KEFÍROVÁ HOUBA WIKIPEDIE je jedno z témat, o kterém si můžete přečíst v tomto článku. Kefírové výrobky jsou natolik specifické svou chutí a konzistencí, že jsou prakticky nezaměnitelné. Bílá hustá tekutina se svěží nakyslou chutí má spoustu zastánců, ale i odpůrců. Nicméně díky svému složení je velice prospěšná pro naše tělo, zejména snadnou stravitelností a obsahem potřebných vitamínů.
Na co je dobré kefírové mléko
Kefíry se konzumují už od pradávna. Pocházejí z Asie, kde se vyráběly ze směsi různých druhů mlék. Dnešní průmyslová výroba dbá na přesné složení a obsah bakterií, které jsou hlavním nositelem typické chuti. Kefíry a kefírová mléka se řadí do kysaných mléčných výrobků stejně jako jogurty. Liší se od nich použitím zákysových kultur získaných přímo z takzvaných kefírových zrn. Ta obsahují kvasinky, které přeměňují mléčný cukr (laktózu) za vzniku malého množství etanolu a oxidu uhličitého. A právě z tohoto procesu vzniká specifická svěží a ostrá chuť.
Kefírová mléka se od kefírů liší nižším obsahem kvasinek, což je lehce znát i na chuti, která je o něco jemnější.
Nápoj z kefíru zamezuje shromažďování a hnití potravy ve střevech, odkyseluje organismus (i když je chuťově kyselý, vyvolává zásaditou reakci organismu), produkuje enzymy, které pomáhají uvolnit ve vodě nerozpustné látky, rozkládá těžce stravitelné látky. Mléčná kefírováhouba přeměňuje mléčnou laktózu v jiné sloučeniny, a proto je kefír vhodný i pro jedince trpící intolerancí laktózy. V trávicím traktu se dokáže vypořádat s různými nežádoucími přemnoženými kvasinkami, bakteriemi a viry a účinně stimuluje imunitní systém.
Je obecně známo, že imunitní systém je v takové kondici, v jaké je zažívání a hlavně střevní mikroflóra. Schopnosti kefíru, jakožto přírodního probiotika, je tedy udržovat střevní mikroflóru v perfektní kondici. Pokud byste srovnali obsah užitečných bakterií s klasickým, běžně prodávaným jogurtem, jogurt by pravděpodobně velmi pohořel.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Bílá plíseň na kůře katalpy může být způsobena padlím, ale obvykle se objevuje nejprve na listech a stoncích. Ale může se jednat i o jiný plísňový problém, jako je například bílá houba, nebo o příznak závažnějšího onemocnění, jako je Verticiliové vadnutí. Pro definitivní diagnózu nechte strom prohlédnout místním arboristou nebo zkušeným zahradníkem, protože příznaky kůry mohou být obtížně identifikovatelné a mohou naznačovat také problémy s kořeny nebo cévami.
Možné příčiny
- Padlí: I když se primárně vyskytuje na listech a stoncích, může se také projevit jako bílý povlak na novějších výhonech.
- Hladká bílá houba: Je neškodné houbové onemocnění na stromech, především dubech, při kterém se vnější kůra odlupuje a vytváří hladké, světlé, propadlé skvrny. Je způsobena houbami, jako je Aleurodiscus oakesii, které kolonizují odumřelou vnější kůru, aniž by ovlivnily živé tkáně stromu, a proto nevyžadují léčbu. Může se projevovat jako bílé, papírovité skvrny.
- Verticiliové vadnutí: Je způsobeno houbou Verticillium dahliae a jde o závažné houbové onemocnění, které postihuje cévní systém stromu a může způsobit vadnutí a odumírání. Houba může vést k rakovině kůry a často se nachází na úrovni země nebo v poškozených oblastech.
Doporučené kroky
- Kontaktujte odborníka: Poraďte se s místním arboristou o posouzení na místě, zejména pokud se bílý porost jeví pod kůrou nebo na bázi kmene, protože by to mohlo naznačovat závažnější problém.
- Podporujte zdraví stromu: Zajistěte, aby byl strom řádně zaléván a hnojen, aby lépe odolal stresu.
- Prořezávání a úklid: Pokud se jedná o rané stádium houbového onemocnění, může pomoci prořezávání napadených větví a odstraňování spadaného listí, ale nezapomeňte je řádně zlikvidovat.
- Chraňte strom před zraněním: Zabraňte zranění stromu, protože by to mohlo vytvořit vstupní brány pro patogeny.
