Suroviny: 500 g mletého masa, cibule, vejce, 2 stroužky českého česneku, sůl, pepř, majoránka, strouhanka, olej
Technologický postup: Cibuli a česnek oloupeme a pokrájíme na jemné kousky. Maso důkladně promícháme s vejcem, cibulí a česnekem, dochutíme pepřem, solí a majoránkou. Směs na čevabčiči zahustíme podle potřeby strouhankou. Ze směsi tvoříme válečky. Čevabčiči smažíme na rozpáleném oleji do zlatova. Čevabčiči zdobíme osmaženou cibulí. Můžeme podávat s vařeným bramborem a francouzskou hořčicí.
Ve svém příspěvku ČEVABČIČI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Janak.
Chtěla bych pravý recept , ten je bez česneku a cibule , tyhle recepty jsou na karbanátky , a obaluje se to v mouce .
to nejní přesný
děkuju
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jurko.
Ano, naprostá pravda. Tady se , nejenom tyto stránky, kašle na pravý recept. Tady si každý dělá co chce, ale propůjčuje si název jídla. Dle ČSN (15418) patří do čevabčiči směs hovězího a vepřového masa 500g - 500g umletého s 150g cibule osoleného, přidána mletá paprika 5g, pepř 1g. Vše smícháme a vytvoříme 30 dílků masa které rozválíme na tenké válečky a ty pak v sádle opečeme do zlatova. Podáváme s najemno nakrájenou cibulkou a hořčicí. K tomu chléb, nebo brambor. Toť vše.
PS. je mi líto, že se na základní jídla nepoužívají normy. Pak si člověk někde dá něco a přinesou mu úplně něco jiného než čekal. Ještě že Svíčkovou musí vařit alespoň přibližně. Protože třeba guláš pod určitým názvem je všude jiný
Pěkný den
Srovnání: čevabčiči, pljeskavica a holandský řízek
Čevabčiči/čevapčiči je pokrm z mletého masa (nejčastěji se používá vepřové či jehněčí), které se okoření a vytvaruje do podoby šišek. Ty se následně smaží nebo opékají na rozpáleném tuku a podávají s oblohou a vařeným bramborem nebo chlebem. Někdo mleté maso míchá s vejci a zahušťuje strouhankou nebo moukou. Pokud držíte redukční dietu, použijte k přípravě čevabčiči méně tučné maso, než bývá zvykem. Pokrm můžete upéct v troubě nebo na suché (lehce vytřené) pánvi.
Pljeskavica je klasická chorvatská pochoutka, kterou si můžete jednoduše připravit i doma. Hodí se k letním večerům u grilu s čerstvou zeleninou a vynikající omáčkou z paprik – chorvatským ajvarem. Maso den předem nasolíme a pak teprve nameleme. Do čerstvě namletého masa přidáme špetku kypřicího prášku, který polijeme sodovkou, aby „bublal“. Díky tomu maso zkřehne. Na přípravu pljeskavice si najemno nakrájíme cibulku. Do dlaně nabereme namleté maso, uděláme kouli a z jedné strany ji namočíme do cibule – co zůstane, to zapracujeme do masa, tak určíme množství cibulky. Z koule vytvoříme na pomokřeném prkýnku placku. Jednou rukou „pleskáme“ do masa a druhou si hlídáme okraje. Pljeskavici poté orestujeme na pánvi s kapkou olivového oleje, nebo ji dáme na gril.
Holandský řízek se připravuje ze směsi mletého masa (vepřové a hovězí), do níž se přidává koření, vejce, mléko a hlavně nastrouhaná holandská gouda. Z připravené směsi tvarujeme placky, které obalujeme v klasickém trojobalu a smažíme na oleji.
Pokrmy z kvalitního mletého masa lze zařadit na racionální jídelníček.
