Jak si na vinici počínat v listopadu, ptáme se odbornice na vinohradnictví a vinařství z České zahradnické akademie Mělník Ludmily Svobodové.
Zákon a právní předpisy
Ještě bych se vrátila k něčemu, co jste zmínila před chvílí. Říkala jste, že vinaři čekají na kvalitu hroznů, aby vyrobili vína slámová a ledová. Jako spotřebitelé jsme se s nimi setkali, ale můžete nám to coby potenciálním pěstitelům vysvětlit podrobněji?
To, na co se ptáte, souvisí s právními předpisy, ale zas až tak nezajímavé to není. A neodpustím si odskok do historie. První písemný materiál, který by odpovídal našemu pojetí legislativy, je nařízení Karla IV. o zakládání vinic – tehdy se jim říkalo „privilegia“. Obsahuje různé přístupy k této záležitosti, včetně, jak bychom řekli dnes, daňových úlev pro vinaře, nebo sankcí pro zloděje ve vinicích. Je to krásné nařízení, jehož moudrosti se lze obdivovat dnes. Teď udělám obrovský skok v historii až do éry zvané socializmus; v této době nebyly právní předpisy pro vinaře žádné, pouze pro výrobu vín platily ČSN (československé státní normy). A když se po sametové revoluci a po vstupu do EU začalo pracovat na tolik potřebné vinařské legislativě, hledaly se možné vzory pro nově vytvářený vinařský zákon. V Evropě existují dva systémy: jeden je ve Francii, Itálii, Španělsku a dalších zemích okolo Středozemního moře, ve kterém se kategorie vín odvíjejí od geografického umístění jednotlivých vinařských poloh. V těchto zemích jsou kategorie určovány podle toho, kde, tedy ve které vinařské oblasti vinice leží, a podle nich se také označují. Rozlišují se vína z Burgundska, z oblasti Champagne, Beaujolais, Anjou apod. Vína jsou pro tyto jednotlivé oblasti typická a jedinečná, v každé z oblastí jsou výrazně jiná.
Druhým systémem je systém kategorizace vín podle obsahu sacharidů obsažených v hroznech bez ohledu na jednotlivé vinařské oblasti. Takto je postaven vinařský zákon např. v Německu nebo v Rakousku. A předkladatelé našeho vinařského zákona si vybrali právě tento druhý systém. Proto jsou v našem vinařském zákoně vyjmenovány tři velké kategorie vín podle získané cukernatosti při sklizni, které se dále patřičně člení, podobně jako ve výše uvedených zemích.
První kategorie je označována velmi prostě, jediným slovem: víno. Chápejme to jakožto právní výraz. Pro produkty zařazené v této kategorii platí, že minimální obsah sacharidů v moštu, tedy „minimální cukernatost“ je 11°NM, což se čte: stupňů normalizovaného moštoměru. (Pozn. - o cukernatosti také v dílu k měsíci září.) Kromě minimální cukernatosti tato kategorie není nijak jinak omezována. Ani státními hranicemi. Takovéto víno může být „mezinárodní“, může být vytvořeno z hroznů z různých států. Proto má být na obalech označováno jako „víno z&nbs
Třetí velká kategorie (nebo spíše skupina kategorií) je označována jako vína chráněného označení původu a ta se člení na dvě menší skupiny: na vína jakostní (Qualitätswein) a na vína jakostní s přívlastkem (Qualitätswein mit Prädikat).
Obě tyto „podkategorie“ se ještě dál dělí: u vín jakostních rozlišujeme vína jakostní odrůdová (víno se jmenuje podle odrůdy či odrůd, ze kterých bylo vyrobeno) a na vína jakostní známková (ta se naopak podle odrůd jmenovat nesmí), která byla vytvořena smícháním vín z různých odrůd (v téže barvě, buď vína bílá, nebo červená). Takovéto směsi vín také mohou být označovány výrazem cuveé. Předepsaná minimální cukernatost pro vína jakostní je 15 °NM a tato vína už musejí být zatříďována. Protože uvedená cukernatost je stále ještě nedostatečná pro tvorbu takového objemu alkoholu, který by víno spolehlivě stabilizoval (stejně jako u kategorií předchozích), musí se mošty doslazovat, což se dělá řepným cukrem. Dokonce se v těchto kategoriích smí doslazovat i hotová vína, avšak už nikoli řepným cukrem, ale jen zahuštěným moštem. Ten se připravuje ve vakuových odparkách nebo vymrazováním vody.
