Obrubníky jsou v podstatě kameny nebo dlažební kostky, které poskytují dekorativní a podpůrné hrany pro dlažební plochu. Pokládání obrubníků není složité a existuje přitom mnoho způsobů jejich využití. Obrubníky můžeme použít na lemování nové příjezdové cesty nebo trávníku. Bez ohledu na to, jakým způsobem chcete obrubníky použít, měli byste pokládku zvládnout sami s velmi dobrým výsledkem.
Postup pokládání obrubníků je následující:
Vyčistěte oblast, na které bude položena dlažba. Vezměte v úvahu výšku a šířku obrubníků, které budete pokládat, aby nebyly položeny moc vysoko nebo nízko. Položte je proto dříve než dlažbu, a to několik centimetrů pod úroveň výkopu.
Připravte betonový pruh podle cesty, kde chcete pokládat obrubníky. Beton by měl být suchý nebo mírně vlhký. Základová vrstva by měla být vysoká 2–3 cm.
Položte první obrubník spodní rovnou plochou na začátek, kde jste připravili beton. Horní zaoblená část obrubníku musí být směrem nahoru.
Stejným způsobem položte další obrubník na konec řádku připravené betonové plochy.
Natáhněte provázek od prvního obrubníku na začátku k druhému obrubníku na konci. Provázek vám pomůže udržet rovinu obrubníků při dalším pokládání.
Začněte pokládat další obrubníky vedle prvního na připravený betonový podklad. Rovinu položeného obrubníku vždy zkontrolujte podle nataženého provázku. Až se dostanete k poslednímu obrubníku, ke kterému máte natažený provázek, budete ho muset pravděpodobně zkrátit. Vyjměte ho a uřízněte na požadovanou délku.
Ještě jednou každý obrubník zkontrolujte, zda je položený ve správné rovině.
Podél přední a zadní strany každého obrubníku přidejte přiměřené množství betonu tak, aby po zatvrdnutí obrubníky pevně držely a nevyvracely se. Nešetřete na betonu kolem obrubníků, mohly by se uvolnit při silném dešti, vlivem sněhu nebo poškodit tlakem kol od auta.
Na zadní stranu obrubníku nasypte hustě cement, téměř až k horní hraně obrubníku. Tloušťka cementu by měla mít směrem k vrcholu tvar kužele. Dole by mělo být nasypáno nejvíce. Při přidávání betonu a cementu na zadní stranu obrubníku počítejte se zakrytím trávníkem.
Na přední stranu obrubníku přidejte silnou vrstvu betonu. Beton by neměl přesahovat první třetinu výšky obrubníku.
Obrubník ještě jemně poklepejte paličkou, až zapadne přesně na své místo.
Zkontrolujte, zda jsou vrcholy všech obrubníků ve stejné rovině s provázkem, který máte natažený od prvního k poslednímu obrubníku. Pokud ještě některý obrubník vyčnívá, dorovnejte jeho umístění paličkou.
Nechte alespoň jeden den zatvrdnout beton a cement.
V příběhu SUCHÝ BETON se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří Dratnal.
Dobrý den,
mám na Vás prosbu - zda bych mohl dostat radu - potřebuji osadit cca 50 obrubníků a rozhoduji se zda si připravit směs sám, nebo koupit již hotovou směs - nedokáži ale spočítat kolik bych potřeboval přibližně pytlované směsi ( m3 ) nebo stěrku+písku+cementu.
Jestli můžete a budete ochotni mi sdělit Váš názor , budu moc rád.
S pozdravem Jiří Dratnal
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Žádost o připojení lze podat online přes internet na ČEZ Distribuce.
Konkrétně: 2 01 Žádost o připojení elektrického zařízení k distribuční soustavě z napěťové hladiny nízkého napětí (k žádosti se přiloží snímek z katastru a vyplní požadovaný příkon). A vše se zašle na e-mail: info@cezdistribuce.cz.
Pokud si s něčím nebudete vědět rady, využijte informační linku ČEZ Distribuce, tel.: 800 850 860.
Pro elektronické podání žádosti použijte e-mail: info@cezdistribuce.cz.
Po zpracování zaslané žádosti vám přijde do 30 pracovních dnů návrh smlouvy o připojení k distribuční soustavě, kde budou uvedeny podmínky, které musíte splnit, a doklady, které musíte předložit před zahájením odběru elektřiny. Informace o aktuálním stavu řešení vaší žádosti můžete po registraci sledovat v internetové aplikaci Distribuční portál společnosti ČEZ.
Po splnění podmínek uvedených ve smlouvě o připojení bude zpracována projektová dokumentace pro povolení stavby na stavebním úřadě. Na základě prováděcí dokumentace vám již bude zrealizována kompletní přípojka NN. Přípojkou NN se rozumí pokládka kabelu a osazení přípojkové skříně na hranici pozemku. Kabel i přípojková skříň zůstávají ve správě a majetku ČEZu. Veškeré práce spojené s výkopy, materiálem a prací hradí ČEZ, vy pouze zaplatíte poplatek za požadovaný jistič.
Po realizaci přípojky je nutno vybrat, osadit a zrevidovat vhodný typ elektroměrového rozváděče. Nákup, montáž i zajištění revizní zprávy elektroměrového rozváděče je již vaší investicí a majetkem.
Náalsedně již budete mít v rukou smlouvu o připojení k distribuční soustavě a revizní zprávu na elektroměrový rozváděč. Poslední věc, která vám schází, je smlouva o sdružené dodávce elektrické energie. Nejběžnější způsob, jak ji získat, je o ni zažádat na ČEZu. Samozřejmě si ale dodavatele elektrické energie můžete i pro nové odběrné místo zvolit jiného než ČEZ. Cena přípojky elektřiny ČEZ je individuální.
V naší poradně s názvem PERGOLA NA ZAHRADE - ZDI Z BLOKŮ NA BETONOVYCH ZAKLADECH se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milda.
Pokud má pergola výšku maximálně 5 m a zastavěnou plochu maximálně 25 m2, tak její stavba nevyžaduje ani stavební povolení, ani ohlášení stavby. Máte ale několik možností, jak tuto situaci řešit. Pokud vám cizí stavbou vznikla trvalá újma, tak se můžete se sousedem dohodnout na kompenzaci nebo se můžete rovnou obrátit na soud, kde vyčíslíte svoji újmu v korunové hodnotě a požádáte soud o rozhodnutí buď o odstranění stavby a nebo o finančním vyrovnání ve váš prospěch. Pokud ale nejste potížista a nechcete rozdmýchávat sousedskou nesnášenlivost, tak svůj stromek radši přesadíte a přizpůsobíte svou zahrádku novým podmínkám.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jelena.
