Odrůdy hrachu lze rozdělit na dvě základní skupiny:
polní hrách – vhodný pro velkovýrobu – má malé lusky, jeho nezralá semena jsou natrpklá, pěstuje se jako pícnina ke krmení zvířat v luskovinoobilných směskách nebo jako zelené hnojení. Jako krmivo se využívají semena, která mají obdobné živinové složení jako hrách setý, ale obsahují také hořké látky, které zhoršují jeho chutnost.
zahradní hrách – má tři formy:
obecný – hrách vhodný k vylupování semen. Kvete bílými květy. Nezralá semena jsou sladká a kulatá, zralá mají žlutou nebo zelenou barvu, lusky uvnitř tuhé. Sklízí se po dozrání a zaschnutí. Plody jsou v této době žluté nebo zelené a jsou již tvrdé, to ale nevadí, protože tento druh hrachu je určen zejména pro vaření.
dřeňový – pěstuje se pro nezralé lusky, které se konzumují celé nebo se vylupují jen zrna. Tento hrášek se jí čerstvý či tepelně upravený, lze ho nakládat, sušit nebo mrazit. Využívá se také pro výrobu škrobu. Po dozrání ztrácí semena vodu, čímž se svrašťují a stávají se nevhodnými k požívání. I po uvaření zůstávají zrna tohoto druhu hrachu tuhé.
cukrový – jeho květy jsou bílé nebo bělorůžové, mladé lusky jsou sladké, dužnaté, křehké a neobsahují vnitřní tuhou slupku, lze je tedy jíst celé. Semena jsou kulatá a velmi sladká, málo svraštělá. Mají vyšší obsah cukrů, proto jsou vhodné k přímé konzumaci v syrovém stavu. U nás se tato varianta pěstuje poměrně zřídka, je vhodnější spíše pro pěstování v teplejších oblastech.
Ve svém příspěvku OLEANDR PO ODKVĚTU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana Mikulková Skalická.
Dobrý den! Nikde nemohu nejít odpověď na dotaz, co s lusky (plody) po odkvětu oleandru. Stříhat? Asi ano, ale hlavně kdy?
Děkuji, Hanka
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Mikušová.
Pani Hanko. Oleandr po odkvetu v zadnem pripade nestrihejte na jare vyrasi nove kvetenstvi. Jinak by jste se pripravila o nove kvety v pristi sezone. Nechte tak az na jare ag budou rasit nove kvety se odstrani stara kvetenstvi. Doufam,ze jsem pomohla. Mikušova
Semena hrachu (lidově hrášky) jsou významným zdrojem bílkovin pro lidskou výživu i pro krmné směsi. Obsahují mnoho bílkovin a cukrů, jejichž obsah stoupá na úkor obsahu vody se stoupající zralostí. Z vitaminů jsou nejvýznamnější vitaminy A, C, B1, B2 a E, nezanedbatelné je také množství minerálů, pro příklad můžeme uvést fosfor, draslík, vápník nebo hořčík.
Semena sklizená za zelena se dají konzumovat bez jakékoli úpravy. U cukrových odrůd lze přímo konzumovat celé lusky. Pokud se zrna nechají dozrát, mohou se nakládat do slaného nálevu a takto upravená se dají později kulinářsky zpracovávat. Plně vyzrálá semena se suší nebo mrazí, takže jsou dobře skladovatelná a používají se dále jako základ mnoha polévek, omáček, salátů a jiných pokrmů.
Na našem trhu jsou pro pěstování na zahrádkách nejčastěji nabízena semena těchto odrůd:
Ambrosiana – středně raná odrůda cukrového hrachu, který postrádá pergamenovou vrstvičku uvnitř. Odrůda je vhodná ke konzumaci celých lusků za syrova nebo k jejich nakládání.
Alderman – pozdní, velmi vzrůstná (až 1,5 m vysoká) odrůda hrachu. Může se vysazovat k opoře, ale nevyžaduje to. Lusky jsou 12 cm dlouhé a mají světle zelenou barvu.
