Zajímá vás téma MALÍ ČERVENÍ PAVOUČCI? Tak právě pro vás je určen tento článek. Při pěstování dříve či později přijde většina pěstitelů do styku se škůdci. Někteří mohou být na rostlině již při pořízení, jen v tak malém množství nebo dobře zakryté, že jsi jich ani nevšimneme. A později naší laskavou péčí o rostliny poskytneme „živnou půdu“ právě pro škůdce, kteří se plně rozvinou a budou iritovat naše výpěstky.
Nejznámější škůdci rostlin
Mšicovití
Mšice (lat. Aphis)
Nejčastější výskyt: Na měkkých tkáních rostlin. Na mladých výhonech, listech, stoncích, poupatech, květech. Mšice se přirozeně shlukují a tvoří kolonie, při silném napadení jsou jedna přes druhou. Mšice klade vajíčka a velmi rychle dospívá. V dospělosti mají někteří jedinci křídla a přelétávají na jiné části rostlin a tím se rychleji šíří. Sáním oslabují rostlinu a mohou ji ze začátku i deformovat (důležitý znak). Mšice občas opečovávají mravenci, ti požírají jejich výměšky (jsou velmi sladké). Při malém napadení lze mšice ručně odstraňovat, rostlinu je nutné častěji mít či rosit. Velké kolonie snadno podléhají přípravkům na mšice. Napadají ibišky, semenáčky banánovníků, lilkovité rostliny, liány (měkkolisté), pelargonie. Palmám se většinou vyhýbají.
Nejčastější výskyt: Na měkkých i lehce dřevnatých částech rostlin. Stonky, větvičky, paždí listů a řapíků. Vyskytuje se většinou jednotlivě, nebo v malých skupinkách. Ojediněle může tvořit kolonie o desítkách jedinců. Při objevení na rostlině se poměrně rychle dokáže šířit. Mladí jedinci se schovávají v paždích listů a jiných rostlinných záhybech, kde nejsou na první pohled postřehnutelní. Boj s nimi je velmi zdlouhavý a mnoho pěstitelů jej vzdá a napadenou rostlinu zlikviduje. Již několik jedinců je pro menší rostliny velmi nebezpečných. Řadíme ho k nejodolnějším škůdcům vůči chemii, protože na svých tělech tvoří voskovitý povlak, který nepropustí chemický postřik k tělu škůdce. Pokud je na rostlině jen pár jedinců, stačí je buď ručně odstranit, nebo napadené části rostlin postříkat silným proudem vody. Při silnějším napadení se používá aplikace roztoku rostlinného oleje a vody, jenž ucpe dýchací otvory vlnatek. Při silném a opakovaném napadení je nutné použít několikrát po sobě chemický přípravek. Vlnatky napadají palmy, mučenky, fíkusy a téměř všechny pokojové rostliny.
Puklice (lat. Parthenolecanium)
Nejčastější výskyt: Je schopna parazitovat na veškerých nadzemních částech rostliny, většinou jen vyjma plodů a květů. Puklice se vyskytují buď jednotlivě, nebo v celých koloniích. Na listu se často objevují souběžně se žilnatinou. Škůdce vylučuje sladké výměšky, které chutnají mravencům. S mravenci jsou puklice v blízké symbióze, mravenci puklice nosí z rostliny na rostlinu a „těží“ tak sladké pukličí výměšky. Škodlivost puklic tkví v jejich voskovitých pokryvech těla, jež ji chrání před veškerými vnějšími vlivy. Jedná se o velmi nebezpečného a snadno přehlédnutelného škůdce. Likvidujeme je ručně (papírový ubrousek) – stíravým pohybem. Při s
V naší poradně s názvem ČERNÁNÍ JEŠTĚ ZELENÉ SLUPKY OŘEŠÁKU ČERNÁNÍ SLUPKY NA JEŠTĚ NEDOZRÁLÝCH OŘEŠÍCH VLAŠSKÝCH OŘECHŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Malinová.
pod černající slupkou jsou malí červíci,co je toho příčinou?Jaká je ochrana?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Tyto problémy způsobuje malá pestrobarevná muška Rhagoletis completa. Tady je vidět jak vypadá: https://www.google.cz/image…
Typickým znakem je žlutá skvrna těsně pod oblastí, kde vyrůstají křídla a tmavý trojúhelníkový pás na špičce křídel. Tím se dají rozpoznat od jiných mušek, které se běžně vyskytují v sadech.
Tyto mouchy mají jednu generaci ročně a přezimují jako kukly v půdě. Na povrch vystupují jako dospělé mouchy od konce června do začátku září. Nejvyšší vrchol je obvykle v polovině srpna. Samice klade vajíčka ve skupinách asi po 15 kusech pod povrch ořechového lusku poblíž stonku. Do pěti dnů se z vajec vylíhnou bílé červy. Starší červy jsou žluté s černými ústními částmi. Než dospějí krmí se 3 až 5 týdnů a potom vypadnou na zem a zahrabou se několik centimetrů do půdy, kde se z nich stanou kukly. Většina z nich se pak objeví jako dospělé mouchy v létě, ale některé zůstávají v půdě po dobu 2 let nebo déle.
Napadení v sezóně (pozdní červenec až polovina srpna) vede k děravění a černání plodů nebo může vyvolat růst plísní. Pozdní zamoření způsobuje jen malé škody na jádrech, ale někdy mohou poškodit i skořápky.
Ochrana je složitá. Existují různé jedy, které zabíjejí mušky i červy. Musí být několikrát nastříkány na celý strom. Jsou ale velmi jedovaté pro životní prostředí (pro ptáky, včely a podzemní vody). Aplikace na vzrostlé stromy je opravdu složitá a hrozí poškození zdraví člověka při aplikaci. Proto se v zahrádkách tento postup likvidace vůbec nedoporučuje. Co se dá dělat, je rozvěsit po stromě žluté lepové destičky, na které se tyto mouchy nalepí. Sice nezajistí úplnou ochranu, ale sníží počet samic, které by jinak nanesly nová vajíčka do plodů. Tady je vidět cena za žluté lepové desky: https://www.zbozi.cz/hledan…
Difenbachie jsou náchylné k několika chorobám a škůdcům. Mezi běžné choroby patří houbová skvrnitost listů, hniloba kořenů a bakteriální plíseň. Škůdci, kteří běžně postihují difenbachii, jsou svilušky, vlnatky, mšice a červci alias puklice.
