Lasice hranostaj se může chovat v zajetí, ale musí již pocházet z chovu v zajetí, nelze si ji odchytit v přírodě a začít chovat. Jednalo by se totiž o porušení zákona o myslivosti. Pro hranostaje budete potřebovat terárium v dostatečné velikosti, včetně dřevěného příbytku a větví. Lasičku musíte nechat i volně proběhnout v domácnosti, aby měla dostatečný pohyb. U velmi ochočené lasičky je možné s ní chodit i ven na vodítku, ale musíte mít na paměti, že se jedná stále o šelmu.
Hranostaje je možné koupit v některém zverimexu nebo přímo od chovatele.
Lasičky dokážou to, co žádná technika ani chemie nezvládne – dostat se za kořistí až do jejích komůrek pod zemí a zlikvidovat ji zcela bez následků pro okolní životní prostředí. Kromě hlodavců si lasičky smlsnou i na slimácích, různém hmyzu a další drobné kořisti. Jsou hbité a rychlé a výborně šplhají. Lasičky neznají zimní spánek a i pod sněhem nám pomáhají likvidovat přemnožené hlodavce. Nemohou si vytvořit zásoby tuku a zimu prospat jako třeba ježek – jakmile by začaly tloustnout, neprotáhly by se úzkými chodbami za svou kořistí.
Lasice hranostaj
Specializuje se na hryzce, kteří jsou pro zahrádkáře skutečnou pohromou, protože ohlodávají kořeny mladých stromků, čímž je obvykle zahubí. Kromě hryzců loví i hraboše. Hlodavce pronásleduje až do jejich nor, kterými se díky štíhlému hbitému tělu snadno protáhne. Nebojí se ani vody, ostatně umí velmi dobře plavat. Denní úkryt lasičky nacházejí ve stodolách a kůlnách a také v hromadách dřeva. Pokud chceme na zahradě jejich bezplatné pomoci využít, je třeba jim úkryt, ve kterém přes den mohou načerpat sílu pro noční lov, poskytnout.
Délka hlavy a těla závisí na oblasti výskytu a je v rozmezí 20 až 40 cm. Ocas hranostaje může být dlouhý 8–12 cm. Přibližná hmotnost tohoto zvířete se pohybuje zhruba od 140 do 245 g. Velice zajímavé je zbarvení hranostaje. Letní srst je o poznání barevnější než ta zimní. Hřbet je kaštanově hnědý, břicho žlutobílé. Hruď je bílá, špička ocasu zůstává černá. Bílá zimní srst roste nejdříve na břiše, na krku a pod ocasem. Špička ocasu zůstává černá. V zimě mají hranostajové většinou jen bílou srst s černou špičkou ocasu.
Hranostaj nepotřebuje příliš hustý porost k úkrytu. Vyskytuje se v lesích, v křovinatých porostech, na loukách, polích, ale i v horských oblastech (až do výšky 2 000 m n. m.) a bažinách. Velikost jeho teritoria závisí na poloze, biotopu a zejména množství vhodné kořisti. V Evropě se velikost teritoria jednoho zvířete pohybuje mezi dvěma a čtyřmi tisíci metrů čtverečních, kdežto v některých částech Asie to může být až deset tisíc metrů čtverečních. Většina nejbližších příbuzných hranostaje jsou typická noční zvířata, ale hranostaj sám je velmi často aktivní i za dne. K odpočinku se uchyluje do doupěte, které mívá přibližně uprostřed svého teritoria. Doupě se může nacházet v dutém stromě, ve skalní rozsedlině nebo v noře opuštěné jiným zvířetem. Hranostaj se nejčastěji pohybuje krátkými skoky, je ale též výborný plavec a skvěle šplhá po stromech.
Hranostaj je vynikající lovec, který se živí téměř výhradně masem. Velmi mu chutnají i ptačí vejce včetně slepičích. Hranostaj loví každou kořist přiměřené velikosti, na kterou ve svém teritoriu narazí, malé savce (myši, krysy, mláďata zajíců, divoké králíky) a žáby. Naskytne-li se mu příležitost, neváhá ulovit ani ptáka. Když je o běžnou kořist nouze, žere hranostaj i žížaly, velký hmyz a jiné bezobratlé. Má vynikající čich, zato dost špatný zrak. Při lovu se spoléhá především na svůj nos, který ho neomylně vede po stopě vyhlédnuté kořisti. Připlíží se k ní, skočí na ni a kousnutím do týla ji usmrtí. Může se stát, že narazí na silnějšího soupeře, v tom případě se z lovce stává lovený. Občas se tak sám hranostaj stane obětí větší kuny, sovy nebo velkého dravého ptáka.
Samci hranostaje bývají pohlavně aktivní od poloviny května do poloviny srpna. V tomto období se hranostajové páří. K zanoření oplozeného vajíčka do děložní stěny samice (nidaci) však obvykle dochází až za devět měsíců, takže mláďata se narodí teprve během následujícího jara. Novorozená mláďata mají jemnou hnědou srst, která je v týle poněkud hustší, aby matka své potomky při přenášení v tlamě nezranila. Při narození jsou mláďata slepá, oči se jim otevírají až ve věku jednoho měsíce. Přibližně od této doby také začínají přijímat normální tuhou potravu dospělých zvířat, ale ještě nejméně další týden je matka kojí. V šesti týdnech jim zčerná špička ocásku. Matka svá mláďata neustále hlídá a v případě potřeby úporně brání. Po odstavení mláďat zůstává celá rodina ještě nějaký čas pohromadě a loví společně. Nahlédněte na fotky druhu lasice hranostaj.
