Dřevěný plot je v dnešní době relativně snadno dostupný. Navíc pro šikovného kutila s dostatkem času není žádný problém postavit si plot ze dřeva svépomocí. Jediné, co k tomu potřebuje, je materiál (dřevěné plotové sloupky, latě, tyčky, kotvicí a spojovací prvky...), nářadí (vrták do země, rýč, lopatu, kladivo, provázek...) a chuť do práce.
Hlavní materiál, který budeme potřebovat na stavbu tohoto plotu, je dřevo. Pokud se jedná o pohledové prvky, můžeme, nebo je spíše rozumnější použít hoblované dřevo. Výhodou hoblovaných dřev je kromě vzhledu i vyšší odolnost proti degradaci a menší spotřeba nátěru. Namísto dřevěných sloupků lze použít ocelové, které jsou sice náročnější na přípravu (musí se zabetonovat, navařit úchyty pro plotová pole), ale na druhou stranu oproti dřevu vydrží v exteriéru déle. Pokud nás po několika letech napadne změnit vzhled plotových polí, nebudeme mít problém s jejich demontáží a výměnou nebo přebarvením. Pokud chceme zachovat i sloupky dřevěné, můžeme použít ocelové patky do betonu. Ty osazujeme do betonu buď při zabetonování patek, nebo až dodatečně s kotvicími prvky (kotvy do betonu). Kotvicí a spojovací prvky, vruty, šrouby, hřebíky, volíme takové, které nekorodují (pozinkované). Případně nesmíme zapomenout na ochranné nátěry. Na ochranu dřeva můžeme použít Eternal, Woodex, Balakryl, Dixol, lazurovací laky, napouštěcí prostředky, vrchní krycí barvy. Dřevo je přírodní materiál, který je zapotřebí chránit před deštěm, degenerací, proti napadení dřevokaznými houbami a plísněmi. Na barvách nešetříme, pokud nechceme plot natírat každý rok.
V první řadě si nachystáme materiál. Jeho množství závisí na velikosti oplocovaného pozemku a typu plotu. Proto si vytvoříme plánek, na němž si vyznačíme části, které chceme oplotit, dále kde budou sloupky, branky, brány a jaká bude vzdálenost polí. Vymyslíme si vzhled plotu nebo se inspirujeme u jiných oplocených pozemků, kde plot již stojí. Co nás zajímá? Jaký účel má plot splňovat? Estetický, ochranný, jiný? Nezapomeneme na výšku plotu a prostup světla.
Materiál již máme. Na řadu přichází jeho opracování a zkrácení na požadovanou délku. Nachystáme si dřevěné kozy, abychom se nemuseli příliš ohýbat, a pustíme se do práce. S ruční pilou je krásná práce, ale vhodnější bude pila elektrická, se kterou zvládnete mnohem více práce. Při řezání zkracujeme nebo upravujeme více prken naráz.
Po nachystání sloupků, plotovek a dalších hranolů přichází na řadu úprava povrchů. A to buď nátěry, nebo opalováním (částí, které budou pod zemí). Nátěr radikálně zvýší životnost plotu! Nepodceňujte jej.
Postup výstavby – několik jednoduchých bodů, které je nutné při stavbě dřevěnéh
V naší poradně s názvem ČMELÁK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Čmelín nemám, ale mám dotaz. Před 14 dny se u nás v Ostravě na zahradě objevil čmelák, který vypadá jak by byl celý posypaný pylem. Začali jsme mu říkat špindíra. Dnes se objevilo více těchto čmeláků. Nezdá se mi to normální. Fotka čmeláka mi nešla vložit . Děkuji za odpověď jedné zvědavé ženské.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
To, co vidíte na čmelákovi, zřejmě není pyl, ale piliny. Někde poblíž je kus suchého dřeva, ve kterém si čmeláci hloubí chodbičky, kde pak přezimují. Vykutaný materiál jim ulpívá na jejich tělech a díky tomu vypadají, jako by byli zaprášení.
Když se podíváme do historie, uvidíme, že podobný způsob zahradničení je starý stovky let. Například v Anglii není pěstování zeleniny na vyvýšených záhonech vůbec ojedinělé. Ve Francii v období středověku dominovaly zvýšené záhony čtvercového typu. Příkladem je zrekonstruovaná středověká zahrada francouzského hradu Carcassonne, kde jsou užitkové záhony lemovány vyplétaným proutím. Lískové či vrbové proutí okolo záhonů se těšilo oblibě u mnoha klášterních zahrad Evropy. I samotní Číňané takto pěstují rostliny po několik staletí a mají k tomu hned několik důvodů.
Zelenina vysazená na zvýšených záhonech lépe prospívá, netrpí tolik škůdci, a především údržba je oproti konvenčnímu způsobu pěstování minimální. Při pěstování ve vyvýšených záhonech se zvyšuje úrodnost půdy, a tím pádem i výnos. Půda zde nezná půdní škraloup, není třeba na ni nikde šlapat jako u běžného užitkového záhonu a drží pěkně nakypřená. Kvalita půdy se jen lehce vylepšuje. Při samotném zakládání záhonů se na dno použije kompost a biologický materiál, z něhož rostliny následně čerpají potřebné živiny.