Dobry den Moc Vam dekuji za odpoved. Nechcese ze sousedem souditse - nevyplatise - ten stromek nejak mozna prezije, a kdyz ne tak nebudu delat z toho problemy, jelikoz za soud clovek bude mit vetsi vylohy a nervy!!!!
Postačí jedno špatné šlápnutí a hned je na světě nepříjemné podvrtnutí kotníku. Toto zranění je nejčastějším úrazem kotníku a přijít k němu je opravdu snadné. Často se objeví při sportování, ale můžete třeba jen nešťastně sklouznout po obrubníku chodníku nebo šlápnout na výmol v cestě.
Co je vlastně kotník? Kosti jsou s kloubem spojeny mnoha malými vazy, které zajišťují správný pohyb a celistvost kotníku. Při špatném došlápnutí a vyvrácení nohy dovnitř nebo ven se tyto malé vazy v kotníku natáhnou a přetrhnout. Častější je vyvrácení dovnitř, to se poraní vazy na vnější straně nohy. Následuje bolest a během krátké chvíle také otok, bolestivé je poraněné místo při pohybu i na dotek. Brzy se také začne objevovat probarvení postiženého místa, od modré až po černou barvu. I když se vám zdají otok a bolest malé, měli byste vždy s takovým zraněním navštívit lékaře. Jen díky rentgenu je totiž možné vyloučit případnou zlomeninu.
Zásadním problémem je to, jak v domácích podmínkách zabezpečit dodržování stálého složení betonové směsi a jak vůbec betonovou směs složit. Dodnes panuje názor, že běžný objemový poměr míchání písku a cementu je 6 : 1 a poměr míchání 4 : 1 je již přepych a plýtvání cementem. Protože se většinou v domácích podmínkách nepoužívá hrubé kamenivo do betonu, jsou betony vyráběny pouze z písku, a zde je poměr míchání 4 : 1 ještě nedostatečný. Dobrý a pevný beton lze při výrobě betonu pouze z písku získat teprve při poměru písku a cementu v rozmezí 2 : 1 až 3 : 1, protože cementový tmel tvořený cementem a vodou musí obalit velké množství malých zrn písku. Při větším obsahu písku než při poměru 3 : 1 již nestačí cementový tmel na obalení všech zrn písku a zrna písku se po zatvrdnutí vydrolují z hmoty betonu a beton má nízkou pevnost. Uvedenými mísícími poměry se rozumí skutečné objemové poměry a ne dávkování malých lopat cementu a velkých lopat písku. Kdo beton někdy míchal, musel zjistit, že lopata cementu je podstatně lehčí než lopata písku. Toto je dáno různými sypnými objemovými hmotnostmi těchto materiálů. Z důvodu této různosti obou materiálů by dávkování cementu a písku nemělo být objemové, ale hmotnostní podle odborně provedeného návrhu složení betonové směsi. Kompromisem je navážit pro první míchačku cement a písek do kbelíků a dále dodržovat dávky kbelíků na jednu míchačku. Ještě jednodušší je nechat si navrhnout složení betonové směsi na jednu míchačku a na jeden pytel cementu a „od oka“ pomocí kbelíků dodávat pouze písek. V tomto případě je alespoň jedna složka betonové směsi dávkována přesně. Dávkování písku lopatami nelze vůbec doporučit, protože každá lopata je jiná a navíc hmotnost jedné lopaty písku je závislá na vlhkosti písku. Na povrchu hromady písku je písek suchý a na lopatě se tvoří nízký kužel. Naopak uvnitř hromady je písek vlhčí a na lopatě se tvoří vyšší kužel. Rozdíl hmotnosti těchto dvou lopat může být až několik kilogramů, což vede u malých míchaček k výrobě naprosto odlišných betonových směsí.
Dobře namíchaný beton poznáme podle toho, že je rovnoměrné struktury, lepkavý, dobře roztíratelný, mírně zavlhlý, jakoby masný. Takovýto beton aplikujeme do nachystaného bednění s maximální dobou zdržení 45 minut.
Beton zhotovený svépomocí v poměru 1 kbelík cementu a maximálně 3 kbelíky hrubého písku je mnohem levnější než beton zhotovený z připravených pytlovaných suchých betonových směsí, které dnes nabízejí v každých stavebninách, a je také o dost levnější než beton dovážený na stavbu v autodomíchávači (zamíchaný ve fabrice). Jedinou výhodou objednaných hotových betonů je garance požadované kvality jejich výrobcem.
V naší poradně s názvem JAK DALEKO OD PLOTU ZASADIT TÚJE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miloslav.
dobry den.nasi sousede mezi nami meli zivy plot s tuji ten porezali a budou stavet novy z betonovych dilcu mame od jeich plotu na hranici a druhych sousedu tuje jiz 20 let jsou asi 7metru vysoke a oni chteji pave ty tuje od jejich pozemku 3m vzdalenosti uplne odstranit ale podle noveho ob.zakoniku ty tuje jsme sazeli davno przed rokem 2014 kdy vznikla povinnost prave sazet tuje a stromy 3metry od hranice pozemkku tazi se proto jestli jsem tedna povinen tyto tuje s hranici jejich plotu jak oni me pisi uplne odstranit a jestli jsem povinen je puustit na svuj pozemek z duvodu stavby plotu dekkkkuji novak.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
V rámci zachování udržitelných sousedských vztahů, by bylo vhodné, abyste svého souseda na svůj pozemek pustil a vyhověl mu maximálně k dosažení jeho cíle. Jen tak můžete očekávat kompromisní přístup při řešení jednotlivých překážek.
Porážka tak vysokých tújí je krajní řešení a každý rozumný člověk to pochopí.
Ptáte li se zda jste povinnen, tak ano, jste povinnen to, co vám určí soud. Vše ostatní je jen dobrá vůle, která se vám ovšem ve většině případů vyplatí.
Stálezeleným druhům magnólií se daří jen v tropickém pásmu, u nás by nepřežily zimu. Proto se tu dlouhodobě pěstují jen opadavé druhy. A není to nikterak složité. Pro magnólii vybírejte slunná stanoviště, která jsou zároveň chráněná před severním větrem a mrazem. Nesázejte ji poblíž zdí a velkých betonových nebo asfaltových ploch – z nich sálající teplo by ji mohlo výrazně poškodit. Mladým rostlinám nesvědčí ani přímé a ostré slunce. Magnólie vyžadují dobře propustnou mírně kyselou půdu. Vysoký obsah vápníku v půdě může vyvolat tzv. chlorózu – žloutnutí listů (hlavně z jara). Proti ní pomáhá přihnojování organickými hnojivy, která obsahují železo. Magnóliím nesvědčí ani přemokřená půda, kdy kořeny hnijí a rostlina následně odumírá.