Nemoci
Houbová skvrnitost listů
Toto onemocnění se projevuje skvrnami na listech, které se mohou zvětšit a změnit barvu, což může vést k jejich odumření.
Hniloba kořenů
Přelévání je častou příčinou hniloby kořenů difenbachie. Kořeny změknou a změní barvu, což vede ke žloutnutí a vadnutí listů.
Bakteriální plíseň
Bakteriální plíseň může způsobit tmavé skvrny na listech obklopené žlutým kruhem a v závažných případech se list může zhroutit.
Virus mozaiky
Tento virus může způsobit žloutnutí a mozaikové vzory na listech. Obvykle tuto nákazu přinesou škůdci.
Škůdci
Svilušky
Tito drobní škůdci mohou způsobit pavučinovou látku na spodní straně listů a vést k jejich žloutnutí a hnědnutí.
Vlnatky
Tento hmyz se může na rostlině objevit jako bílé, vatovité chomáčky a vysávat mízu z listů a stonků.
Mšice
Mšice jsou malí, hruškovití škůdci, které se mohou shlukovat na nových výhonech a sát rostlinné šťávy.
Červci
Červci (nebo také puklice) jsou malí, nepohybliví škůdci, kteří se přichytí k rostlině a živí se její mízou. Jejich likvidace může být obtížná, protože jsou kryti tuhým krunýřem, přes který nepronikne kontaktní insekticid. Musí se použít systémový přípravek, který si rostlina natáhne do sebe a pak prostřednictvím otrávené rostlinné šťávy zahubí tyto odolné škůdce.
Obecná doporučení
Správná zálivka
Vyhněte se přelévání, abyste zabránili hnilobě kořenů. Mezi zálivkami nechte horní vrstvu půdy vyschnout.
Dobrá drenáž
Zajistěte dostatečnou drenáž, aby se voda nehromadila na dně.
Pravidelná kontrola
Pravidelně kontrolujte svůj třtinový rákos, zda nevykazuje známky škůdců nebo chorob.
Izolujte postižené rostliny
Pokud si všimnete známek choroby nebo škůdců, izolujte postiženou rostlinu, abyste zabránili šíření na další rostliny.
Ošetření
Používejte vhodné ošetření, jako je insekticidní mýdlo, neemový olej nebo jiná doporučená řešení k likvidaci škůdců nebo chorob.
Ve svém příspěvku JAK VYPADÁ KOUSNUTÍ OD PAVOUKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Synek Michal.
Dobrý den, chci se zeptat je možné, že by mě mohl kousnout pavouk ??? V noci při spánku mě něco dvakrát kouslo do ruky. Relativně jsem reagoval poprvé tak ze mě něco bodlo do ruky a mírně probralo. Na což jsem cukl rukou. Po nějaké době to bylo znovu kdy jsem už v procitnutí něco rozmačkal neboť mě znovu něco kouslo do prstu téže ruky. Na horní straně ruky kde bylo první kousnutí to začalo svědet. A nateklo a cca 4-5 dnů bylo nateklé. Prst byl o něco horší. Tam se mi udělala malá ranka která chvílemi i krvácela. Ale relativně bolelo to méně než první kousnutí. Na ruce mí zůstal dva vpichy vedle sebe s rozpětím cca 3,8mm od sebe. A na prstu také, ale díky tomu že to byla "otevřena" ranka, která se léčila cca týden není to už tak zřejmě vidět. Celou dobu uvažuji vlastně co mě to potkalo ??? Tak se chci zeptat zda fakt to mohl být u nás na Severní Moravě pavouk .... ????
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Miluše HÁlová.
Pravděpodobně mně v noci kousl pavouk do špičky prstu Celá špička bolela hrozně cukalo to v prstu hrozně cukalo a celý prst byl červení a necítila jsem jako kdyby byl umrtven pomalu dva dni co mám příště dělat mám zavolat lékaře jaký pavouk asi byl děkuji Hálová
Jedná se o pavouka z čeledi křižákovití. Nápadně zbarvené samičky připomínají svým zbarvením vosu a číhají ve svých sítích na kořist. Jejich zadeček je nepravidelně žluto-černo-bíle příčně pruhovaný, obdobně pruhované jsou i končetiny. Hlavohruď je porostlá hustými stříbřitými chloupky. Samička není žádný drobeček, může dorůst až velikosti dvou centimetrů a do své sítě loví kromě jiného hmyzu především kobylky, které nejsou v trávě schopny na bezpečnou vzdálenost pavučinu při svém skoku zaregistrovat. Sameček je podstatně menší, v průměru dorůstá jen půl centimetru a je nenápadně zbarvený. Rozdíl velikostí obou pohlaví tohoto druhu pavouka je dokonce největší v rámci celé naší arachnofauny.
Páření je pro samečka velmi nebezpečné a téměř vždy končí jeho smrtí. Před vlastní kopulací můžeme oba pavouky vidět na jedné pavučině, a to do doby, než samička svolí k páření. Kopulace proběhne rychle a někdy už během ní samička samečka chytne, usmrtí a vysaje. Od srpna do září pak samice upřede tři až pět kokonů, které připevní na vegetaci a naklade do nich vajíčka. Jeden kokon obsahuje až čtyři sta vajíček a samička je hlídá. Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které zde zůstávají celou zimu, po přezimování se z nich vyvinou malí křižáci. Samice v zimě uhyne. Koncem jara se malí pavouci začnou pomocí pavučinového vlákna, které vypouští ze svých snovacích žláz, rozptylovat do okolí.
