Tělo rybenky je ploché se stříbrošedými šupinkami a dvěma tykadly. Rybenka se vyhýbá slunečnímu světlu, proto dává přednost stinným místům. Vyskytuje se ve vlhkém prostředí. V přírodě ji můžeme spatřit pod spadaným listím nebo pod vlhkými kameny, v lidském obydlí ji najdeme ve sklepech, garážích, toaletách, koupelnách, ale i pod nábytkem. Někdy se vyskytnou i v knihách. Vajíčka kladou ve skupinách po dvou nebo třech. Za svůj život mohou naklást až 100 vajíček. Živí se rostlinnými látkami s obsahem sacharidů a proteinů, ale i listy papíru, tapetou, fotografií, oblečením, cukrem a podobně. Jejich predátorem jsou stonožky, škvoři a pavouci.
Pavouci dýchají kyslík, někteří se mohou i ponořit pod vodu. Jejich etologie, diverzita, způsob života a v neposlední řadě jedinečné techniky lovení za pomoci dokonalých sítí, důmyslných pastí či nevídané rychlosti, to všechno z nich dělá jednu z nejzajímavějších recentních skupin živočichů.
Celosvětově je zdokumentováno 40 462 druhů ve 109 čeledích, z toho v Evropě 4 113 druhů v 50 čeledích. Samozřejmě toto číslo není zdaleka konečné. Velký potenciál se předpokládá především v tropických pralesích všech kontinentů, jejichž rozmanitost je nepředstavitelná. V České republice je v současné době doloženo 855 druhů ve 38 čeledích.
Tělo je složeno z hlavohrudi a zadečku, který je připojen nápadnou stopkou. Stejně jako ostatní pavoukovci mají – na rozdíl od hmyzu – osm kráčivých končetin. Jejich velikost (délka těla od klepítek ke konci zadečku) se pohybuje od 0,5 mm do 90 mm. Klepítka jsou dvoučlánková a ústí do nich vývod jedové žlázy. Pavouci mají zpravidla osm očí, u některých druhů je zrak velmi dobrý.
Nejznámějším znakem pavouků je jejich schopnost tvořit hedvábná vlákna. Na zadečku mají snovací bradavky, původně modifikované končetiny, které vylučují na vzduchu rychle tuhnoucí tekutinu. Na končetinách pak mají hřebínek, kterým vzniklá vlákna spřádají do silnějších svazků.
Pavouci jsou draví živočichové a aktivně loví svou kořist, která se skládá převážně z rozmanitého hmyzu a jiných bezobratlých, někteří pavouci si občas dopřejí k potravě nektar z květů. Trávení je u pavouků z důvodu velmi úzkého jícnu, který neumožňuje polykání větších pevných částic, mimotělní, to znamená, že pavouk vstříkne do své kořisti směs trávicích enzymů a po určité době nasaje zkapalněný obsah.
Dýchání obstarávají plicní vaky a keříčkovitě větvená tracheální soustava, která však může u některých čeledí scházet.
Samičky jsou zpravidla větší než samečci. U některých druhů mohu samice po spáření svého partnera pozřít. Slouží tak jako poslední jistý přínos bílkovin pro budoucí potomstvo. Oplodněná samička naklade vajíčka. U některých druhů nosí samice kokony přichycené na těle, jiné je kladou do hnízd. Z vajíček se vylíhnou nepohyblivé larvy, které vyživuje vaječný žloutek. Tyto larvy žijí uvnitř kokonu. V okamžiku, kdy larva dospěje do stadia nymfy, jí matka pomůže dostat se ven z kokonu. Po strávení zbytků vaječného žloutku se nymfa svléká a stává se z ní dospělý jedinec. Pavouci se za svůj život svlékají mnohokrát a v tomto okamžiku jsou mimořádně zranitelní pro jiné predátory.
Pavouci žijící na našem území se dají rozdělit na podřád sklípkani a dvouplicní. Dvouplicní se dále rozdělují na nadčeleď lepovky, třesavky, šestiočky, Palpimanoidea, stepníci, kruháči, křižáci, slíďáci, pokoutníci, šedivečky, zápředníci, listovníci, běžníci, skákavky.
Pavouk křižák je naším společníkem v temných koutech, a jak bylo řečeno výše, vyskytuje se všude. Přiložené fotky vám přiblíží, jak vypadá kousnutí od pavouka křižáka.
