhkost a rovnoměrné pečení.
Krůtu peču přes noc zakrytou víkem nebo alobalem. Pokud chci na závěr křupavější kůži, odkryji ji až při krátkém dopečení ráno. Celonoční pečení odkryté krůty zvyšuje riziko vysušení povrchu.
Co dělat, když ráno krůta ještě není hotová?
Tohle je běžná situace a není důvod k panice.
Jednoduše zvyšte teplotu trouby na 110–120 °C a krůtu dopečte. Díky pomalému nočnímu pečení už je maso prohřáté a krátké dopečení ho nevysuší. Tento „ranní dojezd“ používám často, pokud potřebuji sladit čas s obědem.
Jak dlouho může krůta po upečení odpočívat?
Krůta by měla po upečení odpočívat minimálně 20–30 minut.
Klidně ale vydrží i déle, pokud ji zabalíte a udržíte v teple. Během odpočinku se šťáva v mase rovnoměrně rozloží a krůta se lépe krájí. U pomalého pečení je tento krok ještě důležitější než u klasického pečení.
Jak docílit křupavé kůže u pomalu pečené krůty?
Pomalé pečení samo o sobě křupavou kůži nevytvoří.
Řešením je krátké dopečení při vyšší teplotě na záv