Lasice kolčava
Lasice kolčava je v naší přírodě zcela běžná kunovitá šelma (latinský název je Mustela nivalis). Patří k savcům, kteří se v přírodě nijak výrazně neozývají. Má ale výborný sluch a je známo, že se dá vylákat napodobováním zvuků myší nebo rejsků.
Samičky jsou malé, samci jsou mnohem větší, takže na první pohled vypadají jako dva různé druhy. Živí se hlavně hraboši polními, které loví v jejich norách. Jde o velmi plodný druh, mívá totiž až deset mláďat, a to někdy i dvakrát do roka. Dokonce je známo, že se jako predátor v určitých letech přemnožuje, což ale doposud vždy souviselo s přemnožením hrabošů. Oscilace v přemnožení jsou tedy stejné jako u hrabošů.
Lasička byla počítána – stejně jako všichni kunovití – ke škůdcům, poněvadž se předpokládalo, že loví i menší lovnou zvěř (koroptve, ptáky, zajíce). Ale škody zdaleka nejsou takové, jak se původně myslelo, takže už není pronásledována. Dokonce ani její kožešina se dnes nevyužívá, takže dnešní situace lasiček je velmi dobrá.
Lasice kolčava je naše nejmenší šelma, délka těla samičky je 11 až 22 cm, samečka 13 až 26 cm, ocásek mívá dlouhý 3 až 5 cm a její hmotnost se pohybuje mezi 45 a 160 g. Shora má hnědou, na břiše bílou srst a nemá černou špičku ocasu. Žije v otevřené krajině i uprostřed měst. Zejména v noci loví drobné hlodavce, velký samec ale občas napadne i mláďata králíka nebo zajíce. Páří se patrně v průběhu celého roku, samice po pěti týdnech březosti vrhá 4 až 7, ale i 12 mláďat. Fotky pro představu, jak vypadá druh lasice kolčava.
Hned na začátku si musíme uvědomit, že stejně jako vši se i blechy vyskytují nejen na těle živočichů, ale i v jejich okolí. Pokud má náš domácí mazlíček blechy, je vysoce pravděpodobné, že zablešené budou i všechny textilie, s nimiž přišel do přímého i nepřímého kontaktu (pelíšek, deky, postele, oblečení, koberce, gauč, křeslo atd.).
Jakmile blechy objevíme nejen u zvířete ale i v jeho okolí, je potřeba uvážit, jestli se nevyplatí spíše odborná dezinsekce, protože zbavit se blech může být běh na dlouhou trať, obzvlášť jestli je zablešení již v pokročilém stádiu. Při prohledávání prostoru a hledání blech, je důležité likvidovat nalezené dospělé jedince (rozmáčknutím). Blechy se doporučuje počítat, jejich množství nám totiž napoví, jestli zvládneme zbavit se blech sami, nebo je třeba obrátit se na odborníka. Pokud jich je více než padesát, rozhodně situaci sami nezvládneme. Situace je těžko zvládnutelná, i pokud se blechy najdou ve více místnostech, v takovém případě se opět doporučuje vyhledat odborníka.
Pokud je ale zablešení v počátečním stádiu, je možné se pokusit o vlastní dezinsekci. V takovém případě je nejprve potřeba zbavit se dospělých blech. To ale nestačí, pak přicházejí na řadu i jejich vajíčka a trus. Kromě likvidace dospělých blech je nutné vyhledat nejen na zvířatech, ale i v bytě veškerá jejich vajíčka a trus. Doporučuje se začít na místech, kde bylo nejvíce blech a postupovat pak dál. Je nutné vyhledat veškerá vajíčka a trus, protože jinak se blechy znovu objeví a člověk se dostane do nekončícího kolotoče odblešování. Vajíčka blech mají bílou barvu, jsou velmi malá (asi půl centimetru) a oválná. Trusu a vajíček na zvířeti se zbavíme pomocí zmiňované koupele s preparátem na likvidaci blech, pokud jsou ale vajíčka a trus v pelíšku nebo na textiliích a čalouněném nábytku, je potřeba veškeré oděvy vyprat na co nejvyšší teplotu. Pelíšek je lepší rovnou vyhodit, protože tam bude blech nejvíce. I koberce a čalouněný nábytek je potřeba vyčistit, existují nato různé přípravky anebo odborníci.
Stejně jako u vší, je potřeba pořádně vyprat veškeré textilie a vyčisti čalouněný nábytek. Vyčistit je potřeba veškeré prostory, kde se blechy objeví. V neposlední řadě je potřeba také nechat odčervit domácího mazlíčka. Kromě bytu je potřeba i odblešit domácího mazlíčka pomocí koupele, případně různých postřiků a preparátů proti blechám.
Po zbavení se dospělých blech, jejich trusu a vajíček se doporučuje udělat ještě preventivní dezinsekci napadených prostor, aby se zamezilo jejich návratu. K tomu může sloužit třeba přípravek Bio Kill, jehož výhodou je, že nezanechává fleky ani nijak nesmrdí. Tento přípravek se ale nedává na zvířata! A je určen jen do domácností se psy, pro kočky je jedovatý. V kočičích domácnostech se může použít třeba Menforsan.
