Jedle kavkazská je v některých ohledech méně náročná než jedle bělokorá, snáší i nižší vzdušnou vlhkost a sušší půdy. Částečně zvládá i znečištěné ovzduší. Jedle kavkazská kvete v dubnu a květnu.
Jedle kavkazská zajímavosti
Do západní Evropy se dostala v první polovině 19. století, brzy po svém objevení. V současnosti je využívána v lesnictví, je taktéž vysazována v parcích. V městských aglomeracích usychá. Jedle kavkazská se též hojně využívá jako vánoční stromeček. Popularita tohoto využití stále roste. Z jehličí jedle kavkazské se destilací získávají silice mající silnou, velice příjemnou vůni připomínající citrusové plody. Lze ji použít k osvěžení vzduchu a uvolnění dýchacích cest. Všechny takové silně koncentrované výtažky jsou prudce jedovaté, proto se důrazně nedoporučuje jejich vnitřní užití. Naopak pár kapek do koupele má velmi příznivé účinky na pokožku i naši psychiku.
Jedle kavkazská množení
Jedle kavkazská se množí semeny nebo řízky. Semena jsou dlouhá 0,8–1,2 cm, křídlo je široké, nafialovělé nebo bledě hnědé.
Ve svém příspěvku JEDLE KOREJSKÁ NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Libor Plecháč.
Prosím o radu,zda se dá nějak ošetřit korejská jedle o stáří pěti let.Již vloni ji začalo reznout
na několika místech jehličí a postupně se rozšiřovalo a začalo opadávat.Prakticky zůstaly
jen letorosty a ty letos obrazily.A zase začalo jehličí být rezavé a opadávat a zůstaly jen
malé letorosty bez nakažení.Navíc tento problém mám i u jedle starší (10 let) i když zatím
ne v tak velké míře.Ostatní jedle co mám jsou v pořádku.Předem děkuji za radu.LP.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Věra Kolářová.
z uveřejněných článků o jedlích jsem se stále nedověděla, zda se jedná o nemoc jedle, proč na větvích se šiškami opadává jehličí a schnou.
Jedle korejská je velice ceněná odrůda jedle, která je už jako mladá rostlina obdařená úžasnými, vzpřímeně rostoucími modravými šiškami. Jedle korejská vyžaduje polohu na plném slunci nebo polostín. Dorůstá do výšky 8 metrů. Koruna je široce kuželovitá, hustě větvená, ve stáří na vrcholu tupá. Borka je v mládí hladká, světle šedá s purpurovým nádechem, s výraznými pryskyřičnými puchýřky, později hluboce rozbrázděná, uvnitř červenohnědá. Letorosty jsou mělce rýhované, našedlé až žlutavé, později načervenalé, zprvu jemně chlupaté, později olysalé. Pupeny jsou kulaté, kryté hnědými šupinami, silně pryskyřičnaté. Jehličí je husté, na vrchu kryje větvičku, vespod je rozestálé. Jehlice jsou 10 až 20 mm dlouhé, 2–2,5 mm široké, směrem k vrcholu se rozšiřují, na konci vykrojené, vzácně zaoblené nebo špičaté. Na vrchní straně je jehličí lesklé, tmavě zelené s výraznou rýhou, vespod s velmi nápadnými křídově bílými pruhy, které mohou splývat v souvislou plochu. Samčí šištice vyrůstají na konci větviček, jsou tmavě nachové. Šišky jsou krátce stopkaté, válcovité, 4–7 cm dlouhé, 2,5–2,8 cm široké, před dozráním mají fialově purpurovou barvu. Semenné šupiny jsou 15–20 mm široké, ledvinovité, podpůrné šupiny jsou delší, vyčnívají ze šišky, jsou zpět ohnuté. Semena jsou včetně křídla 10–12 mm dlouhá, tmavě fialově purpurová. Strom roste v jižní části Korejského poloostrova ve výškách 1 000–1 850 m. n. m. Do Evropy byl poprvé dovezen v roce 1908, do ČR až v roce 1934, kde byl první známý exemplář v Průhonicích. Ve své domovině roste tento strom v horských oblastech s chladným vlhkým klimatem, na mělkých kamenitých půdách chudých na humus, na rulovém a žulovém podloží.
V naší poradně s názvem JEDLE KOREJSKÁ NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Libor Plecháč.