Křižáka pruhovaného můžeme nejčastěji potkat na slunných místech v porostech trav nebo na zamokřených loukách. Jeho síť je tak charakteristická, že ji velice snadno poznáme. Typicky kolová síť je totiž vybavena klikatým svislým pruhem husté pavučiny probíhající přes její střed (stabilimentem). Mladí pavouci staví pavučinu bez nebo s méně zřetelným stabilimentem. Účelem tohoto pruhu je, že odráží ultrafialové světlo, které může sloužit jako lákadlo pro létající hmyz nebo jako mechanické zpevnění sítě.
Pokud se cítí pavouk ohrožen, může se po pavučinovém vlákně spustit pod síť, kde nehybně vyčká, než nebezpečí pomine. Aby pavouk v nebezpečí snadněji unikl, není pavučina upředena přesně svisle, ale se zemí svírá zhruba 45° úhel.
Křižák pruhovaný je podobně jako další křižáci jedovatý, ale jeho chelicery jsou i přes jeho velikost malé a neschopné prokousnout lidskou kůži. Jeho jedu se tedy nemusíme bát. O složení jedu zatím nic nevíme, ale pro člověka nebude příliš nebezpečný. Dokáže však velmi účinně paralyzovat a usmrtit hmyz.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na obrázku je vidět Dracaena steudneri. Péče je jako o běžnou dracenu. Hodně světla a v létě pravidelná vydatná zálivka a přihnojování hnojivem s nižším obsahem dusíku. Když se při hnojení používá hodně dusíku, tak listy ztrácí své světlé ornamenty a rostlina bujně roste, má-li dostatek slunce. Draceny milují letnění. Od konce května až do konce září mohou zůstat venku.
Albino – má geneticky utlumený černý pigment, který přechází v růžový, béžový až hnědý. V této linii existuje ještě Tremper Albino, Rainwater Albino a Bell Albino.
Blizzard – má bílé tělo a tmavé oči, vylíhlá mláďata jsou téměř průhledná.
Banana Blizzard – je kombinací typu Murphy Patternless a Blizzard.
Murphy Patternless – má béžovou až žlutou barvu těla a šedý ocas, jako dospělý na sobě nemá žádnou kresbu.
Přítomnost blech v bytě je velmi problematická a jejich likvidace není ani jednoduchá, ani rychlá. Na vině je životní cyklus blech. Rozšířené jsou celosvětově a je jich více než 2 000 druhů. V Česku jich žije ale jen asi 90 druhů. Většina druhů blech žije skoro po celý život na svém hostiteli. Tyto blechy sice nepříliš rády hostitele mění, ale jsou toho schopny. Není tedy pravda, že na člověka nejdou. Další druhy blech prožijí většinu života mimo hostitele a chodí se jen napít jeho krve. Těmto druhům je pak úplně jedno, jestli se napijí ze psa, kočky, nebo člověka.
I když je fakt, že se blechám daří lépe ve zvířecím kožichu než na lidské kůži, tomu, aby nás kously, se většinou neubráníme. Zvlášť pokud jsme zanedbali blechy na psovi nebo kočce. Na nich se totiž blechy živí i množí a kladou vajíčka. Ta jsou veliká asi jen půl milimetru a ze zvířecí srsti jich velká část postupně opadá na podlahu nebo do zvířecích pelechů.
Blechy jsou drobný bezkřídlý hmyz velký cca 3,5 mm řádu Aphaniptera, který se živí krví teplomilných živočichů, tedy i člověka. Zvířata, která jsou blechami napadená, jich mohou mít na sobě až tisíce. Přestože se blechy živí výhradně krví, mohou být několik týdnů bez potravy mimo tělo hostitele. Jejich zploštělé tělo pokryté trny, které směřují dozadu, jim umožňuje výborný pohyb v srsti zvířat. Hostitele opouštějí tehdy, když se chystají naklást vajíčka do různých úkrytů – prasklin v podlaze, skulin a podobně. Vajíčka kladou i dále do srsti hostitele, kde se však neudrží a dostávají se dále do okolí. Obyčejně za dva týdny se z vajíček líhnou larvy (cca 0,5 cm). Jsou to bílí tvorové bez nohou, takže připomínají červi. Živí se organickým odpadem a krví v zaschlém trusu dospělých blech. Při normálních podmínkách trvá stadium larvy 2 až 4 týdny, výjimečně může trvat i několik měsíců. Následně se larva zapřede do hedvábného zámotku, který se pokryje prachem, takže najít jej není nic snadného. Stadium kukly trvá také přibližně 2 až 4 týdny.
Po kousnutí blecha vylučuje látku, která zabraňuje srážlivosti krve, proto také kousnutí od blechy svědí. Blecha je velmi obtížný parazit, ale kromě toho může přenášet i řadu nemocí, některé z nich jsou velmi závažné, například mor, endemický tyfus a lymskou boreliózu. Dále bývá blecha takzvaným mezičlánkem (přenašečem) tasemnice.