A zbývá nám skupina vín jakostních s přívlastkem, ve které některé kategorie určitě znají ti, kteří při výběru vín dávají přednost těm kvalitnějším. Nejnižší kategorie z této skupiny se jmenuje: vína kabinetní (kabinettwein). Minimální cukernatost při sklizni hroznů je 19°NM, což je pro produkci dostatečného množství alkoholu stále méně, než vína ke své stabilitě potřebuji. Ale pozor, takovýto mošt, protože je určen pro vína s přívlastkem, už se nesmí doslazovat! A samozřejmě ani hotová vína! Je tedy na umění sklepmistra, jak dokáže, aby i takovéto méně alkoholické víno zůstalo zdravé a nekazilo se. Vína kabinetní bývají lehká, svěží a pitelná, takže jsou vhodná pro delší příjemné posezení.
Dalším přívlastkovým vínem je víno zvané „pozdní sběr“. Z názvu vyplývá, že je nutné déle čekat na dosažení minimální cukernatosti hroznů, která je pro tuto kategorii 21°NM, což dává předpoklad pro vyšší kvalitu vína. Této cukernatosti se běžně dosahuje u pozdnějších odrůd, ale ve vinařsky „pěkných“ letech je možné ochutnat i vína odrůd s kratší vegetační dobou, třeba Sylvánské zelené, Müller Thurgau či Veltlínské zelené. Další následující kategorie má minimální limit cukernatosti 24°NM a nazývá se „výběr z hroznů“. Ta už potřebuje opravdu dostatek sluníčka během vegetace a krásný teplý podzim nejen pro navýšení obsahu sacharidů, ale také pro vývoj aromatických látek. A ne každým rokem se povede tak vysoké cukernatosti dosáhnout. Což stejně tak platí pro všechna zbývající přívlastková vína,
Dům si zpravidla pořizujeme jen jednou za život. Jeho pořizovací cena mnohonásobně převyšuje cenu výrobků, u nichž si neváháme za to, že spotřebují méně energie, připlatit. U domů to již takovou samozřejmostí není, pečlivě zvažujeme návratnost každé zvýšené investice, která nám přináší úsporu budoucích provozních nákladů. Přitom jde obvykle ruku v ruce i se zvýšením kvality bydlení.
O energetické náročnosti domů se v současné době hodně mluví, mluvíme o domech energeticky úsporných, nízkoenergetických, pasivních, s téměř nulovou spotřebou energie. Obecně je vnímáme jako domy dobře zateplené, které potřebují méně energie na vytápění. Zateplení je však pouze jeden z faktorů ovlivňujících energetickou náročnost domu, vytápění je jen jedna položka výdajů za spotřebovanou energii na provoz domu. Chystáme-li se stavět či rekonstruovat dům, měli bychom se o jeho budoucí energetické nároky zajímat komplexně a včas, abychom později nebyli nemile překvapeni. Energetickou náročnost domu zásadně ovlivňuje již samotný koncept a návrh domu. Tedy v prvé řadě velikost domu a jeho tvar. Dům neúměrně velký vzhledem k počtu jeho obyvatel je již a priori energeticky neúsporný. Na zvýšených účtech za vytápění se podepíše i členitost domu, protože složitější tvar zvětšuje celkovou ochlazovanou plochu jeho „obálky“. Vikýře, arkýře, výklenky a jiné tvarové rozmanitosti tak mají negativní vliv na energetickou bilanci domu, a navíc i v samotné realizaci stavbu komplikují, přinášejí větší riziko závad, vzniku tepelných mostů a samozřejmě ji i prodražují. Naopak pozitivně může prospět orientace domu ke světovým stranám tak, aby dovolila do vytápění zapojit i sluneční paprsky pronikající do interiéru. V tomto případě hovoříme o pasivních tepelných ziscích. Orientace a velikost okenních otvorů ovlivní i spotřebu energie na osvětlení. O energetické náročnosti domu rozhoduje hlavně samotná konstrukce, zejména kvalita obvodových stěn, oken, podlah a střechy. Nezáleží ani tak na materiálu, ale na výsledných tepelně-izolačních vlastnostech jednotlivých prvků konstrukce a na těsnosti takzvané obálky domu. A v neposlední řadě bude záležet na vybavení technologiemi, především na zvoleném způsobu vytápění a větrání. Zajistit dostatečné větrání úsporných domů je mimořádně důležité, protože u dobře utěsněných domů nedochází k přirozené výměně čerstvého vzduchu netěsnostmi.