Na záhoně se díky tlení organického materiálu daří i rostlinám náročnějším na teplo, což je příznivé zejména v chladnějších oblastech naší republiky. Díky sedání vyvýšeného záhonu můžete každý rok doplnit nový kompost, který se postará o potřebné živiny. Takový záhon v létě sice více vysychá, ale tomu lze předejít použitím mulče („peřinka“ na záhon z organického materiálu – sláma, listí, kůra).
Pěstování ideálně vychází na dva tři řádky vedle sebe. Rostliny získávají více světla, vzájemně si nekonkurují a nedochází k oslabení a zmenšení prostředních rostlin. Při tradičním způsobu pěstování totiž bývají tyto rostliny oslabené a více náchylné k chorobám a škůdcům. Mimo jiné je zvýšení záhonů s mulčovanými cestičkami mezi záhony výbornou bariérou před slimáky. Tím, že mohou být rostliny sázeny nahusto, dochází k lepšímu zastínění půdy listy a zabrání se výparu.
Vyvýšený záhon se stane také zajímavým dekorativním prvkem zahrady. Může být vysoký třeba jen 10 cm, ale i 1 metr, vyvýšené záhony mohou být i stupňovité, ovšem široké by neměly být více než metr a půl (v závislosti na výšce – ty metr vysoké budou široké cca jen 1 metr), abychom všude snadno dosáhli.
Na jílovitých a poměrně vlhkých půdách je zvýšení záhonu ideálním řešením. Nedochází k zatopení a tvoření loužiček mezi rostlinami, hlavně v obdobích větších srážek a přívalových dešťů. Vyvýšený záhon můžeme umístit i ve svahu a vyřešit si tak problém, jak kvalitně zúrodnit a zpevnit svah na naší zahradě. Vytvořit jej lze dokonce i na betonu, poku
Nejčastějšími pergolami jsou pochopitelně pergoly dřevěné. Právě dřevo je ideálním materiálem na stavbu hned z několika důvodů. Jednak představuje ryze přírodní stavební materiál, jednak se s ním velmi dobře pracuje. Konstrukce pergoly ze dřeva se skládá z rámu, který je složen z několika trámů, jež jsou propleteny latěmi většinou o stejné délce. Právě rámy by měly být zkonstruovány jako první. Základem zahradní pergoly ze dřeva musí být betonové patky, na které budou upevněny nosné sloupy pergoly. Dřevo navíc patří mezi nejlevnější materiály. Nejméně vhodné je však dřevo smrkové, příliš se nehodí ani dřevo jedlové, které se při opracování štípe. Lepší je borovice, má však vyšší obsah smolných látek (roní pryskyřici až po opracování), modřín má dobrou odolnost proti povětrnostním vlivům, ale dřevo se často „trhá“. Z domácích listnáčů se na pergoly používá dřevo dubu nebo buku. V posledních letech přišlo do módy dřevo červeného (kanadského) cedru – má vysoký obsah pryskyřičných látek a nepotřebuje prakticky žádnou impregnaci proti hmyzu ani dřevokazným houbám a má dlouhou životnost. Montážní a spojovací prvky pergoly by měly být z nerez materiálu nebo povrchově dobře ošetřeného kovu. Jednotlivé prvky se vzájemně spojují vazbou, která musí být provedena přesně, aby do sebe prvky zapadaly a ve spárách se nedržela voda. Vazby jsou zpravidla doplněny i přibitím nebo přišroubováním prvku, a to nerezavějícími hřeby či vruty. V současné době se používají stále častěji kovové nerezavějící spojky.
Stavba pergoly klasickou cestou z cihel je mnohem náročnější, nicméně výsledek stojí rozhodně také zato. Samotné sloupky u těchto pergol je ideální obložit takzvanými zvonivkami. Jedná se o speciální pálené cihly, které jsou schopny odolat i mnohem silnějším povětrnostním vlivům. Jinak se také sloupky dají zhotovit z kamene, přičemž parametry sloupků z obou materiálů by měly být přibližně stejné. Zděné pergoly se velmi podobají menším zahradním domkům. Pokud je uzavřete, můžete do nich instalovat topení, které umožní zahradní posezení i za nepříznivého počasí. Zděné pergoly se střechou vás rovněž ochrání před deštěm.
Pergoly z kovu jsou spíše uměleckou záležitostí. Kov v upraveném stavu je sice k dostání, nicméně konstruování takovéto pergoly je spíše záležitostí architektů. Většinou je kovová pergola plná ornamentů a různých kovových ozdob. Nicméně stavba takovéto pergoly není nikterak levnou záležitostí. Hutní materiál je velmi drahý, obzvláště pokud se jedná o nějaký ušlechtilý kov.