Není dobré proto výskyt blech – i když nám to může připadat jakkoliv banální – podcenit. Chytit blechu je téměř nadlidský úkon, dokáže skočit až na vzdálenost 30 cm a do výšky 20 cm, což je vzhledem k její velikosti úctyhodné. Když už se vám podaří blechu chytit (me
Houbové choroby si ještě chvíli počkají na větší teplo, ale někteří škůdci již záškodnictví zahajují, ale objektivně řečeno, jde o přirozené projevy jejich života. Tito nepřátelé révy jsou tak malí, že je téměř nevidíme. Patří do řádu roztočů a jedním z nich je hálčivec révový (Calepitrimerus vitis), který způsobuje na listech změny, a my pak mluvíme o kadeřavosti. Roztoči nabodnou listovou plochu a sají. V nabodnutém místě dojde k nekrotizaci napadených buněk, což poznáme při prohlížení listů proti světlu, kdy jsou rozpoznatelné černé tečky – místa vpichů. Tato mnohočetná poškození mají za následek deformaci listů, které vypadají jako roztrhané – proto označení kadeřavost. Protože je hálčivec tak malý, musí přezimovat tak, aby to měl blízko ke zdroji potravy – na borce v okolí pupenů či pod jejich šupinami. A protože pouze saje, neumí si ukousnout, nejlépe mu vyhovují měkká, mlaďounká potrava, tedy listy na vrcholu vyrůstajícího letorostu. Pokud se více rozmnoží, může způsobit zpomalení nebo dokonce zastavení růstu. Tím se omezí listová plocha a v ní probíhající fotosyntéza, a slabé keře dokonce mohou odumřít. Zde je vidět poškození listu hálčivcem révovým:
Do téže skupiny patří další škůdce, zvaný vlnovník révový (Colomerus vitis), který na listech svým sáním způsobuje tzv. plstnatost, což vypadá ještě hůře než kadeřavost. Vystouplé hrbolky na lícové straně listů mohou být zpočátku zbarvené do žluta nebo do červena (podle toho, zda jde o bílou či modrou odrůdu). Ze spodní strany je k vidění zvláštní plstnatý porost, který by někdo mohl považovat za plíseň. Jde však o vychlípeniny pokožkových buněk, zvané erineum, kterými buňky listů reagují na dráždivé sání tohoto roztoče. V erineu se vlnovník dále rozmnožuje, a pokud je jeho výskyt silný, listy se mohou úplně svinout, a tím pochopitelně přestávají plnit svou funkci. Na rozdíl od škůdce předchozího se tento většinou vyskytuje sporadicky. Dobrou zprávou je, že oběma škůdcům jejich vitalita dlouho nevydrží a už v srpnu zalézají k zimnímu spánku. Zde je vidět poškození vlnovníkem révovým na lícové straně listu:
A zde je vidět poškození vlnovníkem révovým na rubu listu:
Třetím záškodníkem z této skupiny na jaře se vyskytujících škůdců jsou svilušky, přesněji sviluška ovocná (Panonychus ulmi), případně sviluška chmelová (Tetranychus urticae). Svilušky, jak jinak, také sají na listech. (Ty pak bývají načervenalé, miskovitě se svinují nahoru, a zoubky na listech černají. Později celé listy žloutnou a usychají.) A také se jim líbí na květenstvích, která se pak dále nevyvíjejí a mohou zasych
Vyhnat mravence ze zahrady je poměrně velký problém, protože většina chemických přípravků, které by měli mravence vyhnat, nepomáhá. Posyp postiženého místa chloraminem, polití vroucí vodou s citronem anebo rybí tuk jsou prostředky, které mravence zaručeně z vaší zahrádky vyženou.
Dřepčíci
Dřepčíci jsou malí broučci, kteří mají velmi silné zadní nohy a dokáží skákat až metr daleko. Škodí převážně na jaře. Tento brouk přezimuje ve spadaném listí. Dřepčíci vyžírají do listů otvory a znemožňují jim provádět základní biologicko-chemické děje ovlivňující život rostliny. Škodí převážně na brukvovité zelenině, ředkvičkách, ředkvích, křenu, mangoldu, kapustě, kedlubnech, někdy i balkónových rostlinách. Sbírání brouků na jaře je málo účinné, proto je vhodné použití přípravku Decis EW 50 (0,03 %), Karate 2,5 WG (0,08 %) nebo Zolone 35 EC (0,25 %).
Krtek obecný
Krtek obecný je malé černé zvířátko, které způsobuje na našich zahrádkách velmi značné škody. Pokud se ho budete snažit vypudit, nezapomeňte na to, že je chráněný. Velmi známým způsobem, jak se jej můžete zbavit, je použít větrný odháněč, jenž si můžete jednoduše sami vyrobit. Postačí, když tenkou železnou tyč zastrčíte do země a nasadíte na ni hrdlem PET láhev. Z boku láhve na několika místech pomocí nože naříznete a ohnete konce, abyste získali „větrný mlýnek“. Láhev se díky poryvům větru točí, tře se o tyč a tou se zvuk dostává až do země.
Mšice
Mšice je nejčastěji se vyskytujícím rostlinným škůdcem. Napadá téměř všechny druhy květin, rychle se množí a přenáší různé choroby. Boj s nimi není jednoduchý, neboť časem se stávají vůči chemickým postřikům imunní. Jak tedy tyto škůdce zlikvidovat? Účinně se mšicí zbavíte s pomocí žlutých lepových desek, které rozvěsíte na napadené rostliny. Tyto desky lze zakoupit v každém větším zahradnictví.
Hlemýždi a šneci
Hlemýždi a šneci, i když se to nezdá, dokáží v zahradě udělat velké škody. Okousávají klíčky, stonky, lodyhy, plody, hlízy, dužnaté kořeny a listy. Nejhorší jsou škody na mladých klíčících rostlinách, které tato zahradní škodlivá zvířátka způsobují. Jak se proti nim bránit? Bohužel jediným řešením je ruční sběr. Ve večerních hodinách je dobré slimáky a šneky posbírat a zlikvidovat (pomocí hrstky soli).
Z ostatních druhů, které vyžadují polostín, jsou asi nejznámější a nejoblíbenější žumen, klívie, fíkus, araukárie, kořenokvětka a zamiokulkas.
Žumen (Cissus)
Tato australská stálezelená popínavá rostlina je blízkou příbuznou révy. Má vejčité zubovité listy a svých opor se drží vidlicovitými úponky. Žumen se bohatě a rychle rozrůstá. Může se pnout po tyčích, po silném provazu zavěšeném od stropu, po zábradlí schodiště, zkrátka všude, kde chcete oživit trochu tmavší zákoutí sytou zelení. Žumen lze pěstovat i v závěsných nádobách, pak se výhony budou spouštět k zemi.
