Jedlekavkazská je v některých ohledech méně náročná než jedle bělokorá, snáší i nižší vzdušnou vlhkost a sušší půdy. Částečně zvládá i znečištěné ovzduší. Jedlekavkazská kvete v dubnu a květnu.
Jedlekavkazská zajímavosti
Do západní Evropy se dostala v první polovině 19. století, brzy po svém objevení. V současnosti je využívána v lesnictví, je taktéž vysazována v parcích. V městských aglomeracích usychá. Jedlekavkazská se též hojně využívá jako vánoční stromeček. Popularita tohoto využití stále roste. Z jehličí jedle kavkazské se destilací získávají silice mající silnou, velice příjemnou vůni připomínající citrusové plody. Lze ji použít k osvěžení vzduchu a uvolnění dýchacích cest. Všechny takové silně koncentrované výtažky jsou prudce jedovaté, proto se důrazně nedoporučuje jejich vnitřní užití. Naopak pár kapek do koupele má velmi příznivé účinky na pokožku i naši psychiku.
Jedlekavkazská množení
Jedlekavkazská se množí semeny nebo řízky. Semena jsou dlouhá 0,8–1,2 cm, křídlo je široké, nafialovělé nebo bledě hnědé.
Ve svém příspěvku JEDLE KOREJSKÁ NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Libor Plecháč.
Prosím o radu,zda se dá nějak ošetřit korejská jedle o stáří pěti let.Již vloni ji začalo reznout
na několika místech jehličí a postupně se rozšiřovalo a začalo opadávat.Prakticky zůstaly
jen letorosty a ty letos obrazily.A zase začalo jehličí být rezavé a opadávat a zůstaly jen
malé letorosty bez nakažení.Navíc tento problém mám i u jedle starší (10 let) i když zatím
ne v tak velké míře.Ostatní jedle co mám jsou v pořádku.Předem děkuji za radu.LP.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Věra Kolářová.
z uveřejněných článků o jedlích jsem se stále nedověděla, zda se jedná o nemoc jedle, proč na větvích se šiškami opadává jehličí a schnou.
Jedlekavkazská (Abies nordmanniana) je vždyzelený jehličnan, který byl pojmenován podle svého objevitele, finského botanika Alexandera Nordmanna. Jedlekavkazská je jehličnatý strom pocházející z Turecka a Kavkazu. Zde vyrůstá až do výšky 60 m. V Evropě vyroste maximálně do 30m výšky. U mladších stromů je koruna úzká a kuželovitá, později sloupovitější. Vrchol je výrazně zašpičatělý. Ve středu koruny jsou hustší a zároveň vodorovně odstávající větve. V horní části stromu pak více směřují vzhůru, ale méně než u jedle bělokoré. Mladé stromy mají matně šedou a hladkou borku. Staré stromy pak mají borku rozpraskanou. To způsobuje, že na kmenu vznikají nepravidelně velká políčka připomínající šupiny na rybě. Velmi husté, čárkovité, dvouřadě rozložené, dopředu směřující a zřetelně rýhované jehlice jsou 2–3 cm dlouhé. Svrchní strana je tmavozelená a lesklá, spodní se pak vyznačuje dvěma bílými řadami průduchů. Při rozmělnění v dlani vykazují výrazné aroma po ovoci. Samičí šištice rostou pouze v oblasti vrcholu stromu, v době zralosti dosahují až 15 cm. Jako u jiných jedlí jsou válcovité. Mladší šištice jsou bledě zelené, později nahnědlé.
V naší poradně s názvem PĚSTOVÁNÍ RAJČAT PO SEZONE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sandra.
Dobrý den,
mám keříčková rajčata doma za oknem v truhlíku, pěstuji je poprvé, bude mi plodit rostlina i příští rok nebo rostlina po sběru posledních rajčat uhyne?
Mám tam poměrně dost ještě zelených plodů a mám obavu, že již nestihnou dozrát, mám rostlinu zbavit okolních listů a větviček nebo to ničemu nepomůže?
Děkuji moc.
Sandra
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Rajče jedlé je trvalka, ale v našich krajích nepřežije zimu, pokud se ji nepřisvětluje. Nechte rostlinu přirozeně dožít a zelená rajčata nechte dozrát, buď na rostlině nebo sklizená a umístěná na slunci.
Brambory lze pěstovat různými způsoby, níže uvedené formy pěstovaní se provádějí v oblasti zahrádkaření.
Pěstování brambor ve věžích
Nevýhodou pěstování brambor je jejich nárok na velký prostor. Zemědělci z And však vyvinuli pro vyřešení tohoto problému velmi účinnou techniku. Nejprve malou plochu několika čtverečních metrů obloží kameny a zde vypěstují několik rostlin. Jakmile jejich nať dosáhne výšky asi 15–20 cm, zvýší zídku okolo záhonu a záhon doplní asi o 10 cm půdy. Když nať opět vyroste asi na 15–20 cm, znovu zvýší zídku a doplní záhon půdou. A tak to jde stále dál a dál. Z půdy vždy vyčnívá pouze svrchní svazek natě. Bramborové věže mohou být až 1,2 metru vysoké.
V každé vrstvě půdy vytvářejí brambory nové postranní výhonky s novými hlízami. Nakonec se část zdi obklopující věž zbourá a půda se odstraní. Je až nepředstavitelné, jaké množství hlíz takto naroste. Podobné bramborové věže můžeme vytvořit i v našich podmínkách, například pomocí starých pneumatik, prken.
Pěstování brambor v pytli
Tento způsob pěstování využívá toho, že když brambor klíčí, tak nasazuje výživové a plodné kořeny (části kořenů, na kterých rostou hlízy) postupně po celé délce lodyhy. Výhodou je, že se nemusí plít plevel, je dobrá ochrana před jarními mrazíky, velmi nízká, takřka žádná spotřeba hnojiv. Čím více zpracujete organického odpadu (shrabané listí z podzimu, včetně plevele, papíru, lepenky, trávy, štěpků, dřevěných pilin), tím méně hnojiv.