Mnoho lidí si už ani neumí představit, že by žili jinde než v rodinném domě. Vyhovuje jim mít své soukromí, které neruší žádný hluk ze sousedních bytů. Spousta lidí také tvrdí, že právě šatna se zařizuje lépe v rodinném domě než v panelákovém bytě (což už dnes nemusí být pravda). Lidé se ale mohou do rodinných domů stěhovat dvěma způsoby. Buď si nechají rodinný dům přímo postavit podle jejich přání s tím, že zde se už v návrzích může počítat se šatnou, nebo se nastěhují do domu, který byl již dříve postaven, a oni se přizpůsobí rozložení jeho místností, nebo si místnosti upraví. V tom prvním případě kdy si člověk dům nechá postavit, už tedy může od začátku s šatnou počítat, to znamená, že pro ni může vymezit speciální místnost, nebo například počítat s větší ložnicí s tím, že u jedné stěny bude umístěná šatna. V případě, že se majitel rozhodne, že chce mít šatnu v oddělené místnosti, obvykle ale zároveň chce, aby vchod do této místnosti vedl z jeho ložnice. Bylo by velmi nepraktické mít například šatnu v přízemí, ale ložnici v patře. Oddělená šatna má tu výhodu, že opravdu poskytuje dostatek soukromí a zároveň k uskladnění mohou sloužit všechny čtyři stěny místnosti. I ve větších ložnicích, kde bude umístěná šatna přímo v místnosti, může ale šatna poskytovat dostatek soukromí, pokud se zvolí vhodné oddělení od zbytku ložnice, taková šatna ale obvykle poskytuje o něco méně úložného prostoru. V některých domech se dokonce s šatnami počítá do všech ložnic (včetně dětských pokojů, protože i děti mívají větší množství oblečení).
Šatna v samostatné místnosti
Šatna v samostatné místnosti může sloužit nejen jako „skladiště“ oblečení a módních doplňků, ale může být i klidnou oázou. Záleží na člověku, co vše si v takové šatně vytvoří. Pokud chce i v této místnosti ušetřit místo, může stěny obložit vestavěnými skříněmi, které bývají přehledné a mohou být i uzavíratelné, což je výhoda, protože pak se na oblečení nepráší. Uprostřed místnosti pak vznikne prostor, který může majiteli, nebo majitelce sloužit jako místo, kde si může sednout, zatímco bude rozjímat o tom, co si ten den má vzít na sebe. Vhodné je také alespoň jeden „němý sluha“, na nějž si budete odkládat oblečení, které jste měli ten den na sobě. Samozřejmě by tu neměl chybět také koš na prádlo, protože se jistě občas stane, že vytáhnete něco, co budete chtít raději přeprat. Také by taková místnost měla být vybavená žehličkou a žehlicím prknem, obzvlášť když součástí šatníků jsou šaty a košile, které občas potřebují „dožehlit“. V neposlední řadě zde musí být umístěné dostatečně velké a osvětlené zrcadlo. Důležité ale je, aby celá tato místnost byla dost
Nejlepší je používat čerstvý rostlinný materiál spíše než suchý. Sušené byliny poskytnout také trochu oleje, ale čerstvé ho mají více.
Rostlinný materiál sklízejte ráno, když zaschne rosa. Než začnete s výrobou, tak zlikvidujte všechny odumřelé, nemocné nebo napadené části bylin.
Budete potřebovat alespoň 3-4 kilogramy rostlinného materiálu. Z toho získáte několik mililitrů domácího esenciálního oleje. Při tom rovněž pochopíte, proč jsou esenciální oleje tak drahé.
Rostlinný materiál před vařením nasekejte na drobné kousky, to zvětší povrch zelené hmoty a možní uniknout většímu množství vonných olejů z rostliny.
Destilovaná voda je důležitá, protože voda z kohoutku může obsahovat bakterie nebo jiné nečistoty (chlór), které mohou zkazit vaše úsilí.
Jak si vyrobit vlastní šatnu v domě ale i v panelákovém bytu
Vlastní výroba šatny je z hlediska financí ta nejméně nákladná. Není třeba platit nikomu žádnou práci, jen se nakoupí potřebný materiál. Vzhledem k tomu, že řada lidí u samostatné a vlastníma rukama stavěné šatny nevyžaduje stavbu z masivního dřeva, tak i náklady na materiál nejsou tak vysoké. Do stavby šatny by se ale rozhodně neměl pouštět někdo, kdo ještě nikdy nic takového nedělal a celkově neumí se dřevem zacházet. Je třeba si uvědomit, že šatna (tím myšlené šatní skříně a jiná uložiště) musí často udržet velkou váhu a nesmí se ani při neodborné manipulaci převrátit. Proto je třeba vhodné se obrátit na někoho, kdo má už s něčím takovým zkušenosti.
Nejprve je nutné pořádně vyměřit prostor určený pro stavbu šatny a pak nakoupit potřebný materiál. Jako první se začíná vždycky od základních hranolů, které se přišroubují ke stropu a k podlaze. K těmto hranolům se pak budou postupně upevňovat jednotlivé části šatny.
