LASICE KOLČAVA ZAJÍMAVOSTI je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Druh lasice hranostaj patří do třídy savců, řádu šelem, čeledi kunovitých, rodu lasice. Její latinský název je Mustela erminea. Lasičky jsou půvabné šelmičky, které málokdy v živé přírodě spatříte, protože ožívají až v noci. Přesto možná pobíhají i na vaší zahradě a pracují ve váš prospěch. Loví totiž myši, hraboše i hryzce. Hranostaj žije na celé severní polokouli, ale přesto se s ním lze setkat jen vzácně. Tento druh bývá často zaměňován s lasicí kolčavou, ačkoliv se dá snadno odlišit podle černé špičky ocasu.
Lasicekolčava, lasice hranostaj
Lasičky dokážou to, co žádná technika ani chemie nezvládne – dostat se za kořistí až do jejích komůrek pod zemí a zlikvidovat ji zcela bez následků pro okolní životní prostředí. Kromě hlodavců si lasičky smlsnou i na slimácích, různém hmyzu a další drobné kořisti. Jsou hbité a rychlé a výborně šplhají. Lasičky neznají zimní spánek a i pod sněhem nám pomáhají likvidovat přemnožené hlodavce. Nemohou si vytvořit zásoby tuku a zimu prospat jako třeba ježek – jakmile by začaly tloustnout, neprotáhly by se úzkými chodbami za svou kořistí.
Lasice hranostaj
Specializuje se na hryzce, kteří jsou pro zahrádkáře skutečnou pohromou, protože ohlodávají kořeny mladých stromků, čímž je obvykle zahubí. Kromě hryzců loví i hraboše. Hlodavce pronásleduje až do jejich nor, kterými se díky štíhlému hbitému tělu snadno protáhne. Nebojí se ani vody, ostatně umí velmi dobře plavat. Denní úkryt lasičky nacházejí ve stodolách a kůlnách a také v hromadách dřeva. Pokud chceme na zahradě jejich bezplatné pomoci využít, je třeba jim úkryt, ve kterém přes den mohou načerpat sílu pro noční lov, poskytnout.
Délka hlavy a těla závisí na oblasti výskytu a je v rozmezí 20 až 40 cm. Ocas hranostaje může být dlouhý 8–12 cm. Přibližná hmotnost tohoto zvířete se pohybuje zhruba od 140 do 245 g. Velice zajímavé je zbarvení hranostaje. Letní srst je o poznání barevnější než ta zimní. Hřbet je kaštanově hnědý, břicho žlutobílé. Hruď je bílá, špička ocasu zůstává černá. Bílá zimní srst roste nejdříve na břiše, na krku a pod ocasem. Špička ocasu zůstává černá. V zimě mají hranostajové většinou jen bílou srst s černou špičkou ocasu.
Hranostaj nepotřebuje příliš hustý porost k úkrytu. Vyskytuje se v lesích, v křovinatých porostech, na loukách, polích, ale i v horských oblastech (až do výšky 2 000 m n. m.) a bažinách. Velikost jeho teritoria závisí na poloze, biotopu a zejména množství vhodné kořisti. V Evropě se velikost teritoria jednoho zvířete pohybuje mezi dvěma a čtyřmi tisíci metrů čtverečních, kdežto v některých částech Asie to může být až deset tisíc metrů čtverečních. Většina nejbližších příbuzných hranostaje jsou typická noční zvířata, ale hranostaj sám je velmi často aktivní i za dne. K odpočinku se uchyluje do doupěte, které mívá přibližně uprostřed svého teritoria. Doupě se může nacházet v dutém stromě, ve skalní rozsedlině nebo v noře opuštěné jiným zvířetem. Hranostaj se nejčastěji pohybuje krátkými skoky, je ale též výborný plavec a skvěle šplhá po stromech.
Hranostaj je vynikající lovec, který se živí téměř výhradně masem. Velmi mu chutnají i ptačí vejce včetně slepičích. Hr
Lasičky jsou masožraví savci, kteří se živí primárně malými hlodavci, jako jsou myši, hraboši a krysy. Konzumují také ptáky, ptačí vejce, králíky, zajíce a někdy i hmyz, obojživelníky a ryby. Lasice jsou oportunističtí lovci a jejich strava se může lišit v závislosti na tom, co je k dispozici v jejich prostředí.
