OCAS a nejen to se dozvíte v tomto článku. Veverka obecná (Sciurus vulgaris), slovensky veverica obyčejná nebo také drevokocúr, je jedno z nejznámějších a nejroztomilejších zvířat u nás. Kdo by ji neznal? Vyskytuje se v různých odstínech rezavé, šedé nebo černé barvy.
Hmotnost veverky obecné je 230 až 500 g. Má dlouhý huňatý ocas a boltce opatřené chvosty. Ocas je dlouhý 140 až 240 cm a slouží k jedinečné obratnosti v korunách stromů, což je pro veverku typické. Žije v korunách stromů, kde si blízko kmene staví kulovitá hnízda. Používá k tomu suché větvičky, trávu nebo zvířecí srst. Živí se hlavně plody a semeny.
Zde si můžete prohlédnout různé zbarvení veverek.
Zdroj: článek Veverka
Nutrie patří k poměrně nenáročným býložravcům. Původně osídlovaly Paraguay, Brazílii a Argentinu, kde žijí dodnes volně kolem velkých vodních toků, u nichž tvoří početné rodiny a velké kolonie. Odtud pak byly rozšířeny do celého světa. U nás se nejvíce chovaly v 70. a 80. letech, především jako kožešinová zvířata. V dnešní době se chovají pro velmi kvalitní a dietní maso.
Potrava nutrií – přes léto je základem krmné dávky zelená píce (nejkvalitnější je vojtěška). Při krmení sekanou travou je potřeba dávat pozor na zapaření. Nutrie rády okusují kukuřičné klasy, neopovrhnou pařenými brambory s travní řezankou, které zaprášíme šrotem a přidáme vitamíny a minerály. Nadměrné dávky okopanin a zeleniny u nich způsobují průjmová onemocnění a záněty žaludku. Z jadrných krmiv se nejčastěji zkrmuje pšenice, ječmen, kukuřice a oves, a to celé nebo jako sešrotovaná zrna či otruby. K okusu předkládáme dřeviny, nejoblíbenější dřevinou nutrií jsou větvičky maliníku, mladé výhony dubu i břízy. Dobře přijímají větvičky ovocných stromů, naopak bez povšimnutí minou větévky jehličnanů a černého bezu. Doplňkem stravy jsou minerály a sůl. Jako přídavek dáváme suché pečivo. Velmi důležitá je hygiena krmení. Pečivo ani zelenina nesmí být plesnivé či nahnilé. Krmnou řepu a mrkev je lépe oprat od hlíny. Protože jsou nutrie od přírody vázány na vodu, chtějí se v napájecích nádobách koupat, lze proto použít kolíkové napáječky. Denní krmná dávka pro dospělou samici (včetně ohryzu) by neměla přesáhnout 1,2 kg. U nutrií je hlavním místem trávení slepé střevo (zde se u nich projevila cekotrofie – zvířata požírají natráveninu z vlastního tlustého a slepého střeva bohatou na živiny a vitamíny, prvotní výkaly projdou znovu celým zažívacím traktem), kde probíhá mikrobiální fermentace vlákniny. Nutrie špatně tráví krmiva s vysokým obsahem vlákniny, jako je vojtěška.
Nutrie dorůstá běžně hmotnosti 5 až 10 kg (výjimečně až 15 kg) a celkové délky 80 až 90 cm, z čehož 25 až 40 cm připadá na ocas. Je přizpůsobena k vodnímu způsobu života, a to zejména kvalitní hustou srstí a plovacími blánami na zadních končetinách. Její téměř lysý a ke konci se zužující ocas je na průřezu kulatý. V poměru k celkové tělesné velikosti má nutrie malé oči a boltce. Rty nutrie se uzavírají až za řezáky, což jí umožňuje hlodání potravy i pod vodou. Zcela ojedinělé je umístění 4 až 5 párů mléčných bradavek vysoko na bocích v přední části těla, díky čemuž dokáže kojit mláďata i ve vodě. Řezáky jsou silné a zpředu svítivě oranžové, stoličky mají velmi vysoké korunky. Pravým životním prostředím nutrie jsou močály, bažiny a podmáčené břehy vodních toků či nádrží.
