Včely se vyskytují všude tam, kde jsou rozkvetlé louky. A to nejen u nás, ale po celém světě. Včely žijí ve velkých společenstvech, často v uměle vyrobených úlech. V těchto úlech žijí v podstatě tři druhy včel. Královna, trubci a dělnice.
Včela medonosná
Včela medonosná (latinsky Apis mellifera) žije ve velkých společenstvech, která jsou tvořena mnoha tisíci jedinců. V hnízdě žijí vždy tři kasty, jimiž jsou plodná samička (matka), samečci (trubci) a dělnice. Životní cyklus včely medonosné začíná vždy, když královna naklade do každé buňky po jednom vajíčku. Z oplozených vajíček se pak vylíhnou dělnice a matky, z neoplozených trubci. Po třech dnech se z vajíček vylíhnou malé larvičky, které jsou po první čtyři dny krmeny výživnou mateří kašičkou, v pozdější době pylem a nektarem. Během následujícího týdne larvy rychle rostou, několikrát se svlékají, a když téměř vyplní celou buňku, včely ji zavíčkují voskem. Larva se zakuklí a později se přemění v dospělou včelu. Po vylíhnutí se činnost včely medonosné mění vždy po několika dnech. Nejdříve čistí hnízdo, pak krmí larvy. Po jedenáctém dnu začínají včele žlázy na zadečku vylučovat šupinky vosku, takže může stavět v hnízdě plásty. Od šestnáctého do dvacátého dne života včela přijímá od létajících včel nektar a pyl, který ukládá do zásob v podobě medu. Přibližně dvacátý den včela konečně opouští úl a zdržuje se nějaký čas před jeho vchodem, kde se učí orientovat a zároveň úl hlídá. Od jedenadvacátého dne života již létá po okolí, přináší pyl, nektar, vodu a předává je mladším včelám v hnízdě.
Včely medonosné vyhledávají pro svá hnízda dutiny ve stromech, vchody do jeskyň či místa pod skalními převisy. V současnosti většina včelstev sídlí v umělých úlech. V době květu na jaře a v létě vyletují včely za teplých dní z úlů a sbírají v okolí vodu, pyl, nektar, sladké šťávy z poraněných stromů nebo medovici.
Včela medonosná saje nektar sosákem dlouhým šest milimetrů a pak si jej ukládá do váčku (medný váček), který je od žaludku oddělen česlem, to znamená že nasátý nektar nepřijde do trávícího systému včely medonosné. Pyl včela stírá z květů svým ochmýřeným tělem a poté jej předníma nohama zkartáčuje do prohlubní na holeních zadního páru nohou.
Včely produkují mimo med i sladkou hmotu. Tu zpracovávají z nektaru nebo medovice tím, že ji obohacují látkami vlastního těla, uskladňují v plástech, zahušťují, přikrývají voskovými víčky a nechávají dozrát. Včely produkují ještě další látky, které lze využít především v medicíně a kosmetice. Jedná se především o včelí vosk, mateří kašičku a propolis. Vosk vzniká ve voskotvorných žlázách včel. Jedná se o přestavbu cukrů a pylu v trávicím a voskotvorném ústrojí. Vosk je stavební materiál pro výrobu včelích plástev se známými šestihrannými buňkami, ve kterých se vyvíjí nová generace včelstva nebo
Rajčata obsahují především vodu (92 %), ale kromě toho skoro všechny vitamíny: A, C, D, F, K a celý soubor skupiny B. Dále spoustu minerálních látek: vápník, draslík, železo, měď, fosfor, kobalt, hořčík, mangan, nikl a podobně. Rovněž v nich najdeme značné množství kyseliny citrónové, jablečné a dalších.
Plody účinkují lehce močopudně, projímavě, antitoxicky. Jsou zásadotvorné. Ve 100 g rajčat je pouze 113 kJ (27 kcal) čili jsou neocenitelné při odtučňovacích kúrách. Doporučují se diabetikům, dále při ledvinových a srdečních chorobách a také při zácpě. Kosmetikové tvrdí, že mají rajčata příznivý vliv na pokožku a omlazují. Zvláště když jich jíme hodně, ale také když rajčatové plátky používáme například jako pleťovou masku na obličej a výstřih. Rajčata podporují krvetvorbu, prospívají kůži, vlasům i nehtům. Chrání srdce a posilují imunitu, značné jsou i jejich antibakteriální účinky.
Psychiatři doporučují rajčata nervově nemocným, poněvadž obsahují bróm, který má zklidňující účinky. Rajčata rovněž povzbuzují činnost žlázek v žaludeční sliznici, což je pro většinu osob velmi prospěšné, ale ne zrovna vhodné pro ty, jejichž organismus má přebytek žaludečních šťáv. Podle jedné teorie však špetka cukru přidaná k rajčatům tyto účinky obvykle neutralizuje. Rajčata, zvláště oloupaná, jsou velmi vhodná také pro děti. Rajčatové listy vydají silnou vůni, která odhání hmyz, proto ve venkovských domech leckdy zavěšují ke stropu svazeček těchto listů, aby tak zahnali komáry, mouchy, moly, a dokonce i blechy.