Poté obvykle následuje montování jednotlivých příček, jejichž rozmístění si majitel sám rozvrhl. Při montování příček je důležité si uvědomit, že na ně se ještě pak připevní obkladové desky, takže je vždy lepší příčky montovat tak, aby vám později zajistili snadný přístup k připevnění obkladových desek. Pokud se rozhodnete vytvořit šatním skříňkám různá dvířka, je vždy dobré, aby byla jednoduchá na přimontování, a koupit kvalitní panty, na nichž dvířka k poličkám přiděláte. Pro šatnu je také důležité stanovit si už na začátku, jak bude vypadat vchod do šatny (čím bude tvořený). V některých bytech či domech je šatna součástí třeba nějaké chodby, a proto není možné z ní udělat uzavřený prostor, pokud je ale šatna vytvořená v místě, kde se dá oddělit od zbytku místnosti, tak se asi nejčastěji využívá oddělení šatny buď pomocí závěsů, zde stačí na strop přidělat garnýže, nebo jiný závěsný systém a je po problému. Další častou a velmi využívanou možností jsou posuvné dveře. Jejich instalace je totiž také jednoduchá, stačí přidělat kolejnice, po nichž budou dveře jezdit. S těmito dveřmi je ale třeba počítat již od začátku, aby se pro ně vytvořil dostatek prostoru mezi příčkami.
V únoru se pěstitelé věnovali správnému řezu révy, dnes jste zmínila některé tvary, jako například vertiko nebo jednoduchá záclona a minule při zastrkování výhonů nás zajímalo dvoudrátí. Ale ještě jsme nemluvili o drátěnkách jako takových.
To máte tedy pravdu. Vybudovat drátěnku je potřebné nejdéle v druhém roce po výsadbě, ale můžeme si o ní něco povědět už teď, i když založení vinice a vlastní výsadba nás teprve čeká. Na začátku našeho povídání jsem říkala, že réva je liána, proto potřebuje oporu. V šerém dávnověku, kdy révu ještě „nezotročoval“ člověk, protože réva je mnohem starší než lidstvo, si tato liána musela s oporou poradit sama. Vyřešila to tak, že „šplhala“ po kmenech až do korun stromů, kde bylo sluníčka dost a kde se jí líbilo. Dnes, kdy jsou vinice monokulturami, případně monokulturami s ozeleněním, révové keře nemají k dispozici žádné stromy, po kterých by mohly šplhat a na nichž by se mohly uchytit, a proto potřebují opěrné konstrukce. Několik století si naši předkové vystačili s tím, že na jaře ke každému keři zatloukli dřevěný kolík a k němu během vegetace vyvazovali ty výhony, které po vylámání na keři ponechali. Na podzim po sklizni a po opadu listí kolíky vytahali a uložili je na kraj vinice. Kdo nějaký kolík ukradl, aby si s ním zatopil, byl náležitě potrestán, jak se můžeme dočíst v tehdejších „legislativních“ předpisech, které pro vinice napsal císař a milovník vín Karel IV. Taková opěra keřům vedeným na hlavu stačila.
Dnes, když jsme postupně navrhli a začali využívat řadu způsobů vedení, už nám jen opěrné tyče nestačí, protože na keřích pěstujeme kmínky, na nich nařezáváme různými způsoby ramena s čípky a ve velkých výsadbách využíváme téměř výlučně jen tažně. Proto je potřeba, aby opěrné konstrukce byly složitější. Pro výsadby, ve kterých používáme traktory, je navíc nutné, abychom keře poněkud násilně formovali do víceméně „placatých tvarů“, aby se tam stroje s nářadím vešly. Proto dnešní drátěnky tvoří krajové a středové sloupky a mezi nimi jsou napjaté dráty. Samozřejmě, že počet a uspořádání systému drátů závisí na používaných pěstitelských tvarech, ale pro většinu tvarů se hodí kombinace dvou nebo jednoho spodního drátu, kterému či kterým se říká „vodící“ a dvou až tří dvoudrátí, do kterých se za vegetace zasunují přirůstající letorosty. Krajové sloupky nesou největší tíhu danou hmotností přibývající zelené hmoty, která často pronáší dráty. Ty se musejí čas od času napínat a tím by se časem mohly krajové sloupky zbortit, proto se ukotvují nebo musí být podepřeny vzpěrami. Středové sloupky se umísťují obvykle vždy mezi šestý až sedmý keř, případně mezi sedmý a&n
Plastové zahradní jezírko uložte přesně na místo určení, a to dnem vzhůru. Obrys jezírka si označte, dobře vám k tomu může posloužit písek, vápno či jiná sypká hmota, kterou máte po ruce. Pokud nemáte k dispozici sypký materiál, můžete použít například dřevěné kolíky. Obrys by měl být zhruba deset centimetrů od samotné nádoby. Můžete si vyznačit také jednotlivé hloubky nádrže, ale vzhledem k tomu, že vrchní ornici stejně musíte odstranit, je lepší nechat postupné značení na později.
