Kyselina sírová patří mezi nejdůležitější průmyslově vyráběné chemikálie. Její vzorec je H2SO4 a triviální název „vitriol“. Jde o velmi nebezpečnou žíravinu. Při kontaktu koncentrované kyseliny sírové s pokožkou dochází k závažnému poleptání, vdechnutí jejích výparů může způsobit poruchy dýchání a její požití může být až smrtelné.
Výroba
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lu
Níže jsou uvedeny dva vzory plné moci, které odpovídají běžné praxi stavebních úřadů u rodinných domů, přístaveb, garáží a drobných staveb. Oba vzory jsou použitelné, pokud jsou správně vyplněny a podepsány.
Vzor A – jednoduchá plná moc (rodinný příslušník)
Tento vzor je vhodný v případě, kdy vlastníka zastupuje manžel, manželka nebo jiný rodinný příslušník.
PLNÁ MOC
Já, níže podepsaný/á
jméno a příjmení: __________________________
datum narození: ___________________________
bydliště: _________________________________
tímto zmocňuji
jméno a příjmení: __________________________
datum narození: ___________________________
bydliště: _________________________________
aby mě zastupoval/a při jednání se stavebním úřadem
ve věci kolaudace / vydání kolaudačního souhlasu
stavby: _________________________________
na pozemku parc. č. _______________________
v katastrálním území ______________________.
V __________________ dne ___________________
_________________________
podpis zmocnitele
Tento vzor postačuje ve většině běžných případů, pokud je vlastnictví stavby jednoznačné a není ve spoluvlastnictví více osob.
Vzor B – rozšířená plná moc (projektant / stavební firma)
Tento vzor je vhodný v případě, kdy vlastníka zastupuje projektant nebo stavební firma a je potřeba širší rozsah oprávnění.
PLNÁ MOC
Já, níže podepsaný/á
jméno a příjmení: __________________________
datum narození: ___________________________
bydliště: _________________________________
tímto zmocňuji
název / jméno: ____________________________
IČO / datum narození: _____________________
sídlo / bydliště: _________________________
aby mě v plném rozsahu zastupoval/a při jednání
se stavebním úřadem ve věci kolaudace
a vydání kolaudačního souhlasu ke stavbě:
stavba: _________________________________
pozemek parc. č. _________________________
katastrální území: _______________________.
Zmocněnec je oprávněn činit veškeré úkony
související s kolaudací uvedené stavby.
V __________________ dne ___________________
_________________________
podpis zmocnitele
Tento vzor je vhodný zejména u složitějších případů nebo tehdy, kdy zástupce komunikuje s úřadem samostatně.
V naší poradně s názvem TECHNICKÝ VÝKRES NA ZHOTOVENÍ ČMELÍNA. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jindřich Hartl.
Dobrý den.
A nebo večer, záleží, kdy to čtete. Asi před rokem jsem v návalu humánní blbosti slíbil klukům (1. a 3. třída ZŠ), že jim postavím ČMELÍN. Bohužel na to nezapoměli a drze mně to každého půl roku připomínají. Protože už jsem všechny relevantní výmluvy vyčerpal (tedy skoro všechny - ještě mám tak na měsíc), rozhodl jsem se požádat, lépe řečeno poprosit někoho, kdo tomu rozumí - a to jsou všichni mimo mě - o pomoc. V této chvíli nebudu rozlišovat, kdo by mně chtěl pomoci. Náboženské vyznání, příklon k politické straně, sexuální orientace, barva pleti, masožravec, vegan, kluk nebo holka ani Intelligence Quotinent, mě nezajímá. Mě momentálně zajímá TECHNICKÝ VÝKRES + PRACOVNÍ POSTUP VÝROBY ČMELÍNA.
Děkuji všem, kteří projeví ochotu mně pomoci.
JH
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Čmelín postavíte úplně jednoduše. Zakopejte pod zem plastový kbelík dnem vzhůru. Do dna udělejte velkou kulatou díru, kterou něčím překryjte, aby do kbelíku nepršelo. Kbelík nechte ze dvou třetin koukat nad povrch. Zespod ke kbelíku přiveďte hadici s průměrem tří čmeláků a druhý konec vyveďte vhodně k povrchu, aby do ústí netekla voda. Do kbelíku dejte králíkářské pletivo a seno s dlouhými stébly. Celé by to mělo vypadat, jak je vidět na přiloženém obrázku.