Naklíčené brambory se zasadí do mělké vrstvy 10 cm uleželého a vlhkého, loňského, shrabaného listí a pokryjí 10cm vrstvou kompostu nebo hlíny a po vyrašení cca 10–15 cm stonku se tento pokryje další vrstvou organických odpadků a navrch hlínou. Nechají se pouze vrcholové listy s přibližně 5cm částí stonku. Brambora vyrazí ze zahrnutých částí stonku nejenom kořeny, ale i plodné kořeny, na nichž jsou hlízy. A tak se pokračuje dále, až se dospěje k hornímu okraji pytle anebo sudu (igelit pytle se postupně, jak přisypáváme hlínu, roluje zespod nahoru). Brambora má na vrcholu vegetace silnou a bohatou korunu ze stonků a listů, vzhledem k dobré výživě (organické odpadky se zároveň postupně rozkládají na humus a živiny) nesrovnatelnou s klasickým pěstováním. Výnos je několikanásobný, na cca 30 cm výšky pytle se počítá s jednonásobkem sklizně. Postupným zahrnováním se dosáhne i toho, že je brambora částečně chráněna před plísní.
Z toho plyne, že pytel o průměru kolem 30 cm a výšky 1 m dá v optimálním případě 3násobnou sklizeň. U pytlů odstřihneme spodní dva rohy. V pytlích se velmi dobře postupně zvyšuje výška
V naší poradně s názvem JEDLE KOREJSKÁ NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Libor Plecháč.
Prosím o radu,zda se dá nějak ošetřit korejská jedle o stáří pěti let.Již vloni ji začalo reznout
na několika místech jehličí a postupně se rozšiřovalo a začalo opadávat.Prakticky zůstaly
jen letorosty a ty letos obrazily.A zase začalo jehličí být rezavé a opadávat a zůstaly jen
malé letorosty bez nakažení.Navíc tento problém mám i u jedle starší (10 let) i když zatím
ne v tak velké míře.Ostatní jedle co mám jsou v pořádku.Předem děkuji za radu.LP.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Mohla by to být nákaza houbou Dothistroma septosporum. Zkuste hned aplikovat Kuprikol 0,5% ve dvou postřikových dávkách po deseti dnech. Příští rok proveďte preventivní postřik v polovině července. Tyto problémy se často objevují v místech s omezeným prouděním vzduchu a nebo při častém stříkání vody na rostlinu. Jsou-li tyto nedostatky i u vás, zkuste je napravit.
Jedle korejská je velice ceněná odrůda jedle, která je už jako mladá rostlina obdařená úžasnými, vzpřímeně rostoucími modravými šiškami. Jedle korejská vyžaduje polohu na plném slunci nebo polostín. Dorůstá do výšky 8 metrů. Koruna je široce kuželovitá, hustě větvená, ve stáří na vrcholu tupá. Borka je v mládí hladká, světle šedá s purpurovým nádechem, s výraznými pryskyřičnými puchýřky, později hluboce rozbrázděná, uvnitř červenohnědá. Letorosty jsou mělce rýhované, našedlé až žlutavé, později načervenalé, zprvu jemně chlupaté, později olysalé. Pupeny jsou kulaté, kryté hnědými šupinami, silně pryskyřičnaté. Jehličí je husté, na vrchu kryje větvičku, vespod je rozestálé. Jehlice jsou 10 až 20 mm dlouhé, 2–2,5 mm široké, směrem k vrcholu se rozšiřují, na konci vykrojené, vzácně zaoblené nebo špičaté. Na vrchní straně je jehličí lesklé, tmavě zelené s výraznou rýhou, vespod s velmi nápadnými křídově bílými pruhy, které mohou splývat v souvislou plochu. Samčí šištice vyrůstají na konci větviček, jsou tmavě nachové. Šišky jsou krátce stopkaté, válcovité, 4–7 cm dlouhé, 2,5–2,8 cm široké, před dozráním mají fialově purpurovou barvu. Semenné šupiny jsou 15–20 mm široké, ledvinovité, podpůrné šupiny jsou delší, vyčnívají ze šišky, jsou zpět ohnuté. Semena jsou včetně křídla 10–12 mm dlouhá, tmavě fialově purpurová. Strom roste v jižní části Korejského poloostrova ve výškách 1 000–1 850 m. n. m. Do Evropy byl poprvé dovezen v roce 1908, do ČR až v roce 1934, kde byl první známý exemplář v Průhonicích. Ve své domovině roste tento strom v horských oblastech s chladným vlhkým klimatem, na mělkých kamenitých půdách chudých na humus, na rulovém a žulovém podloží.
V naší poradně s názvem WARFARIN A ČERNÁ ŘEDKEV A BÍLÁ. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sylva..
Může se na warfarin černá ředkev nebo bílá.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Ředkev bílá, černá i ředkvičky, to jsou všechno variety jedné rostliny s názvem ředkev setá. Díky tomu mají vzhledem k Warfarinu i stejné účinky a je jedno jestli je barva bulvy bílá nebo černá a nebo jde-li o ředkvičky. Může se konzumovat celá rostlina včetně listů. Kořenová část rostliny - bulva má jen zanedbatelné množství vitamínu K a nemusíte tedy vůbec hlídat snědené množství, i když užíváte Warfarin. Listy ředkve jsou také jedlé, ale ty již obsahují mnoho vitamínu K a listy z jedné rostliny vašemu tělu dodají 30 mikrogramů vitamínu K, což je 1/3 vaší denní dávky.
