K výrobě medoviny se zpravidla používá méně kvalitní med, který se dost dobře nehodí pro přímou konzumaci. Na kvalitu medu je však třeba dbát při výrobě nedochucených medovin, ve kterých má chuť a kvalita medu nejdůležitější roli. Druh medu je také zásadní pro výslednou barvu medoviny. Ze světlého lučního medu vznikne světlá medovina, naopak z lesního zas medovina tmavší. Pro částečnou podobnost s výrobou vína se medovině někdy přezdívá medové víno.
Abyste mohli vyrobit medovinu, potřebujete tyto suroviny: kvasinky, živná sůl, koření (skořice, zázvor, koriandr, badyán, hřebíček); a toto vybavení: plastové nádoby pro kvašení, demižony pro dokvašování a zrání, plátno, nálevka, hadička, kvasná zátka, korkové špunty, hrnec.
A jak probíhá výroba medoviny? Příprava zákvasu (rozkvašení kvasinek), příprava medového roztoku (smíchání vody s medem a zákvasem, včetně koření), bouřlivé kvašení, stáčení, dokvašování, zrání, stáčení do lahví.
Technologický postup
Na 100 litrů medoviny přidáme 25 g skořice, 15 g hřebíčku, 15 g zázvoru, 25 g valeriány lékařské, 150 g čerstvé celerové natě, 40 g jalovce, 3 tyčky vanilky, 50 g máty peprné, 75 g šípků, 75 g pomerančové kůry, 125 g chmele. Tyto přísady vložíme do plátěného pytlíku, povaříme v malém množství roztoku, který vlijeme do celé směsi, nebo vložíme sáček do chladného roztoku a necháme vložený po celou dobu kvašení. Ke kvašení použijeme čisté odrůdy kvasinek, namnožené podle přiloženého návodu. Po ukončení kvašení medovinu stočíme a necháme dozrát při snížené teplotě (10–15 °C). Lehké medoviny – čtyřnásobné – dozrávají za rok, dvojnásobné a trojnásobné za 2–4 roky, těžké a jedenapůlleté zrají 5–10 let.
V naší poradně s názvem TECHNICKÝ VÝKRES NA ZHOTOVENÍ ČMELÍNA. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jindřich Hartl.
Dobrý den.
A nebo večer, záleží, kdy to čtete. Asi před rokem jsem v návalu humánní blbosti slíbil klukům (1. a 3. třída ZŠ), že jim postavím ČMELÍN. Bohužel na to nezapoměli a drze mně to každého půl roku připomínají. Protože už jsem všechny relevantní výmluvy vyčerpal (tedy skoro všechny - ještě mám tak na měsíc), rozhodl jsem se požádat, lépe řečeno poprosit někoho, kdo tomu rozumí - a to jsou všichni mimo mě - o pomoc. V této chvíli nebudu rozlišovat, kdo by mně chtěl pomoci. Náboženské vyznání, příklon k politické straně, sexuální orientace, barva pleti, masožravec, vegan, kluk nebo holka ani Intelligence Quotinent, mě nezajímá. Mě momentálně zajímá TECHNICKÝ VÝKRES + PRACOVNÍ POSTUP VÝROBY ČMELÍNA.
Děkuji všem, kteří projeví ochotu mně pomoci.
JH
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Čmelín postavíte úplně jednoduše. Zakopejte pod zem plastový kbelík dnem vzhůru. Do dna udělejte velkou kulatou díru, kterou něčím překryjte, aby do kbelíku nepršelo. Kbelík nechte ze dvou třetin koukat nad povrch. Zespod ke kbelíku přiveďte hadici s průměrem tří čmeláků a druhý konec vyveďte vhodně k povrchu, aby do ústí netekla voda. Do kbelíku dejte králíkářské pletivo a seno s dlouhými stébly. Celé by to mělo vypadat, jak je vidět na přiloženém obrázku.
Jestli chcete být trochu moderní, tak do čmelína můžete nainstalovat wifi kamery, které vám zprostředkují pohled na dění uvnitř čmelína. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Zodpovědný včelař med s vyšším obsahem vody zákazníkům nikdy nenabídne. Co s ním udělá záleží pouze na něj, ale dá se dále použít například na výrobu medoviny.