Populace nutrií se zvětšuje nebo zmenšuje podle počasí, je-li příliš krutá zima, nutrie trpí omrzlinami a hynou, je-li však zima mírná, nutrie se množí a zvětšují svůj areál rozšíření směrem k severu.
Zdroj: článek Nutrie
Nutrie říční bývá často zaměňována s ondatrou pižmovou, jisté rozdíly je ale možné vypozorovat. Nutrie má vpředu dva hlodáky oranžové barvy, ocas kulatý a kratší, než je tělo samotné. Oproti tomu ondatra tyto zuby nemá barevné, ocas je lehce zploštělý (neplést s bobrem, který má ploutev) a jeho délka bývá delší než tělo samotné.
Zdroj: článek Nutrie
Mnoho lidí si plete krkavce s havranem, ovšem rozdíl je zcela jasný, a to i laikům. Krkavec má černý zobák, jenž je na vrchní straně u kořene opeřený, kdežto havran má zobák šedohnědý a neopeřený.
Při rozlišování může napovědět i velikost ptáka: krkavec velký je výrazně větší než vrána a havran. Jak již bylo řečeno, rozpětí jeho křídel je 120–130 cm, má výrazný zobák a mohutný trup. Zatímco ti největší havrani a vrány váží asi 600–700 g, krkavec může dosáhnout hmotnosti až 2 kg. Krkavec má černou barvu peří, zobáku i nohou a na hrdle mu charakteristicky odstává kovově lesklé peří. Ocas je klínový (podle toho lze krkavce i v letu odlišit od vrány či havrana).
Havran polní (latinský název Corvus frugilegus) je podobně velký jako vrána a na první pohled ho od ní neodlišíte. Pozorné oko však snadno najde spoustu výrazných rozdílů. V první řadě se jedná o barvu: havraní peří má namodralou barvu a leskne se. Dalším rozpoznávacím znakem je zobák: vrána má zobák černý, havran spíše do šeda a olysalý. Havrana rozeznáte spolehlivě od vrány také podle kalhotek: tak se nazývá odstávající opeření na končetinách, které mají pouze havrani (ne vrány ani krkavci). Konečně havran se liší i způsobem chování: vrány vydrží na zemi spíše kratší dobu, kdežto havrani po zemi běhají delší dobu a rádi.
Havrani k nám přilétají na zimu, většinou v obrovských hejnech. Někteří havrani u nás žijí i v létě, ale ti pak na zimu odlétají do teplých krajin západní Evropy.
V rámci druhu vrána obecná (latinský název Corvus coronese) se rozlišují dva poddruhy, a sice vrána šedá (šedivka) a vrána černá, které obývají různá místa. Jak naznačuje jejich pojmenování, vrána černá je spíš černá, vrána šedá spíše šedivá. V místech, kde se oba poddruhy kříží, mají vrány různě barevné peří. Vrána černá má černá křídla, její peří však není tak lesklé jako havraní. Vrána šedá má černá pouze křídla, ocas a hlavu, zbytek těla je šedivý. Oba poddruhy mají asi metrové rozpětí křídel. Můžete je vidět téměř kdekoliv: žijí v lesích a na polích, ale i na smetištích. Vrány u nás zůstávají celý rok.
Zdroj: článek Krkavec
Rousná zakrslá patří mezi okrasné a zároveň i užitkové plemeno zakrslé hrabavé drůbeže. Kdysi bylo i ozdobou našich vesnických dvorků a jeho obliba v dnešní době, kdy každý chovatel klade nárok na prostor, popřípadě pořizovací cenu krmiva, náhle stoupá. V současné době existuje řada barevných rázů tohoto plemene, například zakrslá rousná modře tečkovaná, modrá, černobílá, černá, bílá, žíhaná, zlatokrká, stříbrokrká, žlutá i porcelánová a tříbarevná. Pro toto plemeno se vžil lidový název „liliputka“.
