OCHLAZENÍ je jedno z témat, o kterém si můžete přečíst v tomto článku. Plynový kondenzační kotel představuje velice ekonomický způsob vytápění. Během provozu kondenzačního plynového kotle se využívá spalné teplo ze spalin, které by jinak odcházelo nevyužité. Kondenzační plynové kotle jsou ideální volbou nejen pro vytápění novostaveb, ale také starších domů.
Jak správně topit kondenzačním kotlem
Aby se využil potenciál kotle na maximum, musí se docílit co nejnižší hodnoty teploty vratné vody. Její teplota při tom nesmí překročit cca 45 °C (platí pro zemní plyn). Jakmile se teplota vratné vody zvýší nad tuto hodnotu, chová se kondenzační kotel stejně jako nízkoteplotní turbokotel. V podstatě u dobře navržených kotlů v dobře seřízené soustavě pracuje kotel v kondenzačním režimu 80 až 100 % času pro vytápění. A to je již velmi dobrý výsledek. Proto je velmi důležité nechat realizaci těchto kotlů na odbornících.
Jak lze docílit takto nízké teploty zpětné vody:
Dobře provedeným výpočtem, přičemž projektant musí vzít v úvahu skutečnou tepelně technickou charakteristiku budovy – neobejde se bez přepočtu skutečných tepelných ztrát.
Dosažením dostatečného vychlazení topné vody v radiátorech, tedy kvalitním předáním tepla do místností – je jasné, že pokud nebude seřízena hydraulika vytápění a voda bude v trubkách proudit zbytečně rychle a ve větším množství, než je nutné, nedojde k dostatečnému ochlazení vratné vody a nedojde k maximálnímu využití potenciálu kondenzačního kotle.
Správným dimenzováním radiátorů – obecně platí, že se jedná o nízkoteplotní systém vytápění. Radiátory v nízkoteplotních soustavách musí mít při zachování jmenovitého výkonu větší teplosměnnou plochu (jsou rozměrově větší) než radiátory ve vysokoteplotní soustavě. Každý panelový dům má po zateplení cca o 30 až 50 % menší tepelné ztráty, v té chvíli jsou tedy radiátory o 30 až 50 % předimenzované, což je dobře pro použití kondenzačního kotle.
Dobře nastavenou regulací – hlavním úkolem regulace je udržení teploty topné vody na co nejmenší hodnotě, při níž ještě voda dostatečně vytopí dům. Pokud bude teplota topné vody zbytečně vysoká, nedojde k jejímu dostatečnému ochlazení v radiátorech a voda se do kotle vrací moc teplá. Tím se zhoršují podmínky nutné pro kondenzaci, případně zcela mizí a ke kondenzaci nedochází. Pro použití kondenzačního kotle je zcela nezbytná dobře nastavená ekvitermní regulace. Drtivá většina moderních kondenzačních kotlů již má v sobě z výroby tuto regulaci zabudovanou – dokupují se pouze rozšiřující moduly, které umožní například nastavení „nočních útlumových křivek“ a časových programů.
Teplovodní radiátory jsou jedním z nejčastějších rozvodů tepla v novějších domech a řadí se mezi nucené systémy. Radiátory jsou podlahového typu nebo koncipované ve vzpřímené poloze, které se podobají parním radiátorům. Nejčastějším problémem v teplovodních systémech je nežádoucí vzduch v systému. Na počátku každé topné sezóny, když je systém spuštěn, se musí postupně u každého radiátoru mírně otevřít odvzdušňovací ventil, zavře se, když voda začne unikat přes ventil. U patrových domů se nejprve odvzdušní v patře a postupně se sejde dolů.
Jeden ze způsobů, jak ušetřit energii v teplovodních systémech je, vybavit samostatnými zónami ovládání. Zónou je nejúčinnější stanovit velké plochy v domácnosti, nebo jsou použity v jednotlivých částech domu. Při instalaci automatického topení se instalují automatické ventily na teplou vodu radiátorů, ovládaných termostaty v každé zóně domu. Pomocné programovatelné termostaty vám umožní automatické vytápění a zároveň zajistí ochlazení části domu tak, aby odpovídaly vašemu způsobu využití.