Ingredience: 500 g mletého masa (míchaného), 1 cibule, 1 vejce, 3 stroužky česneku, sůl, mletý pepř, 1 lžička mleté sladké papriky, majoránka, chilli koření, olej na pečení
Technologický postup: Do mletého masa přidáme nadrobno nakrájenou cibulku, prolisovaný česnek, papriku, chilli, celé vejce, opepříme, osolíme a vše hodně důkladně prohněteme. V případě, že je směs řidší, přidáme trochu strouhanky, abychom docílili požadované tuhosti směsi. Ze vzniklé směsi vytvoříme malé válečky (asi tak o velikosti palce). Na pánvi rozpálíme větší množství oleje na vysokou teplotu a válečky v něm zprudka opečeme tak, aby střed zůstal mírně načervenalý. Před vložením do rozpáleného oleje je možné válečky poprášit hladkou moukou, aby měly kůrčičku. Klasické čevabčiči podáváme s hořčicí, najemno nakrájenou cibulkou a syrovou zeleninou. Vhodná je i tatarská omáčka. Jako přílohu lze doporučit například vařené brambory či hranolky.
Ingredience: 400 g mletého hovězího masa, 400 g mletého skopového ořezu, 200 g cibule, 100 g strouhanky, 2 vejce, lžíce mleté sladké papriky, 4 stroužky česneku, trochu vody, pepř mletý, sůl
Technologický postup: Maso semeleme, smícháme s jemně krájenou cibulí, vejci a strouhankou, ochutíme solí, čerstvě mletým pepřem, sladkou paprikou a jemně sekaným česnekem. Vše pořádně promícháme s trochou vody (ta maso pěkně sváže), tvarujeme čevabčiči a pečeme na grilu dozlatova.
Technologický postup: Cibuli a česnek oloupeme a pokrájíme na jemné kousky. Maso důkladně promícháme s vejcem, cibulí a česnekem, dochutíme vegetou, solí a majoránkou. Směs na čevabčiči zahustíme podle potřeby strouhankou a tvoříme válečky, které smažíme na rozpáleném oleji. Podáváme s vařenými brambory.
Ingredience: 500 g mletého masa (míchaného), 1 lžíce sladké papriky, 1 velká cibule, kousek másla, pepř mletý, sůl, worcesterská omáčka, 250 ml vlažné vody, 1/2 kostičky hovězího bujónu, 1 lžička sójové omáčky
Technologický postup: Cibulku pokrájíme nadrobno a dáme osmahnout na kousku másla doměkka. Mleté maso smícháme se sladkou paprikou, pepřem, solí, cca lžící worcesteru a s vychladlou osmahnutou cibulkou. Tvoříme válečky a dáváme do pekáčku vedle sebe. V horké vodě rozmícháme kousek bujónu a sójové omáčky, podlijeme masové válečky a dáme péct do předehřáté trouby na 200 °C přibližně 30 minut. Šťávu můžeme zahustit moukou nebo tmavou jíškou.
Technologický postup: Nakrájíme nadrobno cibuli a smícháme s masem. Přidáme sladkou mletou papriku, prolisovaný česnek, mletý pepř, sůl, pálivou mletou papriku, majoránku a důkladně promícháme. Z promíchané směsi vytvarujeme jakousi cihličku a dáme asi na hodinu vychladnout do lednice. Po zchladnutí si ze ztuhlé směsi odkrajujeme 2–3 cm tlusté plátky, z nichž tvoříme válečky. Pečeme na pánvi nebo na grilu za stálého otáčení. Maso by mělo být uvnitř mírně růžové. Podáváme s bramborem a hořčicí.
Troubu nejprve předehřejeme na 80–90 °C (na horní i spodní topení). Naplněné sklenice stavíme na dno trouby na suchý plech. Sklenice můžeme podložit nepotřebnou mokrou utěrkou. Někdo nestaví sklenice na suchý plech, ale na plech s vodou. Zavařovací sklenice nesmí být poskládány těsně vedle sebe, ale musí mít mezi sebou rozestupy, aby těmito mezerami mohl proudit volně vzduch a ohřívání tak bylo stejnoměrné. V dobře uzavřených sklenicích ovoce sterilujeme stejnou dobu jako podle receptur na zavařování v klasickém zavařovacím hrnci. Úplně přesnou dobu sterilace v troubě nelze přesně určit. Záleží totiž na elektrickém příkonu, na teplotě zálivky ve sklenicích, na množství a velikosti sklenic a v neposlední řadě na druhu ovoce, které zavařujeme. Měkké a choulostivé ovoce potřebuje k zavařování kratší dobu než tvrdé ovoce. Proto raději nejprve vyzkoušíme jednu sklenici a pak teprve naplníme celou troubu.