Tyto temperamentní slepičky jsou malé, jejich váha nepřekročí 0,6 kg. Malou hlavu s oranžově červeným okem zdobí malý vzpřímený hřebínek a velmi malé laloky. Silný zobák má rohovou až modrou barvu. Krk je poměrně krátký a silný, přechází v široká, na první pohled déle působící záda. Trup slepičky je široký a krátký s kulatým, širokým břichem. Křídla jsou dlouhá, ocas středně dlouhý, plně opeřený a otevřeně nesený. Peří je pevné, ale měkké. Krátké nožky, běháky, mají barvu olova a jsou zdobeny hustými rousy.
U kohouta zdobí malou hlavu vzpřímený středně silný hřeben (červený), červený obličej, u vousatých rázů bohatý vous, červené ušnice, malé, kulaté laloky a silný zobák. Vzpřímený silný dozadu prohnutý krk navazuje na široká krátká záda. Na plném, širokém a hlubokém břiše je jemné peří, přecházející na holeních v bohaté supí kalhotky. Běháky stejné barvy jsou rovněž jako u slepice pokryty hustými rousy. Také ocas je silný, plný, vějířovitý a poměrně vysoko nesený. Kohoutci mají svou váhu do 0,7 kg.
Slepičky pohlavně dospívají mezi 6–8 měsíci věku a snášejí vajíčka bílé skořápky o hmotnosti 30 g. Při dobré a kvalitní pastvě na travnatých výbězích se rády pasou, sbírají travní semena, brouky. Jejich průměrná roční snůška dosahuje až 120 ks vajec. Slepičky jsou rovněž velmi dobré a šikovné kvočny, kuřata se pod nimi líhnou po 21 dnech, jsou čilá a temperamentní.
Toto plemeno je třeba chovat v suchu, na kamenitých nebo travnatých výbězích. Pokud tomu tak není, jejich ozdobné rousy vypelichávají a drůbež tak ztrácí na kráse.
Zakrslé rousné slepičky se s radostí doporučují všem chovatelům, také mladým a začínajícím nadšencům, kteří se zajímají o chov hrabavé drůbeže. Chov rousných zakrslých slepic je totiž téměř bezproblémový, slepičky jsou odolné, otužilé a shánlivé. Mají relativně nízké nároky na prostor, pokud je ale chceme vystavovat, je potřeba přizpůsobit podlahu tak, aby nedošlo k poškození rousů. Nevhodné jsou tvrdé betonové povrchy, důležité je čisté prostředí a speciální podestýlka. Vhodná je například hluboká podestýlka z hoblin.
I když nelze popřít výhody zatravněného výběhu, co se&n
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Okrasné slepičky milflerky
Kuna patří mezi lasicovité šelmy a žije téměř na celém území Evropy. Na území České republiky žijí dva druhy kuny, a to lesní a skalní. Rozeznat je můžeme především díky jejich náprsence. U kuny lesní je tato náprsenka zbarvena dožluta a nesahá až do oblasti předních končetin, zatímco u kuny skalní je náprsenka bílá a do oblasti končetin zasahuje. Kuna lesní má na tlapkách srst, což je dobře rozpoznatelné ve stopě.
Kuna lesní má latinský název Martes martes a lidově se jí říká také pelešnice, medovka nebo větevnice. Kuna skalní má latinský název Martes foina a lidově se nazývá skalnice.
Její váha se pohybuje mezi 0,8 až 1,6 kg. Vzhledově jsou samice od samců prakticky k nerozeznání, liší se však svou velikostí. Samci dosahují běžně velikosti mezi 48 a 53 centimetry délky. Samice jsou menší a jejich délka se pohybuje mezi 40 a 45 centimetry. Zhruba polovinu celkové délky tvoří dlouhý, bohatě ochlupený ocas. Z profilu vypadá kuna, jako by se hrbila. Barva těla je tmavě hnědá až téměř černá, přičemž mnohdy tmavě hnědě zbarvené tělo přechází do černohnědého ocasu a končetin. Na krku a horní části hrudníku má žlutě a někdy až oranžově zbarvenou náprsenku. Dobrým rozpoznávacím znakem je rovněž velikost ušních boltců, která je větší, než ta kterou můžeme pozorovat u ostatních zástupců tohoto druhu. Uši mají světlý lem. Pro lepší představu o vzhledu této šelmičky se můžete podívat na foto.