V České republice roste jedle bělokorá ve všech okrajových i vnitrozemských pohořích. Jedle bělokorá je strom dorůstající výšky 55–60 m s průběžným přímým kmenem, který může mít až 2 m v průměru, a s pravidelným přeslenitým větvením. Koruna je zpočátku kuželovitá, později válcovitá, ve stáří s vrcholem nezřetelným, jakoby uťatým. Větve odstávají rovnovážně téměř v pravém úhlu. Větvení druhého řádu bývá úplně ploché. Borka je hladká, bělošedá, ve stáří podélně rozpukaná. Jedle má výrazný kůlový kořen a také z postranních kořenů vysílá hluboko sahající upevňovací kořeny, proto je dobře zakotvena v půdě. Letorosty světle šedé, tmavošedě chlupaté, pupeny vejcovité, světle hnědé, nepryskyřičnaté. Jehlice jsou ploché, 2–3 cm dlouhé, na líci tmavě zelené, lesklé, na rubu se 2 bílými proužky. Samčí šištice jsou žlutavé, samičí zelené, později nafialovělé, při dozrávání dřevnatí. Šišky jsou vzpřímené, válcovité, až 25 cm dlouhé, rozpadavé.
Ve svém příspěvku JEDLE KOREJSKÁ NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Libor Plecháč.
Prosím o radu,zda se dá nějak ošetřit korejská jedle o stáří pěti let.Již vloni ji začalo reznout
na několika místech jehličí a postupně se rozšiřovalo a začalo opadávat.Prakticky zůstaly
jen letorosty a ty letos obrazily.A zase začalo jehličí být rezavé a opadávat a zůstaly jen
malé letorosty bez nakažení.Navíc tento problém mám i u jedle starší (10 let) i když zatím
ne v tak velké míře.Ostatní jedle co mám jsou v pořádku.Předem děkuji za radu.LP.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milan.
Do letošního roku prospivala skvěle.Letos začala usychat od konečků větví.Napadené větve mají na sobě pupeny(nebo,to měly být,šišky),jsou úplně
ztyřelé v prach.Pod lupou nepoznam jestli je tam nějaký chrobak,nebo něco.Zná někdo nějakou pomoc?Spalit ji mužu vždy.
Azalka je jarní kvetoucí keř. Je velmi podobná rododendronu, ale je menšího vzrůstu a má menší květinové trsy než rododendron. Květenství azalky je nápadné zářivými barvami, které se vyskytují v mnoha variantách a velikostech. Květy kontrastují s tmavě zelenou barvou listů keře.
Botanický název: Rhododendron
Doba kvetení: brzy na jaře
Velikost: 40 cm, v závislosti na kultivaru
Květy: bílé, žluté, oranžové a červené
Světlo: polostín
Pěstování: při zasazování je nutné přidat mulčovací substrát ke spodní části keře
Zde je několik fotografií, na kterých je možné vidět azalku.
Jírovec
Jírovec vytváří kouzlo v každé zahradě. Můžete si ho pořídit jako malý strom nebo keř. Není náročný na údržbu, má výrazné listy a nápadné květy.
Botanický název: Jírovec
Doba kvetení: jaro
Velikost: 3 m až 15 m a široký 9 m, v závislosti na kultivaru
Květy: červená, bílá, krémová, růžová nebo zelenožlutá
Světlo: plné slunce i polostín
Pěstování: tento keř je vhodný do větších zahrad, k rozmnožování slouží plody jírovce – kaštany, které se sází 1 až 2 cm hluboko do substrátu po dvou nebo po třech semenech.
Zde je několik fotografií, na nichž můžete vidět jírovec.
Kamélie
Kamélie miluje zimu, v tomto období většina zahradních rostlin odpočívá, ale kamélie se teprve zahřívá. Kamélie je evergreenem podzimního, zimního a brzkého jarního období. Je vhodná pro terénní úpravy okrasných zahrad, kdy vytváří krásné květy ve tvaru růží. Kamélie byly pěstovány několik let na Dálném východě, který je jejich rodným krajem. V současné době existuje více než 3 000 druhů těchto keřů.
Botanický název: Camellia
Doba kvetení: podzim, zima a brzy na jaře, v závislosti na odrůdě
Velikost: 0,8 m až 6 m
Květy: červená, růžová a bílá
Světlo: polostín
Pěstování: keř je nutné chránit před sluncem, studeným a silným větrem. Keř není vhodné vysazovat do úplného stínu, který sníží květenství rostliny.
Lýkovec je keř s intenzivní vůní květů, což je hlavní důvod, proč se vysazuje do okrasných zahrad. Květy vavřínu jsou jemné bílé, růžové a fialové květy a existuje mnoho odrůd keřů. Vavřín je univerzálním keřem, který se v okrasné zahradě používá jako půdopokryvný prvek.
Botanický název: Daphne
Doba kvetení: od jara do podzimu, v závislosti na odrůdě
Velikost: 0,5 m až 12 m
Květy: čtyřlaločnaté trubkovité květy v bílé, růžové nebo lila barvě
V naší poradně s názvem VOSKOVKA-POKOJOVÁ ROSTLINA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarmila Mikulcová.
Mám trochu odlišný druh voskovky s bílými, o něco většími květy. Každý rok v létě kvete a letos se na ní objevil 1 plod! Lesklá zelená koule, která poměrně rychle roste, teď má průměr asi 3 cm a vypadá jako nezralé rajské jablíčko. Zajímalo by mě, o jaký druh voskovky se jedná, jestli jsou její plody jedlé a jak vypadají v plné zralosti, které pravděpodobně v domácích pdmínkách nedosáhne. Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Voskovek je mnoho druhů a většina z nich nemá plody. Jen voskovka mnohokvětá (hoya multiflora) vytváří během podzimu plody. Tady jsou vidět obrázky této voskovky https://www.google.cz/image…
Co se týče jedovatosti, tak všechny voskovky včetně jejich plodů jsou považovány za toxické. To nutně neznamená, že jsou jedovaté. Účinky se však liší podle druhu a velikosti zvířete, které listy požije. Brožura „Jedovaté rostliny“ University of Washington uvádí voskovku jako netoxickou, ale protože existuje mnoho odrůd a mnoho různých reakcí na rostlinné sloučeniny, bylo by nejlepší držet ji mimo dosah domácích zvířat a dětí. Každý, kdo má alergii na latex, by se měl vyhnout manipulaci s rostlinou, pokud je poškozena.