Zavařování v klasické plynové troubě
Plynové trouby s termostatem, u nichž lze přesně nastavit teplotu a tu udržovat ve stejné výši, nám umožňují provést konzervaci rychle a spolehlivě. Termostat nastavíme na nejnižší teplotu a sklenice podložíme azbestovou vložkou.
Zavařování v horkovzdušné troubě
Troubu nastavíme na 250 °C, na dno plechu položíme starou plenu nebo utěrku a zalijeme horkou vodou do výšky asi 2–3 cm, na plech pak vyskládáme sklenice s ovocem a zavařujeme (lze použít jen skleničky s víčky na závit). Malé skleničky zavařujeme 8 minut na 250 °C se zapnutým horkým vzduchem, na plech se jich vejde 8. Velké klasické zavařovací sklenice (na plech se jich vejde 6) zavařujeme 10–12 minut se zapnutým horkým vzduchem. Dle potřeby doléváme horkou vodu. Všechny zavařeniny necháme do druhého dne vychladnout dnem vzhůru.
Hortenzie latnatá (Hydrangea paniculata) je zástupcem keřovitých hortenzií. Pochází z Číny a Japonska, kde dorůstá až do výšky sedmi metrů. U nás tato rostlina dosahuje obvykle výšky 1–4 m (v závislosti na kultivaru). Od klasické hortenzie se liší hlavně svými květy, které jsou velice bohaté a různorodé, jsou uspořádány do kuželovitých útvarů, které obvykle měří okolo 20–30 centimetrů. Barva květů je nádherně bílá, později světlounce růžová. Protože hortenzie latnatá kvete dlouhou dobu, stihne se měnit i barva jejího květu. Barva květu se může dostat až na sytě červený odstín (což opět závisí na kultivaru). Do plné krásy vykvete během července a srpna. Kvete tedy později, než hortenzie velkolistá.
Hortenzie latnatá potřebuje dostatečný prostor a je náročná zejména na světlo, takže ji můžete vysadit klidně na plné slunce. Postačí jí pravidelná střední zálivka, určitě nemá ráda přemokření. Vysazuje se hlavně v parcích, ale radost z ní můžete mít i na své zahradě, z keřů hortenzie latnaté si můžete například vysázet živý plot. Obecně se o tento druh hortenzie nemusíte nijak přehnaně starat. Stačí, když občas prořežete a odstraníte zdřevnatělé větve, které nevypadají pěkně. Prořezávání rostliny by mělo proběhnout na jaře, nejlépe v březnu. Všechny větvičky můžete s klidem seříznout až o půl metru. Nemusíte mít strach, květy této hortenzie totiž obráží na jednoletém dřevu. A tak i na ořezaných větvích vyrazí květy, které vám zajisté vezmou dech. Hortenzie latnatá má velmi dobré mrazuvzdorné schopnosti, takže ji nemusíte před zimou nijak zvlášť chránit. Kdyby přece jen trochu omrzla, stačí v březnu větvičky seříznout, jak je popsáno výše.
Pěstovat hortenzii latnatou můžete podobně jako velkolistou i ve velkém květináči na slunné terase. Vyžaduje však takto mnohem více péče. Je třeba ji vždy na jaře zkrátit asi o třetinu, klidně i víc (postačí ponechat 2–4 pupeny na každé větvičce). Dále je potřeba ji hnojit, aby měla neustále dostatečný přísun živin. Každý týden přidejte do zálivky klasické vodorozpustné hnojivo.