Jedná se o nočního tvora, kterého je možné běžně pozorovat jen za soumraku, kdy se vydává na lov, nebo naopak za úsvitu, kdy se z lovu vrací. Během dne je povětšinou neaktivní a tento čas tráví v dutinách stromů, hnízdech ptáků a veverek nebo ve vyhloubených doupatech. Tento druh kuny vyhledává především zalesněné oblasti, které mu poskytují dostatek kořisti. Do jeho jídelníčku patří hlavně veverky, menší ptáci, hlodavci a hmyz. Konzumuje však také vejce, různé ovoce, bobule či med. Kuna se bojí zvířat větších, než je ona sama. Pokud tedy kuna například zavítá do kurníku a zabije tam slepici, jedná v jakési sebeobraně a nepřišla tam cíleně lovit. Při lovu využívá především vynikajícího zraku a sluchu a také své neskutečné mrštnosti, která jí umožňuje skákat až 4 metry daleko. Sama je pak lovena velkými dravými ptáky, liškami nebo vlky. Kuny žijí během velké části roku samotářským způsobem života, a to na poměrně velkých teritoriích (až tisíc hektarů), která si značkují jednak trusem, ale také výměšky pachových, análních a břišních žláz.
Páření kuny lesní probíhá každoročně v období léta, a to konkrétně v červenci a srpnu. Během této doby je zvykem, že mezi sebou samci svádějí boje. Březost samic
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Hranostaj
Kalatea makoyana je charakteristická svými vysokými, štíhlými stonky, které drží oválné listy o délce 12 –30 cm. Tučné ozdobné jemné listy rostliny připomínají paví ocas. Listy jsou světle zelené barvy s tmavě zelenými linkami na vnějších okrajích. Asymetrické pruhy vytváří vynikající efekt. Nové listy jsou válcovaného tvaru, když se objeví, mají růžovočervenou barvu na spodní straně listů.
Zde můžete vidět, jak vypadá kalatea makoyana.
Zdroj: článek Kalatea
Tělo lišky obecné je štíhlé s dlouhým huňatým ocasem a špičatýma ušima. Je podobná menšímu psovi. Délka těla dosahuje až 90 cm. Ocas je dlouhý zhruba půl metru a vyniká zejména v zimě. Celková délka těla je tedy asi 140 cm. V kohoutku je liška vysoká 30–40 cm. Její hmotnost se pohybuje v rozmezí 8–13 kg. Liška má rezavou barvu srsti na většině těla. Dolní část obličeje, konec ocasu a břicho má žlutobílé. Černá barva se vyskytuje jen na nohách a konečcích uší. Liška obecná existuje samozřejmě i v jiných barvách, jako je stříbrná a černá, ale to opravdu jen málokdy. V tlamičce skrývá 42 zubů. Lišku obecnou si je možné splést se šakalem obecným, ale rozeznáme je podle délky nohou, které má šakal delší než liška.
Liška se dokáže pohybovat jako pes, to znamená rychlostí 40 km/h. Svůj revír si značkuje trusem s pachem žláz.
Liščí nora je obydlí, které slouží lišce jako úkryt a k ochraně mláďat. Vyhrabává si ji nejčastěji ve svahu kopce, strouhách, propadlinách a také v opuštěných lidských stavbách. Do nory se skrývá za špatného počasí, jinak se zdržuje převážně venku v hustých křovinách. Lišky nory používají i několik desetiletí, ale pokud se zde vyskytne svrab neboli prašivina, okamžitě ji opouštějí, pravděpodobně aby zabránili jejímu šíření. Nora se skládá z několika chodeb a na konci je komůrka, která může být 0,5–2,5 m pod zemí. Chodba může měřit až 17 m, ale nejčastěji se vyskytují o délce 5–7 m.