Výkopové práce
Máte-li jezírko ohraničené, pak před sebou máte nejnáročnější fyzickou dřinu. Jestli si na to netroufáte, objednejte si techniku, která vám s výkopem pomůže. Výkop by měl být vybudován jen o pár centimetrů větší, než je tvar jezírka. Dodržujte postupné klesání, jednotlivé schody, zaoblení, snažte se být co nejpřesnější. Po dokončení výkopových prací ještě jednou vyzkoušejte, že vám jezírko do výkopu pasuje.
Začistění výkopu
Na dně výkopu ani na stranách nesmí zůstat žádná ostrá hrana, která by mohla hotovou nádrž poškodit. Dno připraveného výkopu vysypte vrstvou písku.
Usazení zahradního jezírka
Hotové zahradní jezírko vložte do připraveného a vysypaného výkopu. Pomocí vodováhy zkontrolujte, zda je jezírko uloženo v rovině, pokud by tomu tak nebylo, bude vám voda na jedné straně vytékat z jezírka a na druhé straně bude vidět jeho okraj. Jestliže se vám nepodařilo výkop připravit rovně, srovnejte ho pomocí dosypání písku na potřebnou stranu.
Napuštění zahradního jezírka
Protože jste si zvolili hotové zahradní jezírko, můžete v tuto chvíli začít s jeho napouštěním. Současně můžete začít se zasypáváním obvodu jezírka pískem či štěrkopískem, materiál postupně prolévejte vodou, aby se dostatečně udusal. U hlubších zahradních jezírek doporučuji, abyste si případnou dekoraci, kameny a další materiály, které chcete použít, umístili do jezírka včas, dokud na dno dosáhnete. Musíte však dávat pozor, aby proud z hadice vaši práci neporušil.
Dodělání zahradního jezírka
Teď už je vše jen na vaší fantazii. Zahradní jezírko a jeho blízké okolí doplňte kameny, rostlinami, rybami, filtrací, fontánou. Přesně tak, jak jste si to na samotném začátku vysnili. Jak se o takové jezírko v průběhu roku starat, jaké rostliny či ryby budou vhodné zrovna pro vaše jezírko, se dozvíte v dalších článcích.
Nejžádanější podlahou je v současnosti CV podlahovina, jinak řečeno, měkčené PVC. Přispívá k tomu i fakt, že na první pohled vypadá díky dokonalým imitacím jako přírodní materiál. PVC podlahy dostanete v různých šířkách (2m; 3m; 3,5m; 4m; 5m), díky čemuž minimalizujete odpad při pokládce, a víc nemusí v místnosti vznikat spoj a materiál není třeba nastavovat. V případě, že toužíte po dřevěné podlaze, ale řešíte problém možného poničení, zvolte raději takzvané vinylové dílce, což je odolné PVC dodávané v páscích. Nabízí se v imitaci dřeva, dlažby a kamene, a to v různých formátech. PVC podlahu lze čistit ručně i strojově, vždy však používejte neutrální čisticí prostředky bez konzervačních látek, určené pro ošetření podlahovin s PUR, tím zabráníte tvorbě nepěkných šmouh a zašednutí povrchu. Doma si vystačíte s vysavačem a mopem. Vysátou zem stačí vytřít a nechat zaschnout. V komerčních prostorech spíše využijete rotační čisticí stroje.
Výrobci se předhánějí v ergonomickém tvaru držadel s pružným a neklouzavým obložením, z nichž jedno mívá integrovaný spínač v dosahu prstu. Výškové nastavení se provádí nejprve nahrubo aretační pákou, poté se doladí obvykle s přesností 0,1 mm točítkem šroubového mechanismu podle stupnice s noniem (pomocným měřítkem k určování desetin a menších zlomků dílků hlavního měřítka). Dražší frézky umožňují předprogramovat i několik pozic hloubky záběru pomocí revolverově otočných dorazů.
Na saních nechybí paralelní vodítka, do kterých lze nasadit kolík s hrotem, kolem něhož se frézka otáčí jako na bezpečném kružidlu. Poloměr kružnice je omezen délkou ramen vodítka. V příslušenství obvykle nechybí i prodlužovací tyče, umožňující jít s frézovaným kruhem či obloukem až do poloměru 85 cm.
Dobré kompaktní frézce v ceně od 3 000 do 5 000 Kč by neměla chybět jednoduchá aretace tlačítkem nebo páčkou, aby výměnu nástroje bylo možné provést prostým pootočením klíče, a rovněž průhledný ochranný štít kolem prostoru nástroje s hrdlem pro připojení odsávací hadice běžného vysavače. Vodicí sloupky kvůli hladkému, ale přesnému pohybu bývají chráněny pryžovými nebo plastovými manžetami. Přednost dejte frézkám s výměnnou kabelovou zástrčkou (takzvaný plug-it), která umožňuje pohotově měnit různě dlouhé přípojné kabely.