Detektory kovů lze v zásadě rozdělit podle technologie, se kterou pracují, a to na pulsní a VLF (Very Low Frequency). Tyto kategorie se vzájemně liší dosahovanými výkony, komfortem práce a u některých pulsních detektorů i cenou. V něčem má navrch pulsní detektor a v dalším zase VLF. Rozhodně nelze paušálně říci, že je jedna z technologií lepší, každá se prostě hodí na něco jiného. Obecně platí, že VLF detektory jsou mezi hobby hledači oblíbenější nebo aspoň rozšířenější než detektory pulsní.
VLF detektory
VLF detektory můžeme rozdělit na pohybové a bezpohybové. Pro správnou funkci pohybového detektoru je potřebný – jak jeho označení napovídá – pohyb cívky nad cílem, zatímco u bezpohybového tomu tak není. Obecně platí, že bezpohybový detektor má o něco nižší hloubkový dosah oproti pohybovému, ale zase má přesnější separaci. Většinu pohybových detektorů je možné přepnout do bezpohybového režimu (pinpoint), ten však obvykle není schopen diskriminace. Proto je důležité nezaměňovat bezpohybový detektor s bezpohybovým režimem pohybového detektoru. Hodně VLF detektorů má problémy při hledání v silně mineralizovaných půdách sopečného původu. Bohužel tuto vlastnost nelze v rámci této kategorie detektorů paušalizovat, takže pokud se chystáte hledat v takových podmínkách, určitě se před koupí přístroje poraďte s prodejcem, zda je vámi zvolený typ detektoru pro tato místa vhodný.
Hned na úvod začneme tím, co každého hledače zajímá asi nejvíc, tedy hloubkový dosah detektoru. Tuto vlastnost ovlivňuje mnoho faktorů: typ půdy, tvar či velikost předmětu, jeho poloha v zemi, nastavení detektoru a podobně. Středně velkou minci je pohybový detektor schopen rozeznat zhruba do 30 cm. U větších předmětů dosahuje i větších hloubek, ale rozhodně tu neplatí přímá úměra. Například taková přilba je detekovatelná řekněme do 60 cm, ale ve 150 cm už neobjevíte ani zakopaný vlak, protože použitá technologie zde naráží na své limity. Je to samozřejmé. Tyto údaje platí pro klasické detektory, tedy ty s cívkou na konci tyče, u nichž hledání probíhá plynulým, kontinuálním pohybem z jedné strany na druhou.
Aby zde uvedené informace byly kompletní, je třeba se zmínit i o existenci speciálních VLF detektorů určených pro skutečně hloubkové hledání. Takové přístroje, vybavené cívkou se dvěma boxy, sice nedisponují diskriminací, zato jsou schopny detekovat velké předměty až do hloubky 3–5 m. Na malé cíle blízko povrchu naopak nereagují. Zajímavou alternativou tak mohou být dva klasické VLF detektory firmy Garrett (GTI 2500 a Master Hunter CX Plus), u nichž je možné takovou cívku použít a vlastně tak získat dva přístroje v jednom.
Ingredience: 1 cibule, 500 g červené papriky, 2 vejce, 800 g rajčat, 200 g měkkého salámu, 2 lžíce sádla, sůl, pepř mletý, špetka drceného kmínu
Technologický postup: Zeleninu očistíme. Cibuli nasekáme najemno. Papriky nakrájíme na nudličky. Rajčata nařízneme, spaříme, oloupeme a nakrájíme na kousky. V hrnci rozpálíme sádlo, vsypeme cibuli a necháme ji zpěnit. Přidáme papriku a restujeme, dokud paprika nezměkne. Pak přidáme rajčata, sůl, drcený kmín a společně dusíme doměkka. Zatím si nakrájíme salám na kostičky. Jakmile bude zelenina měkká, vsypeme do leča nakrájený salám a prohřejeme. Do hrníčku rozklepneme vejce, rozmícháme je vidličkou a zahustíme jimi lečo. Nakonec pokrm ochutíme solí a pepřem. Hotové klasické lečo podáváme s čerstvým pečivem, nejlépe s chlebem.
