Chlebíčky se podávají zejména při různých oslavách a setkáních s přáteli. Připravené chlebíčky nechte odležet, chraňte je pouze před oschnutím. Rozležením se provlhčí pečivo, přestane se drobit, zvláční a chutě se tak nějak lépe spojí.
Co je třeba:
základní surovinou je bílá veka (to je klasika) – v současné době se v této oblasti poměrně experimentuje a používají se i bagety (světlé i tmavé), housky, popřípadě jiné druhy pečiva
Další suroviny se volí dle toho, jaký chlebíček budete vyrábět. K tradičním surovinám patří:
vlašský salát, bramborový salát
uzeniny – šunka, debrecínka, uherák, herkules a další
vejce – vařené natvrdo
sýr – je možné použít různé druhy, od plátkového přes plísňový až po tavený
pomazánky – budapešťská, česneková, rybí atd.
kyselá okurka
zelenina – okurka, rajče, paprika
Fantazii se meze nekladou, hodí se i olivy, oříšky, majonéza a podobně.
Postup:
nejdříve nakrájíte veku (šířka plátků i velikost záleží na tom, jak velké a „tlusté“ chlebíčky chcete vyrábět)
poté ji potřete máslem či pomazánkou
následně začnete chlebíčky zdobit (suroviny se skládají vesměs vedle sebe, nikoliv na sebe)
Fantazii se meze nekladou, a tak záleží jen na vás, co na chlebíček dáte. Je třeba jen dávat pozor, aby se chutě vyloženě „netloukly“. Vyrobit chlebíček lze i tak, že se na každý konec položí rozdílné chuti. Prostředek pak může být neutrální.
Tip: Uzenina by měla být nakrájená na tenké plátky, poté se tvaruje do kornoutků.
Obložený chlebíček zhruba v dnešní podobě uvedl na scénu na počátku 20. století pražský lahůdkář Jan Paukert (lahůdkářství Jan Paukert fungovalo až do února 2015), a to na popud rodinného přítele malíře Jana rytíře Skramlíka, kterému nevyhovovaly v té době k malému pohoštění podávané jednohubky. S chlebíčkem o velikosti mezi jednohubkou a obloženým chlebem byl spokojen, stejně jako zákazníci lahůdkářství, ve kterém se tyto výrobky vzápětí začaly prodávat. Původní velikost byla o něco menší než dnes, tak na dvě tři kousnutí, během dvou následujících let se osvědčil rozměr větší – v této podobě si získaly oblibu a dělají se tak dodnes. Do nabídky patřily chlebíčky s humry, s paštikou a lanýži, s kaviárem, se salátem z raků nebo s králičí paštikou. Praha si je zamilovala. Paukertovo lahůdkářství si postupně oblíbilo mnoho známých osobností, jako například Hugo Haas, Ema Destinnová, Oldřich Nový nebo Vlasta Burian, vlastně nakonec nejen kvůli chlebíčkům, ale i salátům, paštikám, kremrolím a jiným lahůdkám.
Jen pro zajímavost, Československé státní normy (ČSN) pro výrobky studené kuchyně popisují skoro sto druhů obložených chlebíčků. Většina chlebíčků v ČR se konzumuje studená, výrobci proto musí plnit hygienické předpisy, aby prostřednictvím těchto tepelně neupravených potravin nedocházelo k šíření nemocí.
Jak již bylo uvedeno, obložený chlebíček je naše národní specialita. Zatímco ve světě svádí mezi sebou bitvy obložené bagety a sendviče, u nás se dobré lahůdkářství pozná podle obloženého pečiva, které nemůžete jen tak přikusovat po cestě do práce, ale ke kterému si musíte chvíli sednout, zapomenout na počasí za okny a nechat se unést mistrovskou kombinací přítomných chutí, případně také okomentovat kvalitu a čerstvost majonézy.
V žádné knize nenaleznete přesný postup. Záleží pouze na fantazii a chuti. Je však dobré dodržet určité zásady...
Pestrost: Střídejte na talíři různé druhy chlebů a chlebíčků, protože pestrost je u studené mísy velmi důležitá. Například můžete okolo narovnat plátky z pečeného masa, rolády, vařeného uzeného nebo šunky.