Gloriosa – velmi raná odrůda, která tak dobou sklizně může uniknout padlí. Lusk je asi 7 cm dlouhý, tmavě zelený. Je vhodná spíše pro průmyslové zpracování.
Oskar – charakterově se podobá předešlé, ale je vhodnější pro zahrádkáře. Rovněž se jedná o ranou odrůdu, její lusky jsou dlouhé.
Vladan – raná odrůda s lusky dlouhými 7 cm a s velkými zrny. Rostlina má tmavě zelenou barvu.
V naší poradně s názvem KATALPA? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sylva.
Dobrý den nejsem si jista jestli mám na zahradě katalpu. Stromeček malí cca 30cm jsem si přinesla z jedné zanedbané zahrady, kde se volně samy rozmnožily pod velikou "maminou". Loni vyrostl cca do výšky 50 cm, 4 lístky opadly. Letos vyrost do možná už více jak 2m výšky. Nekvetl, a listy jsou skoro 50 cm široké. Prosím jedná se o Katalpu? Děkuji Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Na vaší fotografii je rostlina s názvem pavlovnie protáhlá (Paulownia elongata). Tento druh pavlovnie je velmi bujně rostoucí strom pěstovaný pro ozdobu v zahradách a parcích. Tato pavlovnie je oblíbená pro své překrásné fialové květy a řadí se mezi nejrychleji rostoucí stromy na světě. Roste dobře v písčitých půdách, nesnáší přemokření. Zcela mrazuvzdorná se stane až po 4 letech. V osmi až deseti letech doroste do výšky 15 metrů a vytvoří obrovský strom.
Katalpa a pavlovnie jsou často zaměňovány pro svůj podobný vzhled. Ale jde o dva různé zástupce. Katalpa pochází z USA, kdežto pavlonvnie z Číny. Katalpy jsou vzácné, ale pavlovnie jsou běžné. Listy Katalpy jsou velké, ale listy Pavlovnie jsou větší, často mnohem větší. Listy katalpy vyrůstají po třech třech, ale pavlovnie má listy jen v párech. Květy katalpy jsou bílé, ale květy pavlovnie jsou levandulové až fialové. Plody katalpy jsou dlouhé úzké lusky, ale plodem pavlovnie je zaoblená dřevěná kapsle.
Pavlovnie je u nás dostatečně odolná a pokud vysadíte jednoletou sazenici zjara, tak do podzimu zesílí natolik, že zpravidla přežije zimu bez poškození. Někdy během zimy omrzne nevyzrálý vegetační vrcholek rostliny, ale další roky se už zvýší její šance na další přežití. Vyžaduje plně osluněné stanoviště, ale snese i lehký polostín. Obvykle se vyrovná s běžnou výsadbu kdekoli na zahradě, bez úpravy zeminy, ale v humózních výživných půdách poroste asi o třetinu rychleji. První roky je dobré rostlině přilepšit občasnou závlahou a přihnojením.
Paulownie prvním rokem po vysetí vyroste zpravidla do metrové výšky a následující rok se běžně stává, že nadzemní část, nikoli kvůli mrazu, zcela odumře do výšky 5 - 30 cm nad zem. Není to vůbec na závadu, naopak, rostlina nad zemí vyraší a pokud je ve volné půdě s dostatkem vláhy a živin, je schopná v této druhé vegetační sezoně vyrůst do výšky i přes 3 metry. Následující rok může Paulownie přirůst další 3-4 metry, pakliže si zachová zřetelný terminál, a je přihnojována dusíkatými hnojivy. Pokud rostlina při suchém počasí není vůbec zalévána ani hnojena, pak jsou její přírůstky jen poloviční.
Pečený losos s pečenou dýní a bramborami, spolu s listovým salátem, lusky a paprikami
Losos
Upečte ho klasicky kůží dolů v troubě předehřáté na 200 °C, jen osolte a opepřete, můžete i lehce pokapat citrónem nebo limetkou.