Prevence před blechami
Před blechami je lepší se chránit ještě dříve než zvíře opravdu napadnout, proto se psům i kočkám pořizují třeba obojky proti blechám
Blecha je bezkřídlý hmyz hnědé až černé barvy. Blecha se nemusí vždy vyskytovat na zvířeti, přežije i mimo něj. Blecha má tělo pokryté trny, které směřují dozadu, díky těmto trnům se lehce prodírá srstí zvířat. Blecha má více párů končetin, a tak vcelku dobře skáče, klidně vyskočí i 20 cm, což je pěkný výkon, když vezmeme v úvahu její velikost.
Druhy blech
Není blecha jako blecha, dokonce na území České republiky se vyskytuje více než 90! druhů tohoto hmyzu. Nejčastějšími druhy u nás jsou: blecha obecná, psí blecha, kočičí blecha a slepičí blecha. To že je ale blecha kočičí neznamená, že se objevuje jen u koček, může také napadnou člověka i jiné zvíře, třeba psa. Tak je to u všech blech. Existují i blechy myší, blechy morové a třeba blechy králičí. Zablešení mohou být savci, ptáci, hlodavci, netopýři i lidé.
Vývoj blechy
Hostitele blecha opouští ve chvíli, kdy jde klást vajíčka (může je naklást i do srsti a zvíře je pak ze srsti vyklepe kdekoliv po domě). Ty může naklást kdekoliv v bytě. Samička blechy potřebuje pro vytvoření vajíček mít dostatek bílkovin a ty dostává z krve, kterou se živí po páření. Vajíčka klade v několika snůškách (blecha naklade několik set vajíček během svého života). Jak rychle se budou vajíčka vyvíjet v dospělé jedince, závisí na teplotě. Při té pokojové to trvá zhruba 4 – 6 týdnů. Z vyvinutých vajíček se v období 5 – 16 dnů vylíhnou larvy s hlavou, tykadly, vyvinutým kousacím ústrojím a beznohou. Tyto larvy nepotřebují přímo krev z hostitele, stačí jim organické zbytky, třeba právě trus dospělých blech, který v sobě obsahuje zaschlou krev hostitelů (a to je ten důvod, proč je stejně důležité odstranit nejen larvy, ale i trus blech). Nakonec se larva zakuklí a po 10 dnech se z ní stává dospělá blecha. Blecha se dožívá zhruba jednoho roku. (život blechy ve zkratce: vajíčko 1 týden, larva 2 – 3 týdny, kukla 1 – 2 týdny, pak dospělost) Více než blecha lidská už jsou ale rozšířenější blechy psí a kočičí, i ty ale mohou zaútočit na člověka.
Jak dlouho trvá, než se z vajíček vyklubou larvy, není přesně dané, záleží na teplotě, může to být za deset dní ale klidně i za den. Larvy blechy nemají rády přímý sluneční svit a sucho, vlhkost je dokonce nezbytná pro jejich přežití. V dalším stádiu čeká larvu svlékání a to hned dvakrát během zhruba deseti dní. Nakonec se ještě zakuklí. V kukle může blecha přežít i několik měsíců, kuklu pak opouští, když má dostatek tepla a pohybu v okolí.
Samička blechy naklade klidně až 50 vajíček denně a může je klást klidně až 100 dní (za tu dobu naklade zhruba 1300 vajíček, což je počet nižší, protože se jejich počet postupně snižuje). Při kladení je pro blechu důležitá konzumace krve, té zkonzumuje zhruba 15 x více než je její hmotnost.
V příběhu NA TUJE KONSKY TRUS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miroslav.
Jak to mam hnojit s konskym trusem mam to redit.
A jedna tuje mi zrezavela je vysoka asi 90 cm a zasazena byla v breznu je neco na ni abych ji zachranil
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Původcem je Notoedres cati neboli svrabovka kočičí, která napadá především kočky, ale může se vyskytnout i u jiného zvířete. Napadnout může i člověka, ale toto postižení je přechodné, a jakmile se nemocná kočka vyléčí, nebo se zamezí kontaktu, dojde u člověka ke spontánnímu vymizení příznaků. Onemocnění se přenáší přímým stykem koček a velmi snadno i z matky na koťata.
Samičky tohoto parazita vyvrtávají chodbičky v povrchové vrstvě kůže a do vzniklých kanálků kladou vajíčka a zanechávají zde trus. Vylíhlé larvy vylézají na povrch kůže, kde hledají potravu (tkáňový mok). Samečci žijí pouze na povrchu kůže. Mimo hostitele přežívá svrabovka kočičí pouze 2 až 3 dny.
Kožní změny jsou viditelné především na hlavě, začínají na ušních boltcích a kolem nich. Projevují se jako prořídnutí srsti a drobné pupínky, šířící se rychle na zbytek hlavy a krk. Sekundárně dochází v důsledku čištění koček k šíření parazita do oblasti konečníku a na hrudní končetiny. Příznakem bývá svědění, následné škrabání vyvolá tvorbu krust a vylysání srsti. Kůže bývá výrazně zesílená a skládá se do charakteristických záhybů, pokud je postižena kůže v okolí očí a nosu, vyvíjí se hnisavý zánět spojivek a nosu. Při rozsáhlém postižení hlavy zvíře špatně vidí, omezeně přijímá potravu, je apatické a hubne. Strupovka ušní dosahuje velikosti asi 0,5 mm a je možné ji spatřit i pouhým okem. Samička klade vajíčka na kůži hostitele a vývojový cyklus trvá asi tři týdny. Paraziti se živí odloupanými buňkami pokožky, nesají krev. Dospělí roztoči jsou pohybliví a mohou krátkou dobu přežít i bez hostitele.