Destilací s vodní párou se materiál zahřívá v destilační aparatuře a vodní pára s sebou strhává uvolňující se silici, která se po ochlazení usazuje jako olejovitá vrstva na povrchu vody. Touto metodou se vyrábějí silice z plodů, listů nebo kořene, z oddenků a květů. Tato technika je hlavní metodou při používání extrakcí vonných silic v průmyslu, protože má tu výhodu, že je nejvíce efektivní a nákladově dostupná, a navíc zachovává integritu rostlinných olejů. Tento proces však vyžaduje určité dovednosti a investice do zařízení.
V případě zařízení vhodných do bytů si vybíráme hned z několika variant: vytápění, odvlhčování, ionizování vzduchu nebo filtrace, respektive čištění vzduchu. Novinkou je u bytových klimatizací funkce větrání, pro zimní měsíce lze zvolit klimatizaci s funkcí zvlhčování. Samozřejmě přicházejí v úvahu i kombinace uvedených možností. Jinými slovy, klimatizační zařízení může sloužit celý rok, přičemž hlavní činností většinou zůstává zmíněné ochlazování vzduchu.
Pokud jste se již obeznámili s tím, jaké funkce klimatizace může plnit, pak byste se jako uživatelé měli umět zorientovat v energetické účinnosti pořizovaného zařízení a v parametrech důležitých v provozu. Účinnost lze jednoduše zjistit z takzvaného energetického štítku. Všem známá barevná škála energetických tříd s abecedním označením od A do G nám podává základní informaci o spotřebě energií. Při užívání klimatizací nejrůznějšího typu je dále důležité sledovat hlučnost, a to zejména v nočním režimu. Nezapomeňte, že hluk, který se zdá ve dne snesitelný, se v noci stane rázem netolerovatelným.
Účinnost klimatizace je vyjádřena jako poměr vstupního a výstupního výkonu. Jednoduše řečeno udává, kolik elektrické energie je třeba pro ochlazení místnosti na nastavenou teplotu. V tomto ohledu jsou mezi různými typy klimatizací značné rozdíly. Nejúčinnější klimatizace patří samozřejmě mezi ty finančně náročnější, ale jejich schopnost ušetřit energii dorovná původní handicap v přijatelném časovém horizontu – přibližně do 2 až 3 let. Pokud jste ochotni při nákupu sáhnout do kapsy hlouběji, můžete se dobrat až 44% úspory energie (údaje výrobců se nejčastěji pohybují od 30 do 44 %).
Pro komfortní chlazení běžné místnosti o ploše 20 m² v bytě je třeba chladicí výkon přibližně 3 kW. K dosažení tohoto chladicího výkonu se hodnota elektrického příkonu může pohybovat od cca 700 W do cca 1 500 W, což představuje rozdíl několika tisíc korun ročně na jediné místnosti. Sledování účinnosti, udávané jako EER faktor pro chlazení a COP faktor pro vytápění, je tedy klíčové z hlediska provozních nákladů a dlouhodobé úspory energie.
Na trhu lze vybírat ze dvou základních typů klimatizací vhodných pro běžné byty kompaktní jednotky, tedy jednodílné (mobilní, okenní), a split jednotky – dělené (podle umístění pak nástěnné, podstropní, kazetové, mezistropní a další).
Žehlení je jedna z domácích prací, která se netěší příliš velké oblibě. Těžko říct, proč tomu tak je, ale každý z nás si umí jistě představit zábavnější činnosti, než jsou domácí práce obecně. Žehlení prádla je od nepaměti součástí procesu jeho očisty a má široké využití. Historie žehlení prádla sahá až do dob faraónů ve starém Egyptě, kde se k jeho žehlení zastudena používala různá dřevěná či kostěná hladítka a následně i rozpálené kovové plochy. V 16. století se objevila první osobní žehlička a mandlovací válečky, které udělaly péči o prádlo pohodlnější. Klíčové pak bylo 18. století, kdy byl vynalezen mandl. Ten a jeho nástupce, pásový žehlič, umožnily pohodlné a rychlé žehlení velkých objemů prádla.