Liška obecná se rozmnožuje v období jara. Tak zvané kaňkování, to je liščí říje, probíhá během ledna až března. Lišky se projevují typickým voláním, protáhlým chraptivým štěkotem a lišáci je hledají podle charakteristického pachu krve, kterou lišky zanechávají na cestě. Páření probíhá uvnitř nory. Než se narodí liščata, trvá to 52–53 dní. Rodí se jich průměrně 4 na vrh, někdy i více. Liščátka jsou 12–15 dní slepá, porostlá šedou srstí, která je chrání před predátory. Mezitím se lišák stará o potravu pro lišku a ta zase zaopatřuje mláďata mlékem, a když jim zpevní chrup, což je tak ve 4. měsíci, tak i masitou potravou. V tomto období také nejvíce škodí na domácí drůbeži a mladé zvěři. V květnu už liščata skotačí před norou, hrají si na slunci a zdokonalují se v loveckých hrách. Pokud liška zjistí nebo usoudí, že byla nora odhalena člověkem, přenese liščata do jiné nory. V zimním období už nepoznáte mladé lišky od rodičů.
Zdroj: článek Šelma liška obecná
Lasičky dokážou to, co žádná technika ani chemie nezvládne – dostat se za kořistí až do jejích komůrek pod zemí a zlikvidovat ji zcela bez následků pro okolní životní prostředí. Kromě hlodavců si lasičky smlsnou i na slimácích, různém hmyzu a další drobné kořisti. Jsou hbité a rychlé a výborně šplhají. Lasičky neznají zimní spánek a i pod sněhem nám pomáhají likvidovat přemnožené hlodavce. Nemohou si vytvořit zásoby tuku a zimu prospat jako třeba ježek – jakmile by začaly tloustnout, neprotáhly by se úzkými chodbami za svou kořistí.
Specializuje se na hryzce, kteří jsou pro zahrádkáře skutečnou pohromou, protože ohlodávají kořeny mladých stromků, čímž je obvykle zahubí. Kromě hryzců loví i hraboše. Hlodavce pronásleduje až do jejich nor, kterými se díky štíhlému hbitému tělu snadno protáhne. Nebojí se ani vody, ostatně umí velmi dobře plavat. Denní úkryt lasičky nacházejí ve stodolách a kůlnách a také v hromadách dřeva. Pokud chceme na zahradě jejich bezplatné pomoci využít, je třeba jim úkryt, ve kterém přes den mohou načerpat sílu pro noční lov, poskytnout.
Délka hlavy a těla závisí na oblasti výskytu a je v rozmezí 20 až 40 cm. Ocas hranostaje může být dlouhý 8–12 cm. Přibližná hmotnost tohoto zvířete se pohybuje zhruba od 140 do 245 g. Velice zajímavé je zbarvení hranostaje. Letní srst je o poznání barevnější než ta zimní. Hřbet je kaštanově hnědý, břicho žlutobílé. Hruď je bílá, špička ocasu zůstává černá. Bílá zimní srst roste nejdříve na břiše, na krku a pod ocasem. Špička ocasu zůstává černá. V zimě mají hranostajové většinou jen bílou srst s černou špičkou ocasu.
Hranostaj nepotřebuje příliš hustý porost k úkrytu. Vyskytuje se v lesích, v křovinatých porostech, na loukách, polích, ale i v horských oblastech (až do výšky 2 000 m n. m.) a bažinách. Velikost jeho teritoria závisí na poloze, biotopu a zejména množství vhodné kořisti. V Evropě se velikost teritoria jednoho zvířete pohybuje mezi dvěma a čtyřmi tisíci metrů čtverečních, kdežto v některých částech Asie to může být až deset tisíc metrů čtverečních. Většina nejbližších příbuzných hranostaje jsou typická noční zvířata, ale hranostaj sám je velmi často aktivní i za dne. K odpočinku se uchyluje do doupěte, které mívá přibližně uprostřed svého teritoria. Doupě se může nacházet v dutém stromě, ve skalní rozsedlině nebo v noře opuštěné jiným zvířetem. Hranostaj se nejčastěji pohybuje krátkými skoky, je ale též výborný plavec a skvěle šplhá po stromech.
Hranostaj je vynikající lovec, který se živí téměř výhradně masem. Velmi mu chutnají i ptačí vejce včetně slepičích. Hr
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Hranostaj
Zde můžete vidět několik barevných forem gekončíka nočního, existuje jich ale mnohem více.
