KVALITA SPERMII bylo téma, které nás inspirovalo k vytvoření tohoto článku. Gepard patří mezi kočkovité šelmy. Je nejrychlejším suchozemským živočichem na světě, na krátké vzdálenosti (500 m) dosahuje rychlosti až 112–120 km za hodinu (z nuly na 100 km za hodinu zrychlí za tři sekundy). Na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem nemá úplně zatažitelné drápy, takže nemůže vertikálně šplhat po stromech. Může vyskočit jen na snadno dosažitelné větve. Na druhou stranu mu drápy umožňují lepší přilnavost k terénu ve vysokých rychlostech.
Původně žil gepard na území téměř celé Afriky a velké části jihovýchodní Asie, dnes žije už jen ve střední a západní Africe a pár posledních jedinců v Íránu. Největší africká populace gepardů se nachází v Namibii. Gepard obývá rozlehlé otevřené oblasti (savany, polopouště), v Namibii i křovinaté oblasti v horském terénu.
Gepardi mají neobyčejně ohebnou páteř, jež při běhu slouží jako pružina. Zvíře se pohybuje až sedm metrů dlouhými skoky. Pro dostatečné zásobení kyslíkem mají gepardi velké nozdry a plíce: při běhu se totiž dechová frekvence zvedne z 60 až na 150 dechů za minutu. Ocas používají jako kormidlo při kličkování. Černá maska na obličeji odráží světlo mimo oči zvířete, čímž mu umožňuje lépe vidět. Skvrnitý kožich pak gepardům zajišťuje výborné maskování při lovu (břicho mají bílé).
Gepard štíhlý
Gepard štíhlý (latinský název Acinonyx jubatus) je jediným druhem svého rodu. Tento druh čítá šest poddruhů (z toho 2 asijské). Gepard neumí řvát, pouze přede jako kočka. Jak již bylo řečeno, má polozatažitelné drápy, proto neleze po stromech. Jeho tělo je stavěné především na mimořádně rychlý běh. Mnozí lidé si pletou kresbu na srsti geparda s kresbou levharta nebo jaguára, ve skutečnosti je však značně rozdílná: gepard má na těle menší skvrny, které jsou vždy plné. Tělo má dlouhé 110 až 150 cm, jeho ocas měří 70 až 90 cm a jeho výška je 70 až 90 cm. Gepardi váží cca 40 kg.
Gepard žije spíše samotářsky, což znamená, že vytváří skupiny zahrnující 2–5 jedinců. Samice se vyhýbají sobě navzájem, ve skupině žijí jen tehdy, když mají mláďata. Obývají rozsáhlá teritoria, která se překrývají s teritorii dalších samic (většinou matek, dcer, sester). Teritorium samců je velké od 37 do 160 km2 a překrývá se s teritorii několika samic. Značkují si ho močí, na čemž se podílí celá skupina. Ze svého území se snaží vyhnat všechny vetřelce, při soubojích často dochází ke zranění nebo zabití. V místech, kde nežijí jiné velké šelmy, se gepardi občas sdružují i do větších smíšených skupin (až o 20 jedincích).
Pohlavní dospělost nastává u samců okolo 1. roku života, u samic o rok později. Pářit se začínají většinou až ve třech letech. Samice je březí 90 až 98 dní. Obvykle se rodí 1 až 3 mláďata, v některých případech jich může být až 5. Mláďata se nezřídka stávají kořistí jiných predátorů, proto je kočka často přenáší z místa na místo. Mláďata sají asi 4 měsíce a do 1,5 roku věku zůstávají s matkou. Pokud samice přijde o 2 ze 3 koťat, obvykle se přestane starat i o to poslední (kvůli velkému výdeji energie). Mláďata mají delší světlou hřívu.