Brambory s dýní
Brambory i dýni si nakrájejte na stejně velké kousky, osolte, opepřete a lehce pokapejte olivovým olejem, můžete péct dozlatova vedle lososa, a to cca 30 minut.
Salát
Smíchejte listy římského salátu s klíčky hrášku, rajčátka a červenou cibuli. Použijte dressing z olivového oleje, vinného octa, dobré hořčice, soli a pepře.
Papriky s lusky
Kupte nepálivé papriky spolu s čerstvými fialovými hráškovými lusky, které orestujte cca 8 minut na pánvi na kapičce olivového oleje. Paprika se krásně rozvoní a zesládne a lusky se prohřejí a zůstanou pěkně křupavé.
Takto připravená večeře pro muže jej zasytí, lahodí oku a i objemově potěší. Věřte, nebude mít hlad.
Obecně platí, že večeře již neobsahuje velké množství sacharidů. Můžete si dopřát maso od oběda se zeleninovou přílohou, vhodné jsou i ryby. Večeři (zvláště u dětí a mužů) je možné doplnit celozrnným pečivem, ale nemělo by hrát hlavní roli, důležité jsou především bílkoviny a zelenina. Základem zdravého stravování v rodině je společné stolování a společné jídlo jen s menšími obměnami u jednotlivých strávníků. Neznamená to tedy, že si dá máma s dětmi k večeři zeleninový salát s kuřecím masem a táta dostane párky a rohlíky. Jak by se taková společná večeře vyvíjela dál, není třeba popisovat. Zkusme tedy vařit tak, aby jídlo chutnalo všem a všichni z něho měli ten správný užitek (i požitek a zážitek). Důležité je, aby jídlo bylo pestré, bohaté na potřebné živiny, tvořené kvalitními surovinami a podávané ve vhodnou denní dobu.
Technologický postup: Vepřovou plec opláchneme, osušíme a nakrájíme na kostky. Maso krájíme přes vlákno (i když se nakonec třeba mírně rozvaří, nebudou strávníci zápasit s dlouhými vlákny masa). Cibuli oloupeme a nakrájíme. V kastrolu rozpustíme asi dvě lžíce vepřového sádla (žádný jiný tuk se nedoporučuje) a při nízké teplotě a za stálého míchání osmažíme cibuli. Přidáme maso a zvolna orestujeme. Když jsou kousky masa zatažené, přidáme vrchovatou lžíci sladké mleté papriky. Zamícháme. Nejlepší mletá paprika je maďarská, která se prodává pod označením csemege, lahůdková. Kvalitní maďarská lahůdková paprika se vyznačuje plnou, opravdu paprikovou chutí a je nesrovnatelná s červeným práškem, který se prodává u nás. Můžeme přidat i půl lžičky maďarské pálivé (csípős). I ta má (na rozdíl od chilli) paprikovou chuť. Paprikové lusky zbavíme jader, opláchneme a nakrájíme na menší proužky. Rajčata spaříme a oloupeme, nasekáme na kousky. Tento krok není bezpodmínečně nutný, někde do perkeltu přidávají rajčata neloupaná, jen posekaná. Kvalita zeleniny se odrazí na chuti. Proto je lepší perkelt vařit v době, kdy je na trhu dostatek čerstvé zeleniny. Zeleninu přidáme k masu. Přidáme asi dvě lžičky soli, chvíli mícháme, stále při mírné teplotě. Pak přiklopíme poklicí. Asi za pět minut odklopíme a zkontrolujeme, kolik vlastní šťávy pustila zelenina a maso. Když byla zelenina čerstvá, masitá, sahá šťáva tak do poloviny celkové vrstvy pokrmu. Tak by to mělo být. Když byla zelenina bez šťávy, přikápneme velice malé množství vody. Při tomto stavu tekutiny perkelt pomalu dusíme pod pokličkou. Teplotu pod kastrolem nezvyšujeme. Občas zkontrolujeme, jestli se šťáva nevyvařila – to by hrozilo připálení. Jestliže přidáváme vodu, tak opět jenom maličko – do polovičky vrstvy. Maso se musí dusit, ne vařit ve vodě. Když je maso měkké, odkryjeme pokrm, zvýšíme teplotu a zredukujeme do zahoustlé konzistence. Perkelt se na talíři neroztéká. Do tohoto perkeltu se nepřidává žádné moučné nebo jiné zahušťovadlo, hustoty se docílí jen závěrečným odpařením. Nakonec pokrm ochutnáme, případně přisolíme nebo zostříme přídavkem malého množství mleté pálivé papriky. V Maďarsku se perkelt podává buď s noky (nokedli) nebo s drobnými těstovinami (tarhonya). Místně, ale ne všude, může být na talíři zakápnutý malým množstvím smetany.