Rajčata se dostala do Evropy v 16. století. Jejich semena byla přivezena do Španělska kolem roku 1525 nebo o něco později, když Hernando Cortez dobyl říši Aztéků a podrobil si území pozdějšího Mexika. Historie pěstování rajčat je na evropském kontinentu relativně krátká, rajčata se do Evropy dostala společně s bramborami až po objevení Ameriky a dovezení semen a sazenic pokolumbovskými výpravami. Zpočátku se rajčata pěstovala v Itálii a Portugalsku, a to paradoxně pro okrasu, teprve později se začala používat jako plodová zelenina.
Oblibu získala rajčata především pro svoji výraznou chuť, krásnou barvu a velmi snadný způsob pěstování. Samotná rostlina rajčete (Lycopersicon esculentum) je jednoletá a velmi silně plodící, pokud ji nezaštipujeme, hravě překoná výšku 2 metry. Potřebuje velmi světlé a teplé stanoviště, dostatek místa kolem sebe a pravidelnou zálivku i přihnojení. Díky svému snadnému pěstování ze semen si rajče našlo širokou skupinu pěstitelů z řad zahrádkářů či majitelů zahrad, oblíbené je i pěstovaní rajčat v nádobách – jako balkónová rajčata. Díky své relativní nenáročnosti na pěstování jsou rajčata velmi oblíbeným druhem zeleniny a patří určitě do každé zahrady, zahrádky, nebo do květináče či truhlíku na balkón nebo terasu.
Pokus o pěstování „biorajčat“ bohužel nedopadl dobře. Pěstování rajčat bez jakékoli formy chemického postřiku se bohužel ukázalo jako ne zrovna ideální řešení, a ještě předtím než majitel zahrádky stihl sklidit úrodu, sklidila jej obvykle za něj plíseň.
Známe salátová rajčata i taková, co mají hodně šťávy a málo dužiny a naopak – hodně dužiny a málo šťávy. Známá jsou žlutá i červená rajčata nejrůznějších odstínů a také tvarů. V poslední době byly vyšlechtěny odrůdy ve tvaru krychle, aby se daly snáze balit a zasílat.
Dýně můžeme rozdělit do dvou skupin, a to na jedlé druhy a okrasné druhy.
Jedlé druhy dýní
Baby Boo:Tato dýně má krásnou bílou barvu se žebrováním, velmi se hodí na vaření, je však chutná i v syrovém stavu.
Dýně obecná: V našich podmínkách je nejčastěji pěstovaným druhem dýně. Její vyzrálé plody dosahují hmotnosti až několika desítek kilogramů. Vhodná je k vaření i kompotování.
Dýně Hokaido: Pochází z japonského ostrova Hokaido. Má sladkou chuť, jež se podobá bramborám nebo pečeným kaštanům, a řadí se k nejmenším pěstovaným dýním vůbec, dosahuje totiž hmotnosti přibližně jen 0,7 až 2,5 kilogramu. Barvu mívá od žluté až po sytě oranžovou. Dužinu má oranžovou. Dýně Hokaido je známá především díky svým pozitivním účinkům na lidské zdraví.
Dýně máslová: Je nejsladší ze všech. Navíc je po uvaření krásně krémová. Má tvar hrušky, světle béžovou oranžovou slupku a uvnitř je sytě oranžová. Je vhodnější ji oloupat, hodí se na polévky, na pečení nebo jako příloha například k rýži nebo kuřecímu masu.
Festival dýně: Patří mezi žaludové dýně. Vzhledem ke svému tvaru a žluto-bílo-zelenému zabarvení na povrchu je velmi vhodná k dekorativním účelům, je ji však možné využít také v kuchyni. Je totiž velice lahodná i v syrovém stavu.
Chameleon: Je dýně žaludového tvaru, kterou je díky jejím krásným barvám možné použít jako dekoraci. Velmi vhodná je však také na vaření, má totiž jemnou oříškovou chuť, je možné ji i déle skladovat. Díky tomu, že roste jako keř, není ani její pěstování náročné na prostor.
Iron Cup: Tato dýně je na povrchu zelená a uprostřed světle oranžová. Je vhodná pro jakoukoli kuchyňskou úpravu, především pak na polévky. Díky její konzistenci je možné ji skladovat nezvykle dlouho, zhruba až jeden rok.
Kamo Kamo: Dýně výborně se hodící pro svou sladkou chuť k přípravě sladkých dipů. Má oranžovo-zelený žebrovaný povrch, a tak může sloužit i jako decentní dekorace.
Korunní princ: Dýně své jméno získala podle korunky, která na plodu vyrůstá. Tento druh je na povrchu bílý, ale dužinu má sytě oranžovou.
Marina di Chioggia: Tento druh dýně má kvalitní dužinu, která má tmavou nebo šedozelenou barvu. Výborná je pečená anebo dušená ve vlastní slupce.
Muškátová dýně: Dýně je na povrchu žebrovaná a zelená, uvnitř je sytě oranžová. Má poměrně hutnou dužinu. Tento druh dýně je výborný i v syrovém stavu.
Německá centýřová dýně: Tato dýně je vhodná na kompotování. V našem mírném klimatu se jí velice daří a její pěstování vůbec není složité ani náročné.
Olejová dýně: Je vyhledávaná pro svá vynikající semínka, která je však nejdříve potřeba řádně usušit. Nachází se v nich celá řada vitaminů a minerálů.
Ve svém příspěvku PYRACANTHA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Stanislava Kosová.
Dobrý den, paní Vinšová, hledám info o jedlosti/jedovatosti plodů pyracanthy.
Vy píšete, že se plody mohou jíst po zpracování, i když je to uvedené jen u některých kultivarů.
Prosím, kde jste tyto informace našla? Nebo máte vlastní zkušenost? Všude se totiž opakuje jen, že plody nejsou jedovaté, ale jsou nejedlé. Spíš bych čekala, že když nejsou jedovaté, mohou být jedlé. Viz např. bezinky, jeřabiny a další.
Budu moc ráda, za vaše info, děkuji,
S.Kosová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Nina Vinšová.
Dobrý den, doplnila jsem požadované informace do svého článku.