Medovina je alkoholický nápoj vzniklý kvašením roztoku medu a vody. Patří mezi nejstarší alkoholické nápoje. Med byl jediným koncentrovaným sladidlem běžně dostupným v prehistorických dobách, a tak zkvašený med mohl člověku snadno poskytnout i první alkoholický nápoj, dlouho před cíleným pěstováním ovoce a obilí. Medovina se vyráběla ve všech civilizacích a na různých místech světa. Není tedy pravdou, že by byla typickým nápojem Čechů či Keltů. V různých variantách ji najdeme v celé Evropě. Vzhledem k tomu, že med byl vždy vzácnou surovinou, byla i medovina ve starověku a středověku určena především pro panovnické dvory, slavnostní příležitosti a podobně. Medovinou se platily i naturální dávky pánům. Ve městech bývaly dříve šenky medné a vinné. Když Karel IV. zavedl u nás pěstování vinné révy, byla postupně medovina vytlačována vínem a také pivem.
Vzájemným poměrem medu a vody na začátku kvašení je možné ovlivnit obsah alkoholu ve výsledném produktu. Chuťové variability lze dosáhnout různými přísadami, které jsou výrobním tajemstvím každého výrobce. Výroba medoviny je náročná na energie, prostory, suroviny i čas. Nenechá-li se dobře dozrát (což může trvat rok i několik let), má sklony k dalšímu rozkvášení.
Nevíte, co se zkvašeným medem? Vhodným řešením je výroba medoviny. Je vhodné roztok medu obohatit amonnými sloučeninami (živná sůl Vinka), případně jej okyselit kyselinou mléčnou nebo citronovou. Ovocné medoviny se neokyselují. Dále můžete roztok doplnit bylinami, kořením, chmelem přibližně takto: na 100 l medoviny přidejte 20–30 g skořice, 10 až 20 g hřebíčku, 10–20 g zázvoru, 20–30 g kozlíku lékařského, 100–200 g čerstvého listí celeru, 30–50 g jalovce, 3 tyčinky vanilky, 50 g máty peprné, 20–50 g růžových plátků, 50–100 g šípků, 50–100 g pomerančové nebo citronové kůry. Chmele se dává 100–150 g na 100 l. Kombinaci přísad si určíte časem díky praxi. Přísady vždy vložte do plátěného pytlíku, povařte v malém množství roztoku, který poté vlijte do celé směsi nebo vložte sáček do chladného roztoku a nechte vložený po celou dobu kvašení. Ke kvašení používejte čisté odrůdy kvasinek (nejlépe Tokaj, Madeira, Malaga), namnožených podle přiloženého návodu. Po ukončení kvašení medovinu stočte a nechte dozrát při snížené teplotě (10–15 °C). Lehké medoviny (čtyřnásobné) dozrávají za rok, dvojnásobné a trojnásobné za 2–4 roky, těžké zrají 5–10 let.
Podle výrobního postupu můžeme medoviny rozdělit na nevařené, kdy se med smíchá s vodou za studena, případně za mírně zvýšené teploty (tento postup využíváme u kvalitního medu), a na vařené medoviny, kdy med s vodou povaříme, přičemž sbíráme vznikající pěnu. Medovina se pak vaří tak dlouho, dokud se tvoří pěna. Dalším druhem jsou ovocné medoviny, v nichž je část medu nahrazena ovocnou šťávou – lépe kvasí a snadno se čeří. Medovina připravovaná studenou cestou neztrácí vzácné a cenné látky prvotřídního medu, které blahodárně působí na lidský organismus.
V naší poradně s názvem DOMÁCÍ RECEPT NA NALOŽENÉ PLODY SCHIZANDRY V MEDU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ludmila.
Máte,prosím někdo recept s dávkou medu a plodů schizandry,jak dlouho nechat naložené a jak užívat ?Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča .
Domácí pastilky ze schisandry
Ingredience:
- 29 gramů prášku ze schisandry
- 1 lžíce medu
- okvětní lístky z růže nebo jiný rostlinný prášek na stužení pastilky - volitelně Postup:
V případě že med je příliš tuhý, jemně ho nahřejeme ve vodní lázni, aby se roztekl. Do malé misky dáme prášek ze schisandry a zvolna přidáváme med dokud se nevytvoří těstovitá konzistence. Z těsta vytvarujte kuličky velikosti hrášku a obalíme je v prášku z okvětních lístků, aby se kuličky neslepovaly. Kuličky se uloží do těsného obalu na tmavé místo nebo v chladničce.
Doporučené použití: 3 až 6 g denně.