Žehlení prádla je v podstatě vyhlazování tkaniny pomocí vysoké teploty a tlaku. Žehlení tedy působí tak, že se vlivem teploty uvolňují vazby v molekulách polymerů tvořících vlákna tkaniny. Horká vlákna se pod tlakem žehličky narovnávají a po ochlazení si uchovávají svůj tvar. Některé typy látek (jako například bavlna) musí být pro proces rovnání vláken vlhké.
Jako návnada a nástraha patří k nejuniverzálnějším při chytání kaprovitých a bílých ryb. Je nepoměrně levnější alternativou k boilie, například při lovu větších kaprů. Přestože boilie má selektivnější charakter (to znamená, že je možné velikostí a úpravami omezit záběry menších ryb), na některých vodách je kukuřice dlouhodobě úspěšnější nástrahou. Je to zřejmě dáno její snadnější dostupností a masivnějším užíváním při vnadění.
I když můžeme v obchodech zakoupit kukuřici již konzervovanou a upravenou (naložená, zavařená, sladká, barvená a podobně), pro dlouhodobé používání si ji můžeme vhodně upravit sami. Zralou a patřičně vyschlou (vydrolenou z klasů) kukuřici můžeme skladovat po delší dobu v suchu. Možných způsobů úprav kukuřice je hned několik.
Kukuřice máčená
Potřebnou dávku kukuřice nasypeme do nádoby a zalijeme ji dvojnásobným množstvím studené vody. Ponecháme ji 24–48 hodin v klidu do doby, než kukuřice nabobtná. Protože i pak zůstane velmi tuhá a bez vůně, pro menší ryby není atraktivní, lovci kaprů ji proto občas používají k vnadění. Nelze to ale doporučit jednoznačně. Ryba je totiž tvor studenokrevný a průběh trávení tedy závisí na teplotě vody. Jestliže je kapr plný tvrdé kukuřice (nebo jiné luštěniny, kupříkladu hrachu) a dojde k prudkému ochlazení vody třeba vlivem studeného deště a větru, trávení se okamžitě zpomalí. To společně s vlivem kvašení může způsobit potíže.
Kukuřice mírně předvařená
Po zhruba 24 hodinách bobtnání slijeme vodu, kukuřici nasypeme do sklenice s uzávěrem, náplň zalijeme vařící vodou, uzavřeme nádobu a vše necháme odstát. Pak vodu slijeme a totéž opakujeme ještě nejméně 2x. Takto získáme návnadu již poněkud měkčí, ale stále jen na povrchu. Pozor, při slévání vody přicházíme o vyloučené látky včetně škrobů. Tato kukuřice ještě nemá typické silné aroma. Jednou z nejúčinnějších nástrah je vařená kukuřice. Vzhledem ke své vydatnosti je vhodná obzvláště na podzim. Ryby sbírají zásoby na zimu a nástrahy „lehkého typu“, kupříkladu křupky, ztrácejí díky nedostatku výživných látek na atraktivitě.
Kukuřice vařená
Po zhruba 24 hodinách bobtnání kukuřici i s vodou nasypeme do nádoby, ve které ji budeme vařit (větší hrnec, hodně času ušetříme například použitím staršího papiňáku). Počítejte s tím, že kukuřice nabude až dvojnásobný objem, proto nádobu vybírejte dostatečně velkou. Dolijeme dvojnásobek vody a vaříme až do okamžiku, kdy některá zrna začínají pukat, rozevírat se. Nádobu odstavíme a kukuřici necháme v původní vodě. Takto připravená kukuřice je skvělou návnadou i nástrahou, je měkká a krásně voní.
Podzimní měsíce umožňují, dokonce vyžadují celý systém zásahů a opatření v péči o trávníky, neboť je to velmi vhodné období jak pro zakládání trávníků, tak i pro další regenerační opatření. Cílem je nejen zlepšení travního porostu, ale také příprava trávníku na dobré přezimování.
Na začátku podzimu je vhodné zopakovat jarní zásahy, jako je vertikutace, případně i aerifikace. Nesmíme rovněž zapomínat na správnou výživu travního drnu, nejlépe aplikací plného kombinovaného hnojiva, poněvadž větší počet sečí v předchozím období odčerpal z půdy velké množství živin, které je nutné pro růst trávníku v podzimním období a pro úspěšné přezimování do půdy dodat. Pokud ještě na podzim chceme upravit nevyhovující půdní reakci vápněním (optimální je pH 5,5–6,5), použijeme mletý vápenec, nebo ještě lépe dolomitický vápenec, který obsahuje navíc hořčík. Nikdy ale nevápníme a nehnojíme současně, ani vápenatá a průmyslová hnojiva nemícháme.