Jestli chcete být trochu moderní, tak do čmelína můžete nainstalovat wifi kamery, které vám zprostředkují pohled na dění uvnitř čmelína.
Starší osvědčení vydávané podle vyhlášky 50/1978 Sb. mělo poměrně jednotnou a dobře rozpoznatelnou podobu. Obsahovalo označení paragrafu, rozsah oprávnění, datum vydání, dobu platnosti a podpis odpovědné osoby. Pro většinu elektrikářů představovalo hlavní doklad, kterým prokazovali způsobilost při kontrole nebo u zaměstnavatele.
Dnes už se osvědčení podle vyhlášky 50 nevystavuje, ale princip dokladu o odborné způsobilosti zůstal zachován. Změnila se legislativa, terminologie i forma, nikoli samotný účel – tedy prokázat, že konkrétní osoba má potřebné znalosti, praxi a je schopna bezpečně pracovat na elektrických zařízeních.
Jak dnes vypadá osvědčení o odborné způsobilosti
Současné osvědčení už obvykle neobsahuje označení paragrafem, jak tomu bylo u vyhlášky 50. Místo toho je vystaveno jako osvědčení o odborné způsobilosti v elektrotechnice podle aktuálně platné legislativy.
Typicky na něm najdete:
identifikaci osoby (jméno, datum narození),
vymezení druhu a rozsahu činností, ke kterým je osoba způsobilá,
odkaz na platné právní předpisy,
datum vydání a dobu platnosti,
identifikaci organizace nebo osoby, která osvědčení vystavila.
Podoba dokladu se může lišit podle poskytovatele školení, ale obsahově musí vždy splňovat zákonné požadavky.
Kdo dnes osvědčení vystavuje a kde ho získat
Osvědčení dnes nevydává státní úřad, ale oprávněné školící a vzdělávací subjekty, případně zaměstnavatel, pokud splňuje podmínky pro zajištění odborné způsobilosti vlastních zaměstnanců.
Nejčastěji jde o:
specializované vzdělávací společnosti v oblasti BOZP a elektrotechniky,
školící střediska zaměřená na odbornou způsobilost,
větší zaměstnavatele s vlastním systémem školení a přezkoušení.
Důležité není logo na papíře, ale to, zda školení a přezkoušení odpovídá platným právním požadavkům a je správně zdokumentováno.
Jaké je dnes požadované vzdělání a praxe
Požadavky na vzdělání a praxi se dnes posuzují podle druhu činností, které má osoba vykonávat. Neexistuje jeden univerzální „paragraf“, ale kombinace vzdělání, praxe a ověření znalostí.
Obecně platí, že:
základem je odborné vzdělání v elektrotechnickém oboru,
u složitějších činností je vyžadována delší praxe,
praxe musí odpovídat typu zařízení a rozsahu práce,
znalosti musí být pravidelně ověřovány přezkoušením.
U zaměstnanců je povinnost zajistit splnění těchto podmínek na zaměstnavateli, u OSVČ přechází celá odpovědnost přímo na samotného pracovníka.
Na co si dát pozor při kontrole nebo sporu
Při kontrole se dnes neřeší, zda má osoba „vyhlášku 50“, ale zda má prokazatelnou odbor
Ve svém příspěvku LÉČENÍ PRAŠIVINY U KRÁLÍKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anežka.