Při zasazování berte v úvahu, že se jedná o rozložitý solitér, který potřebuje kolem sebe dostatek prostoru a nesnáší přesazování. Proto je lepší koupit již vzrostlé exempláře. Při výběru dbejte na to, aby kořenový bal nebyl přeschlý. Magnólii vysazujte nejlépe v březnu až dubnu, můžete i začátkem podzimu. Vykopejte jí prostornou jámu, hlínu smíchejte s rašelinou nebo kompostem. Nesázejte ji příliš hluboko. Patří totiž k rostlinám, které koření mělce. Z tohoto důvodu není dobré ji okopávat. Okolí zasazené rostliny pokryjte mulčovací kůrou nebo posekanou trávou. Udrží se tak správná vlhkost a hlavně v létě nebude půda tak rychle vysychat. Čerstvý kompost nebo rašelinu přisypte k magnólii i na podzim – mladé rostliny tak ochráníte před mrazem. To samé můžete zopakovat i na jaře, kdy rostlině dodáte potřebné živiny. Magnólie, pokud možno, nestříhejte. Pouze jestliže chcete vytvarovat keř nebo omezit její vzrůst. Udělejte to ale ihned po odkvětu, aby stihla nasadit poupata na příští rok. Aby plně vynikla krása magnólie, je dobré zasadit ji, v dostatečné vzdálenosti, před vzrostlé zelené jehličnany např. tisy. Zároveň ji tak ochráníte před nepřízní počasí.
Jednoduchou pergolu zvládne šikovný laik postavit za několik dnů. Hotové pergoly lze také zakoupit v obchodních sítích Baumax, Bauhaus, OBI, na zahradních veletrzích a výstavách. Nebo si můžete pergolu nechat postavit odbornou firmou (případně si od ní nechat zhotovit jednotlivé díly a stavbu smontovat sami).
Když už víte, kam pergolu umístíte, jaký bude mít tvar, máte přichystaný všechen potřebný materiál, nařezané hranoly na požadovanou délku a vše natřené, můžete začít se samotnou stavbou.
Nejprve si upevněte a vyrovnejte kovové patky. Kovových patek je více druhů. Některé se šroubují přímo do hlíny, jiné se upevňují do připravených betonových základů. Na místech, kde budou sloupky stát, vyhlubte cca 50 cm hluboké základové jámy o šířce 25–35 cm a napěchujte do nich beton. V případě, že chcete použít sloupky dřevěné, nezapomeňte do betonu zapustit dvojici plochých želez, ke kterým trámky ukotvíte. Vždy nosné sloupy oddělte od základu hydroizolační vrstvou. Když máte patky usazené, vložte do nich stojny a prošroubujte je závitovými tyčemi nebo silnými vruty. Stojny v horní části spojte pomocí tesařského kování s obvodovými hranoly nebo čepováním. Následně stojnu a horní hranol zavětrujte kratšími hranoly seřezanými pod úhlem. Tímto se celá konstrukce zpevní. Nyní na horní obvodový rám dávejte krokve a připevňujte je tesařským kováním.
Nyní máte základní tvar vaší nové pergoly. Pergolu můžete dále opláštit nebo zastřešit, aby vás při odpočinku v ní neobtěžoval vítr nebo déšť.
Jelikož se jako ideální jeví zastřešené pergoly, je třeba v následujícím kroku přišroubovat střešní latě k příčníkům. Odstupy latí musí být pravidelné a jako ideální rozteč se jeví délka 60 centimetrů. Celá konstrukce se tak stane mnohem stabilnější. Při práci je ideální využít aku šroubovák. Jestliže se použijí kratší střešní latě, než je samotná pergola, je třeba je pořádně provázat stejně, jako když se staví zeď z cihel.
Zajímavým materiálem na střechu pergoly je například polykarbonát Makrolon. Zastřešení může být složeno ze dvou dílů, přičemž budete ještě potřebovat jeden profil ve tvaru H a krajové profily. Musíte mít také vruty. Makrolon lze sehnat v několika různých variacích. Pořídit se dá jak čirý, kouřový, tak i ve variantě opál. Pokud je terén pod pergolou nerovný, je možné tento nedostatek později upravit v odstupňování zábradlí. Kvůli bezpečnosti je potřebné rohy zábradlí zakulatit.
Pak zbývá opatřit konstrukci ještě pergolovými mřížemi. Na ně použijte běžné laťovky. Velikost polí mříže zvolte podle toho, jestli chcete jen vytvořit pohledovou stěnu, nebo necháte pergolu obrůst popínavými rostlinami. V prvním případě zvolte velikost polí 15–25 cm, v druhém případě větší, tedy 30–45 cm.
Důležitou součástí pergoly je podlaha. Nejčastěji se používá dlažba, daleko atraktivněji však působí podlaha dřevěná. V takovém případě ovšem nezapomeňte na štěrkovou drenáž, která bude odvádět vodu.
Před montáží sádrokartonových stropů je potřeba prověřit půdorysné rozmístění instalací a vzduchotechniky v dutině podhledu s ohledem na možnost kotvení podhledu. Dále zkontrolovat umístění vývodů elektroinstalace v ploše podhledu a elektroinstalačních skříněk v dutině podhledu a v obvodových stěnách. Zhotovit výškové vytyčení podhledu pomocí laseru nebo značkovací šňůry. Stanovit úroveň konstrukce, přičemž se musí zohlednit tloušťka opláštění. Musí se prověřit podmínky pro požární odolnost některých podhledů, nebo zda nebude odporovat výška uvažovaných svítidel s výškou dutiny v místě, kde se budou svítidla nacházet. Je nutné zkontrolovat i výšku a polohu zabudovaných konstrukcí v dutině podhledu a členění navazujících obvodových konstrukcí (výška nadpraží oken a dveří, nadsvětlíky, výustky vzduchotechniky a podobně). Vytyčit a označit polohu případných revizních dvířek nebo revizních vstupů. V neposlední řadě rozměřit místa na upevnění nosných závěsů podhledů s ohledem na povahu nosné konstrukce stropu a dovolené rozestupy závěsů a nosných profilů podhledu.