Vhodnou tepelnou úpravou lze zeleninu připravit tak, aby nepřišla o cenné vitamíny a minerály. Hodně lidí při grilování zůstává jen u osvědčené papriky, cukety a žampionů, ale nebojte se experimentovat, vyzkoušet můžete v podstatě jakýkoliv druh zeleniny a zklamaní dozajista nebudete.
Pravidla pro grilování zeleniny
Kupujte pouze čerstvou a kvalitní zeleninu, nejlépe přímo od farmáře. Nyní vám to možná připadá nepodstatné, rozdíl v chuti ale určitě poznáte.
Vybírejte zeleninu menší, bude šťavnatější a chutnější.
Zeleninu před grilováním důkladně omyjte.
Zeleninu, kterou není třeba vypotit, osolte až po grilování, nikoli před ním.
Gril rozpalte, jak nejvíc to půjde, tepelná úprava by totiž měla být co nejrychlejší, aby si zelenina zachovala své vitamíny a jiné prospěšné látky.
Pro šetrnější přípravu můžete zeleninu zabalit do alobalu, případně u klasického grilu použít žulovou desku.
Pokud teplé zelenině zrovna moc neholdujete, můžete grilovanou zeleninu nechat vychladnout a teprve potom konzumovat, i studená bude chutnat skvěle.
Doporučení
Každý druh zeleniny vyžaduje při grilování trochu jiný postup, proto je zde malý přehled.
Cuketa: Cuketu neloupeme, grilujeme ji i se slupkou, která se ale ráda připaluje, a proto musíme být ve střehu a cuketu hlídat. Cuketu krájíme na kolečka nebo příčné plátky, a protože obsahuje hodně vody, necháme ji vypotit – nasolíme ji, chvíli počkáme, potom ji opláchneme a osušíme papírovým ubrouskem. Plátky cukety můžeme po ogrilování srolovat do rolky, kterou naplníme například sýrem.
Cibule: Grilovat cibuli by napadlo asi málokoho, ale světe div se, je to pochoutka. Stačí cibuli nebo šalotku oloupat, nakrájet na tlustší plátky a grilovat na grilovacím tácku nebo alobalu.
Dýně nebo patison: Patison omyjeme, nakrájíme příčně na plátky (vršek a spodek nepoužijeme) a grilujeme asi 5 minut.
Fazolové lusky: Žluté i zelené fazolové lusky představují vynikající a zdravou přílohu k masu. Umyjeme je, odkrojíme okraje a fazolky rozprostřeme na grilovací tácek či alobal, drobné fazolky by totiž jinak propadly dolů. Zakápneme je olivovým olejem nebo poklademe máslem a grilujeme dozlatova, tedy asi 15 minut.