Hlodavci: Lasice jsou známé tím, že loví a jedí různé hlodavce, včetně myší, hrabošů, krys a veverek.
Zajíci: Králíci a zajíci jsou také významnou součástí jejich stravy.
Ptáci a vejce: Lasice loupí do hnízd, aby se najedly ptáků a jejich vajec.
Ostatní zvířata: Mohou také konzumovat obojživelníky, plazy, ryby a dokonce i velký hmyz, pokud je jiné kořisti málo.
Mršiny: Lasice se mohou živit mrtvolami, pokud jsou k dispozici.
Uskladněná potrava: Pokud lasice najdou dostatek kořisti, mohou jí zabít více, než potřebují, a uložit ji na později.
Trus lasičky je typicky popisován jako úzký, zkroucený a na obou koncích zužující se, podobně jako trus jiných masožravců. Obvykle má tmavou barvu a může obsahovat chlupy, úlomky kostí nebo části hmyzu. Často se nachází na kládách, skalách nebo v blízkosti vchodů do doupat.
Jak vypadá trus lasičky kolčavy
Tvar: Úzký, zkroucený a na obou koncích zužující se.
Barva: Tmavá barva.
Obsah: Může obsahovat chlupy, úlomky kostí nebo části hmyzu.
Umístění: Často se nachází na kládách, skalách nebo v blízkosti vchodů do doupat.
Velikost: Kratší a tenčí než trus lasice hranostaj.
Smrad: Může mít zatuchlý zápach.
Všechny lasičky mají podobný tvar, trus lasicekolčava je obecně menší a tenčí než trus lasice hranostaj. Trus lasice hranostaj je často delší a silnější a lze jej nalézt na nápadnějších místech jako součást teritorialního značení.
Lasice hranostaj se může chovat v zajetí, ale musí již pocházet z chovu v zajetí, nelze si ji odchytit v přírodě a začít chovat. Jednalo by se totiž o porušení zákona o myslivosti. Pro hranostaje budete potřebovat terárium v dostatečné velikosti, včetně dřevěného příbytku a větví. Lasičku musíte nechat i volně proběhnout v domácnosti, aby měla dostatečný pohyb. U velmi ochočené lasičky je možné s ní chodit i ven na vodítku, ale musíte mít na paměti, že se jedná stále o šelmu.
Hranostaje je možné koupit v některém zverimexu nebo přímo od chovatele.
Nejlevnější dřevo na topení, jednoduchá pro pěstování a její překrásně vonící a efektní květy přitahují pozornost. Již ve staré Číně byla Paulownia Tomentosa považována za rostlinu přinášející štěstí, proto byla hojně vysazována na zahradách.Tento rychle rostoucí strom v dobrých podmínkách již v 1.roce dosahuje přírůstku mezi 2 a 3metry! Paulovnie plstnaté jsou nápadné už svými velkými opadavými listy. Pro své koruny potřebují ve stáří dostatek místa, protože mohou dosáhnout průměru i přes 10m. Paulovnie plstnaté nejen že rychle rostou, ale i krásně kvetou, v květnu v osluněných teplých polohách nadchnou až 30 cm dlouhými, vzpřímenými bledě-fialově-modrými květenstvími. Modrá je mezi stromy velmi vzácná barva květů! Mezi zajímavosti patří fakt, že tato rostlina se dokáže rozmnožit z kořenů, které po setnutí kmene zůstanou v zemi. Setnutí, promrznutí nebo i spálení většinou rostlinu nezničí. Strom je tedy plně mrazuvzdorný, pouze mladé sazenice je nutno v prvním roce chránitpřed mrazem.
V našich krajích se čerstvá bylinka téměř nepoužívá, má totiž specifické aroma a chuť, na které je potřeba si zvyknout. Zelené koriandrové listy jsou bohaté na vitaminy A, B1, B2, C a železo. Jejich pravidelnou konzumací můžete předejít zdravotním problémům způsobeným právě nedostatkem zmiňovaných látek.