Pavouk kousne, jen když jej někdo zmáčkne. Kousnutí jedovatým pavoukem většinou není životu nebezpečné, přesto vyhledejte okamžitou lékařskou pomoc, případně volejte ZZS (tel. 155), zvláště pokud se objeví poruchy dýchání, modrání rtů a obličeje, poruchy vědomí, zmatenost, bolesti břicha, nevolnost a zvracení.
Jedná se o pavouka z čeledi slíďákovití. Slíďák tatarský je společně s některými sklípkany považován za největšího pavouka evropského kontinentu. Jeho samičky dorůstají do úctyhodné délky 3,5 cm (s nohama až 7 cm). Jeho kousnutí není nebezpečnější než bodnutí včelou.
Samci slíďáka tatarského dosahují dospělosti až po roce a půl, nápadně větší samice dokonce o rok později. Obě pohlaví dospívají koncem léta, kdy dochází ke kopulaci. Samci většinou krátce poté hynou. Samice skladuje přes zimu sperma ve svých zásobních váčcích a na jaře klade kulovitý kokon obalený pavučinou, který stejně jako jiní slíďáci nosí připředený ke svým snovacím bradavkám na zadečku. Samice se může dožít až 7 let, čímž se řadí mezi nejdéle žijící araneomorfní pavouky vůbec.
Po vylíhnutí a opuštění kokonu se mláďata na krátkou dobu nechají vozit na matčině hřbetě. Po osamostatnění je můžeme za slunných dnů spatřit volně pobíhat po povrchu holé půdy, kde slídí po kořisti. Tato životní fáze však netrvá dlouho.
Starší jedinci slíďáka tatarského totiž přes den vedou skrytý život v norách a na lov se vydávají v noci. Tehdy lze spatřit tvory pobíhající na povrchu půdy a skokem lovící noční motýly a jiné členovce, posedávající na vegetaci. Po lovu pavouci opět zalézají do svých doupat. Ta jsou tvořena svislou norou vypředenou pavučinou. Obvyklá hloubka nor dospělých samic je 10 až 20 cm, lze ale nalézt i nory hlubší. Nejlépe se slíďákům hloubí v písčitém substrátu, v kompaktní půdě si vytvářejí nory spíše upravením puklin.
Přední část hlavohrudi s klepítky a makadly je pokryta zářivě žlutooranžovými chlupy, navrchu je pavouk hnědočerný a posetý šedivými skvrnami. Má poměrně krátké nohy, které jsou uzpůsobeny k životu pod zemí. Na nohách se střídají černé a bílé pruhy.
Jedná se o pavouka z čeledi třesavkovití. Délka těla třesavky je 3,5 až 5 mm. Hlavohruď je kulovitá, světle hnědě zbarvená s nepravidelným tmavším proužkem ve středu a několika skvrnami na kraji. Zadeček je válcovitě protáhlý, v zadní části mírně uťatý. Zbarvení je obvykle světle šedohnědé. Nohy jsou velmi dlouhé a tenké, na první pohled tak třesavka připomíná sekáče.
Tento druh pavouka je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. V České republice se vyskytuje na celém území.
Třesavka sekáčovitá se vyskytuje v sutích, na skalách, v lomech a často také v budovách, zejména ve venkovských staveních, sklepech a kůlnách. Ve městech je často vytlačena třesavkou velkou. Tyto třesavky si staví řídké sítě pod kameny, ve skalních štěrbinách nebo na tmavých místech v budovách. V nebezpečí se dokážou na síti rozkmitat tak, že často zmatou predátory. Živí se různými členovci a často i ostatními pavouky. V přírodě dochází k páření zejména v letních měsících (ve vytápěných budovách po celý rok). Samice na sobě nosí kokon, což je v podstatě několik vajíček slepených do kuličky a řídce omotaných několika vlákny. S dospělci se můžeme setkat téměř po celý rok.
Jedná se o pavouka z čeledi křižákovití. Nápadně zbarvené samičky připomínají svým zbarvením vosu a číhají ve svých sítích na kořist. Jejich zadeček je nepravidelně žluto-černo-bíle příčně pruhovaný, obdobně pruhované jsou i končetiny. Hlavohruď je porostlá hustými stříbřitými chloupky. Samička není žádný drobeček, může dorůst až velikosti dvou centimetrů a do své sítě loví kromě jiného hmyzu především kobylky, které nejsou v trávě schopny na bezpečnou vzdálenost pavučinu při svém skoku zaregistrovat. Sameček je podstatně menší, v průměru dorůstá jen půl centimetru a je nenápadně zbarvený. Rozdíl velikostí obou pohlaví tohoto druhu pavouka je dokonce největší v rámci celé naší arachnofauny.
