KRMENÍ PRO ČMELÁKY, nejen o tom se dočtete v tomto článku. V době všeobecného poklesu počtu včel v přírodě jsou čmeláci téměř poslední alternativou pro opylení květů a dobrou úrodu. Bez jejich přítomnosti přicházíme o úrodu.
Péče o čmeláky
Usazení se zdařilo, samičku občas vídáme přilétat do úlu obtěžkanou pylem, takže lze úl považovat za obsazený. Nyní nezbývá než věřit, že se samičce nepřihodí nic neblahého a že zdárně vychová 1. generaci dělnic.
Během prvního týdne po usazení úl neotvírejte a nesnažte se v substrátu nalézt hnízdo. Pokud jste nuceni doplňovat krmivo do napajedla, počínejte si s nejvyšší opatrností. Je-li střecha příliš těsně přisedlá k jeho stěnám a musíte použít sílu k jejímu sejmutí, pravděpodobně samičku vyrušíte, takže o sobě dá vědět hlasitým bzučením. Pokud se vyleká příliš, úl opustí. Jestliže je příznivé počasí a samička nalezne dost potravy v přírodě, raději krmivo nedoplňujte a neriskujte osiření hnízda.
Druhý či třetí týden už lze do úlu nahlédnout bez obav a pokusit se nalézt hnízdo. Počínejte si však s krajní opatrností, protože je to stavba velmi křehká, kterou navíc samička v některých případech obětavě brání. Pokud budete chtít i později pozorovat vývoj kolonie, bude zapotřebí zakoupit včelařské pomůcky – přinejmenším klobouk či kuklu a rukavice. Čmeláci totiž hnízdo proti vetřelcům brání mnohem usilovněji než domestikované včely, takže je nutno se připravit na několik nepříjemných bodnutí. To je zapříčiněno i tím, že hnízdo je často kompaktní voskovou koulí, do které nelze nahlédnout jinak než jejím narušením shora, což čmeláci pochopitelně „nesou nelibě“. Hlavně v pozdějších fázích vývoje společenstva lze otevíráním hnízda napáchat značné škody, protože buňky s larvami sdílejí stěny s povrchovou stěnou hnízda a při narušení se z ní „vysypou“. Takové larvy čmeláci do buněk znovu nevracejí, ale odnášejí je pryč z úlu.
K utišení dělnic bránících kolonii nepoužívejte včelařský kuřák. Vykuřování je pro čmeláky zhoubné. Zpočátku postačí svrchní kontrola stavu hnízda. Pokud vše proběhne zcela optimálně (což se stává spíše výjimečně), představuje péče o čmeláky pouze doplňování krmiva v období dlouhotrvajícího nepříznivého počasí (dešťů či sucha), popřípadě odvětrávání úlu v parném létě.
Čmeláci jsou daleko více schopni násadu zahřívat než ochlazovat. Proto úl nikdy neumisťujte na přímé slunce. Optimální je stín či polostín. Pokud stoupne teplota v úlu nad 30 °C, čmeláci začínají usilovně větrat. Stoupne-li nad 45 °C, larvy i kukly uhynou. Že v úle příliš stoupla teplota, poznáte snadno: jedna či více dělnic sedí přichycených k letáku a křídly vhánějí do vletového otvoru vzduch. Mnoho dalších činí totéž uvnitř úlu. Přichyceny k substrátu či stěnám se snaží máváním křídel zvýšit cirkulaci vzduchu v úle. V takových případech stačí vyjmout vnitřní víko, nahradit je rámečkem se sítí proti hmyzu a střechu podložit například špejlemi, aby do úlu mohl vzduch. V extrémně parném létě je zapotřebí větrat i úly umístěné ve stínu. Jednou za čas je vhodné vyčistit napajedlo a odstranit silně znečištěné části hnízdního substrátu.