Dvouděložné plevele v trávnících nejsou hezké ani účelné, odebírají travám vodu i živiny a postupně je z porostu vytlačují. Z hlediska biologie vývoje plevelů je právě září vhodným obdobím pro jejich likvidaci a potlačení. Proto zaplevelené travnaté plochy ošetřujeme běžně dostupnými chemickými přípravky. V případě silně poškozených míst v trávníku je vhodné provést přísev travní směsí použitou při založení trávníku nebo travní směsí určenou k dosévání.
Do konce října ještě můžeme zakládat nové trávníky s tím, že při rychlém ochlazení budou vzcházet na jaře příštího roku.
V návaznosti na klimatické podmínky provedeme v listopadu poslední seč travního porostu, současně odstraníme napadané listí a jiné organické zbytky. V případě výskytu myší klademe za suchého počasí do nor otrávené nástrahy. Před nástupem zimy je možné na trávník rozprostřít vrstvu vyzrálého kompostu, který přispěje k vyrovnání povrchu a zlepšení výživného stavu.
Trávník je nejlepší nechat přezimovat v pokoseném stavu, výška strniště musí být okolo pěti centimetrů. Déle ležící vrstva listí trávníkům škodí, protože dochází k vyhnívání porostu a vzniku nehezkých hnědých skvrn, hnilobě a tvorbě plísní vlivem zvýšené vlhkosti. K odklizení listí z trávníkových ploch je vhodné používat zahradní traktor nebo rotační sekačku se sběracím košem. Díky těmto strojům se vypořádáte se dvěma činnostmi najednou: sekáním trávy a úklidem opadaného listí.
Při použití této metody, můžete extrahovat esenciální oleje z rostlin, které když promnete mezi prsty tak voní. Skvělé jsou například okvětní lístky růže, rozmarýn, jehličí, máta, grapefruit, levandule nebo pačuli. Neočekávejte, že získáte velké množství oleje. V rostlinách ho je opravdu jen malinko a proto budete potřebovat na pár kapek několik kilo rostlinného materiálu. Podívejte se, co budete k domácí výrobě potřebovat.
Bude potřeba:
velký hrnec s pokličkou
destilovaná voda
dostatečné množství čerstvého rostlinného materiálu, aby zaplnil hrnec do poloviny - alespoň 3 až 4 kilogramy, nasekané rostlinné hmoty
čas
Recept na výrobu
Umístěte rostlinný materiál do velkého hrnce a zalijte ho destilovanou vodou. Voda by neměla naplnit více než ¾ objemu celého hrnce, zelená hmota pak ½ hrnce. Hrnec zakryjte obrácenou pokličkou. Když je poklička na hrnci obráceně - vypouknutím dolů, tak to umožní, aby všechna pára, která se tvoří a kondenzuje na pokličce mohla padat zpět do hrnce. Pokud nemáte pokličku, můžete použít nějakou desku. Hrnec postavte na plotnu a zapněte ji na nejvyšší stupeň dokud nebude voda horká. Jakmile je voda teplá, stáhněte výkon plotny dolů na nízkou úroveň a duste při 60°C po dobu 3-4 hodin.
Až bude rostlinný materiál rozvařený a usazený dole, tak to vypněte a nechte vychladnout. Když to trochu vychladne, tak celý hrnec umístěte do chladničky. Pokud je váš hrnec moc velký a do ledničky se nevejde, můžete přelít tekutinu do jiné menší nádoby. V lednici to nechte přes noc.
Na druhý den to vytáhněte z chladničky. Měli byste vidět tenkou vrstvu oleje, která se vytvoří na hladině a bude tuhá po ochlazení. To je éterický olej - vaše domácí silice! Opatrně ho odeberte z vody. Pracujte rychle než to začne rychle tát!