Páření je pro samečka velmi nebezpečné a téměř vždy končí jeho smrtí. Před vlastní kopulací můžeme oba pavouky vidět na jedné pavučině, a to do doby, než samička svolí k páření. Kopulace proběhne rychle a někdy už během ní samička samečka chytne, usmrtí a vysaje. Od srpna do září pak samice upřede tři až pět kokonů, které připevní na vegetaci a naklade do nich vajíčka. Jeden kokon obsahuje až čtyři sta vajíček a samička je hlídá. Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které zde zůstávají celou zimu, po přezimování se z nich vyvinou malí křižáci. Samice v zimě uhyne. Koncem jara se malí pavouci začnou pomocí pavučinového vlákna, které vypouští ze svých snovacích žláz, rozptylovat do okolí.
Křižáka pruhovaného můžeme nejčastěji potkat na slunných místech v porostech trav nebo na zamokřených loukách. Jeho síť je tak charakteristická, že ji velice snadno poznáme. Typicky kolová síť je totiž vybavena klikatým svislým pruhem husté pavučiny probíhající přes její střed (stabilimentem). Mladí pavouci staví pavučinu bez nebo s méně zřetelným stabilimentem. Účelem tohoto pruhu je, že odráží ultrafialové světlo, které může sloužit jako lákadlo pro létající hmyz nebo jako mechanické zpevnění sítě.
Pokud se cítí pavouk ohrožen, může se po pavučinovém vlákně spustit pod síť, kde nehybně vyčká, než nebezpečí pomine. Aby pavouk v nebezpečí snadněji unikl, není pavučina upředena přesně svisle, ale se zemí svírá zhruba 45° úhel.
Křižák pruhovaný je podobně jako další křižáci jedovatý, ale jeho chelicery jsou i přes jeho velikost malé a neschopné prokousnout lidskou kůži. Jeho jedu se tedy nemusíme bát. O složení jedu zatím nic nevíme, ale pro člověka nebude příliš nebezpečný. Dokáže však velmi účinně paralyzovat a usmrtit hmyz.
Pokoutník domácí (Tegenaria domestica) je jeden z 875 druhů pavouků, které doposud vědci objevili v České republice. Na světě jich ale žije přes 43 000 druhů. Jako ostatní pavouci i pokoutník má tělo členěné na hlavohruď a zadeček. Zajímavé je, že své srdce, tedy orgán, který se nazývá srdeční trubice, má v zadečku. Nohy pavouků jsou chlupaté a tvořené 7 články. Články jsou spojeny klouby, které se dokážou každý ohýbat jiným směrem. Zadečkové končetiny se u nich vyvinuly ve snovací bradavky. Díky nim mohou pavouci stavět své krásné, propracované sítě a hnízda. Oči mají ve dvou řadách po čtyřech. Pavouci nežijí dlouho, ale aspoň jednu zimu přečkají. U některých druhů přezimují vajíčka nebo odrostlá mláďata. Samičky pokoutníka se dožívají více let.
Hlavohruď je šedohnědá se dvěma nevýraznými tmavšími proužky. Zadeček je světle šedý se zřetelnou skobovitou kresbou. Délka těla samce pokoutníka domácího je od 6 do 9 mm. Samička je o něco větší, měří 9 až 11 mm. Zdají se nám ale mnohem větší kvůli osmi poměrně velkým nohám.
Pokoutník domácí žil dříve ve volné přírodě pod kameny, na skalách, v sutích, lomech a v doubravách. V současnosti ho však spíše najdeme v lidských sídlech. Žije i ve stájích, sklenících, sklepích a na stěnách budov. Spřádá nevelké plachetkovité a husté sítě za nábytkem a v koutech místností. Právě v rozích je pro pokoutníka nejsnazší si od stěny ke stěně vytvořit síť a svůj trychtýřovitý úkryt. Uvnitř tohoto hnízda tento noční predátor stráví většinu svého života. Na venkovních stanovištích si vybírá místa chráněná proti dešti, ale i uvnitř domů si dává vždy pozor, aby byl úkryt chráněný. Lapací síť vybíhá daleko do místnosti, aby měl větší šanci chytit svoji kořist. V zimním období vyhledává pokoutník tmavá místa a vyleze až na jaře po prvním oteplení. Hned na jaře a přes celé léto se může rozmnožovat.