Kefírové mléko je možné vyrobit i doma, má to své výhody (je čerstvé, chutné), ale potřebujeme na to kefírovou násadu, neboli kefírové či tibetské houbičky. Kefírováhouba je vlastně společenství různých druhů kvasinek a bakterií.
Recept na domácí kefírové mléko
Ingredience: 500 ml nesvařeného mléka, 2 lžíce kefírové houby
Technologický postup: Tibetskou kefírovou houbu dáme do nádoby, přelijeme mlékem a promícháme lžičkou. Hrneček nebo sklenici přikryjeme čistou látkou, gázou nebo papírovým ubrouskem a zagumičkujeme. Při pokojové teplotě ponecháme 24 hodin houbu pracovat. Po této době by měl kefír zhoustnout a chutnat příjemně nakysle. Fermentovat jej můžeme nechat i déle, podle chuti. Nápoj ve sklenici občas promícháme lžičkou, aby se ke kefírovým houbičkám dostalo více mléka. Během kvašení se může začít oddělovat syrovátka – neznamená to nic špatného, po promíchání se vše opět spojí. Hotový kefír důkladně promícháme a poté přecedíme přes plastové sítko a uchováváme jej v lednici. Houbu vrátíme do nádoby, zalijeme mlékem a proces opakujeme. Někteří lidé houbu proplachují ve vodě, ovšem zkušení „kefíromilci“ to nepovažují za nutné ani vhodné. Houba bude bez takových zásahů rychleji pracovat, proplachování je pro ni nepřirozené. Kefírová kultura dovede mléko zpracovat i při nízkých teplotách, například v ledničce, proces však trvá déle – až týden.
Neofusicoccum parvum je druh houby, který patří do rodu Neofusicoccum a čeledi Botryosphaeriaceae. Nemá uveden žádný poddruh. Tento rostlinný parazit, je zodpovědný za suchou skvrnitost listů bobkovišně [1]. I další patogeny z říše hub a bekterií mohou způsobit podobné příznaky. Například houba Wilsonomyces carpophila, dříve nazývaná Stigmina carpophila nebo jednoduše Coryneum (rodu Coryneum) je rostlinná patogenní houba způsobující suchou skvrnitost listů bobkovišně.
Houby nenapadají jen listy, dochází také k poškození výhonů, zejména u broskvoní. Na výhonech se pak také objevují hnědé, červeně lemované skvrny kulatého až protáhlého tvaru, ze kterých vystupuje míza. Pokud jsou tenké výhonky pokryty skvrnami, odumírají. Na silnějších výhonech se v důsledku obranných reakcí keře tvoří rakovinné hálky.
Patogen je zatím znám pouze ve své bezpohlavní formě. Přezimuje na kůře, na výhoncích napadených rostlin a v ovocných mumiích s výhonovým myceliem a konidiemi, které jsou velmi odolné vůči dehydrataci a nízkým teplotám.
Ve vlhkém, chladném, deštivém jarním počasí se explozivně množí. V oblastech s nízkými srážkami proto dochází k malému zamoření. Ohroženy jsou zejména oblasti s častou a intenzivní tvorbou mlh, která vede k tvorbě rosy. Konidie se šíří dešťovými kapkami. Houba vstupuje do tkáně přímo přes epidermis nebo přes průduchy. Vzhledem k tomu, že spory nově vytvořené v místech infekce jsou při dešti smyty, jsou často nejvíce postiženy nejspodnější listy.
Olistění vyrostlé od července se téměř nikdy nenakazí, protože se stalo příliš odolným a teploty v tomto ročním období již nejsou pro houbu ideální. To ale nebrání infekci mladých výhonků v této době, která pokračuje až do podzimu. Houba proniká hlavně přes připevňovací body spadaného listí.
Za vlhkého počasí jsou možné pozdní infekce ihned po opadnutí listů. Preferovanými vstupními body jsou ještě nezazátkované připojovací body listů, které se nacházejí přímo pod pupeny vytvořenými pro příští rok. Odtud houba proniká do výhonku a ničí očka a okolní tkáň kůry.
Masivní výskyt suché skvrnitosti vede k předčasnému opadání listů, odumírání, výtoku mízy a k neúrodě.