Pozor, nezralé (zelené) plody rajčete mohou způsobit otravu organismu.
Zpravidla se klíče odkládají v bytě v předsíni, kde je pro ně vytvořené místo, věšák, šuplík nebo nějaký košíček. O klíčích je dobré mít dostatečný přehled a důležité je, abyste je nemuseli stále hledat, ale při odchodu z domácnosti pouze sáhli a mohli jít.
Materiál, ze kterého se pomůcka k uložení klíčů vyrábí, může být velice variabilní, může se jednat o kov, dřevo, plast, nikl, hliník, sklo a mnoho dalších.
Chcete-li, aby klíče nebyly vidět, pořiďte si elegantní skříňku. Některé věšáky mohou být zároveň organizéry na došlou poštu, jiné vám zprostředkují svěží designový zážitek – třeba držák na klíče ve tvaru elektrické zásuvky s klíčenkami ve veselých barvách.
Rozmarýn lékařský pochází ze Středomoří, ale byl nejspíš známý již ve starém Egyptě. Je to bylinka mnoha možností – hezky voní a vypadá, lze ji tedy využít jako dekorativní rostlinku, ale zároveň má mnoho vlastností, které se uplatní v kuchyni, v bylinkářství i v kosmetice.
Význam rozmarýnu v provensálském koření je, že má dezinfekční a antiseptické účinky, povzbuzuje oběhový systém, zlepšuje prokrvení všech částí těla včetně mozku, čímž posiluje paměť a soustředění, uklidňuje a mírní nervové vyčerpání.
Bazalka
Bazalka pravá je jednoletá bylina, která patří do čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae), přičemž existuje asi 60 druhů. Původně pochází z tropů Afriky a Asie. Dorůstá do výšky 15 až 60 cm, sklízí se v období dubna až října, ale nejlepší je listy sklízet před rozkvětem, neboť po odkvětu jsou listy tuhé a trpké. Kvete v období července až září. Bazalka je velmi aromatická jednoletá bylina, která je díky svému všestrannému použití velmi oblíbená. Můžete ji používat v kuchyni, léčitelství anebo jen tak na okrasu.
Význam bazalky v provensálském koření je ten, že podporuje chuť k jídlu, má zklidňující účinky, snižuje hladinu glykémie. Kromě výborné chuti obsahuje bazalka také vitamíny, minerální látky a ostatní bioaktivní látky.
Tymián
Tymián patří mezi rostliny z čeledi hluchavkovité. Jeho název pochází z řeckého slova thymos, což znamená odvaha, síla, mužnost, případně kouřová oběť, kouření, či lidská duše. Starověcí Egypťané používali silici tymiánu k balzamování svých zesnulých. V Aténách ho pěstovali Řekové, kteří tvrdili, že tymián jim dodává sílu a osvěžení. Zároveň tymián využívali jako obětní bylinu do kadidel, která nepřetržitě hořela na oltářích chrámů. Římští vojáci si z něj připravovali koupel proto, aby získali odvahu a získali sílu. Významný římský básník Vergilius píše o tymiánu jako „o prostředku prodlužující trvanlivost masa“. Ve středověku se připravovali z tymiánu velmi lahodné omáčky, do jednotlivých pokrmů se přidával podrcený spolu se solí. Zároveň ho v tomto období považovali lidé za magickou rostlinu, a tak ji přidávali do kadidel a připravovali z ní posilující a povzbuzující nápoje. Dokonce věřili, že zažene noční můry a pomůže lidem spatřit a poznat skřítky. V tomto období nosili tymián na svých svršcích vysoce postavené ženy, které jím obdarovávali rytíře odcházející na křižácké výpravy.
Význam tymiánu v provensálském koření je ten, že je přírodním antibiotikem.
Majoránka
Majoránka zahradní je vytrvalá keřovitá rostlina až 20 cm vysoká, která kvete od července do září. Vyžaduje lehčí záhřevnou a vápnitou půdu, dostatek ž
Jedná se o produkt rostlinného původu. Medem se rozumí potravina přírodního sacharidového charakteru, složená převážně z glukózy, fruktózy, organických kyselin, enzymů a pevných částic zachycených při sběru sladkých šťáv květů rostlin (nektar), výměšků hmyzu na povrchu rostlin (medovice) nebo na živých částech rostlin včelami, které je sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají dehydrovat a zrát v plástech. Rozlišujeme dva zdroje medu, a to nektar a medovici.