Saláty i pomazánky: Obložený chlebíček nemusí být namazaný jen bramborovým, vlašským nebo hermelínovým salátem. Nebojte se běžných pomazánek, včetně tvarohové, budapešťské, z nivy, česnekové, sýrové, nebo dokonce i másla nebo neochuceného krémového sýra. Použijte cokoli, stačí, když pečivo nezůstane suché. V podstatě se nemusíte trápit tím, jak pečivo natřete, protože tato vrstva obvykle zůstane zcela zakrytá dalšími surovinami.
Kombinace: U chlebíčků platí jednoduché pravidlo – jakákoli pomazánka nebo salát snese jakékoli ozdobení. Chuťově to nijak nebude vadit. Pomazánka z nivy snese šunku, uherák, rajče, sýr nebo vajíčko, je to jedno, co si vyberete. Chlebíček bude vždycky dobrý. Rozhodnete-li se vsadit na osvědčené kombinace, použijte například nivovou pomazánku ve spojení s plátkem sýra, kouskem jablka a ořechem.
Tenké plátky: Podstatou krásného chlebíčku je, že suroviny stavíte do výšky. Zapomeňte na to, že byste na chlebíček položili kousek plátku sýra a kousek plátku šunky, neděláte přece svačinu do školy, ale efektní ozdobu slavnostního stolu. Zkuste si sehnat šunku a další salámy krájené na co nejtenčí plátky. Lépe se prohýbají, protože hned nepopraskají. A lépe také drží tvar, takže vaše dílo pak vzorně ční do výšky. Plátek salámu stačí prohnout kolem prstu a pak libovolně stočit, tím se vytvoří výškový rozměr. Čechrejte, prohýbejte, vlňte, ale nepokládejte.
Kornoutky: Velmi efektní a jednoduchou součástí chlebíčků jsou kornoutky či náznaky růží. Pokud je budete chtít vyrobit ze dvou nebo tří plátků trvanlivého salámu, překryjte je přes sebe, pak celé přehněte podélně na půl a smotejte. V pomazánce nebo salátu tvar obvykle vydrží.
Zdobička: Doma se obvykle natírá nožem nebo vidličkou, plní lžící a závěrečného prezentačního efektu se dosahuje úplně jiným způsobem. Přesto se nebojte ze skříně vylovit řezanou trubičku a nastříkat s ní na chlebíčky třeba trochu tvarohové pomazánky nebo ochucené majonézy na ozdobu. Jde to rychle a budete za hvězdu.
Zelenina: Stačí kousek zeleniny, dokonce se počítá i naložená kapie. V ústech udělá toto šťavnaté křupnutí divy. Platí, že kombinovat se dá skoro všechno se vším, spíš než chutí se řiďte barevným kontrastem.
Zelená barva: Zelená barva je symbol čerstvého. Půvabné jsou drobné lístečky ze salátových srdíček (zatímco velké salátové listy můžete použít jako podklad pod chlebíčky). Samozřejmě můžete použít zelenou petrželku (kadeřavou nechte v růžičkách, plocholistou nasekejte). Moderní jsou překřížené snítky pažitky a splést se nemůžete ani s šikmo nakrájenou natí jarní cibulky.
Zdobení chlebíčků je kumšt a krásně stočený salám nebo šunka dodá vašim obloženým chlebíčkům profesionální vzhled. Způsobů stočení je mnoho a každá zkušená ruka zná alespoň deset z nich. Psaná rada, jak na to, je ale zbytečně složitá a je lepší se podívat na videa několika zdobitelek, abyste správně pochopili jejich grif. Videa jak stočit salám na chlebíčky.
Ingredience: veka, šunka, 1/2 vařeného vejce na jeden chlebíček, sterilovaná okurka a kapie na ozdobu
Ingredience na salát: 1 střední uvařená brambora, 150 g šunkového salámu, 1 malá vařená mrkev, kousek vařeného celeru, 1–2 sterilované okurky, 2 lžíce sterilovaného hrášku, 100–150 g majonézy, hořčice, sůl, pepř, trochu láku z okurek
Ingredience na majonézový přeliv: 150 g majonézy, 2 lžíce láku z okurek, 1/2 lžičky práškové želatiny, 5 lžiček vroucí vody, sůl, pepř, malinko cukru (podle chuti)
Postup: Nejprve připravíme salát. Brambory a zeleninu nakrájíme na kostičky a smícháme se všemi surovinami. Dochutíme a necháme chvíli uležet.