Žumen nesnáší přímé slunce, bujně roste při normální pokojové teplotě, v zimě je však nutné zajistit teplotu minimálně 12 stupňů Celsia. V době vegetace zalévejte mírně a jednou za dva týdny přihnojujte standardním tekutým hnojivem. V zimě zálivku omezte. Rostlině se dobře daří v suchém vzduchu, pěstujete-li ji však v teplém pokoji, bude potřebovat zvýšenou vlhkost.
Tuhé, řemenité listy klívie rostou ve dvou řadách ze ztluštělé báze (podobně jako pórek). Velmi časně zjara je možné vidět bledé květenství schované v záhybu listů, mírně odkloněné od středu, které pomalu roste na tlustém stvolu. Na jeho vrcholku se nachází asi dvacet jasně oranžových trubkovitých květů. Občas se vyskytují variety zbarvené žlutě nebo meruňkově (viz níže odkaz na fotogalerii).
Klívii pěstujte v polostínu, ale bude-li mít málo světla, nepokvete. V době vegetace jí vyhovuje normální pokojová teplota. Koncem podzimu klívii přemístěte na chladnější stanoviště, optimální teplota by se během letního odpočinku měla pohybovat okolo 10 stupňů Celsia. Tento odpočinek je nezbytný, má-li rostlina příštím rokem opět vykvést. Klívie dobře snáší suchý vzduch a nevyžaduje zvláštní zvlhčování. Od okamžiku, kdy se v záhybu listů objeví květenství, až do podzimu rostlinu vydatně zalévejte tak, aby zemina byla stále mírně vlhká. V tomto období také dvakrát měsíčně aplikujte standardní tekuté hnojivo. Na konci podzimu přestaňte zalévat i hnojit a zeminu ponechte zcela suchou až do časného jara, kdy začne klívie nakvétat. Pak zase pozvolna začněte s normální zálivkou. Klívie vytváří četné dužnaté kořeny, které se s jejím růstem začnou vynořovat na povrch zeminy. Pokvete nejlépe, bude-li mít tyto kořeny stlačené, a přesazovat byste ji měli, jen pokud je to nevyhnutelné. Při přesazování odstraňte odnože a zasaďte je odděleně, jestliže již mají viditelné kořeny.
Zde se můžete sami přesvědčit, jak krásná tato pokojová rostlina může být: klívie foto.
V dnešní době jsme přeci jen o trochu dále. Jateční zvíře prochází při porážce důkladnou veterinární kontrolou a zdravotní rizika spojená s konzumací jeho masa jsou naprosto minimální. Pokud tedy zakoupíte maso z prověřeného zdroje, nemusíte mít obavu a můžete si tatarský biftek v konzistenci namletého masa s klidným srdcem dopřát. Protože se jedná o tepelně neupravené maso a vejce, existuje možné, ač vzácné riziko přenosu některých parazitárních onemocnění, jako je trichinelóza, cysticerkóza nebo echinokokóza.
Trichinelóza je parazitární onemocnění zvířat a člověka způsobené hlísticí rodu Trichinella a charakteristické tvorbou kapsul v kosterní svalovině. Trichinelóza patří mezi bolestivá onemocnění a představuje jedno z nejobávanějších lidských utrpení. V případě těžké infekce (2 % případů) může být i smrtelné. V České republice se vyskytuje jen ojediněle, nejvyšší výskyt byl hlášen v roce 1985, a to 7 případů. Příčinou onemocnění je parazit Trichinella spiralis (svalovec stočený). Onemocnění není nakažlivé. Lidé onemocní po konzumaci syrového nebo nedostatečně uvařeného masa (zvláště vepřového), které obsahuje cysty červů T. spiralis.
Cysticerkóza je onemocnění vyvolané tasemnicí dlouhočlennou nebo tasemnicí vepřovou. Tento parazit se obvykle usídlí v tenkém střevě člověka, kde se jeho přítomnost projevuje bolestí břicha, slabostí, úbytkem hmotnosti a nechutenstvím. Ve výjimečných případech po požití larválního stadia tasemnice (uhru) larvy pronikají z trávicího systému do svalů, plic, srdce, podkoží, očí a do mozku. Přítomnost larev na různých místech organismu vyvolá bolesti svalů, celkovou slabost, horečku, křeče, poruchy zraku a psychické poruchy. Může vést k rozvoji meningitidy a encefalitidy. Ložiska v mozku jsou zdrojem epilepsie. Tasemnice je plochý červ, který může v člověku dorůst až 18 metrů, dokonce i více. Konečným hostitelem je člověk. Tasemnice ale potřebuje část života prožít v těle zvířete, nejčastěji prasat či skotu, která se nakazí z jídla. Nedostatečně tepelně upraveným masem pak parazita dostane člověk. Že došlo k nákaze, se pozná podle nevolnosti, bolení břicha a hubnutí. Tasemnice ubírá člověku živiny z potravy. Inkubační doba tasemnice je 3 měsíce. Tasemnice bezbranná, pocházející z hovězího masa, se liší se od té, která žije ve vepřovém, tím, že nemá háčky na hlavičce, dá se tedy snáz vypudit. Současný poměrně větší počet nakažených je u nás raritou. Její výskyt totiž klesá, v roce 1993 bylo zaznamenáno 93 případů, před rokem jen 6. Jestli máte tasemnici, zjistíte prohlédnutím stolice, zda v ní nejsou bílé centimetrové ploché články.
Číslování domů slouží k evidenci a identifikaci staveb. Kromě toho, aby vás našla pošťačka, jsou výbornou pomůckou pro tvorbu digitálních map. Zapisují se také do katastru nemovitostí, kde přesně vymezují nemovitý majetek. Dle občanského zákoníku je nemovitost pozemek nebo stavba spojená se zemí pevným základem, jde obvykle o velmi hodnotný majetek.