Pro každý nově postavený rodinný dům s podlahovou plochu nad 50 m2 a pro větší rekonstrukce musí být vypracován průkaz energetické náročnosti budovy (PENB), který vypracuje energetický specialista. Ten podle dané metodiky zařadí dům do určité kategorie od A do G. Stavební p
Detektory kovů lze v zásadě rozdělit podle technologie, se kterou pracují, a to na pulsní a VLF (Very Low Frequency). Tyto kategorie se vzájemně liší dosahovanými výkony, komfortem práce a u některých pulsních detektorů i cenou. V něčem má navrch pulsní detektor a v dalším zase VLF. Rozhodně nelze paušálně říci, že je jedna z technologií lepší, každá se prostě hodí na něco jiného. Obecně platí, že VLF detektory jsou mezi hobby hledači oblíbenější nebo aspoň rozšířenější než detektory pulsní.
VLF detektory
VLF detektory můžeme rozdělit na pohybové a bezpohybové. Pro správnou funkci pohybového detektoru je potřebný – jak jeho označení napovídá – pohyb cívky nad cílem, zatímco u bezpohybového tomu tak není. Obecně platí, že bezpohybový detektor má o něco nižší hloubkový dosah oproti pohybovému, ale zase má přesnější separaci. Většinu pohybových detektorů je možné přepnout do bezpohybového režimu (pinpoint), ten však obvykle není schopen diskriminace. Proto je důležité nezaměňovat bezpohybový detektor s bezpohybovým režimem pohybového detektoru. Hodně VLF detektorů má problémy při hledání v silně mineralizovaných půdách sopečného původu. Bohužel tuto vlastnost nelze v rámci této kategorie detektorů paušalizovat, takže pokud se chystáte hledat v takových podmínkách, určitě se před koupí přístroje poraďte s prodejcem, zda je vámi zvolený typ detektoru pro tato místa vhodný.
Hned na úvod začneme tím, co každého hledače zajímá asi nejvíc, tedy hloubkový dosah detektoru. Tuto vlastnost ovlivňuje mnoho faktorů: typ půdy, tvar či velikost předmětu, jeho poloha v zemi, nastavení detektoru a podobně. Středně velkou minci je pohybový detektor schopen rozeznat zhruba do 30 cm. U větších předmětů dosahuje i větších hloubek, ale rozhodně tu neplatí přímá úměra. Například taková přilba je detekovatelná řekněme do 60 cm, ale ve 150 cm už neobjevíte ani zakopaný vlak, protože použitá technologie zde naráží na své limity. Je to samozřejmé. Tyto údaje platí pro klasické detektory, tedy ty s cívkou na konci tyče, u nichž hledání probíhá plynulým, kontinuálním pohybem z jedné strany na druhou.
Aby zde uvedené informace byly kompletní, je třeba se zmínit i o existenci speciálních VLF detektorů určených pro skutečně hloubkové hledání. Takové přístroje, vybavené cívkou se dvěma boxy, sice nedisponují diskriminací, zato jsou schopny detekovat velké předměty až do hloubky 3–5 m. Na malé cíle blízko povrchu naopak nereagují. Zajímavou alternativou tak mohou být dva klasické VLF detektory firmy Garrett (GTI 2500 a Master Hunter CX Plus), u nichž je možné takovou cívku použít a vlastně tak získat dva přístroje v jednom.