Když kolem sebe pokoutník zaznamená zvuk nebo pohyb, zvedá přední nohy. Pravděpodobně proto, že jemné chloupky na nohách slouží jako sluchový orgán. Pokud pavoukovi do sítě vlétne nějaký hmyz, zaregistruje jím vyvolané vibrace, rychle k němu vyběhne a kousnutím do něho vpustí jed. Malou kořist si pokoutník rovnou odtáhne do trychtýřovitého úkrytu. Když se kořist brání, pavouk se stáhne do svého hnízda, kde vyčká, až jed zapůsobí. Někdy musí větší kořist i opakovaně jedovatě kousnout. Když kořist umře, nebo se aspoň uklidní, ve svém úkrytu ji vysaje. Nejčastěji si pochutnává na mouchách. Jeho jedu se člověk nemusí bát. Pokoutník sice dokáže prokousnout lidskou kůži, ale rána se projeví jako píchnutí špendlíkem.
Prakticky každý pavouk je jedovatý, a to kvůli svému trávení potravy mimo své tělo. V ČR žije několik druhů jedovatých pavouků, mezi něž patří zápřednice jedovatá, křižák pruhovaný, vodouch stříbřitý, pokoutník stájový, šestiočka ryšavá.
Zápřednice jedovatá žije ve vysokých travách, kde si v květenstvích splétá kokony, zámotky sloužící pro odchov mláďat. Do těch v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, z nichž se líhnou mláďata. Právě tehdy může být agresivnější, protože si svoje potomstvo pečlivě hlídá a chrání. Ještě před zimou pak dospělý pavouk umírá, zatímco mláďata se rozprchnou a ukryjí v půdě, kde přezimují. Případné kousnutí se většinou projeví lokálním zarudnutím či otokem a svěděním, které může přetrvávat i několik dní. Horší průběh spojený s horkostí či lokálním ochrnutím může výjimečně nastat u alergiků nebo malých dětí.
Vodouch stříbřitý je také jedovatý. Jedná se o pavouka, který tráví převážnou část svého života pod vodou. V našich podmínkách na něj narazíte velmi ojediněle, neboť ke svému životu potřebuje stojaté a zároveň velmi čisté vody. Zadeček má pokrytý speciálními chloupky, na kterých ulpí vzduch, když se pavouk vynoří nad hladinu a potopí zpět. V omezené míře dokáže vodouch i plavat. Ve vodních rostlinách pod hladinou si staví hnízda v podobě zvonů se vzduchovou kapsou (vzduch si do hnízda nanosí), poté do nich klade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. Vodouch se specializuje i na vodní hmyz, do jeho potravy patří larvy bezobratlých. Sameček je větší než samička.
Křižák pruhovaný si staví zámotky sloužící pro odchov mláďat v květenství travin. Do kokonů v pozdním létě či na podzim, kdy se rozmnožuje, naklade vajíčka, ze kterých se líhnou mláďata. V travinách rovněž rozprostírá své velké kruhovité sítě, do kterých chytá třeba sarančata. U tohoto pavouka se dá sledovat jev zvaný aposematismus, kdy zvíře svým varovným zbarvením napodobuje druh jiný (například vosy – černožlutým pruhováním). Kousnutí tohoto pavouka není pro člověka smrtelné, může ale přivodit nevolnost.
Pokoutník stájový je pavouk, na kterého lze narazit nejen ve stodolách, ale i ve venkovských staveních. Jeho větším příbuzným je pokoutník tmavý, jehož samci mohou dosahovat rozpětí nohou až 10 centimetrů. Kousnutí tohoto pavouka je velmi ojedinělé, pro člověka není životu nebezpečné.
Šestiočka ryšavá je rezavý pavouk se světlejším zadečkem, žije v zahradách, narazit na něj můžete i ve sklepě, kde je vlhko. Také šestiočka kousnout umí, a bolestivě, ale pro člověka není životu nebezpečná.