Terapie je poměrně úspěšná a provádí se formou spot-onu, koupelí nebo injekčních aplikací, které se zpravidla několikrát opakují.
V příběhu KROUCENÍ LISTŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Bohumil Klíma.
Dobrý den, na podzim jsme zasadili planou meruňku, na jaře ji ale krátce po rašení listů se listy začaly kroutit a přestaly růst. Nevíme proč a zda se to dá ještě napravit. Děkuji za radu, Klíma, Kolín.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Neumann.
Dobrý den.
Mám jakousi blůmu (žluté koule,které se zráním červenají až do temné fialové(nějaká slivoň)
Roub jsem získal v pohraničí (po němcích). Strom je střední velikosti a každý rok cca 20let neuvěřitelně plodil. Jen byl nutný postřik při odkvétání proti červivosti. Jenže v loňském létě se mu začaly kroutit listy a strom začal chřadnout.
Listy jsem prohlížel,někde byly drobná dvě, tři mikrozrnka (trus?). Od počátku jsem dělal postřiky , ale postupně to ztrácelo smysl, když listy se srolovaly do utěsněné roličky (postřik proti mšicím - myslím Mospilan, nebo tak něco. Na podzim jsem si mayslel, že strom uschne. Na jaře jsem jej silněnji oriřezal, zatím se má k světu, mnoho výhonkú i ze staršího dřeva. Zdá se zachráněn ale svinuté trubičky nyní nachcházím na jabloni a růžích. ˇŽivočicha nevidím? Není to nějaká nemoc? Máte radu có s tím?O jediný exemplář stromu se bojím.
Děkuji
Chovat veverku obecnou není nic složitého. Přesto je nutné podotknout, že to není zdaleka vhodný domácí mazlíček. V první řadě je nutné opatřit si velikou voliéru, minimálně o rozměrech 2 x 2 x 1 m, ve které budou k dispozici alespoň dvě budky vystlané senem a zapřené velké větve na prolézání. Na chov přímo v bytě není veverka vhodná. Veverky jsou totiž hodně agresivní a nesnášenlivá zvířata, i když na to nevypadají. Je ideální je chovat v páru, protože kdyby jich bylo více, mohlo by docházet k šarvátkám. Veverku je možné si ochočit, ale musíte si ji pořídit jako mládě, aby si na vás zvykla. Dospělou veverku už neochočíte, je hodně plachá a nedůvěřivá k člověku. Veverka není moc čistotná, neodkládá moč ani trus na jedno místo, proto je nutné pravidelné čištění voliéry.
Krmivo
Veverka je hlavně býložravec. Doma ji můžete krmit například vlašskými ořechy, jedlými kaštany, pšenicí, slunečnicí, kukuřicí, ovocem (jablky, broskvemi, hruškami) a zeleninou (mrkví). „Zdravou stravu“ jí můžete zpestřit třeba piškotem nebo vařeným vejcem. Veverka potřebuje co nejpestřejší stravu. Pro dobrý vývin je dobré podávat rovněž nějaký z vitamínů pro savce, například Roboran. V přírodě se tento druh živí převážně semeny šišek – smrkových, borových a modřínových. Spotřebuje jich až 170 ks. Dále si pochutnává na žaludech, bukvicích, šípcích, stromové kůře, nepohrdne ani houbami a na jaře pupeny stromů. Veverky si s přehledem poradí i s lískovými oříšky, které jim velice chutnají. K rozlousknutí oříšků používají spodní hlodavé zuby, kterými si vykoušou otvor. Oříšky si i doma rády schovávají a dělají si zásoby na zimní období, na což jsou zvyklé z přírody.
Rozmnožování
Rozmnožování veverek probíhá od jarních měsíců do podzimu. Po 38 dnech březosti se narodí mláďátka, obvykle jich bývá 3 až 7, jsou holá a slepá, velká asi 8 cm. Začínají vidět nejdříve po třech týdnech a to jsou již zcela osrstěná. Zhruba po dvou měsících jsou samostatná. Samice dokáže během jednoho roku odchovat 2 až 3 pokolení. Kříženci veverek bývají zřídka.
V příběhu KDYŽ NECHCE JÍST GEKONČÍK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jitka Urbančiková.
Prosím o radu Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Gabča Benešová.