Koncentrovaná kyselina sírová (96–98%) je hustá olejnatá kapalina, 1,8krát těžší než voda. Je neomezeně mísitelná s vodou, při ředění se uvolňuje velké množství tepla. Má silné dehydratační účinky, zuhelnaťuje většinu organických látek. Je hygroskopická, pohlcuje vodní páry. Koncentrovaná kyselina sírová je velmi reaktivní a má oxidační účinky. Reaguje téměř se všemi kovy kromě železa (pasivuje jej), olova, zlata, platiny a wolframu. Zředěná kyselina sírová nemá oxidační schopnosti a reaguje s neušlechtilými kovy za vzniku vodíku a síranů, s ušlechtilými kovy nereaguje. Kyselina sírová je silná dvojsytná kyselina, která tvoří dva typy solí – sírany a hydrogensírany.
Kyselina sírová byla známá již od středověku, kdy byla připravována arabskými alchymisty suchou destilací (tepelným rozkladem) zelené skalice. Nebyl o ni příliš velký zájem, proto byla připravována pouze v malých množstvích v lékárnách. Teprve v 17. století se zvýšil zájem o její výrobu, což souviselo s jejím využitím při bělení tkanin a jako rozpouštědla při barvení oblíbeným modrým barvivem indigem. Nejprve se vyráběla ze zelené skalice stejným způsobem, jako ji vyráběli alchymisté, poté se vedle zpracování zelené skalice z důlních vod začaly uplatňovat další postupy, zejména výroba z vitriolových břidlic.
Zpracování vitriolových břidlic se stalo v 2. polovině 18. století základem pro výrobu české dýmavé kyseliny sírové – olea. Provozy, ve kterých tato výroba probíhala, byly nazývány „olejny“. Tuto výrobu ve velkém zavedl Jan Čížek v roce 1778 v chemickém závodě ve Velké Lukavici u Chrudimi a brzy poté následovaly další podniky, ve kterých se česká dýmavá kyselina sírová začala vyrábět. V první polovině 19. století se česká dýmavá kyselina sírová stala celosvětově známým pojmem a na její výrobě byl závislý německý i anglický textilní průmysl. V 70. letech 19. století u nás dosahovala roční produkce kyseliny sírové 6 000 tun. Na konci 19. století tato výroba zanikla.
Podstatou výroby bylo pálení (tepelný rozklad) síranu železitého, který se získával větráním a vyluhováním vitriolových a kyzových břidlic. Vznikající oxid sírový byl pohlcován ve vodě nebo kyselině sírové.
Jiným způsobem výroby kyseliny sírové byla komorová výroba, která byla spuštěna v Anglii v Oxfordu již v roce 1746. U nás byla výroba anglické kyseliny sírové z dovážených surovin (sicilské síry a chilského ledku) poprvé zavedena ve Velké Lukavici v roce 1807. Jednalo se o nitrózní způsob výroby, při němž se k oxidaci oxidu siřičitého používal oxid dusíku. Oxidace probíhala v uzavřených olověných komorách. Ztráty oxidu dusíku při výrobě kyseliny sírové podstatně snížil J. L. Gay-Lu
Ve svém příspěvku JAK OLOUPAT DÝŇOVÉ SEMENO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří.
Dobrý den,
hledám postup,způsob jak oloupat semena dýně ne jak je pražit..
děkuji
Jiří
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jana.
Dobrý den,
U nás doma se dýňová semínka sušila v troubě a suchá se pomocí zubů vylupovala. Upražená semínka musela být růžová. Pražila se pomalu na sucho. Později jsme semínka vylupovala těmito způsoby jak suchá, tak čerstvá (u čerstvých je to větší problém):
1. Přejeďte nehtem středem boční rýhy jádra co nejdále a poté tlakem palce a prsteníčku rozlomte v rýze.
2. Tlakem postupně ulomte u zobáčku obě vyvýšené strany. Zobáček by měl směřovat k vám. Poté jádro vyjměte, příp. nutno ještě trochu někde odlomit kousek slupky.
3. Tlakem na boční hrany pomocí prstů ve špičce semena se vám slupka rozevře a tu ještě trochu odlomte a máte jádro venku.
4. Jádro se slupkou vložit do úst, slupku okousejte, jádro snězte a slupku vyplivněte.
Je jen na Vás jaký postup si vyberete :)
Tato medovina se vyrábí netepelnou cestou a dozrává v hlubokých klimatizovaných sklepeních. Do medoviny není přidáván rafinovaný lih, obsah alkoholu vzniká pouze kvašením medu. Obsah alkoholu je zhruba 12%. Jedná se o klasickou hořkou či ochucenou medovinu tmavé barvy a výrazné chuti po medu. Je vhodná pro podávání za studena i zahřátá cca na 50 °C. Blahodárně působí na zažívací ústrojí.
Medovina Elisa se skládá z pitné vody, včelího medu, kyseliny vinné, selektovaných kvasinek, bylinného macerátu, konzervantu E202, kuléru E150.