Velkým problémem gepardů je příbuzenská plemenitba (rozmnožování). Gepardi v minulosti podlehli efektu hrdla láhve: náhle rapidně poklesl jejich stav a přeživším jedincům nezbylo než se množit s příbuznými. Tím došlo k výraznému poklesu oplozovací schopnosti spermií. Gepardí samci jich mají jen velmi malé množství (asi 10 % z počtu spermií u lva) a i z toho mála je až 75 % spermií defektních (jsou deformované, mají dva i více bičíků, nebo naopak žádný). Dnes jsou údajně všichni gepardi do značné míry vzájemně geneticky příbuzní.
Potravu geparda tvoří hlavně menší kopytníci (gazely, menší druhy antilop, mláďata zeber a pakoní), občas i perličky a zajíci. Gepard loví kořist štvaním. Když ji uloví, musí nejdříve dlouho odpočívat (výdej energie na tak rychlý běh je obrovský), teprve pak se na ni vrhne a sna
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Takto vypadá sluneční úžeh plodů vinné révy. Příčina je vysoká teplota v kombinaci s nevhodně načasovaným nebo rychlým odlistěním a vystavením hroznů přímému slunku. Sluneční úžeh révy vzniká jako poškození infračerveným zářením. V podstatě lze mluvit o poškození hroznů vysokými teplotami. Tepelné záření, které může způsobit sluneční úžeh, se odvíjí od kombinace teploty, slunečního záření a proudění větrů. V bobulích, exponovaných ke slunečnímu záření, může být teplota vyšší až o 10°C, než je aktuální teplota vzduchu. Při teplotách okolo 35°C, může být teplota bobulí kolem 45°C, což může být destruktivní nejenom pro slupku, dužninu bobule, ale také pro enzymatický systém. Zcela destruktivně proto může být ovlivněná tvorba látek obsažených v bobulích a tím také kvalita hroznů. Vliv tepelného záření na bobule se zesiluje, zejména za bezvětří nebo minimálního proudění vzduchu.
Určitě znáte z vlastní zkušenosti velmi intenzivní, sálavé teplo, které je možné pozorovat při vysokých teplotách, při intenzivním slunečním záření a za bezvětří ve vinici. Právě toto teplo má destruktivní vliv na bobule.
Proudění větru může snižovat riziko vzniku slunečního úžehu. Proudění větru má ochlazující vliv a teplota bobulí se může výrazně snižovat. Může být na stejné úrovni, jako je aktuální teplota vzduchu nebo i nižší.
Poškození na hroznech se objeví většinou do 24 hodin a po 5–10 dnech působení těchto extrémních podmínek může dokonce dojít až k odumření třapiny. Jakmile překročí teplota vzduchu 35 °C, lze předpokládat, že úplná exponovanost hroznů je výrazně škodlivá.
Napadení bobulí je typické propadáním slupky bobule, která se zbarvuje do hnědé až fialové barvy. Při silnějším napadení dochází k scvrkávání bobulí. Postupně může dále docházet k zasychání bobulí. Takto extrémně poškozené bobule již nejsou vhodné ke zpracování na víno. Jelikož jsou často poškozené pouze části exponovaných hroznů, bylo by velice obtížné a časově náročné hrozny třídit ve vinici. Je proto třeba hrozny co nejšetrněji vylisovat a minimalizovat jakýkoliv delší kontakt poškozených hroznů s moštem. Mohlo by docházet k extrakci hořkých látek do moštu a vína.
Na poškození jsou náchylnější větší bobule. Poměr mezi slupkou bobulí a objemem bobule je poměrně malý a vrstva kutikuly je většinou tenká. Nejcitlivější jsou právě stolní odrůdy, kam patří i odrůda Prim, a dále moštové odrůdy s větší bobulí.
S blížícím se termínem zaměkání je proto také třeba změnit strategii odlistění. Odlistění zóny hroznů, prováděné v tuto dobu, by mělo být pouze jednostranné. Při směru řad sever-jih by se mělo odlistění provádět pouze z východní strany listové stěny. Při jiném směru řad, vždy z takové strany, kde svítí ranní slunce. Bobule jsou také odolnější ke slunečnímu úžehu, pokud bylo odlistění provedené brzy po odkvětu révy vinné.