Jedle ojíněná je oblíbený rychle rostoucí jehličnan, který v dospělosti může dosahovat 20–25 m výšky. Růst stromu je kuželovitý. Jehlice jsou šedivé až namodrale zelené. Vyžaduje dobře propustnou písčitou a hlinitou půdu. Ze všech jedlí snáší nejlépe letní přísušky, v zimě je plně mrazuvzdorná. Vhodné použití je jako solitér i do skupinových výsadeb.
V naší poradně s názvem PĚSTOVÁNÍ KEŘÍČKOVÝCH RAJČAT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeněk Kubík.
Zakoupil jsem sazenice minirajčat ale s pěstováním na balkoně nemám žádné zkušenosti, to je jak velikou nádobu, kolik je potřeba zeminy, jakou zeminu, kdy jak a čím přihnojovat.
Odrůda je Vilma a Venus. Děkuji za každou radu.
Zdeněk Kubík
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Mini rajčátka se dají pěstovat na balkoně s jižní a jihozápadní orientací. Nádobu volte co největší, minimálně 10 litrů na rostlinu. Rajče potřebuje vodu, takže pod nádobu umístěte misku, ve které se bude zadržovat přebytek zálivkové vody. Substrát vyberte pro pěstování zeleniny. Hnojení provádějte 2 krát do měsíce hnojivem z trusu hospodářských zvířat nebo můžete použít Krystalon plod. Vyvarujte se zalévání na listy, vlhčete jen substrát.
Kaštanovník jedlý, lidově jedlý kaštan, je opadavý listnatý strom z čeledi bukovité. Strom kaštanovníku dorůstá do výšky 20–25 m a má širokou vejčitou korunu. Tloušťka jeho kmene někdy přesahuje až 2 m. Dožívá se věku 1 000 let, někdy i víc. Borka je v mládí hladká, olivově hnědá, postupem času se mění v hnědošedou rozpukanou. Listy jsou na větvičce uspořádané střídavě, list na vrcholu větvičky je největší. Mají tvar podlouhlé elipsy. Každý postranní nerv na listu je zakončený ostnem. Svrchu jsou listy tmavě zelené a zespodu světle zelené. Květy se objevují v květnu a červnu. Je to rostlina jednodomá, převážně cizosprašná, lépe plodí, pokud je v okolí dva a více stromů. Plody jsou po 2–3 v pichlavém obalu, který puká čtyřmi švy. Semena (kaštany neboli maróny) jsou lesklá, tmavě hnědá a dozrávají v září. Jsou jedlá, jí se po upečení nebo uvaření, obsahují hodně škrobu, cukru a bílkovin.
Nejvíce se jedlé kaštany pěstují v jižní Evropě a v Přední Asii. V Česku se kaštanovníku nejlépe daří na teplých svazích ve vinařských oblastech. Jeho dřevo je těžké, pevné, tvrdé, pružné a houževnaté. Nevýhodou kaštanovníku je, že patří mezi silné alergeny. Neměl by být proto vysazován v blízkosti obydlí a úřadů, spíše v sadech, hájích a lesích. Děti by si pod kvetoucím kaštanovníkem neměly hrát. Hlavní sklizeň jedlých kaštanů probíhá v říjnu. Sběr plodů kaštanovníku se provádí ručně. Nejmenší plody poslouží jako surovina pro mletí kaštanové mouky. Velké a střední plody se dále zpracovávají, případně jsou po tepelné úpravě konzumovány. Pro odstranění parazitů uvnitř plodů se kaštany máčí v 50°C vodě a následně ochladí. Tímto procesem se také prodlužuje jejich trvanlivost. Dnes se tedy nemusí skladovat pouze sušené plody. Jedlé kaštany jsou známá pochoutka po celé Evropě. Obvykle se tepelně upravují naříznutím na špičce do kříže a krátkým opečením na horké plotně, a to zejména v předvánočním čase, kdy je sezona pečených kaštanů. Kaštany se mohou i rozemlít a vzniklá mouka slouží k přípravě pečených zákusků. Jedlé kaštany mají vyšší energetickou (kalorickou) hodnotu než brambory. V jižní Evropě kaštany lidé pojídají se zeleninou, s masem nebo máslem a sýrem. Světové kuchyně znají například kaštanovou kaši ke zvěřině, kaštanové pyré se šlehačkou, kaštanový pudink, kaštany v čokoládě, glazované kaštany a jiné. V našich zeměpisných šířkách se konzumují pečené kaštany nejčastěji právě v předvánočním čase.
Jedlý kaštan (Castanea sativa) pochází z oblasti Malé Asie a již v 5. století před naším letopočtem byl dopraven do Řecka a následně i do I
Slávky žijí na celém světě na mořských březích a v ústí řek, jednotlivé druhy jsou obvykle specifikované pro určitou oblast. Nejznámějším druhem je slávka jedlá. Slávka jedlá (Mytilus edulis) je středně velký jedlý mořský mlž z čeledi slávkovitých. Slávky jedlé se nacházejí na severoatlantickém pobřeží Severní Ameriky, Evropy a v dalších mírných i polárních vodách po celém světě. Žijí v příbřežních oblastech na skalách a dalších pevných podkladech přichyceny byssovými vlákny, které jsou vylučovány byssovými žlázami umístěnými ve spodní části slávek. Jedná se o hladké mušle s jemnými soustřednými rýhami v linii růstu. Barva mušle je purpurová, modrá nebo někdy až hnědá. Může být dlouhá až 12 cm. Slávky jedlé jsou kořistí hvězdic, například Asterias vulgaris. Malé slávky jsou také požírány plži Nucella lapillus.