Čmeláci ve střední a severní Evropě žijí v jednoletých společenstvích. Hnízda si budují buď na povrchu v suchém listí, suché trávě nebo nahromaděném mechu, v kouskách materiálu držícího teplo v senících, v úžlabích trámů, nebo pod zemí. Milují opuštěné díry myší a dalších drobných savců. Občas můžeme narazit na čmeláčí hnízdo i ve stelivu prázdné ptačí budky nebo veverčím hnízdě, které už veverka nepoužívá.
Každý podzim vymřou všechny staré matky-královny, dělnice a samečci-trubci. Mladé čmeláčí matky jsou předtím trubci oplozeny a před příchodem zimy se zavrtají do země. Zahrabané v zemi nebo v hromadě listí přečkají zimu. Tu přečká jen asi 10–20 % na podzim vylíhlých mladých matek-královen. Na jaře mladé královny vylézají ze země (podle druhu březen–květen) a hledají útočiště pro založení rodu.
V této době létá královna nízko při zemi nebo při zdech domů a jiných stavebních konstrukcí a hledá vhodné chráněné místo s dostatkem izolačního materiálu, do kterého by mohla uložit první plodové buňky. Samička je v tuto chvíli na všechno sama. Musí najít vhodné místo ke hnízdění, postavit buňky, přinášet a shromažďovat potravu a odchovat první dělnice. Hnízdní materiál ve vybraném hnízdě si matka upraví pro svou potřebu, ale bohužel není schopna si takový materiál obstarat a nanosit do hnízda. Mnohá královna proto vhodný útulek pro hnízdo vůbec nenajde. Pokud najde špatné místo, které třeba promokne, hnízdo po pohromě opustí, a buď zahyne, nebo se pokusí vniknout do již založeného hnízda jiné královny, kde však jedna z nich bývá vyhnána nebo zabita. Totéž se stane, když plod matce zmrzne. Bohužel matka není schopna ve svém nebo cizím hnízdě znovu vytvořit opakované úvodní buňky k založení rodu, a proto je její prvotní výběr a dostatek hnízdních možností kriticky důležitý.
Když si královna vybere hnízdo, první den často vyletuje a seznamuje se s okolím. V dalších několika dnech vypocuje z těla vosk pro stavbu svého zásobovacího kalíšku a první plodové buňky. Přitom vylétá za potravou pro sebe jen několikrát denně na 10–40 minut. Do plodové buňky naklade 6–10 vajíček, která vlastním tělem trvale zahřívá na nutnou teplotu 29–30 °C. Přibližně za 4 dny se z vajíček vylíhnou larvičky, stále se zdržující v buňce, které matka krmí přinášeným a nashromážděným nektarem a pylem. Když larvičky dorostou, upředou si samostatné voskové kokony, v nichž dochází už bez krmení královnou k přeměně larev v čmeláky – zprvu pouze dělnice, a to velmi malé. K zrození dělnic od nakladení vajíček dochází podle okolností za 3–4 týdny. Dělnice hned několik dnů po narození
Matka je v prvopočátku obyčejné oplozené vajíčko, jako jakékoli jiné, z kterého se později líhnou dělnice. Avšak díky stravě, kterou matka od dělnic při svém vývoji dostává, a také speciální buňce, ve které vyrůstá, dostanou její pohlavní orgány vše potřebné k tomu, aby se plně dovyvinuly. Tím pádem se stává včelou, která má umožněno pářit se s trubci a klást vajíčka. Té speciální stravě, kterou je včelí matka krmena, se říká „mateří kašička“. Zvláštní buňce, ve které vyrůstá, se říká „matečník“. Matku od ostatních včel poznáte podle vzhledu. Její hlava a hruď jsou přibližně stejně velké, zatímco zadeček je o značný kus protáhlý a na svém konci „zašpičatělý“. To je právě proto, že v něm jsou tisíce takzvaných semen (samčích a samičích spermií), které v průběhu svého života matka podle svého uvážení spojuje či nespojuje. Oplozené či neoplozené vajíčko matka umísťuje do buněk v plástvích, kde se později dokonalým vývojem „vajíčko – larva – kukla – dospělý jedinec“ vyvine nová včela. Jestliže matka použije neoplozené vajíčko, tak se z něj později vyvine trubec. Jestliže vajíčka oplodí spermiemi, tak vznikne dělnice.