Ahoj, přicházím tu s dotazem ohledně gekončíka nočního, který mi přestal jíst (sameček). Mám ho něco málo přes půl roku a s krmením nikdy problém nebyl, akorát jsem ho musela krmit z pinzety (byl nemotorný a nebyl většinou schopný si cvrčka či švába ulovit sám). Pravidelně mu dávám vitamíny a vodu měním denně či obden. Už nejí cca 7 dní a potřebovala bych poradit jak mám dál jednat (někdo tvrdí, že sedm dní je v pořádku, ale už si všímám tenčího ocásku a o jídlo ani nezavadí pohledem). Včera jsem ho přemístila do "karanténního boxu", abych zabránila rozšíření případné nemoci (mám v teráriu ještě dvě samičky) a mohla vybrat trus, který pošlu na rozbor. Ještě bych chtěla dodat, že jsem v teráriu našla nestráveného moučnýho červa (nevím jestli ho vyloučil přirozenou cestou či vyzvracel a ani nevím jestli to bylo od toho samečka), taky jsem si všimla, že místo nebo někdy s močí vylučuje světle bílou až průhlednou tekutinu s malými kulatými částečkami. (vypadá to jak malinké vajíčka - pro upřesnění) a to jsem doposud v teráriu neviděla, tak nevím jestli to s tím nějak souvisí. Předem děkuji za jakoukoliv odezvu a pomoc. Přikládám fotku terária. Gabča. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Roztoči jsou tak malincí, že není možné je vidět pouhým okem. Proto je nutné všímat si několika věcí okolo a důkladně pečovat zvláště o svou postel. I když se každý den umyjete od hlavy až k patě a uleháte s pocitem absolutní čistoty, může vás časem překvapit nepříjemná vyrážka. Pokud se dokonale nestaráte také o své lůžko, na vině jsou roztoči, kterých máte nejspíš plnou postel (štípance z postele).
Celá postel je při nedostatečné péči doslova smetištěm biologického odpadu, které denně zásobujeme slušnou dávkou odumřelé kůže, lupů, potu, mazu, slin, chlupů a vlasů, ale i zbytkem krémů. Na takovémto místě často nespíte sami. Pro roztoče je to ideální hostina, a tak s vámi lože v hojném počtu sdílí. Povlečení by se mělo dle odborníků měnit alespoň jednou týdně, ale v letních dnech, nebo pokud se v noci hodně potíte, je ideální obměňovat ho každé tři dny.
Víte, že podle některých průzkumů tvoří desetinu váhy používaného polštáře nejen zbytky odumřelé kůže, ale také kolonie roztočů a jejich trus? Polštář byste měli alespoň jednou za tři měsíce vyprat na 60 °C, při kterých roztoči umírají, a potah na něj měnit dvakrát týdně. Vždyť na polštáři ulpívá nejvíce nečistot – kožní maz, pot, sliny, nebo zbytky kosmetických přípravků, které po čase mohou žluknout. Nejen tedy roztoči, ale i vaše vlastní biologické skvrny nebo kosmetické přípravky mohou být důvodem vašich nemizících kožních problémů a akné. Také byste měli pečovat o svou peřinu. Nejen povlečení je nutné vyprat. Většina potu a dalších zbytků kůže se totiž hromadí právě tady. Všimli jste si někdy, jak jsou peřiny zažloutlé? To je přesně ono. Společně se zbytky kůže se v peřině nachází také obrovské množství jak živých, tak mrtvých roztočů. Peřiny perte alespoň čtyřikrát ročně.
Udělejte si test na přítomnost roztočů:
Máte vyrážku?
Objevily se u vás svědivé pupínky?
Měníte povlečení jednou měsíčně?
Polštáře a peřiny neperete, nebo je perete jednou ročně?
O matraci se nijak zvlášť nestaráte?
Pokud jste alespoň třikrát odpověděli, že ano, s největší pravděpodobností máte ve své posteli roztočové nocležníky!
Na konci února zdravé – buď nově koupené, nebo řádně přezimované – hlízy begonií zasaďte mělce do plochých nádob s rašelinou a mírně zalévejte, dokud se neobjeví rašící očka. Hlízám postačí počáteční teplota mezi patnácti až dvaceti stupni a v tomto stadiu nemusí mít ani příliš světla. Jakmile začnou rašit, vysaďte je do květináčů a nechte zakořenit.
Už při nakličování dávejte pozor, abyste begonii neobrátili vzhůru nohama, někdy se totiž spodní a vrchní část těžko rozeznává: místo s prohlubní po loňském stonku musí být vždy nahoře. Obzvlášť pozorní buďte, pokud jste se rozhodli vysadit nenarašené hlízy rovnou do nádoby, v níž je budete pěstovat. Naklíčené hlízy zasaďte do truhlíků či mís naplněných rašelinovým substrátem pár centimetrů pod okraj. Nezapomeňte na drenáž a odtokové otvory, aby begoniím nezahnívaly v přemokřené zemi kořeny.
Hlízy opatrně přitlačte po obvodu a lehce zasypte substrátem tak, abyste nepoškodili prohloubený střed s viditelnými klíčky. Výsadbu zalijte a přikryjte fólií nebo sklem, aby se rašícím rostlinám udržela zvýšená vzdušná vlhkost. Můžete je nechat pár dnů na tmavším místě.
Jakmile klíčky povyrostou, je čas přenést truhlíky s hlíznatými begoniemi na světlé místo. Pozor na přímé slunce, neprospívá ani dospělým rostlinám a mladé jsou pochopitelně mnohem choulostivější. Při teplotě kolem dvaceti stupňů nechte begonie vytvořit alespoň čtyři pravé listy.
Substrát udržujte stále vlhký, nenechte jej přeschnout, poškodily by se nové vlásečnicové kořínky vyživující rostlinu. Ani přílišné zalévání není dobré, plísně a hniloby číhají i na begonie, proto rostlinky už nadále nezakrývejte.
V dubnu, kdy mají hlíznaté begonie alespoň čtyři pěkné pravé listy, budou mít už rozrostlý kořenový bal. V tu dobu nastává poslední etapa předpěstování – konečné přesazení do pěstebních nádob.