Kokcidiosa je nakažlivé onemocnění, které působí králíkářům největší ztráty. Stejnou metlou, jako je pro lidstvo tuberkulosa, je pro králíky kokcidiosa. Nemoc je vyvolávána choroboplodnými zárodky tak zvanými kokcidiemi a sice druhem kokcidium oviforme, dnes zvaným Eimeria Stiedae. Zárodky tyto se nacházejí ve žlučovodech a ve sliznici střevní člověka a hlavně králíků. Nakažení děje se obyčejně potravou (zelenou pící, trávou atd.), v níž nalézají se tyto choroboplodné zárodky. Nemocní králíci jsou s počátku smutní, téměř ničeho nežerou, mají vysokou horečku, dech jejich stává se rychlým a krátkým, slábnou, hubnou, až konečně v poměrně krátké době hynou. Někdy se při tom nadýmají, silně slintají, aneb dostávají průjmy. Léčení bývá málokdy úspěšným, protože nemoc se úžasně rychle šíří a téměř celý chov vymírá. Zvláště zhoubně řádí choroba mezi králíky mladými; když některý z nich nemoc přečká, zdá se býti zdravým a bývá obyčejně v chovu používán dále. Uzdravení takového zvířete bývá však toliko zdánlivé, neboť stává se vlastně trvalým nositelem a rozšiřovatelem této nákazy. Při pitvě mrtvého králíka nalézáme dosti často na játrech bílé nebo nažloutlé uzlíky v různém množství a v různých velikostech. Jindy pouhým okem nenalezneme vůbec žádných změn a v těch případech doporučoval bych odbornou prohlídku zvěrolékařem, který mikroskopickým rozborem králičího trusu stanoví přesnou diagnosu. Nákaza šíří se velmi rychle po celém okolí, králíkárna bývá pak choroboplodnými zárodky tak zamořena, že v ní bez nebezpečí není možno dále králíky chovati. Jediným bezpečným prostředkem k zabránění nového vypuknutí nákazy je spálení mrtvých králíků, steliva a celé králíkárny. Pouze tam, kde choroba netrvala dlouho, kde králíkárna je kusem vyšší hodnoty, je možno ohroženou králíkárnu úzkostlivou desinfekcí zachrániti. Z léků, které jak jsem podotkl nemají valného úspěchu, užívá se nejčastěji slabého roztoku kreolinu (každý druhý den vnitřně podati jednu kávovou lžičku), glycerinu, chininu, směsi sirného květu a kalomelu (jednu lžičku denně).
Nadmutí vyskytuje se nejvíce u králíků mladých, ale i starších a bývá příčinou častého uhynutí. Onemocnění pozná se snadno dle toho, že břicho králíka je nápadně nafouklé a králík se sotva pohybuje. Tvrdívalo se, že příčinou nadmutí je krmení čerstvé zelené píce, hlavně jetele, dnes však víme, že není to pouze jetel, nebo zelená píce, ale že to bývá mnohem častěji zatuchlá nebo plesnivá sláma, namrzlé nebo nahnilé brambory, změněné obilniny, zvadlá a kvasící potrava atd. Následkem chybného kvašení vytváří se v žalludku a ve střevech veliké množství plynů, které silně stěny jejich napínají, takže může dojíti k prasknutí jich a náhlé smrti. Léčení: jakmile zpozorujeme nadmuté břicho u králíka, musíme ihned břicho králíka tříti, volně vypustiti na dvůr a přinutit k pohybu. Vnitřně podáváme mu vodu s několika kapkami čpavkového lihu, heřmánkový odvar, vápennou vodu (jednu lžičku), aloe na slabou špičku nože.
Slintavka objevuje
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Tofu se vyrábí podobně jako sýr, jen se jako výchozí surovina vezme sójové mléko, respektive sójový nápoj získaný ze sójových bobů, který se vysráží různými syřidly (pomocí mořské soli Nigari nebo sádry), a sójová bílkovina se nechá srazit. Tofu je tedy ryze rostlinného původu, a proto je tolik vyhledáváno především lidmi, kteří maso či živočišnou stravu nejí, anebo lidmi, kteří se chtějí stravovat zdravě.
Návod na domácí výrobu cca 500–800 g tofu:
Sója – kvalita sóji je pro výrobu tofu velmi důležitá. Naneštěstí sója, která je běžně k dostání, je nevalné kvality a pro výrobu tofu nevhodná (má malé procento bílkovin a tuku). Zpravidla na pultech najdeme sóju, která má poměrně malá, našedlá zrna, často rozpůlená nebo svraštěná. Když už si můžeme vybrat, tak hledáme sóju, která má velká celistvá zrna (to znamená nerozdělená), jasné béžovo-žlutavé barvy, s hladce vypnutou nepopraskanou ani ne nakrabacenou slupkou.
Propírání – do nádoby navážíme půl kila sóji a zalijeme vodou. Promícháváme a sledujeme zabarvení vody. V ideálním případě by měla zůstat téměř čistá. Jestli se nám kalí, je to důkaz špatných podmínek při sklizni sóji. Vodu slijeme a propírání opakujeme, dokud voda nezůstane čistá.
Namáčení – propranou sóju v nádobě zalijeme přebytkem studené vody (to znamená, aby vrstva vody nad sójou byla alespoň tak vysoká jako byla vrstva samotné sóji v nádobě). Nádobu necháme stát při pokojové teplotě (21 °C) zhruba 12–14 hodin. Dobře namočená sója se pozná, když ji rozpůlíme podle toho, že celá ploška zrna má stejnou, bílou barvu.