„Koupit a pěstovat můžete leccos, pokud
s tím ovšem nechcete obchodovat. Pokud byste víno chtěla prodávat, musíte
zvolit odrůdu, která je státem uznána a zapsána v Odrůdové knize. V ní
jsou uvedeny nejen bílé a modré odrůdy moštové, ale i odrůdy podnožové a také
odrůdy stolní, o které je u drobných pěstitelů zájem především.“
Odrůdy stolní - znamená to, že z nich
jdou hrozny na stůl, tak jak jsou?
„Ano. Stolní
odrůdy mají trochu jiné vlastnosti než odrůdy moštové. Mají větší a řidší hrozen
a velké bobule. Jejich dužnina není tekutá jako u odrůd moštových, ale
chruplavá. No, a měly by mít atraktivní vzhled. Neznamená to ovšem, že si na stůl nemůžeme dát krásný hrozen třeba odrůdy Modrý Portugal nebo Moravský
muškát. Ten dokonce bude výjimečný svou celkem intenzivní vůní, což u ostatních
stolních odrůd nebývá.“
Odrůdy podnožové - na ně nejspíš roubujeme
ty moštové. A z nich pak získáme mošty odlišné kvality. Pochopitelně i vína z nich se pak liší kvalitou a cenou. Co stojí na pomyslném žebříčku
nejníž a co nejvýš?
„Nejníž jsou kategorievíno a zemské víno,
nejvýš tzv. vína s přívlastky, např. pozdní
sběr, výběr z bobulí, ledové a slámové víno.“
Paní
profesorko, máte takové příznačné jméno pro své povolání - Ludmila. Do jaké
kategorie byste zařadila svou jmenovkyni?
„Pokud máte na mysli známkové víno Ludmila,
tak by se hodilo říct, že jde o cuveé, které jediné bylo v minulosti známo
nejen v Čechách, ale i na Moravě, a to především tím, že se plnilo do zvláštních typů lahví, zvaných kalamáře. Vyrábí se stále, ale dnes již na českém trhu konkuruje celé řadě vín jak u podoblasti mělnické, tak litoměřické.
Ovšem vín z Čech je málo, protože v Čechách je výměra jen okolo sedmi set
hektarů, proto se prodávají spíše přímo u výrobců nebo ve vinotékách“
I když jste
odbornice na víno a z Mělníka, jméno asi nemá po vás? :-)
Tipuji na svatou Ludmilu?
„No samozřejmě,
jména známkových vín si každý výrobce stanovuje podle svého uvážení. Dokonce se myslím, že víno Ludmila je starší nežli já. Takže proč by se mělo jmenovat po mně?“
Začnou-li vám túje z ničeho nic hnědnout, pak vězte, že jejich stav může být zapříčiněn mnoha důvody, přičemž nezáleží na stáří stromu, neboť hnědnutím trpí všechny věkové kategorie.
Nejčastější příčiny:
Špatný závlahový režim – po výsadbě je třeba sazenice zalít, ale ne utopit! V těžších půdách zalévejte opatrně, v písčitých častěji a vydatněji. Do doby, než túje zakoření, sledujte vlhkost půdy. U tújí máte pouze jeden pokus, pokud jim zaschnou kořeny, tak se již nevzpamatují.
Zimní prosychání – je způsobeno nedostatkem vláhy v půdě. Ohroženy jsou hlavně rostliny v nádobách. Ve volné půdě zalejte túje před jejím zamrznutím a při oblevě doplňujte vláhu.
Přehnojení – nedávejte hnojivo ke kořenům hned při výsadbě, posečkejte s první dávkou přihnojení raději měsíc po výsadbě. Než přehnojit, raději přihnojujte až příští sezonu, kdy bude kořenový systém vyvinutý.
Nedostatek živin – starší stromy rezaví, chybí-li jim hořčík v půdě. Rozpusťte ve vodě hořkou sůl, postříkejte na list (rychlejší účinek) nebo aplikujte zálivkou.