Medovina Elisa se vyrábí v pěti možných příchutích. Základní hořká, bylinná či medová, je čistě přírodní bez ochucení, dále jsou to Hromčíkova cherry, skořicová, mandlová a ořechová, které jsou dochucovány přírodními ovocnými či ořechovými sirupy.
Na nabídku medoviny Elisa na internetových stránkách se můžete podívat zde: medovina Elisa - cena.
Mnoho včelařů se zabývá výrobou medoviny, proto není problém si takto vyrobenou medovinu opatřit. Domácí medovina je vždy ojedinělá a nějakým způsobem výrazná.
Ve svém příspěvku MNOŽENÍ BORŮVEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdenek stříž.
Dobrý den,
Začal jsem pěstovat borůvky a prosím o všechny možné info o množení (doba, ,postup a td.) mám dobré pozdní odrůdy a chtěl bych je sám namnožit , děkuji Stříž
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Mařatková Olga.
Dobrý den , nevím jestli jsem na správném místě a jestli mi někdo bude vůbec chtít odpovědět. Mám borůvku šestý rok Je asi120 cm vysoká a dost bohatá , ale už druhý rok mi květy něco okouše. Když jsem loni zjistila , že skoro polovina květů je pryč,ptala jsem se v zahradnictví a tam mi řekli ,že je to pravděpodobně sviluška ale ,že je to divné ,protože borůvka většinou škůdci netrpí . Dali mi postřik, který jsem aplikovala , ale stejně mi zbylo jen pár květů. Letos jsem hlídala pečlivě, až začnou poupátka a hned jsem opět aplikovala postřik .Jenže za tři dny jsem přišla a opět polovina květů pryč. Opět jsem našla několik pavoučků živých a veselých ! Prosím -neví někdo co s tím? Jaký postřik použít a jak se té potvory zbavit?Budu vděčná za každou radu ! Děkuji vám. Zdravím -Mařatková
Při servírování medoviny máme dvě možnosti. Buď ji můžeme podávat studenou o teplotě kolem 14 °C do sklenky se stopkou. Anebo se dá medovina servírovat ohřátá na teplotu cca 50 °C. Taková medovina nejen lahodně chutná, ale také zahřeje během chladných večerů. Ohřátou medovinu podávejte nejlépe ve skleněných šálcích s plátkem citronu. Dejte však pozor, abyste medovinu nepřehřáli cca nad 60 °C. Při této teplotě totiž medovina ošklivě napění a její chuť je ta tam. Medovina se konzumuje způsobem vychutnávání.
Ve svém příspěvku ČESNEK V SOLI NA USKLADNĚNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Antonín Sehnálek.
Někde jsem četl, že je možno česnek naloupat a do sklenice 0,7 l dát 1cm soli, na toto naloupaný česnek ale již nevím, zda vysát vzduch nebo jak dále uskladnit a jak dlouho česnek vydrží. Pokud mi dáte informaci k požadovanému tak předem děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Honza.
Vyzkoušejte to na malém množství. Použijte k tomu skleničky od Krenexu. U jedné zkuste vysát vzduch a druhé ne. Obě skleničky pak uskladněte v temnu při pokojové teplotě. Podle výsledku testu pak zjistíte, který postup vám vyhovuje. Domnívám se, že sůl vytáhne ze stroužků jejich vlhkost a ty se pak zcvrknou a budou takové gumové.
Žloutky vyšlehejte s cukrem do pěny, přidejte mouku smíchanou s práškem do pečiva, olej, vodu, kakao, skořici, hrušky, ořechy a mandle a nakonec lehce vmíchejte tuhý sníh z bílků. Těsto vlijte na máslem vymazaný a moukou vysypaný plech a dejte do předem vyhřáté trouby na 180 °C a pečte 15 až 20 minut.
Ingredience na polevu:
1 a půl čokolády na vaření
3 lžíce ztuženého tuku
mleté ořechy na ozdobu
Postupvýroby polevy:
Čokoládu společně se ztuženým tukem rozehřejte ve vodní lázni. Potřete jí korpus a posypte strouhanými ořechy. Nechte vychladnout a můžete krájet a podávat.
Vepřové maso nakrájíme na kostky 2 x 2 cm. Pokud chceme šunku úplně libovou, pak vykrájíme tučné kousky. Po čase však zjistíte, že menší kousky tuku vůbec v doma vyrobené šunce nevadí.
1/5 masa dáme do mlýnku na maso, nebo nasekáme v mixéru. Tento krok děláme proto, aby se šunka pomocí malých kousků dobře spojila. Všechno maso vložíme do mísy a připravíme si nálev.
