Libeček je asi 1,5 až 2 m vysoká vytrvalá bylina. Rostlina má poměrně mohutný oddenek. Lodyha je navrchu bohatě větvená. Listy se podobají listům celeru, jen jsou mnohem mohutnější. Během léta, v červenci a srpnu kvete drobnými žlutými kvítky seskupenými do květenství, která vyrůstají na koncích lodyh. Plodem je dvounažka hnědé barvy. Celá rostlina má příjemnou kořenitou vůni.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že kerblík a libeček se liší vzhledem listů, barvou květů, vůní, výškou i mohutností. Nať libečku lze sušit a chuť jeho listů je často přirovnávána k chuti magi. Je skvělým kořením do polévek a omáček, pomazánek, masových pokrmů nebo luštěnin.
Na níže uvedených fotografiích můžete sami porovnat očité rozdíly těchto dvou rostlin.
Smil italský má nejraději suchá, slunečná místa s písčitou půdou, která by měla být dobře propustná. Nevadí mu ani kyselejší půdy. Pokud jej budeme vysazovat na záhon nebo do skalky, měla by být vzdálenost mezi jednotlivými rostlinami alespoň 30 cm. Někdy se doporučuje smil pěstovat raději v květináčích, abychom ho mohli na zimu schovat před mrazem. Odolá totiž teplotám jen do -10 °C, poté promrzají i kořeny a rostlina odumírá. Pří mírnější zimě postačí rostlinky na záhoně přikrýt. Zálivku vyžaduje smil pravidelnou, ale mírnou, je totiž velmi háklivý na přemokření, v takovém případě jej napadá plíseň šedá. Jedná se o bylinku (magi).
Rozmarýn lékařský pochází ze Středomoří, ale byl nejspíš známý již ve starém Egyptě. Je to bylinka mnoha možností – hezky voní a vypadá, lze ji tedy využít jako dekorativní rostlinku, ale zároveň má mnoho vlastností, které se uplatní v kuchyni, v bylinkářství i v kosmetice.
Význam rozmarýnu v provensálském koření je, že má dezinfekční a antiseptické účinky, povzbuzuje oběhový systém, zlepšuje prokrvení všech částí těla včetně mozku, čímž posiluje paměť a soustředění, uklidňuje a mírní nervové vyčerpání.
Bazalka
Bazalka pravá je jednoletá bylina, která patří do čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae), přičemž existuje asi 60 druhů. Původně pochází z tropů Afriky a Asie. Dorůstá do výšky 15 až 60 cm, sklízí se v období dubna až října, ale nejlepší je listy sklízet před rozkvětem, neboť po odkvětu jsou listy tuhé a trpké. Kvete v období července až září. Bazalka je velmi aromatická jednoletá bylina, která je díky svému všestrannému použití velmi oblíbená. Můžete ji používat v kuchyni, léčitelství anebo jen tak na okrasu.
Význam bazalky v provensálském koření je ten, že podporuje chuť k jídlu, má zklidňující účinky, snižuje hladinu glykémie. Kromě výborné chuti obsahuje bazalka také vitamíny, minerální látky a ostatní bioaktivní látky.
Tymián
Tymián patří mezi rostliny z čeledi hluchavkovité. Jeho název pochází z řeckého slova thymos, což znamená odvaha, síla, mužnost, případně kouřová oběť, kouření, či lidská duše. Starověcí Egypťané používali silici tymiánu k balzamování svých zesnulých. V Aténách ho pěstovali Řekové, kteří tvrdili, že tymián jim dodává sílu a osvěžení. Zároveň tymián využívali jako obětní bylinu do kadidel, která nepřetržitě hořela na oltářích chrámů. Římští vojáci si z něj připravovali koupel proto, aby získali odvahu a získali sílu. Významný římský básník Vergilius píše o tymiánu jako „o prostředku prodlužující trvanlivost masa“. Ve středověku se připravovali z tymiánu velmi lahodné omáčky, do jednotlivých pokrmů se přidával podrcený spolu se solí. Zároveň ho v tomto období považovali lidé za magickou rostlinu, a tak ji přidávali do kadidel a připravovali z ní posilující a povzbuzující nápoje. Dokonce věřili, že zažene noční můry a pomůže lidem spatřit a poznat skřítky. V tomto období nosili tymián na svých svršcích vysoce postavené ženy, které jím obdarovávali rytíře odcházející na křižácké výpravy.
Význam tymiánu v provensálském koření je ten, že je přírodním antibiotikem.