Dělnici nebylo dáno vyrůstat v buňce takové velikosti a s takovou stravou, aby se jí dovyvinuly pohlavní orgány, a tak má pohlavní orgány zakrnělé. Má například orgán s názvem „hltanová žláza“, který u mladých včel slouží na výrobu mateří kašičky a u včel starších na přeměnu nektaru v med. Dále mají dělnice také orgán s názvem „voskotvorná žláza“, ta je na zadečku a za příhodných podmínek produkuje malé voskové šupiny – vosk. Dělnice oproti matkám mají i takzvané vonné Nossonovy žlázy, určené pro výrobu speciálního feromonu jedinečného pro celé včelstvo. Dělnice mají speciální tvar zadního páru nohou uzpůsobený pro sběr pylu, mají mohutnější kusadla a podobně. Posláním dělnic ve včelstvu je krmení a péče o matku, výchova a krmení potomstva, udržování čistoty, přinášení potravy, výroba plástů, ve kterých jsou včely vychovávány a do kterých jsou později ukládány zásoby, zajištění hygieny a zdravotní péče a jiné. Každá dělnice si v průběhu života vyzkouší skoro všechny úkoly. Po vyvinutí v dospělého jedince se stává čističkou (uklízečkou), poté krmičkou, kojičkou, stavařkou, strážkyní a nakonec vylétá z úlu – stává se létavkou. V té době je jí zpravidla přidělena již jen jedna činnost, kterou dělá až do konce svého života. Tou je nošení potravy (pylu a medu), nošení vody, nošení propolisu a podobně. Vývoj dělnice od vajíčka do dospělého jedince trvá 21 dní, poté pracuje přibližně 40 dní v úle. Pak vylétá z úlu a podle toho, jaká činnost jí je přidělena, se dožívá ještě 7–21 dn
S vlnovníkem je třeba bojovat hned při prvních příznacích po jejich krmení. V zimě se vyplatí ověřit přítomnost zbylého (mumifikovaného) ovoce a odstranit ho. Během vegetačního období by měly být listy na keřích systematicky kontrolovány na příznaky krmení (na spodní straně listů). Také je nutné prohlédnout poškozené ovoce.
Na trhu nejsou žádné registrované chemikálie pro boj s vlnovníkem ostružinovým. Někteří zahradníci používají přípravky určené k ochraně malin proti roztočům jako je například Mospilan 20 SP. Likvidace vlnovníku ostružinového probíhá i pomocí postřiku z vápenné síry (směs hydroxidu vápenatého a síry) společně s přírodním akaricidním olejem.
Příprava vápenné síry
Recept na koncentrát je 100 l přečištěné vody, 19 kg síry a 8,5 kg hydroxidu vápenatého vařeného po dobu jedné hodiny. Pro přípravu 5 litrů roztoku je potřeba 5 litrů vody, 1 kg síry a 580 gramů hydroxidu vápenatého.
Hmotnostní poměr pro smíchání síry a nehašeného vápna je 2,2:1. V případě hydroxidu vápenatého, lze použít zvýšení o 1/3 nebo i více až na 115 g/l nebo více a k tomu přidat 192 g/l síry.
Pokud má nehašené vápno čistotu 85 %, 90 % nebo 95 %, použijte 101 g/l, 96 g/l nebo 91 g/l. Při použití nečistého hašeného vápna obdobně zvyšte jeho množství. Vyhněte se používání vápna, jehož čistota je nižší než 90 %.
Roztok vařte hodinu, míchejte a průběžně přidejte malé množství horké vody, aby se kompenzovalo odpařování.