Některé frézky nabízejí i možnost osvětlení místa řezu integrovaným LED svítidlem. Značkové frézky (Bosch, Black&Decker, Narex, Metabo, Skil a jiné) pamatují na možnost upnutí frézky v obrácené poloze do univerzálního pracovního stolu sloužícího i pro kotoučové a přímočaré pily. Na nástroji vyčnívajícím z jeho pracovní roviny vzhůru pak lze kreativně opracovávat menší kusy dřeva a materiálů (například samorostů), které udržíme v rukou.
Kvalita výsledku frézování horní frézkou hodně závisí nejen na kvalitě horní frézky a frézy samotné, ale i na směru frézování. Některé studie upozorňují na lepší jakost obrobené plochy při sousledném frézování v porovnání s frézováním nesousledným. Rozdíl ve výšce kinematických nerovností u obou způsobů je však tak malý, že je z praktického hlediska zanedbatelný. Pro jakost obrobené plochy jsou ale rozhodující vytrhané svazky vláken. Při sousledném frézování je tříska na počátku záběru podepřena obrobkem a záběr se dokončuje při malé tloušťce třísky. Proto lze u tupějších nástrojů očekávat menší vytrhání povrchu obrobku, značně však přitom záleží na průběhu dřevních vláken.
Sousledné frézování má také vážné nevýhody, které brání jeho rozšíření. Je to především odlišné působení řezných sil, kdy dochází ke „vtahování“ nástroje do řezu (záporná podávací sí
Čmeláci ve střední a severní Evropě žijí v jednoletých společenstvích. Hnízda si budují buď na povrchu v suchém listí, suché trávě nebo nahromaděném mechu, v kouskách materiálu držícího teplo v senících, v úžlabích trámů, nebo pod zemí. Milují opuštěné díry myší a dalších drobných savců. Občas můžeme narazit na čmeláčí hnízdo i ve stelivu prázdné ptačí budky nebo veverčím hnízdě, které už veverka nepoužívá.
Každý podzim vymřou všechny staré matky-královny, dělnice a samečci-trubci. Mladé čmeláčí matky jsou předtím trubci oplozeny a před příchodem zimy se zavrtají do země. Zahrabané v zemi nebo v hromadě listí přečkají zimu. Tu přečká jen asi 10–20 % na podzim vylíhlých mladých matek-královen. Na jaře mladé královny vylézají ze země (podle druhu březen–květen) a hledají útočiště pro založení rodu.
V této době létá královna nízko při zemi nebo při zdech domů a jiných stavebních konstrukcí a hledá vhodné chráněné místo s dostatkem izolačního materiálu, do kterého by mohla uložit první plodové buňky. Samička je v tuto chvíli na všechno sama. Musí najít vhodné místo ke hnízdění, postavit buňky, přinášet a shromažďovat potravu a odchovat první dělnice. Hnízdní materiál ve vybraném hnízdě si matka upraví pro svou potřebu, ale bohužel není schopna si takový materiál obstarat a nanosit do hnízda. Mnohá královna proto vhodný útulek pro hnízdo vůbec nenajde. Pokud najde špatné místo, které třeba promokne, hnízdo po pohromě opustí, a buď zahyne, nebo se pokusí vniknout do již založeného hnízda jiné královny, kde však jedna z nich bývá vyhnána nebo zabita. Totéž se stane, když plod matce zmrzne. Bohužel matka není schopna ve svém nebo cizím hnízdě znovu vytvořit opakované úvodní buňky k založení rodu, a proto je její prvotní výběr a dostatek hnízdních možností kriticky důležitý.
Když si královna vybere hnízdo, první den často vyletuje a seznamuje se s okolím. V dalších několika dnech vypocuje z těla vosk pro stavbu svého zásobovacího kalíšku a první plodové buňky. Přitom vylétá za potravou pro sebe jen několikrát denně na 10–40 minut. Do plodové buňky naklade 6–10 vajíček, která vlastním tělem trvale zahřívá na nutnou teplotu 29–30 °C. Přibližně za 4 dny se z vajíček vylíhnou larvičky, stále se zdržující v buňce, které matka krmí přinášeným a nashromážděným nektarem a pylem. Když larvičky dorostou, upředou si samostatné voskové kokony, v nichž dochází už bez krmení královnou k přeměně larev v čmeláky – zprvu pouze dělnice, a to velmi malé. K zrození dělnic od nakladení vajíček dochází podle okolností za 3–4 týdny. Dělnice hned několik dnů po narození
Keramzitbeton patří do kategorie lehčených betonů. Zachovává si veškeré příznivé vlastnosti „obyčejného” betonu, ale má i něco navíc:
nižší hmotnost – je cca 1,5–3x lehčí než normální beton, proto se ve velkém používá při rekonstrukcích, nepřetěžuje totiž tolik stávající konstrukce;
tepelná izolace – správně použité stavební prvky z keramzitbetonu samostatně dostačují jako tepelná izolace, takže do ní nemusíte posléze investovat další peníze;
zachování odolnosti proti nepříznivým vlivům prostředí.