Domům byla přidělena čísla popisná už za dob Marie Terezie, konkrétně roku 1770. Vojska procházela ulice většinou po směru hodinových ručiček, od těch nejvýznamnějších budov. Bez řádného označování domů se společnost neobejde. To si lidé uvědomili již v dávné minulosti, a tak se tento číselný systém rozvíjí již od svého zrodu v druhé polovině 18. století. Ještě předtím se domy značily a popisovaly jménem rodiny, která v nich žila, nebo podle nejvýraznějšího stavebního prvku dané budovy.
Popisné číslo dům popisuje, je tedy v dané obci jedinečné. Je to obvykle to delší číslo na domě, někdy až pětimístné. Přiděluje se po kolaudaci stavby a je podmínkou pro zápis v katastru nemovitostí.
Číslo popisné se změní jen při změně katastrálních hranic a prakticky vzniká a zaniká s existencí nemovitosti. Vznikne-li na místě zaniklého či zbořeného domu nová stavba, dostane také nové číslo popisné. Čím je nemovitost novější, tím je číslo popisné vyšší. Má-li dům více vchodů, bude mít i více popisných čísel, pro každý vchod zvlášť. Je zvykem, že se uvádí před lomítkem, obvykle to bývá to vyšší ze dvou čísel označujících nějaký dům. Popisné číslo má většinou podobu červené tabulky a bílých číslic, ale není to podmínkou. V dnešní době musí být ze zákona každá budova označena popisným číslem.
Na tabulce s číslem popisným jsou někdy uvedeny další údaje. Na starších tabulkách se v některých obcích uvádělo římským číslem označení části obce. V některých obcích je zvykem uvádět na tabulce i název obce, v Praze nejčastěji název katastrálního území a městského obvodu.
Orientační číslo slouží k orientaci. Je jedinečné v rámci jedné ulice, v obci se však může opakovat. Orientuje dům směrem k ulici, ulicím či náměstí, a tak, má-li stěny do více směrů (ulic), má i více orientačních čísel. Orientační číslo nemusíme najít v každé obci a někdy ho nahrazuje například písmeno. Orientační čísla většinou vzrůstají od středu obce k jejím okrajům a číslování se dělí na liché (vlevo) a sudé (vpravo). Orientační číslo souvisí s ulicí nebo veřejným prostranstvím, často se lze setkat i s tím, že je doplněno písmenem, aby byla usnadněna orientace, zvláště když se jedná o trakty a další složitější rozmístění budov. Díky or
Kromě našich plžů se na škodách na zahradních i polních kulturách začíná podílet i plzák španělský. V některých oblastech České republiky se v důsledku vlhkého počasí v průběhu několika minulých let objevil silný výskyt slimáků, kteří způsobují výrazné škody v porostech ozimé řepky, lokálně bylo zaznamenáváno i poškození vzcházejících porostů ozimých obilnin a cukrovky i máku. Příčiny tohoto rozšíření se dávají do souvislosti s mírnými zimami a chladnými a vlhkými jary a rovněž se zjednodušením osevních postupů a změnou agrotechniky – s bezorebními technologiemi zpracování půdy a uváděním půdy do klidu. Podle názoru některých odborníků se na něm podílí i nevhodné používání neselektivních insekticidů, které hubí střevlíky a další přirozené nepřátele slimáků.
Na polích škodí převážně slimáčci rodu Deroceras (s dýchacím otvorem v zadní části pláště), délka jejich těla nepřesahuje 6 cm. Většinou se jedná o 2 druhy slimáků, a to o slimáčka síťkovaného (Deroceras reticulatum) a slimáčka polního (Deroceras agreste), ale zejména na okrajích pozemků se mohou vyskytovat i další druhy, jako například slimáček hladký (Deroceras leave) z rodu Arion (s dýchacím otvorem v přední části pláště), plzák zahradní, lesní a žíhaný, a v poslední době v ozimé řepce též plzák španělský (Arion lusitanicus).
Plzák španělský (Arion lusitanicus), nazývaný také portugalský, lusitanský, případně rezavý, patří do čeledi plzákovitých (Arionidae) a dostal se do České republiky z jižní Evropy. Původně se vyskytoval na Pyrenejském poloostrově, v západní Francii a Anglii. Přibližně před 50 lety se začal šířit za hranice svého původního výskytu. V Česku byl poprvé spolehlivě pozorován na začátku 90. let minulého století. V celé Evropě se jedná o historicky nejvýznamnějšího a nejproblematičtějšího škůdce mezi plži vůbec.
Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8–12 cm, a je tak druhým největším plzákem z osmi našich druhů čeledi Arionidae. Tělo má zavalité, schopné se polokulovitě stahovat. Zadní konec nohy je zaoblený. V dospělosti má jeho zbarvení různé odstíny v oranžovohnědé škále. Díky barevné kombinaci působí zbarvení plzáka španělského jakýmsi špinavým dojmem. Právě svou velikostí a barvou se může v dospělosti často velmi podobat našemu původnímu plzáku lesnímu (Arion rufus). Ten však dorůstá větší velikosti (12–15 cm) a jeho zbarvení se pohybuje v rozmezí oranžové, cihlově až sytě červené. Hlavním a jednoznačným rozdílem je vybarvení mladých jedinců přibližně do velikosti 3 cm. U plzáka španělského jsou mláďata pestře zbarvená v odstínech žluté až hnědé
Červotoč je velmi zákeřný hmyz, kterému zachutná snad vše, v čem je alespoň kousek dřeva. Může jít o zahradní nábytek, dřevěné balkony, parapety, interiérový nábytek, trámy či celé stavby. Nebezpeční nejsou jen dospělí jedinci, ale především larvy, které se dřevem prokousávají skrz naskrz až do slabé vrstvy pod povrchem. Postupně tak dřevo rozruší natolik, že se z něj stane drolící se „perník“. Na povrchu se však objevují jen takzvané výletové chodbičky, které prokousal již dospělý hmyz. Jakmile se tyto otvory objeví, znamená to, že byla destrukce materiálu dokončena. Skutečný rozsah poškození dřeva však není na první pohled patrný.
