„První fenofáze období zrání se označuje „zaměkání bobulí“. Bobule dosáhly své konečné velikosti, dužnina měkne, chlorofylové zbarvení slupek je nahrazováno jinými barvivy, do té doby chlorofylem překrytými. Doba, kdy bobule začínají zaměkat, je velmi specifická pro jednotlivé odrůdy. Nejranější odrůdy zaměkají obvykle od poloviny srpna, ty pozdní na konci září i později.
Nejsledovanější fenofází je dosažení zralosti, to je doba, kdy je v bobulích vyrovnaný poměr obsahu sacharidů a organických kyselin. Od ní se odvíjí zvolení správného termínu sklizně. Ten je velmi variabilní nejen podle ranosti odrůd, ale z části záleží i na tom, co od hroznů očekáváme, tedy jaké kvality chceme a můžeme dosáhnout.
Samozřejmě vyzrávají také listy, před jejich opadem se musí vytvořit odlučovací vrstvička buněk, jejíž vznik řídí další fytohormon, kyselina abscisová.
Třetí částí vegetačního cyklu je období vegetačního klidu. Rozlišují se dvě stádia: „dormance oček“, což je fyziologicky podmíněný stav, kdy v očkách neprobíhají žádné procesy: také bývá označován jako vnitřní (endogenní) vegetační klid. Po něm následuje postdormance, což je fenofáze klidu, který je daný vnějšími klimatickými podmínkami, proto se také označuje vynucený (exogenní) vegetační klid. Očka jsou připravena rašit, ale chladné počasí jim to nedovolí. Dojde-li k významnějšímu oteplení a pak se mrazy vrátí, mohou být očka citlivější na mráz, protože jejich mrazuodolnost se s oteplením snížila. Postdormance trvá do zahájení dalšího vegetačního cyklu v následujícím roce.“
Dormance - patrně to souvisí s latinským slovem dormire, které znamená spát.
Takže dopřejme révě spánek a za zimních večerů si studujme, jak se připravit na jaro.
Ve svém příspěvku PROSBA O RADU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jelinek Jiri.
Dobry den vyskytl se mi takovy problem - od znameho jsem dostal v loni hroznove vino v kvetinaci .Kvetinac byl maly vino nic moc velkeho vzrustu.Na podzim jsem cele vino presadil do velkeho kvetinace dal na balkon a udelal k nemu mensi drevenou konstrukci.Na jare se vino docela krasne zazalenalo ale vyskytl se onen zmineny problem na cele sazenici ( listy i stonek ) se objevilo neco co vypada jako kdyby to nekdo posypal cukrem crystal - nevim co to je a jestli s tim mam neco delat - na listech je to ze spoda - poradi mi nekdo prosim i s dalsi veci - docetl jsem se ze se ma vino zastipovat jako u rajcat - jsem zrejme zahradnik praclovek - nevim o cem je rec. Predem vsem dekuji za rady.
Jelinek Jiri
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Vilém.
Zdravím před 2 Romana jsem byl na sběru vína ve Francii u Bordeaux a super zážitek a nové zkušenosti. S tím že o víno je se potřeba starat celý rok, od vyvazování zastřihávání až po sběr a zpracování je to náročná práce. Víno i rád piju a ve Francii je nekonečný výběr dala se tam sehnat i láhev za 2eura ale taky třeba za 20euro. A občas si i objednávám nějaka francouzské víno tady http://www.vinigrandi.cz/ mají tam výběr zahraničních vín a dost i z Francie.
„Koupit a pěstovat můžete leccos, pokud
s tím ovšem nechcete obchodovat. Pokud byste víno chtěla prodávat, musíte
zvolit odrůdu, která je státem uznána a zapsána v Odrůdové knize. V ní
jsou uvedeny nejen bílé a modré odrůdy moštové, ale i odrůdy podnožové a také
odrůdy stolní, o které je u drobných pěstitelů zájem především.“
Odrůdy stolní - znamená to, že z nich
jdou hrozny na stůl, tak jak jsou?