Slávky jedlé neboli mušle jsou mořští mlži, jejichž maso se pojídá buď syrové, nebo částečně i tepelně upravované. Výlov slávek začíná v srpnu a končí v březnu. Lastury slávek mají klínovitě oválný tvar, na povrchu jsou tmavé do fialova a uvnitř perleťově bílé, lesklé. Dospělé, tedy k požívání nejvhodnější, jsou tehdy, když délka lastur měří 55 mm. Kratší se vyřazují, protože nemají tržní hodnotu. S přijímáním potravy a vdechováním vody se dostává do slávek také písek a mořský kal. Obojí se z nich musí odstranit, a proto se před dopravou do vnitrozemí alespoň na 24 hodin slávky ponoří do čisté mořské vody, aby se vyčistily. Jestliže se se slávkami po výlovu dobře a šetrně zachází, vydrží v zimě až 6 dnů po výlovu naživu. Nesmí však před touto dobou nebo během ní přijít do styku se sladkou vodou. Nesnášejí také velké teplo ani mráz. Jen pevně uzavřené, to znamená živé a čerstvé slávky, mají maso vhodné k pojídání. U pootevřených slávek je maso v rozkladu, čímž se stává prudce jedovatým. Podezřelé jsou také slávky s tenkými průsvitnými lasturami, které nejsou na povrchu stejnoměrně zabarvené, anebo slávky, které nasládle páchnou. Maso slávek se jí buď syrové, nebo různě připravované a je dost výživné, avšak hůř stravitelné než maso ústřic.
Někdy jsou slávky zaměňovány s ústřicemi. Ústřice (Ostrea) je rod z čeledi ústřicovitých (Ostreidae). Nejznámějším druhem je ústřice jedlá (Ostrea edulis). Ústřice jsou mořští mlži s lamelózními nebo sklípkovitými lasturami bez vláknité (sloupkovité) vrstvy, s nestejnými miskami a vnitřním vazem a bez zubů v zámku. Ústřice má nepravidelné chlopně, z nichž levá je větší, prohloubená a připevněná k podkladu, kdežto pravá je plošší; vrchol levé misky (chlopně) přečnívá a je zatočen buď vpřed, nebo dozadu. Některé druhy jsou obojetné
Ve svém příspěvku AČOKČA NÁVOD NA PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef.
Kde seženu tu ačokču.
Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Sabina.
Zajímám se o pěstování ačokči, chtěla bych vyzkoušet. Na internetu jsem se dočetla, že je možné ji pěstovat i ve skleníku, že sice se doba do prvních dobů nezkrátí, ale je možné ji vysadit dříve. A tak by mě zajímalo, zda s tím má někdo zkušenost a kolik prostoru ačočka ve skleníku zabere. Nebo mám dát předpěstovat do skleníku a pak přesadit na venkovní záhon? Dá se přesazovat? Díky.
Slávky jedlé (Mytilus edulis) se vyskytují ve všech mořích, přičemž preferují poloslanou vodu na mělčinách v blízkosti ústí řek. Ještě ve stadiu larvy se přichytí ke kamenům, kůlům, pilířům, skalám nebo skořápkám větších mušlí vlasovým vláknem z proteinu a železa. V mělkých vodách vytvářejí kolonie čítající několik tisíc druhů. Středně velká slávka přefiltruje za hodinu více než 1 l vody, tedy až 25 l vody denně. Přitom z vody žábrami odebírá kyslík a miniaturní části potravy.
Robustní mlž má lesklou modročernou schránku připomínající kapku a oranžové maso. Vnitřní strana mušle složené ze dvou částí má perleťovou barvu, povrch je lehce rýhovaný. Dorůstá do délky 5–10 cm.
Přizpůsobivost těchto měkkýšů a snadné rozmnožování je přímo předurčuje k farmovému chovu přirozenou cestou. Nejvíce chovaných slávek pochází z Číny, dalšími producenty jsou země Severní Ameriky, v Evropě zejména Španělsko, Itálie, Francie, Nizozemsko, Irsko, Německo a Dánsko.
Slávky jedlé jsou kořistí hvězdic, malé slávky jsou také požírány plži.
Slávky vynikají mořskou vůní a jemnou, minerálně slanou chutí. Jejich pružné, pevné a netučné maso s vysokým obsahem bílkovin, vitamínů a minerálních látek je předurčuje k množství kulinárních úprav. Lze je konzumovat syrové, ale jsou mírně hořké, proto se zpravidla podávají vařené. Před přípravou se musejí několikrát pečlivě vypláchnout ve studené vodě, případně okartáčovat. Vaří se živé. Je-li skořápka zavřená nebo lehce pootevřená a po doteku prstem se zavře, je to známka života. Po uvaření se znaky poživatelnosti obrátí: mušle musejí být doširoka otevřené, zavřené jsou mrtvé a patří spolu s rozbitými do odpadu. Tento bezpečnostní filtr se nesmí nikdy vynechat, konzumace byť jediné mrtvé mušle může způsobit nevolnost, zvracení, průjem a bolest hlavy, čemuž nezabrání ani skutečnost, že maso přešlo varem. Klasikou jsou slávky vařené bez skořápek ve vývaru s bílým vínem a kořenovou zeleninou. Lze je také péct, gratinovat nebo přidat jako ingredienci do polévek.
Slávky lze koupit jak živé, tak mražené, nebo konzervované. V případech, kdy kupujeme mražené nebo konzervované, je třeba je skladovat při teplotě -18 °C a před použitím ještě mírně rozmrazit v chladničce. Pro koupi živých slávek je dobré si pamatovat, že živé nesmíme nikdy zmrazovat. Po jejich zakoupení je nutné je co nejdříve zpracovat do pokrmu. Protože podléhají zkáze, potřebují správné uchování, a to v chladničce při teplotě pod 4 °C. Neuskladňujeme je v uzavřených nádobách, necháváme je odložené ponořené v čerstvé vodě nebo přímo na ledu z čerstvé vody.
Slávky jsou velmi zdravé. Obsahují železo, zinek, mangan, draslík, vitamíny skupiny B a minerální soli.
Ve svém příspěvku RAKYTNÍK - JEHO PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef.
Mám zájem vysázet a pestovat několik keřů Rakytníku. Přečetl sem dokumentaci, jak se Rakytník pěstuje, není náročný a hlavně obsahuje hodně vitanínu které potřebujem pro naše tělo.
Chci se zeptat jestli nebude vadit, pokud budou v okoli bilinky jako: Levandule, máta, bršlice kozí?