Nektar je sladká šťáva tvořící se v květních nebo mimokvětních nektariích hmyzosnubných rostlin. Čerstvý nektar obsahuje vodu, cukry (sacharóza, fruktóza, glukóza a jiné), malé množství dusíkatých látek, minerálních látek, organických kyselin, dále pryskyřičnaté látky, inverzní enzymy z buněk nektarií, silice, terpeny, flavony, v některém nektaru se nachází i vitamín C. Nektar obsahuje rovněž pylová zrna či buňky rostlinných pletiv.
Medovice je hustá sladká šťáva, kterou vylučuje stejnokřídlý hmyz – červci, mšice nebo mery (medovnice jedlová, medovnice černoskvrnná, puklice dubová a jiné), které označujeme jako producenty medovice. Tito producenti cizopasí na listech, pupenech nebo větvích listnatých i jehličnatých stromů a keřů, jejichž sítkovicemi proudí míza, která slouží producentům medovice jako potrava, zvlášť v období rozmnožování. Míza je z rostlinných sítkovic nasávána ústním ústrojím producentů a prochází jejich trávicí soustavou, jejíž součástí je filtrační komora s tenkou blanitou stěnou, která hraje důležitou roli při filtraci bílkovin, cukrů, vody a dalších látek. Právě proteiny s menším množstvím cukrů a vody jsou zachyceny ve filtrační komoře a ve formě koncentrátu přecházejí dále do žaludku producentů. Naopak jednoduché cukry, minerální ionty a přebytečná voda proniknou přes filtrační komoru, respektive přes její propustnou blánu, a přecházejí do výkalového vaku. Tento filtrát (medovice) je pak vystřikován ve formě kapek na větve, listy nebo jehlice, odkud je sbírán včelami jako zdroj medovicového medu. Medovice obsahuje vodu, cukry (sacharóza, glukóza, fruktóza, maltóza, melecitóza, rafinóza a polysacharidy), aminokyseliny rostlinného původu, minerální látky, vitamíny a barviva.
Vznik medu je velmi složitý proces, který je závislý na včelstvu jako celku. Zdroj nektaru má na starost jen několik včel létavek (pátraček), které vyhledávají zdroje sladkých šťáv (sladinu) a ve chvíli, kdy takový zdroj najdou, se vrátí do úlu s plným medným váčkem, dají ochutnat ostatním včelám v úle a zároveň jim specifickou formou komunikace, označovanou jako včelí tanečky, předají informace o směru a vzdálenosti potravy, přičemž se řídí i polohou slunce na obloze
Hamamelis virginiana je nejdříve kvetoucí vilín. Pochází z jihovýchodu Kanady a východu USA. Vyžaduje vlhkou půdu, proto ho v jeho domovině najdeme především na březích řek a jezer. Do Evropy byl vilín virginský dovezen v roce 1879 a již o rok později ho pěstoval kníže Rohan v zámeckém parku na Sychrově. V našich krajích dorůstá až do 5metrové výšky. Kvete od listopadu do prosince krásnými žlutými, vonnými květy, někdy se květy mohou objevit už v září. Jako jediný z vilínů dobře snáší zásadité půdy. Občas se pro ozdobu pěstuje v parcích, je u nás zcela mrazuvzdorný.
Je to opadavý rozkladitý keř nebo malý strom, listy má krátce řapíkaté, obvejčité, na okraji mělce laločnaté. Květy se objevují na zkrácených postranních dvou- a víceletých větví, jsou čtyřčetné, korunní lístky cca 1 cm dlouhé a 1 mm široké, mírně zvlněné, žluté, vzácně i červené. Plodem je tobolka dozrávající na podzim dalšího roku.
Vilín virginský byl často využíván v domorodé medicíně severoamerických indiánů, kteří jej používali při ošetřování celé řady neduhů. Zjistili, že destilát z tohoto druhu může být užíván k léčbě řezných ran, podlitin, škrábnutí a dalších zranění, dále pak pro ulehčení při nachlazení a ledvinových obtížích. Indiáni považovali keř za kouzelný, protože kvete v chladné roční době a často při sněhu. Medicína znala hojivé účinky vilínu na rány dlouho před 19. stoletím, kdy byl vilín uznán v terapii západní orientace a objevil se v knize léků USA. V Evropě byla poprvé vyrobena mast z vilínu v roce 1864. Dodnes je tato rostlina součástí oficiálních léčiv, droga obsahuje 10% třísloviny hamamelitanu s antiseptickými a stahujícími účinky a užívá se při léčbě povrchových zranění a v kosmetice. Nálev proti průjmu se připravuje z listů, vilín se používá především zevně k ošetření lokálního zánětu, slunečních popálenin, opařené a popraskané kůže, ran, hemoroidů a křečových žil. Zdá se, že vilín pomáhá i při nervovém zánětu kůže. Vilínové masti a krémy lze koupit hotové. Pro obklady lze zředit vilínovou vodu z lékárny, homeopatie používá vilín také při křečových žilách, hemoroidech, při krvácení kůže a sliznic. Také některé kosmetické vody na obličej obsahují vilín.