Nasbíraný ztuhlý olej dejte do lahvičky. Asi se vám nepodaří vyjmout jen olej bez vody, takže v lahvičce může být malé množství vody na dně. Když lahvičku jemně zahřejete, tak se voda vypaří a zůstane jen esenciální olej. Nezahřívejte olej příliš dlouho, jinak může ztratit svou účinnost.
Svojí vlastní domácí vonnou silici můžete skladovat v uzavřené barevné skleněné nádobě v temnu a chladu.
Zákazníci si občas stěžují na ochlazení spalin. Tento fakt může souviset se špatně vyčištěným kotlem. Je třeba používat turbulátory. U kotle je rovněž vhodné snížit výkon. Zpomalí se průtok kotlem a tím by se měla i zvýšit výstupní teplota.
Vysoká teplota spalin namáhá ventilátor a snižuje účinnost kotle. Udržování komínu v relativní čistotě je samozřejmost. Při kolísajícím požadavku na výkon kotle se mění i kvalita spalin a usazování sazí a dehtu v komíně. Při vysokých teplotách spalin se pak zvyšuje nebezpečí jejich vznícení.
Výrobce uvádí optimální teplotu spalin mezi 130 a 160 °C. Teplota 230 °C je již vysoká a je nutné provést určitá opatření, například použít škrticí klapku v kouřovodu.
Příčiny vysoké teploty spalin:
nevhodné palivo, na které není kotel stavěný;
zanesený kotel – špatné předání tepla přes silnou vrstvu sazí;
velký komínový tah.
Při nízkém tahu je teplota spalin nízká, saze v kotli (ve výměníku) jsou „mastné“, komín se zanáší šupinovými sazemi až dehtem.
Ingredience: 900 g vepřové krkovice bez kosti v celku, 150 ml červeného vína – suché, 2 lžíce mletého zázvoru, 2 lžíce granulovaného česneku, 1 lžíce sladké mleté papriky, 6 lžic oleje, 1 slabší lžička soli, 1 lžíce oleje, 2 větší cibule nakrájené nadrobno, 4 větší stroužky česneku nakrájené na tenké plátky, vývar nebo voda na podlévání
Postup: V nádobě s víkem promícháme víno s olejem a solí. Maso opláchneme, osušíme a rozdělíme na 4 kusy. Zázvor s česnekem a paprikou promícháme a vetřeme do každého kusu masa. Okořeněné maso vložíme do nádobky s ochuceným vínem, důkladně promícháme a nejlépe do druhého dne necháme odležet v lednici.
Poté máme dvě možnosti postupu:
První možnost postupu: V tlakovém hrnci necháme na rozehřátém oleji rozvonět plátky česneku a poté prudce osmažíme ze všech stran kousky masa. Zasypeme cibulí, krabičku od zbytku marinády vypláchneme 200 ml vývaru a vlijeme do hrnce. Hrnec uzavřeme poklicí a od doby varu na slabém plameni vaříme 25 minut. Po ochlazení hrnec otevřeme, maso a všechnu šťávu přendáme do pekáčku a vložíme do předehřáté trouby. Na ¾ výkon pečeme odkryté cca 20 minut doměkka. Během pečení často přeléváme vypečenou šťávou, aby se maso nevysušovalo a dostalo hezkou barvu.
Druhá možnost postupu: Ve větší pánvi na rozehřátém oleji necháme rozvonět plátky česneku. Poté přidáme maso a necháme prudce zatáhnout. Maso přendáme do pekáčku a zasypeme cibulí. Pánev vypláchneme cca 150 ml vývaru a přilijeme k masu. Přidáme také zbytek vína s kořením z marinování, pekáček přiklopíme víkem a dáme do předehřáté trouby péct na ¾ výkon. Zhruba po půlhodině maso přelijeme výpekem, podle potřeby podlijeme, opět přiklopíme víkem a na poloviční výkon trouby pečeme cca 70–80 minut doměkka. Během pečení maso přeléváme výpekem a podle potřeby podléváme. 15 minut před koncem odstraníme víko a maso dopečeme na barvu.
Servírujeme nakrájené na plátky masa, přelité šťávou, s čerstvým chlebem a okurkou. Ale můžeme také podávat se zelím a knedlíkem.
Doporučení: Doba pečení je orientační, záleží na typu trouby.