Vím že se rakytník časem rozrůstá jak do šířky i do výšky. Prosim o radu jak to bude nejlepší? Děkuji za odpověď. Josef
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Renata vojtová.
všude je pěstování to už vím ale ráda bych věděla jak ho stříhat aby nebyl vysoký a široký a abych mu neublížila děkuji za odpovědˇ
Aloe vera potřebuje ke svému růstu suché a teplé až horké podnebí. Má ráda hodně slunce, nesnáší průvan a postačí jí jen méně častá zálivka. Může být pěstována jako okrasná rostlina na skalce nebo v bytě, ale nejlépe se jí bude dařit ve skleníku. Tato rostlina velmi rychle roste a potřebuje každoročně přesazovat.
Zvolení místa pro pěstování aloe vera
Ať už se rozhodnete pěstovat aloe vera doma nebo venku, myslete na to, že rostlina potřebuje hodně slunce. Pokud bude rostlina umístěna venku, ideálním místem bude takové, kde bude svítit slunce déle jak osm hodin, rozhodně ne méně jak šest. Další důležitou věcí, na kterou venku musíte myslet, je zemina. Je potřeba najít suché místo, rostlině se nebude dařit tam, kde je půda příliš mokrá nebo má tendenci shromažďovat vodu. Jednotlivé rostliny aloe vera mohou být pěstovány relativně blízko sebe, ale ujistěte se, že ponecháte dostatek prostoru pro růst. Zralá rostlina se může rozšířit o dvacet pět a více listů. V případě, že bude rostlinu pěstovat doma, bude nejlepší volbou okenní parapet směrem na jih nebo západ. Při pěstování v květináči není potřeba volit velký a prostorný květináč, protože rostlina preferuje přeplněný kořenový systém. Bude-li mít přebytečný prostor, zpomalí se její růst.
Příprava pro výsadbu aloe vera
Ať už jste se rozhodli pro pěstování aloe vera venku, nebo uvnitř, zvolte suchou, písčitou půdu. Pokud nemáte přírodně písčitou půdu, jednoduše ji smíchejte s pískem nebo malými kamínky. Půda bude dobře zajišťovat odvodňování a nabízet rostlině ty nejlepší podmínky k růstu. Faktor pH zeminy by se měl pohybovat v rozmezí hodnot 6 až 8, hodnotu pH zvýšíte tím, že do půdy přidáte vápno. Pokud si zvolíte, že budete pěstovat aloe vera jako pokojovou rostlinu, můžete substrát pro tuto rostlinu zakoupit v obchodě.
Postup výsadby aloe vera
Žádný zahradník vám nedoporučí pěstovat aloe vera ze semene, i když je to možné. Trvá to příliš dlouho a je zapotřebí přísných skleníkových podmínek, aby semínko vyklíčilo. Zralá rostlina produkuje odnože, které jsou vlastně novými malými rostlinkami a mohou být použity k rozmnožování.
Vyberte si odnože ze zralé rostliny. Když jsou vysoké několik centimetrů a listy se začínají rozevírat, můžete začít s rozsazováním.
Pomocí ostrého nože oddělte mladou rostlinku a ujistěte se, že jste odnož neporušili.
V případě, že se vám nepodařilo odnož oddělit bez porušení, je potřeba nechat ránu zaschnout a teprve poté umístit do půdy. To bude trvat dva až tři dny, ale zabráníte tím napadení rostliny a jejímu odumření.
Jakmile se na ráně utvořil strup, můžete rostlinu umístit do půdy. V případě, že jste byli tak opatrní a rostlinu jst
Ve svém příspěvku VŘES - STŘÍHÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Drobilič.
Již několik let se pokouším o pěstování vřesu (venku na zahrádce i na slunném místě v květináči na balkoně).Bohužel po cca 2-letech je konec. Asi je neumím správně stříhat ve vhodnou dobu , příp. jiné podmínky při pěstování.
Můžete mi prosím poradit ??
Děkuji.
Drobilič.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Její pěstování v bytě není zas tak náročné, i když její růstový rytmus vypadá na první pohled složitě. A přitom tato rostlina přežije i nedostatečnou péči. Jedno si však při pěstování musíte uvědomit. Rostlina chce mít svůj klid, takže ji nedoporučujeme při vegetačním růstu přenášet z místa na místo nebo květináčem otáčet. Jako pokojové rostliny se pěstují dva druhy, a to Kala aethiopica var. gigantea Hort., která je mohutného vzrůstu, a Kala aethiopica hybr. Perla ze Stutgartu, jejíž vzrůst je nízký a je celkově drobnější. Na jaře, po odkvětu, necháme rostlinu zatáhnout. Nejpozdější termín by měl být konec května. Většina listů v té době zežloutne a uschne a zůstane jen zelené srdíčko rostliny, tedy jeden dva malé zelené listy. Rostlinu v této době můžeme umístit i do venkovního prostředí. V době odpočinku kalu zaléváme velmi mírně a jen občas. Delší doba sucha jí nevadí, naopak. Koncem srpna pak rostlinu přeneseme na stabilní stanoviště. V této době můžeme také kalu přesazovat a můžeme rozdělit i mohutné trsy na více rostlin. Přesazujeme do směsi jílu a listovky s příměsí rašeliny a písku. Do zeminy pro kaly se přidává i mletá rohovina. V době vegetačního růstu vyžaduje kala hojnost vody, a pokud možno i často rosíme. Odpovídá to tak nejvíce jejím podmínkám v přírodě. Až do období květů jednou týdně kalu přihnojujeme slabými tekutými hnojivy. Zimní stanoviště by kala měla mít kolem 10 °C a chráníme ji proti intenzivnímu slunečnímu svitu. Zantedeschia aethiopica se velmi dobře hodí i pro hydroponické pěstování, ale i zde musíme zachovávat její růstový rytmus. Ze škůdců ji v nevětraných suchých místnostech s oblibou napadají mšice. Mnozí majitelé kaly se ptají, proč jim kala nekvete. Ve většině případů je to proto, že nezachovávají její růstový rytmus. Zalévají ji po celý rok naprosto stejně a neumožní rostlině prodělat dobu vegetačního klidu. A právě v tom ve většině případů spočívá příčina neúspěchu. Musíte si uvědomit, že každá rostlina, nejenom kala, je uzpůsobená i přes mnohaleté pěstování podmínkám ve své původní vlasti a tyto podmínky je nutno co nejvíce zachovávat i při pokojovém pěstování. Proto je dobře si o každé doma pěstované rostlině toho prostudovat co nejvíce, abychom pěstování doma přizpůsobili podmínkám v její domovině. Dodržíte li tedy její růstový rytmus, odmění se vám rostlina svými květy.