Drcení – dobře nabobtnalou sóju rozmixujeme mixérem na co nejjemnější kaši, čím déle mixujeme, tím lépe. K husté kaši přidáme vodu tak, aby kaše po nabrání na lžíci snadno stekla, například jako kefír.
Vaření – kaši za neustálého míchání přivedeme těsně pod bod varu. Lepší by bylo vařit, ale při tom vzniká velké množství pěny, kterou bychom museli pracně odebírat. I při nižší teplotě vzniká pěna, ale podstatně menší množství, které lze ještě omezit tím, že na hladinu nalejeme vrstvičku oleje. Potom už nesmíme míchat, aby se olej nedostal do kaše, a to vyžaduje kvalitní hrnec, který kaši nepřipálí. Proto výrobci tofu vaří v páře v tlakovém hrnci. To má ještě jednu výhodu, při vyšší teplotě se začíná ztrácet typická luštěninová chuť sóji a mléko i tofu jsou prosté této pachutě, která některým lidem vadí. Na bodu varu kaši necháme cca 10 minut. Pokud nám kaše během vaření zhoustla, přidáme vodu, aby byla řídká jako na začátku, a necháme prohřát k bodu varu.
Pasírování – cílem je oddělit od sebe mléko a pevnou složku, která se nazývá okara. Můžeme použít jemné sít
Ve svém příspěvku OCHRANNÉ PÁSMO U SOUSEDSKÉ HRANICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Luboš Pařízek.
Dobrý den ,
chtěl bych se touto cestou zeptat , jaké je ochranné pásmo od sousedské hranice pro různou výsadbu jako jsou třeba ovocné stromy , vrby nebo túje a různé
listnaté dřeviny které se používají jako živý plot . Na fotce vidíte rozrostlou
okrasnou vrbu , živí plot z listnáčů a za ním těsně u hranice zasadila sousedka ještě třešeň a ta až bude v kondici , tak nám jednak bude clonit na pozemek , jednak se o tyto dřeviny absolutně nestará v období střihání a jednak mám na pozemku na podzim hromady listí . O dřeviny se ze střiháním musím starat já ze svého pozemku jinak bych se snad už asi nedostal s autem do garáže . Budu rád když mi pomůžete a napíšete jaká je ta vzdálenost od hranice ( pokud tedy nějaká existuje) a jaké jsou povinnosti když mě voda ze střechy jejího kotce na psa teče
přímo na můj pozemek a podmáčí nám základy garáže .
Předem děkuji za Vaší odpověď
S pozdravem Pařízek
Základní organizace Českého svazu včelařů (ZO ČSV)
Centrální informační systém (CIS) obsahuje data členů ČSV, chovatelů včelstev, informace o včelstvech a stanovištích. Data se shromažďují za účelem evidence členů, evidence organizačních jednotek, evidence včelstev, zpracování statistik, analýz, organizace akcí, archivnictví, administraci dotačních titulů.
CIS eviduje z osobních údajů tyto: jméno, příjmení, rodné číslo, datum narození, adresa trvalého bydliště, telefonní spojení, e-mail, registrační číslo chovatele, registrační číslo stanoviště, počet jím ošetřovaných včelstev, datum vzniku členství a další údaje potřebné pro činnost ČSV.
K evidenci a zpracování osobních údajů a údajů o včelstvech dává včelař písemný souhlas již při vstupu do svazu (přihláška za člena), případně tím, že žádá o dotaci prostřednictvím ČSV.
CIS neeviduje citlivé údaje ve smyslu zákona 101/2000 Sb., § 4 písmeno b.
Správcem systému je Český svaz včelařů, z.s., který touto směrnicí stanoví práva a povinnosti osob, které mají přístup do systému CIS jako administrátoři nebo prohlížitelé. Hlavním administrátorem CIS je určený pracovník sekretariátu ČSV.
PRV určí pověřeného/pověřené zaměstnance sekretariátu zodpovědného/é za zapisování do CISu (administrátor PRV) a pracovníky ČSV s přístupem pro čtení (prohlížitel).
KKV určí pověřeného člena KKV zodpovědného za zapisování do CISu (administrátor KKV) a členy KKV ČSV s přístupem pro čtení (prohlížitel KKV).