„Ano. Stolní
odrůdy mají trochu jiné vlastnosti než odrůdy moštové. Mají větší a řidší hrozen
a velké bobule. Jejich dužnina není tekutá jako u odrůd moštových, ale
chruplavá. No, a měly by mít atraktivní vzhled. Neznamená to ovšem, že si na stůl nemůžeme dát krásný hrozen třeba odrůdy Modrý Portugal nebo Moravský
muškát. Ten dokonce bude výjimečný svou celkem intenzivní vůní, což u ostatních
stolních odrůd nebývá.“
Odrůdy podnožové - na ně nejspíš roubujeme
ty moštové. A z nich pak získáme mošty odlišné kvality. Pochopitelně i vína z nich se pak liší kvalitou a cenou. Co stojí na pomyslném žebříčku
nejníž a co nejvýš?
„Nejníž jsou kategorie víno a zemské víno,
nejvýš tzv. vína s přívlastky, např. pozdní
sběr, výběr z bobulí, ledové a slámové víno.“
Paní
profesorko, máte takové příznačné jméno pro své povolání - Ludmila. Do jaké
kategorie byste zařadila svou jmenovkyni?
„Pokud máte na mysli známkové víno Ludmila,
tak by se hodilo říct, že jde o cuveé, které jediné bylo v minulosti známo
nejen v Čechách, ale i na Moravě, a to především tím, že se plnilo do zvláštních typů lahví, zvaných kalamáře. Vyrábí se stále, ale dnes již na českém trhu konkuruje celé řadě vín jak u podoblasti mělnické, tak litoměřické.
Ovšem vín z Čech je málo, protože v Čechách je výměra jen okolo sedmi set
hektarů, proto se prodávají spíše přímo u výrobců nebo ve vinotékách“
I když jste
odbornice na víno a z Mělníka, jméno asi nemá po vás? :-)
Tipuji na svatou Ludmilu?
„No samozřejmě,
jména známkových vín si každý výrobce stanovuje podle svého uvážení. Dokonce se myslím, že víno Ludmila je starší nežli já. Takže proč by se mělo jmenovat po mně?“
V naší poradně s názvem KAMÉLIE HNĚDNUTÍ LISTŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra Marešová.
Prosím o radu,když mi u jedné kamélie jakoby seschli listy?nevím si rady!a to ji mám v zimní zahrade s teplotou 15-16 stupnů a nepřelévám ji.děkuji za radu.
Marešová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Krásné kamélie, dělají takovou radost během léta svými květy. Jenže co s nimi v zimě? Kamélie snese mrazy, ale nepřežije teploty nižší než -12 °C. Zároveň nemá ráda výkyvy zimních teplot. V našich podmínkách je proto lepší kamélii pěstovat v květináči a na zimu je uklidit do studené světlé místnosti s teplotou od 5 do 15 °C a relativní vlhkostí vzduchu 60%. Kamélie v květináčích se musí umístit do bezmrazých zimovišť, protože pokud ne, hrozí velké nebezpečí, že půda v květináči promrzne a hezké rostlinky mrazivé období nepřežijí. Přesto byste s jejich přesunem do interiéru měli počkat co nejdéle. Kamélie by měly zůstat venku, dokud teploty neklesnou po delší dobu pod bod mrazu, nebo dokud teploty neklesnou pod -5 °C. Poté se rostliny musí přesunout do světlých zimovišť. To může být klidně jen na leden a únor.
Při přezimování kamélií dbejte na následující podmínky a příští rok se budete moci opět kochat svými asijskými kráskami:
- Teplota pro přezimování: 5 – 15 °C;
- Vzdušná vlhkost: okolo 60% - to je velmi důležité dodržet;
- Jakmile půda na povrchu vyschne, zalévejte vodou bez vápníku, aby půda nikdy úplně nevyschla;
- Postříkejte rostliny vlažnou vodou bez vápníku nebo zapněte zvlhčovač pro zvýšení vlhkosti;
- Dokud nenasadí na květ, není nutné kamélie přihnojovat;
Velice důležité je dávat pozor na překročení teplot nad 15 °C. V zimě je třeba se tomu za každou cenu vyvarovat! Kamélie potřebují chladný odpočinek nejméně šest týdnů v roce. To je zásadní pro jejich kvalitu květu a pro budoucí zdravý růst. Vytápěné místnosti proto v žádném případě nejsou vhodné jako zimní stanoviště. Vlivem teplého a především suchého vzduchu z umělého topení totiž choulostivé rostliny rychle odhodí svá poupata a drasticky zkrátí fázi květu. Ideálním místem je proto nevytápěná zimní zahrada, venkovní skleník nebo parapet nevytápěného schodiště. Jakmile se už rozhodnete pro zimoviště, neměli byste ho měnit, protože kamélie během přezimování nesnáší náhlé změny prostředí. V polovině března mohou být kamélie opět vystěhovány ven. Noční teploty by v době vystěhování měly být alespoň +5 °C.