Prosím o radu,zda se dá nějak ošetřit korejská jedle o stáří pěti let.Již vloni ji začalo reznout
na několika místech jehličí a postupně se rozšiřovalo a začalo opadávat.Prakticky zůstaly
jen letorosty a ty letos obrazily.A zase začalo jehličí být rezavé a opadávat a zůstaly jen
malé letorosty bez nakažení.Navíc tento problém mám i u jedle starší (10 let) i když zatím
ne v tak velké míře.Ostatní jedle co mám jsou v pořádku.Předem děkuji za radu.LP.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Mohla by to být nákaza houbou Dothistroma septosporum. Zkuste hned aplikovat Kuprikol 0,5% ve dvou postřikových dávkách po deseti dnech. Příští rok proveďte preventivní postřik v polovině července. Tyto problémy se často objevují v místech s omezeným prouděním vzduchu a nebo při častém stříkání vody na rostlinu. Jsou-li tyto nedostatky i u vás, zkuste je napravit.
V České republice roste jedle bělokorá ve všech okrajových i vnitrozemských pohořích. Jedle bělokorá je strom dorůstající výšky 55–60 m s průběžným přímým kmenem, který může mít až 2 m v průměru, a s pravidelným přeslenitým větvením. Koruna je zpočátku kuželovitá, později válcovitá, ve stáří s vrcholem nezřetelným, jakoby uťatým. Větve odstávají rovnovážně téměř v pravém úhlu. Větvení druhého řádu bývá úplně ploché. Borka je hladká, bělošedá, ve stáří podélně rozpukaná. Jedle má výrazný kůlový kořen a také z postranních kořenů vysílá hluboko sahající upevňovací kořeny, proto je dobře zakotvena v půdě. Letorosty světle šedé, tmavošedě chlupaté, pupeny vejcovité, světle hnědé, nepryskyřičnaté. Jehlice jsou ploché, 2–3 cm dlouhé, na líci tmavě zelené, lesklé, na rubu se 2 bílými proužky. Samčí šištice jsou žlutavé, samičí zelené, později nafialovělé, při dozrávání dřevnatí. Šišky jsou vzpřímené, válcovité, až 25 cm dlouhé, rozpadavé.
V naší poradně s názvem PĚSTOVÁNÍ RAJČAT PO SEZONE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sandra.
Dobrý den,
mám keříčková rajčata doma za oknem v truhlíku, pěstuji je poprvé, bude mi plodit rostlina i příští rok nebo rostlina po sběru posledních rajčat uhyne?
Mám tam poměrně dost ještě zelených plodů a mám obavu, že již nestihnou dozrát, mám rostlinu zbavit okolních listů a větviček nebo to ničemu nepomůže?
Děkuji moc.
Sandra
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Rajče jedlé je trvalka, ale v našich krajích nepřežije zimu, pokud se ji nepřisvětluje. Nechte rostlinu přirozeně dožít a zelená rajčata nechte dozrát, buď na rostlině nebo sklizená a umístěná na slunci.
Jedle kavkazská (Abies nordmanniana) je vždyzelený jehličnan, který byl pojmenován podle svého objevitele, finského botanika Alexandera Nordmanna. Jedle kavkazská je jehličnatý strom pocházející z Turecka a Kavkazu. Zde vyrůstá až do výšky 60 m. V Evropě vyroste maximálně do 30m výšky. U mladších stromů je koruna úzká a kuželovitá, později sloupovitější. Vrchol je výrazně zašpičatělý. Ve středu koruny jsou hustší a zároveň vodorovně odstávající větve. V horní části stromu pak více směřují vzhůru, ale méně než u jedle bělokoré. Mladé stromy mají matně šedou a hladkou borku. Staré stromy pak mají borku rozpraskanou. To způsobuje, že na kmenu vznikají nepravidelně velká políčka připomínající šupiny na rybě. Velmi husté, čárkovité, dvouřadě rozložené, dopředu směřující a zřetelně rýhované jehlice jsou 2–3 cm dlouhé. Svrchní strana je tmavozelená a lesklá, spodní se pak vyznačuje dvěma bílými řadami průduchů. Při rozmělnění v dlani vykazují výrazné aroma po ovoci. Samičí šištice rostou pouze v oblasti vrcholu stromu, v době zralosti dosahují až 15 cm. Jako u jiných jedlí jsou válcovité. Mladší šištice jsou bledě zelené, později nahnědlé.
V naší poradně s názvem WARFARIN A ČERNÁ ŘEDKEV A BÍLÁ. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sylva..
Může se na warfarin černá ředkev nebo bílá.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Ředkev bílá, černá i ředkvičky, to jsou všechno variety jedné rostliny s názvem ředkev setá. Díky tomu mají vzhledem k Warfarinu i stejné účinky a je jedno jestli je barva bulvy bílá nebo černá a nebo jde-li o ředkvičky. Může se konzumovat celá rostlina včetně listů. Kořenová část rostliny - bulva má jen zanedbatelné množství vitamínu K a nemusíte tedy vůbec hlídat snědené množství, i když užíváte Warfarin. Listy ředkve jsou také jedlé, ale ty již obsahují mnoho vitamínu K a listy z jedné rostliny vašemu tělu dodají 30 mikrogramů vitamínu K, což je 1/3 vaší denní dávky.