Na UD profily se před osazením aplikují samolepicí napojovací těsnění. Potom se připevní k následným vertikálním konstrukcím pomocí plastových natloukacích hmoždinek nebo jiných vhodných připevňovacích prostředků dle druhu obvodových konstrukcí. V případě, že je obvodovou konstrukcí sádrokartonová příčka, lze na ni připevnit UD profil rychlošrouby TN, ale pouze v místech, kde pod sádrokartonem probíhají uchytávací CW profily příčky. K příčkám opláštěným sádrokartonovými nebo sádrovláknitými deskami se dá připevnit UD profil pomocí šroubů do opláštění příčky, nezávisle na poloze CW profilů příčky. V případě potřeby dilatační či úplné nezávislosti podhledu od okolních svislých konstrukcí se UD profily na obvodové stěny podhledu nemontují. Závěsy do nosného stropu je třeba ukotvit vhodnými upevňovacími prostředky. Do betonových nosných stropů se používají ocelové hmoždinky. Na nosné kotvení podhledů k nosnému stropu nesmějí být použity plastové hmoždinky. Na kotvení podhledů do dřevěných trámů lze použít šrouby do svislých závěsů s plochou hlavou (FN).
Montážní CD profily (tedy profily, ke kterým se montují desky opláštění) jsou připevněny k nosnému stropu prostřednictvím přímých závěsů nebo stavebních třmenů. Spoj profil – závěs je upevněn dvojicí šroubů do plechu. Spoj závěs – nosný strop lze zhotovit buď jednou ocelovou hmoždinkou do betonového nosného stropu, nebo dvěma šrouby typu FN do dřevěných nosných prvků stropu.
Zavěšený podhled na křížovém roštu se montuje na nosné CD profily, to znamená, že profily tvořící horní vrstvu křížového dvojúrovňového roštu jsou připevněny k nosnému stropu prostřednictvím závěsů a táhla – drátu s okem (4 mm, délka 125 až 1 500 mm). Pro větší svěšení lze dráty nastavit dvojitou pérovou spojkou. Spoj nosný profil – závěs je zhotoven upevněním patřičného závěsu do nosného CD profilu. Spoj závěs – nosný strop lze zhotovit buď jednou ocelovou hmoždinkou do betonu, nebo jedním šroubem typu FN do dřevěných prvků stropu/do boku trámu (šroub namáhán na střih). Montážní CD profily se připevní k nosným CD profilům pomocí úhlových kotev (dvě kotvy na jeden spoj) nebo křížových spojek. Úhlová kotva má nosnost omezenou na 30 kg/m2. Přímo montované opláštění stropu na křížovém roštu z dřevěných latí se provádí tak, že nosné latě jsou připevněny k nosnému stropu v každém místě připojení dvěma šrouby TN (s průměrem 5,5 x 90 mm). Montážní lať s nosnou latí se spojí pomocí jednoho šroubu TN (s průměrem 5,5 x 90 mm).
Zavěšený podhled na křížovém roštu se dá zhotovit i z dřevěných latí. Nosné latě jsou připevněny k nosnému stropu prostřednictvím závěsů a táhla – drátu s okem. Pro větší svěšení lze dráty nastavit dvojitou pérovou spojkou (s ohledem na požadavek pevnosti na vzpěr nebo potřeby zajištění proti posunu v rovině podhledu). Spoj nosné latě – závěs je zhotoven přišroubováním závěsu k boku nosné latě dvěma šrouby FN. Sousední závěsy se šroubují do protilehlých boků latě. Spoj závěs – nosný strop lze zhotovit buď jednou ocelovou rozpěrkou do betonového nosného stropu, nebo jedním šroubem typu FN do dřevěných nosných prvků stropu/do boku trámu (šroub namáhán na střih). Montážní lať s nosnou latí se spojí pomocí jednoho šroubu TN (s průměrem 5,5 x 90 mm).
Minerální izolace se vkládá do podhledů, aby se dosáhlo požadovaných akustických a protipožárních vlastností. Musí se uložit po celé ploše, bez mezer.
Opláštění se realizuje sádrokartonovými deskami. Desky se přišroubují k montážnímu CD profilu nebo k dřevěným latím. Dotek příčných hran desek se musí umístit na montážní profil (lať). Pokud se nezajistí dilatační nezávislost podhledu od okolních vertikálních konstrukcí (do plochy podhledu zhruba 30 m2), lze opláštění přišroubovat i do obvodových UD profilů. Desky se orientují vždy délkou kolmo na montážní profily. Příčné spáry sousedních desek musejí být vystřídány minimálně o jeden montážní profil. Návaznost opláštění na obvodovou vertikální konstrukci se volí podle konkrétní potřeby v souladu s typovými detaily.
Pro stavbu zděného plotu je nejvýhodnější použít speciální plotové tvárnice napodobující kámen. Zeď z tvárnic je dostatečně pevná a pohledná, stavba postupuje i rychleji.
Podle hranic pozemku se pomocí pásma a motouzu vytyčí trasa základů a provede výkop stanovených rozměrů. Základ musí sahat do nezámrzné hloubky, to je minimálně do 80 cm. Šířka by měla být nejméně 25 cm. Základ ukončíme vodorovnou plochou asi 10 cm nad zemí. Zvláště v místech, kde je vysoká hladina spodní vody, opatříme základ izolací proti vzlínající vodě.
Po dokonalém vyzrání betonu (minimálně dva týdny) se na povrch základu klade první vrstva tvárnic. Přitom neustále kontrolujeme vodorovnost jejich horních stěn v podélném i příčném směru. Tvárnice ukládáme do speciálního mrazuvzdorného cementového lepidla. Každou řadu klademe podle vodítka z napjatého motouzu. Opatrným poklepem kladívkem můžeme uložení tvárnic mírně korigovat. Po sestavení první řady zalijeme dutiny tvárnic zhruba do jedné třetiny řídkým betonem. Před zatvrdnutím betonu ověříme vodorovnost horních ploch a pokračujeme v montáži dalších dvou nebo tří řad tvárnic. Pak opět dutiny vylijeme betonem. Při stavbě je nutno dodržovat vazbu jednotlivých tvárnic. Jejich svislé spáry se musí ob řadu střídat a musí být v přesně svislé linii. Také dutiny tvárnic musí na sebe navazovat.
Po dosažení požadované výšky zdi se vyplní tvárnice betonem až po okraj. Nakonec se umístí krycí desky. Je možno je položit pouze do betonu po vyplnění poslední řady tvárnic, ale lepší je uložit je do lože z malty nebo speciálního mrazuvzdorného lepidla. Po dokončení stavby můžeme spáry mezi jednotlivými tvárnicemi vyspárovat vhodnou spárovací hmotou.