Použijte zeminu podobnou té, v níž jste rostliny předpěstovávali (rašelinový substrát). Přimíchejte více kompostu, a máte-li možnost přidat na dno truhlíku hnojivo (slepičí trus mají begonie v oblibě), tím lépe.
Rostlinám vyberte místo v polostínu, nebojte se ale ani stínu. Budou ho snášet lépe než osluněné přehřáté místo. Snažte se vyhnout polohám větrným; křehké stonky begonií obtěžkané velkými květy jsou snadnou kořistí větru a nepohody. Během sezóny potřebují hlíznaté begonie pravidelnou zálivku a každý druhý týden přihnojování plným hnojivem. Pokvetou od června do zámrazu a na podzim už sklidíte vlastní, pěkně narostlé hlízy.
Správná diagnostika blech: V domácím prostředí vám postačí hustý hřeben, bílý ubrousek a trocha vody. Srst zvířete pečlivě vyčešte a to, co vám ulpí na hřebeni, přeneste na mokrý bílý ubrousek a rozetřete prstem. Takto hledáme bleší trus. Ten vypadá jako malá zrnka máku, a jelikož se většina nasáté krve vyskytuje v trusu blechy, tak okolo zrnek na mokrém ubrousku vznikne hnědočervené zbarvení ze zbytků krevního barviva nasáté krve.
Existují i babské rady na odstranění blech, ale ty moc nefungují, a tak je lepší přiklonit se ke komerčním přípravkům.
Odstranění blech na zvířeti: Existuje spousta přípravků, které se dají pořídit u veterinárního lékaře a někdy dokonce přímo v lékárně. Vždy je důležité respektovat druh zvířete (pro kočky mohou být některé psí přípravky toxické), věk zvířete (u štěňat, koťat musíme používat určitou účinnou látku, množství přípravku), hmotnost (abychom zvíře nepředávkovali) a zdravotní stav (u zvířat nemocných musíme postupovat obezřetněji, stejně tak i u březích či kojících). Musíme si v příbalovém letáku k výrobku bedlivě prostudovat omezení pro jeho použitelnost. Nevíte-li si rady a máte pochybnosti, neváhejte se zeptat veterináře. Na trhu je nepřeberné množství přípravků a způsobů aplikace. Velmi oblíbenou se stala takzvaná forma spot-on. Jsou to malé pipetky naplněné tekutinou, které se kápnou na kůži v oblasti lopatek. Z těch velmi účinných látek jmenujme především fipronil, permethrin, selamectin či imidacloprid. U štěňat se doporučuje použít přípravky ve spreji, vzhledem k snadnému dávkování. V dlouhodobé strategii ochrany proti blechám jednoznačně vedou kvalitní „antibleší“ obojky s obsahem imidaclopridu, flumetrinu, propoxuru, deltametrinu a jejich kombinace. U většiny platí, že čím vyšší kvalita přípravku, tím vyšší cena. Nově přišly na trh také léčiva ve formě tablet. Jsou velmi účinná a vzhledem k tomu, že spousta jiných účinných látek v dnešní době přestává na blechy fungovat, staly se velkým hitem.
Asanace: Je nutné si pamatovat, že 95 % blech žije ve vnějším prostředí, proto je likvidace dospělých blech, kukel a vajíček vyskytujících se v okolí vašich mazlíčků naprosto nezbytnou součástí. Lze ji provést chemicky, tedy cestou přímé likvidace parazitů a jejich vývojových stadií postřikem nebo vytřením prostředí vhodným preparátem. Používají se přípravky s účinnou látkou permethrin, tetramethrin a cypermethrin. K úspěšnému ozdravění prostředí a prevenci patří i časté luxování, praní a mechanická očista povlaků, psích pelíšků a koberců.
Svrab je velmi nakažlivý a jeho prvním příznakem je intenzivní škrábání. Život parazita není vázán na roční období, proto je důležité chránit před ním zvíře po celý rok. Svrab způsobený parazitem Sarcoptes canis se vyskytuje převážně u psa, ale mezi jeho další hostitele patří spousta dalších psovitých šelem. Někdy se objevuje také u koček a je přenosný i na lidi. Svrab se nedoporučuje podceňovat, při pozdní nebo špatné diagnóze se následně léčí o to hůře a zdlouhavěji.
Dospělé zákožky žijí ve spodní vrstvě kůže, kde vrtají chodbičky a kladou vajíčka. Celý vývojový cyklus zákožek trvá 17 až 21 dní. Inkubační doba je velmi variabilní, může trvat několik dní až týdnů a závisí na množství přenesených roztočů. Onemocnění začíná malými, ale velmi svědivými lézemi, které se v důsledku neustálého drbání a lízání rychle rozšiřují a mění se na hluboký zánět kůže s druhotnou bakteriální infekcí. Kůže může na těchto místech zesílit a skládat se do záhybů. Mezi projevy napadení svrabem patří ztráta srsti a výskyt bezsrstých míst na těle, zarudnutí pokožky. Vlivem škrábání vznikají druhotné změny na kůži: povrchové krváceniny, prasklá kůže a bakteriální kontaminace. Ta může zastřít příznaky samotného svrabu a pes je pak mylně léčen na jiné onemocnění kůže. V pokročilejších stadiích se na kůži mohou vyskytnout zaschlé krusty po prasklinách kůže a srst se nachází pouze na ojedinělých místech. Diagnostika tohoto onemocnění není zrovna jednoduchá, zvláště v prvních stadiích. Je tedy nutné navštívit veterináře, který provede rozbor z kůže.