Ve svém příspěvku VÝROBA BUDKY PRO ČMELÁKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vysloužil Zdeněk.
Prosím o zaslání plánku na výrobu budky pro čmeláky.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Karel Rabens.
Rád bych si budku pro čmeláky vyrobil.To by pro mne nebyl problém!Zatím jsem se ale nikde nedočetl kde se dává přikrmování.Před vchodem do včelína,nebo dovnitř?
Díky K.R.
A pokud bych během týdne včelín umístil,je ještě naděje že ho obsadí?
Díky K.R.
Nutrie patří k poměrně nenáročným býložravcům. Původně osídlovaly Paraguay, Brazílii a Argentinu, kde žijí dodnes volně kolem velkých vodních toků, u nichž tvoří početné rodiny a velké kolonie. Odtud pak byly rozšířeny do celého světa. U nás se nejvíce chovaly v 70. a 80. letech, především jako kožešinová zvířata. V dnešní době se chovají pro velmi kvalitní a dietní maso.
Potrava nutrií – přes léto je základem krmné dávky zelená píce (nejkvalitnější je vojtěška). Při krmení sekanou travou je potřeba dávat pozor na zapaření. Nutrie rády okusují kukuřičné klasy, neopovrhnou pařenými brambory s travní řezankou, které zaprášíme šrotem a přidáme vitamíny a minerály. Nadměrné dávky okopanin a zeleniny u nich způsobují průjmová onemocnění a záněty žaludku. Z jadrných krmiv se nejčastěji zkrmuje pšenice, ječmen, kukuřice a oves, a to celé nebo jako sešrotovaná zrna či otruby. K okusu předkládáme dřeviny, nejoblíbenější dřevinou nutrií jsou větvičky maliníku, mladé výhony dubu i břízy. Dobře přijímají větvičky ovocných stromů, naopak bez povšimnutí minou větévky jehličnanů a černého bezu. Doplňkem stravy jsou minerály a sůl. Jako přídavek dáváme suché pečivo. Velmi důležitá je hygiena krmení. Pečivo ani zelenina nesmí být plesnivé či nahnilé. Krmnou řepu a mrkev je lépe oprat od hlíny. Protože jsou nutrie od přírody vázány na vodu, chtějí se v napájecích nádobách koupat, lze proto použít kolíkové napáječky. Denní krmná dávka pro dospělou samici (včetně ohryzu) by neměla přesáhnout 1,2 kg. U nutrií je hlavním místem trávení slepé střevo (zde se u nich projevila cekotrofie – zvířata požírají natráveninu z vlastního tlustého a slepého střeva bohatou na živiny a vitamíny, prvotní výkaly projdou znovu celým zažívacím traktem), kde probíhá mikrobiální fermentace vlákniny. Nutrie špatně tráví krmiva s vysokým obsahem vlákniny, jako je vojtěška.
Nutrie dorůstá běžně hmotnosti 5 až 10 kg (výjimečně až 15 kg) a celkové délky 80 až 90 cm, z čehož 25 až 40 cm připadá na ocas. Je přizpůsobena k vodnímu způsobu života, a to zejména kvalitní hustou srstí a plovacími blánami na zadních končetinách. Její téměř lysý a ke konci se zužující ocas je na průřezu kulatý. V poměru k celkové tělesné velikosti má nutrie malé oči a boltce. Rty nutrie se uzavírají až za řezáky, což jí umožňuje hlodání potravy i pod vodou. Zcela ojedinělé je umístění 4 až 5 párů mléčných bradavek vysoko na bocích v přední části těla, díky čemuž dokáže kojit mláďata i ve vodě. Řezáky jsou silné a zpředu svítivě oranžové, stoličky mají velmi vysoké korunky. Pravým životním prostředím nutrie jsou močály, bažiny a podmáčené břehy vodních toků či nádrží.