Předsednictvo výboru okresní organizace (OO) ČSV určí pověřeného člena OO zodpovědného za zapisování do CISu (administrátor OO) a členy OO ČSV s přístupem pro čtení (prohlížitel OO).
Výbor základní organizace (ZO) ČSV určí pověřeného člena ZO zodpovědného za zapisování do CISu (administrátor ZO) a členy s přístupem pro čtení (prohlížitel ZO). Uživatel CIS je povinen nesdělovat přístupové jméno a heslo druhé osobě. Uživatel s možností vytvářet přístup do CIS (administrátor) je povinen tento nově vytvořený přístup předat druhé osobě jen proti podpisu. Podepsaný dokument archivuje příslušná organizační jednotka nebo sekretariát.
Osoba oprávněná k zápisu do CIS (administrátor) je povinna vždy zapisovat a měnit jen údaje, které jí členové svazu předali.
Administrátor základní organizace
Vkládá údaje a může editovat vše za svou ZO, včetně stanovišť, statistiky, správy financí za členské příspěvky a dotace. V termínech stanovených PRV aktualizovat údaje významné pro zpracování statistiky. Pro ZO vytváří přístupy do CIS pro administrátora a pro prohlížitele.
Prohlížitel základní organizace
Uživatel může nahlížet na všechna data své základní organizace. Nemůže je editovat, může si generovat tiskové sestavy.
Ve svém příspěvku CLEMATIS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Bartková ludmila.
dobrý den,
potřebuji poradit,na clematisu se objevují rezavé listy málo kvete,ošetřuji talentem,stanoviště je snad v pořádku na sluníčku kořeny zastíněné,málo výhonů ,jak stříhat ,děkuji bartková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Erika.
Prosím vás, četla jsem na https://homezin.cz/media/cl… , že musíme Plaménku zajistit stín, vlhko a chlad pro kořeny. Píší tam dále, že nejlépe ho ochráníme polštáři jiných trvalek. Moje otázka zní, jaké trvalky a v jaké vzdálenosti je nejlepší vysadit? Pěstuji plamének již po třetí, nějak jsem dříve nebyla úspěšná.
Vzhledem k tomu, že hodně energie může být zbytečně vynaloženo při spalování vlhkého dřeva, měli byste používat dřevo, které je úplně suché. Správně vyschlé dřevo se připravuje těžbou na jaře a nechá se usychat celé léto. Hodně záleží, jaké je to dřevo a určitě by mělo být bez zeleně. Dřevo by mělo být vysušeno na optimální vlhkost 20 až 25%. Některé dřevo může být pro dnešní vzduchotěsná moderní kamna příliš suché, a pokud dáte toto dřevo na žhavé uhlíky, bude okamžitě vytvářet plyny a kouř a bude se tvořit kreozot.
Všechny druhy suchého dřeva mají při porovnání hmotnosti a výkonu podobnou hodnotu. Proto hustší dřeviny obecně déle hoří a jsou i dražší. Dřeviny jako dub, bílý ořech a borovice zůstanou hořet celou noc. Osika vytváří vysokou teplotu ohně, který pomáhá vyčistit komín.
Při výběru dřeva můžete také chtít zjistit, zda používá dodavatel při těžbě udržitelné postupy. Neudržitelné postupy mohou mít negativní vliv na životní prostředí tím, že způsobí erozi půdy nebo snižování biologické rozmanitosti.
V případě, že váš dřevník objevili škůdci, uložte si dřevo dále od domova. Horní části hromady by měly být zakryty, ale strany musí zůstat otevřené, aby mohl proudit vzduch. Pokud je to možné, uložte dřevo na překlady (například betonové bloky), aby zůstalo v suchu.
Pelety se obvykle prodávají v osmnáctikilových pytlích. To, kolik paliva budete potřeba na topnou sezonu, můžete odhadnout tak, že jedna tuna pelet odpovídá přibližně jednomu a půl metru palivového dřeva. Většina majitelů domů, kteří používají kotle na pelety jako hlavní zdroj tepla, protopí dvě až tři tuny pelet ročně. Kotle na pelety mají často levnější provoz, než elektrické vytápění či vytápění plynem.
Většina pelet má vlhkost 5 až 10%. Dobře vyschlé dřevo má obvykle vlhkost 20%. Některé pelety mohou obsahovat stopy ropy, která se může používat jako mazivo při výrobě pelet, i když většina neobsahuje žádné přísady. Pelety vyrobené ze zemědělského odpadu obsahují více popela, ale mohou produkovat více tepla, než pelety ze dřeva.