Jestliže je některá vinice výrazněji odlistěná a zároveň hrozí poškození vysokými teplotami a sluncem, je možné aktuálně provést postřik kaolinem v 5% koncentra
Orchideje, které si lze běžně zakoupit v supermarketech, bývají obecně méně náročné než botanické druhy, přesto si dávejte pozor při jejich zalévání. Obvykle platí, že málokterá pokojová rostlina uschne, většina jich spíš zahyne na přelití. Nabízíme vám tedy několik důležitých rad ohledně správné zálivky orchidejí.
Tipy na zalévání:
Četnost zálivky závisí na druhu orchideje a na jejím stanovišti. Obecně však platí, že je lépe zalévat nebo rosit nejlépe ráno, a to jen měkkou, temperovanou vodou. Do večera by měl totiž substrát oschnout. V chladnější místnosti zalévejte samozřejmě méně často. Některé druhy orchidejí však mlžení nesnášejí, proto se na tuto skutečnost v květinářství vždy raději zeptejte.
Druhy, které nesnášejí rosení, ponořte na pár minut do nádoby s vodou a poté nechte dobře okapat. Takovouto „lázeň“ je vhodné opakovat jednou nebo dvakrát za týden, v horkém létě i častěji. Jednou za měsíc do vody přidejte hnojivo na orchideje.
Při zalévání dejte pozor, aby se voda nedostala do středu listové růžice.
Důležitá je rovněž kvalita vody: orchideje potřebují měkkou, nejlépe dešťovou vodu. Tvrdá voda jim škodí s postupujícím časem stále více, protože dochází k nevhodnému hromadění solí. Ideální tedy je, pokud máte možnost sbírat vodu dešťovou, která je pro rostliny opravdu přirozená.
Pokud nemáte k dispozici měkkou vodu, poslouží i voda destilovaná, kterou lze upravit přidáním hnojiva – pro trvalé zalévání však používejte jen velmi mírnou, spíše stopovou koncentraci. Nebo převařte vodu, která vám teče z kohoutku, a nechte ji vychladnout.
Teplota vody na zalévání by měla být taková, jaká je teplota prostředí.
Chyby při zalévání
Přehnaná zálivka: Nejčastější chybou při péči o teplomilné orchideje bývá jejich přelévání. Vzhledem k epifytickému způsobu života nesnášejí vzdušné kořeny orchidejí trvale vlhkou zeminu. Následkem je nedostatek kyslíku, uhnívání kořenů a následné chřadnutí celé rostliny, a také napadení houbovými chorobami. Nadměrnou zálivku poznáte podle toho, že je substrát mazlavý a kořeny nahnilé.
Nepravidelná zálivka: Pokud zaléváte příliš mnoho a v nepravidelných dávkách, stane se to, že se listy orchideje zvlní. Listy totiž rostou, pak se zastaví, začnou zase růst, zase se zastaví. Proto radíme zalévat až tehdy, když je substrát opravdu vyschlý. Při zalévání dávejte vždy pozor, aby se voda nedostala do středu listové růžice!
Kvalita vody: Orchidejím škodí tvrdá voda, neboť se v substrátu nahromadí nadměrné množství solí. Kvalita vody je důležitým faktorem, který má vliv na růst orchideje.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Je to zimní dýně. Je to jednoleté ovoce zastupující několik druhů tykví v rámci rodu Cucurbita. Pozdně rostoucí, méně symetrické odrůdy lichého tvaru, drsné nebo bradavičnaté, malé až střední velikosti, ale s dlouhověkostí a tvrdou kůrou, se obvykle nazývají zimní tykve. Od letní tykve se liší tím, že se sklízejí a konzumují ve zralém stadiu, kdy jejich semena uvnitř plně dozrála a jejich slupka ztvrdla do tuhé kůry. V této fázi lze většinu odrůd této zeleniny skladovat pro použití během zimy. Zimní dýně se obvykle před konzumací vaří a slupka nebo kůra se obvykle nejí, jako je tomu u letní dýně.