Majoránka
Majoránka zahradní je vytrvalá keřovitá rostlina až 20 cm vysoká, která kvete od července do září. Vyžaduje lehčí záhřevnou a vápnitou půdu, dostatek ž
Jaterník podléška je nízká, 5 až 25 cm vysoká vytrvalá bylina s plazivým oddenkem, ze kterého vyrůstají přízemní, dlouze řapíkaté, hluboce vykrojené celokrajné listy, listová čepel je rozdělena na tři vejčité laloky. Jsou tmavozelené, naspodu světlejší a jemně plstnaté, ve stáří jsou kožovité a lysé. Staré listy přezimují, mladé vyrůstají až po odkvětu. Jaterník podléška je lesní bylina kvetoucí modře brzy na jaře. Květy vyrůstají na chlupatých červenohnědých květonosných stvolech, kterých je na jedné rostlině až devět. Květy jsou podepřeny třemi podpůrnými listeny, které připomínají kalich, jsou oboupohlavné, většinou blankytně modré nebo fialové, vzácněji růžové nebo bílé, okvětních lístků bývá 5 až 10. Pestíky a tyčinky, kterých je velké množství, jsou umístěné na široce kuželovitém květním lůžku. Jaterník je opylován hmyzem, v případě potřeby je i samosprašný. Květy jaterníku se k večeru a při dešti sklánějí dolů a zavírají se. Během osmidenní doby kvetení se květní plátky prodlužují na dvojnásobek své původní délky. Jaterník kvete od dubna do května. Plodem je zobovitá nažka, na bázi s masíčkem s olejovitou kapalinou, která láká mravence. Rostlina je totiž myrmekochorní, to znamená, že šíření semen zabezpečují právě mravenci.
Dříve se jaterník užíval při onemocnění jater, a to kvůli tvaru listů. Z této léčivé rostliny se používá hlavně list, někdy i s květem, mladé listy bez řapíků se sbírají těsně po odkvětu a suší se přirozeným teplem. Bylina se používala ve formě odvaru jako močopudný prostředek nebo při žlučníkových kolikách, dnes již existují účinnější prostředky. Sloužil také k zastavení krvácení. Nálev se využíval jako prostředek pro usnadnění odkašlávání, při onemocnění dýchacích cest, zevně jako kloktadlo. V minulosti se bylina používala také jako náhražka černého čaje.
Rozchodník velký (Sedum telephium) je až 70 cm vysoká vytrvalá bylina, má hlízovitý kořen, lodyhy dužnaté, v horní části větvené. Listy jsou dužnaté, lžícovitě prohnuté. Kvete drobnými, světle žlutozelenými květy ve vrcholičnatém květenství, a to od července do září. Plodem je měchýřek, který se otevírá jen za deště. Roste ve světlých lesích s mělkou, kamenitou, suchou půdou, dále ve skalních štěrbinách, na štěrkových náspech, někdy i v příkopech či na orné půdě. Vyskytuje se roztroušeně. V minulosti se používal v lidové medicíně, zejména jako bylina na rány. Občas se pěstuje také v zahradách, využívá se především v jejich přírodně koncipovaných částech.
Medvědí česnek roste v přírodě volně. Obvykle se vyskytuje ve stinných a vlhčích místech s bohatým porostem. Nejčastěji se jedná o lužní a listnaté lesy, oblasti kolem potoků nebo v úpatích svahů. Medvědímu česneku se daří v písčitohlinitých až jílovitých půdách, v nichž se dobře drží voda. Můžeme ji ale najít i v zahradách a parcích, kde je pěstována jako okrasná rostlina, stačí k tomu rostlinu dostatečně zalévat. Nejlépe se mu v zahradě bude dařit někde v polostínu pod keři, nebo stromy.
Druhy medvědího česneku
Znalci této rostliny jistě vědí, že není medvědí česnek jako medvědí česnek, protože existují dva druhy, které si jsou velmi podobné. Liší se jen květní stopkou. Medvědí česnek ukrajinský ji má hladkou a medvědí česnek pravý má bradavky. V České republice ukrajinský medvědí česnek roste nejčastěji na Moravě.
Doba květu medvědího česneku
Mnoho lidí zajímá, kdy roste tato léčivá bylina. Medvědí česnek se řadí k rostlinám, které vyrůstají brzy na jaře (dokonce dříve než na stromech začnou růst listy). Během jara nejenže rostlina vykvete a má své plody, ale také její nadzemní část umírá (záhy poté co má plody). Obvykle kvete zhruba ke konci května. Že v lesích (nebo v zahradách) roste medvědí česnek, se v době květu lehce pozná podle vůně, která je velmi silná. V létě již není rostlina viditelná. Její jarní růst je daný i tím, že bylina potřebuje dostatek světla, kterého v lese po olistění stromů pak tolik není, takže medvědí česnek „musí“ stihnout vyrůst dřív než se na stromech listy objeví.