Ve 100 ml vody rozpustíme 25 g Pragandy a 4 g moučkového cukru. Váha těchto ingrediencí je klíčová, proto vážíme opravdu přesně. Mícháme, dokud není vše dobře rozpuštěné. Pokud tolik soli nemusíte nebo budete šunku dávat dětem, dejte Pragandy o pětinu méně, tedy 20 g na kilogram masa.
Nyní je třeba maso pořádně míchat. Nejde jen o prosté zamíchání, musí se začít vylučovat bílkovina z masa. To poznáme tak, že maso začíná být mazlavé, lepivé. Nejlepších výsledků můžete dosáhnout s háky na hnětení těsta, dá se použít i domácí pekárna. Po 10 minutách je vše dostatečně promícháno, v ruce to bude trvat asi 2x až 3x déle.
Do sklenic dáváme maso po částech a vždy dobře upěchujeme, aby nám nevznikaly vzduchové kapsy. Sklenice zavíčkujeme a dáme do lednice. Maso necháme uležet 48 hodin. Po této době vložíme sklenice do hrnce a zalijeme vodou tak, aby voda byla všude okolo šunky, ale aby nevnikala přes sklenice.
Zvedáme teplotu na 75 až 85 °C, ne více, ne méně. Klíčový je kvalitní teploměr, který si otestujeme ještě před započetím výroby šunky. Od té chvíle, kdy dosáhneme teplotu 75 °C, začneme odpočítávat 120 minut. Zde opět musíme vyzdvihnout přednosti indukčního vařiče, na němž je vaření šunky hračkou. Většina indukčních vařičů se reguluje skokově 60–80–100 °C, ale když si zkusíme hrnec zahřívat nejdříve bez šunky, správné teploty dosáhneme tím, že hrnec nedáme na prostředek, ale posunujeme ho ke kraji. Tak dosáhneme velmi přesné teploty.
Po uvedené době vyjmeme sklenice a necháme vychladit. Umístíme do chladu a temna, pokud to vydržíme a šunku hned nesníme.
Takto se dá vyrobit vařená domácí šunka i kuřecí. Rozhodně ji nevařte kratší dobu než 1 hodinu a během vaření nestahujte z plotny. Došlo by k poklesu teploty a nedostatečnému zavaření. Opět nechejte vychladnout a skladujte v chladu a temnu. Pokud jste postupovali správně, bez problémů vám maso vydrží 3 měsíce a bude chutnat skvěle.
V 1 kg šunky je maximálně 0,075 g dusitanu sodného. Každý, kdo někdy jedl jakoukoliv uzeninu, již dusitan požil v mnohonásobném množství.
Vzhledem k tomu, že hodně energie může být zbytečně vynaloženo při spalování vlhkého dřeva, měli byste používat dřevo, které je úplně suché. Správně vyschlé dřevo se připravuje těžbou na jaře a nechá se usychat celé léto. Hodně záleží, jaké je to dřevo a určitě by mělo být bez zeleně. Dřevo by mělo být vysušeno na optimální vlhkost 20 až 25%. Některé dřevo může být pro dnešní vzduchotěsná moderní kamna příliš suché, a pokud dáte toto dřevo na žhavé uhlíky, bude okamžitě vytvářet plyny a kouř a bude se tvořit kreozot.
Všechny druhy suchého dřeva mají při porovnání hmotnosti a výkonu podobnou hodnotu. Proto hustší dřeviny obecně déle hoří a jsou i dražší. Dřeviny jako dub, bílý ořech a borovice zůstanou hořet celou noc. Osika vytváří vysokou teplotu ohně, který pomáhá vyčistit komín.
Při výběru dřeva můžete také chtít zjistit, zda používá dodavatel při těžbě udržitelné postupy. Neudržitelné postupy mohou mít negativní vliv na životní prostředí tím, že způsobí erozi půdy nebo snižování biologické rozmanitosti.
V případě, že váš dřevník objevili škůdci, uložte si dřevo dále od domova. Horní části hromady by měly být zakryty, ale strany musí zůstat otevřené, aby mohl proudit vzduch. Pokud je to možné, uložte dřevo na překlady (například betonové bloky), aby zůstalo v suchu.
Pelety se obvykle prodávají v osmnáctikilových pytlích. To, kolik paliva budete potřeba na topnou sezonu, můžete odhadnout tak, že jedna tuna pelet odpovídá přibližně jednomu a půl metru palivového dřeva. Většina majitelů domů, kteří používají kotle na pelety jako hlavní zdroj tepla, protopí dvě až tři tuny pelet ročně. Kotle na pelety mají často levnější provoz, než elektrické vytápění či vytápění plynem.