Betonovou směs zpracováváme výhradně při teplotě vyšší než +4 °C.
Zděný plot můžeme kombinovat s dřevěnými výplněmi polí. Pro upevnění paždíků plotu do sloupků zabetonujeme kovové kotvy. Podobně upevníme i panty a západky zámků vrátek a vrat. Do stěny plotu můžeme zabudovat i otvory pro umístění schránek na dopisy i elektrická vedení (například pro zvonky a automatické otevírání vrat).
Návod pro výstavbu:
Základ vyplníme betonem, pro zvýšení pevnosti použijeme armaturu ze dvou až čtyř armovacích želez o průměru asi 8 mm. Jednu řadu želez umístíme vodorovně kousek nad dno, druhou kousek pod horní okraj základu.
Vrchní stranu základu srovnáme pečlivě do vodorovnosti a povrch uhladíme. Před vlastním zděním vrchol základu opatříme izolací proti vodě penetračním nátěrem nebo vložením izolační fólie.
První řadu plotových tvárnic uložíme do maltového lože. Zvláště u první řady musíme pracovat velmi přesně. Pečlivě měříme podle motouzu linii plotu a vodováhou vodorovnost a svislost.
Do betonového základu zapustíme svisle ve vzdálenostech asi 40 cm přibližně 50 cm dlouhá armovací železa (tak, aby vyšla vždy do dutiny tvárnice). Pokud jsme to neudělali před zatuhnutím betonu, nebo stavíme na starší základ, musíme armovací železa zapustit alespoň do vyvrtaných otvorů v betonu.
Stavbu druhé řady tvárnic začneme tvárnicí na poloviční délku tak, aby se spáry mezi tvárnicemi vystřídaly.
Pokud bude plot vyšší než 1 m, ukládáme další řady tvárnic do cementového lepidla (do 1 m můžeme plot zdít i nasucho).
Po dvou až třech řadách položených tvárnic zaplníme dutiny betonem. Beton při ukládání v dutinách zhutníme latí.
V průběhu práce stále vodováhou kontrolujeme vodorovnost a svislost stavby. Dáváme také pozor, aby linie spojů tvárnic byla přesně svislá.
Pokud bude mít náš plot zděné sloupky pro výplně z dřevěných latí, musíme vyzdívaný sloupek dobře armovat. Je vhodné použít nejméně čtyři armovací železa.
Sloupek můžeme vyzdít pouze na tloušťku jedné tvárnice. Ale v zájmu vyšší pevnosti, zvláště u vrátek a vrat, bude lepší vyzdít jej ze dvou tvárnic vždy ob řadu překřížených.
Abychom mohli paždíky plotové výplně upevnit, zazdíme na příslušná místa železné kotvy. Podobně zabetonujeme i závěsy vrátek a vrat.
Vrcholy soklů i sloupků ukončíme po vyplnění betonem krycími deskami. Uložíme je do lože z malty nebo cementového lepidla.
Plotová stavebnice obsahuje mimo tvárnice na plnou délku i díly na délku 1/2 nebo 3/4. Ale v některých případech se přesto dělení tvárnic nevyhneme. Pro řezání plotových tvárnic použijeme úhlovou brusku se speciálním řezacím kotoučem.
Cena tohoto druhu plotu je vyšší, záleží na dodavateli, od kterého tyto tvárnice budete odebírat.
Při vrtání do zdiva je nejdůležitější rozhodnout se, budete-li vrtat s příklepem nebo bez příklepu. Do betonu a kamene je potřeba vrtat s příklepem, absolutně nejvhodnější jsou k tomu proto vrtací kladiva. Do cihly se vrtá také s příklepem a je jedno, použijete-li kladivo nebo vrtačku. Problém s příklepem a tvrdostí materiálu pak nastává u porothermu, sádrokartonu, obkladaček a dlaždic, které jsou podobné cihle, ale tažené nebo dírkaté. Je nutné zdůraznit, že vrtačka je opravdu nevhodná pro vrtání betonu. Sice kroutí vrtákem velmi rychle, ale nemá tak silný a pro beton potřebný příklep jako vrtací kladivo. Navíc nepříjemně „mlátí“ s obsluhou. Vrtací kladivo, patent společnosti Bosch, oproti tomu využívá díky pístu uvnitř mechanismu takzvaného aktivního příklepu (vrtačka má pasivní příklep – tlak se generuje díky síle vrtajícího). Kladivo s velkým výkonem a mnohem silnějším úderem než vrtačka tluče do materiálu samo bez námahy toho, kdo ho drží. Kladivo je navíc vybaveno momentovou spojkou, která odpojí vrták od motoru v okamžiku, kdy se zasekne v materiálu.
Vrtáky do zdiva, které mají tvrdokovový břit, se liší kvalitou zpracování a typem stopky, kterou jsou uchyceny ve vrtačce či kladivu. Je tedy důležité zvolit správný vrták podle stavebního materiálu, do kterého budeme vrtat – armovaný beton, beton a kámen, cihlová zeď. Pro vrtačky s klasickým sklíčidlem mají vrtáky válcovou nebo ve výjimečných případech šestihrannou stopku. Do vrtacích kladiv se upínají rychloupínacími sklíčidly SDS-plus, do těžkých kladiv pak SDS-max, do strojů SDS-quick. Tyto vrtáky mají podélné drážky pro vedení a pojištění vrtáku.
Vrtáky do betonu a cihly mají napájenou tvrdokovovou špičku se střechovitě broušeným hrotem. Tento typ vrtáku vrtá tím, že hrotem drtí vrtané zdivo a otáčky jsou pak potřeba jen na odvádění drtě z otvoru. Problémem pro kvalitní vrtáky není ani občasné navrtání armovacích želez. Profesionálové pro vrtání armovaného betonu používají čtyřbřité vrtáky, které jsou sice pomalejší, ale minimalizují riziko zaseknutí v materiálu.
Pro vrtání bez příklepu stavebních hmot, jako je porotherm, sádrokarton nebo obkladačky se používají extrémně tvrdé „multiconstruction“ vrtáky. Vrták má také tvrdokovovou destičku, ale jiný tvar břitu než vrták do betonu. Není určen k příklepovému vrtání s velkým úderem, ale k postupnému odškrabávání materiálu. Při větším výkonu a v tvrdších materiálech se může přehřát a otupit, je proto dobré namáčet břity do nádobky s olejem. „Multiconstruction“ vrták provrtá cokoliv, ideální je také na rámy plastových oken, které se skládají z mnoha různě tvrdých materiálů.