Červotoči jsou malí či středně velcí brouci s protáhlým válcovitým a svrchu zploštělým tělem. Mají 8- až 11článková tykadla a tmavohnědé nebo načervenalé zbarvení těla. Larvy jsou bílé a srpovitě ohnuté. Téměř všichni dřevokazní červotoči se řadí do podčeledi Anobiidae, která se dále dělí na 8 rodů a ty následně na několik desítek druhů. K těm nejčastějším druhům u nás řadíme červotoče proužkovaného a umrlčího. Jednotlivé druhy se mohou lišit podle toho, jestli napadají čerstvé, nebo už zabudované dřevo, zda dávají přednost jehličnanům, či ovocným stromům. Dřevokazný hmyz potřebuje k životu dřevo o vlhkosti nejméně 10 % a nejvíce 80 %.
Brouci se po vylíhnutí z kukly dokážou prokousat vším možným, dokonce i obaly potravin z papíru, plastu či hliníkovou fólií. Dospělý brouk nepřijímá potravu, škodí jen larva, která se živí všemi produkty, které obsahují škroby. Konkrétně to znamená, že larvy požírají staré pečivo, nudle, rýži, těstoviny, sušenky, polévkové kostky, psí suchary, papír, sušené rostliny, kůži a podobně. Larva vydrží hladovět až 8 dnů, zatímco dospělý brouk potravu nepřijímá vůbec. Některé druhy červotočů požírají dřevo, ale nikoliv čerstvé, nýbrž dřevo zabudované ve stavbě již několik let. Usídlují se na střešních trámech, v podlahových prknech, požírají konce trámů v místě uložení do venkovních stěn. Nejvíce napadají dřevo, které je vystaveno silným mrazům.
Červotoč pronikavý
Červotoč pronikavý je 2,5 až 5 mm dlouhý hnědý až tmavohnědý brouk. K hromadnému rojení brouků dochází v dubnu až červenci. Brouci jsou patrioti, většina z nich zůstává na místě, kde se vylíhli, nebo alespoň poblíž. Samička brouka klade obvykle do starých výletových otvorů, štěrbin ve dřevě, nebo na rovný, ale drsný povrch asi kolem čtyřiceti vajíček.
Patří k obávaným škůdcům veškerého zpracovaného dřeva. Brouci se objevují v létě, samičky kladou do míst, kde se vyvinula předchozí generace. Mimo lidská obydlí se vyvíjí v suchém jehličnatém i listnatém dřevě.
Jenže kosové jsou snad ještě vynalézavější než špačci a i přes síťku jednotlivé bobulky rozklovávají a hodují tak přímo na keřích. I když kombinujeme všechny metody, musíme se smířit s tím, že nějaké ztráty budou. Vraťme se ale na začátek. Minule jsme začali velké téma: zakládání vinice.
Ano, věnovali jsme pozornost klimatickým, stanovištním a půdním podmínkám, ve kterých se révě daří. Pokud jsme si jisti, že tomu tak bude i na našem stanovišti, je potřeba si připravit půdu.
Profesionální vinohradníci si nejprve nechají provést rozbory půd, aby zjistili, co je v půdě v nadbytku, co chybí a co je potřeba přidat. Pedologové, specialisté na zemědělské půdy, vyjadřují množství živin v půdách ve speciálních jednotkách, označovaných ppm, což je počet miligramů té které živiny v jednom kilogramu půdy. Výsledky rozborů tedy zahrnují čísla vyjadřující množství jednotlivých živin právě v ppm. Vinohradník, který chce založit novou vinici, kromě výsledků půdních rozborů potřebuje vědět, jaký půdní druh na své budoucí vinici má a také, kolik procent jílu je v půdě obsaženo. Tyto informace se porovnávají s hodnotami živin, které by v nově zakládané vinici být měly, a pokud v půdě chybí, je nutné tyto živiny ve správném množství do půdy dodat.
Každá živina se v půdě chová jinak. Každý, i začínající zahrádkář ví, že problematický je dusík. Dusík, pokud je dodán například ve formě ledku, v půdě dlouho nevydrží, vyplavuje se. Ostatní formy dusíkatých hnojiv se s časem na ledkovou formu přeměňují (říkáme tomu mineralizace), takže lze obecně říci, že dusíkem nelze hnojit do zásoby. Jedna možnost však existuje. Používala se po řadu předchozích století, v dobách, kdy neexistoval chemický průmysl a průmyslová hnojiva. Naši předkové totiž měli pro pole i pro vinice jen jediné hnojivo, a to hnůj od vlastního dobytka. Dnes můžeme používat nepřeberné množství druhů průmyslových hnojiv, včetně průmyslově vyráběných hnojiv organických.
Myslíte takové ty granule vyrobené z koňského hnoje nebo ze slepičinců?
Třeba, do některých se taky přidává rašelina nebo jiný odpad – drcený biomateriál. Označují se také jako biokomposty.
Drobný pěstitel si vystačí s vlastním kompostem, často obohaceným hnojem domácích zvířat, která chová. Další elegantní možností, jak získat organické hnojivo je tzv. „zelené hnojení“, což jistě každý zahrádkář zná. Důležité je, aby směska na zelené hnojení obsahovala rostliny vytvářející dostatek biohmoty a také rostliny z čeledi bobovitých. Ty totiž žijí v blízkých přátelských vztazích s nitrifikačními bakteriemi, které umí zpracovávat vzdušný dusík z půdního vzduchu. Směska se vysévá obvykle v polovině vegetace, seká se
Můžeme révě v době zrání nějak napomoci, aby výsledná kvalita hroznů odpovídala našim představám?