Většina pelet má vlhkost 5 až 10%. Dobře vyschlé dřevo má obvykle vlhkost 20%. Některé pelety mohou obsahovat stopy ropy, která se může používat jako mazivo při výrobě pelet, i když většina neobsahuje žádné přísady. Pelety vyrobené ze zemědělského odpadu obsahují více popela, ale mohou produkovat více tepla, než pelety ze dřeva.
Za kvalitu výroby pelet je vždy odpovědný výrobce. Podle normy jsou dva druhy tohoto paliva a to pelety prémiové a standardní. Jediný rozdíl mezi stupni je v anorganice popela. U prémiových pelet by měla být nižší než 1% a u standardních méně než 3%. Prémiové pelety jsou obvykle vyrobeny z jádra dřeva. Existuje pět předepsaných vlastností pro oba stupně pelet:
objemová hmotnost na 0,03 metrů krychlových nesmí být nižší než 18 kg;
Cílem společnosti je hledat a včelařské veřejnosti představovat taková řešení chovu včel, která jej činí jednodušším a přitažlivějším pro včelaře. Těchto cílů společnost dosahuje zejména péčí o růst odborné úrovně členů; prací na dlouhodobě udržitelných postupech zlepšování zdravotního stavu včelstev; propagací jednoduchých a levných úlových systémů, v tomto případě hlavně ve světě nejrozšířenějšího Langstrothova nástavkového úlového systému; vytvářením podmínek pro propagaci a prodej včelích produktů zákazníkům přímo včelařem; vydáváním odborného časopisu a dalších publikací.
Je všeobecně známo, že zhromadněním a sériovostí výroby jakýchkoli výrobků lze docílit snížení výrobních nákladů a tím i příznivé spotřebitelské ceny. Včelařství v ČR je ještě stále charakterizováno roztříštěností úlových systémů. Tato roztříštěnost pak znesnadňuje racionalizaci ve výrobě. V ČR je stále celá řada menších výrobců nástavkových úlů, kteří se zabývají výrobou spíše menších sérií (desítky, maximálně stovky kusů). Za takových podmínek ale není příliš možné snižovat výrobní náklady.
Společnost chtěla dokázat, že i v ČR je možné prodávat rozložené sady nástavků v nižších cenových úrovních – investovala u českého dřevozpracovatele do výroby velké série nástavků, čímž se podařilo docílit velmi konkurenceschopné ceny.
Od června 2009, kdy společnost poprvé vyšla s nabídkou sériově vyráběných nástavků v plochém balení, byl postupně rozšířen sortiment o rámky Langstroth v originálním provedení, víka a varroadna. Dále je dodávána řada doplňků pro úlový systém Langstroth: rámková plastová krmítka, plastové mezistěny, strůpkové fólie, papírové krabice na oddělky. Díky těmto aktivitám a rozšiřující se nabídce spolupracujících a konkurenčních firem je sortiment příslušenství pro nástavkové úly Langstroth velmi pestrý a cenově dostupný.
Základy k umění výroby dnešních evropských sýrů položili staří Římané. Ve svých obrovských domech s mnoha místnostmi totiž mohli ovlivňovat jednotlivé fáze zrání sýrů. K významným faktorům, které daly vzniknout velké rozmanitosti druhů a chutí, patřily také vlhkost, teplo a průvan, stejně jako kouř z kamen, omývání sýrů a přidávání bylinek. K výrobě sýra používali nejrůznější druhy mléka – za nejdůležitější bylo považováno mléko ovčí, kravské a kozí, ale zpracovávalo se také mléko kobyl a oslic. Z kulinářské příručky známého římského gastronoma Columelly, kterou napsal kolem roku 50 n. l., vyplývá, že Římané již používali „coagulum“, tedy syřidlo, které pocházelo ze čtvrtého žaludku kůzlete nebo jehněte. V příručce rovněž vysvětluje použití soli, která měla sýr vysušit a zakonzervovat jej pro delší trvanlivost při transportu.
Sýr býval u nás kdysi obecně rozšířeným pokrmem, i poslové kněžny Libuše prý zastihli Přemysla Oráče, jak právě pojídá chléb se sýrem – a byli jím také pohoštěni. Staročeské „kozí syrečky“ bývaly výnosným exportním zbožím a byly požadovány i pro svatbu krále Vladislava v roce 1502. Slavné olomoucké tvarůžky zůstávají s oštěpky a brynzou stálou specialitou. Na Slovensku byl dán podle sýra i název městu. Jde o Kežmarok, jehož jméno vzniklo z německého Kasemarkt – trh sýrů.