Nejlepší je kamélie přezimovat ve skleníku. Ideálním prostředím pro vaše kamélie v zimě je světlý a chladný skleník nebo zimní zahrada. Pokud tyto dispozice nemáte, tak můžete kamélie umístit i do tmavého studeného sklepa nebo do garáže. Pokud své kamélie necháte přezimovat ve tmě, například ve sklepě, je třeba rostliny po chladné tmě nejprve pomalu přivykat na světlejší a teplejší prostředí. Spící rostlinky můžete v březnu nejprve nastěhovat do chladné světlejší chodby a začít je pomalu více zalévat.
„Většinou
v druhé polovině června a na začátku července. Velmi záleží na počasí,
především na teplotě.
Kvetení
se projevuje opadáváním čepiček, což jsou srostlé korunní plátky, vždy zelené
barvy. Po opadnutí čepiček (někdy současně s nimi) se uvolňují pylová zrna
z prašníků tyčinek a dopadají na bliznu. Tam se zachytí v sekretu,
který je na blizně udrží do doby, než pylová láčka začne prorůstat čnělkou do semeníku k vajíčkům. Po opylení se semeníky zvětšují a mění se na bobule.
Vinaři tomuto stádiu říkají nasazování bobulí. Délka doby kvetení je opět závislá na teplotě.“
Když kvetou růže, voní. A co réva?
„Květy révy také voní - krásně jemně.
A pak už se objevují bobulky...
„Bobule dorostly do velikosti semen hrachu, a v důsledku zvětšující se hmotnosti se ze vzpřímené polohy ohýbají dolů. Této fenofázi se proto říká velikost hrášku nebo také zavěšování hroznů.“
A hrozny se nalévají... a odborníci pro to jistě mají nějaký výraz?
„Poslední fenofází období růstu je uzavírání hroznů nebo také zapojování hroznů. Bobule dorostly do takové velikosti, že se navzájem dotýkají a hrozen se zaplňuje, děje se tak nejčastěji na konci července a v srpnu.
Následuje období vyzrávání. Především vyzrávají letorosty, které postupně dřevnatí, ztrácejí chlorofyl a pomalu začínají vypadat jako jednoleté dřevo.“
Když se řekne víno, každému se vybaví něco
jiného. Někdo si představí vinohrad, někdo kulaté bobulky a někdo láhev
s tekutinou...
„Na keři či v obchodě
s ovocem jsou k mání hrozny. Vínem se stávají až po vykvašení. Profesionální
vinaři neradi slyší, když révě nebo hroznům říkáme víno. A tak plodům jejich
práce říkejme stejně jako oni víno,
nebo důvěrně vínečko.“
Vinaři někdy používají
slova, kterým mladá generace už mnohdy ani nerozumí...
„Ano, jde třeba
o archaická slova, jako jsou rosné kořeny, tažně, fazochy, podlom, vyklučení aj.
Vysvětlíme si je později.“
Proti některým
vinařským termínům by i botanici mohli mít námitky. Tradice však má navrch,
viďte?
„Jednou z nepřesností je označování rostlin révy vinné slovem keř. Podle botanických
zásad je réva liána a liána není keř! Pomineme-li posledních sto padesát let,
kdy existuje vinařské vzdělávání, vinařství se vyvíjelo pouze cestou předávání zkušeností
z generace na generaci. A tak zůstaly zachovány nejen některé staré odborné
výrazy, ale z úcty k tradici zůstáváme u výrazu „keř“, i když víme,
že botanicky není správný. Nebo výraz hlava
- ten řada vinařů používá jako synonymum révového keře, i když se ve většině
vinic rozhodně již „na hlavu“ neřeže.“
Chceme-li mít
vlastní dobré vínko, měli bychom vědět, kam smíme říznout a kam ne. Takže prosím
polopatě: co máme tedy odříznout?