V našich podmínkách jsou velké borůvky dokonale přizpůsobené na zimní období. Přestože jsou odolné vůči chladu, kořenový bal bychom měli chránit a nevystavovat mrazu. Pokud pěstujeme borůvku na zahrádce, jednoduše její kořeny přikryjeme rašelinou. Borůvky pěstované v nádobách dáme na bezpečné místo, nenecháme je na pospas sněhu či prudkým zimním dešťům.
Dospělý keř dosahuje výšky 1,5–2 m a správným pěstováním můžeme získat úrodu až 5 kg. Existuje mnoho odrůd, které se liší zejména velikostí bobulí a chutí, jako je například borůvka kanadská chocholičnatá nebo také brusnice chocholičnatá.
Druhy borůvek vhodných pro pěstování v zahradě:
odrůda Chandler: patří jednoznačně mezi borůvky s největšími plody; byla vyšlechtěná v USA a dorůstá do výšky až 1,7 metru;
odrůda Aurora: dozrává nejpozději ze všech odrůd borůvek, bobule jsou střední až velké a velmi dobře přizpůsobené k transportu;
odrůda Bluecrop: jedná se o pozdní odrůdu; bobule jsou velké, světlemodré, s měkkou dužinou;
odrůda Duke: patří mezi brzké odrůdy, plody jsou světlozelené až modré; překvapí svou vynikající chutí;
odrůda Draper: je to velmi úrodná a licenčně chráněná borůvka; plody jsou velmi velké a mají sladkokyselou chuť;
odrůda Liberty: je pozdní, licenčně chráněná odrůda; bobule jsou středně velké, mají sladkokyselou chuť.
Ve svém příspěvku JEDLE KOREJSKÁ NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Libor Plecháč.
Prosím o radu,zda se dá nějak ošetřit korejská jedle o stáří pěti let.Již vloni ji začalo reznout
na několika místech jehličí a postupně se rozšiřovalo a začalo opadávat.Prakticky zůstaly
jen letorosty a ty letos obrazily.A zase začalo jehličí být rezavé a opadávat a zůstaly jen
malé letorosty bez nakažení.Navíc tento problém mám i u jedle starší (10 let) i když zatím
ne v tak velké míře.Ostatní jedle co mám jsou v pořádku.Předem děkuji za radu.LP.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milan.
Do letošního roku prospivala skvěle.Letos začala usychat od konečků větví.Napadené větve mají na sobě pupeny(nebo,to měly být,šišky),jsou úplně
ztyřelé v prach.Pod lupou nepoznam jestli je tam nějaký chrobak,nebo něco.Zná někdo nějakou pomoc?Spalit ji mužu vždy.
Jedle ojíněná je oblíbený rychle rostoucí jehličnan, který v dospělosti může dosahovat 20–25 m výšky. Růst stromu je kuželovitý. Jehlice jsou šedivé až namodrale zelené. Vyžaduje dobře propustnou písčitou a hlinitou půdu. Ze všech jedlí snáší nejlépe letní přísušky, v zimě je plně mrazuvzdorná. Vhodné použití je jako solitér i do skupinových výsadeb.
V naší poradně s názvem VOSKOVKA-POKOJOVÁ ROSTLINA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarmila Mikulcová.
Mám trochu odlišný druh voskovky s bílými, o něco většími květy. Každý rok v létě kvete a letos se na ní objevil 1 plod! Lesklá zelená koule, která poměrně rychle roste, teď má průměr asi 3 cm a vypadá jako nezralé rajské jablíčko. Zajímalo by mě, o jaký druh voskovky se jedná, jestli jsou její plody jedlé a jak vypadají v plné zralosti, které pravděpodobně v domácích pdmínkách nedosáhne. Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Voskovek je mnoho druhů a většina z nich nemá plody. Jen voskovka mnohokvětá (hoya multiflora) vytváří během podzimu plody. Tady jsou vidět obrázky této voskovky https://www.google.cz/image…
Co se týče jedovatosti, tak všechny voskovky včetně jejich plodů jsou považovány za toxické. To nutně neznamená, že jsou jedovaté. Účinky se však liší podle druhu a velikosti zvířete, které listy požije. Brožura „Jedovaté rostliny“ University of Washington uvádí voskovku jako netoxickou, ale protože existuje mnoho odrůd a mnoho různých reakcí na rostlinné sloučeniny, bylo by nejlepší držet ji mimo dosah domácích zvířat a dětí. Každý, kdo má alergii na latex, by se měl vyhnout manipulaci s rostlinou, pokud je poškozena.