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Gekončík noční
Rejnoci (Batoidea) jsou nadřád příčnoústých paryb, zahrnující přes 500 druhů zařazených ve 13 čeledích. Jako rejnoci se také označují zástupci řádu Rajiformes, tedy praví rejnoci. Všichni jsou blízce příbuzní žralokům.
Rejnoci mají kosočtverečné zploštělé tělo, což jim umožňuje splynout se dnem, číhat na kořist a ukrýt se před dravci. Některé druhy (parejnok elektrický, rejnok ostnatý) jsou schopny vydávat silné elektrické výboje – jejich elektroplaxy fungují jako fyziologický elektrický zdroj. Jiné druhy jsou vybaveny jedovým ostnem. Jejich párové ploutve srůstají a tvoří lem těla, hřbetní ocasní ploutve zakrňují. Zašpičatělý okraj prsních ploutví tvoří „křídla“, ocas některých druhů je protažen v bičíkovitý výběžek. Na spodní straně těla je 5 žaberních štěrbin, čichové jamky a ústa. Na rozdíl od platýse je oplození u rejnoka vnitřní, naprostá většina rejnoků je ovoviviparní, výjimku tvoří čeleď rejnokovití, kteří snášejí hranatá kožnatá vejce. Pohyb rejnoka je podobný letu ptáka. Většina rejnoků žije na mořském dně jako platýs, existují ale i sladkovodní druhy. Žijí v pobřežních vodách po celém světě, některé druhy jsou hlubinné, manty žijí na otevřeném moři. Trnuchy, které mají na kořeni ocasu tvrdý trn (v ohrožení jím mohou způsobit nepříjemné zranění, nebo i zabít), žijí v povodí Amazonky. Rejnoci jsou dobří plavci, mnoho z nich je ale přizpůsobeno životu na dně. Jsou to noční živočichové, den tráví zahrabaní v písku. Potravu si hledají u dna. Na rozdíl od platýse se rejnok žijící na volném moři živí planktonem.
Zde můžete vidět, jak vypadá rejnok.
Zdroj: článek Recepty na platýse
Gepard štíhlý (latinský název Acinonyx jubatus) je jediným druhem svého rodu. Tento druh čítá šest poddruhů (z toho 2 asijské). Gepard neumí řvát, pouze přede jako kočka. Jak již bylo řečeno, má polozatažitelné drápy, proto neleze po stromech. Jeho tělo je stavěné především na mimořádně rychlý běh. Mnozí lidé si pletou kresbu na srsti geparda s kresbou levharta nebo jaguára, ve skutečnosti je však značně rozdílná: gepard má na těle menší skvrny, které jsou vždy plné. Tělo má dlouhé 110 až 150 cm, jeho ocas měří 70 až 90 cm a jeho výška je 70 až 90 cm. Gepardi váží cca 40 kg.
Gepard žije spíše samotářsky, což znamená, že vytváří skupiny zahrnující 2–5 jedinců. Samice se vyhýbají sobě navzájem, ve skupině žijí jen tehdy, když mají mláďata. Obývají rozsáhlá teritoria, která se překrývají s teritorii dalších samic (většinou matek, dcer, sester). Teritorium samců je velké od 37 do 160 km2 a překrývá se s teritorii několika samic. Značkují si ho močí, na čemž se podílí celá skupina. Ze svého území se snaží vyhnat všechny vetřelce, při soubojích často dochází ke zranění nebo zabití. V místech, kde nežijí jiné velké šelmy, se gepardi občas sdružují i do větších smíšených skupin (až o 20 jedincích).
Pohlavní dospělost nastává u samců okolo 1. roku života, u samic o rok později. Pářit se začínají většinou až ve třech letech. Samice je březí 90 až 98 dní. Obvykle se rodí 1 až 3 mláďata, v některých případech jich může být až 5. Mláďata se nezřídka stávají kořistí jiných predátorů, proto je kočka často přenáší z místa na místo. Mláďata sají asi 4 měsíce a do 1,5 roku věku zůstávají s matkou. Pokud samice přijde o 2 ze 3 koťat, obvykle se přestane starat i o to poslední (kvůli velkému výdeji energie). Mláďata mají delší světlou hřívu.