Nejčastěji se sochy na zahradu vyrábějí z umělého pískovce. Tyto sošky jsou skvělou zahradní dekorací. Jejich propracování závisí na autorovi sochy. Imitace surikaty z pískovce může být vyrobena sériově nebo individuálně (zakázkově), a to kameníkem. Od toho se pohybuje i cena, která je u sériové výroby ve většině případů nižší než u individuální výroby. Pískovcovou sochu je třeba pravidelně ošetřovat, aby si udržela svůj krásný vzhled. Provedení sochy může být libovolné (surikata stojící na zadních nohách, ležící, stojící na všech čtyřech, a pak také na různých předmětech).
České ručičky jsou velmi šikovné, a když se přidá mlsný jazýček, máme tu sýrové tyčinky. Výrobou sýrových tyčinek u nás proslula firma Havlík. Založena byla v roce 1994 a již od počátku se zaměřovala a stále zaměřuje na potravinářskou výrobu, a to výhradně na obor pekařství a výrobu trvanlivých tyčinek. Zpočátku se jednalo o malovýrobu zahrnující stovky kilogramů produktů měsíčně. Postupem času firma vyvinula originální recepturu na trvanlivé tyčinky se sýrem, které se díky své jedinečné chuti a vysoké kvalitě staly vyhledávanou pochoutkou. Bez sýrových tyčinek se dnes neobejdou jak návštěvníci, tak provozovatelé restaurací, barů, hospod, kaváren a vináren.
V současné době firma vyrábí 8 druhů tyčinek: ORIGINÁLNÍ TYČINKY (se sýrem a solí), GRAHAM, ČESNEK, KMÍN, MÁK, PIKANT, KORNSPITZ a DĚTSKÉ TYČINKY.
Společnost Havlík je od roku 2004 držitelem certifikátu managementu jakosti ISO 9001. Společnost nabízí svým zákazníkům prvotřídní produkty, při jejichž výrobě používá nejmodernější technologie a výhradně kvalitní lokální suroviny. V roce 2006 získaly tyčinky Havlík národní značku kvality KLASA. Později obdržely také značky kvality Regionální potravina, Český výrobek a Delikatesa. To vše svědčí o vysoké kvalitě sýrového pečiva.
V souladu s dlouhodobým plánem rozvoje společnosti zakoupila firma Havlík v roce 2009 areál bývalých pekáren PENAM a ten přestavěla na nový provoz specializovaný na výrobu trvanlivého pečiva. Za mnoho milionů korun českých bylo pořízeno nové technologické zázemí a 5. listopadu 2012 se slavnostně otevřela nová provozovna v Bruntále, jež splňuje nejpřísnější hygienické podmínky potravinářské výroby. Tento krok umožnil firmě výrazně zvýšit kapacitu výroby. Nyní bez problému uspokojí stále se zvyšující poptávku po sýrových tyčinkách Havlík na území České republiky i na exportních trzích.
Toto byly informace týkající se komerčně vyráběných sýrových tyčinek. Pokud doma rádi pečete nejrůznější preclíky, tyčinky či jiné slané pochoutky, můžete se inspirovat recepty uvedenými níže.
Tofu se vyrábí podobně jako sýr, jen se jako výchozí surovina vezme sójové mléko, respektive sójový nápoj získaný ze sójových bobů, který se vysráží různými syřidly (pomocí mořské soli Nigari nebo sádry), a sójová bílkovina se nechá srazit. Tofu je tedy ryze rostlinného původu, a proto je tolik vyhledáváno především lidmi, kteří maso či živočišnou stravu nejí, anebo lidmi, kteří se chtějí stravovat zdravě.
Návod na domácí výrobu cca 500–800 g tofu:
Sója – kvalita sóji je pro výrobu tofu velmi důležitá. Naneštěstí sója, která je běžně k dostání, je nevalné kvality a pro výrobu tofu nevhodná (má malé procento bílkovin a tuku). Zpravidla na pultech najdeme sóju, která má poměrně malá, našedlá zrna, často rozpůlená nebo svraštěná. Když už si můžeme vybrat, tak hledáme sóju, která má velká celistvá zrna (to znamená nerozdělená), jasné béžovo-žlutavé barvy, s hladce vypnutou nepopraskanou ani ne nakrabacenou slupkou.
Propírání – do nádoby navážíme půl kila sóji a zalijeme vodou. Promícháváme a sledujeme zabarvení vody. V ideálním případě by měla zůstat téměř čistá. Jestli se nám kalí, je to důkaz špatných podmínek při sklizni sóji. Vodu slijeme a propírání opakujeme, dokud voda nezůstane čistá.