„Řež révy je zodpovědná a tvůrčí činnost a zaslouží si dost času. Vysvětlení principů řezu si proto
raději necháme na dobu, až bude tato práce aktuální.“
Dobře, připomeneme se v předjaří. Teď se tedy věnujme teorii a zkusme si zmapovat části keře,
abychom pak přesně věděli, co řezat a co ne. Jak tedy vinaři pojmenovávají
jednotlivé části keře?
„Na podnoži pod místem
srůstu na každém nodu, což je něco
obdobného jako kolénko u trávy, mohou
vyrůstat kořeny. Těm úplně dole se říká kořeny patní, z ostatních nodů pak
vyrůstají kořeny postranní. A ještě z jednoho místa mohou kořeny vyrůstat:
právě z místa srůstu roubu s podnoží. Ty jsou situovány jen mělce pod povrchem, proto se nazývají rosné
kořeny, protože si odebírají povrchovou vodu, např. z rosy. Jenomže když vyrůstají právě z roubu, pak je ochranná funkce podnože eliminována a révokaz by se mohl vesele množit. A navíc níže uložené kořeny mohly postupně
odumřít a takto rostoucí keř by mohl tzv. „zpravokořenět“.
Proto se zvláště u nově vysazených keřů rosné kořeny odstraňují. Říká se tomu ramování.
Pokračováním
podzemní kořenové části je dřevitá část, označovaná prostě staré dřevo. Je velmi často vedena jako kmen; na keři mohou být
zapěstovány dva i více kmenů. Pokud je staré dřevo výše situované nežli kmen,
označuje se výrazem rameno, které se obvykle situuje vodorovně, ale může být i vedené šikmo. Staré dřevo se takto
označuje proto, že je na keři nejstarší, ideálně stejně staré jako podnož. Za dřevo staré se považuje všechno dřevo starší než dva roky. Na starém dřevě,
které je nejméně čtyřleté, se nacházejí tzv. „spící“ očka. Běžně nejsou vidět a raší jen někdy. Výhony
z nich vyrůstající jsou jalové, protože na nich nejsou květní laty. Proto
jsou pro pěstitele bezcenné a většinou se odlamují, když jsou ještě
v bylinném stavu. Tento pracovní úkon se označuje opět archaickým výrazem:
podlom. Na Moravě se mu také někdy
říká ometání kmínků. Tyto zelené
výhony se ponechávají růst jedině tehdy, je-li potřeba zapěstovat nový kmen. Pro úspěšnou sklizeň má velký význam dřevo
dvouleté, které vyzrálo z předloňských zelených výhonů. Je obvykle slabší
a světlejší nežli staré dřevo. Jeho význam spočívá v tom, že jen z něho
vyrůstající jednoleté dřevo je
plodonosné. Z očka na něm na jaře vyroste zelený výhon, a tomu se říká
letorost. Letorosty ponesou květenství.
Proto je velmi
důležité při zimním řezu keřů dodržovat pravidlo, které říká, že jednoleté
dřevo musí vyrůstat z dvouletého dřeva, chceme-li na&
„365 dní roku je
u révy rozdělitelné do tří částí, podle fyziologických změn, které u ní
probíhají. Rozlišuje se období růstu, kdy roste vše, co může: letorosty, listy,
fazochy, květenství a hrozny, jednotlivé bobule. Za ním následuje období
vyzrávání, kdy vyzrávají nejen hrozny, ale také i samotné letorosty, které
postupně dřevnatí a stává se z nich jednoleté dřevo, nazývané též réví. Také listy, než opadnou, musí
vyzrát; ztrácejí při tom zelené barvivo chlorofyl a zabarvují se do krásných
podzimních barev. Poslední období je obdobím odpočinku, označuje se slovem dormance.
Každé
z těchto období sestává z několika částí, které se nazývají fenofáze. Fenofáze jsou přesně definované
a s jejich pomocí lze popsat vegetační stádium, ve kterém se réva právě
nachází. Přechod mezi jednotlivými fenofázemi závisí na klimatických
podmínkách, především na teplotě. Délka jednotlivých fenofází se může lišit
podle odrůd (zvláště v druhé polovině vegetace).
První projev
růstové aktivity se nazývá slzení.“
Réva pláče? ☺
„Ano, my
poetičtí vinaři říkáme, že réva „pláče“.