Rozlišuje se několik druhů svrabu, a to sarkoptový (zákožka svrabová), který napadá hlavně psy, dále notodektový, který napadá uši koček a jiných zvířat, která jsou s nimi v kontaktu, a v neposlední řadě trixacarusový, který se vyskytuje u morčat.
Svrab se přenáší velmi snadno přímým kontaktem. Svrab je často považován za nemoc ze špíny, ale mohou jím onemocnět i zvířata ve velmi dobré péči. Rizikem mohou být veterinární ordinace, salóny a další prostředí, ve kterých se zvířata mohou setkat s ostatními nakaženými. Takže i když chováte svého psa v hygienicky čistém prostředí, může i on chytnout svrab.
Sarcoptes canis je drobný parazit kulatého těla s osmi kuželovitými krátkými nohami. Samičky vyvrtávají chodby v kůži, kde nejen žijí, ale také kladou vajíčka a zanechávají trus. Vylíhnuté larvy vylézají na povrch kůže, kde hledají potravu v podobě tkáňového moku. Jedinci obvykle nepřežívají bez hostitele déle než 2 až 3 dny. Nejčastěji se vyskytují na řídce osrstěných místech, jako jsou slabiny, ušní boltce a další.
Když listy vinné révy zežloutnou a uschnou, příčina může souviset s několika problémy. Nezkušení začátečníci často porušují postup péče. Ke snížení životaschopnosti rostliny dochází nejen kvůli chorobám nebo napadení škůdci. Rostliny mohou trpět nedostatkem nebo přebytkem živin. Když hroznům chybí dusík, listy začnou na bázi odumírat a plodnost se zhorší. Když listy ztratí svůj atraktivní tvar a stočí se ven, rostlina postrádá draslík. Přítomnost tmavých žilek svědčí o nedostatku fosforu.
Hnojení
Tyto složky musí být pravidelně dodávány do půdy na vinici:
síra;
bór;
zinek;
hořčík;
Molybden.
Náprava situace je jednoduchá – stačí rostlinu přihnojit potřebnými hnojivy. Používají se organické i komplexní sloučeniny. Rozšířený je superfosfát, který se podává při nedostatku fosforu, a pokud potřebujete pomoci hroznům v růstu zelené hmoty, použijte dusičnan amonný nebo ptačí, či slepičí trus. Tyto látky jsou bohaté na dusík.
Zalévání vinné révy
Povinnou součástí péče je pravidelné zavlažování. Voda plní celou řadu funkcí. Hraje důležitou roli při fotosyntéze, ochlazuje rostliny v horku a dodává rostlinným buňkám užitečné látky. Někteří začátečníci se mylně domnívají, že pro ovocné plodiny je nutné časté zavlažování, ale nadměrná vlhkost vede pouze k hnilobě kořenů. Hrozny zalévejte jednou za 1-2 týdny. S nástupem horkého léta se zalévání provádí častěji. Pravidelnost závisí také na vlastnostech každé odrůdy a struktuře půdy. V suchých oblastech je třeba půdu pravidelně kypřit a pokrýt ji vrstvou mulče, aby se udržela správná úroveň vlhkosti.
Umístění vinné révy
Abyste získali bohatou a kvalitní sklizeň, musíte si vybrat správné místo pro pěstování. Mladé sazenice je vhodné vysazovat do černozemě s vysokým obsahem humusu. Pokud existuje pouze volba mezi písčitou a kamenitou půdou, zavádějí se do půdy další látky. Část humusu se také umísťuje do výsadbové jámy. Při pěstování ve vyčerpané půdě mohou listy začít žloutnout. Půda kolem rostlin se musí neustále kypřit, aby nechyběl kyslík a voda se mohla rychle dostat ke kořenům. Nutné je pečlivě okopávat zem s důrazem na opatrnost, aby se nepoškodily kořeny, zvláště pokud jde o odrůdy, které je mají blízko povrchu. Pokud se práce provádí nedbale, růst mladých rostlin se zpomalí a listy uschnou a spadnou.
Kořenový systém
Kořenový systém může trpět i přítomností hlodavců. Pokud jsou zaznamenány příznaky hnilobného poškození kořenů, vinice by měla být ošetřena antiseptiky nebo zalita roztokem hypermanganu. Během hojení omezte zálivku, abyste předešli dalším poškozením. Můžete také keř vykopat, odstranit poškozené kořeny a zdravou část ošetřit antimykotikem.
Štěnice patří mezi ploštice. A skutečně jsou ploché natolik, že jsou schopné se ukrýt i v těch nejmenších škvírkách postele, za obrazy nebo v elektrických zásuvkách. Ve dne spí, v noci pijí krev teplokrevným živočichům.
Štěnice si může přivézt kdokoliv odkudkoliv. Domů vám je může zavléct i návštěva. To, že se pohybujete pouze v čistém prostředí a v civilizovaném světě, nehraje roli. Existuje domněnka, že se štěnice po zeměkouli, respektive po rovnoběžkách pohybují v jakýchsi vlnách, které mohou trvat i několik desetiletí. Ve střední Evropě byli tito parazité rozšířeni mezi oběma válkami, nyní se objevují znovu, takže na tom možná něco bude. Stačí, abyste si například z dovolené či služební cesty přivezli v kufru jednu jedinou samičku. Ta dokáže naklást až pět vajíček denně, ze kterých se zhruba po týdnu vylíhnou larvy dospívající asi měsíc až dva. A máte na problém zaděláno. S čistotou příbytku to nemá nic společného, štěnice totiž zajímá výhradně lidská krev, respektive krev teplokrevných živočichů, která je pro ně jediným zdrojem potravy. Štěnice navíc s oblibou migrují, takže neušetří žádnou místnost v bytě. Většinou je nutno počítat i s tím, že se vydají také k sousedům. Proto je velmi obtížné se jich skutečně spolehlivě zbavit a vyžaduje to součinnost všech zúčastněných stran.