Chřest: Chřest se stává velmi oblíbenou zeleninou, a není se čemu divit, chutná totiž opravdu skvěle. Zelený chřest, který se pro grilování hodí víc než bílý, omyjeme a odřízneme či odlomíme z každého výhonku zdřevnatělý konec. Několik výhonků napíchneme na jednu špejli po obou koncích – na rozpáleném grilu totiž budeme chřest otáčet. Grilujeme 4 až 5 minut na každé straně. Gurmáni si mohou chřest gril
Všechny katalpy jsou si vzájemně velice podobné růstem, listy i květy. Jsou zpravidla nepřehlédnutelné, exotické, majestátní a dlouhověké. Obvykle dorůstají výšky 12–18 m a 6–12 m do šířky. Zajímavostí je, že tyto impozantní stromy v mládí rostou pomalu, v deseti letech jsou vysoké jen 2–3 m, v teplých krajích až 6 m, ve dvaceti letech dorůstají do 4–7 m a ve třiceti měří 8–10 m. Kmen je krátký, u starších jedinců nezřídka nějak deformovaný. Spodní větve katalpy klesají až na zem, ale vyrůstají daleko od sebe a nevytváří pro podrost dusivý polštář. Světlá textura olistěné koruny může působit zblízka až řídkým, světlým, příjemně svěžím dojmem. Vystoupavé větve jsou často v mládí ojíněné. Pod světlou korunou katalpy zpravidla roste tráva. Katalpa má charakteristické listy a plody. Listy jsou na stromech dlouho do zimy. Katalpy mají rovněž nápadné květy. Kvetou často záplavou poměrně velkých bílých nebo narůžovělých květů. Samotný květ je tedy obvykle bílý, 3–5 cm dlouhý, jícen je zdoben žlutými pruhy a purpurovými tečkami, katalpa kvete v latách. Květ je složen z dvoupyské, zvonkovité, více nebo méně cípaté koruny a dvoupyského kalichu. Květy vydávají zajímavou jemnou vůni, katalpa kvete v červnu až červenci, poprvé vykvétá ve věku až 6–15 let. Plodem jsou lusky, pukavé na dvě chlopně, vyrůstají nahloučeně po třech a více. Na pohled tenký hnědavý lusk je tobolka 20–50 cm dlouhá s několika semeny. Katalpa je v zemi dobře ukotvena ve stáří ztlustlými, silnými kořeny.
Hrách setý (Pisum sativum), lidově nazývaný hrášek, patří do skupiny plodin označovaných jako luskoviny. Jde o hospodářsky významnou jednoletou popínavou rostlinu z čeledi bobovitých (Fabaceae). Kvete bíle se žlutým nebo zeleným nádechem. Plody jsou lusky, které obsahují dužnatá semena – hrášky.
Hrách pochází z východního Středomoří a Malé Asie, nyní roste od jižní Evropy až po jihovýchodní Asii a Afriku. Starší odrůdy byly s drobným zrnem, až později se začal pěstovat hrách velkozrnný. Zejména v 17. a 18. století byl hrách jako pamlsek labužníků dostupný pouze vyšším vrstvám obyvatel. Teprve v 19. století se stal běžnou luštěninou.
V současnosti mohou hlavně sportovci, děti ve vývinu a těžce fyzicky pracující lidé čerpat z této zdravé luštěniny energii, neboť její výživná hodnota je vysoká zejména pro vysoký obsah proteinů. Tato hospodářsky významná luštěnina se pěstuje nejen na zahrádkách, ale i na polích. Jako krmivo je hrách vhodný pro všechny druhy hospodářských zvířat.
Kromě hrachu setého pěstovaného na zahrádkách existuje také polní varianta hrachu, a to hrách rolní (Pisum sativum var. Arvense), známý také pod názvem peluška. Tato odrůda hrachu má fialovobílé květy, malé lusky, její nezralá semena mají natrpklou chuť. Je využívána v zemědělské výrobě jako pícnina ke krmení nebo jako zelené hnojení.
Jako krmivo se využívají semena, která mají obdobné živinové složení jako hrách setý, ale obsahují navíc hořké látky, které tedy zhoršují její chutnost.