Kromě prací, kterými jsme k tomuto cíli přispěli v předchozích měsících, se zmíním ještě o jednom zásahu, ke kterému se někteří pěstitelé mohou stavět i odmítavě. Označuje se jako: „redukce hroznů“ a jde při tom o to, že se keřům část budoucí sklizně odebere a veškeré vznikající asimiláty pak proudí do zbývajících hroznů. Jsou různé názory na termín, kdy k tomuto kroku přistoupit. Redukovat hrozny lze po odkvětu. Důsledkem toho budou husté hrozny s velkými bobulemi, ale kvalita se tím příliš nezvýší. Proto se doporučuje toto patření provádět v době, kdy bobule rostou nebo dokončují svůj růst, tedy od fenofáze zavěšování hroznů do zaměkání. Nejčastěji se redukuje před začátkem zaměkání.
Myslím, že mnoho začínajících malopěstitelů se teď zděsilo, a tak i za ně pokládám otázku: Chcete říci, že se hrozny vystříhají a vyhodí?
Ano. Účelem toho zásahu je zlepšení kvality hroznů, především vyšší cukernatost, také tvorba přiměřeného množství kyselin a aromatických látek. Redukce hroznů zároveň podporuje kvalitu dozrávání hroznů a potlačuje nejen negativní vliv vysokých výnosů na kvalitu vína, ale i na kondici révového keře v dalších letech. Rozhodnutí, zda přistoupit k tomuto kroku, představuje však pro řadu vinařů dilema: „Celý rok se o vinici pečlivě starám a teď mám část úrody zahodit?“ Znám vinaře, kteří toto opatření jednoznačně zavrhují. A znám i ty, pro které se redukce hroznů už stala jednou z běžně prováděných prací za zelena. Zvláště tam, kde si konkurují nejen pěstitelé, ale i výrobci vín z řad malovinařů. Pokud máte kolem sebe řadu konkurentů a chcete-li prodat vše, co ve sklepě máte, musíte nabízet kvalitu. A to už se naučili i malí výrobci vín.
Když se od filozofování vrátím k onomu zásahu, je potřebné dodat, že dobrý výsledek přinese nejen zvolení správného termínu, ale i míra, do jaké se redukce provede. To je velmi ošemetné rozhodnutí a vyžaduje předchozí zkušenost. Na toto téma byla zpracována řada výzkumných prací a nelze říci, že existuje jednoznačné stanovisko.
Způsoby, jak hrozny odstranit, jsou v podstatě dva. Jedním z nich je půlení hroznů, kdy se nůžkami přestřihne hrozen v polovině, či lépe řečeno, odstraní se spodní část hroznu, kde bobule často vyzrávají hůře než na horní polovině. Tento zásah je náročný časově, protože na přepůlení hroznu potřebujete víc času než na jeho úplné odstranění. Úplné odstranění některých hroznů, to je ten druhý způsob redukování. Při něm se odstraňují celé hrozny, které vyrůstají jako třetí v pořadí na letorostu (počítáno od zdola). Někdy i hrozny druhé od shora; pak se na letorostu ponechá jen jeden, ten spodní.
Znamená to, že tentokrát odstřihujeme odshora?
Ano. Tak výrazná redukce se hodí pro keře, na kterých očekáváme velmi vysoké cukernatosti pro vína s vysokými přívlastky, jako jsou např. vína ledová, slámová nebo výběry z bobulí.
Papriky jsou náchylné k různým chorobám a škůdcům, které mohou významně ovlivnit jejich růst a výnos. Mezi běžné choroby patří bakteriální skvrnitost, houbové hniloby, jako je Phytophthora, a virové infekce, jako jsou viry mozaiky. Škůdci, jako jsou mšice, svilušky, třásněnky a nosatci paprikoví, mohou také způsobit škody tím, že se živí listy, stonky a plody.
Běžné nemoci
Bakteriální skvrnitost: Charakterizují ji malé, vodou nasáklé skvrny na listech, které zhnědnou se žlutými kruhy. Může také postihnout plody a způsobit léze a hnilobu.
Houbové hniloby (např. Phytophthora): Ty způsobují hnědé nebo černé léze na stoncích a kořenech, což vede k vadnutí a opadávání listů. Phytophthora může také postihnout plody a způsobit léze a hnilobu.
Viry mozaiky: Několik mozaikových virů (např. virus okurkové mozaiky) může infikovat papriky a způsobit deformované listy, zpomalený růst a skvrnité nebo zbarvené plody.
Plíseň okurková: Projevuje se jako bílý, práškovitý povlak na listech, stoncích a někdy i na plodech.
Hniloba stonků a plodů způsobená houbou: Houby jsou v půdě přítomné po celém světě. Většina z nich je neškodných, ale když je přítomna houba z rodu fusarium, tak to na paprikách způsobuje vadnutí, rakovinu stonků a hnilobu plodů.
Cerkosporová skvrnitost listů: Další houba Cercospora capsici, která se běžně vyskytuje v půdě. Na listech vytváří skvrny ve tvaru „žabího oka“, často během deštivého období.
Běžní škůdci
Mšice
Malý hmyz sající mízu, který se shlukuje na listech a stoncích a způsobuje deformaci listů, žloutnutí a šíření virů.
Roztoči
Drobné svilušky, které se živí rostlinnou mízou a způsobují žloutnutí a tečkování listů.
Třásněnky
Mohou způsobit značné škody tím, že se živí listy, květy a plody, což vede ke skvrnitosti, deformaci a snížení výnosů.
Nosatci
Dospělí jedinci a larvy se živí pupeny, květy a plody, což způsobuje jejich předčasné opadávání.
Hlístky
Larvy můry Noctua pronuba, které se živí mladými sazenicemi a odřezávají je u báze. Ve dne spí v půdě nebo pod listy a v noci se vylézají živit.
Bleší brouci
Malí brouci Alticini, kteří vytvářejí charakteristické kulaté nebo oválné dírky v listech paprik.
Pěstební postupy
Dobrá hygiena: Odstraňte a zničte napadené rostlinné zbytky, abyste zabránili šíření chorob.
Střídání plodin: Střídejte plodiny na své zahradě, abyste snížili hromadění půdních patogenů.
Správné rozestupy a cirkulace vzduchu: Dostatečné rozestupy mezi rostlinami mohou pomoci předcházet houbovým chorobám.