Otvory do zdi pro hmoždinku nejdříve předvrtejte vidiovým vrtákem o průměru 3 mm a pak je rozšiřte pomocí vrtáků s větším průměrem, tedy 5 a poté 9 – podle potřeby. Tenčí vrtáky totiž kladou menší odpor, proto je zvládne i méně výkonná vrtačka.
Na vrtání do panelů, nebo obecně betonových součástí, se používají vrtáky s vloženou destičkou slinutého karbidu v hrotu. Označené jsou většinou Masonry drill a lze je použít i na vrtání jiných typů zdí, a to jak kamenných, tak cihlových. Dají se použít také vrtáky s wolframovým násypem, s těmi jde vrtání podstatně rychleji, ale také jejich cena je vyšší. Stejně jako u kovu a dřeva je nutné si nejprve vyznačit díru. Do středu křížku udělejte pomocí průbojníku a kladiva důlek, aby vrták netancoval po zdi a nezničil okolní omítku. Dejte si pozor, jestli nevrtáte do nějakého kabelu nebo trubky, a můžete začít. U vrtání do betonu nemá cenu nejprve zkoušet vrtat bez příklepu. Zapněte tedy příklep a vrtačku na nejvyšší otáčky. Jenom poznámka na okraj: Příklep dělá podle měřičů hluků větší rámus než startující letadlo, nevrtejte proto pozdě večer nebo brzy ráno. Vrtejte kolmo do zdi, vrtákem nijak neklepejte ze strany na stranu. Vrtání do betonu jde velice pomalu, proto buďte trpěliví a nesnažte se ho nijak urychlit. Zejména výpady vrtačkou proti zdi, kdy vrták otáčející se ve vysokých otáčkách narazí zprudka do panelu, jsou spíše hazardem se zdravím než způsobem, jak urychlit vyvrtání díry. Dělejte také menší přestávky – vrták z díry občas vytáhněte a zase zasuňte zpět, nejenže tím ochladíte vrták, ale také vysypete vyvrtané zdivo, které by jinak bránilo dalšímu postupu.
Pro vrtání do zdi používejte vrtáky stejné jako do betonu. To znamená spirálové vrtáky označené Masonry drill s karbidovou ploškou v hrotu. Můžete si také pořídit drahé, ale kvalitní vrtáky s wolframovým posypem, ale není to vůbec potřeba. Před vrtáním se musíte ujistit, jestli pod omítkou, kde chcete vrtat, není náhodou elektrické vedení nebo nějaká trubka. Zvláště ve starých domech je toto namístě, protože dříve se elektřina nevedla podle norem, ale jen jak to zrovna vyšlo. Navrtáním nějakého kabelu vznikne obrovská škoda, a to nejenom na vašem zdraví. Kabel se totiž musí celý ze zdi vytrhnout a nahradit, což není levná záležitost.
Proto se raději třikrát ujistěte a teprve potom začněte s vrtáním. Je dobré pro jistotu přeci jenom vypnout proud v místnosti a elektřinu k vrtačce přivést odjinud.
Po naměření díry je vhodné udělat do omítky důlek, aby se vrták lépe chytl a „necestoval“ po omítce sem a tam. Mohl by ji poškrábat a vy byste museli nově vymalovat. Vrtejte kolmo na zeď a stejně jako při jakémkoliv jiném vrtání vrtákem neklepejte ze strany na stranu, a to ani v případě, že chcete díru rozšířit. Občas během vrtání povytáhněte vrták z díry, abyste jej ochladili a vyklepali z díry přebytečné zdivo. Pokud jste natrefili zrovna na spáru mezi dvěma cihlami, máte na výběr ze tří možností. Pokud to okolnosti dovolují, můžete provést ještě jeden vrt o kousek vedle. Nebo musíme díru o něco rozšířit a hmoždinku nebo kolíček do ní zasádrovat. Jestliže na hmoždinku nejsou žádné zvláštní nároky na nosnost (při věšení obrazů), je možné do díry hmoždinku normálně vložit, ona se pak vrutem trochu roztáhne a držet bude.
V únoru se pěstitelé věnovali správnému řezu révy, dnes jste zmínila některé tvary, jako například vertiko nebo jednoduchá záclona a minule při zastrkování výhonů nás zajímalo dvoudrátí. Ale ještě jsme nemluvili o drátěnkách jako takových.
To máte tedy pravdu. Vybudovat drátěnku je potřebné nejdéle v druhém roce po výsadbě, ale můžeme si o ní něco povědět už teď, i když založení vinice a vlastní výsadba nás teprve čeká. Na začátku našeho povídání jsem říkala, že réva je liána, proto potřebuje oporu. V šerém dávnověku, kdy révu ještě „nezotročoval“ člověk, protože réva je mnohem starší než lidstvo, si tato liána musela s oporou poradit sama. Vyřešila to tak, že „šplhala“ po kmenech až do korun stromů, kde bylo sluníčka dost a kde se jí líbilo. Dnes, kdy jsou vinice monokulturami, případně monokulturami s ozeleněním, révové keře nemají k dispozici žádné stromy, po kterých by mohly šplhat a na nichž by se mohly uchytit, a proto potřebují opěrné konstrukce. Několik století si naši předkové vystačili s tím, že na jaře ke každému keři zatloukli dřevěný kolík a k němu během vegetace vyvazovali ty výhony, které po vylámání na keři ponechali. Na podzim po sklizni a po opadu listí kolíky vytahali a uložili je na kraj vinice. Kdo nějaký kolík ukradl, aby si s ním zatopil, byl náležitě potrestán, jak se můžeme dočíst v tehdejších „legislativních“ předpisech, které pro vinice napsal císař a milovník vín Karel IV. Taková opěra keřům vedeným na hlavu stačila.
Dnes, když jsme postupně navrhli a začali využívat řadu způsobů vedení, už nám jen opěrné tyče nestačí, protože na keřích pěstujeme kmínky, na nich nařezáváme různými způsoby ramena s čípky a ve velkých výsadbách využíváme téměř výlučně jen tažně. Proto je potřeba, aby opěrné konstrukce byly složitější. Pro výsadby, ve kterých používáme traktory, je navíc nutné, abychom keře poněkud násilně formovali do víceméně „placatých tvarů“, aby se tam stroje s nářadím vešly. Proto dnešní drátěnky tvoří krajové a středové sloupky a mezi nimi jsou napjaté dráty. Samozřejmě, že počet a uspořádání systému drátů závisí na používaných pěstitelských tvarech, ale pro většinu tvarů se hodí kombinace dvou nebo jednoho spodního drátu, kterému či kterým se říká „vodící“ a dvou až tří dvoudrátí, do kterých se za vegetace zasunují přirůstající letorosty. Krajové sloupky nesou největší tíhu danou hmotností přibývající zelené hmoty, která často pronáší dráty. Ty se musejí čas od času napínat a tím by se časem mohly krajové sloupky zbortit, proto se ukotvují nebo musí být podepřeny vzpěrami. Středové sloupky se umísťují obvykle vždy mezi šestý až sedmý keř, případně mezi sedmý a osmý keř. Záleží na způsobu vedení.