Kaštanovník jedlý, lidově jedlý kaštan, je opadavý listnatý strom z čeledi bukovité. Strom kaštanovníku dorůstá do výšky 20–25 m a má širokou vejčitou korunu. Tloušťka jeho kmene někdy přesahuje až 2 m. Dožívá se věku 1 000 let, někdy i víc. Borka je v mládí hladká, olivově hnědá, postupem času se mění v hnědošedou rozpukanou. Listy jsou na větvičce uspořádané střídavě, list na vrcholu větvičky je největší. Mají tvar podlouhlé elipsy. Každý postranní nerv na listu je zakončený ostnem. Svrchu jsou listy tmavě zelené a zespodu světle zelené. Květy se objevují v květnu a červnu. Je to rostlina jednodomá, převážně cizosprašná, lépe plodí, pokud je v okolí dva a více stromů. Plody jsou po 2–3 v pichlavém obalu, který puká čtyřmi švy. Semena (kaštany neboli maróny) jsou lesklá, tmavě hnědá a dozrávají v září. Jsou jedlá, jí se po upečení nebo uvaření, obsahují hodně škrobu, cukru a bílkovin.
Nejvíce se jedlé kaštany pěstují v jižní Evropě a v Přední Asii. V Česku se kaštanovníku nejlépe daří na teplých svazích ve vinařských oblastech. Jeho dřevo je těžké, pevné, tvrdé, pružné a houževnaté. Nevýhodou kaštanovníku je, že patří mezi silné alergeny. Neměl by být proto vysazován v blízkosti obydlí a úřadů, spíše v sadech, hájích a lesích. Děti by si pod kvetoucím kaštanovníkem neměly hrát. Hlavní sklizeň jedlých kaštanů probíhá v říjnu. Sběr plodů kaštanovníku se provádí ručně. Nejmenší plody poslouží jako surovina pro mletí kaštanové mouky. Velké a střední plody se dále zpracovávají, případně jsou po tepelné úpravě konzumovány. Pro odstranění parazitů uvnitř plodů se kaštany máčí v 50°C vodě a následně ochladí. Tímto procesem se také prodlužuje jejich trvanlivost. Dnes se tedy nemusí skladovat pouze sušené plody. Jedlé kaštany jsou známá pochoutka po celé Evropě. Obvykle se tepelně upravují naříznutím na špičce do kříže a krátkým opečením na horké plotně, a to zejména v předvánočním čase, kdy je sezona pečených kaštanů. Kaštany se mohou i rozemlít a vzniklá mouka slouží k přípravě pečených zákusků. Jedlé kaštany mají vyšší energetickou (kalorickou) hodnotu než brambory. V jižní Evropě kaštany lidé pojídají se zeleninou, s masem nebo máslem a sýrem. Světové kuchyně znají například kaštanovou kaši ke zvěřině, kaštanové pyré se šlehačkou, kaštanový pudink, kaštany v čokoládě, glazované
Slávky žijí na celém světě na mořských březích a v ústí řek, jednotlivé druhy jsou obvykle specifikované pro určitou oblast. Nejznámějším druhem je slávka jedlá. Slávka jedlá (Mytilus edulis) je středně velký jedlý mořský mlž z čeledi slávkovitých. Slávky jedlé se nacházejí na severoatlantickém pobřeží Severní Ameriky, Evropy a v dalších mírných i polárních vodách po celém světě. Žijí v příbřežních oblastech na skalách a dalších pevných podkladech přichyceny byssovými vlákny, které jsou vylučovány byssovými žlázami umístěnými ve spodní části slávek. Jedná se o hladké mušle s jemnými soustřednými rýhami v linii růstu. Barva mušle je purpurová, modrá nebo někdy až hnědá. Může být dlouhá až 12 cm. Slávky jedlé jsou kořistí hvězdic, například Asterias vulgaris. Malé slávky jsou také požírány plži Nucella lapillus.