Na přeliv přelijeme želatinu vařící vodou a mícháme do rozpuštění. Majonézu smícháme s lákem, solí a pepřem. Přidáváme želatinu po lžičkách do požadované konzistence. Případnou hustotu zredukujeme několika kapkami mléka.
Veku nakrájíme, navrstvíme salát a na polovinu položíme vejce. Na druhou polovinu stočíme plátek šunky, dozdobíme kouskem kapie, okurky a lístkem petrželky. Nakonec vejce přelijeme majonézou. Necháme odležet a podáváme.
Rajčata se dostala do Evropy v 16. století. Jejich semena byla přivezena do Španělska kolem roku 1525 nebo o něco později, když Hernando Cortez dobyl říši Aztéků a podrobil si území pozdějšího Mexika. Historie pěstování rajčat je na evropském kontinentu relativně krátká, rajčata se do Evropy dostala společně s bramborami až po objevení Ameriky a dovezení semen a sazenic pokolumbovskými výpravami. Zpočátku se rajčata pěstovala v Itálii a Portugalsku, a to paradoxně pro okrasu, teprve později se začala používat jako plodová zelenina.
Oblibu získala rajčata především pro svoji výraznou chuť, krásnou barvu a velmi snadný způsob pěstování. Samotná rostlina rajčete (Lycopersicon esculentum) je jednoletá a velmi silně plodící, pokud ji nezaštipujeme, hravě překoná výšku 2 metry. Potřebuje velmi světlé a teplé stanoviště, dostatek místa kolem sebe a pravidelnou zálivku i přihnojení. Díky svému snadnému pěstování ze semen si rajče našlo širokou skupinu pěstitelů z řad zahrádkářů či majitelů zahrad, oblíbené je i pěstovaní rajčat v nádobách – jako balkónová rajčata. Díky své relativní nenáročnosti na pěstování jsou rajčata velmi oblíbeným druhem zeleniny a patří určitě do každé zahrady, zahrádky, nebo do květináče či truhlíku na balkón nebo terasu.
Pokus o pěstování „biorajčat“ bohužel nedopadl dobře. Pěstování rajčat bez jakékoli formy chemického postřiku se bohužel ukázalo jako ne zrovna ideální řešení, a ještě předtím než majitel zahrádky stihl sklidit úrodu, sklidila jej obvykle za něj plíseň.
Známe salátová rajčata i taková, co mají hodně šťávy a málo dužiny a naopak – hodně dužiny a málo šťávy. Známá jsou žlutá i červená rajčata nejrůznějších odstínů a také tvarů. V poslední době byly vyšlechtěny odrůdy ve tvaru krychle, aby se daly snáze balit a zasílat.
Historie knedlíku sahá v podstatě až do středověku. V této době ale knedlík znamenal něco jiného, nazývala se tak malá kulička nebo šištička smíchaná z masa, máčené housky a případně i jiných přísad (bylinek, koření) a oproti dnešku se tyto „knédle“ smažily na ohni. Mouka se do nich začala přidávat teprve v 17. století. Tehdy se knedlíky podobaly spíše buchtám, zadělávaly se z mouky, vajec, kvasnic, soli a pekly se. Hostům se polévaly máslem nebo se v rozpuštěném másle máčely. Kdy se začaly knedlíky vařit ve vodě nebo kdy se do nich začalo přidávat ztvrdlé pečivo, není přesně známo.
Knedlíky se těšily stále větší oblibě a s rozvojem obchodu se začaly z rakouských a bavorských zemí šířit také do českých zemí. Název knedlík se u nás uchytil v dobách národního obrození v 19. století, kdy byl odvozen z německého slova „knödel“, které označovalo pokrm připravující se z krájené housky, vajec a bílé mouky.
V 19. století byly knedlíky hlavním pokrmem, ne přílohou jako dnes. A asi proto, aby gurmánům nezevšedněly, objevila se tehdy spousta zajímavých variant. Postupně tak vznikly knedlíky tvarohové, špekové, žemličkové, krupicové se smetanou a jiné. K přípravě knedlíků se mimo jiné mohla používat i rýže. Také dnešní česká kuchyně se může pyšnit mnoha druhy kyprých knedlíků. Variací na nejrozšířenější houskový knedlík je například knedlík karlovarský, jehož chuť zvýrazňují bylinky a zároveň je zjemněn vaječným sněhem. Mezi časté přílohy patří i knedlík bramborový, oblíbený je také knedlík chlupatý, kdy se s moukou mísí nastrouhané syrové brambory. Zapomenout nemůžeme ani na knedlíky plněné, ať už slané či sladké. Slané se obvykle plní špekem, slaninou nebo uzeným masem. Sladké knedlíky se plní ovocem, marmeládou, tvarohem či mákem.