Podle druhu pojiva lze stěrky rozdělit na dva základní druhy. Jedním z nich jsou epoxidové a polyuretanové stěrky (pojivem jsou polyuretanové a epoxidové pryskyřice), druhým pak stěrky cementové (pojivem je cement). Současný trh nabízí několik směsí a systémů od různých výrobců, díky nimž lze vytvářet co do vlastností i vzhledu různé povrchy.
Mluvíme-li o výše zmíněných stěrkách v koupelně, bavíme se o finálním povrchu. Dávejte si pozor a nezaměňujte je se stěrkami, které se používají například jako podkladní vyrovnávací vrstva podlahy nebo jako vrstva hydroizolační. Stěrkové, potažmo lité podlahy se vylívají v tenkých vrstvách (několik milimetrů) na připravený pevný, rovný a suchý, nejčastěji betonový nebo anhydritový podklad, kde se samy rozlijí do dokonalé roviny (jsou samonivelační). Na stěny (na omítky, sádrokarton, beton) se stěrka natahuje nebo natírá i v několika vrstvách. Následně se obvykle uhlazuje a nechává pořádně vyschnout. Vzhledem k náročnosti provedení je nutné realizaci svěřit odborné firmě s dostatečnými zkušenostmi. Správně provedené a navržené povrchy jsou nenáročné na údržbu a jsou velmi vhodné pro podlahy s podlahovým vytápěním. Každý z výrobců má svá doporučení pro úpravu podkladu, údržbu i případnou dilataci.
U všech druhů stěrek můžete vybírat ze široké škály barev. Podlaha nemusí být jen jednobarevná. Lze na ní vytvářet ornamenty, vzory, nápisy. Ačkoliv jde o povrch jednolitý, bezespárý mají i tyto materiály své meze a musí se tedy po určitých celcích dilatovat. Předejde se tak jejich prasknutí vlivem tepelné roztažnosti. V rámci běžné velikosti koupelny se dilatace většinou neprojeví. Počítejte ale s tím, že pokud bude podlaha pokračovat do dalších místností, budou se dilatační spáry objevovat například v místech dveří.
Životnost všech druhů stěrek odpovídá životnosti celé stavby. Stejně jako u všech materiálů je ale třeba počítat s přirozeným stárnutím a opotřebováním. Údržba je v případě epoxidových a polyuretanových povrchů (včetně cementových stěrek uzavřených laky) jednoduchá. Lze je čistit běžnými prostředky. V případě olejovaného nebo voskovaného povrchu se musí tato vrstva čas od času obnovovat. Takový povrch také není odolný vůči agresivním chemickým prostředkům.
Díky dobré tepelné vodivosti jsou stěrky primárně vhodným materiálem pro podlahové topení. Záleží však na složení a způsobu aplikace konkrétního výrobku. Vždy se proto o vhodnosti použití poraďte s dodavatelem. Díky své pružnosti by neměla mít s podlahovým vytápěním žádný problém stěrka polyuretanová. U ostatních obvykle stačí zvolit vhodnou tloušťku vrstvy, přidat speciální plastifikační přísady nebo si dát pozor,
Troubu nejprve předehřejeme na 80–90 °C, na horní i spodní sálání. Naplněné sklenice stavíme na dno trouby na suchý plech. Sklenice můžeme podložit nepotřebnou mokrou utěrkou. Někdo nestaví sklenice na suchý plech, ale na plech s vodou. Zavařovací sklenice nesmí být poskládány těsně vedle sebe, ale musí mít mezi sebou rozestupy, aby těmito mezerami mohl proudit volně vzduch a ohřívání bylo stejnoměrné. Po vložení ovoce v dobře uzavřených sklenicích sterilujeme stejnou dobu jako podle receptur na zavařování v klasickém zavařovacím hrnci.
Je pravda, že úplně přesnou dobu sterilace v troubě nelze přesně určit. Záleží totiž na elektrickém příkonu, na teplotě zálivky ve sklenicích, na množství a velikosti sklenic a v neposlední řadě na druhu ovoce, které zavařujeme. Měkké a choulostivé ovoce potřebuje k zavařování kratší dobu než tvrdé ovoce. Proto raději nejprve vyzkoušíme jednu sklenici a pak teprve naplníme celou troubu.