Na jaře míza vytéká ze všech
řezných ran, které jsme způsobili zimním řezem. Zpočátku mízu tvoří jen voda,
později obsahuje sušinu, především glukózu.“
Réva pláče
sladce?
„Skutečně, ochutnáte-li
kapičku tekutiny vytékající po řezu, zjistíte, že je sladká. Postupné
zahušťování mízy glukózou se líbí bakteriím, kterých je už i v předjaří na vinici mnoho, ty se na řezných ranách množí a při tom produkují sliz, který ucpává cévní svazky – tím se slzení zastavuje. Slzení probíhá při vnějších teplotách okolo 5 – 6 °C.
Další fenofáze – rašení – se už projevuje mnohem
viditelněji. Pupeny, jimž se říká očka, se zvětšují, obalové šupiny se otvírají, objevuje se bělavé chmýří označované slovem vatička. Po několika teplých dnech už jsou na křehkých zárodcích
budoucího letorostu rozpoznatelné zoubky prvních listů. Rašící očkose v tomto
stádiu někdy nazývá holoubě.“
Při jaké
teplotě réva začíná rašit?
„Většinou kolem
10 stupňů, ale záleží na odrůdě.“
Jak hodně réva
naroste?
„V čase mezi
rašením a kvetením, tedy v období označovaném jako „prodlužovací růst“, letorosty dosáhnou délky 600 – 800 mm.“
Pěstujeme jako letničku do nádob, květináčů, truhlíků nebo do záhonů. Doporučuje se umístit na terasu, kde večer sedáváme. Důležité je odstraňovat odkvetlé květy. Nezapomínejte na hnojivo na kvetení a kvalitní substrát při výsadbě. Vanilkový keřík umístěte na slunečné stanoviště, které je chráněné před větrem.
Rostlina vyžaduje mírnou zálivku a každé 2 týdny přihnojovat. Odkvetlé květy odstraňujte, abyste podpořili další kvetení. Bal musí být mírně vlhký, nesmí nikdy úplně vyschnout. Listy, které kvůli nedostatku vláhy uvadnou, se jen těžko vzpamatovávají, většinou na nich zůstanou hnědé skvrny.
Zakoupené nebo vypěstované mladé rostliny se vysazují na vzdálenost 25 cm. Rostliny zakoupené na podzim nebo v zimě chraňte před přílišnou vlhkostí.
Otočník je citlivý na chlad, proto je nezbytné přenést ho k přezimování do světlé místnosti s teplotou 12 až 15 °C a málo zalévat. Na jaře rostlinu přesaďte. Otočník může přezimovat, ale u malých rostlin se to nevyplatí. Můžete jej však pěstovat jako malý keřík, který zimování vyžaduje. Po několika letech nás pak potěší krásnou barvou a vůní, která je příjemná nejenom nám, ale i motýlům, kteří za horkých dnů květy přímo obalí. Otočník je možné pěstovat i jako stromek, jestliže se hlavní stonek včas vyváže k opěrné tyčce. Zapěstování takového stromku trvá až pět let.
Heliotropium lze množit pomocí semen, která klíčí při teplotě 20 °C, nebo i řízků, které se odebírají z přezimovaných rostlin. Vhodným termínem na množení je leden. V létě se doporučuje množení bylinnými řízky – rostlina snadno zakořeňuje vrcholovým řízkem se třemi páry listů. Podzimní řízkování se provádí z polovyzrálých řízku, výsev ze semen je vhodný v březnu.
Otočník můžete pěstovat i na světlém místě v bytě, ale bude vám vděčný za letnění. V bytě může trpět mšicemi a molicemi, jejichž počet se omezí právě při letnění. Při napadení mšicemi se doporučuje postřik Pirimor a molice likvidujte postřikem Mospilan.
Bobulky se nalévají, hrozny pěkně rostou, stejně jako celé keře. Co s nimi bude teď?
Porostou dál, až do své konečné velikosti. Tato fenofáze se nazývá uzavírání hroznů – bobulky narostly tak, že se vzájemně dotýkají a mizí prostory mezi nimi. U některých odrůd s hustým hroznem se dokonce vzájemně tolik utlačují, že se až deformují. Místo kuliček budou při sklizni tvary podobné malým padáčkům. Tekutiny při aplikaci postřiků se teď budou dostávat ke všem bobulím už jen obtížně. Zároveň se v této fenofázi v hroznech vylepšují životní podmínky pro nepřátele révy z řad různých plísní, takže bobule budou více ohroženy.