Historie tatarského bifteku, pochoutky ze syrového masa, sahá daleko. Do doby, kdy Attila zvaný Bič boží, král spojených (mongolsko-tureckých) kmenů Hunů, žijících ve třetím století před naším letopočtem na území dnešního Mongolska, vtrhl se svými hordami do Středomoří a západní Evropy. Attilovi muži rychlými nájezdy pokořovali obyvatelstvo dobytých území a vytvořili rozsáhlou říši se střediskem v dnešním Maďarsku. Válečníci ale potřebovali doplnit energii, kterou vydávali během své zběsilé celodenní jízdy v sedle koní. Nezbývalo než přizpůsobit tomu i jídelníček. Jedli tak hlavně syrové libové hovězí maso, které nakrájené na sousta uložili vždy ráno pod sedla. Maso pak bylo během dlouhé celodenní jízdy dobře naklepáno, aromatizováno a nasoleno potem koní. V době jídla k němu stačilo přidat už jenom trochu koření a bylo to. Právě při tatarských nájezdech do Evropy se recept dostal až k nám. Samotné slovo tatar, nebo původní „tartar“, má údajně kořeny v ustrašeném oznamování příchodu těchto životu nebezpečných nájezdníků. Jejich vpádu totiž vždy předcházel daleko slyšitelný a zřetelný zvuk podobný „trrrr trrrr“, který vydávaly nárazy četných koňských kopyt o zem. Brzy se tento zvuk stal varovným slovem, vyslovovaným už jako „tar-tar“.
Původ plísňových sýrů je zřejmě v povídce o selce, která zapomněla sýr ve sklepě. Když ho po čase našla, na jeho povrchu již byla bílá plíseň. Selka ho chtěla nejdříve vyhodit, ale nakonec ho ochutnala. Překvapila ji skvělá a zajímavá chuť. Tento příběh se stal ve francouzské vesnici Camembert – a jméno tohoto města dalo název lahodnému sýru. Camembert se ve Francii vyrábí už od roku 1791.
Náš český Hermelín dostal jméno podle podoby bílé plísně s kožešinou hermelínového pláště z kůže hranostaje. Historie českého Hermelínu sahá do 1. poloviny 20. století.
Dělení plísňových sýrů:
s plísní na povrchu: Camembert, Brie, Hermelín;
s plísní uvnitř: Niva, Gorgonzola, Rokfór.
Hermelín má kulovitý tvar (vypadá jako puk) a má jemnou ušlechtilou plíseň na povrchu. Sýr se uvnitř mění, dokonce zraje i poté, co si jej přivezete domů z nákupu. Čím déle máte Hermelín uložený v lednici, tím je měkčí a pikantnější. Zralý sýr uchovávejte v lednici při teplotě 4–8 stupňů Celsia.
Sýr Niva je sýr s modrou plísní uvnitř hmoty. Tento kravský sýr je obdobou francouzského ovčího sýra Roquefortu. Zrají spolu s ušlechtilou plísní Penicillium Rogueforti, která se přidává do mletého nebo sýřeninového sýra. Další verzí je italská Gorgonzola.
Výroba sýru Niva spočívá v odstředění syrového plnotučného kravského mléka; následuje homogenizace; pasterizace; sýření probíhá ve výrobníku. Sýřenina se zpracovává na zrno. Vzniklá směs syrovátky a zrna se pouští na pás, kde syrovátka odtéká a probíhá solení zrna koncentrovaným solným roztokem a plnění do forem, které se v pravidelných intervalech obracejí. Hmota je poté vyklápěna na nerezové palety a putuje do solných lázní. Obrovské kádě jsou napouštěny solným roztokem s danou koncentrací, kyselostí a teplotou. Po vyjmutí se bochníky nechají den okapat a ručně se solí. Propichování slouží k tomu, aby se vytvořily průduchy nezbytné pro růst plísně. Je třeba udělat asi 35 vpichů z každé strany bochníku, aby se vytvořilo dostatek vzduchových bublin s dvojím významem – umožnit přístup vzduchu, který plíseň potřebuje, a nechat zplodiny vznikající štěpením bílkovin a tuků ze sýra uniknout. Plísňové kultury se dnes pěstují na povrchu vysterilizovaných krup a do sýrové hmoty se splachují vodou. Zrání ve sklepích při stálé teplotě (8–10 °C) a vlhkosti (95 %) probíhá 5 týdnů. Nakonec se provede takzvané ošetření – z bochníků se ručně seškrabují nežádoucí plísně.