Dřevomorka domácí (Serpula lacrymans) je dřevokazná houba, nejnebezpečnější škůdce na zabudovaném dřevě, která k nám byla pravděpodobně zavlečena lodním nákladem dřeva z Asie. Žije především v přízemích a sklepích, na záklopech a trámových prvcích. Napadá zejména starší dřevo jehličnanů. Vhodnými podmínkami pro její vznik a rozvoj je přítomnost dřeva vystaveného delší dobu vlhkosti už na hranici asi 20 % (běžná přirozená vlhkost dřeva by měla být v rozmezí max. 14–18 %), kde je současně přítmí, malý nebo žádný pohyb vzduchu, teplota nepřesahující 30°C. Jako jediná dřevokazná houba přežívá dřevomorka i za nižší vlhkosti dřeva, ostatní houby při poklesu vlhkosti dřeva na méně než asi 20 % hynou. Nebezpečnost dřevomorky však spočívá především v její schopnosti prorůstat i přilehlé zdivo speciálními provazci, tzv. rizomorfami. Těmi si tato odolná houba přivádí ke dřevu potřebnou vlhkost i ze vzdálenosti mnoha metrů. Rizomorfy prorůstají podél izolací, elektrického vedení, ale také poruchami zdiva, řídkým betonem, pod omítkami i zdmi a také podložím. Takto dřevomorka využívá v okolí například poškozených odpadů, míst zavlhčených zatékáním – obecně nejrozmanitějších zdrojů vlhkosti. Dřevomorka v místech, kde je přítmí a malý pohyb vzduchu bez větších výkyvů teplot, vytváří povrchové vatovité povlaky (mycelium) šedobílé barvy, při vhodných podmínkách vystavuje nepravidelné rozlité plodnice okrové až červenohnědé barvy s bílými okraji. Tyto plodnice chrlí do vzduchu velké množství výtrusů – sporů. Okolní prostředí je tak silně exponováno potenciální nákazou veškerého dřeva novými ložisky dřevomorky. Dosud nezasažené dřevo je napadáno rovněž postupným prorůstáním rizomorfů okolím původního ložiska nákazy. Najdeme-li dřevomorku ve stadiu plodnic, lze předpokládat, že její výskyt není omezen jen na samotné dřevo a nejblíže přilehlá místa, ale s vysokou pravděpodobností jde o rozsáhlé prorůstání okolním prostředím a dřevomorka má v této fázi už propojení na zdroje vlhkosti, což znamená, že samotná vlhkost dřeva už nezávisí na vlhkosti okolí a dřevomorka je schopna žít vlastním životem i po odeznění původních příčin jejího vzniku. Napadené dřevo podléhá zkáze v několika postupných etapách. První fází rozeznatelnou zběžným ohledáním je charakteristické čokoládově hnědé zbarvení dřeva. Ačkoli již před touto fázi je dřevo aktivně napadeno, nelze bez laboratorních zkoušek běžně rozeznat probíhající proces až do jeho zabarvení, pouze podle vyšší vlhkosti dřeva lze usuzovat na vznikající potíže. Před fází zabarvení se nachází okamžik, kdy dřevo přes počínající proces prorůstání škůdcem má stále svou mechanickou pevnost a její hodnoty nejsou sníženy pod hranici funkční pevnosti. Při probíhajícím zbarvení dřev
Wikipedie uvádí, že krtek je české jméno pro 13 rodů malých savců, hmyzožravců z čeledi krtkovitých (Talpidae). Jejich nejznámějším zástupcem je krtek obecný žijící i na území ČR. Toto zvířátko inspirovalo výtvarníka Zdeňka Milera k vytvoření animované postavičky Krtečka (respektive Krtka). Krtci žijí v podzemních chodbách, které si vyhrabávají velkými tlapami. Krtek se živí bezobratlými, které vyhledává pomocí sluchu a čichu. Především žere žížaly, které loví ve svých chodbách.
Dle Wikipedie je krtek obecný (Talpa europaea, Linné, 1758) menší černý hmyzožravec, vyskytující se na polích, loukách, v parcích a zahradách. Žije několik decimetrů pod zemí. Buduje chodby, které jsou jednak obytné a jednak okružní, na kterých loví potravu. Přitom tvoří na povrchu typické hliněné hromádky zvané krtinec či krtina.
Krtek obecný má válcovité tělo, okolo 12 cm dlouhé. Samice jsou obvykle menší. Oči má malé a skryté za chlupy, zrak má proto špatný, naopak sluch a čich má vyvinutý. Uši jsou jen malými výstupky v kůži. Srst je obvykle tmavě hnědá, ale protože díky životu pod zemí nejsou ani jiné barvy znevýhodněny, vyskytuje se celá řada odstínů. Krtek má přední tlapky dobře uzpůsobené k hrabání; jsou svalnaté, vyvrácené a s velkými drápky. Na předních tlapkách má 10 „prstů“. Zadní nohy jsou menší, ocas jen 2 až 4 cm dlouhý. Krtek se dožívá se 2 až 5 let. Živí se převážně bezobratlými živočichy, které vyhledává pomocí sluchu a čichu a vyhrabává je ostrým čumáčkem. Mezi jeho potravu patří například hmyz a jeho larvy, ještěrky, ale dokonce i žáby a myši. Žížaly ochromuje kousnutím do nervového centra a skladuje je jako zásoby na horší časy. Denně dokáže spotřebovat téměř tolik potravy, jako sám váží.