Dá se tomu nějak zabránit?
Jistěže. Především „zelenými“ pracemi, tedy takovými, jejichž cílem je provzdušnění keře. Mám na mysli již na začátku vegetace dobře provedený podlom, následné vylamování zálistků i pozdější úhledné uspořádání letorostů při jejich zastrkávání či vyvazování, aby se jednotlivé výhony překrývaly jen minimálně. A tomu samozřejmě také prospívá osečkování výhonů, kterými se zastaví prodlužovací růst a keř začne věnovat pozornost především hroznům.
K těmto zásahům, o kterých jsme se bavili již v předchozích dílech (viz také leden, duben, květen a červenec), dnes přidáme další druh ošetřování keřů za zelena, a to je odlisťování. Neznamená to ovšem, že na výhonech otrháme všechny listy a budeme si myslet, že to révě prospěje. Jde o to keře dobře provzdušnit. Odstraňují se při tom některé listy, které ve větším počtu zastiňují hrozny, takže se k nim nedostane dost světla. Nějaké listy se však v okolí hroznů musí ponechat, jinak by réva, podobně jako člověk, mohla být postižena přemírou slunce! Samozřejmě, že profesionálové i na tuto práci mají stroje, které se příznačně jmenují odlisťovače či odsávače listů, protože pracují na obdobném principu jako vysavače (ovšem s menším sacím výkonem).
Zkušení pěstitelé provádějí tento zásah už v době před kvetením, ale musí být přitom velmi opatrní a měli by odstraňovat skutečně jen velmi malý počet listů – tak asi jeden až dva listy na jednom výhonu. Podruhé se pak odlisťuje právě v srpnu.
Přiměřeně odlistěné hrozny:
Přehnané odlistění:
Letorosty, které ve srovnání s těmi silnějšími byly do dvoudrátí zastrčeny teprve nedávno, protože rostly pomaleji, se musí také zbavit vrcholu, abychom omezili jejich další růst. Mohou to být i fazochy vyrůstající na horních částech výhonů, které jsme neměli důvod vylámat. Jsou na nich mladší, světlejší listy, které keře zastiňují seshora. Tyto listy také zakrátíme.
Myslím, že každého drobného pěstitele budou nejvíce zajímat odrůdy stolní. Existují také rezistentní stolní odrůdy?
Ve státní knize odrůd je zapsaná jen jediná. Jmenuje se Arkadia a pochází z Výzkumného ústavu v Oděse, kde vznikla křížením odrůd Moldova a Cardinal, a pojmenovali ji tam Nasťa. Pro přehlednost ještě jednou: u nás je to Arkadia, v Oděse Nasťa. Moldova je interspecifický kříženec mezi odrůdami Guzal Kara a Seyve Villard 12.375; Cardinal je kříženec původem z Kalifornie. Odrůda Arkadia byla k nám introdukována /uvedena jako nová/ a pochopitelně prošla státními odrůdovými zkouškami. Má velmi velký hrozen, poměrně hustý, s velkými bobulemi. Na nich je velmi zajímavý tvar: jsou trochu protáhlé do špičky, tento tvar se ampelograficky nazývá vejčitý. Barva slupky je zelenožlutá, v pěkných ročnících až zcela žlutá. Bohužel je náročná na podmínky, daří se jí v teplých a chráněných polohách s dostatkem vláhy – tedy je vhodná pro hlinitopísčité nebo písčitohlinité půdy. Sklízí se začátkem září. Velmi dobře odolává peronospoře, o něco hůře odolává padlí. Odolnost k plísni šedé je střední, stejně jako odolnost k mrazům. Velmi se doporučuje provádět redukci hroznů a to už ve fenofázi zavěšování (velikost hrášku – viz leden), nejlépe je ponechat na jednom letorostu jen jeden hrozen. Arkadia krásně vypadá na pergole, avšak zde bych důrazně doporučila jen malé zatížení a důsledně provádět zelené práce, i když se to ve výšce bude zdát obtížné. Tady je fotografie odrůdy Arkadia:
Na trhu se sazenicemi stolních odrůd je možné se setkat s řadou dalších stolních odrůd, které se k nám dostaly z různých jiných zemí. Proto se o některých z nich zmíním. V dobách, kde se v Evropě objevili první mezidruhoví kříženci, se u nás tehdy rozšířila americká odrůda Isabella, která se u drobných pěstitelů udržela řadu desítek let. Předpokládá se, že je křížencem Vitis labrusca a Vitis vinifera. A právě druh Vitis labrusca této odrůdě předal typické chuťové vlastnosti – výrazné tóny jahod či malin, které se také tehdy označovaly jako „liščina“ („fox“). Naši předkové již velmi brzy po introdukci těchto typů kříženců došli k závěru, že takovéto přespříliš výrazné ovocné vůně a chuti do charakteru evropských vín nepatří, dokonce v některých zemích byly další výsadby těchto kříženců zakázány. Nicméně v současné době nastává u některých prodejců „vzkříšení“ slávy „labruskoidních“ vín a sem tam se na trhu můžete setkat s dovozy amerických vín s označením Labrusca. Můj skromný názor je ten, že tyto příchutě opravu do evropských vín nepatří. Z pěstitelského hlediska to však zajímavá odrůda je, protože není n
K pěstování se obzvláště hodí klony, které byly speciálně vyselektovány pro podmínky západní Evropy. Rostlina je vhodná do teplých oblastí v Polabí nebo do tradičních vinohradnických oblastí, případně do míst dobře chráněných proti vysoušejícím větrům a v průběhu zimy či na jaře i proti holomrazům. Jistota pěstování je vyšší ve sklenících a fóliovnících (kiwi při teplotách nižších než -12 °C zamrzá ve dřevě). Rostlina dostala své nezvyklé jméno po rovněž velmi podivuhodném ptáku, kterému se ovocné plody podobají nejen svým zabarvením, ale i tvarem. Nelétavý pták kivi je národním symbolem Nového Zélandu, odkud se lahodné ovoce počátkem dvacátého století rozšířilo prakticky do všech koutů světa.
Mezi oblíbené druhy minikiwi patří:
Issai
Kiwi Issai je popínavá opadavá rostlina, poměrně dobře mrazuvzdorná (-25 °C). Odrůda dává během podzimu zelené sladké plody velikosti většího angreštu. Je samosprašná, proto nepotřebujete samčí rostlinu. Oproti jiným odrůdám začíná plodit již 2–3 roky po výsadbě. Při pěstování dejte pozor, abyste rostlinu nepřehnojili! Poroste vám, ale moc nepokvete. Má raději kyselejší zeminu. Je to menší odrůda, proto se dá pěstovat i ve větších nádobách s oporou, po které se rostlina bude pnout. Řežeme ji jako vinnou révu, a to koncem zimy, kdy ve dřevě ještě není jarní míza, nebo naopak na konci léta. Rostliny lze koupit množené řízkováním ve velikosti cca 20–40 cm.
Vitikiwi
Actinidia arguta 'Vitikiwi' je vynikající, jedinečné kiwi, které zkrášlí každou zahradu a připraví vám neuvěřitelný zážitek. Chutné plody můžete sklízet od druhého roku po vysazení. Při pěstování používejte zpětný řez pozdě na podzim, případně v zimě. Vitikiwi je samosprašné, nepotřebuje tedy žádnou samčí rostlinu k opylení. Plody bohaté na vitaminy si můžete vychutnat hned se slupkou. Vitikiwi je popínavá rostlina dorůstající do výšky cca 3 m, proto potřebuje oporu. Vyžaduje slunečné stanoviště chráněné před větrem. Pro dobré přichycení rostliny použijte stabilní, 3–4 m vysokou konstrukci. Rostlinu zasaďte tak hluboko, aby byly kořeny dobře zakryté zeminou. Zeminu smíchejte s trochou rašeliny a přisypte kolem balu. Dobře zalijte. Vitikiwi je samosprašné. Po 3–4 letech jsou rostliny zcela vyvinuty a začínají plodit na dvouročním dřevě. Odrůda je mrazuvzdorná (rostliny jsou odolné vůči mrazu do -25 °C), přesto je dobré přikrýt spodní část rostliny slámou, dřevitou vlnou nebo chvojím.
Přibližně po 3 letech se provádí první řez. V zimě (prosinec, leden) se zkrátí loňské výhony na 3–5 oček a odstraní se staré dřevo. Později je nutné rostliny trochu prosvětlit. Spon by měl být 2 až 3 m.