Za kvalitu výroby pelet je vždy odpovědný výrobce. Podle normy jsou dva druhy tohoto paliva a to pelety prémiové a standardní. Jediný rozdíl mezi stupni je v anorganice popela. U prémiových pelet by měla být nižší než 1% a u standardních méně než 3%. Prémiové pelety jsou obvykle vyrobeny z jádra dřeva. Existuje pět předepsaných vlastností pro oba stupně pelet:
objemová hmotnost na 0,03 metrů krychlových nesmí být nižší než 18 kg;
V naší poradně s názvem ZLUTY KER se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martina Musilova.
Dobry den.
Chtela bych Vas poprosit o pomoc.Pred peti lety jsem si ze seminka vypestovala tento ker.Mela to byt Planouci pochoden.Je mi jasne,ze ta to neni.Ted kerik poprve vykvetl.Mam z neho radost,ale nevim jak se jmenuje a jak o nej pecovat a do jake vysky vyroste.
Pokud vite o jaky ker se jedna,budu moc rada za odpoved.
Moc dekuji.Musilova
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
To se vám podařilo vypěstovat štědřenec. Štědřence jsou nevelké stromy a keře dorůstající výšky až 7 metrů a jsou celkem tři známí zástupci: alpský, odvislý a Watererův. Navzájem si jsou velmi podobní, ale vyžadují odlišné pěstební podmínky. Štědřence mají zelenou kůru a vzpřímené nebo převislé větve, na kterých vyrůstají trojčetné listy, dlouze řapíkaté, bez palistů, s téměř přisedlými oválnými lístky, a na zimu opadávají. Květy jsou zlatožluté, motýlovité, uspořádané v bohatých převislých hroznech a proto se jim často říká zlatý déšť (stejně jako naší známé zlatici). Kalich květu je zvonkovitý, slabě dvoupyský, s horním pyskem zakončeným dvěma zuby a dolním trojzubím. Pavéza (největší okvětní list) je okrouhlá až široce vejčitá, na vrcholu vykrojená. Plody štědřence - lusky jsou podlouhlé, zploštělé, dlouze stopkaté, na švech ztlustlé až úzce křídlaté a mezi semeny jsou slabě zaškrcované. Obsahují několik ledvinovitých semen, která jsou velmi jedovatá pro všechny živočichy! K otravě dítěte stačí spolknout dvě semena nebo sníst pět květů z této rostliny, takže pozornost je na místě.
Pěstování štědřence musí naplňovat podmínky jeho domoviny, kterou je oblast jižní Evropy. Nejlépe se jim daří na plném slunci, ale přežijí i v polostínu. U zeminy je to trochu potíž, protože je nutné přesně vědět, o kterého zástupce štědřence jde. Štědřenec odvislý potřebuje zásaditou zeminu, je vápnomilný a štědřenec alpský naopak vyžaduje kyselou půdu (rašelina). Štědřence při tvarování nesnášejí hlubší řez, ze starého dřeva neobrazí a zemřou. Množí se výsevem semen, která je třeba před výsevem krátce spařit. Dále je možné štědřence množit letním očkováním na štědřenec odvislý nebo roubováním. Štědřenec Watererův lze množit dřevitými řízky, které se řežou již v první polovině října. Množení je možné i letními řízky. Na podnože štědřence odvislého nebo i alpského lze roubovat i jiné dřeviny, například hlodáš, jehlici nebo čilimník - dosáhne se pak úchvatných chimér s nekonečnou variací barevnosti květů.
Pro inspiraci k tomu, co lze se štědřenci dokázat v zahradní architektuře, můžete shlédnout následující fotografie: https://www.google.com/sear…
Vepřové maso nakrájíme na kostky 2 x 2 cm. Pokud chceme šunku úplně libovou, pak vykrájíme tučné kousky. Po čase však zjistíte, že menší kousky tuku vůbec v doma vyrobené šunce nevadí.
1/5 masa dáme do mlýnku na maso, nebo nasekáme v mixéru. Tento krok děláme proto, aby se šunka pomocí malých kousků dobře spojila. Všechno maso vložíme do mísy a připravíme si nálev.