Přímo ta vaše zelená dýně je karnevalová dýně. Je to kříženec sladké knedlíkové dýně a žaludové dýně. Je to atraktivní americká odrůda s kombinací oranžových, žlutých a zelených (v závislosti na zralosti) pruhů a skvrn na krémově zbarvené slupce. Stejně jako máslová dýně má karnevalová dýně ořechovou a sladkou chuť. Stačí ji jen lehce dochutit solí, pepřem a trochou másla, ale chutná je i posypaná trochou hnědého cukru nebo pokapáním javorovým sirupem před vařením, které lze provádět v troubě nebo v pomalém hrnci. Pečená dýně zabere méně času, ale pomalý hrnec je vhodný, pokud potřebujete troubu na jiná jídla.
Dýni můžete podávat tak, jak je, nebo vydlabejte dužinu a rozmačkejte na kaši. Karnevalová dýně je jednoduchou přílohou k pečenému krůtímu nebo kuřecímu masu, stejně jako k hovězí pečínce nebo vepřovému karé.
Sklízí se teprve až před silnými mrazy. Zralá je tehdy, když se slupka zbarví a stane se matně suchou. Nebudete moci vytvořit důlek, když do ní zatlačíte prstem. Nechte na dýni 6 cm stonku a odřezávejte ho opatrně, aby nedošlo k poškození, které by mohlo zkrátit dobu skladování. Vytvrzujte 7-10 dní na slunci, aby kůra ztvrdla a zvýšila se kvalita pro zimní skladování. Před uložením na chladném tmavém místě s teplotou okolo 10 °C a 50-65% vlhkostí z kůry otřete veškeré nečistoty. Tady se můžete podívat na další obrázky podobných výpěstků: https://www.google.cz/image….
Jedná se o elektrický akumulační ohřívač určený pro zavěšení na zeď. OKCE se prodávají o objemech 50–200 litrů. Vodorovné rozteče kotevních šroubů (450 mm) výrobce zachovává po celou dobu historie výroby kvůli snadné výměně vysloužilých ohřívačů. Lze také dokoupit závěs na rozteč kotevních šroubů 350 mm. Ohřev zajišťuje keramické topné těleso ovládané provozním termostatem a jištěné bezpečnostním termostatem (tepelnou pojistkou). Teplotní rozsah: 5–74 °C. Připojovací napětí: 1-PE–N/AC 230 V/50 Hz. Elektrické krytí IP 45 umožňuje umístění ohřívače do zóny 1 dle ČSN 33 2000–7–701.
Hlavní využití: příprava TUV v objektech s možností využití nízkého tarifu elektrické energie (noční proud)
Příslušenství: pojistný ventil
Technické parametry ohřívačů:
objem (l): 51
maximální provozní tlak nádoby (MPa): 0,6
napětí (V): 230
příkon (W): 2 000
elektrické krytí: IP 45
výška ohřívače (mm): 561
průměr ohřívače (mm): 524
maximální hmotnost ohřívače bez vody (kg): 30
doba ohřevu elektrickou energií z 10 °C na 60 °C (h): 1,5
VELIS EVO je plochý elektrický zásobníkový ohřívač vody s povrchem v elegantní bílé barvě a s detaily v barvě stříbrného kovu. Díky hloubce pouhých 27 cm a možnosti zvolit svislou nebo vodorovnou instalaci šetří ohřívač VELIS EVO místo a dobře zapadne do každé koupelny.