Namáčení – propranou sóju v nádobě zalijeme přebytkem studené vody (to znamená, aby vrstva vody nad sójou byla alespoň tak vysoká jako byla vrstva samotné sóji v nádobě). Nádobu necháme stát při pokojové teplotě (21 °C) zhruba 12–14 hodin. Dobře namočená sója se pozná, když ji rozpůlíme podle toho, že celá ploška zrna má stejnou, bílou barvu.
Drcení – dobře nabobtnalou sóju rozmixujeme mixérem na co nejjemnější kaši, čím déle mixujeme, tím lépe. K husté kaši přidáme vodu tak, aby kaše po nabrání na lžíci snadno stekla, například jako kefír.
Vaření – kaši za neustálého míchání přivedeme těsně pod bod varu. Lepší by bylo vařit, ale při tom vzniká velké množství pěny, kterou bychom museli pracně odebírat. I při nižší teplotě vzniká pěna, ale podstatně menší množství, které lze ještě omezit tím, že na hladinu nalejeme vrstvičku oleje. Potom už nesmíme míchat, aby se olej nedostal do kaše, a to vyžaduje kvalitní hrnec, který kaši nepřipálí. Proto výrobci tofu vaří v páře v tlakovém hrnci. To má ještě jednu výhodu, při vyšší teplotě se začíná ztrácet typická luštěninová chuť sóji a mléko i tofu jsou prosté této pachutě, která některým lidem vadí. Na bodu varu kaši necháme cca 10 minut. Pokud nám kaše během vaření zhoustla, přidáme vodu, aby byla řídká jako na začátku, a necháme prohřát k bodu varu.
Pasírování – cílem je oddělit od sebe mléko a pevnou složku, která se nazývá okara. Můžeme použít jemné sít
Jedná se o elektrický akumulační ohřívač určený pro zavěšení na zeď. OKCE se prodávají o objemech 50–200 litrů. Vodorovné rozteče kotevních šroubů (450 mm) výrobce zachovává po celou dobu historie výroby kvůli snadné výměně vysloužilých ohřívačů. Lze také dokoupit závěs na rozteč kotevních šroubů 350 mm. Ohřev zajišťuje keramické topné těleso ovládané provozním termostatem a jištěné bezpečnostním termostatem (tepelnou pojistkou). Teplotní rozsah: 5–74 °C. Připojovací napětí: 1-PE–N/AC 230 V/50 Hz. Elektrické krytí IP 45 umožňuje umístění ohřívače do zóny 1 dle ČSN 33 2000–7–701.
Hlavní využití: příprava TUV v objektech s možností využití nízkého tarifu elektrické energie (noční proud)
Příslušenství: pojistný ventil
Technické parametry ohřívačů:
objem (l): 51
maximální provozní tlak nádoby (MPa): 0,6
napětí (V): 230
příkon (W): 2 000
elektrické krytí: IP 45
výška ohřívače (mm): 561
průměr ohřívače (mm): 524
maximální hmotnost ohřívače bez vody (kg): 30
doba ohřevu elektrickou energií z 10 °C na 60 °C (h): 1,5
VELIS EVO je plochý elektrický zásobníkový ohřívač vody s povrchem v elegantní bílé barvě a s detaily v barvě stříbrného kovu. Díky hloubce pouhých 27 cm a možnosti zvolit svislou nebo vodorovnou instalaci šetří ohřívač VELIS EVO místo a dobře zapadne do každé koupelny.
Výhody:
funkce ECO EVO – úspora energie až 259 kWh ročně
ekologická polyuretanová izolace
snadné ovládání – chytrý displej pro snadné ovládání teploty, se signalizací připravené sprchy
nový vylepšený elektronický termostat CoreTECH – mimořádně tichý ohřev vody
úspora času – díky funkci velmi rychlého ohřevu pro první sprchu (za 50 minut) a inovativní konstrukci s dvojitou nádrží, která zaručuje, že se při odběru vody ze zásobníku smíchává přitékající studená voda s již ohřátou mnohem pomaleji a jen ve spodní části ohřívače
dlouhá životnost – dvojitá ocelová nádrž s titanovým smaltováním, chytré samočisticí topné těleso s titanovým smaltováním, vysoká kvalita provedení
prodloužená sedmiletá záruka na prorezivění nádrže
bezpečný provoz – ohřívač ARISTON VELIS EVO PLUS je vybaven bezpečnostním systémem ABS 2.0 pro případy přerušení dodávek elektřiny neb