To je zvláštní kategorie tvarů pro vysoké vedení, kdy kmínek je veden až k vrcholu sloupků tvořících opěrnou konstrukci, takže celá zelená hmota keřů včetně hroznů visí dolů. Příkladem je tvar zvaný jednoduchá záclona, což je krátké kordonové ramínko, na kterém se nařezávají čípky. Složitějším tvarem je dvojitá záclona, někdy označovaná GDC, která na řádku tvoří dvě za sebou visící plochy. Do našich klimatických podmínek se však příliš nehodí. Zvláštním tvarem je vertikálně vedený kordon, mezi vinaři označovaný Vertiko. Jde o svislé rameno, na kterém se nařezávají tři patra se čtyřmi dvouokými čípky. Toto vedení bylo jednu dobu hodně rozšířené, ukázalo se však, že pro velké plochy příliš vhodné není. Hodí se však, jako všechny kordonové tvary, do zahrádek, kde pěstitelé mají dostatek času se mu věnovat.
Jak stříhat vinnou révu - to co se nám nelíbí, jde pryč? Předpokládám, že ve škole v Mělníku učíte přímo definici řezu...
Za řez se v širším slova smyslu označuje odstraňování nežádoucích částí keře v době vegetačního klidu. Ke správnému provedení řezu je potřebné brát v úvahu určitá pravidla. Od keřů révy chceme, aby přinesly každým rokem pokud možno přibližně stejné množství hroznů v dobré kvalitě, ať už jde o odrůdy moštové na výrobu vína nebo o odrůdy stolní k použití jako ovoce. A tuto svou vůli můžeme rostlinám vnutit jediným způsobem: tak, že jim některé části odebereme a jiné ponecháme. Pokud bychom keře neřezali vůbec, měly by každým rokem větší počet hroznů, které by byly velmi nekvalitní (nízký obsah cukru, vysoký obsah kyselin) nebo by nestačily dozrát vůbec. To bohužel vídáme v opuštěných vinicích nebo u neošetřovaných zahrad.
Když jste řekla řez v širším slova smyslu, jistě také existuje nějaký užší smysl. O co jde?
Pod pojmem řez v užším smyslu slova vinohradníci chápou odborně specifický (zase jsme u těch historických výrazů) terminus technicus: je tím míněna délka jednoletého výhonu s očky, který po provedení řezu na keři zůstane. Přesněji se používá výraz: „krátký řez“ (lépe: řez na krátké jednoleté dřevo) pro krátký ponechaný „zbytek“ jednoletého, tedy plodonosného výhonu, který označujeme výrazem „čípek“. Čípky považujeme za „plodonosné“, a očekáváme od nich dostatečnou produkci hroznů. Některé čípky označujeme „zásobní“; od nich chceme, aby především vyprodukovaly letorosty využitelné pro řez v následujícím roce, i když hrozny samozřejmě přinesou také.
Výraz „dlouhý řez“ (správněji: řez na dlouhé jednoleté dřevo) znamená naopak dlouhý ponechaný „zbytek“ jednoletého výhonu, kterému se říká „tažeň“. Logicky vzato: je dlouhý, tedy se táhne odněkud někam.
A co míníte zatížením keře? Kolik keř unese váhy, vlastně správně hmotnosti?
V podstatě ano, jde o to, kolik keř „unese“ během vegetace hroznů, a to v přímém i v přeneseném smyslu. Jde tedy také o to, kolik hroznů dokáže během roku „uživit“. A o tom rozhoduje ten, kdo řez provádí, tím, že správně zvolí „zatížení keře“. Zatížení keře je tedy počet oček ponechaných na keři po řezu. A protože keře mohou být vysazené v různých sponech, aby toto zatížení mohlo být srovnatelné, přepočítává se ještě na 1 m2. Některé odrůdy (ty s velkými hrozny nebo s velkými výnosy) se řežou na nízké zatížení, to znamená 4- 6 oček na m2, jiné odrůdy (s průměrnými výnosy nebo s průměrně velkými hrozny) vyžadují střední zatížení na 6 – 8 oček na m2. Odrůdy s menší produkcí hroznů či s malými hrozny mohou být zatěžovány hodně, asi na