Slávky jedlé neboli mušle jsou mořští mlži, jejichž maso se pojídá buď syrové, nebo částečně i tepelně upravované. Výlov slávek začíná v srpnu a končí v březnu. Lastury slávek mají klínovitě oválný tvar, na povrchu jsou tmavé do fialova a uvnitř perleťově bílé, lesklé. Dospělé, tedy k požívání nejvhodnější, jsou tehdy, když délka lastur měří 55 mm. Kratší se vyřazují, protože nemají tržní hodnotu. S přijímáním potravy a vdechováním vody se dostává do slávek také písek a mořský kal. Obojí se z nich musí odstranit, a proto se před dopravou do vnitrozemí alespoň na 24 hodin slávky ponoří do čisté mořské vody, aby se vyčistily. Jestliže se se slávkami po výlovu dobře a šetrně zachází, vydrží v zimě až 6 dnů po výlovu naživu. Nesmí však před touto dobou nebo během ní přijít do styku se sladkou vodou. Nesnášejí také velké teplo ani mráz. Jen pevně uzavřené, to znamená živé a čerstvé slávky, mají maso vhodné k pojídání. U pootevřených slávek je maso v rozkladu, čímž se stává prudce jedovatým. Podezřelé jsou také slávky s tenkými průsvitnými lasturami, které nejsou na povrchu stejnoměrně zabarvené, anebo slávky, které nasládle páchnou. Maso slávek se jí buď syrové, nebo různě připravované a je dost výživné, avšak hůř stravitelné než maso ústřic.
Někdy jsou slávky zaměňovány s ústřicemi. Ústřice (Ostrea) je rod z čeledi ústřicovitých (Ostreidae). Nejznámějším druhem je ústřice jedlá (Ostrea edulis). Ústřice jsou mořští mlži s lamelózními nebo sklípkovitými lasturami bez vláknité (sloupkovité) vrst
Ve svém příspěvku PYRACANTHA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Stanislava Kosová.
Dobrý den, paní Vinšová, hledám info o jedlosti/jedovatosti plodů pyracanthy.
Vy píšete, že se plody mohou jíst po zpracování, i když je to uvedené jen u některých kultivarů.
Prosím, kde jste tyto informace našla? Nebo máte vlastní zkušenost? Všude se totiž opakuje jen, že plody nejsou jedovaté, ale jsou nejedlé. Spíš bych čekala, že když nejsou jedovaté, mohou být jedlé. Viz např. bezinky, jeřabiny a další.
Budu moc ráda, za vaše info, děkuji,
S.Kosová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Nina Vinšová.
Dobrý den, doplnila jsem požadované informace do svého článku.
Slávky jedlé (Mytilus edulis) se vyskytují ve všech mořích, přičemž preferují poloslanou vodu na mělčinách v blízkosti ústí řek. Ještě ve stadiu larvy se přichytí ke kamenům, kůlům, pilířům, skalám nebo skořápkám větších mušlí vlasovým vláknem z proteinu a železa. V mělkých vodách vytvářejí kolonie čítající několik tisíc druhů. Středně velká slávka přefiltruje za hodinu více než 1 l vody, tedy až 25 l vody denně. Přitom z vody žábrami odebírá kyslík a miniaturní části potravy.
Robustní mlž má lesklou modročernou schránku připomínající kapku a oranžové maso. Vnitřní strana mušle složené ze dvou částí má perleťovou barvu, povrch je lehce rýhovaný. Dorůstá do délky 5–10 cm.
Přizpůsobivost těchto měkkýšů a snadné rozmnožování je přímo předurčuje k farmovému chovu přirozenou cestou. Nejvíce chovaných slávek pochází z Číny, dalšími producenty jsou země Severní Ameriky, v Evropě zejména Španělsko, Itálie, Francie, Nizozemsko, Irsko, Německo a Dánsko.
Slávky jedlé jsou kořistí hvězdic, malé slávky jsou také požírány plži.
Slávky vynikají mořskou vůní a jemnou, minerálně slanou chutí. Jejich pružné, pevné a netučné maso s vysokým obsahem bílkovin, vitamínů a minerálních látek je předurčuje k množství kulinárních úprav. Lze je konzumovat syrové, ale jsou mírně hořké, proto se zpravidla podávají vařené. Před přípravou se musejí několikrát pečlivě vypláchnout ve studené vodě, případně okartáčovat. Vaří se živé. Je-li skořápka zavřená nebo lehce pootevřená a po doteku prstem se zavře, je to známka života. Po uvaření se znaky poživatelnosti obrátí: mušle musejí být doširoka otevřené, zavřené jsou mrtvé a patří spolu s rozbitými do odpadu. Tento bezpečnostní filtr se nesmí nikdy vynechat, konzumace byť jediné mrtvé mušle může způsobit nevolnost, zvracení, průjem a bolest hlavy, čemuž nezabrání ani skutečnost, že maso přešlo varem. Klasikou jsou slávky vařené bez skořápek ve vývaru s bílým vínem a kořenovou zeleninou. Lze je také péct, gratinovat nebo přidat jako ingredienci do polévek.