Na lidské tváři přežívají dva druhy trudníků. Roztoči rodu Demodex jsou mikroskopičtí tvorové s osmi nohama. Tráví celý svůj život na našich tvářích, jedí zde, rozmnožují se i umírají. Dříve než si začnete drhnout tváře tím nejlepším přípravkem na čištění pleti, měli byste vědět, že těchto roztočů se ani náhodou jen tak nezbavíte. A co je hlavní, tito nájemníci pro nás nepředstavují žádný závažný problém. Na tváři žijí dva druhy roztočů – trudník tukový (Demodex folliculorum) a trudník mazový (Demodex brevis). Jedná se o členovce, tedy živočichy, jejichž končetiny mají klouby (do stejné skupiny patří například i hmyz a krabi). Mezi nejbližší příbuzné trudníků patří pavouci a klíšťata.
Trudníci mají osm krátkých tlustých nohou kousek za hlavou, jejich těla jsou válcovitá a protáhlá, připomínající červy. Oba dva druhy žijí na odlišných místech, trudník tukový žije v pórech a vlasových folikulech, trudník mazový žije hlouběji, v mazových žlázách.
Počet roztočů se u jednotlivých lidí liší. Ve srovnání s jinými částmi těla jsou na obličeji širší póry i četnější mazové žlázy, proto se trudníci rádi zdržují právě zde. V některých případech však byli nalezeni i v genitáliích či na prsou.
Není známo, čím přesně se tito roztoči živí, zda jsou to bakterie, odumřelé buňky, nebo zda se požírají navzájem. Co se týče rozmnožování, ví se pouze to, že samičky kladou vajíčka kolem okraje póru, ve kterém žijí. Nejspíš jich však nemají mnoho.
V Jižní Americe, která je jeho domovinou, jde o poměrně hojný druh stromového sklípkana, obývajícího spodní pralesní patra, kde velmi hustě zapřádá nízké keříky a nadzemní kořenové systémy stromů. Dobře plave. Jeho obranou je klamavý výstražný postoj, kdy se otočí proti nepříteli zdviženým abdomenem (kterým imituje postavení hlavy) a následně velmi rychle uteče opačným směrem do úkrytu.
Optimální vlhkost v teráriu je 70–80 %, teplota 25–30 °C. Jako substrát se hodí rašelina, hrabanka a podobně. Pavoukovi je rovněž nutno nabídnout větve pro šplhání, výše umístěný úkryt a misku s vodou pro snazší udržení vlhkosti. Nádrž pravidelně roste (pozor však na možný vznik plísní!).
Na rozdíl od většiny ostatních sklípkanů dochází u tohoto druhu ke kanibalismu jen zcela výjimečně, pavouci se obvykle při vzájemném setkání nemají tendenci napadat, naopak se po vybubnování kódu určujícího jejich druhovou příslušnost většinou jen v klidu obejdou. Z tohoto důvodu je možné ve skutečně velkém teráriu pralesního typu a s dostatečným množstvím úkrytů chovat i několik dospělých jedinců (kteří spolu vyrostli) pohromadě. Obecně je ale nejvhodnější chov jednoho kusu v teráriu. Acularia metallica dospívá už okolo dvou let věku a samice se dožívají zhruba 15 let. Nepatří mezi toxicky významné druhy a lze je doporučit i začátečníkům. Dorůstají velikosti 6–7 cm, konzumují všechny bezobratlé živočichy úměrně ke své velikosti (cvrčky, šváby, sarančata).
Chronické onemocnění kůže vypadá jako akné, ale objevuje se až ve středním věku. Častěji ho mají ženy, ale u mužů má horší průběh. Vyskytuje se hlavně v obličeji a zasahuje nos, tváře, čelo i bradu. Projevuje se nejprve zčervenáním kůže a poté se zarudlá a napjatá pokožka pokryje otoky a hnisavými puchýřky. Nemoc se vyskytuje ve střední a severní Evropě u 10 % pacientů keltského typu. Jde o světlovlasé až rusovlasé ženy s jemnou světlou kůží, modrýma očima, fototypem I-II a ve věku okolo 40 let.
Příčina vzniku růžovky je zatím nejasná. Existují rizikové faktory, které mohou za určitých podmínek podnítit vznik tohoto onemocnění. Na prvním místě je to genetická predispozice pacienta ke vzniku onemocnění, která může kromě jiného být zodpovědná za labilní vazomotoriku obličeje (v podstatě ovládání cév ve smyslu zvětšování a zmenšování průsvitu cév, tedy vazokonstrikce a vazodilatace cév v obličeji). Genetická predispozice se může samozřejmě projevit i jinak, ale labilní vazodilatace se jeví jako stěžejní problém.