Peluška se od hrachu setého odlišuje hlavně červenofialovým zabarvením květu, lodyha je bohatě olistěná, méně poléhavá, další rozdíl je rovněž v úžlabí palistů, kde je patrná antokyanová skvrna. Semena této odrůdy jsou barevná a mají kulovitý tvar.
Hospodářské využití pelušky spočívá především v jejím pícninářském využití. Na semeno se peluška pěstuje pouze pro produkci osiva. Nutno je ještě poznamenat, že tato rostlina má své uplatnění jako meziplodina.
Nejžádanější jsou v současnosti různé druhy dřeňových hrachů. Hrách setý dřeňový je velmi raná odrůda, která je určená pro postupnou sklizeň zeleného hrášku na přímou konzumaci. Zrna jsou velká, středně zelená. Délka lusku je 8–9 cm. Vegetační doba od výsevu je 55 až 60 dní. Pro podzimní sklizeň se dá vysévat i uprostřed léta. Z lusků se vybírají nezralá zrna. „Mladý“ hrášek je pak žádaný v konzervách i zeleninových mražených směsích, vyloupaná semena jsou lahůdkovou zeleninou pro přímý konzum i do salátů, polévek a podobně.
Další odrůdou, kterou milují především děti, jsou hrachy cukrové. Jejich nezralé, slaďounké, křehké, ploché lusky bez vnitřní pergamenové blány se totiž dají sníst úplně celé.
Stejně jako z kapra nám zůstávají při porcování lososa odkrojky. Hlavu, odkrojky a vnitřnosti dáme vařit do hrnce s vodou, asi tak 2 litry. Přidáme bobkový list, nové koření, sůl, celý pepř a přivedeme k varu. Vaříme 15 minut, scedíme a obereme všechny zbytky masa. Do vývaru přidáme kořenovou zeleninu, fazolové lusky, zeleninový masox a vaříme ještě 15 minut, než zelenina změkne. Do uvařené polévky přidáme obrané maso z lososa. Na rozpáleném oleji osmahneme do zlatova na kostičky nakrájený chleba. Rybí polévku z lososa podáváme s nasekanou zelenou petrželkou a osmaženými kostičkami chleba.
Cizrna se vyznačuje výškou okolo 40 centimetrů a malými lusky, ve kterých bývá většinou jedno až tři semínka. Největšími pěstiteli cizrny jsou Indové, Turci, Australané a Mexičané, následovaní Kanaďany, Syřany a Američany. Roční produkce se pohybuje kolem 900 tisíc tun. Zajímavé ovšem je, že i do takové pěstitelské velmoci, jako je Indie, se ještě velká část cizrny dováží. Pěstovaných kultivarů cizrny je celá řada. Nejvíce se vysazuje druh Desi, se kterým se setkáme v oblasti Indie, a druh Kabuli, který je pěstován v severní Africe a jižní Evropě.
Při osazení balkonu nebo terasy záleží na vkusu, na tom, jaké barvy nám vyhovují, zda nenápadné, či spíše pestré květy, a také, v kterém patře bydlíme. Ne všechny popínavky snášejí větrné prostředí a ne vždy jsou sousedé nadšeni liánami, které k nim šplhají z našeho zeleného království. Důležitým kritériem pro výběr rostlin je poloha balkonu. Jižní, po celý den osluněná strana bude náročná na zálivku a prudký severák také žádnou rostlinu nepotěší, tím méně popínavou. Bereme v úvahu i velikost, do jaké zeleň doroste.
Povíjnice nachová
Má latinský název Ipomoea purpurea a dorůstá až do výšky 3 m. Listy jsou řapíkaté, srdčité a zelené barvy. Květ je nálevkovitá výrazná koruna modrofialové, růžové, červené a bílé barvy. Povíjnice kvete v červenci až září. Plody jsou tobolky. Pěstuje se jako letnička. Stonek má chlupatý, ovíjivý, až 3 metry dlouhý. Půda by měla být propustná a výživná. Povíjnice se hodí na prosvětlené balkony, nesnáší trvalý polostín, protože potom nekvete a špatně roste. Pokud ji pěstujete v nádobě, bude potřebovat vlhkou půdu, jinak přemokření a vytrvalé deště nesnáší.