Slávky lze koupit jak živé, tak mražené, nebo konzervované. V případech, kdy kupujeme mražené nebo konzervované, je třeba je skladovat při teplotě -18 °C a před použitím ještě mírně rozmrazit v chladničce. Pro koupi živých slávek je dobré si pamatovat, že živé nesmíme nikdy zmrazovat. Po jejich zakoupení je nutné je co nejdříve zpracovat do pokrmu. Protože podléhají zkáze, potřebují správné uchování, a to v chladničce při teplotě pod 4 °C. Neuskladňujeme je v uzavřených nádobách, necháváme je odložené ponořené v čerstvé vodě nebo přímo na ledu z čerstvé vody.
Slávky jsou velmi zdravé. Obsahují železo, zinek, mangan, draslík, vitamíny skupiny B a minerální soli.
Dýně můžeme rozdělit do dvou skupin, a to na jedlé druhy a okrasné druhy.
Jedlé druhy dýní
Baby Boo:Tato dýně má krásnou bílou barvu se žebrováním, velmi se hodí na vaření, je však chutná i v syrovém stavu.
Dýně obecná: V našich podmínkách je nejčastěji pěstovaným druhem dýně. Její vyzrálé plody dosahují hmotnosti až několika desítek kilogramů. Vhodná je k vaření i kompotování.
Dýně Hokaido: Pochází z japonského ostrova Hokaido. Má sladkou chuť, jež se podobá bramborám nebo pečeným kaštanům, a řadí se k nejmenším pěstovaným dýním vůbec, dosahuje totiž hmotnosti přibližně jen 0,7 až 2,5 kilogramu. Barvu mívá od žluté až po sytě oranžovou. Dužinu má oranžovou. Dýně Hokaido je známá především díky svým pozitivním účinkům na lidské zdraví.
Dýně máslová: Je nejsladší ze všech. Navíc je po uvaření krásně krémová. Má tvar hrušky, světle béžovou oranžovou slupku a uvnitř je sytě oranžová. Je vhodnější ji oloupat, hodí se na polévky, na pečení nebo jako příloha například k rýži nebo kuřecímu masu.
Festival dýně: Patří mezi žaludové dýně. Vzhledem ke svému tvaru a žluto-bílo-zelenému zabarvení na povrchu je velmi vhodná k dekorativním účelům, je ji však možné využít také v kuchyni. Je totiž velice lahodná i v syrovém stavu.
Chameleon: Je dýně žaludového tvaru, kterou je díky jejím krásným barvám možné použít jako dekoraci. Velmi vhodná je však také na vaření, má totiž jemnou oříškovou chuť, je možné ji i déle skladovat. Díky tomu, že roste jako keř, není ani její pěstování náročné na prostor.
Iron Cup: Tato dýně je na povrchu zelená a uprostřed světle oranžová. Je vhodná pro jakoukoli kuchyňskou úpravu, především pak na polévky. Díky její konzistenci je možné ji skladovat nezvykle dlouho, zhruba až jeden rok.
Kamo Kamo: Dýně výborně se hodící pro svou sladkou chuť k přípravě sladkých dipů. Má oranžovo-zelený žebrovaný povrch, a tak může sloužit i jako decentní dekorace.
Korunní princ: Dýně své jméno získala podle korunky, která na plodu vyrůstá. Tento druh je na povrchu bílý, ale dužinu má sytě oranžovou.
Marina di Chioggia: Tento druh dýně má kvalitní dužinu, která má tmavou nebo šedozelenou barvu. Výborná je pečená anebo dušená ve vlastní slupce.
Muškátová dýně: Dýně je na povrchu žebrovaná a zelená, uvnitř je sytě oranžová. Má poměrně hutnou dužinu. Tento druh dýně je výborný i v syrovém stavu.