Samice mívá na jaře (obvykle v březnu až dubnu) po čtyřiceti dnech březosti 3–7 mláďat. Ta se rodí slepá, neosrstěná a velká asi jako fazole; prohlédnou za 3 týdny. Zpočátku pijí mateřské mléko, po 3 týdnech sama loví. Pohlavně dospívají již v druhé polovině prvního roku života a poprvé se rozmnožují obvykle hned následující jaro.
Metlovitost maliníku, odborně nazývaná didymelové odumírání maliníku, je houbová choroba způsobená houbou Didymella applanata. Tento rostlinný patogen je problematičtější na červených malinách (Rubus idaeus). Houba nejprve infikuje listy a poté se šíří na dřevo. Způsobuje nekrotické skvrny na stonku poblíž úponu řapíku. Metlovitost může způsobit významné snížení výnosu, plíseň plodů, předčasné opadávání listů a slabý růst pupenů. Toto onemocnění má dopady v podobě redukce listů v létě nebo ničení pupenů. K velkým škodám dochází, pokud se chorobě podaří zabít celé výhony.
Jak poznat metlovitost
Koncem léta se kůra napadených oblastí rozpadá a v lézích vznikají plodnice zvané pyknidy. Pyknidy se pouhým okem jeví jako malé černé tečky a pod mikroskopem je lze pozorovat jako baňkovité útvary. Po pyknidiích se tvoří další plodnice, perithecie. Peritecie jsou středně velké, černé, vyrážející tečky. Na jaře lze metlovitost maliníku zaměnit za zimní poškození, proto je důležité v září tyto příznaky sledovat, aby se předešlo potenciální škodě, která bude způsobena v následující sezóně.
K infekci obvykle dochází koncem jara, kdy je prostředí vlhké a optimální pro množení plísní. Příznaky se projeví až v polovině až pozdním létě. Mezi viditelné příznaky patří fialové a hnědé rozsáhlé léze objevující se pod pupeny, listy a spodní částí stonku. Napadené lístky mají klínovité hnědé skvrny. Napadené lístky mohou opadat a zůstane po nich pouze řapík a stonky. Během následující sezóny bude růst větví z napadených stonků často slabý a vadnoucí.
Houba způsobující metlovitost se šíří pykniosporami , které se uvolňují z pyknidií. Spory se uvolňují a infikují další rostliny malin pomocí deště přes otevřené rány nebo přirozené otvory. Houba se poté šíří po celé rostlině a během zimy žije v lézích, aby přežila. Po zimě se tvoří dva typy spor – pykniospory a askospory. Pykniospory pocházejí z konidií a askospory z vytvořených perithecií. Spory se šíří deštěm na nové rostliny a proces se opakuje.
Pro vznik této malinové plísně je příznivé prostředí, které podporuje tvorbu spor. K infekci obvykle dochází koncem jara, kdy je prostředí často vlhké. Přerostlé a husté porosty malin také zvyšují riziko infekce.
Jak se zbavit metlovitosti
Mezi metody kontroly této choroby patří zlepšení cirkulace vzduchu pro umožnění rychlého vyschnutí rostliny, odstraňování plevele, který zpomaluje proudění vzduchu, snižování přemokření, kterému je rostlina vystavena, vyhýbání se používání hnojiv, protože ta podporují růst náchylných pletiv napadených
Puchrovitost slivoní způsobuje znetvoření plodů švestek. K infekci dochází v období, kdy stromy kvetou, což je na jaře. Z infikovaných květů se utvoří deformované plody, které rostou rychleji než ty zdravé.
Původce: Původcem onemocnění je houbaTaphrina pruni.
Vývoj:Houba přezimuje v korunách stromů, a to ve formě blastospor nebo perenujícího mycelia. Začátkem jara začne prorůstat do květů (základů plodů) a způsobí jejich onemocnění.