Listy koriandru našly své uplatnění převážně v asijské a mexické kuchyni. V Evropě se místo koriandru používá raději petržel, která má podobné chuťové vlastnosti. Ale v Thajsku nebo ve východní Indii jsou listy koriandru velmi populární a nechybí v žádné polévce nebo vývaru. Často se objevují i v různých zelených kari pastách nebo čatní. Velké oblibě se zelený koriandr těší také v mexické kuchyni, kde se používá do polévek, sals nebo salátů. Charakteristický je v guacamole, což je studená omáčka připravovaná z avokáda, rajčat, cibule, citronové šťávy, chilli, česneku a zeleného koriandru.
Čerstvé listy koriandru mají oproti jiným druhům bylinek velmi krátkou trvanlivost. Není dobré je dlouho skladovat, protože velmi rychle vadnou a žloutnou. Zajímavostí je, že čerstvá šťáva z listů koriandru představuje výborné oční kapky, které pomáhají, když jsou oči začervenalé nebo pálí.
Jedle kavkazská je v některých ohledech méně náročná než jedle bělokorá, snáší i nižší vzdušnou vlhkost a sušší půdy. Částečně zvládá i znečištěné ovzduší. Jedle kavkazská kvete v dubnu a květnu.
Jedle kavkazská zajímavosti
Do západní Evropy se dostala v první polovině 19. století, brzy po svém objevení. V současnosti je využívána v lesnictví, je taktéž vysazována v parcích. V městských aglomeracích usychá. Jedle kavkazská se též hojně využívá jako vánoční stromeček. Popularita tohoto využití stále roste. Z jehličí jedle kavkazské se destilací získávají silice mající silnou, velice příjemnou vůni připomínající citrusové plody. Lze ji použít k osvěžení vzduchu a uvolnění dýchacích cest. Všechny takové silně koncentrované výtažky jsou prudce jedovaté, proto se důrazně nedoporučuje jejich vnitřní užití. Naopak pár kapek do koupele má velmi příznivé účinky na pokožku i naši psychiku.
Jedle kavkazská množení
Jedle kavkazská se množí semeny nebo řízky. Semena jsou dlouhá 0,8–1,2 cm, křídlo je široké, nafialovělé nebo bledě hnědé.
Všechny katalpy jsou si vzájemně velice podobné růstem, listy i květy. Jsou zpravidla nepřehlédnutelné, exotické, majestátní a dlouhověké. Obvykle dorůstají výšky 12–18 m a 6–12 m do šířky. Zajímavostí je, že tyto impozantní stromy v mládí rostou pomalu, v deseti letech jsou vysoké jen 2–3 m, v teplých krajích až 6 m, ve dvaceti letech dorůstají do 4–7 m a ve třiceti měří 8–10 m. Kmen je krátký, u starších jedinců nezřídka nějak deformovaný. Spodní větve katalpy klesají až na zem, ale vyrůstají daleko od sebe a nevytváří pro podrost dusivý polštář. Světlá textura olistěné koruny může působit zblízka až řídkým, světlým, příjemně svěžím dojmem. Vystoupavé větve jsou často v mládí ojíněné. Pod světlou korunou katalpy zpravidla roste tráva. Katalpa má charakteristické listy a plody. Listy jsou na stromech dlouho do zimy. Katalpy mají rovněž nápadné květy. Kvetou často záplavou poměrně velkých bílých nebo narůžovělých květů. Samotný květ je tedy obvykle bílý, 3–5 cm dlouhý, jícen je zdoben žlutými pruhy a purpurovými tečkami, katalpa kvete v latách. Květ je složen z dvoupyské, zvonkovité, více nebo méně cípaté koruny a dvoupyského kalichu. Květy vydávají zajímavou jemnou vůni, katalpa kvete v červnu až červenci, poprvé vykvétá ve věku až 6–15 let. Plodem jsou lusky, pukavé na dvě chlopně, vyrůstají nahloučeně po třech a více. Na pohled tenký hnědavý lusk je tobolka 20–50 cm dlouhá s několika semeny. Katalpa je v zemi dobře ukotvena ve stáří ztlustlými, silnými kořeny.
Nástrojem komunikace jsou pachové žlázy při kořeni ocasu.
Nemoci lišky jsou hlavně prašivina, vzteklina a tasemnice liščí. Vzteklina se v civilizovaných zemích očkuje. Prašivinu a vzteklinu mohou chytit i domácí mazlíčci nebo hospodářská zvířata.
V mnoha literárních dílech vystupuje jako vychytralé zvíře.