Jaké materiály se pro vybudování drátěnek používají?
Pro první drátěnky to byly dřevěné kůly. Dřevo je dobrý materiál, v krajině vypadá přirozeně a při likvidaci drátěnky ještě poslouží jako topivo. Také v současnosti někteří vinohradníci dávají dřevěným sloupkům přednost. Oblíbeným druhem dřeva je dřevo akátové, protože rychle roste. V druhé polovině dvacátého století se, v souladu s tehdejším stavebnictvím, využívalo téhož stavařského materiálu – betonu. Betonové sloupky jsou vyztužené železnými pruty a musí v nich být předem vytvořené otvory pro dráty. Betonové sloupky krajové mívaly patku, pod kterou se šikmo umísťovala vzpěra. Velká část starších vinic je ještě dnes tvořena sloupky betonovými. Likvidace betonových sloupků není jednoduchá, většinou se za ni musí platit.
V současnosti se kromě návratu k dřevěným sloupkům využívá ještě další materiál. Moderní lehké kovové sloupky, které, pokud jsou dobře propojené mezi dráty a opěrnými tyčemi k jednotlivým keřům, jsou značně stabilní, i když to tak na první pohled nevypadá. Používají se ve většině nově budovaných vinic. Posledním využívaným materiálem je produkt chemického průmyslu – sloupky a opěrné tyče plastové. Jejich předností je také jejich nízká hmotnost a snadná likvidovatelnost. Zde je vidět, jak vypadá drátěnka s ukotvenými sloupky z akátového dřeva:
Zde drátěnka se sloupky z betonu se vzpěrami:
Tady je vidět drátěnka z plastu:
A nakonec lehká kovová drátěnka:
A jaké opěrné konstrukce byste doporučila návštěvníkům těchto stránek?
To samozřejmě závisí na způsobech vedení. Je však dobré vzít v úvahu, že to, o čem jsem teď mluvila, se týká profesionálních vinařů, kteří hospodaří na velkých plochách vinic a používají mechanizační prostředky, které se do řádků musejí rozměrově vejít. Proto řežou a vedou keře tak, aby jejich hmota byl víceméně „placatá“. Drobný pěstitel nic takového nepotřebuje. V únorovém povídání jste se mne ptala na využívání kordonových tvarů a já jsem nabídla některé ukázky využívání pergol v zahradách. Kdo navštívil země pěstující révu a měl příležitost jet krajinou vinic, jistě si všiml, že „co jiný kraj, to jiné způsoby vedení“. Například nejrozmanitější pergoly nebo tvar Y, který se již sem tam objevuje i u nás. Jde o způsob pěstování s vysokým kmínkem, který se v horní části rozdvojuje do dvou ramen vedených šikmo vzhůru, čímž se celý řádek vinice otevře do stran. Tento tvar je vhodný zejména pro stolní odrůdy. Jak vypadá vedení keřů ve tvaru Y, je vidět zde:
Nebo je v jiných oblastech možné vidět vedení, které tvoří kmínek, na něm tři až čtyři krátká ramena, vedená do všech stran. Na nich se nařezávají krátké čípky. Tomuto vedení slouží jako opora něco, co by se dalo nazvat „kolo od vozu“ (nebo moderněji „volant“). V zemích, kde je velmi teplé klima a rozložení srážek do téměř půlročních cyklům, jako například na Kanárských ostrovech či v jiných zemích, se réva pěstuje korodonovým způsobem, avšak keře se z počátku vegetace celé nechávají ležet na půdě včetně kmínků – nepotřebují tedy žádnou drátěnku. Teprve před začátkem zaměkávání bobulí se jednotlivé části keřů podkládají dřevěnými oporami ve tvaru s prominutím „klacků“, aby se zabránilo styku s půdou.
V zemích s pravidelnými větry vanoucími převážně jedním směrem, se kolem keřů budují nízké kamenné zídky, které chrání mladé letorosty před vylomení. Později se konce letorostů přes zídky přehazují. Způsobů vedení je zkrátka celá řada a jejich uživatelé si pro ně vymyslí a vybudují ta nejvhodnější opěrná zařízení. Například révový keř v ochranné zídce, jak je vidět zde:
Když se podíváme do historie, uvidíme, že podobný způsob zahradničení je starý stovky let. Například v Anglii není pěstování zeleniny na vyvýšených záhonech vůbec ojedinělé. Ve Francii v období středověku dominovaly zvýšené záhony čtvercového typu. Příkladem je zrekonstruovaná středověká zahrada francouzského hradu Carcassonne, kde jsou užitkové záhony lemovány vyplétaným proutím. Lískové či vrbové proutí okolo záhonů se těšilo oblibě u mnoha klášterních zahrad Evropy. I samotní Číňané takto pěstují rostliny po několik staletí a mají k tomu hned několik důvodů.
Zelenina vysazená na zvýšených záhonech lépe prospívá, netrpí tolik škůdci, a především údržba je oproti konvenčnímu způsobu pěstování minimální. Při pěstování ve vyvýšených záhonech se zvyšuje úrodnost půdy, a tím pádem i výnos. Půda zde nezná půdní škraloup, není třeba na ni nikde šlapat jako u běžného užitkového záhonu a drží pěkně nakypřená. Kvalita půdy se jen lehce vylepšuje. Při samotném zakládání záhonů se na dno použije kompost a biologický materiál, z něhož rostliny následně čerpají potřebné živiny.
Na záhoně se díky tlení organického materiálu daří i rostlinám náročnějším na teplo, což je příznivé zejména v chladnějších oblastech naší republiky. Díky sedání vyvýšeného záhonu můžete každý rok doplnit nový kompost, který se postará o potřebné živiny. Takový záhon v létě sice více vysychá, ale tomu lze předejít použitím mulče („peřinka“ na záhon z organického materiálu – sláma, listí, kůra).