Lichořeřišnice větší
Má latinský název Tropaeolum majus. Jde o popínavou rostlinu dorůstající téměř do výšky 3 m. Pěstuje se jako letnička. Listy jsou řapíkaté, terčovité, lesklé, dužnaté, mají zelenou barvu. Lichořeřišnice kvete v červnu až září, květ je pěticípá koruna s výraznou ostruhou růžové, červené, žluté a oranžové barvy. Některé kultivary mají listy panašované. Lichořeřišnice se pěstuje jako popínavá či převislá liána. Celá rostlina je dužnatá a léčivá. Má protizánětlivé účinky a dokáže léčit záněty močových cest. Půda by měla být propustná a výživná. Rostlina vyžaduje plné slunce.
Hrachor vonný
Má latinský název Lathyrus odoratus a dorůstá obvykle až do výšky 3 m. Hrachor je jihoevropská letnička, která se pne po konstrukcích, plotech a oporách. Na křídlatém stonku vyrůstají trojčetné listy a úponky. Z paždí listů vybíhá stonek, na jehož konci je hrozen motýlovitých květů, které jsou v barvě bílé, růžové fialové a červené. Celá rostlina je chlupatá. Někdy se květy používají k řezu, mají ale velmi krátkou trvanlivost. Plody tvoří lusky. Půda by měla být propustná a výživná. Rostlina vyžaduje plné slunce.
Ingredience: 160 g másla, 160 g cukru, vanilka (mleté vanilkové lusky) nebo vanilkový cukr, 3 vejce, 500 g tvarohu, 3 banány, kůra a šťáva z poloviny citronu, špetka soli, 200 g krupičky, necelý prášek do pečiva
Postup: V míse utřeme máslo, cukr, vanilku a žloutky do pěny. Ve druhé míse rozmačkáme banány se šťávou z poloviny citronu. Díky citronové šťávě banány nezhnědnou. Přimícháme tvaroh a citronovou kůru. Směs přidáme ke žloutkové pěně. Do krupičky nasypeme necelý prášek do pečiva a spojíme s tvarohovou hmotou. Bílky vyšleháme se špetkou soli dotuha. Sníh z bílků opatrně přimícháme. Pečeme v troubě vyhřáté na 170 °C asi 1 hodinu.
Čilimníky (Cytisusy) jsou stálezelené i opadavé keře. Ve volné přírodě rostou ve Středomoří, ve střední a západní Evropě a na Kanárských ostrovech. Botanických druhů známe kolem 70, v zahradách se však spíše setkáváme s různými pestrokvětými kříženci, kterých se vyšlechtilo několik set.
Čilimníky dosahují výšky od cca 20 cm (poléhavé druhy) do více než 250 cm, záleží na druhu keře. Kmínky mají krátké a tenké, bohatě obrostlé úzkými, hustě olistěnými, metlovitými a u většiny druhů hranatými větvemi. U nízkých poléhavých druhů jsou větve mírně převislé, až téměř vodorovně rostoucí. Květy jsou asi 1 cm velké a mají bílou, žlutou, krémovou, růžovou, oranžovou, červenou či tmavě purpurovou barvu, často můžeme vidět dokonce kombinaci více barev. Většina druhů silně voní. Keře kvetou nejčastěji od května do začátku července, některé druhy až do konce srpna. Plody jsou několik centimetrů dlouhé lusky.