Žehlení je jedna z domácích prací, která se netěší příliš velké oblibě. Těžko říct, proč tomu tak je, ale každý z nás si umí jistě představit zábavnější činnosti, než jsou domácí práce obecně. Žehlení prádla je od nepaměti součástí procesu jeho očisty a má široké využití. Historie žehlení prádla sahá až do dob faraónů ve starém Egyptě, kde se k jeho žehlení zastudena používala různá dřevěná či kostěná hladítka a následně i rozpálené kovové plochy. V 16. století se objevila první osobní žehlička a mandlovací válečky, které udělaly péči o prádlo pohodlnější. Klíčové pak bylo 18. století, kdy byl vynalezen mandl. Ten a jeho nástupce, pásový žehlič, umožnily pohodlné a rychlé žehlení velkých objemů prádla.
Žehlení prádla je v podstatě vyhlazování tkaniny pomocí vysoké teploty a tlaku. Žehlení tedy působí tak, že se vlivem teploty uvolňují vazby v molekulách polymerů tvořících vlákna tkaniny. Horká vlákna se pod tlakem žehličky narovnávají a po ochlazení si uchovávají svůj tvar. Některé typy látek (jako například bavlna) musí být pro proces rovnání vláken vlhké.
Okurka (Cucumis sativus) pochází ze severozápadní Indie, kde se pěstuje více než 3000 let, ovšem divocí předci okurek jsou součástí lidské stravy téměř od počátku člověka. Vykopávky poblíž Thajska odhalily, že okurky byly konzumovány již v roce 9750 před naším letopočtem. Také nakládání okurek bylo vynalezeno brzy. V době faraonů jedli Egypťané slané okurky téměř při každém jídle. Izraelci v poušti si v Bibli stěžovali Mojžíšovi, že jim chybí okurky, na kterých si pochutnávali v Egyptě.
Do Evropy se okurky dostaly hned na začátku její historie. Staří Řekové a Římané si je velmi cenili. Podle Plinia požadoval císař Tiberius denně na svém jídelním stole čerstvé okurky. Dokumenty zaznamenávají, že Columbus přivezl okurky do Nového světa a že byly oblíbené u raných osadníků Ameriky. V 18. století se okurky již běžně pěstovaly po celém světě.
Vejce lze samostatně připravovat jako vařená na tvrdo, na měkko, na hniličku, jako míchaná vejce (na cibulce nebo se slaninou), sázená vejce (volská oka), ztracená vejce (vařená v osolené octové vodě), jako vaječné omelety (s přídavkem zeleniny, uzenin, hub, sýrů a podobně). Vejce jsou důležitou součástí piškotových, kynutých, třených i odpalovaných těst, je to jedna za složek známého trojobalu, zalévají se jimi zapékané pokrmy, přidávají se do nádivek, knedlíků, lívanců, palačinek, svítků. Ve studené kuchyni se používají na obložené mísy, chlebíčky, jednohubky, pomazánky, saláty. Bílky se pak používají ke spojování mletých mas, potírání koláčů před tím, než se dají do trouby, připravuje se z nich sníh a polevy. Čerstvé žloutky se používají ke zjemňování polévek a omáček, připravuje se z nich majonéza a dressingy a šodó. My se dnes v našem článku zaměříme pouze na vajíčkovou pomazánku a nabídneme i tradiční recept na vajíčkový salát.
Neustále slyšíme od propagátorů zdravé výživy, že konzumace této lahůdky je nezdravá, že se jí máme vyvarovat. Všichni víme, že právě ty nejkaloričtější a nejméně zdravé varianty jsou chuťově nejlepší, a málokdo se může pochlubit tím, že by občas nezahřešil a chlebíček, třeba právě ten se salátem a debrecínkou, si nekoupil. Vždyť se na nás z chladicích pultů přímo smějí. Tak se nebojte a sem tam si nějaký dopřejte.