Keramzit je moderní materiál, který v přírodě nenajdete – vyrábí se ze speciálních cypřišových jílů. Vypaluje se ve speciálních pecích za vysokých teplot a jeho konečná podoba jsou malé valouny (podobné například dekorativnímu štěrku) ve hnědé, hnědočervené a méně často hnědošedé barvě.
Keramzit je vysoce odolný proti jakémukoli mechanickému namáhání či poškození. Tento materiál vzniká při teplotách nad 1 000 °C a minimálně do stejných teplot na něj žár nemá žádný vliv. Byť je keramzit uměle vyrobeným materiálem, jeho složení je ryze přírodní – může se tak samovolně rozkládat v přírodě nebo snadno recyklovat. Keramzit úspěšně nahrazuje jiné tepelné materiály.
Tepelně izolační panely jsou vyrobeny z polyizokyanurátové pěny PIR vypěněné mezi dvě vrstvy papírové vložky opatřené z vnější strany hliníkovým povlakem. Jde o moderní, účinné a spolehlivé řešení zateplení šikmých střech, zajišťující optimální splnění stavebně fyzikálních požadavků na tepelnou ochranu a ochranu proti kondenzaci.
Panely jsou vyrobeny z materiálu, jehož součinitel tepelné vodivosti je pouze 0,023 W/mK. To znamená, že pro dosažení požadovaného parametru tepelného odporu je potřeba podstatně menší tloušťka izolantu.
Panely se svou objemovou hmotností 30 kg/m3 patří mezi nejlehčí izolační materiály používané ve stavebnictví. Nízká hmotnost následně znamená snadnou manipulaci a zároveň minimální zatížení stavebních konstrukcí.
Panely se montují z vnější strany nosné konstrukce na bednění, případně i bez bednění. Kotví se pomocí systémových šroubů přímo do nosné konstrukce. Snadno se dělí ruční pilkou a po montáži jsou pochůzí. Montáž je snadná, rychlá a panely bezprostředně po montáži chrání vnitřní prostor stavby před vnikáním srážkové vody.
Panely se kladou v nepřerušované vrstvě nad nosnou konstrukcí a jsou opatřeny drážkou, což významným způsobem eliminuje vznik tepelných mostů. Použitý materiál je zárukou efektivního dlouhodobého fungování tepelné izolace bez rizika zhoršování tepelně-technických parametrů. Materiál nesublimuje ani nehrozí jeho degradace vlivem vyfoukání jeho částí.
Tento způsob zateplení umožňuje v interiéru přiznat dřevěné prvky krovu. Tím je dán prostor pro zajímavé architektonické řešení podkroví, jehož světlá výška navíc není snížená. Užití izolačních panelů Izopir vám tak dává větší prostor pro život i pro uplatnění vašich představ o moderním bydlení.
Nevýhody:
Je to dražší izolace než minerální vata, oproti tomu však nemusíte dělat v interiéru podhled, čímž značně ušetříte.
Je potřeba dobře vybrat firmu, která s tím má zkušenosti, a zaměřit se hlavně na detaily. Není to jen o skládání panelů do sebe.
Výhody:
Celková izolovaná plocha v jednom provedení, nenarušená krokvemi a jinými konstrukcemi.
Nemusíte dělat v interiéru zavěšený podhled či jinou stropní podhledovou konstrukci.
Z interiéru, pokud použijete dřevěné hranoly, máte krásný a ojedinělý strop.
Tyto PIR panely mají lepší tepelněizolační vlastnosti než vata. Přepočet výšky materiálu vychází následovně – 30 cm minerální vaty nahradí 16 cm PIR panelů.
Vrtáky do dřeva se používají pro všechny druhy měkkého a tvrdého dřeva – smrku, dubu, buku, překližkové a dřevotřískové desky, ale třeba také lamina. Vrtáte-li do dřeva, potřebujete někdy udělat otvor, který bude vidět, tedy pěkný, souměrný a bez otřepených okrajů. Právě k tomu slouží u spirálového (šroubovitého) vrtáku do dřeva základní tvar obráceného „M“. Dva podpůrné hroty souměrně oříznou materiál. Mezi těmito hroty se nachází středicí hrot, který vrták vede v díře, aby neujížděl. Spirálový vrták z chrom-vanadiové oceli je nejčetnějším typem vrtáku do všech typů dřeva, je vhodný na otvory o malém průměru. Hodí se také k vyčištění vyvrtaných děr od třísek a nečistot a na předvrtání pro vruty.
Chcete-li udělat otvor o větším průměru či dlouhý, hodí se na to lépe plochý vrták, který je i poměrně levný. Někdy se s ním ale vrtá hůř, protože na něj musíte více přitlačit. Abyste se zbavili zbytečné námahy, je lepší použít samozatahovací plochý vrták se šroubovicí na středicím hrotu, která vrták vtahuje sama do vrtaného materiálu. Ploché vrtáky jsou k dostání i ve variantě s proměnlivou šířkou. Bosch je vyrábí na principu dvou vrtacích destiček spojených šroubkem, který dovoluje nastavit si průměr vrtaného otvoru (10 a 25 mm). Narex Bystřice je vyrábí tak, že si do vrtáku nasazujete přímo destičky různých šířek.