Ve 100 ml vody rozpustíme 25 g Pragandy a 4 g moučkového cukru. Váha těchto ingrediencí je klíčová, proto vážíme opravdu přesně. Mícháme, dokud není vše dobře rozpuštěné. Pokud tolik soli nemusíte nebo budete šunku dávat dětem, dejte Pragandy o pětinu méně, tedy 20 g na kilogram masa.
Nyní je třeba maso pořádně míchat. Nejde jen o prosté zamíchání, musí se začít vylučovat bílkovina z masa. To poznáme tak, že maso začíná být mazlavé, lepivé. Nejlepších výsledků můžete dosáhnout s háky na hnětení těsta, dá se použít i domácí pekárna. Po 10 minutách je vše dostatečně promícháno, v ruce to bude trvat asi 2x až 3x déle.
Do sklenic dáváme maso po částech a vždy dobře upěchujeme, aby nám nevznikaly vzduchové kapsy. Sklenice zavíčkujeme a dáme do lednice. Maso necháme uležet 48 hodin. Po této době vložíme sklenice do hrnce a zalijeme vodou tak, aby voda byla všude okolo šunky, ale aby nevnikala přes sklenice.
Zvedáme teplotu na 75 až 85 °C, ne více, ne méně. Klíčový je kvalitní teploměr, který si otestujeme ještě před započetím výroby šunky. Od té chvíle, kdy dosáhneme teplotu 75 °C, začneme odpočítávat 120 minut. Zde opět musíme vyzdvihnout přednosti indukčního vařiče, na němž je vaření šunky hračkou. Většina indukčních vařičů se reguluje skokově 60–80–100 °C, ale když si zkusíme hrnec zahřívat nejdříve bez šunky, správné teploty dosáhneme tím, že hrnec nedáme na prostředek, ale posunujeme ho ke kraji. Tak dosáhneme velmi přesné teploty.
Po uvedené době vyjmeme sklenice a necháme vychladit. Umístíme do chladu a temna, pokud to vydržíme a šunku hned nesníme.
Takto se dá vyrobit vařená domácí šunka i kuřecí. Rozhodně ji nevařte kratší dobu než 1 hodinu a během vaření nestahujte z plotny. Došlo by k poklesu teploty a nedostatečnému zavaření. Opět nechejte vychladnout a skladujte v chladu a temnu. Pokud jste postupovali správně, bez problémů vám maso vydrží 3 měsíce a bude chutnat skvěle.
V 1 kg šunky je maximálně 0,075 g dusitanu sodného. Každý, kdo někdy jedl jakoukoliv uzeninu, již dusitan požil v mnohonásobném množství.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Vaše kalanchoe se latinsky jmenuje Kalanchoe blossfeldiana. Kalanchoe není pro lidi jedovatá. Větší problém ovšem kalanchoe představuje pro zvířata. Obsahuje totiž srdeční glykosidy, které jsou toxické pro mnoho zvířat. V některých částech světa, kde kalanchoe rostou divoce ve volné přírodě, jsou často hlášeny otravy hospodářských zvířat, přičemž jejich smrt je obecně kvůli vlivu glykosidů na jejich srdce. Květy kalanchoe obsahují mnohem více glykosidů, než kterékoliv jiné části rostlin, takže většina hospodářských zvířat se otraví, když je rostlina v plném květu. V našich podmínkách je kalanchoe pěstována v zahradách nebo v květináčích, spíše než na pastvinách, takže rostlina nepředstavuje významné riziko pro hospodářská zvířata. Domácí zvířata jsou však v ohrožení.
Vzhledem k tomu, že kalanchoe je běžná pokojová rostlina, je třeba chránit domácí zvířata před otravou. Toho se nejlépe dosáhne, když jsou rostliny nepřístupné pro psy, kočky a ptáky, protože dokonce i jen trochu květů může poškodit vašeho domácího mazlíčka. Je prokázáno, že tele zemře po snědení 7 gramů květů na 1 kg tělesné hmotnosti, ale smrtelná dávka pro menší zvířata není přesně známa. Během několika hodin po požití rostliny se u zvířete může spustit slintání průjem a bolesti žaludku. V případě, že zvíře pozřelo značné množství kalanchoe, tak tyto příznaky doplní i zmíněné srdeční účinky. V takovém případě je nejlepším řešením, co nejdříve dostat zvíře k veterináři. Existuje lék na tyto stavy, a veterinář zároveň může poskytnout symptomatickou a podpůrnou pomoc.