Práce vinaře začíná v lednu řezem. Zimní řez je důležitým opatřením pro pěstování a péči o révu. Lze ho však provést již v prosinci a měl by být dokončen do začátku března. Řez dává révě určitý tvar, což usnadňuje budoucí práci na vinici a umožňuje obdělávání. Navíc omezením oček (pupenů), které později nesou hrozny, je ovlivněn výnos a kvalita. Zohledňuje se vitalita a výnos révy.
„Řez na hlavu je pěstitelský
tvar, který se používal vlastně po celou dobu, co se réva v našich
zeměpisných šířkách pěstuje. Hlava se nachází blízko nad povrchem půdy, a proto
bylo možné ji celou zakrýt na zimu půdou přirytím nebo přioráním. S pokusy,
zda staré dřevo přežije zimu i nepřikryté, se začalo pře druhou světovou
válkou. Začaly se vymýšlet a zkoušet tvary s kmínky, které dnes vedení na hlavu téměř nahradily. O způsobech vedení keřů si budeme povídat později.“
Jak vlastně
révový keř pěstovat? Jak si opatřit sazenice?
„Réva se množila
vegetativně řízkováním mnoho set let až do konce 19. a začátku 20. století, kdy
byl do Evropy zavlečen škůdce zvaný mšička révokaz. Jedinou ochranou před jeho
rychlým a velkoplošným šířením ve vinicích se ukázalo roubování na odolné
podnože americké révy, která mu dokáže odolat. Od té doby už nevysazujeme
rovnou řízky révy, jak to mohli dělat naši předkové, ale používáme tzv. „štěpované“ sazenice, tj. naroubované na podnožové odrůdy révy.
Při kupování sazenic
je nezbytné prohlédnout si silnější část na horním konci sazenice – místo
srůstu roubu s podnoží.“
Jak poznáme,
zda je to dobře srostlé?
„Především by to měl ověřit již školkař tím, že se palcem opře do roubu a ten se přitom
nevylomí. Taková kontrola by se asi nelíbila prodávajícímu. Proto je dobré se alespoň podívat, zda řezná plocha mezi podnoží a roubem je vyplněna kalusem,
hmotou vzniklou při srůstu. Řezné rány by neměly být příliš rozlišitelné. Ale
pozor, někdy bývá místo srůstu potažené voskem. To není proto, že nás chce
někdo podvést, to je proto, aby toto citlivé mladé pletivo bylo voskem chráněno
před vysycháním a případným mechanickým poškozením.“
„Pravděpodobně
tehdy, kdy mu zapomenuté bobulky zkvasily a on je ze zvědavosti nebo ze šetrnosti nevyhodil, nýbrž ochutnal.“
Kde to asi
bylo?
„Je známo, že
révu pěstovali a víno pili již Sumerové, Egypťané, Féničané. Tyto znalosti od
nich převzali také Řekové a Římané, kteří si vína tolik cenili, že považovali
za barbarství pít je jen tak. Ředili si je vodou, aby je mohli popíjet delší
dobu, aniž by se opili.“
Jak na révu
nahlížejí botanici?
„Celému rodu
říkají Vitis. U nás se pěstují odrůdy druhu Vitis vinifera L .“
Karel IV. dle Jana
Nerudy přivezl révu z Burgund. Měl básník pravdu, nebo to byla básnická
licence nebo legenda?
„Ne, není to legenda, on ji skutečně přivezl a vydal dvě privilegia - dnes bychom řekli
„Nařízení“ o povinnosti zakládat na vhodných místech vinice.“
Takže se burgundská réva stále pěstuje?
„Skutečně,
většinou jsou to odrůdy rodiny Rulandských (dříve Burgundských), Tramíny,
Ryzlinky, Merloty aj.
Sortiment těchto starých evropských odrůd je
doplňován o nově vyšlechtěné odrůdy. Jejich rozšíření bývá často omezeno na území státu, kde vznikly.“
Například?
„Německá odrůda Dornfelder
či rakouský Zweigeltrebe
Nebo poněkud
starší odrůda z první poloviny 20. století Müller Thurgau, který byl u nás
dlouho nejvíce pěstovanou odrůdou. Pochází původně ze Švýcarska, kde byl
vyšlechtěn a po Evropě se rozšířil z Německa.“