Dalším faktorem je přítomnost jednoho speciálního roztoče, který má doutníkovité tělo, zakrnělé končetiny a žije v mazových žlázkách na obličeji, nose, čele a podobně. Tento roztoč žije pouze na člověku a je z rodu trudníků (rod Demodex). Přesný název je trudník tukový (Demodex folliculorum). Patří mezi členovce (Arthoropoda), třída klepítkatci (Chelicerata, kam patří i pavouci), a je zařazen do velmi početného řádu roztoči (Acarina). Trudník tukový nezpůsobuje v podstatě žádné klinicky zřejmé onemocnění a uvádí se, že je jím nakaženo přes 10 % lidské populace.
Mezi další rizikové faktory růžovky patří hypertenze (vysoký tlak krve), dále to může být onemocnění gastrointestinálního traktu a podobně.
Stepník moravský (Eresus moravicus) je jedovatý pavouk žijící na jižní Moravě. Přestože stepníci patří mezi nejnápadnější pavouky Evropy, stepník moravský byl objeven a vědecky popsán teprve v roce 2008.
Je patrně také nejvýrazněji zbarveným nejjedovatějším pavoukem na území Česka. Stepníci jsou pozoruhodní tím, že mláďatům slouží jako první potrava jejich matka. V populaci je vždy více samců než samic, a tak samci tvrdě soupeří o to stát se otci. Svým partnerkám po kopulaci zalepují pohlavní orgán, aby tak zamezili jejich promiskuitě.
Samice dosahuje velikosti 13 až 16 mm, samec 5 až 9 mm. Samci mají výstražné bílo-černo-červené zbarvení připomínající zbarvení slunéčka, které je chrání před predátory orientujícími se zrakem, jakými jsou například ptáci. Samice jsou celé černé, pouze na hlavě mají velkou, svítivě oranžovou skvrnu. Právě tato skvrna je jedním ze znaků odlišujících stepníka moravského od ostatních středoevropských druhů stepníků. Žijí velice skrytě v přibližně 10 cm hlubokých svislých norách vystlaných pavučinou, jejichž ústí je svrchu chráněno pavučinovou stříškou. Do té pavouci zapřádají kousky prsti, a tak noru dokonale maskují.
Otrava stepníkem moravským dosud nebyla zaznamenána. Není tedy potřeba mít z otravy tímto pavoukem strach, protože pravděpodobnost kousnutí je mizivá. Tento druh nebývá agresivní.
Stanovištěm stepníka moravského jsou zachovalé skalní nebo písčité stepi, pro které jsou charakteristické stepní trávy kavyly.
Stepník moravský si jako velice pozoruhodný a památný druh zasluhuje druhovou ochranu, která by měla být argumentem pro územní ochranu jeho lokalit. Stepník moravský je v České republice zařazen na červený seznam v kategorii kriticky ohrožený.
V srpnujsem byla v Jáchymově na hotelu Curie.Nechtěli nás na pokoj pustit,že je zabukovaný pro Němce,kteří tam bydleli.Mšly jsme d kolegyní 3 měsíce nahlašený nástup...jezdime na křížkové. Stálo nás to11 0000 a chtěli nás nastěhovat do takové pastoušky v ořízemí s mřížema a u popelnic.Jasně že jsem se vztekla.jezdím tak již 5 let.tak nán dali pokoj s tim,že se musime se vysrěhovat. za dva dna,pak za 3,atd...nebyloto příjemné. Pak mě uklízečka řekla,že se diví,že náa tam pustily,že to měly zakázané tam vůbec chodit.po pár dnech mě probudia ostrá bolest na levé straně levé nohy u kolena.Nrmohka jsem chodit a bylo mě moc zle. Poměsíc jsem dostala další embolii a skončila v nemocnici, Na noze mám dva černé vpichy i po 5 měsících.Jsem pacientkou Ikemu a oni nechápou co se mohko stát,že mám jed v krvi. ty dva černé vpichy mám stále.1 cm od sebe. co to mohlo být?bolest obrovská.Má dojem,že jsem toho papvouka i zahlidla 2 x,ale beru stilnox,tak jsem si myslela,že se mě to zazdálo.dodnes mě otíkají ruce nohy.....Co to mohlo bt. Pavouků se bojím tak,že by mě šlahlo.