Výhody:
funkce ECO EVO – úspora energie až 259 kWh ročně
ekologická polyuretanová izolace
snadné ovládání – chytrý displej pro snadné ovládání teploty, se signalizací připravené sprchy
nový vylepšený elektronický termostat CoreTECH – mimořádně tichý ohřev vody
úspora času – díky funkci velmi rychlého ohřevu pro první sprchu (za 50 minut) a inovativní konstrukci s dvojitou nádrží, která zaručuje, že se při odběru vody ze zásobníku smíchává přitékající studená voda s již ohřátou mnohem pomaleji a jen ve spodní části ohřívače
dlouhá životnost – dvojitá ocelová nádrž s titanovým smaltováním, chytré samočisticí topné těleso s titanovým smaltováním, vysoká kvalita provedení
prodloužená sedmiletá záruka na prorezivění nádrže
bezpečný provoz – ohřívač ARISTON VELIS EVO PLUS je vybaven bezpečnostním systémem ABS 2.0 pro případy přerušení dodávek elektřiny neb
Matka je v prvopočátku obyčejné oplozené vajíčko, jako jakékoli jiné, z kterého se později líhnou dělnice. Avšak díky stravě, kterou matka od dělnic při svém vývoji dostává, a také speciální buňce, ve které vyrůstá, dostanou její pohlavní orgány vše potřebné k tomu, aby se plně dovyvinuly. Tím pádem se stává včelou, která má umožněno pářit se s trubci a klást vajíčka. Té speciální stravě, kterou je včelí matka krmena, se říká „mateří kašička“. Zvláštní buňce, ve které vyrůstá, se říká „matečník“. Matku od ostatních včel poznáte podle vzhledu. Její hlava a hruď jsou přibližně stejně velké, zatímco zadeček je o značný kus protáhlý a na svém konci „zašpičatělý“. To je právě proto, že v něm jsou tisíce takzvaných semen (samčích a samičích spermií), které v průběhu svého života matka podle svého uvážení spojuje či nespojuje. Oplozené či neoplozené vajíčko matka umísťuje do buněk v plástvích, kde se později dokonalým vývojem „vajíčko – larva – kukla – dospělý jedinec“ vyvine nová včela. Jestliže matka použije neoplozené vajíčko, tak se z něj později vyvine trubec. Jestliže vajíčka oplodí spermiemi, tak vznikne dělnice.
Dělnici nebylo dáno vyrůstat v buňce takové velikosti a s takovou stravou, aby se jí dovyvinuly pohlavní orgány, a tak má pohlavní orgány zakrnělé. Má například orgán s názvem „hltanová žláza“, který u mladých včel slouží na výrobu mateří kašičky a u včel starších na přeměnu nektaru v med. Dále mají dělnice také orgán s názvem „voskotvorná žláza“, ta je na zadečku a za příhodných podmínek produkuje malé voskové šupiny – vosk. Dělnice oproti matkám mají i takzvané vonné Nossonovy žlázy, určené pro výrobu speciálního feromonu jedinečného pro celé včelstvo. Dělnice mají speciální tvar zadního páru nohou uzpůsobený pro sběr pylu, mají mohutnější kusadla a podobně. Posláním dělnic ve včelstvu je krmení a péče o matku, výchova a krmení potomstva, udržování čistoty, přinášení potravy, výroba plástů, ve kterých jsou včely vychovávány a do kterých jsou později ukládány zásoby, zajištění hygieny a zdravotní péče a jiné. Každá dělnice si v průběhu života vyzkouší skoro všechny úkoly. Po vyvinutí v dospělého jedince se stává čističkou (uklízečkou), poté krmičkou, kojičkou, stavařkou, strážkyní a nakonec vylétá z úlu – stává se létavkou. V té době je jí zpravidla přidělena již jen jedna činnost, kterou dělá až do konce svého života. Tou je nošení potravy (pylu a medu), nošení vody, nošení propolisu a podobně. Vývoj dělnice od vajíčka do dospělého jedince trvá 21 dní, poté pracuje přibližně 40 dní v úle. Pak vylétá z úlu a podle toho, jaká činnost jí je přidělena, se dožívá ještě 7–21 dn