Čilimníky milují slunce a sušší stanoviště, proto jim vyhovuje území orientované na jih či západ. Vyžadují dobře prosychající, nejlépe hlinitopísčitou půdu s dobrou drenáží. Na přemokření jsou citlivé, zvláště ve spojení s nízkými teplotami. Janovce jsou sice mrazuvzdorné, ale kombinace nízkých teplot a vlhka, která bývá v zimě v našich podmínkách dosti častá, je může zahubit. Sucho naopak snášejí poměrně dobře. Vzrostlé čilimníky, jež se plně ujaly, se zalévají pouze v době květu nebo při déletrvajícím suchu. Rostliny nesnášejí častější přesazování, protože jejich kořenový systém je málo větvený (to jest bez výraznějšího kořenového vlášení), a při přesazování se tudíž snadno poškodí. Na výživu nejsou náročné, hnojit se nemusí.
Čilimníky vyniknou na zahradě jako solitérní keře, které bohatě kvetou a které v zimě zaujmou zajímavým vzhledem. Ojíněné keře totiž vypadají jako skleněné fontány. Čilimníky se rovněž velmi dobře kombinují s jinými rostlinami, například s jalovci či nízkými formami tmavých jehličnanů. Ve společnosti bříz pak působí velice vzdušně a hezky doplňují také vřesovištní výsadby.
V dobrých podmínkách roste čilimník opravdu rychle, a koupíte-li keř s kořenovým balem, bez problémů se i ujme. Existuje několik druhů tohoto keře, které se od sebe liší vzrůstem a konečnou velikostí, a to dost podstatně. Vybrat si můžete keře rostoucí vzpřímeně či kulovitě, některé čilimníky mají převislé větve, jiné jsou nízké a široce rozložené a najdete i typ poléhavý (téměř plazivý).
Co se týče barev, jednobarevné čilimníky konkurují čilimníkům s květy dvou- i vícebarevnými a věřte, že je opravdu těžké se rozhodnout. Podobně obtížně budete hledat i stejný odstín jedné barvy u různých druhů či
Pískavice řecké seno (Trigonella foenum-graecum) patří mezi již velmi dlouho pěstované kulturní rostliny a pochází původem ze zemí Středomoří, kde je dodnes velmi rozšířená. Je to jednoletá bylina. Má přímou lodyhu s trojčetnými listy, které jsou podobné listům komonice lékařské. Květy jsou žlutavě bílé barvy. Plody jsou tenké, až deset centimetrů dlouhé lusky. V každém z nich může být až dvacet semen. Právě tato semena jsou zdrojem důležitých látek využívaných jak ve farmacii, tak v přírodní medicíně a léčitelství i gastronomii. Jinak se též tato rostlina pěstuje jako krmivo pro dobytek.
Celá rostlina typicky kořenitě páchne. Chuť semen je kořenitě hořká a natrpklá. Nejvíce se pěstuje v Etiopii, Indii, Číně, Americe, Egyptě a Súdánu. Slouží jako léčivo, jako výživný prostředek i jako koření. Pískavice bývá součástí mnoha směsí koření, jako je indické kari. Používá se také k aromatizaci sýrů.
Technologický postup: Celou odblaněnou a tuku zbavenou kýtu opečeme ve velké pánvi na olivovém oleji prudce ze všech stran. Pak ji vyjmeme, osolíme hrubou mořskou solí, potřeme tymiánem a třeným česnekem a položíme na rošt do trouby, kterou jsme předehřáli na 75–80 °C. Pod rošt vsuneme misku nebo hluboký pekáč (reine) s půl šálkem vody na zachycení šťávy. Vodu v případě potřeby doléváme. Jehněčí kýtu v troubě ponecháme bez otáčení 4 až 6 hodin, a to v závislosti na teplotě, váze a osobní zálibě, zda dáme přednost stupni rare, medium rare nebo medium – nutno vyzkoušet. Hodně záleží i na jakosti masa. Suchý vzduch vysouší, pečeme tedy klasicky. Po upečení kýtu vykostíme a nakrájíme na plátky. Jako příloha k pomalu pečené jehněčí kýtě se hodí brambory restované na směsi másla s olivovým olejem a ochucené čerstvým rozmarýnem, grilovaná rajčata a fazolové lusky uvařené al dente.