Bylo zjištěno, že jeden litr kanadských borůvek obsahoval 616 plodů, lesních borůvek 1 833 plodů. Kanadské borůvky vyžadují kyselou půdní reakci (pH 4–5). Malý přídavek rašeliny, kterým je posypán povrch půdy, nemá význam. Nejlepší je na ploše aspoň dvou čtverečních metrů (pro tři rostliny různých odrůd) vybrat všechnu půdu do hloubky 35–40 cm. Boční stěny obalíme fólií, abychom zabránili kontaktu s okolní zásaditější půdou. Pokud je na našem pozemku lehká půda, osvědčilo se jámu vyložit fólií a vytvořit tak podzemní misku. Kanadské borůvky můžeme vysazovat do čisté rašeliny, jež má uvedenou hodnotu pH, nikoliv však do zahradnického substrátu neutrální půdní reakce. Je možné k rašelině přidat nevápněný kompost, listovku, křemičitý písek, drcenou kompostovanou kůru, smrkovou nebo borovou hrabanku, ale vždy jen v menším množství. Pro doplnění živin zamícháme plná hnojiva s kyselou reakcí (určená pro rododendrony a další vřesovištní rostliny). Pochopitelně můžeme použít přímo substrát pro kyselomilné dřeviny, který koupíme v zahradnictví. Ideální místo je ve velmi lehkém polostínu. Čím více vody budou kanadské borůvky mít, tím více slunce snesou. Na více zastíněném místě keře rostou nerovnoměrně se stálou snahou orientovat se za sluncem; úroda je malá. Náročnost další péče závisí na tom, jak svědomitě jsme vysazovali. Zdravé borůvky musí mít velké přírůstky a sytě zelené listy. Je třeba vydatně je zalévat. Kvalitu plodů i nárůst ovlivňuje zálivka před sklizní, ale při velmi vysokých teplotách může slunce listy i plody popálit. Je tedy vhodné rostliny v těchto kritických situacích stínit (i popálená kanadská borůvka však další rok většinou opět obrazí). Dalším kritickým obdobím, kdy nesmíme šetřit vodou, je srpen. Hnojit je můžeme jen kyselými bezchlorovými hnojivy (síranové formy draselných a dusíkatých hnojiv, superfosfáty), a to brzy na jaře, při tvorbě poupat a po odkvětu. Dusíkem zásadně nehnojíme od července.
Kanadské borůvky mají kořeny jemné a povrchové. Okopávání (natož obrývání) tedy prakticky neprovádíme, omezíme se na opatrné pletí. Vhodné je nastýlání drcenou borovou kůrou. Od třetího roku po výsadbě některé staré výhony celé vyřežeme až těsně u země. Tím rostlinu průběžně zmlazujeme, mělo by zbýt vždy 6–8 silných výhonů. Čím rostliny řežeme silněji, tím budou bobule větší, ale jejich počet se sníží. Staré neprořezávané keře přinášejí jen malé plody, které často zasychají ještě před dozrání
Základem je opatřit si alespoň dva keříky rozdílných odrůd kvůli vzájemnému opylování. Začněte s pěstováním na jaře a ještě tentýž rok můžete sklidit první úrodu. Minimálně do dvou větších nádob vysaďte po keříku. Při výběru mezi jednotlivými odrůdami nemusíte příliš váhat, není to tak podstatné. Nejdůležitější je, aby se jednalo o šlechtěnou odrůdu, což by mělo být označeno na cedulce při koupi. Aby se kanadská borůvka dobře ujala, doporučuje se kombinovat v květináči víc odrůd naráz, minimálně dvě. Zkuste například odrůdu Patriot či sladkou ‚Duke‘, anebo ‚Blue Crop‘. Pokud chcete co největší plody, ty rostou u odrůdy ‚Torro‘. Pro výběr sazenic borůvek platí, že nikdy nesmí jít o semenáče, to byste na plody čekali několik let a ještě bez záruky, co se kvality, velikosti a chuti plodů týká. Vyberte si rostlinu vypěstovanou z řízku šlechtěné odrůdy, ideálně v kontejneru a už s nasazenými květy. Kvůli opylování pěstujte blízko sebe alespoň dva keříky různých odrůd. Pěstitelé přinášejí na trh stále nové a nové odrůdy. Pro představu: mezi rané patří například ‚Goldtraube‘, ‚Record‘, ‚Rancocas‘ či ‚Earliblue‘, středně rané jsou odrůdy ‚Bluecrop‘, ‚Blueray‘, ‚Berkeley‘, ‚Pemberton‘, ‚Spartan‘ nebo ‚Zuckertraube‘. ‚Herbert, ‚Jersey‘, ‚Darrow‘ jsou pozdní, plodí tedy až ke konci sezóny.
Na pěstování si pořiďte velký květináč, ideálně alespoň velikosti vědra, kvalitní zeminu a rašelinu nebo částečně zetlelou lesní hrabanku. Do kvalitní zahradní zeminy je vhodné přidat kyselý komponent, tedy rašelinu či částečně zetlelou hrabanku, což je lesní půda s listím, jehličím a drobnými větvičkami. Co se týče hnojení, borůvky nesnáší vápenec a chlor, proto se vyvarujte hnojiv s touto příměsí.
Při pěstování nesmíte zapomínat na dostatečnou zálivku, protože rašelina rychle vysychá. U nádob, které umístíte na přímé slunce, to platí dvojnásob. Abyste ale na druhou stranu rostliny „neutopili“, můžete při sázení přidat na dno květináče trochu drenáže v podobě drobných kamínků.