Pokud se vám zdá o lišce, v mnoha snářích to souvisí s úspěchem nebo sexualitou.
Sovy pálené mají obličej ve tvaru srdce, který jim přivádí zvuk k uším, což jim dává výjimečný sluch, který jim umožňuje lovit pouze podle zvuku, a to i v naprosté tmě. Jsou nejrozšířenějším druhem sov, vyskytují se na všech kontinentech kromě Antarktidy a jsou známé svým tichým letem a jedinečnou vokalizací bez houkání. Hrají zásadní roli v regulaci populací hlodavců a někdy v jediné sezóně rozmnožování zkonzumují přes 3 000 hlodavců.
Smyslové a fyzické adaptace
Tvar srdce: Jejich obličejový kotouč funguje jako satelitní anténa, zachycuje zvuk a směruje ho do uší, které jsou asymetrické pro přesnou lokalizaci.
Tichý let: Mají specializované peří s hřebenovitým okrajem, který rozděluje proudění vzduchu, což umožňuje téměř tichý let.
Výjimečný sluch: Jejich sluch patří k nejlepším ze všech testovaných zvířat, což jim umožňuje lokalizovat kořist podle zvuku s extrémní přesností.
Nízké zatížení křídel: Široká křídla vzhledem k jejich velikosti těla jim umožňují létat pomalu a s vztlakem, což je ideální pro lov na otevřených polích.
Chování a životní styl
Noční lov: Obvykle loví po západu slunce a pomocí svých smyslů loví drobné savce, jako jsou myši, hraboši a rejsci.
Monogamní páry: Sovy pálené se často páří na celý život, pokud jeden z partnerů nezemře. V takovém případě mohou vytvořit nový pár.
Unikátní zvuky: Místo houkání vydávají drsné skřehotání, syčení a cvakání.
Sova pálená hlas
Nejčastěji je slyšet drsným chraplavým křikem „chrý“, které se prý podobá lidskému chrápání. Někdy vydávají samice, ale i samci táhlý a vrnivý zvuk. Mláďata v hnízdě na sebe upozorňují hlasitým syčením. S hlasem sovy pálené se nesetkáváme často, proto si ho můžete poslechnout například zde: hlas sovy pálené.
Strava a ekologická role
Hubení hlodavců: Jsou neuvěřitelně účinné v regulaci populací hlodavců, a proto je farmáři a rančeři často povzbuzují k hnízdění na jejich pozemcích.
Soví pelety: Po spolknutí celé kořisti vyvrhnou nestravitelné části, jako jsou kosti a srst, ve formě „pelet“, které vědci studují, aby se dozvěděli o jejich stravě.
Další zajímavá fakta
Globální výskyt: Sova pálená je nejrozšířenějším suchozemským ptákem na světě a vyskytuje se na všech kontinentech kromě Antarktidy.
Žádné ušní chomáčky: Často se jim říká „sovy s opičí tváří“ kvůli jejich srdčitému obličeji a absenci ušních chomáčků, které jsou běžné u jiných druhů sov.
Sova pálená prodej
Ojediněle je sova pálená nabízena k prodeji na internetu i s povinnými doklady CITES, které jsou k cho
Po každém vbodnutí do kůže zůstává jedovatý aparát včely medonosné spojen se žihadlem a pumpuje dál jed do rány oběti, i když je již vytržen z těla včely.
K výrobě 1 kilogramu medu potřebují včely asi 3 kilogramy rostlinného nektaru, což představuje asi šedesát tisíc výletů z úlu.
Včela medonosná předává informaci o zdroji snůšky (vzdálenost, směr a množství) včelím tanečkem uvnitř úlu na plástech. I když je v úle úplná tma, tak díky vibracím, které vznikají na plástu, ostatní včely dle daného tance dostávají informaci o zdroji. Tuto informaci nám zaslal Jiří Sprostý z Košťálova, tou dobou student SOU VVC Nasavrky.
Jedná se o středně velký keř o výšce 0,5–1,5 m a šířce 0,5 – 1 m. Je listnatý, stálezelený, s barvou listů zelenou a rudou. Kvete v březnu až dubnu, květy jsou bílé a nápadné. Pieris japonica ′Bonfire′ je vhodné umístit na slunce nebo do polostínu.