V naší poradně s názvem PĚSTOVÁNÍ HORTENZIE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miluše.
Ptám se proč mi krásné bílé květy hortenzie hned ještě v plném květu
hnědnou? Děkuji za odpověď s pozdravem
M.K.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Hnědnutí květů hortenzie může mít tři příčiny.
1. Pěstování hortenzie na plném slunci. Ony krásně prospívají, ale květy vydrží jen do července. Může za to polední slunce, které je v létě moc silné a květy spálí. Zajistěte, aby rostlina byla chráněna před sluncem v době od 10 až do 15 hodin. Zkrátka ji pěstujte ji na sever od nějaké vyšší úzké rostliny nebo předmětu, jehož stín zajistí tuto ochranu.
2. V horkých letních dnech potřebuje hortenzie mnoho vody a mělká a nedostatečná zálivka také vede k hnědnutí rostliny i květů.
3. Předávkování umělými hnojivy může zapříčinit hnědnutí květů a okrajů listů. Obzvláště se to projevuje, když je rostlině podána silná dávka síranu hlinitého, aby byly květy modré.
Chcete -li zlepšit celkovou produkci okurek, zvažte použití následujících dvou technik.
Pěstování okurek na fólii
Použijte černou nebo hnědou plastovou fólii. U okurek je pro špičkovou produkci nezbytná teplá a vlhká půda a právě tmavá fólie zajistí prohřátí půdy a zamezí odpařování vody. To urychlí růst a zvýší výnosy. Fólie také zabrání růstu plevele.
Pěstujte okurky vertikálně
Při plánování zahrady zvažte pěstování odrůd okurek vhodných pro vertikální růst. Jako oporu můžete použít mříže, sítě plot nebo sloupky pergoly. Vertikální pěstování nejlépe využívá zahradní prostor tím, že růst probíhá vzhůru a brání rozšiřování rostlin po celé zahradě, stejně jako udržuje plody čisté a rovné, když se vyvíjejí nad zemí. Vědci dokázali, že pěstování okurek vertikálně dramaticky zvyšuje výnosy, protože rostlina má lepší cirkulaci vzduchu a více slunečního světla než rostlina pěstovaná na zemi. Například pro intenzivní pěstování okurek salátovek je vertikální způsob ideální řešení.
Kamélie je rostlina, kterou lze poměrně snadno pěstovat, jakmile jí vytvoříte ty správné podmínky. Může být pěstována jak ve vnitřních prostorách, tak ve venkovních květináčích, ale také venku na záhoně.
Světlo a teplo
Ideální při pěstování kamélie je možnost ji na léto umístit ven a na zimu zase přenést do chladných, nepřetápěných částí domu. Ven kamélii přestěhujte nejlépe v květnu, preferuje polostín, ale bude snášet i slunné místo, pokud to nebude horké polední slunce. Myslete i na to, že na větru či v průvanu bude koruna kamélie rychle osychat. Rostlinu venku nechte co nejdéle, nejvýše však do prvních mrazíků.
Pěstujete-li rostlinu v květináčích, jejich baly rychle promrzají a rostlinu poškozují. Tam, kde se zimní teploty pohybují do -15 °C lze nechat kamélie i přes zimu v zemi, jen je třeba je zakrýt velkou vrstvou mulče a přikrýt geotextilií. Největším problémem při tomto způsobu pěstování bývá, že při pozdních mrazech omrzají mladé výhonky a odumírají.
Mnohem lepší je, když si kamélii můžete donést zpět do domu a umístit ji do místnosti vytápěné nejvýše do 15 °C. Kamélie potřebuje nižší teploty, protože ji podněcují k rozkvětu pupenů. Při teplotě 6–10 °C vám kamélie pokvete až pět týdnů, kdežto pokud byste ji umístili do vytápěného obývacího pokoje, odkvetla by vám po několika dnech.
Tato rostlina rozhodně není určena k pěstování v paneláku.
Půda a přesazování
Kamélie vyžaduje kyprou, kyselou půdu, která je vlhká, ale nezadržuje přebytečné množství vody. Kořeny kamélie mají vysoké nároky na kyslík, proto jsou dost mělké a není doporučováno v její blízkosti pěstovat další rostliny, které by svými kořeny kamélii utlačovaly. Zvolíte-li pro pěstování kamélie místo pod vzrostlým stromem, ve stínu, bude jí to vyhovovat a určitě se jí zde bude dobře dařit. Vyberte takový strom, který ji nebude svými kořeny obtěžovat, jako by to dělala například borovice.
Pěstujeme-li kamélie v květináčích, je potřeba je přesazovat. Nejlepší čas pro přesazování je na jaře, před začátkem nového růstu. Pokud kořeny rostliny pronikají květináčem, je možné přesazovat i na podzim. Mladé rostliny kamélie se přesazují jednou za dva roky, starší rostliny dle potřeby. K přesazování můžete použít substrát určený pro rododendrony, protože obsahuje málo vápníku a má odpovídající nízké pH.
Zalévání
Kamélie by neměla být suchá ani podmáčená. Přelití rostlině nepomůže, stejně jako zaschnutí, proto zalévání věnujte dostatečnou péči. Při přeschnutí mohou opadat poupata, při přelití uhnívat kořeny. Množství vody je potřeba přizpůsobit daným klimatickým podmínkám. Kamélie pěstované v květináčích budou vyžadovat méně vod