Důsledky: Puchrovitost způsobí, že švestky jsou podlouhlé, zploštělé a pokryté bělavým povlakem houby. Plody jsou uvnitř duté a bez pecky. Během léta napadené švestky vysychají a opadají nebo v případě vlhkého počasí hnijí. Mezi jednotlivými odrůdami švestek jsou výrazné rozdíly v citlivosti k puchrovitosti. Mnoho odrůd není houbou napadeno vůbec, naopak nejhůř je poškozována domácí švestka. V lokalitách, kde je velký výskyt puchrovitosti, může houba způsobit až 70 % ztráty na ovoci.
Ochrana: Doporučuje se provést alespoň jedno ošetření švestek v době rašení a jedno až další dvě těsně před tím, než stromy začnou kvést, a pak ihned po odkvětu. Použijte přípravek Champion 50 WG.
Wikipedie uvádí, že Lobelia je rod kvetoucích rostlin obsahujících 415 druhů se subkosmopolitním rozdělením primárně v tropických až teplých mírných oblastech světa, několik druhů je rozšířeno do chladnějších mírných oblastí. Rostliny jsou obecně známé jako lobelky. Lobelka je ve své domovině trvalka s mnoha podtypy: varianta převislá, bílá, drobná, nadmutá, nízká, šarlatová.
Rod Lobelia byl pojmenován podle belgického botanika Matthiase de Lobela (1538-1616). Někteří botanici zařazují rod a jeho příbuzné do samostatné rodiny Lobeliaceae, jiní jako podčeleď Lobelioideae v rámci Campanulaceae. Rod Lobelia představuje pravděpodobně základní formu, ze které jsou odvozeny mnohé jiné rody. Například havajské druhy (havajské lobelioidy), které se v současné době dělí do několika rodů, pocházejí z rostliny, jejíž semínka byla na dnešní Havajské ostrovy zanesena asi před 15 miliony lety z Asie.
Několik druhů lobelek se v zahradách pěstuje jako okrasné rostliny. Mezi ně patří Lobelia cardinalis syn. Lobelia fulgens, Lobelia siphilitica a Lobelia erinus. Používají se jako lemy záhonků nebo slouží pro výsadbu v truhlících.
Bylo vypěstováno i mnoho hybridů, nejznámější je asi Lobelia speciosa, což je hybrid získaný z L. fulgens, L. cardinalis a L. siphilitica. Jde o vytrvalou rostlinu vyžadující úrodnou, vlhkou půdu. Je vhodná i pro pěstování v kontejnerech.
Wikipedie uvádí, že aksamitník (Tagetes, český název je také afrikán) je rod 52 druhů jednoletých i vytrvalých bylin z čeledi hvězdnicovité (Asteraceae). Pochází z jihozápadu USA, Mexika a Jižní Ameriky. Různé druhy se liší podle velikosti (od 0,05 do 2,2 m). Mají zpeřené zelené listy a bílé, zlaté, oranžové, žluté nebo červené květy, velké obvykle 4-6 cm v průměru. Květina byla různě modifikována, a tak je nyní známá jako aksamitník drobnokvětý, aksamitník vzpřímený, rozkladitý či nízký.
Aksamitníky mají ostrou vůni odrazující některé druhy hmyzích škůdců. Údajně již byly vyšlechtěny odrůdy, které mají být bez zápachu.
Wikipedie uvádí, že segedínský guláš je jeden ze známých druhů gulášů. Jeho název je odvozen buď ze sousloví „szegedi gulyás“ (segedínský guláš) nebo ze „székely gulyás“ (sikulský guláš). Vaří se z vepřového masa – libového vykostěného bůčku nebo plecka. Další důležitou surovinou je kysané bílé zelí. Dále se používá cibule, olej nebo sádlo, mletá sladká červená paprika, sůl, černý pepř, bobkový list (údajně proti nadýmání) a pro zjemnění smetana. Jako příloha se hodí houskový nebo kynutý knedlík. Je možné podávat i s chlebem.
Dle Wikipedie je tento pokrm v Maďarsku známý pod názvem székelygulyás nebo székelykáposzta. Názvem „Székely“ se označovalo historické obyvatelstvo geografické oblasti Erdély nebo Székelyföld (v Česku známé jako Sedmihradsko). Tato oblast se nachází na území dnešního Rumunska, historicky patřila k Velkému Maďarsku. Tradičními surovinami Sedmihradska jsou brambory (pityóka), kukuřice (kukorica) a zelí (káposzta). A právě z kysaného zelí se připravuje segedínský guláš. V Maďarsku se podává výhradně s chlebem. Základem je vepřový perkelt, smetana na šlehání a již zmiňované kysané zelí.