Populace nutrií se zvětšuje nebo zmenšuje podle počasí, je-li příliš krutá zima, nutrie trpí omrzlinami a hynou, je-li však zima mírná, nutrie se množí a zvětšují svůj areál rozšíření směrem k severu.
Ve svém příspěvku KDE JE MOŽNÉ OBJEDNAT ČMELÁKY A ÚL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Václav panoš.
dobrý den,
vážení, mam velký zájem o objednání čmeláků a úl, prosím jestli by jste mi mohli poradit s objednáním, kolik je cena,kdy by jste mi tento nákup objednali a dodali.
jestli je možné i telofoní spojení, abych se mohl dále informovat.
moc vám děkuji za ochotu
s úctou
václav panoš
augustinova 2079
148 00 praha 4
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Rousná zakrslá patří mezi okrasné a zároveň i užitkové plemeno zakrslé hrabavé drůbeže. Kdysi bylo i ozdobou našich vesnických dvorků a jeho obliba v dnešní době, kdy každý chovatel klade nárok na prostor, popřípadě pořizovací cenu krmiva, náhle stoupá. V současné době existuje řada barevných rázů tohoto plemene, například zakrslá rousná modře tečkovaná, modrá, černobílá, černá, bílá, žíhaná, zlatokrká, stříbrokrká, žlutá i porcelánová a tříbarevná. Pro toto plemeno se vžil lidový název „liliputka“.
Tyto temperamentní slepičky jsou malé, jejich váha nepřekročí 0,6 kg. Malou hlavu s oranžově červeným okem zdobí malý vzpřímený hřebínek a velmi malé laloky. Silný zobák má rohovou až modrou barvu. Krk je poměrně krátký a silný, přechází v široká, na první pohled déle působící záda. Trup slepičky je široký a krátký s kulatým, širokým břichem. Křídla jsou dlouhá, ocas středně dlouhý, plně opeřený a otevřeně nesený. Peří je pevné, ale měkké. Krátké nožky, běháky, mají barvu olova a jsou zdobeny hustými rousy.
U kohouta zdobí malou hlavu vzpřímený středně silný hřeben (červený), červený obličej, u vousatých rázů bohatý vous, červené ušnice, malé, kulaté laloky a silný zobák. Vzpřímený silný dozadu prohnutý krk navazuje na široká krátká záda. Na plném, širokém a hlubokém břiše je jemné peří, přecházející na holeních v bohaté supí kalhotky. Běháky stejné barvy jsou rovněž jako u slepice pokryty hustými rousy. Také ocas je silný, plný, vějířovitý a poměrně vysoko nesený. Kohoutci mají svou váhu do 0,7 kg.
Slepičky pohlavně dospívají mezi 6–8 měsíci věku a snášejí vajíčka bílé skořápky o hmotnosti 30 g. Při dobré a kvalitní pastvě na travnatých výbězích se rády pasou, sbírají travní semena, brouky. Jejich průměrná roční snůška dosahuje až 120 ks vajec. Slepičky jsou rovněž velmi dobré a šikovné kvočny, kuřata se pod nimi líhnou po 21 dnech, jsou čilá a temperamentní.
Toto plemeno je třeba chovat v suchu, na kamenitých nebo travnatých výbězích. Pokud tomu tak není, jejich ozdobné rousy vypelichávají a drůbež tak ztrácí na kráse.
Zakrslé rousné slepičky se s radostí doporučují všem chovatelům, také mladým a začínajícím nadšencům, kteří se zajímají o chov hrabavé drůbeže. Chov rousných zakrslých slepic je totiž téměř bezproblémový, slepičky jsou odolné, otužilé a shánlivé. Mají relativně nízké nároky na prostor, pokud je ale chceme vystavovat, je potřeba přizpůsobit podlahu tak, aby nedošlo k poškození rousů. Nevhodné jsou tvrdé betonové povrchy, důležité je čisté prostředí a speciální podestýlka. Vhodná je například hluboká podestýlka z hoblin.
I když nelze popřít výhody zatravněného výběhu, co se&n