První roky keříky nepotřebují stříhat, řez stačí provést až po dvou třech letech a zhruba v tříletém intervalu. Odstraňte při něm vždy nejstarší větvičky s malými přírůstky zcela u země, podpoříte tak růst výmladků. Budete-li o borůvky dobře pečovat, můžete stále stejné rostliny takto pěstovat i desítky let a sladká odměna vás každoročně nemine.
Kanadská borůvka je skutečně borůvkou, má velké kulaté plody. Její nevýhodou je, že plodí až po několika letech a že má větší nároky na půdu (co do její kyselosti).
Kamčatská borůvka není borůvka, jedná se o zimolez, který ale barvou i chutí borůvky připomíná. Plodí ihned a nároky na půdu nemá přílišné (stačí přihnojit na jaře). Někteří pěstitelé ovšem měli problém s plodností keřů (je lepší pořídit si jich více, jednak kvůli zvýšení výnosu, jednak kvůli zajištění opylení – přestože je rostlina samosprašná). Po výsadbě není prakticky potřeba žádný řez. Z důvodu udržení vlhkosti je vhodné rostlinu zahrnout mulčovací kůrou.
Rozdíl mezi kanadskou a kamčatskou borůvkou je také v řezu. Kamčatskou borůvku je vhodné stříhat na podzim, kdežto kanadskou borůvku je lepší stříhat na jaře.
Pokud ještě není zamrzlá zem, nezapomeňte na zálivku. Dřevinám v zimním období uškodí více sucho než mráz. Zalévejte i při extrémním suchu na podzim a v zimě.
Kohoutkovou vodu pro zálivku používejte jen ve výjimečných případech, protože tato voda je obohacená o chlor a ten je stejně jako vápník pro borůvky jedem. Zalévejte jen dešťovou vodou nebo vodou ze studny, pokud máte.
Nejlepší mulčovací variantou pro borůvky jsou piliny, kompostová kůra, nasečená tráva a kyselé hnojivo, jelikož borůvky mají mělké kořeny a získávají z výše uvedeného množství živin. 5 až 10 cm vysoká vrstva zkypřené půdy jim dodá dostatek vláhy, omezí výskyt plevele a dodá jim organické látky. Tento proces je třeba provést každý rok. Ujistěte se však, že nepoužíváte piliny z cedru nebo sekvoje.
Borůvka nasazuje květy na jednoletých výhoncích, které vyrůstají z dvouletého dřeva. Nejvhodnějším termínem pro řez borůvkových keřů je tedy časné jaro, konkrétně konec února až začátek března. Z kořenové základny vyrůstají dlouhé výhonky s listovými pupeny, které je nutné zkrátit na průměr keře. Odstraníme i všechny polámané, zjevně nemocné nebo mrazem poškozené výhonky. Při jednom řezu borůvky byste však neměli odstranit víc než její třetinu.
V prvních pěti letech stačí odstranit pouze slabé, metlovité nebo uschlé větvičky. Díky řezu keřík zhoustne. Slabě rostoucí odrůdy potřebují silnější, tedy hlubší řez než silněji rostoucí odrůdy. V 6.–7. roce po výsadbě by každý keřík měl mít 7–12 výhonků různého stáří, ale žádný z nich by neměl být starší než čtyřletý.
Borůvka chocholičnatá má tvrdé dřevo. Netvoří zával (kalus), a tudíž nedokáže zacelit rány. Proto při řezu používejte opravdu ostré nástroje a neřežte na větevní kroužek, jako například při řezu jabloní. U borůvek je vhodné ponechat patku. Dobře zakořeněná a ošetřená borůvka vydrží i vyšší mrazy a obdaruje vás bohatou sklizní po mnoho let. Na keříku najdete také větší plodonosné pupeny, ty v žádném případě nestříhejte. Připravili byste se totiž o všechnu úrodu.
Borůvky začínají plodit čtvrtým rokem, plně plodí šestým rokem. Keře jsou dlouhověké, běžně se dožívají 30 let, někdy ovšem až 60 let.
Jsou-li sazenice dobře prokořeněné, a pokud je nestihnete zasadit před mrazy, tak vám v květináčích bez problémů vydrží venku do jara, nicméně nesmí vyschnout, udržujte rašelinu vlhčí. Nejlepší je nechat je někde v závětří a úplně nejlépe, když zapadnou sněhem. Borůvky přes zimu odpočívají a u odrůd, které jsou nejvhodnější pro pěstování ve střední Evropě, je potřeba, aby alespoň dva měsíce byly přes zimu v prostředí, kde je teplota pod 6 stupňů.
Do hor se doporučují například odrůdy Chanticleer, Hannah Choice, Duke, Spartan, Collins, Patriot, Meader, Bluejay, Toro, Draper, Bluecrop, Chandler, Bluegold, Goldtraube, North Country.