Zavařování v klasické plynové troubě
Plynové trouby s termostatem, kde lze přesně nastavit teplotu a tu udržovat ve stejné výši, nám umožňují provést konzervaci rychle a spolehlivě. Termostat nastavíme na nejnižší teplotu a sklenice podložíme azbestovou vložkou.
Zavařování ve sporákové troubě
Ve sporákové troubě bez regulace teploty zavařujeme jen z nouze. Mezi sklenice postavíme jednu prázdnou jen s vodou a teploměrem. Podmínkou je, aby trouba pekla po celé ploše stejně, což je největší kámen úrazu!
Zavařování v horkovzdušné troubě
Troubu nastavíme na 250 °C, na dno plechu dáme starou plenu nebo utěrku a zalijeme horkou vodou do výšky asi 2–3 cm, na plech pak vyskládáme skleničky a zavařujeme (lze použít jen skleničky s víčky na závit!). Například můžeme použít skleničky od „Kunovjanky“ – na plech se jich vejde 8 ks, zavařujeme je 8 minut na 250 °C se zapnutým horkým vzduchem. Velké „klasické“ zavařovací sklenice – na plech se jich vejde 6 ks – zavařujeme 10 až 12 minut se zapnutým horkým vzduchem. Dle potřeby doléváme horkou vodu. Všechny zavařeniny necháme do druhého dne vychladnout dnem vzhůru.
Zavařování v mikrovlnné troubě
Do trouby vložíme maximálně 4 sklenice o obsahu do 0,7 l a sterilujeme 10 minut při teplotě 70 W (rozmrazování) a 10 minut na 100 W. Tento novodobý způsob sterilace je vhodný zejména pro menší množství zavařovaných sklenic. Lze použít jak klasická zavařovací víčka, tak i uzávěry twist off. Nemusíte se bát, v mikrovlnné troubě tyto uzávěry nejiskří!
Ingredience: 500 g mletého masa (ideálně 250 g hovězího a 250 g skopového), 1–2 lžíce perlivé minerální vody, 1/2 lžičky jedlé sody, sůl, čerstvě mletý pepř, 1–2 lžičky koření Čubrica, 1 stroužek česneku, 2 červené cibule (nakrájené na tenké plátky), pita chléb, zakysaná smetana a ajvar
Technologický postup: Maso promícháme s minerální vodou a sodou, osolíme, opepříme, přidáme Čubricu a česnek a necháme v chladničce čtyři hodiny odpočinout. Poté tvoříme podlouhlé válečky, pokud chceme, napíchneme je na předem namočené dřevěné špejle a grilujeme celkem osm minut ze všech stran dohněda. Podáváme horké, třeba v chlebu pita vyloženém cibulí, pokapeme zakysanou smetanou a ajvarem.
Na Znojemsku je Pavel Plaček jediným živnostníkem s podobným předmětem podnikání. Přestože je Znojemsko vinařským regionem, produkce sazenic vinné révy tu živí jediného muže. Pavel Plaček začal v Dyjákovičkách pěstovat sazenice vinné révy před třinácti lety, teď jich prodá až šedesát tisíc za rok. Podnožová vinice, na které nerostou hrozny, je pro produkci sazenic révy základ. Rok trvalo, než podnože vypěstoval a narouboval. Druhý rok mohl začít dělat sazenice a až třetí rok je prodávat. Začal je nabízet místním zahrádkářům z okolí. Chvíli samozřejmě trvalo, než se dostal do povědomí. Vloni dostavěl novou halu, na kterou získal dotaci z Evropské unie.
Pavel Plaček nabízí klasické odrůdy vín, ale i ty méně časté. „Pokud někdo chce něco speciálního, nebo přímo jeho odrůdu, která se mu líbí, tak se dá naroubovat cokoliv. Pokud třeba zákazník přijde, že chce sazenice Sauvignonu, ale přímo z keřů, co má na zahradě, protože právě ten je správně kopřivový, tak je možné udělat i to.“ Většinou ale dělá sazenice z oček ze šlechtitelských stanic, kde mají uznaný šlechtitelský materiál.