Bonfire je novinková odrůda, která určitě nadchne ty z vás, kteří nemáte rádi převislé hrozny květů na pierisech. Bonfire totiž roste vzpřímeně a takto nese i květy – stojí jako vojáci na vrcholech větviček. Zajímavostí je atraktivní vínová barva poupat, která zdobí rostlinu již od podzimu až do rozkvětu v březnu. Překvapením poté mohou být květy, které jsou čistě bílé. Po odkvětu nastupují nové listy v zářivém odstínu červeně vínové barvy.
Neopadavé listy jsou podlouhlé, přišpičatělé, středně zelené a lesklé. Bonfire roste středně pomalu a vytváří vcelku kompaktní keř, o něco málo vyšší než širší. Stříhání není potřeba. Pokud rostlinu chcete tvarovat, učiňte tak po odkvětu, přibližně v dubnu.
Nevyžaduje přílišnou péči, ale po odkvětu ostříhejte zavadlá květenství, aby se netvořily plody. Během sezony dvakrát až třikrát zkontrolujte listy, jestli na nich svrchu nejsou vidět světlé tečky. Znamenalo by to, že je napadl hmyz, jehož larvy vyžírají pletiva listů a zalepují spodek listů. V takovém případě stačí keř postříkat vhodným insekticidem (Mospilan). Pokud v zimě rostlina zapadá těžkým sněhem, jemně z ní sníh sundejte, aby neohýbal a nepřelámal křehké větvičky.
Zatímco jsou vyzrálé výhony tohoto keře pro naše klimatické podmínky dostatečně mrazuvzdorné, čerstvě vyrašené lístečky jsou na mrazíky dost náchylné a často namrzají někdy i při teplotě 0 C. Naštěstí se s tím rostlina obvykle dokáže vypořádat, protože vyzrálé výhony snadno regenerují a opět krásně vyraší. Tuto vysokou regenerační schopnost lze využít i v případě, když nové výhony vůbec nenamrznou. Seřízneme-li je včas, snadno přinutíme rostlinu opět k rašení, čím se efekt pestrých nových výhonů může prodloužit o další 2–3 týdny, navíc dosáhneme nižšího vzrůstu a kompaktnějšího tvaru keře. Pokud by ale tento zákrok přišel příliš pozdě, s největší pravděpodobností se připravíme i o efekt kvetení v příštím roce.
Zem pro výsadbu musí být dobře připravená, propustná a lehká, doporučuje se smíchat rašelinu se zetlelým listím nebo hrabankou, popřípadě jemnou kůrovou drtí a pilinami. V těžké zemi se pierisu dařit nebude, listy budou žloutnout a opadávat, mohou se objevit škůdci. Výsadbovou jámu připravte spíše širokou než hlubokou. Keř je mrazuvzdorný.
Vytváří listy, které se stáčejí do tvaru vývrtky. Čím víc má světla, tím jsou její listy více stočené. Albuca je cibulovina, aby dobře prospívala, potřebuje v době vegetace lehký substrát, dobrou drenáž, přímé světlo a velmi omezenou, ale pravidelnou zálivku. Kvete na jaře a květy na rostlině vydrží 8 až 10 týdnů. V letním období nastává vegetační klid, a jak je u cibulovin zvykem, listy zmizí, zatáhnou se do cibule a rostlina nevykazuje žádné známky života. V tomto období rostlina potřebuje pouze nepatrné množství vody, aby nevyschla. Zalévat rostlinu začínáme koncem podzimu, kdy rostlina začne rašit. Kapská hvězda snese i lehký mrazík.
Můžeme se setkat i s jeho synonymem Thea sinensis. Zajímavostí je, že název celého rodu Camellia (čajovníkovité) je odvozen od příjmení českého jezuitského misionáře, botanika a lékárníka Jiřího Josefa Kamela, který působil na Filipínách. Systematika celého rodu není ale zcela ustálená. V poslední době je jako jediný druh celého rodu uváděn čajovník čínský (camellia sinensis). Je menšího vzrůstu (kolem 2 – 3 m) a s menšími lístky, který je vhodnější pro pěstování ve vyšších subtropických pásmech. Je mrazuvzdorný, snese i teploty minus 10 stupňů. Údajně pod sněhovou pokrývkou vydrží i mínus 24 stupňů! Někdy ale může být samostatně vyčleněn i čajovník assamský (camellia assamica). Ten je naopak vyšší (může dorůst i 20 – 30 m), s většími a světlejšími listy. Pěstuje se ve všech nadmořských výškách tropického pásma. Na rozdíl od varianty sinensis je nutno ho před poklesem teploty pod bod mrazu chránit. Někdy se můžeme setkat ještě s další variantou, kterou je čajovník indonéský (ceylonský), typický pro hornaté oblasti tropů.