Velkým problémem gepardů je příbuzenská plemenitba (rozmnožování). Gepardi v minulosti podlehli efektu hrdla láhve: náhle rapidně poklesl jejich stav a přeživším jedincům nezbylo než se množit s příbuznými. Tím došlo k výraznému poklesu oplozovací schopnosti spermií. Gepardí samci jich mají jen velmi malé množství (asi 10 % z počtu spermií u lva) a i z toho mála je až 75 % spermií defektních (jsou deformované, mají dva i více bičíků, nebo naopak žádný). Dnes jsou údajně všichni gepardi do značné míry vzájemně geneticky příbuzní.
Potravu geparda tvoří hlavně menší kopytníci (gazely, menší druhy antilop, mláďata zeber a pakoní), občas i perličky a zajíci. Gepard loví kořist štvaním. Když ji uloví, musí nejdříve dlouho odpočívat (výdej energie na tak rychlý běh je obrovský), teprve pak se na ni vrhne a sna
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Gepard
Krkavce velkého (latinský název Corvus corax) můžete zahlédnout na většině území České republiky bez ohledu na nadmořskou výšku. Vyskytuje se v lesích i v otevřené krajině. Krkavec byl dříve vázán na vyšší polohy, ale v posledních letech osidluje stále častěji i nížiny. Z ekologického hlediska se jedná o velmi přizpůsobivý druh, který ovšem vyžaduje přítomnost pastvin, luk, polí a jiných otevřených ploch, kde hledá potravu. Nevyhýbá se ani blízkosti lidských sídel a oblastem s intenzivní zemědělskou výrobou. Často a ve velkých hejnech vyhledává též skládky komunálního odpadu. Krkavec velký je převážně stálý pták, jenž se v mimohnízdním období potuluje v menších hejnech po okolí hnízdiště. Tyto potulky nemají vyhraněný směr, jsou ovlivňovány potravní nabídkou a podnikají je převážně mladí ptáci. Staří ptáci se pohybují i v zimním období v blízkém okolí hnízdiště.
Krkavec velký odpovídá svému označení: je skutečně největším krkavcovitým ptákem u nás. Dosahuje velikosti od 56 do 78 cm (s rozpětím křídel až 130 cm) a váží do 2 kg.
Obě pohlaví mají opeření celé černé a kovově lesklé (modrofialově na zádech a zeleně na hlavě a spodině ocasu). Nápadný je silný a poměrně dlouhý černý zobák s výrazně zahnutou horní čelistí. Téměř polovinu zobáku svrchu kryjí dlouhé a husté nosní štětiny. Peří na hrdle bývá prodloužené a často odstává. Krkavec má velmi dlouhý stupňovitý (klínový) ocas. Mladí ptáci jsou do druhého roku života černohnědí bez lesku. Krkavci jsou výborní letci, často se vyskytují v páru a krouží ve značné výšce. V letu se také nejčastěji ozývají hlubokým a opakujícím se korrk koork nebo kruk kruk. V toku pak vydávají různé škytavé zvuky a zvučné klong klong.
Krkavec velký je monogamní osamoceně hnízdící druh, jenž vytváří celoživotní svazky. Jeho tok (na začátku jara) doprovází vzdušná akrobacie a zmíněné hrdelní zvuky. Páry spolu zůstávají celý rok a každoročně obsazují stejné teritorium, na jehož ploše mohou mít několik hnízd. Některá používají mnoho let po sobě, jiná střídají. Až polovinu populace mohou v průběhu sezóny tvořit nehnízdící ptáci. Krkavci nocují na skalách, stromech nebo stožárech elektrického vedení, hnízdící páry nocují v okolí hnízd. Hnízdo bývá mohutné a nachází se zejména na skalách, vysokých stromech v lesích a na jejich okrajích, na solitérních (osamocených) stromech, rovněž na stožárech vysokého napětí a na komunikačních věžích. U nás najdeme hnízda krkavce velkého nejčastěji na buku, jedli, dubu a na skalních útesech ve výšce 11–30 m. Na stavbě hnízda se podílejí oba ptáci, tedy samec i samice. Samice do něj poté (někdy
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Krkavec