Dalším typem vrtáku do dřeva je hadovitý vrták, který je vhodný na dlouhé díry například v bednění či krovech nebo na otvory s velkým průměrem. Důležité u něj proto je, jak dobře odvádí z hluboké díry piliny. Může nebo nemusí mít samozaváděcí hrot. Dřevo vrtá napříč i podél vláken, je velmi přesný, ale na druhou stranu také poměrně drahý.
Pro truhláře jsou pak určeny ještě speciální vrtáky, které slouží k vrtání otvorů pro nábytkové panty. Pro vrtání v laminu či MDF jsou určeny vrtáky s tvrdokovovými břity. Pro vrtání ve dřevě stačí Förstnerův vrták s křížovým ostřím uprostřed a vyhlazovacím válcovým břitem na obvodu. Tyto vrtáky jdou použít i pro převrtání suků ve dřevě (práce pro takzvané sukovníky). Na výrobu součků můžete použít součkovač, kterým suky ve dřevě nahradíte. Tento postup můžete také s úspěchem použít pro zakrytí šroubovaných spojů ve dřevě na pohledových plochách.
Vrtání do dřeva není většinou nijak obtížné, protože se obvykle jedná o měkký materiál. Speciální vrtáky do dřeva poznáte podle špičatého středového hrotu. Ale k vrtání do dřeva můžete bez potíží použít i vrtáky do kovu, ale zde je obzvláště důležité snížení tlaku na vrták při výjezdu na druhé straně materiálu. Samozřejmě kvalita vyv
Kovy a plasty se vrtají třískovým obráběním, což znamená, že vrták odřezává z vrtaného materiálu malé třísky, špony. Je potřeba se proto více zamyslet nad vhodným broušením vrtáku. Rychlořezné vrtáky do kovu se vyrábějí z oceli legované chromem, wolframem, molybdenem, vanadem anebo kobaltem. Pro všechny typy je důležité jejich pravidelné mazání v průběhu vrtání. K tomu se používají mazné spreje nebo oleje (v nouzi postačí i kuchyňský). Pro vrtání nerezových materiálů je také důležité dbát na to, abyste měli vždy čistý vrták, se kterým jste předtím nevrtali do obyčejného železa. Nerezový materiál byste tím kontaminovali, což by i u něj vedlo ke korozi.
Standardní levný typ představuje černý vrták HSS-R. Má válcovanou, párou popouštěnou šroubovici, a proto je pružný. Při navrtávání může být nepřesný, protože nemá na hrotu špičku, ale plošku, která tak z vrtaného materiálu ujíždí. Proto je obvyklou praxí předznačit si navrtávané místo důlčíkem. S tímto nedostatkem se vyrovnává dražší typ HSS-G, který má složitěji broušenou špičku se samostředicím hrotem. Jeho variantu pak tvoří vrták HSS-Co legovaný 5 % kobaltu. Od předchozích se odlišuje na první pohled výrazným leskem a zabarvením (medové). Domácí kutilové po něm touží, často s ním však neumějí správně zacházet a brzo ho zničí, protože je velmi křehký. Až šestinásobnou životnost proti klasickým vrtákům vykazují vrtáky HSS-TiN s mimořádně tenkou vrstvičkou titannitridu. Liší se od sebe nazlátlou barvou povrchu a umožňují až dvojnásobné zvýšení řezné rychlosti při nízkém tření. Hladký povrch spirálových drážek dobře odvádí třísky, takže povrch otvoru je čistší a bez otřepů. Proto se doporučuje i k vrtání plexiskla, naopak nevhodný je pro vrtání hliníku.
Na tenké plechy, do kterých může být skutečně problém udělat hezký kulatý otvor, se používají stupňovité nebo kuželovité vrtáky. Jejich velkou předností je to, že jedním vrtákem uděláte díry o různých průměrech. Pro vrtání nepravidelných otvorů se používají také takzvané frézovací vrtáky (Wood Devil/Bosch) určené k vrtání a následnému frézování do boku. Jsou vykované přímo ze stopky a mají předřezávací hrot.
Když máme naměřenou díru, je dobré si udělat průbojníkem důlek uprostřed křížku, aby se vrták dobře chytil a neposkakoval po materiálu. Vrtaný předmět je nejprve nutné velice dobře upnout, protože vrták má často tendenci se „kousnout“ (hlavně na konci vrtu) a rukou jej nemáte šanci udržet.
Když máte díru naměřenou a předmět upnutý, můžete přistoupit k vlastnímu vrtání. Vrtejte kolmo (vrtat se sklonem se nedoporučuje, vrtačku nemáte šanci pod úhlem udržet) a dělejte častější přestávky