Hortenzie latnatá, latinsky Hydrangea paniculata, je zástupcem keřovitých hortenzií. Tyto nádherné keře je možné pěstovat na záhonech, jiné lze použít k popnutí zdí a mnohé se dají pěstovat i ve stromkových tvarech či v nádobách.
Ani klasický kulovitý tvar květu už není jedinou možností. Květenství hortenzie latnaté až čtyřicet centimetrů vysoké, plně rozkvetlý keř je tak opravdu nepřehlédnutelný. Hortenzie kvetou od března do července. Záleží na ranosti odrůdy a pěstitelských schopnostech. Některé kvetou i v září. Listy mají jednoduché, pilovité či laločnaté a často bývají olistěné až k zemi. Vyšlechtěna je dokonce hortenzie měnící barvu květu z jarní krémové na růžovou, a to koncem léta. Hortenzie stromkovitá (Hydrangea arborescens) vás překvapí odrůdami s čistě bílými nebo rudými květy, přičemž obří květy kvetou po celé léto.
Bez nadsázky lze o těchto hortenziích tvrdit, že mnoho jejich odrůd přináší nové možnosti zejména majitelům menších zahrad. Některé z nich přirozeně dorůstají jenom do výšky 80–160 cm, ty další se pak pravidelným řezem dají v těchto rozměrech snadno udržet.
Převážná část nově vyšlechtěných odrůd je velice přizpůsobivá. Stále ale platí, že vápno v půdě hortenzii neprospívá – rostlina pak reaguje žloutnutím listů. Zajímavé jsou jejich barevné proměny, které má na svědomí půdní reakce. V alkalických půdách mají rostliny růžové zabarvení a v kyselých modré. Hortenzie se stříhají až zjara, neboť většinou kvetou na nových výhonech.
Protože hortenzie na zimu shazují listy, můžete je zazimovat v místnosti bez přístupu světla. Opatrně se zálivkou – hortenzie by neměly přeschnout, nadbytečná zálivka však způsobí zahnívání kořenů, což je může zcela zahubit.
Hydrangea paniculata 'Limelight'
Hydrangea paniculata 'Limelight' patří do skupiny latnatých hortenzií, tedy nikoli skupiny macrophylla s velkými listy a velkými kulovitými květenstvími. Květy jsou až 30 cm velké, když rozkvétají v polovině prázdnin, mají nejprve zelenobílou barvu, ta se od konce léta do začátku podzimu mění v jasně starorůžovou. Listy jsou oválně vejčité, středně velké, tmavě zelené.
Neskutečné bohatství květů na rostlině, která dokáže dorůst 1,5–2 m, odolává větru, dešti i plnému slunci. Obecně se má za to, že se hortenzie mají pěstovat v polostínu, ale tato rostlinka si na plném slunci přímo lebedí, pokud je řádně zamulčovaná. Kvete na nových výhonech, takže ji můžete zjara bez obav zastříhat na pevnou kostru a pěkný tvar, což přispěje k jejímu zhoustnutí.
Zelené listové čepele rebarbory obsahují jedovaté látky včetně kyseliny šťavelové, která je nefrotoxická a korozivní. Jsou popsány otravy lidí po požití listů. Smrtelné následky konzumace byly problémem zejména v první světové válce, kdy byly listy doporučovány ke konzumaci.
Rebarboru musíme používat v rozumné míře. Velkou zajímavostí je, že rebarbora je zároveň bylina, z níž se využívá kořen, který je dokonce označován jako droga. Droga se používá při snížené chuti k jídlu, ke zlepšení vylučování žluči do střeva, při poruchách zažívání a nechutenství spojených s nadměrnou tvorbou žaludeční kyseliny. Podání nižších dávek kořene je vhodné proti průjmovému působení tříslovin, vyšší dávky naopak působí díky antrachinonům projímavě. Droga není vhodná pro těhotné ženy a kojící matky.