Pěstování ideálně vychází na dva tři řádky vedle sebe. Rostliny získávají více světla, vzájemně si nekonkurují a nedochází k oslabení a zmenšení prostředních rostlin. Při tradičním způsobu pěstování totiž bývají tyto rostliny oslabené a více náchylné k chorobám a škůdcům. Mimo jiné je zvýšení záhonů s mulčovanými cestičkami mezi záhony výbornou bariérou před slimáky. Tím, že mohou být rostliny sázeny nahusto, dochází k lepšímu zastínění půdy listy a zabrání se výparu.
Vyvýšený záhon se stane také zajímavým dekorativním prvkem zahrady. Může být vysoký třeba jen 10 cm, ale i 1 metr, vyvýšené záhony mohou být i stupňovité, ovšem široké by neměly být více než metr a půl (v závislosti na výšce – ty metr vysoké budou široké cca jen 1 metr), abychom všude snadno dosáhli.
Na jílovitých a poměrně vlhkých půdách je zvýšení záhonu ideálním řešením. Nedochází k zatopení a tvoření loužiček mezi rostlinami, hlavně v obdobích větších srážek a přívalových dešťů. Vyvýšený záhon můžeme umístit i ve svahu a vyřešit si tak problém, jak kvalitně zúrodnit a zpevnit svah na naší zahradě. Vytvořit jej lze dokonce i na betonu, pokud dodržíme minimální výšku pro růst zeleniny.
Zvýšené záhony mají ovšem i své proti. Pokud budou stavěny ze dřeva, dochází naopak k většímu odpařování vody a potřebě častého zalévání. Druhou nevýhodou bývá počáteční pracnost při zakládání zeleninových záhonů, které musíme nejprve pořádně vybudovat. Ovšem tato námaha se nám v budoucích letech mnohonásobně vyplatí.
Než se pustíme do samotné stavby, je vhodné vytvořit si plán užitkové zahrady. Tak budeme mít připravený koncept, dle kterého můžeme praktičtěji realizovat své dílo. Obruba vyvýšeného záhonu může být klasicky zděná (pokud materiál spojujeme maltou či betonem, nesmíme zapomenout na odvodňovací otvory) z kamene, cihel, ztraceného bednění, může být dřevěná z různých podob dřeva, ale i z prken plastových a dřevoplastových, a z dalších materiálů včetně například betonových, dřevěných či plastových palisád. Například klasickým typem vyvýšených záhonů je jahodová pyramida anebo třeba bylinková spirála. Vyvýšený záhon však může podpírat (i stupňovitě) svah zahrady, kopírovat budovu či opěrnou zeď a plot a podobně.
Ideálním materiálem pro vyvýšené záhony je dřevo, je ale třeba zvolit dřevo tvrdé (například modřín, akát, dub).
Velikost záhonu zvolíme takovou, aby nám byly plodiny bezproblémově přístupné a nemuseli jsme na záhon jakkoli vstupovat. Abychom se nemuseli k záhonu ohýbat a mohli případně i sedět. Tuto vlastnost ocení jistě i vozíčkáři, senioři a lidé se zdravotním omezením. Pro samotnou realizaci si jako příklad uvedeme šířku záhonu 60–180 cm, kdy je důležité zvolit správnou šířku podle toho, zda bude záhon přístupný z jedné či obou stran. Délka záhonu může být různá dle velikosti pozemku a uspořádání ostatních prvků užitkové zahrady, jako jsou keře či ovocné stromy. Ideální postavení dle světových stran je sever–jih.
Postup realizace
Pokud již máme plán, jak budou záhony vysoké, široké a dlouhé, v první etapě připravíme místo, kam je umístíme. Cestičky volíme široké 0,6–0,8 m a ideálně je zamulčujeme, zatravníme či vysypeme štěrkem nebo pískem, abychom na ně mohli pohodlně vstupovat za každého počasí. Postavíme si záhon libovolného tvaru a materiálu, který nám nejvíce vyhovuje. Nejčastěji jsou k vidění formální tvary jako obdélník a čtverec. Na dno záhonu se doporučuje připevnit pletivo s menšími oky, aby se zabránilo prolézání hlodavců. Začneme vrstvit biologický materiál ze zahrady jako je hotový kompost, zbytky zeleniny a ovoce z kuchyně, sláma, listí, tráva. Pokud zakládáme na jaře, můžeme použít na dno i pár větví z prořezaných ovocných stromů. Větve drží v půdě vlhkost. Vše prokládáme zeminou a na závěr vrstvíme jen zeminu. Nepoužíváme kůru, piliny a podobně, odebírají z půdy dusík. Tato kombinace biologického materiálu nám zaručí výživu zeleniny (není třeba hnojit chemickými hnojivy) a bohatou úrodu. Navrch záhonů vrstvíme mulč ve formě slámy, sena či jemné štěpky. Mulč drží vlhkost, brání prorůstání plevele a mnohdy chrání plody proti hnilobě, na niž trpí například jahody.
Na rozdíl od běžných mobilních nádob vyvýšený záhon zahrnuje více specifických vrstev, nejen tu drenážní a zeminu. Navzájem zde působí vrstvy zeminy a kvalitního kompostu, na první vrstvu zeminy je navíc vhodné uložit kvalitní organické hnojivo. Třeba sem našlapeme dobře proleželý koňský hnůj a zakryjeme listím, čímž se nám bude uvolňovat teplo, ovšem tento postup doporučujeme až na jaře – přes zimu by se koňský hnůj rozložil a bylo by po teple (teplo vzniká právě urychleným rozkladem tohoto hnojiva). Pokud zakládáte vyvýšený záhon před zimou, můžete použít třeba chlévský hnůj (chlévskou mrvu), který se rozkládá pomalu, anebo prostě zbytky z domácnosti a zahrady, které se zde postupně rozloží jako v kompostu. Všechny vrstvy na sebe budou navzájem působit a hnilobné procesy vytvoří teplo i v případě, že nesáhneme po koňském hnoji, ale dokonce ani po žádném jiném, jen po kompostu a zemině.
Prosim jestli nekdo nevi.Povazujese stavba z bloků na zabetonovanych zakladech za pergoli???Naš soused koupil zahradu s zahradnim domkem, ale vcil k domku namyslel udelat pristavbu na pevnych betonovych zakladech zdi z bloků + strecha!! Jsme rozdeleny jeho plotem z pletiva.Pergoli postavil od plotu mozna ani ne 20 cm. Můze bez ohlašeni provest takovou stavbu??? jeho stavba vyška ze 4 m. ze strechou nam zastinila ovocny stromek.Hlavne ze u nas jako sousedů nikdo nezeptal ani nejake oznameni z mesta nedostali.Je to v poradku???Dekuji za odpoved