Ve dne štěnici nepotkáme, je to noční hmyz. Zato ona si vás v posteli najde spolehlivě. Štěnice se orientují chemotakticky – nejenže cítí vaši tělesnou teplotu, jsou schopny se v prostoru orientovat i podle vydechovaného oxidu uhličitého. Týdny i měsíce se můžete domnívat, že vám zarudlá svědivá místa po těle způsobují komáři. Vzhledem k nočnímu životu štěnic a téměř bezbolestnému bodnutí není důvod, abyste je během spánku nachytali při činu. Nepříjemné je, že bodnutí od štěnice může výrazně svědit, což člověka nutí ke škrábání postiženého místa. Potom není problém, aby se do otevřených ran dostala infekce, a z banálního bodnutí se stane problém. Je popsána řada případů, kdy bodnutí od štěnic lékaři léčili jako ekzém. Už proto, že málokdo má u nás osobní zkušenost s tím, jak bodnutí od štěnice vlastně vypadá. U citlivějších jedinců může bodnutí štěnice vyvolat i otoky či alergii. Jedinou výhodou tohoto parazita je, že by neměl přenášet žádné nemoci. U nás sice parazitují štěnice například i na ptácích, netopýrech nebo holubech, ale zatím skutečně nebylo prokázáno, že bychom se od štěnic měli obávat přenosu chorob. Štěnice se vyznačují i typickým zápachem, ale ten je cítit, jen když je štěnic hodně pohromadě. Objevit můžete i vajíčka, zbytečky kůží po svlékání nebo trus, a to většinou v místech, kde je čalounění přichyceno sponkovačkou. Ale teprve když objevíte živou štěnici, máte jistotu.
Blechy nezapáchají a jsou snáze odhalitelné.
Kousnutí od štěnice vypadá jako červené kolečko s tmavší tečkou uprostřed. Štípnutí může být jen jedno, častější jsou ale kousnutí v řadě nebo skupině. Kousnutí štěnice se nejčastěji nachází na pažích, zádech nebo krku. U některých lidí se objeví zarudlé a svědící otoky.
Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe.
Jak to mam hnojit s konskym trusem mam to redit.
A jedna tuje mi zrezavela je vysoka asi 90 cm a zasazena byla v breznu je neco na ni abych ji zachranil
Dobrý den.
Mám jakousi blůmu (žluté koule,které se zráním červenají až do temné fialové(nějaká slivoň)
Roub jsem získal v pohraničí (po němcích). Strom je střední velikosti a každý rok cca 20let neuvěřitelně plodil. Jen byl nutný postřik při odkvétání proti červivosti. Jenže v loňském létě se mu začaly kroutit listy a strom začal chřadnout.
Listy jsem prohlížel,někde byly drobná dvě, tři mikrozrnka (trus?). Od počátku jsem dělal postřiky , ale postupně to ztrácelo smysl, když listy se srolovaly do utěsněné roličky (postřik proti mšicím - myslím Mospilan, nebo tak něco. Na podzim jsem si mayslel, že strom uschne. Na jaře jsem jej silněnji oriřezal, zatím se má k světu, mnoho výhonkú i ze staršího dřeva. Zdá se zachráněn ale svinuté trubičky nyní nachcházím na jabloni a růžích. ˇŽivočicha nevidím? Není to nějaká nemoc? Máte radu có s tím?O jediný exemplář stromu se bojím.
Děkuji
Ahoj, přicházím tu s dotazem ohledně gekončíka nočního, který mi přestal jíst (sameček). Mám ho něco málo přes půl roku a s krmením nikdy problém nebyl, akorát jsem ho musela krmit z pinzety (byl nemotorný a nebyl většinou schopný si cvrčka či švába ulovit sám). Pravidelně mu dávám vitamíny a vodu měním denně či obden. Už nejí cca 7 dní a potřebovala bych poradit jak mám dál jednat (někdo tvrdí, že sedm dní je v pořádku, ale už si všímám tenčího ocásku a o jídlo ani nezavadí pohledem). Včera jsem ho přemístila do "karanténního boxu", abych zabránila rozšíření případné nemoci (mám v teráriu ještě dvě samičky) a mohla vybrat trus, který pošlu na rozbor. Ještě bych chtěla dodat, že jsem v teráriu našla nestráveného moučnýho červa (nevím jestli ho vyloučil přirozenou cestou či vyzvracel a ani nevím jestli to bylo od toho samečka), taky jsem si všimla, že místo nebo někdy s močí vylučuje světle bílou až průhlednou tekutinu s malými kulatými částečkami. (vypadá to jak malinké vajíčka - pro upřesnění) a to jsem doposud v teráriu neviděla, tak nevím jestli to s tím nějak souvisí. Předem děkuji za jakoukoliv odezvu a pomoc. Přikládám fotku terária. Gabča.